Tom Patrick

Karel Pracný byl považován za špičkového chirurga a lidé z branže si ho za to považovali. Jen kdyby ho neprovázela tak horlivá náklonnost vůči něžnému pohlaví – shodovali se. Kolik žen již prošlo Karlovým náručím a ložnicemi. Namátkově stačilo jmenovat Soňu, Šárku, Terezu, Martinu…

Karlovým posledním objevem se stala Kateřina Mánková. Karel jí musel hodně nadbíhat, aby ve svůj prospěch získal byť alespoň jeden její letmý pohled. Nevzdával se však. Když nepochodil se svým proslulým šarmem svůdníka, zkusil to skrze darované růže. Dotyčná je sice s díky přijala, rozhodně tím ale nestvrzovala pakt oboustranné lásky.

Karel jinak nemusel citově strádat, neboť o něj projevovalo zájem mnoho jiných dívek, slečen či žen v letech, on ale nyní myslel jen na tu jedinou. Jenže Kateřina, jak se záhy ukázalo, nebyla vůbec k mání. Ona sama měla přítele. A právě jemu navenek snášela modré z nebe a na každém kroku se s ním držela za ruce a pusinkovala.

Karel takový vztah nemínil tolerovat, Kateřina musela být jeho stůj co stůj!

A proto se rozhodl jejího přítele, jímž byl Rudolf Kostrč, zabít. A hned si pro svůj záměr také vytypoval příhodné místo. Tím byl bazén v Báňské ulici, kam Rudolf chodil každé volné pondělí.

Karel však nehodlal svůj záměr uspěchat. Ještě předtím, než mělo dojít k onomu Rudolfovu předpokládanému skonu, si s ním chtěl hezky v klidu popovídat.

Příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. A byl to Karel, kdo s Rudolfem jako první dal v bazénu řeč. Dotyčný se rozhovoru nijak nebránil, dokonce Karlovi poodhalil něco málo ze svého soukromí. Zmínil se mu například o své vášni zahradníka či jakou má slabost pro angorské kočky. A v neposlední řadě se pak začalo mluvit i o Kateřině. O ní Rudolf prohlásil, že je tím největším štěstím v jeho životě.

Po této vyřčené větě Karlem začaly zmítat emoce a v duchu si představoval, jak Rudolfa

vlastnoručně škrtí, musel se však dostatečně přemáhat, aby se něčeho takového v tuto chvíli nedopustil navenek. Rudolf si povšiml Karlova pozměněného chování, ten se však pohotově vymluvil na nebývale velké parno.

Ano, Karel měl stále v úmyslu Rudolfa zabít, jen dané škrcení nepovažoval za příliš vhodné a to z důvodů očitých svědků. Avšak nenápadně přidaný jed do sklenky, to byla jiná. Vhodný okamžik se naskytl záhy. Pouze postačilo, aby se Rudolf pohroužil do vod bazénu.

Dobře to měl Karel promyšlené, jed začne působit až za pět šest hodin, čili jeho coby potenciálního viníka nikdo podezřívat nebude.

Opět se zasnil. Kateřina je jeho srdci zase o něco blíže. Sice bude nějakou tu dobu truchlit po svém Rudolfovi, on, Karel, se však velice rád ujme role náruživého těšitele a pak mu zajisté již Kateřina sama od sebe padne kolem krku a pojme ho za přítele a milence.

Leč osud někdy ukáže i svou nemilou odvrácenou tvář a to byl bohužel i Karlův případ. Kde se vzal tu se vzal, usedl vedle něho na pokec Kamil Flubert, kolega z práce a zároveň nejlepší přítel. A co čert nechtěl, bez dovolení sáhl po Rudolfově sklence a na ex ji vyprázdnil. Vše se seběhlo tak rychle, že Karel nestačil včas zasáhnout. V jeden nestřežený okamžik se mu tak život převrátil vzhůru nohama, kdy zapříčinil jednu nechtěnou jistou smrt. Na daný jed totiž neexistoval účinný protijed.

