17. Návštěva Katalné Mochny po dlouhých šesti letech, aneb rozhovor s průvodcem nesoucím iniciály J. A.
Katalná Mochna se opět hlásí o své slovo a odhaluje svoji poetickou tvář. Tak to alespoň vnímá moje maličkost, když hrdě kráčí Letomonským parkem a posléze usedá na jednu z laviček přímo u proslulé Zpívající fontány. Mám zde totiž předem domluvenou schůzku s půvabným průvodcem, jenž mě provázel celým tímto knižním svazkem. Ten byl psychologicky dramatický jakožto i romanticky poetický. Myslím že takto je to v pořádku, není dobré zůstávat na jedné tématické rovině.
Ano, onen průvodce byl z mé strany doposud zahalen tajemstvím. Jistým vodítkem se původně měly stát iniciály J. A., ovšem kdo tipoval Janovou Alexandru, o níž se Ludvíkovi Trnavskému zmiňoval Radovan Litevský, mýlil se. A přece jste se již s daným průvodcem na stránkách tohoto románu měli možnost shledat, i když pod jiným jménem. Jsem si ale jist, že to nebude zajisté dlouho trvat a i vy se konečně dočkáte odtajnění jeho pravé identity, neboť devátá hodina dopolední se nezadržitelně blíží. A ještě jeden podstatný údaj bych tu měl zmínit: celý tento román provázel rok dva tisíce devět a nyní, kdy posedávám v Letomonském parku a čekám tu důležitou návštěvu v podobě onoho průvodce, se již píše rok dva tisíce patnáct. Nabízí se tak příhodná otázka, jak se jednotlivé postavy z románu za těch zhruba šest let změnily či vyvíjely.
„Tom Patrick?“ oslovuje mě půvabná modrooká brunetka, která jako by z oka vypadla Kláře Zemánkové.
„Ano.“
„Těší mě, Jana Anotová. Mohu si přisednouti?“
„Ale jistě samozřejmě, již tu na vás čekám.“
Nyní tedy již znáte pravou identitu mého současného průvodce, jenž mi kdysi referoval o svém rodném městě a nyní, po oněch šesti letech, se se mnou opět sešel, aby si popovídal.
„Vůbec jste se za tu dobu, co jsme se neviděli, nezměnila,“ podotýkám.
„A vy zase ve své dochvilnosti,“ uvádí Jana.
„To ta devítka,“ uvádím tajemně.
„Vím, toto číslo má pro vás jistý magický význam. A nejinak je tomu i u početné mochnické komunity včetně mé maličkosti,“ doznává se Jana.
„Proto i tato schůzka z vaší strany byla sjednaná právě na onu devátou dopolední?“
„Tak tak.“
Než však rozhovor mezi mnou a Janou stačí plnohodnotně začít, dochází z její strany k činu, jenž by jiným možná přišel zvláštní až zbytečný, pro ni však, stejně jako pro řadu dalších obyvatel Katalné Mochny, má ale veliký význam. Ve fontáně, u níž přímo sedíme, se právě topí vosa, jež do ní nedopatřením zapadla a začíná se topit. Janě však její osud není lhostejný, z tašky vyndává termosku s čajem, odejme z ní víčko a s jeho pomocí vosu vysvobodí. Ta pak neváhá a když pocítí znovunabytou svobodu, zatřepotá křídly a vznese se do oblak.
„Jako mochnická rodačka jste opět nezapřela svoji mírumilovnou povahu jako tolik jiných obyvatel toho malebného města ležícího ve středních Čechách,“ nemohu si neodpustit poznamenat.
„Radovan nám, když ještě učil na místním gymnáziu, vštěpoval do hlavy, abychom se k našim kolegům ze zvířecí říše vždy chovali mírumilovně, pokud to jen trochu bude možné,“ objasňuje ochotně Jana, proč k vose byla nyní benevolentní.
„Ano vím, Radovanova moudra zde u vás v Katalné Mochně mají svoji váhu již po několik let,“ reaguji pohotově. „Jak se mu vůbec daří?“
„Děkuji za optání. Na svůj požehnaný věk devadesátiletého staříka je stále nesmírně vitální, i nadále kolem sebe šíří pozitivní optimismus a jeho rady jsou nedozírným oduševnělým bohatstvím pro ty, kdož s ním přijdou do styku,“ líčí mi ochotně Jana, načež se ještě jednou vrací k zážitkům s vosami: „Jednou byl svědkem velice poutavého úkazu a sice jak jedna vosa druhou za letu nesla k vodě, aby se z ní napila.“
„A změnil tento úkaz již tak kladný Radovanův postoj vůči zvířecí říši?“ zajímá mě.
„Ano, o to intenzivněji se pak přiklonil k vegetariánství,“ odpovídá Jana.
„Vidíte, to mně by něco podobného činilo nemalé potíže. Ne že bych si dopřával maso každý den, ale čas od času si ho rád dám, i když vím, že tím němým tvářím ubližuji,“ vyjadřuji se omluvně. „Ale prostě takto je to ve mně nastaveno a nedokáži to nijak změnit.“
„Nemyslete si, já jsem na tom podobně jako vy, také by mi činilo nemalé potíže stát se vegetariánem či dokonce veganem, avšak na druhou stranu…“
„Na druhou stranu máte němé tváře ráda a možná si i doma nějakou z nich hýčkáte,“ navazuji na Janinu výpověď.
„Ano, společnost mi tam dělají mourovatá kočka Albína a křeček Vavřín,“ svěřuje se mi někdejší průvodkyně Katalnou Mochnou, načež pokračuje: „Samozřejmě si uvědomuji, že to, jak se mi lidé chováme vůči němým tvářím, není mnohdy adekvátní variantou, na což má samozřejmě značný podíl i násilí na nich páchané. Proto jsem ráda, že u nás v Katalné Mochně se zvířatům dávají smrtelné injekce, než jdou na porážku. Nezažívají tak nesnesitelná muka jako tomu bývá v jiných případech.“
„Ono je to sporné,“ beru si opět slovo, „kdyby nedocházelo k úmrtím jak v lidské tak i zvířecí říši, byla by tato naše planeta přeplněna a všichni bychom se na sebe mačkali.“
„Ano, to máte pravdu,“ přitakává souhlasně Jana, „nicméně i já jsem proti jakémukoliv násilí. Bohužel, lidé jsou nepoučitelní a páchají ho dále. A přitom by si ho klidně mohli odpustit, když mají možnosti volby.“
„Na co konkrétního nyní narážíte?“
„Nedávno jsem vyslechla zprávy, v nichž opakovaně hovořili o násilném vybíjení tuleňů,“ svěřuje se mi posmutněle Jana. „O to drásavější na tom je, když o tom člověk nejen slyší, ale zároveň to i vidí v televizi a to v podrobných detailech.“ Načež posléze nad lidskou hrubostí zakroutí hlavou. A já se tak opětovně zamýšlím nad významem oné eutanazie, o níž tu již padla zmínka.
