Pavlíně Petrenkové se dostalo možnosti volby. Přála si mít neviditelná křídla a vzlétnout. A tak se i stalo.
Kam se vydat měla Pavlína předem jasno. Cílem jejího zájmu byl byt Pavla Pavloviče. Pavlína by mu ráda oplatila nevěru a u té příležitosti ho i maličko potrápila.
Jak úžasný pocit to byl, když vzlétla. Prostě něco nepopsatelného. Pavlíně město mizelo z dohledu a zase se jejím očím navracelo, když si usmyslela slétnout dolů a znovu se pohroužit do víru ulic a večerního osvětlení.
Tu si Pavlína v okně jednoho z domů povšimla posmutnělého obličeje. Náležel asi tak devítiletému nemocnému chlapci. Ten ležel v posteli a nudil se. Ovšem jakmile zahlédl Pavlínu, rázem měl o zábavu postaráno. Ta mu začala ve vzduchu předvádět různé piruety a chlapec, který se představil jako Saša, se jimi dobře bavil. Teprve až když do místnosti za chlapcem zavítala jeho maminka, upustila Pavlína od rejdů a vypravila se „o dům dál“. Tam zrovna cosi oslavovala bohatá městská smetánka. Jelikož Pavlína pocházela ze skromných poměrů, umínila si bohatýry postrašit. A tak vzduchem začaly poletovat nejen příbory, talíře a veškeré nádobí, ale zakrátko i četné osazenstvo bytovky – to vše pouhým mávnutím rukou.
Toto představení Pavlínu ale zakrátko omrzelo a tak hledala nová dobrodružství. Zprvu se zdálo, že se jí nic zajímavého nenaskytne, ovšem když zpoza jednoho rohu vyšla postarší žena, jíž záhy přepadl zloděj, byla Pavlína opět ve svém živlu. Sice se měla co ohánět, aby zloděje dostihla, když se jí to ale nakonec zdárně povedlo a posléze ho zahnala do slepé uličky, už nebylo nijak složité od něj ukradenou kabelku vymámit.
Poté Pavlína již spěla, plná odhodlání, za Pavlem Pavlovičem. Opět se vznesla do výšin a nechala unášet větrem. Netrvalo to dlouho a stanula na požadovaném místě. Nebyla to mýlka. V bytě Pavla Pavloviče bylo opět dosti rušno. Že by další nevěra na obzoru? Vypadalo to tak. Když totiž Pavlína nahlédla skrze pootevřené okno dovnitř, spatřila, jak tam její milý dovádí s jakousi cizí ženou.
Mohl tedy začít ten pravý koncert plný nepředvídatelných kousků. Stačilo pouze, aby si Pavlína opět nepatrně pohrála rukou, a místnost, v níž se Pavel Pavlovič a žena právě nacházeli, rázem potemněla. To pak nastalo mnoho povyků pro nic. A Pavlína se onou hrou světel a tmy náležitě bavila, zatímco její milý a jeho milenka hysterčili. To protože se ke světelným rejdům záhy přidaly i lustr s nábytkem.
Zbývalo už jen vyřknouti ono poslední, ASTALA VISTA DARLING a lusknout prsty.
Pavel Pavlovič padl k zemi. Nejevil již žádných známek života. Co na tom že si milenka mohla oči vyplakat, Pavlíně se naopak nesmírně ulevilo.
S potěchou se navracela domů, plná dojmů. A když uléhala do postele, v duchu přemítala o svém budoucím partnerovi. Mohl být vším, jen jedním ne: záletníkem.