Tom Patrick

Karolína Karmelová se stala osudovou ženou mnoha mužů, z nich si však vybrala pouze jednoho, kterého skutečně milovala. Ovšem to se nezamlouvalo oněm ostatním odmítnutým, a tak onoho vyvoleného jeden po druhém vyzvali na souboj. O průtoky krve tedy bylo předem postaráno.  Jak tedy docílit, aby k onomu krutému krveprolití vůbec nedošlo?

„Já Jana miluji, nehodlám se ho vzdát, zároveň ale nechci, aby bylo ublíženo jak jemu, tak i jeho sokům.“

Vladimír Prus dívce se zájmem naslouchal, byl však pouhým sluhou v domě, v němž Karolína přebývala se svoji rodinou.

„Vážená slečno, já jsem jen pouhým sluhou, nikoliv vševědoucím, co umí vyřešit každé lidské trápení,“ odvětil Vladimír Karolíně. „Navíc, podívejte se na mne, už nějaký čas je ze mne hrbáč, to ty dřívější roky nedobrovolně strávené v žalářích.“

Karolíně vždy posmutněla tvář, když jí o tomto Vladimír vypravoval. Vyčítala si, že na to teď přišla řeč, nicméně čas neúprosně ubíhal a do soubojů nebylo daleko.

„Rozhodně po mně nemůžete, Karolínko, chtít, abych se do bojů osobně zapojil na stranu vašeho milého.“

„Já vím, Vladimíre, rozumím, toto bych se po vás nikdy neodvažovala požadovat,“ vpadla mu do řeči spěšně dívka, „jen bych vás prosila o nějakou rozumnou radu, aby ani na jedné straně vlivem nesvárů nepadl výstřel a můj Jan zcela živ a zdráv skončil v mé náruči.“

„To bude těžké, slečno, nevím, zda-li existuje nějaké možné spásné východisko. Snad  jedině všechny aktéry požádat o vzájemný smír,“ uvažoval nahlas Vladimír.

„Na ten Janovi soci nepřistoupí, tak moc jsou zaslepeni láskou vůči mně,“ mínila Karolína.

„Ovšem, a když ony soky poštveme proti sobě navzájem, tak pak možná vy a pan Jan budete konečně spolu, leč i tak bude prolita krev,“ dumal Vladimír.

Pak hrbáče cosi spásného přeci jen napadlo: „To chce řešit lstí.“

„Lstí?“ zopakovala tiše Karolína.

„Ano,“ přikývl Vladimír, zatvářil se o něco šťastněji a Karolíně sdělil, že se spolu ještě jednou dnes sejdou v hradní věži, neboť do jídelny přicházeli hosté na večeři.

Jak si umluvili, tak se i stalo.

„Ona lest spočívá ve smrti vás obou,“ oznámil v hradní věži Karolíně Vladimír.

Dívka tiše zasténala, s touto variantou nepočítala ani náhodou.

„Samozřejmě že by se jednalo o smrt pomyslnou,“ upřesnil Vladimír. Prostě byste vy a pan Jan pro jednu skupinku závistivců přestali na nějakou dobu existovat. A jaké místo pro to může býti příhodnější než strašidelný netolingický hrad u nedalekých Netol.

„To je snad ještě horší varianta, než ona smrt,“ soudila Karolína, „tedy přebývat se svým milým s tuctem strašidel po boku.“

Vladimír se ale tvářil nadmíru spokojeně a dokonce se tomu jemně uchechtl.

„Vy ani váš milý se nemusíte ničeho obávat, to s těmi duchy jsou pouhé smyšlenky. Vyprávěl mi o tom jeden zajatec v žaláři, s kterým jsem se tam stihl skamarádit, avšak tuto pravdu zná jen minimální počet lidí, což se nám teď hodí,“ dodal Vladimír.

