Tom Patrick

„Tak toto byla z mé strany poslední povídka, kterou jsem se vám rozhodl nabídnout – to aby ona šťastná třináctka došla svému plnohodnotnému naplnění.“

„Máte skutečně za to, že opravdu šťastná?“ odvažuji se oponovat romanopisci. „Nechci se vás nějak hned zkraje dotknout, Vladimíre, ale kdosi poznamenal, že z těch povídek přeci jen je onen smutek dosti výrazně patrný.“

„Když si je znovu procházím, vždy se o tomto samém přesvědčím.“

„A jak jste se vlastně dostal k psaní?“

„To má své počátky za dob mých studentských let,“ začíná uvádět Vladimír, „tenkrát jsem se zabýval právě těmito kratšími povídkami, psát velké romány jsem se však neodvažoval. Jenže i tak, jak jednou člověk začne něco sepisovat jen tak, tedy pro zábavu, dříve či později se u něj začnou projevovat sklony ke konkrétnímu uplatnění, to aby ta vydaná energii nevyšla naprázdno, jenže něco takového je velice obtížné.“

„Tomu rozumím, jak se vám to ale podařilo vyřešit?“ napadá mě zcela automaticky.

„Na počátku jsem z toho měl obavy, ale pak mě v jednom okamžiku napadl pseudonym a z něj vyplynul onen nápad. Prostě jsem navrhl češtinářce, jestli by na konci každé hodiny pod ním nepřečetla jednu z mých povídek a ona souhlasila.“

„To se tak moc stydíte za své skutečné jméno?“ nedá mi to nezeptat se.

„To ani ne, ale zajímalo mě, jak pokaždé budou spolužáci na mé dílo reagovat, když nebudou vědět, že jsem tím autorem já osobně. O to to bylo zajímavější, během četby jsem všechny okolo nenápadně pozoroval a zkoumal pohledy a také reakce.“

„A to jste se spolužákům nikdy nepochlubil s tím, kdo ony povídky měl ve skutečnosti na svědomí?“

„Ano, ale až po takových dobrých čtyřech letech, v posledním devátém ročníku, asi tak měsíc před letními prázdninami.“

„A?“

„Spolužáci se rozdělili do třech skupin. Tu první mé snažení nijak výrazně nenadchlo, čehož už jsem si povšiml od oné první četby, co náležela Kryštofu Rodlovi. Naopak tu druhou něco takového potěšilo a nemohla se dočkat konce hodiny, až češtinářka bude číst další z mých povídek. A ta skupina třetí jako by byla kombinací obou předchozích, jen obohacena o srovnávání jednotlivých postav z povídek přímo se mnou samotným a s tím, co jsem kdy řekl a jak jsem na toho či onoho v jeho přítomnosti působil.“

„A vaše osobní inspirace, z čeho vycházela?“ pokouším se jemně naléhat na Vladimíra.

„Teď už se samozřejmě před druhými o tom tak nestydím diskutovat, jsem o dost starší, sám mám rodinu a s manželkou vychováváme dvě nádherné děti, takže se vám bez jakýchkoliv obav mohu svěřit. Samozřejmě že se v těch povídkách objevovaly jak ryze inspirativní prvky, tak i nějaké ty autobiografické. Jak už jsem vám sděloval, činilo by mi problémy psát velké romány, kdybych si do každého z nich měl zvlášť šetřit jednotlivé inspirace. A tak se tank uveřejněný v jednom vědeckém časopisu, dívka jménem Káťa pocházející z jednoho nejmenovaného válečného ruského filmu a směsice věnců a květin náležící umírajícímu příbuznému nečekaně pod mým vedením v rámci propojení setkaly v jednom menším příběhu a nic už to nedokázalo změnit.“

„A která z povídek měla ve vaší škole největší ohlas? Myslím z těchto třinácti?“ upřesňuji, aby to Vladimír neměl na přemýšlení tak složité.

„Asi největší ohlas měla ta osmá v pořadí, i když vy sám byste zajisté chtěl slyšet, aby to byla ta následující, tedy devátá. Prý je to vaše oblíbené číslo, doneslo se mi.“

„Ano, to je pravda,“ připouštím.