„A vy ji schvalujete, jak na lidech tak i na zvířatech?“
„Pouze v akutních případech, kdy oboje vámi jmenované neskutečně trpí a není žádná naděj na uzdravení. Jinak smrt v podobě úkladné vraždy jednoznačně odsuzuji jako hrdelní zločin a je tudíž správné, když je za ni vrah potrestán,“ zastává názor Jana a hned se mě ptá: „Jaký vy k tomu zaujímáte postoj? Souhlasíte s mým tvrzením?“
„Nelze mu upřít jistou váhu, avšak…“
„Pochybujete snad o něčem? Klidně se mi svěřte, já vám za to hlavu trhat nebudu,“ vyzývá mě v naprostém klidu Jana.
„Jen… no jak bych to jen řekl, aby to nevyznělo, že s vrahy sympatizuji… No prostě jsem se nyní více zamýšlel nad vámi jmenovanou úkladnou vraždou spáchanou na člověku na jedné straně a zhoubnou nemocí na straně druhé,“ snažím se nyní pečlivě vážit slova. „Vy nejspíše víte, kam tím mířím?“
„Možná to tuším,“ nachází pro má slova Jana pochopení a vyzývá mě, abych danou myšlenku dokončil.
„Samozřejmě vražda i zhoubná nemoc jsou velice závažná provinění jak na lidském tak i zvířecím životě. Avšak někdy právě ona vražda, když je vykonána takzvaně bleskově, že oběť vraha téměř nic necítí, je značnou úlevnou slastí v podobě odchodu z tohoto světa, na rozdíl od takové zhoubné nemoci, jejíž průběh je mnohdy nesnesitelně zdlouhavý a velice bolestivý.“
„Ano, toto nelze popříti, ale je rovněž důležité připomenouti, že když člověka stihne pohotová ruka vrahova, přijde tak nejen o život jako takový, ale i o možnost užívati si všeho, co v něm měl rád. Naproti tomu u zhoubné nemoci je i naděje, že se z ní vyléčí…“
„A o onu možnost užívání si daného života zkrátka nepřijde,“ dokončuji Janinu výpověď. „Jenže i tak,“ nedá mi to, „má vůbec život nějaký smysl, když člověk jednoho dne prostě zemře a o vše přijde?“
„Tato problematika vám nedá spát, že? Ale co když právě posmrtný život skutečně existuje a uplatňují se v něm dovednosti, jež si lidé osvojili právě zde na Zemi.“
„Sám nevím, co si o tom mám myslet,“ povzdechnu si. „Mrzí mě, že nevím, na čem jsem, že nemám ponětí, čím jsem byl v minulém životě, proč žiji tento současný a co nastane, až bytí zde na planetě Zemi ukončím. Toto nevědění mi přijde značně barbarské.“
„Nemá nad tím však smysl věčně přemýšlet, Tome, neboť odpovědi na tuto problematiku se v dohledné době beztak nedočkáte, možná až v onom posmrtném životě, pokud tedy opravdu existuje,“ nabádá mě Jana.
„Já vím. Jak by řekl Radovan Litevský, nemá cenu věčně přemítat nad nemožným, ale naopak si užívati současného života a z něj přijímat to dobré i zlé,“ přichází mi na mysl zavedené moudro, vyřčené z úst jednoho z nejpopulárnějších místních mochnických obyvatel. „A v čem spatřuje aktuální nebezpečí pro tento náš svět právě on?“ ptám se Jany.
„V existenci a činech onoho nechvalně proslulého Islámského státu. Radovan dokonce nevylučuje možnost, že právě tato teroristická organizace by mohla stát za zrodem nového celosvětového válečného konfliktu a pokud by k tomu došlo, bylo by to pro svět velice nemilé. Sám Radovan proto apeluje na světový mír, odsuzuje veškeré násilí páchané na nevinných civilistech a zasazuje se o postih všech, kdo se dopustí krvavého zločinu a to v řádném soudním procesu. V tomto je s ním zajedno i John Meyer, onen muž, co toliko pomohl Klaudii Plamínkové a její matce, když ty tápaly ve svých životech.“
„Kéž by takových lidí jako jsou Radovan či onen John chodilo po světě více.“
„Jsem přesvědčena, že jich je na něm dostatek, jen jim je zkrátka znemožněno předat svá mírová poselství těm, jež by je pak prakticky užili ve svých vlastních životech. A kdyby se dostali i k těm, co se dopouštějí násilí a vzali si ony teze k srdci, bylo by na světě teprve krásněji.“
„Jenže vybít si vztek tak, aby to fyzicky či duševně nepoškodilo toho, na jehož adresu je směřován, není vůbec jednoduché,“ uvádím svůj vlastní úsudek. „Nabízí se jisté východisko a sice to v podobě ALMAN mého jmenovce Toma Wonga, jejichž prostřednictvím by oni násilníci dali, v uvozovkách naživo, prostor svojí agresi alespoň ve své mysli a navenek by tak zabránili teroristickému masakru.“
„Bohužel na toto mnozí z nich ale nikdy nepřistoupí, neboť jim neustálá přítomnost jejich rivalů právě v reálném světě nedává spáti a snaží se je vymýtit za každou cenu, aby jim navždy sešli z očí,“ namítá naopak Jana a tak užitečnost ALMAN tak trochu zpochybňuje.
Hovor na moment ustává. Já a Jana v duchu rekapitulujeme, o čem jsme si spolu až doposud popovídali a vedle toho se i zaposloucháváme do tónů Zpívající fontány. Střídaní pozitivních durových a posmutnělých mollových melodií jako by vystihovalo naše nálady i témata, jež tu zazněla z našich úst.
