Tom Patrick

Karponský park donedávna vlastnil jeden skvostný unikát. Byla jím fontána, co uměla plnit přání. Po příchodu první a zároveň poslední návštěvnice však fontána nadobro ukončila svou činnost. Karel Lendl se k ní i přesto vypravil. V ruce třímal dopis, poslal mu jej předevčírem kdosi neznámý. Když Karel k fontáně dospěl, jemně se dotkl její vodní hladiny, avšak nic se neudálo. Přeci jen před fontánou chvíli posečkal a pak se v posmutnělé náladě vydal nazpět, když tu náhle cosi zašumělo. Karel se v naději za sebe otočil, avšak onen šum pouze patřil ptačím křídlům ledňáčka říčního. Ten se následně vznesl do oblak a odlétl.

Karlova naděje tak zase viditelně poklesla, posmutněl ještě více, původně totiž měl dojem, že ten zvuk náležel fontáně, hned nato však odkudsi ze stromu, z něhož ptáček vylétl, mu přímo do dlaně dopadl papírek a v něm stálo: otoč se a znovu poslouchej.

Karel tak učinil, a tu se parkem počala rozléhat velice příjemná melodie se zpěvem. Když Karel k fontáně podruhé dospěl, dál pěla svou tuze překrásnou píseň a na její vodní hladině plavala jakási krabička. Karel si ji hned přisvojil, odklopil víko a našel v ní druhý vzkaz: tvůj kamarád na tebe bude čekat dnes o sedmé hodině večerní v kavárně Santa Monia. K psaníčku byla přiložena i jeho fotografie.

Karel přikývl a fontáně se pouze poklonil, také jí nic slovně nesděloval, respektoval hru tiché pošty.  Pak z vlastního bloku vytrhl list a napsal na něj: děkuji ti za přízeň. Z papírku následně vyrobil lodičku a uložil ji do fontány. Její vzkaz, fotografii a krabičku si však Karel rozhodl ponechat u sebe coby památku na setkání s něčím ojedinělým. Když pak najisto z parku odcházel, na jeho vstupních dveřích tam náhle stálo: já tobě děkuji za přízeň též. Jakmile Karel překročil jejich práh, zpěvná melodie nadobro utichla

Obrněný tank byl již po léta znám jako jeden ze symbolů válečných nepokojů. Markus Mann si jeden takový obzvlášť oblíbil, neboť již celých dlouhých pět let postával uprostřed ulice Hilbertplatze, v níž přebýval se svou snoubenkou Káťou v pronajatém bytě. Oba věděli, že v jejich zemi vrcholí válka, to však Markusovi nezabránilo, aby se k opuštěnému tanku nejednou vydal na vlastní risiko, načež při své poslední návštěvě ho obdaroval věnci a květinami – věnce u něj symbolizovaly mír za padlé bojovníky a květiny zase mír, který si přál nejen on, ale i celá země.

„Koukej odtud mazat, holobrádku, nebo tě provrtám olovem!“ ozvalo se Markusovi za zády, když právě s výzdobou končil.

„Já… já tu jen…“

„Tak slyšel jsi?! Padej, nebo ten věnec bude obšťastňovat tvůj vlastní hrob!“ přidal voják na důrazu a tentokrát se hlaveň samopalu již dotkla Markusových zad.

„Dobrá, vzdávám se, teď pomalu dám ruce z tanku dolů a vy zas hlaveň samopalu z mých zad,“ promluvil v obavách Markus a třásl se mu při tom hlas. Voják mu naštěstí vyšel vstříc.

Když Markus procházel nazpět do pronajatého bytu za svou snoubenkou, střetl se s vojákem pohledem. Ten jeho byl zkřivený vzteky, i přesto Markusovi v něčem přišel lidský, to znamenalo, že sám voják takto podrážděně jedná jen na příkaz, v civilu by z něj tedy mohl být člověk, s nímž by se normálně dalo mluvit. Touha po míru u Markuse zesílila.