„Ale byla to skutečně ta osmá,“ míní Vladimír. „Co to způsobilo? Možná to, že v té povídce vystupovali politik a blondýna, což jsou dva lidské prototypy, o nichž koluje spousta vtipů, patrně proto o Marka Brenta a Elisu výjimečně projevili zájem všechny tři skupiny najednou.“

„A která z povídek je naopak vám nejmilejší?“

„Nejspíš ona desátá,“ podotkl Vladimír. „Omlouvám se, zase vedle.“

„Nevadí.“

„Důvodem byl zejména onen vnitřní dívčí hlas, co k Amandě promlouval a prosil ji o slitování. Prostě je to něco, co přímo souvisí s člověkem jako takovým, s jeho vnitřními procesy, o kterých si myslí, že je má plně pod kontrolou, jenže ono to jednoho dne může být všechno jinak. O tom jsem se ostatně sám stačil několikrát přesvědčit, když z mé strany byl pokus něco dodatečně změnit a ono to nešlo. Zvláštní, autor něco náhodně tvoří a něco z toho se pak osamostatní a samo si to diktuje podmínky. Je to úplně to samé, jako s někým o něčem hovořit, neobratně narazit na něco citlivého a pak se kát. Právě to rozhodlo, že se autor, tedy já, soustředil na to, aby z povídek byla cítit jistá naděje.“

A pak Vladimír náhle zvážní ještě víc.

„Nevzpomínám na to rád a ještě po letech mě to tíží, ale budiž. Jeden spolužák to doma prostě neměl jednoduché, jeho rodiče se v jednom kuse hádali a on tím trpěl. Pak se mu jednoho dne přitížilo a on upadl do kómatu. Podle doktorů prodělal infarkt. Všichni Kryštofa litovali, jen já se podle spolužáků zachoval jako ten největší necita, když jsem opatrně poznamenal, že by možná bylo nejlepší, kdyby Kryštof z tohoto světa odešel nadobro. Asi si dokážete sám živě představit, jak mi na to spolužáci tehdy odpověděli.“

„To zajisté. Proč jste ale jednal takto tvrdě? Vždyť vaše povídky, i přes onu patrnou pachuť smutku, převážně končily šťastným happyendem?“

„Já to tenkrát nemyslel nijak zle, Tome, vážně ne,“ začíná se Vladimír hájit. „Ale považte sám, ten Kryštof celý život trávil pod taktovkou přísných rodičů, kteří ho čas od času i bili, a také ve škole neměl pokaždé na růžích ustláno. Onen pád do bezvědomí tedy pro něj na moment musel být vysvobozením od každodenního příkoří, a když se z něj probral, zase se stal neodmyslitelnou součástí svého smutného života, neboť jeho rodiče se ani poté příliš nezměnili. Vážně, Tome, já nechtěl Kryštofovi ublížit, jen jsem ve svých slovech hledal rozumné východisko.“

„V pořádku, rozumím tomu,“ odpovídám v naději, že mi to snad taky nikdo nebude vyčítat.

„Každopádně jsem se od té příhody ke svým postavám začal chovat mnohem benevolentněji než kdy dřív, prostě mi bylo proti srsti jim ubližovat, negativně se na nich vyžívat. Být v mé kůži Amanda Rymesová, tak ta už by v životě nenapsala jediný horor.“

„Tak proto ta povídka o Kryštofu Rodlovi byla zařazena jako první,“ je mi vše konečně jasné.

„Ano,“ dodává jedním slovem Vladimír.

„Těch povídek je tedy celkem třináct,“ ujímám se opět slova po kratší odmlce. „Vlastně celkem čtrnáct, když k tomu připočtu i tento náš rozhovor, který je rovněž takovým menším příběhem, neboť i zde se otevírá část nitra jeho dvou aktérů.“

„To je dáno tím, že nepoužívám konkrétní názvy kapitol, nýbrž jen číslování,“ odůvodňuje to Vladimír.

„Hmm, vidíte, to je rovněž zajímavé,“ uvažuji nahlas a pak mě napadá: Proč právě POVÍDKY Z ÉNEVY?“

„Na to je jednoduchá odpověď: prostě mě ten název jednoho dne napadl a zalíbil se mi. Vy ale nejspíš vše uvedete pod svým vlastním názvem CITY MEANS. Nic proti tomu nenamítám.“

„Takže ještě jednou vám děkuji za povídky a za náš společný rozhovor a na shledanou.“

„Na shledanou, Tome.“

KONEC

CITY MEANS – MĚSTO PLNÉ ROZMANITOSTÍ (aneb třináct šťastných povídek z Énevy)

