Tom Patrick

Amanda Rymesová se stala ve svých mladých studentských letech mladou úspěšnou spisovatelkou hororů. Body k dobru jí zajisté i přidalo, že se svou postavou a jménem podobala herečce, která právě tou dobou slavila úspěch s filmem CO TA HOLKA CHCE, tedy Amandě Bynesové. Vedle toho Amanda měla milující rodiče, kteří jí v jejích tvůrčích aktivitách podporovali, a řadu nadšených fanoušků z řad studentů, co od ní na její rodné střední škole den co den žádali podpis.

Aby té slávy na jednu dívku nebylo málo, tak Amanda si k dobru ještě mohla připočíst, že v noci mnohdy nemohla usnout, a tak se jedné takové obzvlášť deštivé a bouřlivé dodatečně rozhodla pro psaní žánru sci-fi. A co se nestalo, zase se jí po tvůrčí stránce zadařilo. Nakladatel si Amandu nemohl vynachválit, byla opravdu velmi talentovaná, navíc měla dar psaní snad již od kolébky – psávala již od svých pouhých tří let.

Jinak byla Amanda i dosti společenská, ráda navštěvovala večírky a prostě různé party svých kamarádů a spolužáků a nikdy nezkazila žádnou zábavu. Rozhodně se ale nejednalo o žádnou namyšlenou barbínu, a ani charita Amandě nebyla cizí. Vedle různých dobročinných akcí se to projevilo například i tím, že když měl být do studijního programu přijat student pocházející z afrického Konga a na jeho financování ve školním fondu nebylo dostatek peněz, Amanda se velmi ráda ujala daného zaštítění. Nejednalo se o přetvářku, nutno opět podotknouti.

Jen ve své spisovatelské tvorbě se Amanda mnohdy měnila v nesoucitnou mrchu, co se neštítí sprovodit ze světa jak hlavní zápornou postavu, tak i hrdinku na straně opačné. Právě tím se odlišovala od ostatních kolegů, kteří se taktéž zabývali horory.

Amanda nikdy nepřemýšlela o osudu postav, jež vlastním umem a úsilím připravovala o život, prostě je všechny brala jako něco pomyslného, nad čím, mimo děj, není potřeba již více dumat. Jednu noc se to ale mělo změnit. Amandě se přitížilo, takže chtě nechtě musela vstát od počítače, a s bolestmi břicha se zkroušeně dobelhala na onu místnost. Tím to však teprve začínalo.

„Nyní alespoň na vlastní oči vidíš a také cítíš, jaké to je vnímat bolest někoho jiného,“ ozval se z  Amandina nitra hlas dívky, jež se měla stát jednou z hlavních hrdinek připravované hororové ságy.

„Ale ty jsi přeci jen postava, postava, která navíc neexistuje,“ bránila se Amanda té narážce, avšak dál se na toaletě svíjela v křečích. Patrně se nejednalo o nic vážného, ten pudink na včerejší party byl už po prvním soustu na chuť dosti zvláštní.

Leč dívce uvězněné uvnitř Amandiny duše se ještě nechtělo utichat, připomněla jí následující: „Podobně nemilým osudem, jaký jsi mi přisoudila, musela nedávno projít jiná dívka, avšak ta napadení rotvajlera podlehla, neboť zranění na jejím těle byla smrtelná. Ty velmi dobře přece ono slovíčko znáš, Amando, tedy onu SMRT.“

Bolest v Amandině břiše nepolevovala a nová hláška dívky jí opět překvapila. A stejně tak i ta následující: „Proč o mně tak negativně smýšlíš? To ti není líto té druhé dívky z onoho článku v teenagerském časopise? Dokážeš mi na tuto otázku prosím nyní odpovědět, Amandu Rynesová?“

Amandu toto udivovalo čím dál více, ještě nikdy se jí nestalo, aby ji vnitřní postava vyzvala  k dialogu. A ještě jedno podstatné se tu dalo vypozorovat, dívka k Amandě i přes nemilý obsah vlastních slov, promlouvala velice jemným tónem. Nehodlala se jí tedy nijak mstít, spíše poukazovala na nemilé skutečnosti, jež se daly poupravit.

