LOĎKA SMUTNĚ SJELA PO SPLAVU
Těžko je mi těžko v tom mlčenlivém království tváří mnoha významů když rozumím jim stejně jednoznačně jako slovu “nádraží.” Potom líčidla která si nanáší skutečnost se stávají pravdou ačkoli mají charakter těkavé pouštní fatamorgány. S razítkem pravdy jsou zaneseny do mé duše.
PARNÍK OPĚT VPLUL DO KLIDNÝCH VOD
Mé Věčné zatracení má tvář Ráje. Lidé si zde ve své opuštěnosti Bohem navzájem olizují rány. Jako zuřiví lvi ukonejšení vůní magnólie olizují i rány sebou způsobené. Mé Věčné zatracení je moře matné, bez pouťově lesklých barev radosti, do kterého uléhám spokojená jako na slamník, kterým se zatracení propadá až do lůna věčného přijetí.
DAV
Dav se úplně obrátil proti mně a valí se na mě jako vojsko, ale já vím proč, já znám tajemství, je to kvůli tomu věčnému zrcadlení lidských duší. To já jsem se vzrcadlila do všech jednotlivých osob a teď mám proti sobě stádo, které mě nenávidí.
Proto mám ráda chvíle meditace, kdy mi nevadí, že můj vjem ostatních lidí je modifikován mnou a baví mě tato jeho nechtěná příměs, ačkoli ji nedokážu od výsledného vjemu odlišit. Jako bych srůstala s ostatními lidmi jako se hnijící strom vpíjí do mechu. Echo mého vzteku se odráží od těl kolemjdoucích. Ale mně to nevadí, protože v tom vidím báseň.
SOIRÉE
Od Synagogy vede ulice U Lidčule, ulice nadmíru vlčí, dominována praobrazem hojnosti – popelnicí z níž odpadky přetékají jako rajský vodopád. Tento vodopád hojnosti vtéká do středu obývacího pokoje místního pokolení bezdomovců, kterým je vskutku zachovalý a zajisté měkký gauč, kde jsem je včera zahlédla posedávat, popíjet a žoviálně konverzovat při svém čarodějném soirée. Jako projev sympatie jsem se na ně zdaleka usmívala, doufaje, že jim tak ulehčím jejich utrpení pobytu na ulici a dám najevo, že nejsou vykořeněni z běžné společnosti tak naprosto. Ale to jim bylo úplně jedno, neb jsou povzneseni nad potřebu být přijímáni svým okolím, maje hlubších a hodnotnějších starostí. Skoro jsem se styděla za to, jakou zoufale troufalou tupost jim nabízím. Připadala jsem si ve své dobrotě jako naprostý hlupák.
MATINÉE
Dnes uklidili v Lidčulině ulici a odvezli bezdomovcům gauč. Je tam teď čisto a nikdo už tam nebydlí. Ještěže náš dům nevypadá jako kus hadru nebo jako to auto, co dneska nakládali na valník za posměšného dozoru policie a dvou týpků popadajících se z toho za břicho a téměř vypadávajících z okna, kolem kterého jsem šla na nákup. Doufejme, že ten týpek, kterýmu to auto odváželi, byl nějakej hnusák hnusná, kterýmu to patří! Ale je jistá naděje, neb, jak to auto zdvihali, ukázal se pod ním býti bílý znak invalidního vozíku, což majitele auta prozradilo jako nesporného prznitele práv slabších.
S UPŘÍMNOSTÍ NEJDÁL DOJDEŠ AŽ NA SAMOU HRANICI OHNIVOU
Není jediný můj čin, který by nebyl kryt zlatem pocitu. Proto se chovám jako vzor sobectví a hněvivosti, přestože mám úmysly svaté jako sám kostel. Nedokážu nic předstírat a to mě vede až k samým branám pekel. Člověk možná není vinen myšlenkou, ale když ji i činí, to už je jiná! Další úskalí pramenící z příliš poctivého duševního bankovnictví je zjevnost toho, co je uvnitř, zjevnost toho zlata zlatoucího. Neb každý lupič si na něm může pošmáknout, když je o něm neustále promptně informován! Proto vždy po ulici kráčím hlavou k zemi, aby nikdo nespatřil, co činí moje tvář.
JSEM NAPROSTO SPOKOJENÁ S TÍM NEPOŘÁDKEM CO NÁS OBKLOPUJE
Jak říká má matka, zaplavují nás informace. Dobrovolně se utopíme nebo radostně naladíme více kanálů, obohatíme své mozky o nové rozměry, naučíme se soustředit na pár věcí najednou, pochopíme, že na chladných, netečných, nepohodlných a smysluprostých umělohmotných židlích je něco nepostižitelně krásného, naučíme se surfovat po bezbřehém internetu, odhrneme jemný a spletitý závoj elektronické hudby a spatříme nový neskonale pluralitní vesmír, kde se zvuk množí jako při velkém třesku a pro každou variantu zvuku je třeba vymyslet nové jméno, časem se je naučíme rozlišovat. Ale kdo nikdy neviděl, neslyšel, nezažil, nepochopí. Zůstává zamčen ve své předpotopní chatičce. Před-postmoderně-potopní. Zůstane hluch k harmonii chaosu, která je pravým vesmírem, nad kterým lze nekonečně kontemplovat. Když teď takto přemýšlím, má postmoderní duše zvolna kráčí k Bohnickému kostelu. A Ondra mi na vše odpovídá úryvky ze Salmana Rushdieho.