„Měla jsem o tebe velký strach, Markusi, mohl tě klidně zabít,“ vyčítala mu Káťa. Znělo to znaveně.

Také Markus byl ze stálé přítomnosti války zmučený. Ještě než s Káťou zalehli, vyhlédl z okna a tentokrát spatřil, co rozhodně nečekal. Tank pořád postával na tom samém místě avšak s danou výzdobou věnců a kytic a nikdo ho nehlídal. Markus se usmál.

„Už se na něj nedívej a pojď ke mně. Chci teď cítit tvé doteky a usínat po tvém boku.“

Markus zatáhl záclonu, poslechl a zalehl vedle své milované. Pak řekl: „Vše je to tak zvláštní, Káťo, proč vlastně lidé spolu válčí? Ti, co zemřou, si sotva dokáží užít případné vítězství, a ti, co se ho nakonec dočkají, stejně pak věčně oplakávají ony padlé.“

Usnout, to nebylo nic jednoduchého, neboť nad stropem to dunělo stejně jako v okolních ulicích, jen do té, v níž Markus a Káťa přebývali v pronajatém bytě, se žádná obrněná technika neodvážila. A zase v tom měl prsty onen opuštěný tank, neboť bránil vozidlům v průjezdu. Markuse to znovu potěšilo.

„Ta válka má ale přeci jen občas jistou výhodu,“ ozvala se nečekaně Káťa, „potravin je nedostatek a tak se před obchody tvoří dlouhé fronty. Nedávno jsem v jedné z nich natrefila na Mášu, hezky jsme si spolu popovídaly, zatímco ostatní v jednom kuse nadávali na ten dlouhý zástup lidí, než na ně přišla řada.

„To je ta žena, co má tu malou dceru Tracy a retrívra Tygra?“ zeptal se Markus.

„Ano,“ přisvědčila Káťa.

Markus teď nepřemýšlel o výhodách dlouhých front, kdy si člověk může popovídat s někým, s kým se nemá šanci jen tak setkat, dumal nad Tracy a jejím psíkem. Pokud teď znovu vyhlédne ven a uvidí ho tam znovu v neměnné póze, uskuteční to, co ho právě napadlo. A opravdu, tank tam v ulici posmutněle postával tiše dál. Markus se tedy k tomu odhodlal hned druhý den časně ráno poté, co hlídky Hilbertplatze najisto opustily.

A tak válka nečekaně vzala za své, vlastně doslova ze dne na den skončila, neboť pohled na znetvořené děvče držící v náručí zohyzděného psa s ověnčeným tankem v pozadí vlila slzy do očí  každému, kdo tento výjev spatřil. Markus nikdy nikomu neprozradil, že daná fotografie, jež v tolika lidech vzbudila soucit, je ve skutečnosti pouhou smyšlenkou, jen přesvědčivě naaranžovanou. Markus si však na nemilé válečné období přeci jen jednu pravdivou milou fotografii schoval na památku. V celé kráse se na ní skvěl jeho oblíbený tank, co jí pomohl vyhrát. Ten již nesymbolizoval ulici, v níž Markus a jeho Káťa nadále nepřebývali v pronajatém bytě, nýbrž ve svém vlastním – jako právoplatní manželé.

U japonských břehů daleké a zcela zapomenuté Fánie se nacházela chudinská čtvrť, v níž často propukaly nepokoje vlivem utlačování pracovníků pod taktovkou bohatých průmyslníků, co vlastnili plantáže s bavlnou.

