(4) City Means – město plné rozmanitostí

Magdalena Šárklová byla širší veřejnosti známá jako sluníčko. Na každého se usmívala a svou přítomností předávala kus poctivé dobré nálady. Magdalena k onomu sluníčku rozhodně neměla daleko, neboť byla letuškou, a k tomu se vázal i daný předepsaný oblek. Ve městě Sortencia, jež bylo od útlého dětství Magdaléniným rodištěm, tak radost a štěstí druhým nepřinášel kominík, nýbrž člověk pohybující se o několik stop výše nad zemí, ba přímo v oblacích, oblečen v leteckém.

Avšak krom oblak Magdalena milovala i zem jako takovou. Magdaléna ráda chodívala do přírody, zejména les se pro ní stával tím pravým místem pro relaxaci a nabrání potřených sil. I jím pokaždé procházelo sluníčko v letecké uniformě, a zdálo se, jako by i místní zvířena za tuto lidskou návštěvu byla nesmírně vděčná, jako by si mezi sebou o ní špitala svou pro lidstvo nesrozumitelnou řečí a měla ji v oblibě.

Avšak jednoho dne jako by to už nebyla pravda. Jako by jakýsi démon z mraků snesl krutý blesk a ten skryl pod černé mraky právě slunce v celé jeho kráse a odmítal jej navrátit oblakům i zemi. Magdalenin obličej nyní připomínal skutečně ten náležící kominíkovi, jen nebyl pokrytý sazemi, nýbrž slzami.

„Omyl? OMYL? Milá slečno, úřady nikdy nechybují, neboť úřady pracují pro lidi a šetří jim čas!“ utrhovala se na Magdalenu žena za přepážkou, když jí dívka předala došlý doporučený dopis.

„Ale já jsem letuška,“ pokoušela se Magdalena bránit se slzami téměř na krajíčku.

„To nikoho nezajímá, předpisy jsou předpisy. Na vojně vás už těmhle manýrům odnaučí, to se spolehněte,“ odpovídala pohrdavě žena za přepážkou. „Rukujete příští měsíc k tankistům do Sepoty. Tady máte potřebné instrukce. Nashle,“ vyštěkla na Magdalenu žena naposled a přepážka se neprodleně uzavřela. Byl totiž právě čas oběda.

Bohužel se nejednalo o žádný omyl. V zemi, z níž Magdalena pocházela a v níž i dlouhé roky pobývala, dívky vedle chlapců rovněž rukovaly na povinnou vojenskou dvouletku.

Magdalena sklesle zasedla na židličku v čekárně a dala si ruce do dlaní. Co by právě ona měla pohledávat u nějakých tankistů? Copak ona, Magdalena Šárklová, má v povaze na druhé mířit hlavní a úmyslně do nic pálit kulky?

„Nesmutněte, slečno, já na tom nejsem o nic lépe než vy. Mě zase odveleli k parašutistům, tedy k letectvu.“

Magdalena pozvedla hlavu, když nad sebou zaslechla ten nečekaný příjemný hlas. Stál tam jakýsi černošský chlapec a i přes zřejmou nepřízeň vlastního osudu se matně usmíval.

„Tady bychom asi déle neměli zůstávat, tohle prostředí působí dosti stísněně,“ mínil následně chlapec a Magdalena jeho přání mileráda vyhověla.

Nejprve letem v oblacích a pak procházkou po zemském povrchu si dva mladí lidé snažili léčit aktuální bolavou duši.

„Takže ty vážně uvažuješ o tom, že k těm parašutistům nastoupíš, Raule?“ zeptala se černošského chlapce při vstupu do borového lesa Magdalena. Tak se totiž jmenoval.

„Holt, já ani ty nemáme na výběr,“ chopil se Raul odpovědi.

Magdalena měla pochopení pro bolavé duše jiných, to se všeobecně vědělo, ovšem se svým vlastním neštěstím si náhle nevěděla rady.