„Možná to nyní řeknu dosti tvrdě,“ dávám podnět k novému rozhovoru, „a někoho se tím možná i dotknu, ale zastávám názor, že ani oni teroristé úplně nemohou za své hrůzné činy. Prostě se jednoho dne daná nevraživost vůči okolnímu světu u nich přihlásí o slovo, oni si s ní pak neví rady a tak slepě podléhají svým vnitřním šotkům a páchají navenek zlo, v domnění, že je to tak správně. Kolikrát i já jsem se nevěřícně pozastavoval nad tím, čeho všeho je má vlastní mysl schopná, až jsem sám sebe musel mírnit, abych nepodlehl jejím manýrům.“
„Nemyslete si,“ reaguje pohotově Jana, „já jsem se svým vnitřním já taktéž zažila nejednu krušnou chvíli. To když jsem se až po uši zamilovala do jednoho chlapce. Nakonec se však ukázalo, že je šťastně zadaný. Co pak dělalo mé podvědomí, když jsem mu o tom poreferovala, to nelze slovy ani vyjádřit. Co mi dalo práce přesvědčit ho, že u onoho chlapce nemám šanci na opětování citů. Celý rok mi trvalo, než ona posedlost jednou láskou pominula, to když do mého života vstoupila láska nová, jež naštěstí nabyla oboustranné opětované náklonnosti.“
„O tom mi povídejte, já se zamilovaností a platonickými láskami bojuji po celý svůj dosavadní život,“ nezůstávám u aktuálního problematického tématu ani já pozadu. „Jedna z mých vnitřních složek, jíž nazývám Konkubínou, mi v jednom kuse nutí onu zamilovanost, zatímco ta druhá, jmenovitě Diktátor, se staví proti tomu, s výmluvným odůvodněním, proč projevovat city vůči něžnému pohlaví, když postupně ztrácí svoji pozemskou krásu a to pod vlivem postupného stárnutí, a navíc vše je beztak zakončeno oním obligátním, tedy smrtí, takže navázání milostných vztahů je dle ní beztak zbytečné,“ zakončuji svůj obsáhlý výklad a připojuji: „I o tom jsem si kdysi povídal s Tomem Wongem, když byl mým někdejším průvodcem po Katalné Mochně.
Jana mi pozorně naslouchá a když znovu přichází řeč na onu významnou personu žijící v Katalné Mochně, do níž se, obdobně jako kdysi Klaudie Plamínková se svojí matkou, rovněž přistěhovala, přichází s poměrně zajímavou nabídkou: „Když znovu zmiňujete svého jmenovce, jenž se svým bratrem vymyslel onu ojedinělost v podobě ALMAN, měla bych pro vás jednu další, za jejíž životností nestojí nikdo jiný nežli Winsternský rod řádu lebonských lidí. Jedná se o jednu novou ozdravnou LÉKORINKU.“ Načež z tašky vyndává jakousi menší lahvičku a po odzátkování víčka mě nabádá, abych z ní pečlivě nasál vůni. Ještě předtím mě však upozorňuje, abych poté, co tak učiním, pečlivě zvážil své vnitřní myšlenkové pochody.
To se pak nestačím divit, co se to se mnou děje. Mé vnitřní myšlenkové pochody se rázem zhmotňují a já je tak živě nejen vidím ale dokonce i slyším a cítím na dotek! Za ruku mne bere zástup mých vysněných přítelkyň a doslova se mi podlamují kolena, když, vedle dialogů, naživo záhy na svých rtech a tvářích pocítím jejich polibky. A když se pak rozhodnu myšlenkové pochody změnit, zase se tak děje jak v mé hlavě tak i navenek. Nyní si potřásám rukou s dalšími vysněnými postavami a zároveň s tím se pokouším připomenout si svůj oblíbený hudební styl v podobě EC popu. A vskutku, obratem naživo slyším úryvky některých vysněných skladeb.
Celé toto ojedinělé dech beroucí ohromující představení trvá úctyhodných deset minut než účinek LÉKORINEK nadobro polevuje. A já v úžasu zjišťuji, že již nesedím vedle Jany na lavičce, nýbrž stojím a to v dosti nezvyklé póze, až tím budím zcela zaslouženou pozornost těch, kdož posedávají kolem mě, nebo Letomonským parkem jen procházejí.
„Vše je v naprostém pořádku, jen jsme zde poprvé otestovávali blahodárnou účinnost LÉKORINEK,“ přichází s pohotovým vysvětlením Jana, jenž mě ponouká, abych se znovu usadil vedle ní a já tak nakonec činím. Katalná Mochna tak dostává své pověsti a projevuje dvojí reakci na „můj výstup“. Zatímco jedni se nad ním podivují, druzí naopak dávají najevo pochopení. Není tak těžké uhodnout, kdo z daných přihlížejících jsou nezasvěcení turisté a kdo naopak místní mochničtí obyvatelé a znalci tohoto města.
„Opravdu jste v pohodě Tome?“ chce být ujištěna Jana, když stále nejsem schopen kloudného slova.
„Ano,“ přitakávám po chvíli konečně souhlasně, „jen mě to, čehož jsem tu byl právě svědkem, neskutečně ohromilo. Kdybych to nezažil na vlastní oči i kůži, nevěřil bych, že je něco takového vůbec možné.“
„Však také vývoj této LÉKORINKY Winsternskému rodu řádu lebonských lidí trval několik dlouhých let, než nabyla požadovaného účinku,“ objasňuje mi Jana a podotýká důležité: „Vím že možná někteří čtenáři namítnou, že Katalná Mochna zájemcům až příliš usnadňuje cestu za dosažením jejich tajných přání. Že to zkrátka není jako v Coelhovu románu Alchymista či v Exupéryho Malém princi, kde účastník musí překonat nejednu krutou překážku, aby dosáhl vytouženého cíle. Lidé kolem Sylvie však zastávají názor, že pokud je to jen trochu možné, mělo by se strádajícím pomoci okamžitě, bez toho aniž by podstupovali právě onu složitou a vyčerpávající danou cestu za svým štěstím a tak dosáhli kýženého vykoupení z nehostinné životní situace. Na rozdíl od oněch jmenovaných románů se v reálu totiž absolvuje značně obtížněji a poté, co člověk všechny nástrahy zdárně překoná, nedokáže si pořádně užít to, oč celou dobu bojoval, neboť se samou únavou a vyčerpáním mnohdy zhroutí.“
„Anebo o dané vytoužené životní štěstí daného člověka v samotném závěru připraví někdo jiný, kdo využije právě jeho vyčerpanosti a tak na něm začne parazitovat,“ připojuji svoji vlastní domněnku.