TYPOLOGIE HLASŮ
Lidé se dělí na hlubokohlasé a drobnohlasé. Mezi hlubokohlasé se řadí například ta dívka, která před třemi dny před Delvitou křičela „Ty seš potvora“ na kluka, který na ni předtím křičel „ty potvoro.“ Musím podotknout, že toto je jeden z nosných sloupů mé typologie hlasů. Podstata je, že hlubokohlasí ani nemusí mít hluboké hlasy, pouze musí splňovat všechny parametry mého předsudku o lidech s hlubokými hlasy. Kromě sprosté mluvy tito lidé disponují mnoha dalšími technikami, kterými dráždí své okolí a drží si lidi jak od těla tak věčně připoutané k sobě mohutným vesmírným poutem přitažlivosti. Drobnohlasí, jako jsem já se jich pro jistotu straní.
O PEŘINÁCH
Včera jsme se s Péťou Landerovou na jezdících schodech do metra bavili o peřinách. Jaké to pod nimi je. Obě spáváme pod zimní peřinou celé léto. Péťa, stejně jako já, má peřinu z pravého peří, kterou jí máma nechala udělat. Je neuvěřitelné, kolik toho máme společného. I její peřina je delší a těžko na ni shání povlak. Svěřila jsem se jí, že já mám na ni jenom jeden a střídám ji proto, ač nerada, s tenkou peřinou, na kterou mám povlaků víc. Je to strašné, Péťa naprosto souhlasila, když vás přijde ráno máma vzbudit a snaží se vás odkrýt. V tu chvíli máte radši tu peřinu než vlastní matku.
DNES UDEŘILY MRAZY
Dnes zamrzl svět a s ním mé srdce. Zvracím černý hlen. Matčin hlas v telefonu zní vzdáleně, ačkoli je milá stejně jako jindy. Dnes už to bylo na zimní bundu. Měla jsem hnědé sáčko. Očima přivřenýma úzkostí vidím svět jako za závěsem. V metru trénuju nepřítomný pohled. Vzduch je podkreslený tónem křičícího větru. Cizí smích mi provrtává uši, ale ve mně je ticho jako v hladomorně. Po nebi krouží osobní havran vedoucí mé bakalářské práce. Každý den vidí mou nečinnost. – A ty jsi jediná hvězda na ztemnělém nebi. Čteš si pod přívětivým světlem lampičky. Jenom tvůj hlas je schopen protrhnout tlustou blánu zoufalství, neb jediný s ním nesouzní.
ČERSTVÝ VZDUCH
Nové myšlenky jsou jako čerstvý vzduch do zatuchlých chodeb, ve kterých se točí začarovaný vír stereotypního myšlení jako když noční stráž přechází ze strany na stranu, stále stejným tempem, stále stejným krokem, se stále stejnou motivací. Stačí jediná kapka nového myšlení do poháru zvětralého vína a promění se v živou vodu. Chodba se roztančí motýlími křídly a zazní ozvěna vykročení do nového bytí.
ZTRACENÝ RÁJ
Je to i má historie. Vyhnání z ráje. Nejen jako potomek Adama a Evy ale též jako padlý anděl si připadám, protože současná muka peklo připomínají. Už teď je zde „pláč a skřípění zubů“ a věčné utrpení, neb má úzkost nemá konce.
Strach ze strachu je skutečně liška zakousnutá do vlastního ocasu. Tento symbolický kruh je mi okovy a spoutaná nedosáhnu na klíč, který by mě vysvobodil. Mé myšlenkové pochody, které by mě měly vysvobodit jsou samy zasaženy zhoubou.
A také je to exil, toto vyhnání z ráje, a tak prahnu po domově, spokojenosti a bezpečí. Ale z pekla není cesty zpět. Můžu jen dál doufat, že naleznu řešení, ačkoli je jeho hledání takřka znemožněno. A pokud budu doufat, peklo mě vyvrhne, neb v pekle není naděje.
VŮKOL
Z vrchního patra zavrčeli vlci, jsou tady všude vůkol, ze všech stran se na mě těší rozlícení. To někdo posunul po parketách židlí, ale ve mně se rozezněla pohádka jako vánoční rolničky. Čtu si Othella a dobrodružství cloumá mou myslí. Sedím a můj život je statický jako sám stativ. Přesto žiji výpravný epos.