Noviny daly Karlovi bohužel zapravdu hned druhý den ráno. Dotyčný začal okamžitě trpět výčitkami svědomí a zvažoval nové zabití – tentokráte sebe samého. Tak hluboce ho zpráva o Kamilově smrti zasáhla, že celé dopoledne strávil bezmyšlenkovitou jízdou autem po Albertově nábřeží a nejednou to chtěl napálit přímo do svodidel.

Karel se užuž k jednomu takovému zoufalému výpadku málem odhodlal, když vtom k němu kdosi promluvil: „Tím si nepomůžeš.“

Karel prudce zabrzdil a zděšeně se podíval na místo spolujezdce.

„Co si mě tak dlouze prohlížíš? Ano, jsem to já,“ pokračoval v hovoru mrtvý Kamil. „Ten, koho jsi omylem zabil,“ dodal.

Karel doslova lapal po dechu, Kamil ho neskutečně vyděsil, jak se na sedadle vedle něho nečekaně objevil. A to nikoliv jako člověk, nýbrž jako duch!

„Radím ti dobře, Karle, už dál neriskuj a važ si toho, že ještě stále přežíváš mezi živými,“ pokračoval v hovoru odhodlaně Kamil. „Proto co nejrychleji přehodnoť svůj dosavadní život, přestaň svádět Kateřinu a místo ní kontaktuj jednu ze svých ctitelek a na kolenou ji požádej o stabilní vztah. Jedině tak se sám před sebou ochráníš.“

Karel váhal, pak se ale přeci jen osmělil zeptat: „Proč mi ale pomáháš? Za to, co jsem ti provedl, bys mě měl z celé duše spíše nenávidět?“

„Co se stalo, stalo se a již na tom oba nic nezměníme,“ udal pádný argument Kamil, a než se Karel nadál, jeho někdejší nejlepší přítel byl tentam.

Karel tak opět osaměl. Dobrou čtvrthodinku ztratil pojem o čase. Seděl ve svém autě a dál nevědomky hleděl na vedlejší sedadlo, které již zase zelo prázdnotou. A pak, když po dobré čtvrthodině zvedl hlavu, ji spatřil! Vyjímala se na jednom z billboardů a Karel ihned pochopil, že je to ta pravá. Nikoli Kateřina, nýbrž Soňa!

Jak vše tedy nakonec dopadlo? Po měsíci, kdy bylo uveřejněno svatební oznámení v těch samých novinách, vše vyšlo najevo.

 

 

Pavlíně Petrenkové se dostalo možnosti volby. Přála si mít neviditelná křídla a vzlétnout. A tak se i stalo.

Kam se vydat měla Pavlína předem jasno. Cílem jejího zájmu byl byt Pavla Pavloviče. Pavlína by mu ráda oplatila nevěru a u té příležitosti ho i maličko potrápila.

Jak úžasný pocit to byl, když vzlétla. Prostě něco nepopsatelného. Pavlíně město mizelo z dohledu a zase se jejím očím navracelo, když si usmyslela slétnout dolů a znovu se pohroužit do víru ulic a večerního osvětlení.

Tu si Pavlína v okně jednoho z domů povšimla posmutnělého obličeje. Náležel asi tak devítiletému nemocnému chlapci. Ten ležel v posteli a nudil se. Ovšem jakmile zahlédl Pavlínu, rázem měl o zábavu postaráno. Ta mu začala ve vzduchu předvádět různé piruety a chlapec, který se představil jako Saša, se jimi dobře bavil. Teprve až když do místnosti za chlapcem zavítala jeho maminka, upustila Pavlína od rejdů a vypravila se „o dům dál“. Tam zrovna cosi oslavovala bohatá městská smetánka. Jelikož Pavlína pocházela ze skromných poměrů, umínila si bohatýry postrašit. A tak vzduchem začaly poletovat nejen příbory, talíře a veškeré nádobí, ale zakrátko i četné osazenstvo bytovky – to vše pouhým mávnutím rukou.