Tu se na onom místě jednoho dne zjevil mladý nadějný prodejce textilií Hubert Hirsch, který byl pravým opakem svého zatrpklého otce. Za jeho zády se snažil bojovat s bezprávím a také si za to od otce vyslechl nejednu výtku ve smyslu: „Bohatí nikdy nemají dost a chudí jim tuto prioritu musejí stůj co stůj zařídit, jinak prostě život nestojí za nic.“

Hubert tušil, že tak by tomu být nemělo, neboť hlas jeho srdce mu po léta našeptával něco úplně jiného: „Ve světě bohatých a chudých by měla zavládnout rovnocennost.“

Huber Hirsch se i se svou manželkou Jelenou, jež manžela v jeho snažení podporovala, jak jen to bylo možné, tedy vydal k břehům Fánie, aby v praxi uskutečnil svůj záměr. Měl jistý plán, o němž se domníval, že by mu mohl vyjít.

„Co tu chceš, přivandrovalče?!“ vyjel na něj zostra Hiro Chen, jeden z utlačovaných.

„Slož onu zbraň, nechci tobě ani tvým japonským přátelům ublížit, jen podat rozumný návrh,“ ohradil se Hubert.

„A na to sis s sebou koukám přivedl i posilu,“ uchechtl se s ošklivou grimasou Hiro na Huberta a začal si více prohlížet jeho Jelenu. Na Američanku vůbec nevypadala.

„Spasibo.“

„Tak Ruska, Ruska se z ní nakonec vyklubala,“ řekl uštěpačně Hiro. „Ty já velmi dobře znám, no jasně, dlouhé blond hřívy, pronikavé oči… známý mi vypravoval, jak se krásně vrtí u tyče v zašpiněných ruských putykách, aby jejich rodiny vůbec měly na nájem. A vodka tam prý teče proudem, to se to pak vesele vraždí a okrádá. Ovšem vy, Američani, na tom nejste o nic líp, jen k tomu rozkrádání a vraždění v té své zemi zaslíbené popíjíte tu svou whisky. Zrovna tvůj otec by o tom mohl hodiny a hodiny takto vyprávět, Hirschi.“

Hubertovi ani jeho ruské a velmi pohledné manželce Jeleně se samozřejmě to, jak o nich tento Japonec smýšlí, vůbec nezamlouvalo, Hubert však nebyl jako jeho otec, který by podobné hlasové přestupky ihned začal trestat dosti krutě a nesoucitně.

Hubert proto na to jen řekl: Ano, máš pravdu, můj otec je špatný a má žena opravdu pochází z Ruska, já jsem však Američanem pouze napůl, ze strany matky ve mne koluje ryze česká krev. A asi vím, proč tak o nás všech smýšlíš, upozorňuji tě však, že Američané, Češi a Rusové se dokáží pochlubit i něčím pěkným, než jen tím, co se o nich den co den předkládá čtenářům v novinách, neboť ty se rády zabývají negativismem.

„Dost těch žvástů!“ zařval Hiro. „Jak tedy mě a mým lidem hodláš vlastně pomoci? Jestli jen dalším bitím a zbytečným krveprolitím, tak to se klidně i s tou svou ženuškou hned tady na místě otočte a oba si jděte tam, odkud jste přišli.“

Já ani má žena ti rozhodně nechceme ublížit. Oba přicházíme s návrhem a ten zní: vybírejte ze zdejšího moře různobarevné kameny a pak je prodávejte zájemcům a to pod mou vlastní bezpečnou ochranou.“

„Kdo by o ty šutry stál? Vždyť nemají žádnou cenu?“ čertil se Hiro dál.

„Drahokamy také kdysi byly naprosto bezcenné, dokud jim člověk nepřisoudil moc významu,“ podotkl Hubert. V Hirových očích se však stále zračil nechápavý výraz.

„To možná ano…“

„Ne, možná ano, určitě tomu tak bylo,“ skočil mu do řeči pohotově Hubert, „neboť drahokamy jsou rovněž čistým výplodem přírody.

„No dobrá, jenže jak hodláš docílit, aby zdejší mořské prachobyčejné kameny šly na odbyt?“ zapochyboval Hiro.