A jak si podruhé umluvili, tak se rovněž stalo. Vladimír Karolínu a Jana tajně převezl do onoho sídla, a měl pravdu, nestrašilo v něm. Zato Janovým sokům v jejich věžích ano, něco jiného prostě bylo bojovat s člověkem, a něco jiného zase s duchy. Chopily se jich obavy stejně jako Karolíniných rodičů, když jim dcera oznámila, co má se svým milým a Vladimírem v plánu, avšak příslib posílání pravidelných dopisů je nakonec obměkčil. A tak k prolití krve nedošlo, dokonce ani na straně soků ne, neboť se pro ně Karolína zkrátka stala nedostupnou kořistí.

A když se pak Karolína s Janem jednoho dne náhle zjevili v Karolínině rodinném sídle, ani tehdy soci nevytasili své meče. Sami již měli manželky a s nimi i děti, a navíc, proč by je mělo zajímat děvče, jemuž se za těch deset let, co ji neviděli, změnila tvář k nepoznání vlivem procesu stárnutí? Janovi to ale nevadilo, on sám za nejdůležitější považoval Karolínino srdce. A Vladimír Prus byl zase rád, že jeho pobyt v žaláři, na nějž se vždy snažil zapomenout, přeci jen přinesl  něco pozitivního.

„Za vším zlým by se mělo najít vždy něco dobrého,“ dodal moudře.

Mark Brent byl politikem. Byl jedním z těch, co zasedají ve vládě, ale nikdo ho z ní ani občanů republiky vlastně ani pořádně neznal, neboť se ještě nestačil stát předsedou, konkrétním ministrem či významným politikem celkově. I pan Brent, krom vlády, občas zavítal i na nějaký ten mítink, kde se vyhýbal vajíčkům, shnilým rajčatům, prostě všemu, co zrovna letělo vzduchem od nespokojených prostých občanů.

Tu se Marku Brentovi jednoho dne přihodila tuze prapodivná věc. Jako každé jiné ráno spěchal do svého výnosného úřadu, otevřel dveře kanceláře a… místo v ní stanul na jakési neznámé planetě plné voňavých květin. Ve svém vlastním úžasu se jimi začal prodírat a zastavil se až u obřího plátna, na němž se zjevil obličej asi tak sedmnáctileté pohledné modrooké blondýny. Na hlavě se jí skvěl vysokoškolský turban.

„Kde to jsem?“ položil pan Brent vcelku logickou otázku.

„Na planetě Vela,“ odvětila žena. „Na planetě Vela, pane Marku Brente,“ upřesnila.

„Jak to, že znáte mé jméno?“ podivil se muž.

„Znám nejen vaše jméno, ale i vaši funkci. Jste členem politické strany Míru občanů,“ překvapovala  žena pana Brenta stále více. Ten nevěděl, zda-li mu do větší míry zaimponovalo to, že ho zná jménem, nebo to, že ví, jaké významné povolání zastává.

„Nemyslím si, že by obojí stálo za úsměv na tváři, ale vaše přítomnost zde mne tu celkem jinak nyní těší,“ šokovala žena muže svým dalším tvrzením. „Promiňte, nechtěla jsem se vás nějak dotknout, jen jsem vám chtěla předat svůj osobní pravdivý názor.“

„Ach tak, jistě, samozřejmě,“ zakoktal pan Brent.

„Myslím, že na to mám právo, jsem přeci jen o dost vzdělanější než vy a proto se na věci dokáži dívat s větším nadhledem. Na rozdíl od vás krom tohoto turbanu vlastním i toto.“

A dívka muži ukázala harvardský vysokoškolský diplom.

„Promiňte, slečno, ale i já vlastním cosi na tento způsob. A navíc jsem politikem,“ dodal pan Brent významně.“

„Politikem v zemi, která se nachází ve fázi totálního selhání,“ připomněla muži jemně žena.