Takto jsem tedy původně měl v plánu zakončit Vladimírův počin, ovšem za necelý měsíc mi poštou dorazil balíček. V něm se mimo jiné nacházel i dopis, kde stálo:

Milý Tome

Zajisté se podivujete, kdopak vám to píše. Ano, jsem to opět já, Vladimír. Po našem minulém rozhovoru jsem se dodatečně zamýšlel nad naším společným rozhovorem. Sděloval jsem vám v něm, že si na názvy kapitol příliš nepotrpím, ale vy prý ano. Proto vám zasílám tento balíček, kde je naleznete, ovšem v trošičku jiném provedení. Jak jistě víte, pocházím z Katalné Mochny, což je město libující si v čemsi na způsob bonmotů. Jeden takový jsem si vám dovolil předložit prostřednictvím osmisměrek, o jejichž stvoření jsem se svépomocně pokusil a probděl nad tím nejednu noc. Inspiroval mě k tomu jeden náš místní legendární román, který byl zpracován právě osmisměrkovou formou. Vytvářet něco takového je nad mé síly, proto z mé strany vzniklo celkem deset osmisměrkových rébusů věnujících se pouze nadpisům. Ano, deset, nepřepsal jsem se! Ty tři zbývající se mi ještě nepoštěstilo dokončit, takže se to pokusím dodatečně napravit, bohužel jsem ale momentálně dosti zaneprázdněn.

Ano, připouštím, z těch povídek je patrný smutek, alespoň to ale dokládá jednu podstatnou skutečnost, tedy že ho tam někteří čtenáři jsou ochotni hledat a spatřovat v něm onu nechvalně proslulou třináctou komnatu. Hodně to pro mě znamená. Víte, z mého soukromého pohledu stále platí, že pojmy jako vězení, vojna, válka nemá smysl rozvádět do přílišných extrémů, neboť tato tři slova a jejich pouhé vyslovení v reálném běžném životě prostě o smutku vypovídají automaticky. Jen bych vás, Tome, dodatečně chtěl požádal, zda-li byste do dovětku před slovo šťastných nedoplnil snad, tak to bude lepší.

S přáním štěstí a mnoho životních úspěchů

Vladimír

CITY MEANS – MĚSTO PLNÉ ROZMANITOSTÍ (aneb třináct snad šťastných povídek z Énevy)

DEFINITIVNÍ KONEC

Karponský park donedávna vlastnil jeden skvostný unikát. Byla jím fontána, co uměla plnit přání. Po příchodu první a zároveň poslední návštěvnice však fontána nadobro ukončila svou činnost. Karel Lendl se k ní i přesto vypravil. V ruce třímal dopis, poslal mu jej předevčírem kdosi neznámý. Když Karel k fontáně dospěl, jemně se dotkl její vodní hladiny, avšak nic se neudálo. Přeci jen před fontánou chvíli posečkal a pak se v posmutnělé náladě vydal nazpět, když tu náhle cosi zašumělo. Karel se v naději za sebe otočil, avšak onen šum pouze patřil ptačím křídlům ledňáčka říčního. Ten se následně vznesl do oblak a odlétl.

Karlova naděje tak zase viditelně poklesla, posmutněl ještě více, původně totiž měl dojem, že ten zvuk náležel fontáně, hned nato však odkudsi ze stromu, z něhož ptáček vylétl, mu přímo do dlaně dopadl papírek a v něm stálo: otoč se a znovu poslouchej.

Karel tak učinil, a tu se parkem počala rozléhat velice příjemná melodie se zpěvem. Když Karel k fontáně podruhé dospěl, dál pěla svou tuze překrásnou píseň a na její vodní hladině plavala jakási krabička. Karel si ji hned přisvojil, odklopil víko a našel v ní druhý vzkaz: tvůj kamarád na tebe bude čekat dnes o sedmé hodině večerní v kavárně Santa Monia. K psaníčku byla přiložena i jeho fotografie.