„Nějaké pověrčivé duše se zajisté najdou, co je budou považovat samy pro sebe za něco posvátného, tedy za ony drahokamy. Lidské slovo dokáže přivodit mnohé, ne jen spory a války, jak se neustále ty domníváš. A když se mezi takovými lidmi přeci jen najdou nějací pochybovači, nevadí. Ze zdejších mořských různobarevných kamenů se jinak dají vyrábět předměty různých skvostných tvarů. Podívej.“

A Hubert překvapenému Hirovi ukázal překrásný náhrdelník a nakonec mu ho daroval.

„Jenže i tak, pane Hirsch,“ zdál se teď být Japonec o něco povolnější, „jak takovou výrobu chcete financovat?“

„Jsem přece obchodník, o peníze si tedy nemusíte dělat předem starosti,“ podotkl Hubert.

„Jenže, milej pane, já a tucet nás dalších tu pracujeme pro vašeho otce na textiliích.“

„On už za vás někde sežene rychlou náhradu, a já mu tak s vaší pomocí alespoň dokáži, že umím být stejně tak schopným jako on sám,“ mínil stále po svém Hubert. „Jste přeci lidé, co celý život tráví u břehů moře. Byla by tedy škoda ho ke své vlastní spokojenosti nevyužít a neradovat se z jeho přítomnosti v těchto končinách.

Na to půvabně přikývla i Jelena a její manžel se toho ihned chytl: „A tady má žena vám sama ušije přijatelně působivé obleky s logy kamenů. Každý budete vlastnit svůj vlastní jiné barvy. Tady je jeden hotový vzor, i ten vám darujeme.“

Z Hirovi tváře postupně mizela nevraživost i vůči Hubertově manželce, v duchu si nyní říkal, že možná ti Američané, Rusové a Češi nejsou zas až tak zlí tvorové, jak se to o nich v novinách často tvrdí. Jisté pochybnosti Japonce přeci jen ale tížily.

„Jenže až váš pan ctěný otec zjistí, že jsme od něho všichni odešli k vám…“

„Jak jsem říkal, sám si za vás najde rychlou náhradu, neboť nemajetných stále přibývá, a alespoň to pro něj bude ponaučení, že s poddanými se nemá zacházet jako s kusem hadru,“ byl Hubert připraven i na tuto otázku, leč Hiro o čemsi pochyboval stále.

„Ovšem, jenže až zjistí, že podnik s kameny vynáší daleko víc než textilie, převezme ho na svá bedra, vás pošle k čertu a vedle kmenového podniku bude majitelem ještě jednoho.“

„To bych mu nedovolil,“ bránil se Hubert. „Navíc si nemyslím, že by byl něčeho takového sám schopen. Otec by totiž něco takového jako prodej prachobyčejných kamínků považoval za osobní výsměch, neboť textilie jsou pro něj vším. ´Obleky totiž mohou lidé na sobě nosit jako dar z nebes, kdežto koho by zajímal dar na pouhé okrášlení?´ Jako bych ho o tom sám takto slyšel mluvit, avšak lidé jsou jiní, prosté dary jim rovněž nejsou cizí.“

Za nějakou dobu Hubert Hirsch svůj záměr uskutečnil. Textilie jeho otci s novými zaměstnanci sice vynášely daleko více, avšak Hubertovi ani jeho japonským přátelům to nevadilo. Nezáviděli. I oni totiž měli prodejem různobarevných ornamentů dost na to, aby uživili své vlastní rodiny. Nic více k šťastnému  životu nepotřebovali, snad jen ono moře na projížďky, tedy něco, o čem si lidé v průmyslu zabývajícím se textiliemi během normální pracovní doby mohli nechat jen zdát.

Amanda Rymesová se stala ve svých mladých studentských letech mladou úspěšnou spisovatelkou hororů. Body k dobru jí zajisté i přidalo, že se svou postavou a jménem podobala herečce, která právě tou dobou slavila úspěch s filmem CO TA HOLKA CHCE, tedy Amandě Bynesové. Vedle toho Amanda měla milující rodiče, kteří jí v jejích tvůrčích aktivitách podporovali, a řadu nadšených fanoušků z řad studentů, co od ní na její rodné střední škole den co den žádali podpis.