Pan Brent nestačil zírat. Žena z plátna náhle zmizela a na něm se ihned začaly odehrávat tuze nemilé sledy událostí, počínaje obřími miliardovými dluhy, následované všemožnými krachy a končíce nespokojenými stávkami masového davu.

„Netušil jsem, že jsme na tom tak špatně. Naše manko z minulého roku činilo pouhé dvě miliardy sénerů,“ poznamenal pan Brent, když to vše nemilé pominulo a na obřím plátně znovu stanul obličej oné ženy.

Mým záměrem vás nebylo strašit, zesměšňovat, pouze jsem poukazovala na některé nesrovnalosti ve vašich tvůrčích sférách,“ uvedla následně žena.

„Ach tak, rozumím,“ zamumlal pan Brent. Z jeho slov byl znát smutek.

„Vlastně ani já nemám výhradní právo se nad druhými povyšovat, jsem v mnohém inteligentnější něž ostatní jen proto, že mne kdysi takto naprogramoval jeden jistý člověk řečený technik. Mohla bych vás nyní do omrzení zásobovat mnoha informacemi ze všech možných sfér, ale neučiním tak, neboť by to z mé strany vůči vám byl čistý výplod vychloubání se a někým takovým já odmítám býti,“ informovala muže žena. Ten k ní najednou začal pociťovat mnohem větší sympatie.

Mark Brent se tedy ženy zeptal: „A jak tedy mohu své zemi pomoci, popřípadě své vlastní sféře? Krom toho, že zasedám ve vládě, jsem totiž i členem strany, jenž se zabývá zdravotnictvím.“

„Zde je z mé strany podán recept na přijatelná řešení,“ ujala se žena slova. Bod první. „Ze svého pravidelného měsíčního platu, jenž činí několik stovek tisíc sénerů, do své zdravotnické sféry investujte co nejvyšší možný obnos a onen zbytek pak vložte do svých soukromých rodinných výdajů, jak to musí činiti každá jiná obyčejná rodina.

Bod druhý. Prosaďte omezení či úplné zakázání nákupu tanků, letadel či jiné těžké techniky, neboť ji vaše země nepotřebuje, jelikož není s nikým ve stavu válečného konfliktu, koneckonců dané risiko do budoucna nehrozí, a takto ušetřené obnosy sénerů následně vložte do výstavby poškozených silnic, nikoliv do oněch obchvatů, co nejsou potřeba.

Bod třetí. Vedle těchto hlavních priorit zkuste podporovat i jiné nadějné politické strany, zejména ty, co výhradně tvoří ženské osazenstvo. Ve vaší zemi je to pořád nevyzkoušený model a je potřeba mu dáti šanci. Mohl by do politických sfér vnésti více pozitivního světla.“

Mark Brent si ony ženou pronesené návrhy ihned začal promýšlet, leč po jejich zvážení nakonec dospěl k nelichotivému závěru: „Ale kdybych tohle všechno někomu z politických sfér navrhl, tak by mě ihned považoval za hlupáka.“

„V tom případě,“ hlesla žena, „radši ze své vlastní politické funkce co nejrychleji odstupte a zpovzdálí pozorujte, jak se vaše země ekonomicky hroutí jak domeček z karet.“

Mark Brent tiše zasténal. Pak mu však svitla přeci jen špetička naděje: „Ale třeba by to nemuselo býti zas až tak zlé, jak líčíte. Slyšel jsem, že ministerstvo kultury je na tom ze všech nejlépe, tak bych mohl ihned přestoupit tam a…“

„A dál se podílet na ničivém zlu? Ó, jak smutné,“ zasténala žena z obřího plátna.

„Ale ony disproporce, periferie, grafy, nebo jak se to vlastně správně vyslovuje, přece mluví jasně,“ snažil se oponoval pan Brent.