Toto představení Pavlínu ale zakrátko omrzelo a tak hledala nová dobrodružství. Zprvu se zdálo, že se jí nic zajímavého nenaskytne, ovšem když zpoza jednoho rohu vyšla postarší žena, jíž záhy přepadl zloděj, byla Pavlína opět ve svém živlu. Sice se měla co ohánět, aby zloděje dostihla, když se jí to ale nakonec zdárně povedlo a posléze ho zahnala do slepé uličky, už nebylo nijak složité od něj ukradenou kabelku vymámit.

Poté Pavlína již spěla, plná odhodlání, za Pavlem Pavlovičem. Opět se vznesla do výšin a nechala unášet větrem. Netrvalo to dlouho a stanula na požadovaném místě. Nebyla to mýlka. V bytě Pavla Pavloviče bylo opět dosti rušno. Že by další nevěra na obzoru? Vypadalo to tak. Když totiž Pavlína nahlédla skrze pootevřené okno dovnitř, spatřila, jak tam její milý dovádí s jakousi cizí ženou.

Mohl tedy začít ten pravý koncert plný nepředvídatelných kousků. Stačilo pouze, aby si Pavlína opět nepatrně pohrála rukou, a místnost, v níž se Pavel Pavlovič a žena právě nacházeli, rázem potemněla. To pak nastalo mnoho povyků pro nic. A Pavlína se onou hrou světel a tmy náležitě bavila, zatímco její milý a jeho milenka hysterčili. To protože se ke světelným rejdům záhy přidaly i lustr s nábytkem.

Zbývalo už jen vyřknouti ono poslední, ASTALA VISTA DARLING a lusknout prsty.

Pavel Pavlovič padl k zemi. Nejevil již žádných známek života. Co na tom že si milenka mohla oči vyplakat, Pavlíně se naopak nesmírně ulevilo.

S potěchou se navracela domů, plná dojmů. A když uléhala do postele, v duchu přemítala o svém budoucím partnerovi. Mohl být vším, jen jedním ne: záletníkem.

Anna Petronová milovala malbu, fotografování a poezii a to již odmalička. Kdykoliv se udělalo hezké počasí, spěchala tajně do přírody a nechávala se unášet jejími krásami. Nejinak tomu bylo i onoho památného prvního září, roku dva tisíce dvacet pět. Právě ten den se to všechno stalo!

Bylo to malebné jezírko, co Anně v přírodě právě nesmírně učarovalo. Nejprve pořídila několik jeho fotografií a až poté zasedla na jeden z pařezů a konečně se dala do portrétování. Anna věděla, že jedině takto se dokáže plně zabavit a z hlavy vytěsnit svého nerudného tyranského otčíma…

„Kde ses zase courala, co?!“ vyjel dotyčný takto zhurta na Annu, když ta se navracela domů ze své „přírodní relaxace“ v pozdních odpoledních hodinách.

„Byla jsem v lese, fotila a malovala si,“ odsekla Anna, leč tím se raději neměla chlubit, neboť za svou pravdomluvnost od otčíma obdržela facku. „Au, za co to jako bylo?“ ošila se dotčeně.

„Však ty to sama moc dobře víš! Co se máš co poflakovat někde venku?!“ udal pádný argument otčím.

„To je snad moje věc!“ přidala na důrazu i Anna.

„Ne, to není, holčičko, to rozhodně tvoje věc není!“ pohrozil Anně otčím, připraven ji tentokrát chytit pod krkem.

Anně se podařilo zavčas uskočit, upustila však obraz.

„Co je to?“ pojal okamžitě podezření otčím, jakmile mu Annino dílo padlo do oka.

„Coby? Mnou vlastnoručně portrétované jezero,“ odvětila stroze.