Karel přikývl a fontáně se pouze poklonil, také jí nic slovně nesděloval, respektoval hru tiché pošty.  Pak z vlastního bloku vytrhl list a napsal na něj: děkuji ti za přízeň. Z papírku následně vyrobil lodičku a uložil ji do fontány. Její vzkaz, fotografii a krabičku si však Karel rozhodl ponechat u sebe coby památku na setkání s něčím ojedinělým. Když pak najisto z parku odcházel, na jeho vstupních dveřích tam náhle stálo: já tobě děkuji za přízeň též. Jakmile Karel překročil jejich práh, zpěvná melodie nadobro utichla

Obrněný tank byl již po léta znám jako jeden ze symbolů válečných nepokojů. Markus Mann si jeden takový obzvlášť oblíbil, neboť již celých dlouhých pět let postával uprostřed ulice Hilbertplatze, v níž přebýval se svou snoubenkou Káťou v pronajatém bytě. Oba věděli, že v jejich zemi vrcholí válka, to však Markusovi nezabránilo, aby se k opuštěnému tanku nejednou vydal na vlastní risiko, načež při své poslední návštěvě ho obdaroval věnci a květinami – věnce u něj symbolizovaly mír za padlé bojovníky a květiny zase mír, který si přál nejen on, ale i celá země.

„Koukej odtud mazat, holobrádku, nebo tě provrtám olovem!“ ozvalo se Markusovi za zády, když právě s výzdobou končil.

„Já… já tu jen…“

„Tak slyšel jsi?! Padej, nebo ten věnec bude obšťastňovat tvůj vlastní hrob!“ přidal voják na důrazu a tentokrát se hlaveň samopalu již dotkla Markusových zad.

„Dobrá, vzdávám se, teď pomalu dám ruce z tanku dolů a vy zas hlaveň samopalu z mých zad,“ promluvil v obavách Markus a třásl se mu při tom hlas. Voják mu naštěstí vyšel vstříc.

Když Markus procházel nazpět do pronajatého bytu za svou snoubenkou, střetl se s vojákem pohledem. Ten jeho byl zkřivený vzteky, i přesto Markusovi v něčem přišel lidský, to znamenalo, že sám voják takto podrážděně jedná jen na příkaz, v civilu by z něj tedy mohl být člověk, s nímž by se normálně dalo mluvit. Touha po míru u Markuse zesílila.

„Měla jsem o tebe velký strach, Markusi, mohl tě klidně zabít,“ vyčítala mu Káťa. Znělo to znaveně.

Také Markus byl ze stálé přítomnosti války zmučený. Ještě než s Káťou zalehli, vyhlédl z okna a tentokrát spatřil, co rozhodně nečekal. Tank pořád postával na tom samém místě avšak s danou výzdobou věnců a kytic a nikdo ho nehlídal. Markus se usmál.

„Už se na něj nedívej a pojď ke mně. Chci teď cítit tvé doteky a usínat po tvém boku.“

Markus zatáhl záclonu, poslechl a zalehl vedle své milované. Pak řekl: „Vše je to tak zvláštní, Káťo, proč vlastně lidé spolu válčí? Ti, co zemřou, si sotva dokáží užít případné vítězství, a ti, co se ho nakonec dočkají, stejně pak věčně oplakávají ony padlé.“

Usnout, to nebylo nic jednoduchého, neboť nad stropem to dunělo stejně jako v okolních ulicích, jen do té, v níž Markus a Káťa přebývali v pronajatém bytě, se žádná obrněná technika neodvážila. A zase v tom měl prsty onen opuštěný tank, neboť bránil vozidlům v průjezdu. Markuse to znovu potěšilo.

„Ta válka má ale přeci jen občas jistou výhodu,“ ozvala se nečekaně Káťa, „potravin je nedostatek a tak se před obchody tvoří dlouhé fronty. Nedávno jsem v jedné z nich natrefila na Mášu, hezky jsme si spolu popovídaly, zatímco ostatní v jednom kuse nadávali na ten dlouhý zástup lidí, než na ně přišla řada.

„To je ta žena, co má tu malou dceru Tracy a retrívra Tygra?“ zeptal se Markus.

„Ano,“ přisvědčila Káťa.

Markus teď nepřemýšlel o výhodách dlouhých front, kdy si člověk může popovídat s někým, s kým se nemá šanci jen tak setkat, dumal nad Tracy a jejím psíkem. Pokud teď znovu vyhlédne ven a uvidí ho tam znovu v neměnné póze, uskuteční to, co ho právě napadlo. A opravdu, tank tam v ulici posmutněle postával tiše dál. Markus se tedy k tomu odhodlal hned druhý den časně ráno poté, co hlídky Hilbertplatze najisto opustily.