„Ty jsi, Evelíno, ale pouze mou smyšlenou postavou, nikoliv skutečnou,“ hájila Amanda své původní stanovisko, načež se na toaletní míse dál svíjela v bolestivých křečích jako mnoho jejích hororových postav.

„Jak jsem již prve přednesla, nemám v úmyslu ti vyhrožovat, Amando,“ ozval se z Amandina nitra znovu onen poutavý hlásek, „jen tě žádám o smilování. Vím, že nejsi zlá, že máš dobré srdce, to bys přece jinak sama od sebe finančně nepodpořila onoho Maura z Konga.“

Amandu toto z úst dívky zatím ohromilo ze všeho nejvíce. Ještě nikdy předtím se jí nestalo, aby nějaká z jejích literárních postav upozorňovala či dokonce chválila zájmy autora. Amanda tedy svůj postoj k Evelíně začala přehodnocovat, ačkoliv bolest v břichu pomalu polevovala.

„Dobrá, Evelíno, slibuji ti, že se nad tvým příštím osudem ještě zamyslím a pokusím se pro tebe najít mnohem přijatelnější východisko,“ oznámila jí Amanda.

„Děkuji,“ odvětila dívka, a to bylo tu noc naposled, co Amanda Evelínu k sobě slyšela promlouvat.

Jenže hned druhý den ráno, kdy už Amanda byla zase fit a mířila do školy, si sama sobě začala namlouvat, že snad dnešní noc prožívala v jakýchsi podivných halucinacích. Leč Evelína znovu ohlásila svou přítomnost a stejně dobrotivě Amandu poprosila o to samé: o smilování.

Byl to ale až rozhovor dvou novinářů, co Amandu přimělo Evelíně plně vyjít vstříc.

„…ale ti lidé tam umírají a žijí v naprosté bídě! Navíc na tom smetišti jen stěží nachází něco k snědku, k pití, či jen na pokrytí střech svých rozbořených chatrčí!“

„To mě nezajímá! Salma Roden si dneska v šest hodin ráno někde v butiku na George Street pořídila nový kožich z norka a briliantový náhrdelník za sto tisíc dolarů! Právě to čtenáře bulváru nejvíc zajímá a ne nějaké zapomenuté smetiště kdesi na okraji Brazílie!“

„Ale ti lidé tam umírají… jste pěknej nekňuba, Morisi, vás totiž nezajímají skutečné problémy lidí, toho už jsem si všimla hned na začátku, co jsem k vám do novin nastoupila! Asi tedy v nejbližší době osobně dám výpověď!“

„No prosím, jak je libo, Hallová, nejdřív mi ale osobně přinesete reportáž o tom norku na briliantu a pak si klidně jděte, kam chcete!“

Žena, jež stála na straně bezbranných, a muž, co uznával svět celebrit, nasupeně prošli kolem Amandy a vrhli na ni velmi ošklivý pohled, jako by tu hádku vyprovokovala právě ona.

Amanda tedy začala spřádat plány na čistě romantický román s pracovním názvem ŽIVOT VÁŠNIVÉ EVELÍNY. Amanda s ním strávila neuvěřitelné tři roky práce, neboť klasická romantická poloha , to u ní doposud bylo něco, čím se ve svých dřívějších dílech zabývala pouze sporadicky, avšak zapracovala na sobě, a tak se i tento literární opus dostal k nakladateli, jenž ho nakonec po řadě obav vydal. Dokonce zvažoval variantu, zda-li by nebylo vhodné, aby si Amanda zvolila raději pseudonym, ta to však odmítla a rozhodla se zariskovat.

A risk jí nakonec vyšel, román se líbil jak Amandiným kmenovým čtenářům, tak i těm, co milovali klasické romantické příběhy plné lásky, zrady a především šťastného happyendu.