„Ano, tak se to však navenek jeví jen proto, neboť oblast kultury čítá stavby, jež o své schátralosti nemohou mluvit, neboť tu možnost prostě nemají, zatímco lidé ohledně vlastního zdraví takové nutkání naopak mají, neboť jim k tomu onen potřebný hlas byl do vínku darován,“ odpovídala věcně žena.

„Hmm, tak pak už by bylo opravdu asi rozumné, kdybych politiku nadobro opustil,“ připustil posmutněle pan Brent. „Jenže co si pak počnu?“

„Zkuste podnikat, založte si svou vysněnou cukrárnu, začněte od úplného začátku, váš politický plat vám na to zajisté bohatě postačí,“ podala další návrh žena.

„Hmm, to by vážně nemuselo být špatné řešení,“ zauvažoval pan Brent.

Už se chtěl se ženou z obřího plátna  rozloučit a za vše jí poděkovat, když si náhle vzpomněl: „A jaké je vlastně vaše ctěné jméno, slečno? Jaksi jsem ho ráčil přeslechnouti.“

„Nepředstavila jsem se vám, úplně jsem na to zapomněla, Elisa, jméno mé,“ uvedla žena, to ale nebylo vše: „Uznávám svou chybu, je to nemilé, když si s někým hodnou chvíli povídáte a on zapomene uvést své jméno. Omlouvám se, to víte, i naprosto dokonalý program není bez chyb.“

Mark Brent přikývl, že tomu rozumí, a pak už se zase prodíral nazpět voňavými květinami, dospěl ke dveřím, otevřel je a…

„Hele, už se nám úředníček pomalu probouzí.“

„No co, po dlouhé noci plné rokování na mě taky šly k ránu mrákoty.“

„Ale něco málo se nám včera prosadit podařilo, ne? Například dotace pro zbrojní průmysl.“

Jakmile toto vše pan Brent z úst svých kolegů zaslechl, poplašeně vyběhl z kanceláře ven a už ho v ní nikdy nikdo vícero nespatřil, natož v útrobách vlády.

O rok později už na Marka Brenta šlo výhradně narazit pouze v labužnickém krámku s názvem Elisa, jemuž vévodil portrét spanilé mladé ženy nápadně se podobající té z planety Vela. A pokud někdo požádal o věneček, milerád mu ho pan Brent osobně a bez ostychu předal s přáním dobré chuti, bez obav, že si tím zatlouká pomyslný kolíček do vlastní rakve.“

Karponský park od včerejšího dne vlastnil jeden vzácný skvost a tím údajně byla fontána, co uměla plnit přání. Tím úplně prvním, kdo se k ní odvážil zavítat, byla Pavla Mánská, velmi to pohledná blondýnka, co nedala dopustit na leknín ve vlasech a zavěšené třešně na uších.

„Co tě ke mne přivádí, děvče?“ zapěla sladce fontána.

„Ráda bych tě požádala o splnění třech přání, jak praví nápis na vstupních dveří parku,“ požádala dívka.

„Prosím, vyslov ono první,“ řekla fontána. Pavla se jemně dotkla vodní hladiny a uvedla jej.

„Přála bych si, aby na celém světě konečně nastal mír.“

„Toto přání bohužel nelze splnit ani mnou, ani žádným jiným velkým kouzelníkem, neboť nelze přesně určit jeho hranice,“ odvětila fontána.

Pavla tedy vyslovila přání druhé.

„Daruj tedy mír mne samotné,“ podala návrh a zase se dotkla vodní hladiny, aby mohlo vejít v platnost.

„Toto přání ti mohu splnit částečně,“ dala kašna o něco uspokojivější odpověď a na vodní hladině se zjevily dva plody třešní a leknín.

„Děkuji,“ poklonila se kašně Pavla a dary uschovala do menší krabičky – pro horší časy.

„Ještě máš nárok na přání třetí, tedy poslední,“ připomněla jí kašna.

„Přeji si, abys nyní v poklidu utichla a těšila se zaslouženému odpočinku,“ vyslovila Pavla sebejistě.