A tak válka nečekaně vzala za své, vlastně doslova ze dne na den skončila, neboť pohled na znetvořené děvče držící v náručí zohyzděného psa s ověnčeným tankem v pozadí vlila slzy do očí  každému, kdo tento výjev spatřil. Markus nikdy nikomu neprozradil, že daná fotografie, jež v tolika lidech vzbudila soucit, je ve skutečnosti pouhou smyšlenkou, jen přesvědčivě naaranžovanou. Markus si však na nemilé válečné období přeci jen jednu pravdivou milou fotografii schoval na památku. V celé kráse se na ní skvěl jeho oblíbený tank, co jí pomohl vyhrát. Ten již nesymbolizoval ulici, v níž Markus a jeho Káťa nadále nepřebývali v pronajatém bytě, nýbrž ve svém vlastním – jako právoplatní manželé.

U japonských břehů daleké a zcela zapomenuté Fánie se nacházela chudinská čtvrť, v níž často propukaly nepokoje vlivem utlačování pracovníků pod taktovkou bohatých průmyslníků, co vlastnili plantáže s bavlnou.

Tu se na onom místě jednoho dne zjevil mladý nadějný prodejce textilií Hubert Hirsch, který byl pravým opakem svého zatrpklého otce. Za jeho zády se snažil bojovat s bezprávím a také si za to od otce vyslechl nejednu výtku ve smyslu: „Bohatí nikdy nemají dost a chudí jim tuto prioritu musejí stůj co stůj zařídit, jinak prostě život nestojí za nic.“

Hubert tušil, že tak by tomu být nemělo, neboť hlas jeho srdce mu po léta našeptával něco úplně jiného: „Ve světě bohatých a chudých by měla zavládnout rovnocennost.“

Huber Hirsch se i se svou manželkou Jelenou, jež manžela v jeho snažení podporovala, jak jen to bylo možné, tedy vydal k břehům Fánie, aby v praxi uskutečnil svůj záměr. Měl jistý plán, o němž se domníval, že by mu mohl vyjít.

„Co tu chceš, přivandrovalče?!“ vyjel na něj zostra Hiro Chen, jeden z utlačovaných.

„Slož onu zbraň, nechci tobě ani tvým japonským přátelům ublížit, jen podat rozumný návrh,“ ohradil se Hubert.

„A na to sis s sebou koukám přivedl i posilu,“ uchechtl se s ošklivou grimasou Hiro na Huberta a začal si více prohlížet jeho Jelenu. Na Američanku vůbec nevypadala.

„Spasibo.“

„Tak Ruska, Ruska se z ní nakonec vyklubala,“ řekl uštěpačně Hiro. „Ty já velmi dobře znám, no jasně, dlouhé blond hřívy, pronikavé oči… známý mi vypravoval, jak se krásně vrtí u tyče v zašpiněných ruských putykách, aby jejich rodiny vůbec měly na nájem. A vodka tam prý teče proudem, to se to pak vesele vraždí a okrádá. Ovšem vy, Američani, na tom nejste o nic líp, jen k tomu rozkrádání a vraždění v té své zemi zaslíbené popíjíte tu svou whisky. Zrovna tvůj otec by o tom mohl hodiny a hodiny takto vyprávět, Hirschi.“

Hubertovi ani jeho ruské a velmi pohledné manželce Jeleně se samozřejmě to, jak o nich tento Japonec smýšlí, vůbec nezamlouvalo, Hubert však nebyl jako jeho otec, který by podobné hlasové přestupky ihned začal trestat dosti krutě a nesoucitně.

Hubert proto na to jen řekl: Ano, máš pravdu, můj otec je špatný a má žena opravdu pochází z Ruska, já jsem však Američanem pouze napůl, ze strany matky ve mne koluje ryze česká krev. A asi vím, proč tak o nás všech smýšlíš, upozorňuji tě však, že Američané, Češi a Rusové se dokáží pochlubit i něčím pěkným, než jen tím, co se o nich den co den předkládá čtenářům v novinách, neboť ty se rády zabývají negativismem.

„Dost těch žvástů!“ zařval Hiro. „Jak tedy mě a mým lidem hodláš vlastně pomoci? Jestli jen dalším bitím a zbytečným krveprolitím, tak to se klidně i s tou svou ženuškou hned tady na místě otočte a oba si jděte tam, odkud jste přišli.“

Já ani má žena ti rozhodně nechceme ublížit. Oba přicházíme s návrhem a ten zní: vybírejte ze zdejšího moře různobarevné kameny a pak je prodávejte zájemcům a to pod mou vlastní bezpečnou ochranou.“

„Kdo by o ty šutry stál? Vždyť nemají žádnou cenu?“ čertil se Hiro dál.