„Nu což,“ řekla si pak Amanda, „Stephen King vedle hororů také sepsal nejedno drama a to se setkalo s velmi vřelým přijetím. A navíc,“  popustila uzdu své fantazii, „třeba kniha přímo osloví nějakého švarného mládence, jenž mě následně pojme za svou celoživotní partnerku.“

Karolína Karmelová se stala osudovou ženou mnoha mužů, z nich si však vybrala pouze jednoho, kterého skutečně milovala. Ovšem to se nezamlouvalo oněm ostatním odmítnutým, a tak onoho vyvoleného jeden po druhém vyzvali na souboj. O průtoky krve tedy bylo předem postaráno.  Jak tedy docílit, aby k onomu krutému krveprolití vůbec nedošlo?

„Já Jana miluji, nehodlám se ho vzdát, zároveň ale nechci, aby bylo ublíženo jak jemu, tak i jeho sokům.“

Vladimír Prus dívce se zájmem naslouchal, byl však pouhým sluhou v domě, v němž Karolína přebývala se svoji rodinou.

„Vážená slečno, já jsem jen pouhým sluhou, nikoliv vševědoucím, co umí vyřešit každé lidské trápení,“ odvětil Vladimír Karolíně. „Navíc, podívejte se na mne, už nějaký čas je ze mne hrbáč, to ty dřívější roky nedobrovolně strávené v žalářích.“

Karolíně vždy posmutněla tvář, když jí o tomto Vladimír vypravoval. Vyčítala si, že na to teď přišla řeč, nicméně čas neúprosně ubíhal a do soubojů nebylo daleko.

„Rozhodně po mně nemůžete, Karolínko, chtít, abych se do bojů osobně zapojil na stranu vašeho milého.“

„Já vím, Vladimíre, rozumím, toto bych se po vás nikdy neodvažovala požadovat,“ vpadla mu do řeči spěšně dívka, „jen bych vás prosila o nějakou rozumnou radu, aby ani na jedné straně vlivem nesvárů nepadl výstřel a můj Jan zcela živ a zdráv skončil v mé náruči.“

„To bude těžké, slečno, nevím, zda-li existuje nějaké možné spásné východisko. Snad  jedině všechny aktéry požádat o vzájemný smír,“ uvažoval nahlas Vladimír.

„Na ten Janovi soci nepřistoupí, tak moc jsou zaslepeni láskou vůči mně,“ mínila Karolína.

„Ovšem, a když ony soky poštveme proti sobě navzájem, tak pak možná vy a pan Jan budete konečně spolu, leč i tak bude prolita krev,“ dumal Vladimír.

Pak hrbáče cosi spásného přeci jen napadlo: „To chce řešit lstí.“

„Lstí?“ zopakovala tiše Karolína.

„Ano,“ přikývl Vladimír, zatvářil se o něco šťastněji a Karolíně sdělil, že se spolu ještě jednou dnes sejdou v hradní věži, neboť do jídelny přicházeli hosté na večeři.

Jak si umluvili, tak se i stalo.

„Ona lest spočívá ve smrti vás obou,“ oznámil v hradní věži Karolíně Vladimír.

Dívka tiše zasténala, s touto variantou nepočítala ani náhodou.

„Samozřejmě že by se jednalo o smrt pomyslnou,“ upřesnil Vladimír. Prostě byste vy a pan Jan pro jednu skupinku závistivců přestali na nějakou dobu existovat. A jaké místo pro to může býti příhodnější než strašidelný netolingický hrad u nedalekých Netol.

„To je snad ještě horší varianta, než ona smrt,“ soudila Karolína, „tedy přebývat se svým milým s tuctem strašidel po boku.“

Vladimír se ale tvářil nadmíru spokojeně a dokonce se tomu jemně uchechtl.

„Vy ani váš milý se nemusíte ničeho obávat, to s těmi duchy jsou pouhé smyšlenky. Vyprávěl mi o tom jeden zajatec v žaláři, s kterým jsem se tam stihl skamarádit, avšak tuto pravdu zná jen minimální počet lidí, což se nám teď hodí,“ dodal Vladimír.