„Ano, život sám o sobě není jednoduchý a ukazuje nám poměrně dost často svoji odvrácenou část, a tak je potřeba mít po ruce své andělské průvodce, jež zasáhnou pokaždé, když se mi lidé dostaneme do nesnází. Alespoň tak na celou situaci opětovně nahlížejí Sylvie a lidé kolem ní.“
„Asi by to tak mělo být. Jak jste právě řekla, je hezké a oduševnělé, když čteme právě Alchymistu nebo Malého prince a necháváme se unášet útrapami hlavních hrdinů, jenž nakonec naleznou ono sobě od srdce niterní, leč ve skutečnosti to tak snadné není, jak se to jeví v knížkách; zkrátka něco jiného je o tom číst na papíře a něco jiného to samé podstupovat právě v ryze reálném životě.“
Hovor opět na moment utichá a já a Jana se necháváme znovu unášet tóny Zpívající fontány. A jako by její současné melodie toliko kontrastovaly s tím, o čem jsme tu právě debatovali. Ony durové tu přirozeně zastupují lidské výhry a dosažené cíle, zatímco ony mollové naopak lidské prohry a s nimi spojené nepříjemné překážky.
„Jinak, když opět přišla řeč na Exupéryho, tak Eva Znamínková, Albert a Apolena Kajnarová společně upravili jeho příběh o Malém princi,“ oznamuje mi Jana po kratší odmlce poměrně zásadní novinku.
„Vážně? Ten bych si docela rád přečetl,“ neskrývám jisté nadšení. „Když jsme se onehdy sešli a vy jste mi referovala o Katalné Mochně, tak jste se i zmiňovala, jak právě Albert a Apolena nesouhlasili s tím, jak byl zakončen.“
„Mám ho zde u sebe.“ Načež mi Jana ochotně předává k prostudování jistou objemnější knížku. Se zájmem si jí tedy začínám listovat a přirozeně se nejvíce upínám na onen konec. A ten se od originálu značně liší. Exupéry společně s malým princem opraví letadlo prvního jmenovaného a bez další újmy se oba dostanou z pouště šťastně pryč, takže k uštknutí hadem a následné smrti malého prince nakonec nedochází. Ani za letu mezi ním a Exupérym nepolevuje rozhovor, mimo jiné se oba vrací k obyvatelům planet, jež malý princ navštívil ještě předtím, než dorazil na Zem. Zejména spolu debatují o jejich rozpačitém chování, jež spatřují v osamělosti. Zastávají názor, že kdyby nebyli pouze zahleděni do své práce a měli kolem sebe nějaké další obyvatele, prožívali by mnohem harmoničtější život.
Exupéry malého prince dopraví k sobě domů, kde opraví i jeho letadélko a tak se tento človíček má možnost vrátit na svoji malou planetu, kde se dál bude moci starat o své květiny. Kdyby totiž v poušti podlehl onomu hadovi, zemřel by a tak by mu bylo nadobro znemožněno pečovat o ně a jeho rodná malá planetka by navíc chátrala, což by bylo rovněž tuze mrzuté. Aby se malý princ na ní necítil opuštěně, nabídne mu Exupéry, že za ním na Zem může kdykoliv zavítat. Jako dar mu na cestu věnuje prázdné foto-album na ukládání zážitkových momentek. Ani malý princ nezůstává vůči svému pozemskému příteli netečný a přislíbí mu cenný dar a to v podobě květiny, kterou pro něj na své planetě speciálně vyšlechtí.
A tak se utvoří nezvykle silné přátelské pouto dvou ojedinělých osobností, jež nešetří vzájemnou náklonností. A jak si malý princ a Exupéry při svém prvotním setkání umluví, tak se také stane. Když malý princ podruhé zavítá na planetu Zemi, věnuje Exupérymu nejen onen dar v podobě květiny, ale rovněž se pochlubí s tím, co stačil zařadil do onoho foto-alba. Svého pozemského přítele seznámí nejen s fotografiemi rostlin, jež vypěstoval na své rodné planetě, ale i se zážitky s jednotlivými obyvateli na oněch ostatních.
Malý princ rozhodně nešetří sebekritikou a nabádá je k utváření nových přátelských vazeb, tak jak to zažil na Zemi právě s Exupérym. A tak se počtář z jedné planety seznámí s mužem, co má na planetě jiné na starosti rozsvěcení lamp… A tak to pokračuje dále. Postupně se tak utváří nová přátelství. Vesmír se tak nečekaně promění a to nejen po stránce onoho tu několikrát již zmíněného přátelství, rovněž um a dovednosti jednotlivých obyvatel planet, jež malý princ nanovo navštívil, tu sehrávají svoji podstatnou roli, neboť ti obdobně dají na jeho radu a navzájem si předají své pracovní zkušenosti.
A tak se Vesmír zásluhou malého prince stává studnicí znalostí a dovedností. Ten stejně jako Exupéry za to je nesmírně rád a pokaždé když se spolu shledají, si připomínají, jak podstatné je v životě někoho mít, podělit se s ním o své zkušenosti a radovat se společně z každého nově prožitého dne. Neboť, jak již Exupéry ve své knížce o Malém princi poznamenal, každý je odpovědný za to, co k sobě připoutá a to platí nejen o předmětech nýbrž i o lidech, na nichž nám záleží a bez nichž by byl život k nežití.
„Zajímavé, kam až se, zásluhou Evy, Alberta a Apoleny, Exupéryho Malý princ po tématické textové stránce vyvinul,“ beru si pak jako první slovo. „A stejně tak zajímavý je i osud samotného autora, kdy ten po celý život ve svých existenciálních dílech bojoval za lepší život na naší planetě a nakonec tragicky zahynul poté, co ho sestřelil letec ve službách německé Luftwaffe. Co na tom bylo paradoxní, že právě Exupéry patřil k jeho oblíbeným autorům a Malý princ k jeho nejmilejším knížkám.“
„Ano, o tom jsem kdysi četla v jednom literárním časopise,“ přitakává souhlasně Jana, načež i ona připomíná osud jiné tragicky zesnulé persony. „Říká vám něco bližšího jméno Anna Franková? Ta měla jeden velký sen a sice stát se uznávanou spisovatelkou. S Exupérym ji pojilo období Druhé světové války, jejíž se i ona stala obětí. Zachoval se však po ní deník, do něhož si zapisovala každodenní postřehy. A ty se, obdobně jako Exupéryho Malý princ, zakrátko staly důležité pro mnoho lidí na celém světě.“
„Zvláštní, jak někdy osud dokáže být krutý k lidem, co se vždy chovali počestně, nikdy nikomu neublížili a navíc se velkou měrou zasloužili o polidštění naší Země. Jako by se nehostinný osud zaměřoval právě na ty slušné a zbavil je nároku na dlouhý a šťastný život a naopak upřednostňoval ty zlé, co druhým způsobují bolest,“ vyslovuji se k dané problematice.