„Pche, taková mazanice,“ vysmál se Anninu umu otčím, načež začal s obrazem všemožně mlátit o zem, až ho celý poničil. Znovu se chtěl ohnat po Anně, ta se ale mezitím již stačila odklidit do domu a zamknout se ve svém pokoji „Těš se později!“ dorážel hubovatě na ni pak skrze dveře.

Anna zbytečně nad nenávratně ztraceným obrazem neprolévala slzy a začala ve svém pokoji malebné jezírko portrétovat nanovo – dle jedné z fotografií, jíž předtím pořídila. (Náhradní palety s barvou měla bezpečně uloženy pod postelí v malém kamrlíku.) Nebylo to ale ono – skutečná příroda prostě sehrávala své.

Anna však věděla, jak se osvobodit. Pouze stačilo otevřít okno a po jednom starém dubu sešplhat na pevnou venkovní zem.

Ušla sotva pár „svobodných“ krůčků a už měla zase co portrétovat. Avšak tentokráte se nejednalo o nic příliš pozitivně inspirativního. Jak by také, když dotyčné visí za nožky hlavičkou dolů a smýká sebou sem a tam. O to je to smutnější, pokud se jedná o němou tvář.

Ano, to právě vlčí mládě vzbudilo Annin nebývalý zájem. V tuto chvíli bylo úplně bezbranné a jen na dívce záleželo, zdali mu věnuje vytouženou svobodu či ho ponechá na pospas krutému osudu. Ta se nakonec rozhodla jej osvobodit a následně i ošetřit.

Zrodilo se tak nečekané přátelství, jemuž nepřál jediný člověk na světě – Annin otčím.

„Jak ses dostala ven?! A cos to přivedla domů za přivandrovalce?! Ať okamžitě kouká táhnout pryč!“ nakázal přísně, když vlčí mládě po boku Anny zmerčil.

„Ne, našla jsem ho a také si ho ponechám a budu se o něj starat!“ vzpouzela se okamžitě Anna.

„Tys mě snad neslyšela?! Ať ten prašivej tvor ihned táhne pryč, nebo ho vlastnoručně ubiju tímhle klackem!“ pohrozil otčím.

Vlčí mládě jako kdyby vycítilo nebezpečí a jalo se Annu chránit.

„Varuju tě, opovaž se ke mně přiblížit, ty jedna šeredná potvoro, nebo to schytáš!“ naznačil výhružně klackem Annin otčím.

A pak – byl to pouhý mžik -se dotyčný skácel k zemi. Byl mrtev. Skolil ho snad náhlý infarkt z přehnaného rozčilování, nebo jeho smrt měly na svědomí do ruda zbarvené oči oné němé tváře? Tuto otázku si Anna Petronová pokládala ještě dlouho poté, co se daná událost onoho památného prvního září, roku dva tisíce dvacet pět, udála. Ona sama se pak k tomu vyjádřila následně, kdy do svého deníku uvedla toto:

Stal ses bránou mou do pekel

jež poskytlo ti pohotovou odpověď

když´s vůči mně nechal ho promluviti

a chtěl s jeho pomocí pak zahubiti

 

Léta´s byl mým trýznitelem

hrubou záplatou hodlals mi zalepiti ústa

avšak nepochodils nakonec

neboť doplatils na svou povahu lůzra

 

Nikdy´s nikoho doopravdy nemiloval

ani tu němou tvář

to skolilo tě pak

zlámalo ti vaz

 

Trp za své činy v cele pekelné

já více nelituji tebe

Možná konečně pochopíš pak

jaké hrůzy vykonals navenek coby byrokrat

 

Tvá duše temná dojde možná odpuštění

a v příštím životě naplní se dobrem

I tak neočekávej

že očistíš se zcela před Bohem

 

Je lepší žíti bez tebe

jen s onou němou tváří

než prosit na kolenou

navrať se ke mně za rok onoho památného prvního září

 

Mnohem šťastnějšího života se snad konečně zhostím

bez přítomnosti tvojí, tvých úkladných zrad a podlostí

Vlčí mládě nechť se stane mou stálou oporou

když spolu budeme kráčeti lesní oborou

a více nás nebude tížiti na rukou a na nohou

hněv naplněn tvou krutou zlobou

 

Co k tomu ještě závěrem říci?