„Děkuji, i ty se pokus mít nadále štěstí,“ popřála dívce fontána a pak již více nebylo slyšet jejího hlasu ani crkotu vody. Nadobro utichla.

Pavla to respektovala a vzala si z toho ponaučení: každý svého štěstí i přání strůjcem.

Larisa Pálavská milovala kamiony a jeden takový dokonce sama i řídila. Její jinak velmi křehké postavě to dodávalo na významnosti. Na cestách rozhodně netrpěla nedostatkem nudy, stále bylo co pozorovat. Larisa se tak postupně stávala i vášnivou fotografkou, lákaly ji však jen jisté druhy záběrů, které se pak skvěly na vyvolaném filmu. Nebyly to domy, lesy či cestující, ale mnohem  nosnější objekty jako dráty elektrického napětí, semafory či monumentální elektrárny.

Bohužel se ale našli i takoví jedinci, kteří si libovali v mnohem zvrhlejších zálibách. Třeba v líčení historek o domnělém stopaři, co na silnicích přepadává náhodné řidiče a pak je znetvoří k nepoznání.

„A to on jim klidně řeže i ruce. A to ještě zaživa,“ líčil a přitom se chechtal v jedné z kantýn, do níž Larisa právě zavítala, řidič jednoho z kamionů.

„Pche, to jsou jen báchorky,“ oponoval spolusedící, jímž byl drobný mužíček.

„Ale kdepak báchorky, je to pravda. Tyhle mordy se na cestách opravdu dějí,“ stál si za svým řidič kamionu.

„Tohle já poslouchat nebudu,“ zvedl se hbitě ze židle při představách na trpící drobný mužíček a koukal se z kantýny co nejrychleji vytratit. Zdálo se, že ho to, co zaslechl, velmi rozrušilo, jen nerad by se stal další obětí šíleného vraha.

Larisa učinila totéž, řidič kamionu si ji právě zaměřil pohledem, v němž se zračila ošklivá grimasa. Jako by tím vrahem byl on sám.

Během následné cesty se na onen rozhovor z kantýny Larisa snažila zapomenout, ale to nebylo vůbec jednoduché, sebemenší pootevřená kapota u auta či jedno odstavené na parkovišti jí ho záhy ihned živě připomněly a s ním i domnělého fantoma silnic, co nemá se svými oběťmi slitování a ukájí se na jejich bolesti, dokud samy nevypustí duši. Dost příšerná představa, pomyslela si Larisa.

Potřebovala na moment vypnout, odpoutat se od veškerého zla na této planetě. Na to existoval jediný recept: fotografování. Larisa tedy zastavila nedaleko benzínové pumpy a dala se do snímání monumentální elektrárny, z níž se do přilehlého okolí táhlo bezpočet sloupů s elektrickým napětím.

„Opravdu dost neobvyklá zábava. Člověk by spíš od takové křehké roštěnky očekával hrátky s očními šminkami.“

Larisa pozastavila spoušť a pomalu se za sebe začala otáčet, nestál tam však onen výřečný muž, nýbrž mužíček, co z kantýny vybíhal jako ustrašenec. Na dívku právě mířil puškou a zubil se při tom.

„Ano, oním démonem silnic jsem já, slečinko, a ty mou další obětí v pořadí. Tak strašně rád poslouchám, když skučí a žebrají o milost. Obzvlášť ty něžného pohlaví,“ dušoval se mužíček.

Larisa váhala, co na to říct, pak ji napadlo: „Možná si za svůj život ještě nepotkal tu pravou, takovou, která by ti darovala své srdce, a proto se dopouštíš vražd.“

„Vážně, co ty o tom můžeš vědět?“ roztřásl se mužičkovi náhle hlas a puška se mu v ruce začala chvět.