Aby té slávy na jednu dívku nebylo málo, tak Amanda si k dobru ještě mohla připočíst, že v noci mnohdy nemohla usnout, a tak se jedné takové obzvlášť deštivé a bouřlivé dodatečně rozhodla pro psaní žánru sci-fi. A co se nestalo, zase se jí po tvůrčí stránce zadařilo. Nakladatel si Amandu nemohl vynachválit, byla opravdu velmi talentovaná, navíc měla dar psaní snad již od kolébky – psávala již od svých pouhých tří let.

Jinak byla Amanda i dosti společenská, ráda navštěvovala večírky a prostě různé party svých kamarádů a spolužáků a nikdy nezkazila žádnou zábavu. Rozhodně se ale nejednalo o žádnou namyšlenou barbínu, a ani charita Amandě nebyla cizí. Vedle různých dobročinných akcí se to projevilo například i tím, že když měl být do studijního programu přijat student pocházející z afrického Konga a na jeho financování ve školním fondu nebylo dostatek peněz, Amanda se velmi ráda ujala daného zaštítění. Nejednalo se o přetvářku, nutno opět podotknouti.

Jen ve své spisovatelské tvorbě se Amanda mnohdy měnila v nesoucitnou mrchu, co se neštítí sprovodit ze světa jak hlavní zápornou postavu, tak i hrdinku na straně opačné. Právě tím se odlišovala od ostatních kolegů, kteří se taktéž zabývali horory.

Amanda nikdy nepřemýšlela o osudu postav, jež vlastním umem a úsilím připravovala o život, prostě je všechny brala jako něco pomyslného, nad čím, mimo děj, není potřeba již více dumat. Jednu noc se to ale mělo změnit. Amandě se přitížilo, takže chtě nechtě musela vstát od počítače, a s bolestmi břicha se zkroušeně dobelhala na onu místnost. Tím to však teprve začínalo.

„Nyní alespoň na vlastní oči vidíš a také cítíš, jaké to je vnímat bolest někoho jiného,“ ozval se z  Amandina nitra hlas dívky, jež se měla stát jednou z hlavních hrdinek připravované hororové ságy.

„Ale ty jsi přeci jen postava, postava, která navíc neexistuje,“ bránila se Amanda té narážce, avšak dál se na toaletě svíjela v křečích. Patrně se nejednalo o nic vážného, ten pudink na včerejší party byl už po prvním soustu na chuť dosti zvláštní.

Leč dívce uvězněné uvnitř Amandiny duše se ještě nechtělo utichat, připomněla jí následující: „Podobně nemilým osudem, jaký jsi mi přisoudila, musela nedávno projít jiná dívka, avšak ta napadení rotvajlera podlehla, neboť zranění na jejím těle byla smrtelná. Ty velmi dobře přece ono slovíčko znáš, Amando, tedy onu SMRT.“

Bolest v Amandině břiše nepolevovala a nová hláška dívky jí opět překvapila. A stejně tak i ta následující: „Proč o mně tak negativně smýšlíš? To ti není líto té druhé dívky z onoho článku v teenagerském časopise? Dokážeš mi na tuto otázku prosím nyní odpovědět, Amandu Rynesová?“

Amandu toto udivovalo čím dál více, ještě nikdy se jí nestalo, aby ji vnitřní postava vyzvala  k dialogu. A ještě jedno podstatné se tu dalo vypozorovat, dívka k Amandě i přes nemilý obsah vlastních slov, promlouvala velice jemným tónem. Nehodlala se jí tedy nijak mstít, spíše poukazovala na nemilé skutečnosti, jež se daly poupravit.

„Ty jsi, Evelíno, ale pouze mou smyšlenou postavou, nikoliv skutečnou,“ hájila Amanda své původní stanovisko, načež se na toaletní míse dál svíjela v bolestivých křečích jako mnoho jejích hororových postav.