Snad jen – jsi věřící?

Neboť pokud ne

neobstojíš před Bohem

A stejně ani tak před nebeským soudem

jenž nad tebou vynese krutý ortel

 

Zhřešils?

Budiž!

Mučils?

Pykej dál

dokud neobjevíš v sobě řád

Řád slušného chápajícího člověka

jenž dobro ctí a úctu k němu zachová

 

I kdybys vše to našel

Zřekni se navždy mých pozemských adres

Já svobodný život konečně chci žíti

Neomámená tvými chtíči

 

A. P.

Devítiletá Patricie Válková se s rodiči stěhovala z rušného velkoměsta na venkov. Na první pohled vše vypadalo idylicky: nádherná krajina a v ní se rozprostírající malá malebná vesnice, v níž Patricie měla s rodiči bydlet. Avšak nedaleko dané vesnice se vyjímal rozlehlý objekt a ten obývali lidé. A ti lidé se vesměs tvářili velice posmutněle, jako by je nadobro přešla radost ze života. A tak to doopravdy bylo, uvědomila si toto jednoho dne Patricie, když procházela kolem oplocení sestávajícího z ostnatých drátů.

„Ahoj, jak se jmenuješ?“ oslovila Patricie asi tak pětiletou holčinu, co osamoceně postávala u onoho oplocení. Ta se neměla příliš k odpovědi a převelice dlouze a zkoumavě si osobu před sebou začala prohlížet.

„Neboj, já ti neublížím,“ zkusila to Patricie po dobrém napodruhé. „Máš chuť?“

Holčina váhavě skrze oplocení natáhla ruku, jakmile se ale pochutiny dotkla, dala ji zase kvapně nazpět.

„Neboj, to ti žaludek rozhodně neprovrtá,“ oznámila Patricie holčině a znovu se jí pokusila pochutinu nabídnout. Holčina opět zaváhala, nakonec si od Patricie onu pochutinu přeci jenom ale vzala.

A Patricii to konečně došlo. Vždyť vrcholila válka, a proto… nebyl tohle jeden z těch pověstných lágrů, do nichž se zavírali nepohodlní?

„Jak se jmenuješ?“ zopakovala otázku. „Já Patricie,“ uvedla, aby si u holčiny vydobyla důvěru. Ta s něčím takovým jako je představování otálela. Teprve když od Patricie obdržela tu samou pochutinu, osmělila se říci: „Elke.“

„Hezké jméno,“ pokusila se holčině zalichotit Patricie.

„Děkuji,“ vyslovila opatrně Elke, načež se celá nesvá začala rozhlížet kolem sebe. A Patricie to opět pochopila: ti co tu dozorovali, si zjevně nepřáli, aby ti, co tu byli vězněni, s někým navazovali kontakty.

„Raději už půjdu.“

Patricie dané rozhodnutí považovala za nejrozumnější a otočila se na patě, odhodlána najisto odejít, když vtom k ní Elke nečekaně znovu promluvila: „A přijdeš zítra zase?“

Patricii překvapilo, že se ji holčina, tentokráte již sama od sebe, takto táže. „Ano,“ přislíbila.

Tam venku to byl vskutku úplně jiný svět nežli ve vesnici. Zatímco v prostranství onoho oploceného lágru se jeho nedobrovolné osazenstvo den co den obávalo o vlastní holé životy, otec Patricie se u večeře hrdě chvástal, jak ve své vojenské hodnosti z poručíka postoupil na post kapitána místní vojenské jednotky.