„Drahokamy také kdysi byly naprosto bezcenné, dokud jim člověk nepřisoudil moc významu,“ podotkl Hubert. V Hirových očích se však stále zračil nechápavý výraz.

„To možná ano…“

„Ne, možná ano, určitě tomu tak bylo,“ skočil mu do řeči pohotově Hubert, „neboť drahokamy jsou rovněž čistým výplodem přírody.

„No dobrá, jenže jak hodláš docílit, aby zdejší mořské prachobyčejné kameny šly na odbyt?“ zapochyboval Hiro.

„Nějaké pověrčivé duše se zajisté najdou, co je budou považovat samy pro sebe za něco posvátného, tedy za ony drahokamy. Lidské slovo dokáže přivodit mnohé, ne jen spory a války, jak se neustále ty domníváš. A když se mezi takovými lidmi přeci jen najdou nějací pochybovači, nevadí. Ze zdejších mořských různobarevných kamenů se jinak dají vyrábět předměty různých skvostných tvarů. Podívej.“

A Hubert překvapenému Hirovi ukázal překrásný náhrdelník a nakonec mu ho daroval.

„Jenže i tak, pane Hirsch,“ zdál se teď být Japonec o něco povolnější, „jak takovou výrobu chcete financovat?“

„Jsem přece obchodník, o peníze si tedy nemusíte dělat předem starosti,“ podotkl Hubert.

„Jenže, milej pane, já a tucet nás dalších tu pracujeme pro vašeho otce na textiliích.“

„On už za vás někde sežene rychlou náhradu, a já mu tak s vaší pomocí alespoň dokáži, že umím být stejně tak schopným jako on sám,“ mínil stále po svém Hubert. „Jste přeci lidé, co celý život tráví u břehů moře. Byla by tedy škoda ho ke své vlastní spokojenosti nevyužít a neradovat se z jeho přítomnosti v těchto končinách.

Na to půvabně přikývla i Jelena a její manžel se toho ihned chytl: „A tady má žena vám sama ušije přijatelně působivé obleky s logy kamenů. Každý budete vlastnit svůj vlastní jiné barvy. Tady je jeden hotový vzor, i ten vám darujeme.“

Z Hirovi tváře postupně mizela nevraživost i vůči Hubertově manželce, v duchu si nyní říkal, že možná ti Američané, Rusové a Češi nejsou zas až tak zlí tvorové, jak se to o nich v novinách často tvrdí. Jisté pochybnosti Japonce přeci jen ale tížily.

„Jenže až váš pan ctěný otec zjistí, že jsme od něho všichni odešli k vám…“

„Jak jsem říkal, sám si za vás najde rychlou náhradu, neboť nemajetných stále přibývá, a alespoň to pro něj bude ponaučení, že s poddanými se nemá zacházet jako s kusem hadru,“ byl Hubert připraven i na tuto otázku, leč Hiro o čemsi pochyboval stále.

„Ovšem, jenže až zjistí, že podnik s kameny vynáší daleko víc než textilie, převezme ho na svá bedra, vás pošle k čertu a vedle kmenového podniku bude majitelem ještě jednoho.“

„To bych mu nedovolil,“ bránil se Hubert. „Navíc si nemyslím, že by byl něčeho takového sám schopen. Otec by totiž něco takového jako prodej prachobyčejných kamínků považoval za osobní výsměch, neboť textilie jsou pro něj vším. ´Obleky totiž mohou lidé na sobě nosit jako dar z nebes, kdežto koho by zajímal dar na pouhé okrášlení?´ Jako bych ho o tom sám takto slyšel mluvit, avšak lidé jsou jiní, prosté dary jim rovněž nejsou cizí.“

Za nějakou dobu Hubert Hirsch svůj záměr uskutečnil. Textilie jeho otci s novými zaměstnanci sice vynášely daleko více, avšak Hubertovi ani jeho japonským přátelům to nevadilo. Nezáviděli. I oni totiž měli prodejem různobarevných ornamentů dost na to, aby uživili své vlastní rodiny. Nic více k šťastnému  životu nepotřebovali, snad jen ono moře na projížďky, tedy něco, o čem si lidé v průmyslu zabývajícím se textiliemi během normální pracovní doby mohli nechat jen zdát.