Oba kráčeli dál lesem po cestě, jíž měla Magdalena tolik ve své oblibě. Po cestě stoupali pozvolna nahoru k mýtině, kterou přímo milovala. Stala se pro ni jakýmsi posvátným místem. Tentokrát však nezela prázdnotou jako jindy, když na ni Magdalena pokaždé zavítala.

„Vítám vás, jsem ráda, že tu po čase potkávám nějaké zbloudilé duše,“ oznámila jakási dívka.

„Nápodobně,“ odvětila Magdalena, ale neznělo to nějak povzneseně.

„Copak že se tváříš tak ustaraně, Magdalenko? Takovou tě vůbec neznám, kam se poděl tvůj pověstný zářivý úsměv?“

„My se známe?“ zeptala se opatrně Magdalena, neboť jí dívka nepřicházela povědomá.

„Jednou jsi mi úsměvem dodala potřebné sebevědomí, potkali jsme se v kavárně pana Hantena. Také jsi tam byla v leteckém, jako nyní,“ řekla v naprostém klidu dívka.

„Ale já si na tebe vážně nepamatuji,“ přemítala nahlas Magdalena, dívka tedy přispěchala s mnohem jasnějším vysvětlením.

„Jen jsem se ladně dotkla tvé pravé paže pro štěstí a tys mi ho pak vrchovatě popřála do dalších let mého života. Proběhlo to velmi krátce, pak se naše cesty zase rozešly. Byla jsem prostě jednou z mnoha dalších, co v tvé přítomnosti činili to samé. Dalo by se říci takovou mořskou kapkou.“

Zmínka o moři Magdalenu velice zarmoutila. Mnohem radši by strávila ty dva dlouhé roky v nějakém letovisku v jeho blízkosti než u jakési bojové armády. Magdalena pořád nemohla uvěřit tomu, že dostala povolávací rozkaz jako tisíce dalších dívek a žen.

„Nezávidím ti tuhle životní změnu,“ oznámila zadumaně dívka, když si ho několikrát pozorně pročetla. „To se spraví, uvidíš. Prozatím si ode mne převezmi toto. A když ti bude ouvej, jen si k lahvičce přivoň a rázem se ti uleví.“

Magdalena na dívku vypoulila nevěřícně oči a pak se otočila za sebe na Raula, co on na to říká. Ten jen pokrčil rameny, ovšem záhy jako by se po dívce zem slehla, když Magdalena znovu pohlédla před sebe. Na daném místě stál pouze v hlíně nápis: rada druhá: a také nezapomeň na přátelství.

Co to všechno mělo znamenat, kladla si v následujících několika dnech tu samou otázku Magdalena. Raul jí nesčetněkrát ujistil, že s tím nic společného nemá. I tak k němu Magdalena pociťovala čím dál větší sympatie, a ona lahvička s parfémem jí skutečně nejednou pomohla, když na ni vlivem ubíhajícího měsíce a blížícího se odvodu šly čím dál častěji mrákoty.

Týden před narukováním však Magdaleně přišel dopis. Byl v něm podán návrh na modrou knížku z dost zvláštního důvodu spočívajícího v nedostatku úsměvů, což by prý vedlo k hromadné újmě na zdraví stovek nespokojených cestujících a tudíž k ochromení letecké dopravy, a něco takového si prostě letecké společnosti v žádném případě nemohou dovolit. Nejednalo se o podvrh! Dole v rohu se skvělo úřední razítko a k danému lejstru byla přišpendlena příslušná petice s oněmi nespokojenými cestujícími! Že by to měla na svědomí ona dívka z lesa?

Slova o přátelství tak dostála svého naplnění. Magdalena si je připomínala následné dva roky na palubách letadel každým dnem svým zářivým úsměvem, tentokrát ale s Raulem po boku coby mužem v leteckém civilu. A ještě jedna podstatná maličkost se udála: přátelství mezi oběma se o stupínek navýšilo, stalo se totiž láskou.

 

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means - město plné rozmanitostí. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *