Životopis Zuzany Janiššové

Zuzana Janiššová je česká zpěvačka  a textařka, která svým hlasem prochází napříč žánry. Nejblíže ji však zůstává muzika metalová a rocková. Její hlas je výjimečný jiskrnou ženskou barvou, ve které se skrývají nezměrná energie a dynamičnost. Disponuje velkými možnostmi hlasového projevu, techniky i rozsahu. Přesto zůstává velice svérázná, až vyhraněná. Zpěv nepodřizuje žánru, ale žánr osobitě přizpůsobí svému pojetí. Díky tomu nikdy nebude „univerzální“ zpěvačkou, ztrácející se v davu mnoha dalších, ale bude mít vždy něco navíc.

————————————————————————————-

Zuzana už od mala psala a skládala, studovala klasický zpěv na Poděbradské ZUŠ, kam také chodila na herectví, výtvarný obor, housle, kytaru a klavír.

Hranice života byla její první autorská hra se zpěvy, která vzniká v roce 1994. O rok později se účastnila v Nymburském divadle jako zpěvačka ve hře Petr a Lucie, kterou napsala a režírovala básnířka a režisérka Eva Hrubá. Během tohoto období také vznikla její první kapela Green Wishes zaměřená na jazzovou tvorbu. V roce 1997 se dostává na populární oddělení Pražské konzervatoře a během tohoto studia hrála s kapelami Blues Roses (1997 – blues rock), Svítání ( 1997–1998, gotic a stará hudba) a Chrawshayi (1997–1999 hard core). Tyto kapely však neměly dlouhého trvání. Dlouhodobější spolupráce přišla až s kapelou Ermitage (2000–2004, elektro-pop/rock). Během těchto let také nějaký čas působila jako back vocal u Oskara Petra (folk-rock) a pár koncertů odehrála opět jako back vocal s kapelou Ohm Square (breakbeat a drum and bass). Po ukončení spolupráce s kapelou Ermitage Zuzana chvíli hostovala v rockové formaci Hoří Jinde ( 2004, alternative rock) a později začala hrát s nově vznikající rockovou sestavou Dekolt (2005–2006) tenkrát hrající převzaté písně rockových hvězd 60. let. V roce 2007 nakrátko vznikla dívčí kapela Chiméra. Od roku 2007 se na dva roky usadila v kapele Mixlevpixle (rock-crossover) a od roku 2008 paralelně hrála i s melodic metalovou kapelou Desideria, kde působila až do roku 2011 a kvůli které roku 2009 opustila kapelu Mixlevpixle. V roce 2011 začíná vznikat její autorský projekt Sandonorico (symphonic-metal). Od února do prosince 2015 spolupracovala s budějovickou kapelou Seeking Horizon (acoustic-rock), se kterou za toto krátké období napsala 7 písní.

Sólovému koncertování, kde prezentuje jak své písně, tak výběr převzatých písních různého žánru, se věnuje od roku 2003 dodnes. Hostuje v divadlech, na nárazových akcích, výstavách, večírcích, festivalech a v kulturních domech. Každoročně pořádá v Poděbradském divadle Na Kovárně hudební představení se zajímavými  hosty.

V této době se soustřeďuje na svůj autorský projekt Sandonorico (symphonic-metal),  vystupuje s ostravskými Within Temptation Tribute (symphonic-metal) a spolupracuje s akordeonistkou a skladatelkou Romanou Sulčíkovou v duu Infinitas (alternativa/folk/šanson).

Zuzana se také stále aktivně věnuje psaní textů a je  autorkou většiny českých textů kapel, ve kterých působila.

Rubriky: Mix | Napsat komentář

Krátké povídky pro Toma Patricka 2 (autor – Kateřina Málková)

LOĎKA SMUTNĚ SJELA PO SPLAVU

Těžko je mi těžko v tom mlčenlivém království tváří mnoha významů když rozumím jim stejně jednoznačně jako slovu “nádraží.” Potom líčidla která si nanáší skutečnost se stávají pravdou ačkoli mají charakter těkavé pouštní fatamorgány. S razítkem pravdy jsou zaneseny do mé duše.

 

PARNÍK OPĚT VPLUL DO KLIDNÝCH VOD

Mé Věčné zatracení má tvář Ráje. Lidé si zde ve své opuštěnosti Bohem navzájem olizují rány. Jako zuřiví lvi ukonejšení vůní magnólie olizují i rány sebou způsobené. Mé Věčné zatracení je moře matné, bez pouťově lesklých barev radosti, do kterého uléhám spokojená jako na slamník, kterým se zatracení propadá až do lůna věčného přijetí.

 

DAV

Dav se úplně obrátil proti mně a valí se na mě jako vojsko, ale já vím proč, já znám tajemství, je to kvůli tomu věčnému zrcadlení lidských duší. To já jsem se vzrcadlila do všech jednotlivých osob a teď mám proti sobě stádo, které mě nenávidí.

Proto mám ráda chvíle meditace, kdy mi nevadí, že můj vjem ostatních lidí je modifikován mnou a baví mě tato jeho nechtěná příměs, ačkoli ji nedokážu od výsledného vjemu odlišit. Jako bych srůstala s ostatními lidmi jako se hnijící strom vpíjí do mechu. Echo mého vzteku se odráží od těl kolemjdoucích. Ale mně to nevadí, protože v tom vidím báseň.

 

SOIRÉE 

Od Synagogy vede ulice U Lidčule, ulice nadmíru vlčí, dominována praobrazem hojnosti – popelnicí z níž odpadky přetékají jako rajský vodopád. Tento vodopád hojnosti vtéká do středu obývacího pokoje místního pokolení bezdomovců, kterým je vskutku zachovalý a zajisté měkký gauč, kde jsem je včera zahlédla posedávat, popíjet a žoviálně konverzovat při svém čarodějném soirée. Jako projev sympatie jsem se na ně zdaleka usmívala, doufaje, že jim tak ulehčím jejich utrpení pobytu na ulici a dám najevo, že nejsou vykořeněni z běžné společnosti tak naprosto. Ale to jim bylo úplně jedno, neb jsou povzneseni nad potřebu být přijímáni svým okolím, maje hlubších a hodnotnějších starostí. Skoro jsem se styděla za to, jakou zoufale troufalou tupost jim nabízím. Připadala jsem si ve své dobrotě jako naprostý hlupák.

 

MATINÉE 

Dnes uklidili v Lidčulině ulici a odvezli bezdomovcům gauč. Je tam teď čisto a nikdo už tam nebydlí. Ještěže náš dům nevypadá jako kus hadru nebo jako to auto, co dneska nakládali na valník za posměšného dozoru policie a dvou týpků popadajících se z toho za břicho a téměř vypadávajících z okna, kolem kterého jsem šla na nákup. Doufejme, že ten týpek, kterýmu to auto odváželi, byl nějakej hnusák hnusná, kterýmu to patří! Ale je jistá naděje, neb, jak to auto zdvihali, ukázal se pod ním býti bílý znak invalidního vozíku, což majitele auta prozradilo jako nesporného prznitele práv slabších.

 

S UPŘÍMNOSTÍ NEJDÁL DOJDEŠ AŽ NA SAMOU HRANICI OHNIVOU

Není jediný můj čin, který by nebyl kryt zlatem pocitu. Proto se chovám jako vzor sobectví a hněvivosti, přestože mám úmysly svaté jako sám kostel. Nedokážu nic předstírat a to mě vede až k samým branám pekel. Člověk možná není vinen myšlenkou, ale když ji i činí, to už je jiná! Další úskalí pramenící z příliš poctivého duševního bankovnictví je zjevnost toho, co je uvnitř, zjevnost toho zlata zlatoucího. Neb každý lupič si na něm může pošmáknout, když je o něm neustále promptně informován! Proto vždy po ulici kráčím hlavou k zemi, aby nikdo nespatřil, co činí moje tvář.

 

JSEM NAPROSTO SPOKOJENÁ S TÍM NEPOŘÁDKEM CO NÁS OBKLOPUJE

Jak říká má matka, zaplavují nás informace. Dobrovolně se utopíme nebo radostně naladíme více kanálů, obohatíme své mozky o nové rozměry, naučíme se soustředit na pár věcí najednou, pochopíme, že na chladných, netečných, nepohodlných a smysluprostých umělohmotných židlích je něco nepostižitelně krásného, naučíme se surfovat po bezbřehém internetu, odhrneme jemný a spletitý závoj elektronické hudby a spatříme nový neskonale pluralitní vesmír, kde se zvuk množí jako při velkém třesku a pro každou variantu zvuku je třeba vymyslet nové jméno, časem se je naučíme rozlišovat. Ale kdo nikdy neviděl, neslyšel, nezažil, nepochopí. Zůstává zamčen ve své předpotopní chatičce. Před-postmoderně-potopní. Zůstane hluch k harmonii chaosu, která je pravým vesmírem, nad kterým lze nekonečně kontemplovat. Když teď takto přemýšlím, má postmoderní duše zvolna kráčí k Bohnickému kostelu. A Ondra mi na vše odpovídá úryvky ze Salmana Rushdieho.

 

TYPOLOGIE HLASŮ

Lidé se dělí na hlubokohlasé a drobnohlasé. Mezi hlubokohlasé se řadí například ta dívka, která před třemi dny před Delvitou křičela „Ty seš potvora“ na kluka, který na ni předtím křičel „ty potvoro.“ Musím podotknout, že toto je jeden z nosných sloupů mé typologie hlasů. Podstata je, že hlubokohlasí ani nemusí mít hluboké hlasy, pouze musí splňovat všechny parametry mého předsudku o lidech s hlubokými hlasy. Kromě sprosté mluvy tito lidé disponují mnoha dalšími technikami, kterými dráždí své okolí a drží si lidi jak od těla tak věčně připoutané k sobě mohutným vesmírným poutem přitažlivosti. Drobnohlasí, jako jsem já se jich pro jistotu straní.

 

O PEŘINÁCH

Včera jsme se s Péťou Landerovou na jezdících schodech do metra bavili o peřinách. Jaké to pod nimi je. Obě spáváme pod zimní peřinou celé léto. Péťa, stejně jako já, má peřinu z pravého peří, kterou jí máma nechala udělat. Je neuvěřitelné, kolik toho máme společného. I její peřina je delší a těžko na ni shání povlak. Svěřila jsem se jí, že já mám na ni jenom jeden a střídám ji proto, ač nerada, s tenkou peřinou, na kterou mám povlaků víc. Je to strašné, Péťa naprosto souhlasila, když vás přijde ráno máma vzbudit a snaží se vás odkrýt. V tu chvíli máte radši tu peřinu než vlastní matku.

 

DNES UDEŘILY MRAZY

Dnes zamrzl svět a s ním mé srdce. Zvracím černý hlen. Matčin hlas v telefonu zní vzdáleně, ačkoli je milá stejně jako jindy. Dnes už to bylo na zimní bundu. Měla jsem hnědé sáčko. Očima přivřenýma úzkostí vidím svět jako za závěsem. V metru trénuju nepřítomný pohled. Vzduch je podkreslený tónem křičícího větru. Cizí smích mi provrtává uši, ale ve mně je ticho jako v hladomorně. Po nebi krouží osobní havran vedoucí mé bakalářské práce. Každý den vidí mou nečinnost.  – A ty jsi jediná hvězda na ztemnělém nebi. Čteš si pod přívětivým světlem lampičky. Jenom tvůj hlas je schopen protrhnout tlustou blánu zoufalství, neb jediný s ním nesouzní.

 

ČERSTVÝ VZDUCH

Nové myšlenky jsou jako čerstvý vzduch do zatuchlých chodeb, ve kterých se točí začarovaný vír stereotypního myšlení jako když noční stráž přechází ze strany na stranu, stále stejným tempem, stále stejným krokem, se stále stejnou motivací. Stačí jediná kapka nového myšlení do poháru zvětralého vína a promění se v živou vodu. Chodba se roztančí motýlími křídly a zazní ozvěna vykročení do nového bytí.

 

ZTRACENÝ RÁJ

Je to i má historie. Vyhnání z ráje. Nejen jako potomek Adama a Evy ale též jako padlý anděl si připadám, protože současná muka peklo připomínají. Už teď je zde „pláč a skřípění zubů“ a věčné utrpení, neb má úzkost nemá konce.

Strach ze strachu je skutečně liška zakousnutá do vlastního ocasu. Tento symbolický kruh je mi okovy a spoutaná nedosáhnu na klíč, který by mě vysvobodil. Mé myšlenkové pochody, které by mě měly vysvobodit jsou samy zasaženy zhoubou.

A také je to exil, toto vyhnání z ráje, a tak prahnu po domově, spokojenosti a bezpečí. Ale z pekla není cesty zpět. Můžu jen dál doufat, že naleznu řešení, ačkoli je jeho hledání takřka znemožněno. A pokud budu doufat, peklo mě vyvrhne, neb v pekle není naděje.

 

VŮKOL

Z vrchního patra zavrčeli vlci, jsou tady všude vůkol, ze všech stran se na mě těší rozlícení. To někdo posunul po parketách židlí, ale ve mně se rozezněla pohádka jako vánoční rolničky. Čtu si Othella a dobrodružství cloumá mou myslí. Sedím a můj život je statický jako sám stativ. Přesto žiji výpravný epos.

Rubriky: Mix | Napsat komentář

Básně pro Toma Patricka (autor – Kateřina Málková)

BUŘIČSKÁ!!!

Vzduch se snaživě tetelí,

Všechno je odporně nádherné,

Krása se vnucuje jak Kelly Family,

Melodie táhlé dotěrné.

 

Krása se slušností

Snoubí se ctnostně,

Růžová přetvářko,

Zkopu tě zlostně!

 

Domečky malebné

Sprostě jsou popsané

V tom davu sprosťáren

Autorův vzkaz:

 

Chápu vás, Buřiči,

Chápu vás, maníci,

Nechť tento nápis

Čte zhulený hlas!

 

REKLAMACE

Včera jsem u vás koupila válečnou sekeru,

Nikdo mi neřek že neštípe dříví!

Vraťte mi peníze,

Hoďte ji do sběru,

Seká jen pohodu,

Bojovně civí.

 

KÁMEN INDIVIDUALISTA

Spadl jeden kámen

Z kamenného mostu,

Zasadil se na dně,

Odtud volá: „Rostu!“

 

Rostu jako z vody,

To je moje ctnost,

Počkejte si chvíli,

Zplodím nový most.

 

PÍSEŇ O NIČEM

Byl jednou jeden nikdo a ten měl svou zem

A všechno na té zemi bylo o ničem.

Stromoví a hory, obzoru ten lem,

Všechno na té zemi bylo o ničem.

 

A ten někdo sám tam žil

Neb nenašel si druha,

Smál se, plakal, že sám byl

A byla z toho duha.

 

A pole lesy obilí, přebohatá zem

Pro nikoho nikde byly o ničem.

A přátelé a tváře za průhledným sklem

Však nemoct se jich dotknout bylo o ničem

 

A ten někdo sám tam žil

Neb nenašel si druha,

Smál se, plakal, že sám byl

A byla z toho duha.

 

A údolí a moře plála neklidem

Když nikdo nedokázal žít tak přebohatou žeň.

 

ŠLA DÍVKA

Šla dívka cestou slepých,

Šla dívka cestou hluchých

Lvi a pumy na všech stepích

Váleli se suchých

 

Šla dívka cestou hudby,

Šla dívka za krásou,

Na hradě jsou všechny chodby,

Všechna slova milá jsou.

 

Všechna slova najednou

Milá jsou

Když jde dívka cestou chodby

Cestou chodby za krásou.

 

V LESE JE DEPRESE

Chaloupka v pustém lese

V ní holka smutkem nepohne se

Zná jen les a jeho temno

Žije tam zná jen to jedno.

 

A venku slunce září

Barví slzy na polštáři

Smutek stírá závojem

Náruč naplněnou pokojem.

 

Však z lesa vidět není

Jasné světlo denní

A temná noc v tom lese

Dál holčičku plení.

 

PRACH A ZATUCHLINA

Dívka vkročila do nesnází

A ty se ptáš co jí schází

Tepna života

 

Hrady v jejím nitru setměly

A ptáci jak by dovnitř nesměli

Touhu vystřídala nicota

 

Proč jít dál když schody vratké jsou

A v pravý čas se vždycky propadnou

Snad nahoře tě čeká šálek čaje

 

A mlýn se točí pořád dokola

Věčně tebou obsazená pikola

To ty hledáš bránu svého ráje

 

Je v mrazu ztuhlá, vrže, utichá

A polapen jsi vždycky onou paní Nicotou,

Po kouskách tě v útrob polyká

A branou mohou projít jenom jiní

 

To ticho a ten vzdor a tahle prohra

Každou minutou se opakuje tvá

Tvůj varhaník už zpěvy chvály dohrál

A na kůru ti žalem umdlévá.

Rubriky: Mix | Napsat komentář

Vzdělání je smysl dějin, Zbožné přání, Zvládne Ježíšek Santu, Život před… (autor – Kateřina Málková)

VZDĚLÁNÍ JE SMYSL DĚJIN

Jako děti jsme rádi vyvolávali v noci duchy. Přišlo nám to atraktivní. Méně atraktivní nám připadalo chodit do školy. A přitom se jednalo o stejnou činnost. Vždyť, kdo jiný než duchové tvoří školní osnovy? Byli to mrtví géniové, kteří vymysleli fyzikální vzorečky, matematické formulky, tělocvičné nástroje a hry, psali knihy, o kterých se učíme v literatuře. Škola je vlastně přízračná stavba na jejich hrobech. V ní jsme neustále v jejich společnosti, neustále mluvíme o jejich díle a oni se pod námi slastně převrací v hrobech. Mají radost, že jejich životy nebyly promarněny, že z nich na zemi něco zbylo a žije to dál v tom hradu školy. A to tajemné vědění je pro nás kouzlem, kterým můžeme vyčarovat nové světy, nové skutečnosti – mosty, domy, knihy psané jazykem, který pro nás oni vymysleli – a nemusíme to promýšlet celá staletí metodou pokus omyl. Ani to nedokážeme, náš život je příliš krátký. A proto je dobré se opřít o ty dávné génie jako o nejlepšího přítele, pokorně převzít štafetu vědění a pokračovat dál. Nevzdělávat se je pýcha, víra, že si na všechno přijdu sám, je slepá. Odmítnutím vzdělání by člověk stále chodil v kruhu a navěky přebýval v prvobytně pospolné společnosti. Géniové by umírali v marnosti. Čas by pozbyl smyslu. Současnost by nebyla vrcholem dějin, ale nehybnou primitivní věčností. Mrtvým bodem. Neustálým opakováním sebe sama. Svět by byl údolím smrti. A nikdo by nevěděl, že ho někdo může spasit, na Ježíše by se hned zapomnělo.

 

Zbožné přání 

Když jsme se sourozenci na silvestra roku 2010 pouštěli lampiony přání, chtěla jsem své přání ještě posílit a přála si, aby mi Bůh pomohl přestat kouřit. Podcenila jsem ale jeho sílu a nečekala, že se do toho tak opře. Půl roku na to jsem si vyvrkla kotník. Bylo to v neděli, tak jsem šla na pohotovost. Tam mi vrazili nohu do sádry, dali mi berle a poslali mě domů. Teprve když mi po týdnu na chirurgii sundávali sádru kvůli křečím, dozvěděla jsem se, že mi měli dát něco na ředění krve. To už jsem ale měla zánět žil. S touto nemocí se nesou mnohá omezení a jedním z nich je přestat kouřit, protože nikotin sužuje žíly. Proto jsem ani nemohla brát žádné náhražky cigaret a mnoho ušetřila. I na to Bůh myslel. Asi po týdnu jsem měla fakt absťák, tak jsem žužlala cigaretu a zjistila, že táhne i nezapálená. Kouřila jsem ji pak půl roku. Po této proceduře už pět let nekouřím a děkuji Bohu za ten zánět žil, kterým jsem se sama před sebou mohla celou tu dobu ohánět. Jenom mi není jasné, jak to udělal. Zařídil tu díru v chodníku a dovedl mě k ní právě ve svatou neděli, když měla chirurgie zavřeno?