„Dovoluji si vám oponovat, přeci jen existuje minimálně jedna osoba, jež se velkou měrou zasloužila, jak jste nyní uvedl, o polidštění našeho světa a dožila se požehnaného věku. To znamená, že se k ní osud zachoval více než benevolentně a dokonce jí umožnil, aby se dočkala poděkovaní od těch, jimž toliko za svého života pomohla.“
Řeč nyní není o nikom jiném nežli o Nicolasi Wintonovi, muži, jenž před jistou smrtí zachránil na tisíce židů, kdy pro ně vypravil speciální vlaky, které je následně zavezli do bezpečí.
„Ještě se mi minimálně vybavuje jedna zajímavá persona, ta ale není dávána do souvislosti s válečným konfliktem, i když i v jejích literárních dílech je patrný smutek.“
Tentokrát Jana jmenuje Jana Balabána a tak pro změnu zase uvádí opačný případ, než jaký nastal u Nicolase Wintona, kdy se osud vůči jmenovanému významnému českému literátovi zachoval netaktně. Onen Jan totiž nečekaně skonal ve svých devětačtyřiceti letech a to bez zdravotních obtíží. A co na tom všem je zejména zajímavé, že se tak stalo na den přesně, kdy zemřel jeho otec.
„To je právě to mé věčné dilema,“ opět připomínám. „Má u mě převážit povaha dobráka, co je druhým nápomocný, nebo spíše povaha pokrytce, co druhým naopak ubližuje, abych si zasloužil nárok na dlouhý plnohodnotný život?“
„To já sama za sebe se přikláním k povaze onoho dobráka. A onen spokojený život, vykoupen bezbolestnou smrtí, si pokusím pojistit u Winsternského rodu řádu lebonských lidí. Vy ostatně můžete také. Sylvie a lidičky kolem ní vás milerádi zbaví zdravotních neduhů, pokud nějaké pociťujete. A pokud v životě naopak tápáte po ryze pracovní stránce, domluvte si schůzku přímo s Radovanem.“
„Já vím, že vámi zmíněné persony a jejich vyřčená moudra a dovednosti mají svoji váhu, bohužel v mém případě to ale není tak snadné.“
„Copak vás trápí? Svěřte se mi,“ vyzývá mě Jana. „Nebojte, nechám si to pro sebe, pokud se jedná o dosti choulostivou záležitost.“
„Zkrátka mě trápí ta má rozdvojená osobnost. Já coby Tom Patrick si užívám pohostinnosti Katalné Mochny, zatímco mé druhé já v podobě Vendy Hrdého v ní spatřuje nedostupné město, o němž věčně může pouze snít.“
„Tak to je mi líto,“ má pro mé současné trápení Jana pochopení. „A vedle této nespravedlnosti pravděpodobně vaše druhé já obdobně rovněž rmoutí i těžkosti života, že se nemýlím?“
„Ano a tím mu kriticky pak klesá sebevědomí a stejně jako já si říká, jaký má život smysl, když přináší tolik nespravedlivých krutostí.“ Načež neváhám a uvádím konkrétní příklad: „To jedno parné léto za Vendou a jeho rodinou do Poděbrad přijela návštěva z Brna. Bylo to příjemné shledání, ovšem když ze strany hostů přišla řeč na nemoc v podobě zhoubné rakoviny, propadl Venda opětovné skepsi.“
„Máte pravdu, právě toto je na životě velice nemilé. A tak vašemu druhému já přeji, ať v něm zažije ještě mnoho krásného a onomu nemocnému pak brzké uzdravení.“
A netrvá to dlouho a v Letomonském parku mě a Janu kynou na pozdrav dva zamilované páry.
„Apoleno, Vítku, Evelíno, to je ale milé překvapení!“ vítá se s příchozími vášnivě Jana, přičemž i mě vybízí k tomu samému. „Vy se ještě neznáte, dovolte, Tome, abych vás seznámila. Toto je Bohumín Slaměný.“
„Bohumín.“
„Tom.“
Oba si podáváme ruku.
„Tak to vy jste si získal Apolenino srdce?“
„Už to tak vypadá,“ podotýká s úsměvem na tváři Bohumín, jinak vytáhlý hnědooký brunet.
„A kde jste se vy a Apolena vůbec seznámili?“ nedá mi to takto nezeptat se.
„V místní mochnické Seznamovací kavárně,“ potvrzuje můj správný úsudek Bohumín.
„No a jak došlo ke zrození naší lásky zajisté předem rovněž správně uhádnete,“ ujímá se slova poté i Evelína a po vzoru Apoleny a Bohumína i ona svého Vítka políbí na rty.
Jak by mi to nebylo známé, už onehdy, když jsem v sídle Winsternského rodu řádu lebonských lidí vypomáhal s výsadbou LÉKORINEK, si nešlo nevšimnout, jak to právě mezí Apolenou a Vítkem jiskřilo. A to mi připomíná následující: „Vím že to možná bude vašim uším znít jako nepříjemná obehraná písnička, ale přesto mi to nedá nezeptat se…“
„Jak se to má s Justýnou a mým dluhem,“ dopovídá za mě Vítek. Není pochyb o tom, že tuto otázku mu za tu dobu, co jsme se spolu neviděli, již položilo mnoho jiných lidí. „Co se týče onoho dluhu, tak ten je již úspěšně splacen. A jak jsme na tom já a Justýna? Řeknu to takto: Stále zůstávám členem Devíti sluncí a snažím se se všemi zbývajícími členy vycházet po dobrém.“
„Rozumím,“ nacházím pro Vítka pochopení a již se v tom více nepitvám. „A co vy, Apoleno a váš vztah s otčímem? Došlo alespoň k částečnému usmíření jako tady u Vítka a Justýny?“ oslovuji jmenovanou.