A jak si podruhé umluvili, tak se rovněž stalo. Vladimír Karolínu a Jana tajně převezl do onoho sídla, a měl pravdu, nestrašilo v něm. Zato Janovým sokům v jejich věžích ano, něco jiného prostě bylo bojovat s člověkem, a něco jiného zase s duchy. Chopily se jich obavy stejně jako Karolíniných rodičů, když jim dcera oznámila, co má se svým milým a Vladimírem v plánu, avšak příslib posílání pravidelných dopisů je nakonec obměkčil. A tak k prolití krve nedošlo, dokonce ani na straně soků ne, neboť se pro ně Karolína zkrátka stala nedostupnou kořistí.

A když se pak Karolína s Janem jednoho dne náhle zjevili v Karolínině rodinném sídle, ani tehdy soci nevytasili své meče. Sami již měli manželky a s nimi i děti, a navíc, proč by je mělo zajímat děvče, jemuž se za těch deset let, co ji neviděli, změnila tvář k nepoznání vlivem procesu stárnutí? Janovi to ale nevadilo, on sám za nejdůležitější považoval Karolínino srdce. A Vladimír Prus byl zase rád, že jeho pobyt v žaláři, na nějž se vždy snažil zapomenout, přeci jen přinesl  něco pozitivního.

„Za vším zlým by se mělo najít vždy něco dobrého,“ dodal moudře.

Mark Brent byl politikem. Byl jedním z těch, co zasedají ve vládě, ale nikdo ho z ní ani občanů republiky vlastně ani pořádně neznal, neboť se ještě nestačil stát předsedou, konkrétním ministrem či významným politikem celkově. I pan Brent, krom vlády, občas zavítal i na nějaký ten mítink, kde se vyhýbal vajíčkům, shnilým rajčatům, prostě všemu, co zrovna letělo vzduchem od nespokojených prostých občanů.

Tu se Marku Brentovi jednoho dne přihodila tuze prapodivná věc. Jako každé jiné ráno spěchal do svého výnosného úřadu, otevřel dveře kanceláře a… místo v ní stanul na jakési neznámé planetě plné voňavých květin. Ve svém vlastním úžasu se jimi začal prodírat a zastavil se až u obřího plátna, na němž se zjevil obličej asi tak sedmnáctileté pohledné modrooké blondýny. Na hlavě se jí skvěl vysokoškolský turban.

„Kde to jsem?“ položil pan Brent vcelku logickou otázku.

„Na planetě Vela,“ odvětila žena. „Na planetě Vela, pane Marku Brente,“ upřesnila.

„Jak to, že znáte mé jméno?“ podivil se muž.

„Znám nejen vaše jméno, ale i vaši funkci. Jste členem politické strany Míru občanů,“ překvapovala  žena pana Brenta stále více. Ten nevěděl, zda-li mu do větší míry zaimponovalo to, že ho zná jménem, nebo to, že ví, jaké významné povolání zastává.

„Nemyslím si, že by obojí stálo za úsměv na tváři, ale vaše přítomnost zde mne tu celkem jinak nyní těší,“ šokovala žena muže svým dalším tvrzením. „Promiňte, nechtěla jsem se vás nějak dotknout, jen jsem vám chtěla předat svůj osobní pravdivý názor.“

„Ach tak, jistě, samozřejmě,“ zakoktal pan Brent.

„Myslím, že na to mám právo, jsem přeci jen o dost vzdělanější než vy a proto se na věci dokáži dívat s větším nadhledem. Na rozdíl od vás krom tohoto turbanu vlastním i toto.“

A dívka muži ukázala harvardský vysokoškolský diplom.

„Promiňte, slečno, ale i já vlastním cosi na tento způsob. A navíc jsem politikem,“ dodal pan Brent významně.“

„Politikem v zemi, která se nachází ve fázi totálního selhání,“ připomněla muži jemně žena.