Larisa pochopila, že mužíček tuto otázku namířenou na lidské nitro zřejmě neočekával, a proto ve stejném duchu pokračovala v řečnění dál: „Proto jsi vraždil, proto je tvá duše tak černá.“

„Co ty můžeš vědět o mé duši, ty, která celé dny tráví na cestách v tom svém vleku a mazlí se tam s filmečky?“ utrhl se na Larisu ještě víc, avšak najednou nedokázal spustit oči z těch jejích. Larisa tušila, proč tak nejspíš činí.

„Zjevně ve mne spatřuješ všechny ty, co si sprovodil ze světa, že je to tak, že se nemýlím? Už toho zabíjení máš dost, chceš s ním přestat, ale nedokážeš v sobě najít potřebnou vůli. Zkrátka potřebuješ  slyšet něčí názor na své trápení a až pak svou pušku nadobro odložíš na zem a půjdeš se dobrovolně udat na policii.“

„Zmlkni ty jedna silniční rajdo! ZMLKNI!“ zakřičel na Larisu mužíček, ke svému překvapení však jeho pravá ruka, jež pušku svírala, skutečně nedobrovolně klesala k zemi a pokládala ji na ni.

Larisa to v úžasu pozorovala, odhodlaně pak dodala ono poslední, co měla na srdci.

„A až tak učiníš, osobně navštívíš hroby všech těch, které jsi svou puškou popravil.“

„ANO! Ano, udělám to tak, jak si to teď přeješ!“ To už se mužíček rozbrečel, vší silou s provinilým obličejem padl na zem a začal vyjmenovávat jména všech svých obětí.

Larisa Pálavská vůbec netušila, kde se v ní daná slova plná soucitu mohla vzít, a proč z nich sílí tak mocná zázračná síla. Objasnění do toho mohl vnést ten, jenž daná slova sepisoval. Daný muž se jmenoval Ivan Johanus. Leč nepochodil s nimi, neboť…

„Tohle je námět, z něhož čiší čiré zoufalství. Vy si snad myslíte, že jedna náhodná ženská dokáže srazit na kolena pomatence, co druhé připravoval o život? A jaký význam ve vašem ději má ono upozornění na to, že se zabývá fotkami monumentálních elektráren?“

To vše Ivanovi právě vyčítal literární kritik pan Norton v jedné z čajoven.

„Ona záměna mužů v té kantýně na postu vraha silnic budiž, ale to ostatní… připomíná mi to nesrozumitelný fantasmagorický guláš. Buďto tomu dejte mnohem přijatelnější dramatičtější náboj, nebo tu povídku rovnou hoďte do koše, pane Johanusi.“

„Ale…“ bránil se nařčení z nevkusu mladík. „Ale mě to v této podobě naprosto vyhovuje. Touha po naději… pro mě to takto má čistě osobní význam a pro vás zajisté…“

„Já v tom rozhodně žádný význam nevidím. Sbohem!“

A pan Norton se uraženě zvedl ze židle, poupravil si na nose brýle, načechral knír a z čajovny ihned spěchal na nádraží. Dnes se jeho dcera měla vrátit ze svých studijních cest.

Jenže pan Norton se jí na nádraží nedočkal a ani o několik hodin později ve svém domě ne. Už nebyla naděje, že by se tu někdy ukázala, možná pouze jako duch. Nějaký maniak ji totiž popravil střelnou zbraní, neboť mu dle očitých svědků odmítala vydat požadovanou peněžní hotovost. Údajně s ním smlouvala, leč marně. Pak padl osudný smrtelný výstřel. Dané tragické zprávě předcházela ještě jedna zajímala, elektřina ve své ceně zlevnila.

Pan Norton potřeboval nějak uklidnit, žil teď už výhradně sám, sám se svým nitrem. Jak že zněla ta poeticky laděná povídka, co mu dnes vyprávěl onen mladík v čajovně? Třeba ho hned zítra on sám pozve na čaj a bude vděčný za nějaký další poeticky laděný příběh.