„Bohužel ne. Já jsem s ním od oné jeho návštěvy v Katalné Mochně, uskutečněné před dlouhými šesti lety, nemluvila a ani ho neviděla. Jen se ke mně o něm doneslo pár zpráv a to ne zrovna radostných. Prý se údajně nachází ve vězení, kde si odpykává trest za výtržnictví, což podtrhla i jeho bezmezná náklonnost k alkoholu.“
„Tak to mě mrzí.“
„Já ho ale nelituji a rozhodně s ním již nechci mít nic společného, i když je to můj příbuzný.“
„Chápu, prostě nechcete dále zůstávat v kontaktu s někým, kdo vám v jednom kuse jenom ubližoval,“ nacházím pro Apolenu pochopení.
„Obdobně jako tady Vítek i já jsem se rozhodla udělat definitivní tečku za svojí minulostí. A tak jsem před oněmi šesti lety učinila dosti zásadní rozhodnutí: definitivně opustila svoji rodnou Prahu, usadila se natrvalo zde v Katalné Mochně, přestoupila na zdejší gymnázium, dostudovala, zamilovala se a začala pracovat v hotelu HOTELIÉRA jako recepční.“
„Tak to vám blahopřeji.“ Načež pohotově navazuji: „To jste teď vlastně kolegyní Terezy Jentelové. Jak té se daří?“
„Představte si, že se chystá usadit s Jaroslavem Nedomanským,“ uvádí tentokrát Evelína. „Toho, na rozdíl tady od Apolenina otčíma, nedávno z vězení již pustili a on a Tereza nyní spolu plánují společnou budoucnost.“
„No to je mi ale novinka. A jak se k tomu staví Terezina sestra Kateřina?“
„Zpočátku nebyla příliš nadšená, poté co se do toho ale vložili Radovan a Olaf, postupně změnila názor a nyní se sestrou již zase normálně komunikuje,“ sděluje mi opět Evelína. „Zdá se, že Jaroslav hodlá do budoucna sekat dobrotu a postupně se z něj stává slušný člověk. Dokonce i s Radovanem našel společnou řeč.“
„A jak je na tom Klára Nedomanská, Jaroslavova matka?“
„Ta si rovněž prožila své,“ baví se se mnou i nadále ochotně Evelína. „Poté co se dostala z nejhoršího a opustila pražskou Tomajerovu nemocnici, s ní byl rovněž veden soudní proces. Od něj nakonec odešla s podmínkou, na což měl značný vliv i její zdravotní stav. V současné době je v péči našeho mochnického Řádu, jenž usilovně pracuje na jejím doléčení.“
„Pane jo a co tomu říká Sofie Hanušová?“
„Ta vrchní sestra z Tomajerovy nemocnice, s níž se chytli Radovan s Olafem?“
„Ano ta.“
„No pokud mi je známo,“ odpovídá Evelína neúnavně na mé otázky, „tak ta o tom prozatím nemá vůbec ponětí. A jestli vás stejně tak i zajímá, zdali u našeho mochnického Řádu byla již hospitalizována, tak vás zklamu. I když na druhou stranu to je možná i dobře, neboť z toho vyplývá, že se těší dobrému zdraví a tudíž ničí pomoc nepotřebuje.“
I tak mi to ještě nedá a když znovu přichází řeč na Winsternský rod řádu lebonských lidí, nemohu samozřejmě opomenout Pavla Hnízdila.
„Ten se již plně uzdravil. A Karel a Alžběta jsou za to přirozeně rádi. Mimochodem, když už na ně přišla řeč, tak Karlův kolega z práce Marek Drahokoupil a sestra Anny Pálavské Andrea nedávno měli svatbu. Máme tu u sebe i fotografie. Chcete se podívat?“
„Jistě, velice rád,“ nemohu samozřejmě danou nabídku odmítnout. Přeci jen jsem v Katalné Mochně delší dobu nebyl a tak mě přirozeně zajímá, co se od mé poslední návštěvy událo.
A rozhodně je co obdivovat. Markovi a Andree to na svatebních fotkách opravdu nesmírně moc sluší a je více než dojemné, že na nich je vedle nich a Karla, Alžběty, Pavla Hnízdilových a dalších hostů přítomen i Oldřich Vízek, onen muž, jenž právě od Karla darem obdržel onen usměvavý hrníček. Jenže to není vše, neboť záhy mám možnost si na fotografiích prohlédnout druhou svatbu v pořadí, jíž vévodí Ludvík Trnavský a Šárka Vladská. Její babička Vladana se tak nakonec přeci jen podvolila Radovanu Litevskému a dala lásce tohoto mladého zamilovaného páru požehnání. Je více než sympatické že Vladana nejen k veselce dala souhlas, ale že se jí i osobně zúčastnila. Nutno podotknout, že po Radovanově boku jí to opravdu moc sluší. Zbývá si tak položit následnou otázku a sice zdali svoji jednou budou i Tereza a Jaroslav.
„Tak to je pro tuto chvíli jedna velká neznámá,“ míní Evelína. „Stejně jako v případě Ofélie Kaštánkové a Lubomíra Větvičky. Každopádně se Rudolf Manten nechal slyšet, když se se svatbami v Katalné Mochně doslova, jak se lidově říká, roztrhl pytel, že kdyby o ní i oni jednou rovněž vážně uvažovali, mohla by se hostina uskutečnit v jeho kavárně Sanmantena. S tím koneckonců souhlasili i Kateřina Jentelová a Martin Netřebický.“
„Když tu padla zmínka o Martinovi,“ promluvila po delší odmlce Apolena, „tak ho sama od sebe Vladana kontaktovala a pokusila se mu omluvit za to, jak se k němu kdysi netaktně zachovala, a dokonce nabídla i peněžitou satisfakcí.“
„A co on na to?“ prahnu nedočkavě po odpovědi.
„Dopadlo to obdobně jako na počátku mého sporu s Justýnou. Martin o schůzce nechtěl nic slyšet a když k ní přeci jen nakonec došlo, nesla se v dosti napjaté atmosféře. Vladana odešla s nepořízenou a prozatím to tudíž na smír nevypadá. To Lubomír byl o něco povolnější, nicméně i on Vladaně řekl své. A tak to mezi oběma pány a paní hraběnkou i nadále jiskří.“
Cením si toho, že mi o tomto podal zprávu právě Vítek. On sám ostatně prožil to samé, když se svým neuváženým činem obdobně dopustil špatnosti. A jako by z jeho hlasu bylo patrné, jak se za své někdejší politováníhodné činy stále stydí. Naštěstí má chápající partnerku.
„Co kdybychom přestali truchlit a začali se společně bavit zase o pěkných věcech,“ přemlouvá nás Evelína. „Víte Tome, že jak Alexandra Janová tak i Tom Wong se dočkali významného zahraničního uznání za své revoluční inovativní nápady?“ Načež mi ihned referuje, jak k tomu došlo. To jistý turista navštívil Katalnou Mochnu, neodolal a nechal si na počkání vypracovat Vantelbooklist a poté odzkoušel i ony ALMANY. Z obojího byl tak nadšený, že dané inovativní ojedinělosti obratem doporučil jisté americké organizaci věnující se opuštěným či v životě strádajícím lidem. Některá zahraniční média je dokonce nazvala „dotykovým facebookem“ a to pro jejich nečekané možnosti v podobě osobního soukromého užití. A co rovněž neušlo pozornosti médií, byly i léčebné metody a postupy Winsternského rodu řádu lebonských lidí, jimž zejména dominovaly ona posvátná perská kočka a lémanské růže. Katalná Mochna tak opět ohromila svět a již tak velký věhlas tohoto města se ještě navýšil.
Ovšem nejednalo se pouze o Alexandru Janovou, Toma Wonga či lidí kolem Sylvie, na co přišla v Letomonském parku řeč. Když už mě a Janu tady poctila návštěvou Apolena, nemohl být znovu opomenut příběh o Malém princi, jemuž ona, Albert a Eva Znamínková svým vlastním zpracováním dodali zcela nový čtenářský rozměr.
„Mnohdy právě text je jediným způsobem, jak si připomenout něco pěkného, tak proč toho nevyužít a nabídnout čtenáři něco, co ho potěší na duši, když on sám v životě neprožívá zrovna šťastné období,“ obhajuje Apolena svůj spisovatelský záměr. „Ostatně tento postoj zastává i sám Radovan a to již samo o sobě má velikou váhu.“ Načež zmiňuje další významnou mochnickou personu, jíž samozřejmě není nikdo jiný nežli vždy pozitivně naladěný Josef Humler. „Nedávno uváděl jednu akci konající se na místní kolonádě a svůj výstup samozřejmě doplnil o řadu vtipných glos.“
„Tak mi nějakou z nich připomeňte,“ mámím na Apoleně, vždyť právě humoru bylo v tomto City Meansu přeci jen poskrovnu a byl to právě Josef, kdo jím navenek mocně hýřil.
A Apolena se nenechává dlouze pobízet a jeden osvědčený Josefův vtípek přibližuje: „Při čtení jsem brečela, kniha je totiž plná nemocí, namísto při čtení jsem brečela, kniha je totiž plná emocí.“
Dál si spolu povídáme a já s Janou oběma zamilovaným párům připomínáme, o čem jsme spolu debatovali v jejich nepřítomnosti. Ještě jednou se vracíme k zážitkům spojených s ozdravnými LÉKORINKAMI, které jsem na sobě před chvílí úspěšně odzkoušel. Apolenu a Evelínu to přirozeně těší, avšak obdobně jako Radovan Litevský a Tom Wong i ony mě poté upozorňují, že jejich účinky jsou sice naprosto famózní, avšak uživatelé by se neměli spoléhat pouze na ně, ale své vize uskutečnit i v ryze reálném životě.
Zpívající fontána je nám i nadále neúnavným společníkem. Po zhruba půl hodině se se mnou a Janou Apolena s Bohumínem a Evelína s Vítkem loučí a já a má mochnická průvodkyně si poté navzájem sdělujeme, jaké to bylo milé shledání.
„Jsem rád, že jsou Apolena, Evelína a Vítek v současném životě šťastní, stejně jako Šárka a Ludvík,“ vyjadřuji svůj osobní názor.
„Když jste teď zmínil Šárku, měla bych uvést na pravou míru, jak se to onehdy mělo s její babičkou, kdy ji nečekaně zaskočila ona nevolnost,“ reaguje pohotově Jana. „Víte, ona to nebyla zase tak úplně náhoda.“
„Co tím chcete teď říct?“
„Že Winsternský rod řádu leboských lidí umí energii druhým nejen předávat, ale i odebírat, když na to přijde,“ připouští Jana. „A to byl i případ Vladany Vladské. Na Radovanovo výslovné přání ji Sylvie na dálku přes fotografii ubrala, aby paní hraběnka byla o něco povolnější.“
„Zajímavé. A já si hned říkal, jak se ze sebevědomé dámy mohla proměnit v bezmocného chudáka,“ překvapuje mě tak trochu Janina nynější výpověď, nicméně na ni plynule trefně navazuji: „K nám do Poděbrad každý čtvrtek a obtýden v sobotu také jezdí léčitelé. Ti rovněž působí na lidi, buď přímo osobně či na dálku právě prostřednictvím fotografií, avšak zasazují se o to, že ti tomu musí věřit, jinak daná síla nebude mít pražádný účinek.“
„To u Winsternského rodu řádu lebonských lidí tomu tak není. Jejich předávaná léčebná síla, přímo osobně dotykem či působením na dálku prostřednictvím fotografií, se dostaví i bez toho, aniž by jí člověk přímo důvěřoval. Kdyby tomu tak nebylo, jen stěží by se jí Vladana dokázala podřídit.“
„Aha, takže proto Karel Hnízdil naživo slyšel onen hlas při své zpáteční cestě do Prahy, i když dopředu nebyl obeznámen s tím, že se Sylvie a lidé kolem ní na něj na dálku telepaticky napojí.“
Jana mě však ihned uvádí v omyl, když obratem odpoví: „Toto nebyla práce Winsternského rodu řádu lebonských lidí. Karel a my všichni jsme tu byli svědky nečekaného úkazu, jenž doposud nenabyl svého právoplatného opodstatnění. Co však lze věrohodně objasnit je fakt, proč Jaroslav Nedomanský zavčas nestihl opustit svůj hotelový apartmán a odjet z Katalné Mochny.“
„To Svatopluk, že? Na Radovanovo výslovné přání ho odmítl dopravit od sídla paní hraběnky do města, neboť se dopředu počítalo s jejím zavezením do sídla Řádu,“ domyslím si.
„Ano,“ potvrzuje Jana. „A ještě jedno podstatné bych vám měla sdělit.“
„Poslouchám.“
„Vzpomínáte jak jsem vám kdysi vyprávěla o Kláře Zemánkové.“
„Ano.“
„Tak se vám musím přiznat k tomu, že jsem si vše od základů vymyslela,“ svěřuje se mi.