Pan Brent nestačil zírat. Žena z plátna náhle zmizela a na něm se ihned začaly odehrávat tuze nemilé sledy událostí, počínaje obřími miliardovými dluhy, následované všemožnými krachy a končíce nespokojenými stávkami masového davu.

„Netušil jsem, že jsme na tom tak špatně. Naše manko z minulého roku činilo pouhé dvě miliardy sénerů,“ poznamenal pan Brent, když to vše nemilé pominulo a na obřím plátně znovu stanul obličej oné ženy.

Mým záměrem vás nebylo strašit, zesměšňovat, pouze jsem poukazovala na některé nesrovnalosti ve vašich tvůrčích sférách,“ uvedla následně žena.

„Ach tak, rozumím,“ zamumlal pan Brent. Z jeho slov byl znát smutek.

„Vlastně ani já nemám výhradní právo se nad druhými povyšovat, jsem v mnohém inteligentnější něž ostatní jen proto, že mne kdysi takto naprogramoval jeden jistý člověk řečený technik. Mohla bych vás nyní do omrzení zásobovat mnoha informacemi ze všech možných sfér, ale neučiním tak, neboť by to z mé strany vůči vám byl čistý výplod vychloubání se a někým takovým já odmítám býti,“ informovala muže žena. Ten k ní najednou začal pociťovat mnohem větší sympatie.

Mark Brent se tedy ženy zeptal: „A jak tedy mohu své zemi pomoci, popřípadě své vlastní sféře? Krom toho, že zasedám ve vládě, jsem totiž i členem strany, jenž se zabývá zdravotnictvím.“

„Zde je z mé strany podán recept na přijatelná řešení,“ ujala se žena slova. Bod první. „Ze svého pravidelného měsíčního platu, jenž činí několik stovek tisíc sénerů, do své zdravotnické sféry investujte co nejvyšší možný obnos a onen zbytek pak vložte do svých soukromých rodinných výdajů, jak to musí činiti každá jiná obyčejná rodina.

Bod druhý. Prosaďte omezení či úplné zakázání nákupu tanků, letadel či jiné těžké techniky, neboť ji vaše země nepotřebuje, jelikož není s nikým ve stavu válečného konfliktu, koneckonců dané risiko do budoucna nehrozí, a takto ušetřené obnosy sénerů následně vložte do výstavby poškozených silnic, nikoliv do oněch obchvatů, co nejsou potřeba.

Bod třetí. Vedle těchto hlavních priorit zkuste podporovat i jiné nadějné politické strany, zejména ty, co výhradně tvoří ženské osazenstvo. Ve vaší zemi je to pořád nevyzkoušený model a je potřeba mu dáti šanci. Mohl by do politických sfér vnésti více pozitivního světla.“

Mark Brent si ony ženou pronesené návrhy ihned začal promýšlet, leč po jejich zvážení nakonec dospěl k nelichotivému závěru: „Ale kdybych tohle všechno někomu z politických sfér navrhl, tak by mě ihned považoval za hlupáka.“

„V tom případě,“ hlesla žena, „radši ze své vlastní politické funkce co nejrychleji odstupte a zpovzdálí pozorujte, jak se vaše země ekonomicky hroutí jak domeček z karet.“

Mark Brent tiše zasténal. Pak mu však svitla přeci jen špetička naděje: „Ale třeba by to nemuselo býti zas až tak zlé, jak líčíte. Slyšel jsem, že ministerstvo kultury je na tom ze všech nejlépe, tak bych mohl ihned přestoupit tam a…“

„A dál se podílet na ničivém zlu? Ó, jak smutné,“ zasténala žena z obřího plátna.

„Ale ony disproporce, periferie, grafy, nebo jak se to vlastně správně vyslovuje, přece mluví jasně,“ snažil se oponoval pan Brent.

„Ano, tak se to však navenek jeví jen proto, neboť oblast kultury čítá stavby, jež o své schátralosti nemohou mluvit, neboť tu možnost prostě nemají, zatímco lidé ohledně vlastního zdraví takové nutkání naopak mají, neboť jim k tomu onen potřebný hlas byl do vínku darován,“ odpovídala věcně žena.

