Devítiletá Patricie Válková se s rodiči stěhovala z rušného velkoměsta na venkov. Na první pohled vše vypadalo idylicky: nádherná krajina a v ní se rozprostírající malá malebná vesnice, v níž Patricie měla s rodiči bydlet. Avšak nedaleko dané vesnice se vyjímal rozlehlý objekt a ten obývali lidé. A ti lidé se vesměs tvářili velice posmutněle, jako by je nadobro přešla radost ze života. A tak to doopravdy bylo, uvědomila si toto jednoho dne Patricie, když procházela kolem oplocení sestávajícího z ostnatých drátů.
„Ahoj, jak se jmenuješ?“ oslovila Patricie asi tak pětiletou holčinu, co osamoceně postávala u onoho oplocení. Ta se neměla příliš k odpovědi a převelice dlouze a zkoumavě si osobu před sebou začala prohlížet.
„Neboj, já ti neublížím,“ zkusila to Patricie po dobrém napodruhé. „Máš chuť?“
Holčina váhavě skrze oplocení natáhla ruku, jakmile se ale pochutiny dotkla, dala ji zase kvapně nazpět.
„Neboj, to ti žaludek rozhodně neprovrtá,“ oznámila Patricie holčině a znovu se jí pokusila pochutinu nabídnout. Holčina opět zaváhala, nakonec si od Patricie onu pochutinu přeci jenom ale vzala.
A Patricii to konečně došlo. Vždyť vrcholila válka, a proto… nebyl tohle jeden z těch pověstných lágrů, do nichž se zavírali nepohodlní?
„Jak se jmenuješ?“ zopakovala otázku. „Já Patricie,“ uvedla, aby si u holčiny vydobyla důvěru. Ta s něčím takovým jako je představování otálela. Teprve když od Patricie obdržela tu samou pochutinu, osmělila se říci: „Elke.“
„Hezké jméno,“ pokusila se holčině zalichotit Patricie.
„Děkuji,“ vyslovila opatrně Elke, načež se celá nesvá začala rozhlížet kolem sebe. A Patricie to opět pochopila: ti co tu dozorovali, si zjevně nepřáli, aby ti, co tu byli vězněni, s někým navazovali kontakty.
„Raději už půjdu.“
Patricie dané rozhodnutí považovala za nejrozumnější a otočila se na patě, odhodlána najisto odejít, když vtom k ní Elke nečekaně znovu promluvila: „A přijdeš zítra zase?“
Patricii překvapilo, že se ji holčina, tentokráte již sama od sebe, takto táže. „Ano,“ přislíbila.
Tam venku to byl vskutku úplně jiný svět nežli ve vesnici. Zatímco v prostranství onoho oploceného lágru se jeho nedobrovolné osazenstvo den co den obávalo o vlastní holé životy, otec Patricie se u večeře hrdě chvástal, jak ve své vojenské hodnosti z poručíka postoupil na post kapitána místní vojenské jednotky.
„Ty snad nemáš radost dítě?“ podivoval se otec Patricii, když ta po jeho náležitém proslovu neprojevila ani špetičku nadšení.
„Ano, to je vynikající tati,“ osmělila se Patricie ledabyle říci, neboť na tom neshledávala nic povznášejícího. Myšlenkami stále byla u Elke, ve skrytu duše odhodlána se za ní druhý den stůj co stůj vydat. Avšak holčinu daného jména u oplocení již nespatřila. Co se jen mohlo stát?
Odpověď na tuto otázku se Patricie dozvěděla následnou noc, kdy ji Elke nečekaně navštívila. Elke vypadala proměněně: doslova se podobala andělovi a tváře jí zářily úsměvem.
„Tak se spolu opět shledáváme. Jak milé.“
„Jsi opravdu skutečná?“ chtěla si být jistá překvapená Patricie.
„Ne, nezdám se ti. Přicházím za tebou ze světa plného lásky a porozumění,“ oznámila Elke. Před očima Patricie se náhle zjevila překrásná zahrada s růžemi, z níž navenek čišela právě ona láska.
„Toto je tedy onen posmrtný život?“ nemohla něčemu takovému Patricie skoro vůbec ani uvěřit.
„Ano a je moc nádherný,“ opáčila Elke a podala Patricii ruku.
V ten okamžik dívka pocítila, jak vystupuje ze svého vlastního těla a získává tělo úplně jiné, o poznání lehčí. A společně s Elke pak procházela onou přenádhernou zahradou zahlcenou omamným světlem, jenž však nebylo nikterak nepříjemné očím.
„Ty jsi mne již podarovala, nyní tedy nastává okamžik, abych i já zaujala postoj oné štědré,“ vyslovila po chvíli zdvořile Elke, načež Patricii předala malou skříňku.
„Děkuji, ale jak mám s tímto tvým darem naložit?“ uvedla samým dojetím Patricie.
„Však ty si již sama dobře poradíš,“ mínila Elke. „Stačí jen odklopit víčko a něco si přát.
Nedlouho poté Patricie pocítila, jak se znovu navrací do svého pozemského těla a posléze probouzí ve své posteli. Byl to snad pouhý sen či vše bylo opravdu skutečné? Nad tím Patricie momentálně dumala.
A pak ve své pravé ruce zpozorovala onu skříňku!
Ráno u snídaně Patriciin otec obdobně slavnostně básnil o tom, jak ve své funkci povýšil, a dívce obdobně činilo nemalé potíže to poslouchat.
A tu si náhle vzpomněla na onu skříňku, jíž měla u sebe. Neváhala proto již ani vteřinu, samou nedočkavostí odklopila víčko a vyslovila přání.
A záhy se nestačila divit, co že se to děje za úkazy! Ze skříňky totiž vystoupilo lidské srdce a to pak sehrálo velice podstatnou úlohu. Otec Patricie zčistajasna opustil od vychloubání, propukl v pravý nefalšovaný lidský pláč a sám od sebe přiznal smutek nad současným světem, jenž je naplněn násilím a válkami.
Patricie tak záhy pochopila, jaký že to výjimečný dar vlastní. Sama věděla, co musí učinit.
Ještě toho rána se vydala k onomu oplocenému lágru. Elke tam dle očekávání nespatřila, i tak ale dlouze neotálela a byla odhodlána dopřát si novou okamžitou změnu.
Patricie tedy podruhé otevřela skříňku a rovněž pak vyslovila své další tajné přání. A v ten moment, kdy srdce z oné skřínky obdobně vystoupalo navenek, se udál zázrak zcela nový: lágr a prostranství kolem něj, obehnané oplocením z ostnatých drátů, se přeměnily v jeden honosný zámek s překrásnou zahradou, kde zanedlouho přebývaly už jen samé usměvavé šťastné lidské tváře. Největší zázrak z období Třetí světové války tak byl úspěšně uveden v platnost.