Karponský park od včerejšího dne vlastnil jeden vzácný skvost a tím údajně byla fontána, co uměla plnit přání. Tím úplně prvním, kdo se k ní odvážil zavítat, byla Pavla Mánská, velmi to pohledná blondýnka, co nedala dopustit na leknín ve vlasech a zavěšené třešně na uších.
„Co tě ke mne přivádí, děvče?“ zapěla sladce fontána.
„Ráda bych tě požádala o splnění třech přání, jak praví nápis na vstupních dveří parku,“ požádala dívka.
„Prosím, vyslov ono první,“ řekla fontána. Pavla se jemně dotkla vodní hladiny a uvedla jej.
„Přála bych si, aby na celém světě konečně nastal mír.“
„Toto přání bohužel nelze splnit ani mnou, ani žádným jiným velkým kouzelníkem, neboť nelze přesně určit jeho hranice,“ odvětila fontána.
Pavla tedy vyslovila přání druhé.
„Daruj tedy mír mne samotné,“ podala návrh a zase se dotkla vodní hladiny, aby mohlo vejít v platnost.
„Toto přání ti mohu splnit částečně,“ dala kašna o něco uspokojivější odpověď a na vodní hladině se zjevily dva plody třešní a leknín.
„Děkuji,“ poklonila se kašně Pavla a dary uschovala do menší krabičky – pro horší časy.
„Ještě máš nárok na přání třetí, tedy poslední,“ připomněla jí kašna.
„Přeji si, abys nyní v poklidu utichla a těšila se zaslouženému odpočinku,“ vyslovila Pavla sebejistě.
„Děkuji, i ty se pokus mít nadále štěstí,“ popřála dívce fontána a pak již více nebylo slyšet jejího hlasu ani crkotu vody. Nadobro utichla.
Pavla to respektovala a vzala si z toho ponaučení: každý svého štěstí i přání strůjcem.