„Hmm, tak pak už by bylo opravdu asi rozumné, kdybych politiku nadobro opustil,“ připustil posmutněle pan Brent. „Jenže co si pak počnu?“

„Zkuste podnikat, založte si svou vysněnou cukrárnu, začněte od úplného začátku, váš politický plat vám na to zajisté bohatě postačí,“ podala další návrh žena.

„Hmm, to by vážně nemuselo být špatné řešení,“ zauvažoval pan Brent.

Už se chtěl se ženou z obřího plátna  rozloučit a za vše jí poděkovat, když si náhle vzpomněl: „A jaké je vlastně vaše ctěné jméno, slečno? Jaksi jsem ho ráčil přeslechnouti.“

„Nepředstavila jsem se vám, úplně jsem na to zapomněla, Elisa, jméno mé,“ uvedla žena, to ale nebylo vše: „Uznávám svou chybu, je to nemilé, když si s někým hodnou chvíli povídáte a on zapomene uvést své jméno. Omlouvám se, to víte, i naprosto dokonalý program není bez chyb.“

Mark Brent přikývl, že tomu rozumí, a pak už se zase prodíral nazpět voňavými květinami, dospěl ke dveřím, otevřel je a…

„Hele, už se nám úředníček pomalu probouzí.“

„No co, po dlouhé noci plné rokování na mě taky šly k ránu mrákoty.“

„Ale něco málo se nám včera prosadit podařilo, ne? Například dotace pro zbrojní průmysl.“

Jakmile toto vše pan Brent z úst svých kolegů zaslechl, poplašeně vyběhl z kanceláře ven a už ho v ní nikdy nikdo vícero nespatřil, natož v útrobách vlády.

O rok později už na Marka Brenta šlo výhradně narazit pouze v labužnickém krámku s názvem Elisa, jemuž vévodil portrét spanilé mladé ženy nápadně se podobající té z planety Vela. A pokud někdo požádal o věneček, milerád mu ho pan Brent osobně a bez ostychu předal s přáním dobré chuti, bez obav, že si tím zatlouká pomyslný kolíček do vlastní rakve.“

Karponský park od včerejšího dne vlastnil jeden vzácný skvost a tím údajně byla fontána, co uměla plnit přání. Tím úplně prvním, kdo se k ní odvážil zavítat, byla Pavla Mánská, velmi to pohledná blondýnka, co nedala dopustit na leknín ve vlasech a zavěšené třešně na uších.

„Co tě ke mne přivádí, děvče?“ zapěla sladce fontána.

„Ráda bych tě požádala o splnění třech přání, jak praví nápis na vstupních dveří parku,“ požádala dívka.

„Prosím, vyslov ono první,“ řekla fontána. Pavla se jemně dotkla vodní hladiny a uvedla jej.

„Přála bych si, aby na celém světě konečně nastal mír.“

„Toto přání bohužel nelze splnit ani mnou, ani žádným jiným velkým kouzelníkem, neboť nelze přesně určit jeho hranice,“ odvětila fontána.

Pavla tedy vyslovila přání druhé.

„Daruj tedy mír mne samotné,“ podala návrh a zase se dotkla vodní hladiny, aby mohlo vejít v platnost.

„Toto přání ti mohu splnit částečně,“ dala kašna o něco uspokojivější odpověď a na vodní hladině se zjevily dva plody třešní a leknín.

„Děkuji,“ poklonila se kašně Pavla a dary uschovala do menší krabičky – pro horší časy.

„Ještě máš nárok na přání třetí, tedy poslední,“ připomněla jí kašna.

„Přeji si, abys nyní v poklidu utichla a těšila se zaslouženému odpočinku,“ vyslovila Pavla sebejistě.

„Děkuji, i ty se pokus mít nadále štěstí,“ popřála dívce fontána a pak již více nebylo slyšet jejího hlasu ani crkotu vody. Nadobro utichla.

Pavla to respektovala a vzala si z toho ponaučení: každý svého štěstí i přání strůjcem.