„Takže Klára, její přítel Štěpán stejně jako trýznitel Libor Souček nejsou skutečnými postavami?“
„Ano nejsou. Chtěla jsem nějak srozumitelně uzavřít tento náš příběh a nechala se tak inspirovat úplně první kapitolou, v níž Annu Pálavskou napadl onen neznámý útočník a způsobil jí závažná zranění, z nichž se naštěstí úspěšně zotavila.“
„To znamená, že i nehostinný osud Anny byl pouhou smyšlenkou?“
„Nikoliv, k tomuto skutečně došlo, bohužel onen viník do dnešních dnů nebyl dopaden,“ objasňuje Jana.
„No mě bylo hned podezřelé, jak se ona Klára hodně podobá právě vám, pokud tedy jde přímo o vzhled a o zálibu v hudbě,“ dochází mi opětovně ta nápadná shoda.
„Ano, k tomu se doznávám,“ připouští ochotně Jana.
„Zvláštní, jak se někdy osud krutě dokáže zachovat k člověku. Kdyby nás věčně nepodroboval závažným zkouškám, na nichž pokouší odolnost nervů a zdraví, byl by život mnohem snesitelnější. Proč se toto všechno jen děje?“ nemohu si neodpustit znovu připomenout, když přišla řeč na Annu Pálavskou.
„Ano, to jsou stále ty vaše obavy, kdy pomyslně vnímáte jistou uzavřenou skupinku lidí umístěnou kamsi do prostoru, která rozhoduje o tom, zda člověk úspěšně dojde svým přáním či ho naopak za ně stihne postih v podobě zhoubných nemocí,“ má pro mé úvahy Jana pochopení. „A proto mě přirozeně zajímá, zdali se něco podstatného změnilo na vašich tvrzeních od doby, co jsme se spolu viděli naposledy,“ vybízí mě.
„Ano, nově zastávám názor, že lidské utrpení na Zemi nemají na svědomí pouze oni lidé z dané uzavřené skupiny, ale i ti, co již odešli na onen svět. Tolik se jim v posmrtné dimenzi stýská po svých stále ještě žijících příbuzných či přátelích, že naléhavě prosí světelnou bytost, co je má tam na onom pomyslném druhém břehu na starosti, aby se k nim co nejdříve sami připojili. A to pak vede k tomu, že jsou lidé na Zemi předčasně zbaveni svého bytí a povětšinou nedobrovolně jsou i přinuceni připojit se k již mrtvým.“
Jana neskrývá jistý obdiv vůči mému proslovu, nicméně si neodpustí připomenout důležité: „I když ale život přináší řadu příkoří, nesmíme na něj úplně zanevřít, ale snažit se ho prožít pokud možno co nejlépe a to i v případě, kdy nám osud zrovna nepřeje. A proto bych byla ráda, kdybyste nyní přijal mé pozvání do kavárny Sanmantena k Rudolfu Mantenovi na jedno menší pohoštění, kde oba dáme prostor výhradně již pozitivnímu rozmlouvání.“
„Rád.“
A tak se s Janou parkem pomalu vydáváme směrem k náměstí, za kterým se v prostranství pasáží nachází zmíněná kavárna. Není pochyb o tom, že se opět bude jednat o příjemně strávené chvíle. Snad vás proto nezamrzí, že je tato v pořadí již pátá návštěva Katalné Mochny definitivně poslední. Možná po opětovném přečtení tohoto jakožto i předchozích románů namítnete, že jsou až příliš účelové a jednotlivé postavy poměrně snadno dosahují svých cílů za přispění svých průvodců. Ale jak by řekly Alexandra Janová, Apolena Kajnarová či Eva Znamínková, když alespoň text má tu kouzelnou možnost, proč toho nevyužít. A to samé si nyní říkám i já. Vždyť ve světě se toho každý den děje tolik nepěkného…
No dobrá, pokud mi nedůvěřujete, pokud jste se o mně či o mém skutečném já dozvěděli něco nemilého, zkuste alespoň věřit City meansovým postávám či právě průvodcům, o nichž jsem ve svých románech referoval. Avšak tak to bylo nastaveno a já s tím nemohu nic dělat. Prostě nedokáži sepsat klasický syrový příběh, jenž by popisoval každodenní boj s nehostinnou realitou. Jednak takto smýšlí a píše nejeden jiný spisovatel a jednak jako bych si tím připomínal něco smutného, co může v životě potkat mě samotného a to právě v podobě oněch zhoubných nemocí či smrtelných úrazů.
Za vše mohu uvést příklad. Také já se pokusil odpoutat od svých poeticko-psychologických mochnických statí a sepsal ryze dramatický krátký úryvek o dívce, co onemocněla rakovinou a nakonec na ni i skonala. Nedovedete si představit, co jsem poté zažíval za muka. Podvědomí mi neustále předhazovalo osud oné dívky s tím, že to co potkalo ji, může potkat i mě. Procházka po Poděbradech se tak stala utrpením a musel jsem se z ní předčasně vrátit domů, kde pak došlo ke kompletní skartaci onoho úryvku. Teprve poté utichly spory. Než jsem ale tak nadobro učinil, tak se ve mně onen příběh postupně zhmotňoval a zahlcoval mysl, že nešlo se soustředit na nic jiného. Až když onen úryvek přestal býti úryvkem, pocítil jsem úlevu, a když pak z mé strany následně došlo k obnovení statí z Katalné Mochny, kde lidské útrapy vyvažovaly poetika a ozdravné ojedinělosti Winsternského rodu řádu lebonských lidí, jsem teprve došel zaslouženému klidu a míru.
Nejen svým postavám z románů ale i vám věrní čtenáři proto přeji, ať vás životem provází jen to pěkné a netrápí žádné zdravotní obtíže. Jak by řekl Radovan Litevský: „Vždyť by bylo tuze mrzuté, kdyby člověk svůj život pouze protrpěl. A pokud na něm najde byť jen špetičku něčeho pozitivního, jedná se o dobré znamení, kdy jeho existence opět má konkrétní smysl.“
Snad to tedy byla důstojná tečka za Katalnou Mochnou, jež se z naprosto neznámého města, svojí pílí a inovativními léčebnými postupy, proměnila v jedno z nejproslulejších v České republice. A nejen v ní! Jak by řekla Alžběta Hnízdilová: „Stal se zázrak!“
A tak se tomu slovíčku nebráním ani já, neboť tu zaznělo nesčetněkrát. Tento román nechť tedy nese název „City Means – Město plné zázraků“.
