PROČ JE DŮLEŽITÉ BÝT IN
Díky svým rodičům, kteří mají televizi, jsem objevila seriál Život a doba soudce A.K. Je to oblíbený seriál mého otce. Jeden z dílů pojednával o případu chlapce, kterého šikana ve škole dovedla až k sebevraždě a jeho rodiče k žalobě školy. Protože se příběh odehrával zejména v soudní síni, byl celý protknut otázkou „Čí je to vina?“ Zajímavé bylo připustit, že na vině nemusí být pouze agresoři nebo nepozorní učitelé, ale i rodiče. Rodiče ve zmíněném seriálu žili alternativním způsobem života, oblékali se neobvykle, nejedli maso a žili na polorozbořeném statku. Dítě vychovávali k obrazu svému, takže chodilo do školy „divně“ oblečené a k svačině mělo obilné klíčky, což nezůstalo nepovšimnuto posměváčky, kteří mu dali co proto. A tak se ptám, nepomohlo by, kdyby ho rodiče od začátku oblékali podle poslední módy, nechali ho atraktivně ostříhat, dali mu moderní mobilní telefon a k svačině něco normálního? Tím by paradoxně mělo větší prostor se odlišovat, větší svobodu být povahově své. Myslím, že je potřeba, aby se i rodiče snažili, aby dítě zapadlo. Vždyť víme, že dětský kolektiv je nebezpečný. Děti jsou blíže k přírodě než dospělí, nejsou taktní a ohleduplné, jsou spíše jako lvi, roztrhají kohokoli, kdo se jim nezdá být lvem. A kdo by své dítě nevyzbrojil, když ho hází lvům?
STROJ ČASU
V ulici Mochovská často stává zaparkovaný stroj času. Při dnešním zázračném dni jsem ho poprvé spatřila v pohybu. Měl zvuk z jiné doby a voněl starou, nekatalyzovanou vůní výfuku. Projel kolem mě jako když se loučí večerníček, zcela nevině. Domnívám se, že si jeho majitel do naší doby nedávno teleportoval i hospodu. Žijeme tady už rok a ani ti všímavější z nás si nevšimli krásné selanky s vyskládaným dřívím asi padesát metrů od našeho domu na úbočí paneláku ukrajinské ubytovny a proti benzínové pumpě. Oblíbili jsme si tam chodit snad proto, že je nám ten hostinec vzpomínkou na dávné časy, které jsou vždycky šťastné, protože paměť chodí po vnitřním světě a hlava nehlava natírá všechno minulé na růžovo. A čím hlouběji do minulosti, tím růžovější odstín. Asi si někdy zastavím ten mochovský trabant a poprosím ho, aby mě vzal zpět do dětství, které v tom růžovém oparu vypadá jako bájný ráj. Do té doby budu zpívat ptákům a zvlášť holubům, o tom jak přece jen jednou spatřím to ztracené údolí. Netvrdil snad Einstein, že čas je hmotný? Že čas je vlastně druh prostoru? Jak si mám jinak vysvětlit zakřivený časoprostor?
SVÝM SLABÝM HLASEM
Chtěla bych svým slabým hlasem, neslyšitelném v tom řevu nadávek, vyjádřit vděk politikům všech dob za to, že se pouští do kormidlování tak velké věci jako je naše země. Já myslím, že si zaslouží astronomické platy, protože dělají astronomickou práci. A my jako jejich šéf bychom neměli být tak tvrdí na své zaměstnance. Měli bychom být více benevolentní, být takovým šéfem, jakého bychom chtěli sami. Šéfem milosrdným a odpouštějícím, který svým zaměstnancům důvěřuje. Zároveň ale nebýt šéfem hloupým, který nic neví o tom, že ho zaměstnanci okrádají a za zády se mu smějí do obličeje. Ale jak být šéfem důvěřujícím, když už se to k vám doneslo? Nyní je snaha situaci řešit tak, že nebudou žádná záda – že o nich veřejnost bude vědět všechno. Nicméně mi z této snahy začíná být politiků trochu líto, sama bych nechtěla žít pod neustálým dohledem Velkého bratra. Je to stejné jako před lety – politici jako židovští králové visí na Golgotě vedle zločinců a je s nimi zacházeno stejně nemilosrdně. Každou chvíli je někdo z nich v médiích na pranýři nebo mu odposlouchávají telefon. Být politik, tak skončím v blázinci jako nejtěžší paranoik. Má paranoia bude nevyvratitelná, protože bude pravdivá. Proto bych jim chtěla vyjádřit obdiv, že pod tímto spalujícím světlem soudu dokážou nejen žít, ale i pracovat, a že vydrží to kamenování všech těch, kteří jsou bez viny.
Špagetové monstrum
Loni touto dobou cestou po vánočních nákupech se mi kamarádka Markéta svěřila se svým náboženským vyznáním. Do té doby se hlásila k ateismu, ale čilým surfováním po internetu objevila zasutou americkou víru v létající špagetové monstrum. Její vyznavači, nazývající se pastafariáni, věří, že svět byl stvořen výše jmenovaným Špagetovým monstrem a na znamení své víry nosí na hlavě cedníky. Někteří věřící jdou dokonce tak daleko ve své svobodě vyznání, že se nechávají fotografovat s cedníkem na občanský průkaz a tvrdí, že se jedná o povolenou pokrývku hlavy „z náboženských nebo zdravotních důvodů“ dle zákona o občanských průkazech. Celkově se mi tento nápad líbil, jelikož trefně parodoval křesťanství ztěžklé dogmaty a zároveň se chytře trefoval do děr v zákonech. Nicméně vidím velké úskalí v ateistickém podhoubí této víry. Jelikož jsem se s jednou z nich setkala osobně, vím, že je pro ni stejně těžké věřit v Špagetové monstrum jako věřit v Boha. Problém podle mě tkví v tom, že víra v Špagetové monstrum není karikaturním odrazem skutečného křesťanství, ale ateistického náhledu na něj. Další svízel této víry vidím v tom, že Špagetové monstrum není příliš sympatické a malým dětem by mohlo nahánět strach, například když by jim neslo vánoční dárky. A i dospělí by se mohli leckdy obávat ocitnout se s ním sami v modlitbě. Proto si na pastafariánech cením nejvíce odvahy, s jakou se vydávají v jeho ústrety, a držím jim palce, aby se jim povedlo nasbírat ty tři stovky povinných petičních hlasů a mohli jednou stanout na prahu nového věku jako oficiální církev České republiky.