„Jak jsem již prve přednesla, nemám v úmyslu ti vyhrožovat, Amando,“ ozval se z Amandina nitra znovu onen poutavý hlásek, „jen tě žádám o smilování. Vím, že nejsi zlá, že máš dobré srdce, to bys přece jinak sama od sebe finančně nepodpořila onoho Maura z Konga.“

Amandu toto z úst dívky zatím ohromilo ze všeho nejvíce. Ještě nikdy předtím se jí nestalo, aby nějaká z jejích literárních postav upozorňovala či dokonce chválila zájmy autora. Amanda tedy svůj postoj k Evelíně začala přehodnocovat, ačkoliv bolest v břichu pomalu polevovala.

„Dobrá, Evelíno, slibuji ti, že se nad tvým příštím osudem ještě zamyslím a pokusím se pro tebe najít mnohem přijatelnější východisko,“ oznámila jí Amanda.

„Děkuji,“ odvětila dívka, a to bylo tu noc naposled, co Amanda Evelínu k sobě slyšela promlouvat.

Jenže hned druhý den ráno, kdy už Amanda byla zase fit a mířila do školy, si sama sobě začala namlouvat, že snad dnešní noc prožívala v jakýchsi podivných halucinacích. Leč Evelína znovu ohlásila svou přítomnost a stejně dobrotivě Amandu poprosila o to samé: o smilování.

Byl to ale až rozhovor dvou novinářů, co Amandu přimělo Evelíně plně vyjít vstříc.

„…ale ti lidé tam umírají a žijí v naprosté bídě! Navíc na tom smetišti jen stěží nachází něco k snědku, k pití, či jen na pokrytí střech svých rozbořených chatrčí!“

„To mě nezajímá! Salma Roden si dneska v šest hodin ráno někde v butiku na George Street pořídila nový kožich z norka a briliantový náhrdelník za sto tisíc dolarů! Právě to čtenáře bulváru nejvíc zajímá a ne nějaké zapomenuté smetiště kdesi na okraji Brazílie!“

„Ale ti lidé tam umírají… jste pěknej nekňuba, Morisi, vás totiž nezajímají skutečné problémy lidí, toho už jsem si všimla hned na začátku, co jsem k vám do novin nastoupila! Asi tedy v nejbližší době osobně dám výpověď!“

„No prosím, jak je libo, Hallová, nejdřív mi ale osobně přinesete reportáž o tom norku na briliantu a pak si klidně jděte, kam chcete!“

Žena, jež stála na straně bezbranných, a muž, co uznával svět celebrit, nasupeně prošli kolem Amandy a vrhli na ni velmi ošklivý pohled, jako by tu hádku vyprovokovala právě ona.

Amanda tedy začala spřádat plány na čistě romantický román s pracovním názvem ŽIVOT VÁŠNIVÉ EVELÍNY. Amanda s ním strávila neuvěřitelné tři roky práce, neboť klasická romantická poloha , to u ní doposud bylo něco, čím se ve svých dřívějších dílech zabývala pouze sporadicky, avšak zapracovala na sobě, a tak se i tento literární opus dostal k nakladateli, jenž ho nakonec po řadě obav vydal. Dokonce zvažoval variantu, zda-li by nebylo vhodné, aby si Amanda zvolila raději pseudonym, ta to však odmítla a rozhodla se zariskovat.

A risk jí nakonec vyšel, román se líbil jak Amandiným kmenovým čtenářům, tak i těm, co milovali klasické romantické příběhy plné lásky, zrady a především šťastného happyendu.

„Nu což,“ řekla si pak Amanda, „Stephen King vedle hororů také sepsal nejedno drama a to se setkalo s velmi vřelým přijetím. A navíc,“  popustila uzdu své fantazii, „třeba kniha přímo osloví nějakého švarného mládence, jenž mě následně pojme za svou celoživotní partnerku.“