„Ty snad nemáš radost dítě?“ podivoval se otec Patricii, když ta po jeho náležitém proslovu neprojevila ani špetičku nadšení.

„Ano, to je vynikající tati,“ osmělila se Patricie ledabyle říci, neboť na tom neshledávala nic povznášejícího. Myšlenkami stále byla u Elke, ve skrytu duše odhodlána se za ní druhý den stůj co stůj vydat. Avšak holčinu daného jména u oplocení již nespatřila. Co se jen mohlo stát?

Odpověď na tuto otázku se Patricie dozvěděla následnou noc, kdy ji Elke nečekaně navštívila. Elke vypadala proměněně: doslova se podobala andělovi a tváře jí zářily úsměvem.

„Tak se spolu opět shledáváme. Jak milé.“

„Jsi opravdu skutečná?“ chtěla si být jistá překvapená Patricie.

„Ne, nezdám se ti. Přicházím za tebou ze světa plného lásky a porozumění,“ oznámila Elke. Před očima Patricie se náhle zjevila překrásná zahrada s růžemi, z níž navenek čišela právě ona láska.

„Toto je tedy onen posmrtný život?“ nemohla něčemu takovému Patricie skoro vůbec ani uvěřit.

„Ano a je moc nádherný,“ opáčila Elke a podala Patricii ruku.

V ten okamžik dívka pocítila, jak vystupuje ze svého vlastního těla a získává tělo úplně jiné, o poznání lehčí. A společně s Elke pak procházela onou přenádhernou zahradou zahlcenou omamným světlem, jenž však nebylo nikterak nepříjemné očím.

„Ty jsi mne již podarovala, nyní tedy nastává okamžik, abych i já zaujala postoj oné štědré,“ vyslovila po chvíli zdvořile Elke, načež Patricii předala malou skříňku.

„Děkuji, ale jak mám s tímto tvým darem naložit?“ uvedla samým dojetím Patricie.

„Však ty si již sama dobře poradíš,“ mínila Elke. „Stačí jen odklopit víčko a něco si přát.

Nedlouho poté Patricie pocítila, jak se znovu navrací do svého pozemského těla a posléze probouzí ve své posteli. Byl to snad pouhý sen či vše bylo opravdu skutečné? Nad tím Patricie momentálně dumala.

A pak ve své pravé ruce zpozorovala onu skříňku!

Ráno u snídaně Patriciin otec obdobně slavnostně básnil o tom, jak ve své funkci povýšil, a dívce obdobně činilo nemalé potíže to poslouchat.

A tu si náhle vzpomněla na onu skříňku, jíž měla u sebe. Neváhala proto již ani vteřinu, samou nedočkavostí odklopila víčko a vyslovila přání.

A záhy se nestačila divit, co že se to děje za úkazy! Ze skříňky totiž vystoupilo lidské srdce a to pak sehrálo velice podstatnou úlohu. Otec Patricie zčistajasna opustil od vychloubání, propukl v pravý nefalšovaný lidský pláč a sám od sebe přiznal smutek nad současným světem, jenž je naplněn násilím a válkami.

Patricie tak záhy pochopila, jaký že to výjimečný dar vlastní. Sama věděla, co musí učinit.

Ještě toho rána se vydala k onomu oplocenému lágru. Elke tam dle očekávání nespatřila, i tak ale dlouze neotálela a byla odhodlána dopřát si novou okamžitou změnu.

Patricie tedy podruhé otevřela skříňku a rovněž pak vyslovila své další tajné přání. A v ten moment, kdy srdce z oné skřínky obdobně vystoupalo navenek, se udál zázrak zcela nový: lágr a prostranství kolem něj, obehnané oplocením z ostnatých drátů, se přeměnily v jeden honosný zámek s překrásnou zahradou, kde zanedlouho přebývaly už jen samé usměvavé šťastné lidské tváře. Největší zázrak z období Třetí světové války tak byl úspěšně uveden v platnost.