 

ZVLÁDNE JEŽÍŠEK SANTU

Kolikrát už mě napadlo, oč krásnější je Ježíšek než Santa Claus. Santa Claus je tlustý, zatímco Ježíšek je v jesličkách drobný a štíhlý. Zatímco Santa Claus je tržní artikl, Ježíška to jakýmsi zázrakem minulo. Ježíšek neudělal díru do světa na kolekcích a adventních kalendářích a těm teď kraluje rudý Santa, snad proto, že jsme líní navrhovat kalendáře vlastní a české děti musí hodovat na kalendářích z dovozu. Ještěže je zajímá jenom ta čokoláda a ignorují ty ohavné lži, které ji pokrývají. Doufám, že Santa svýma silnýma rukama jednou neubije našeho slabého Ježíška v povědomí příštích generací. Doufám, že děti nadále budou považovat Ježíška za přímého původce toho dobra ležícího pod stromečkem, že Ježíšek zůstane alespoň takto pomateně centrem Vánoc tady v Čechách a nestane se pouhou kulisou a šedou eminencí v pozadí, pouhým betlémem na okně domácností, který nikoho nezajímá, protože v něm nejsou dárky ani tam neleží večeře, něco, čím by se děti mohly osobně obohatit. Naši předkové moudře umístili Ježíška do centra Vánoc nejen pro rozjímání dospělých, ale právě i pro ty děti. Zjevuje se jim na štědrý den dost podobně jako nám dospělým. Jako nepřítomný a zároveň přítomný, jako tajemství, jako nezobrazovaný Bůh. Děti ho nikdy nespatří, a přesto s ním komunikují ve svých dopisech, přesto na něj každé Vánoce čekají. Oč nadpřirozenější a pravdivější je Ježíšek nad vykonstruovaného a umělého Santu. Doufejme tedy ve vítězství pravdy nad lží pod našimi stromečky.

 

ŽIVOT PŘED ZRCADLEM

„Člověk by neměl mít možnost vidět svou vlastní tvář,“ píše Fernando Pessoa v Knize neklidu, „tvůrce zrcadla otrávil lidskou duši.“ Stejný osud jako postihl krále tyrského postihne každého, kdo má možnost spatřit svou tvář, ať už tvář těla nebo tvář duše v zrcadle sebereflexe. Každý z nás je pohozen jako popel před oči druhých. Tisíciokým se stává náš vnitřní svět. Soudíme a jsme souzeni. Žijeme v narcistní neuróze, jak nazval Sigmund Freud schizofrenii, v rozdělení sama sebe na dvě osoby: pozorující a pozorovanou, reflektovanou, čili odráženou v zrcadle. Jen málokdo má to štěstí, že podlehne iluzi o své dokonalosti a je tak uchráněn tohoto stravujícího ohně. Kdo není dokonalý, po dokonalosti touží a touha ho ohněm stravuje. A ten kdo je dokonalý teď, kdoví, jak s ním naloží budoucnost, stáří a nemoc. Ale existuje kouzlo, které nás může uchránit od zhynutí vlastním mečem: Přestat soudit sebe, a i své okolí, protože souzením okolí si šijeme past sami na sebe. Co na druhých soudím, sám sobě zakazuji. Tím přicházím o část svobody. Také to můžeme zkusit s láskou, která „hory přenáší,“ namísto zahledění do dokonalosti a nenávisti ke všemu, co nás od ní odlučuje, můžeme milovat svou nedokonalost, což nás přiblíží k Bohu, protože už nebudeme potřebovat skrývat svou domnělou ošklivost v temnotách, ale budeme moci vyjít na světlo.

Rubriky: Mix | Napsat komentář