Tom Patrick

VZDĚLÁNÍ JE SMYSL DĚJIN

Jako děti jsme rádi vyvolávali v noci duchy. Přišlo nám to atraktivní. Méně atraktivní nám připadalo chodit do školy. A přitom se jednalo o stejnou činnost. Vždyť, kdo jiný než duchové tvoří školní osnovy? Byli to mrtví géniové, kteří vymysleli fyzikální vzorečky, matematické formulky, tělocvičné nástroje a hry, psali knihy, o kterých se učíme v literatuře. Škola je vlastně přízračná stavba na jejich hrobech. V ní jsme neustále v jejich společnosti, neustále mluvíme o jejich díle a oni se pod námi slastně převrací v hrobech. Mají radost, že jejich životy nebyly promarněny, že z nich na zemi něco zbylo a žije to dál v tom hradu školy. A to tajemné vědění je pro nás kouzlem, kterým můžeme vyčarovat nové světy, nové skutečnosti – mosty, domy, knihy psané jazykem, který pro nás oni vymysleli – a nemusíme to promýšlet celá staletí metodou pokus omyl. Ani to nedokážeme, náš život je příliš krátký. A proto je dobré se opřít o ty dávné génie jako o nejlepšího přítele, pokorně převzít štafetu vědění a pokračovat dál. Nevzdělávat se je pýcha, víra, že si na všechno přijdu sám, je slepá. Odmítnutím vzdělání by člověk stále chodil v kruhu a navěky přebýval v prvobytně pospolné společnosti. Géniové by umírali v marnosti. Čas by pozbyl smyslu. Současnost by nebyla vrcholem dějin, ale nehybnou primitivní věčností. Mrtvým bodem. Neustálým opakováním sebe sama. Svět by byl údolím smrti. A nikdo by nevěděl, že ho někdo může spasit, na Ježíše by se hned zapomnělo.

Zbožné přání 

Když jsme se sourozenci na silvestra roku 2010 pouštěli lampiony přání, chtěla jsem své přání ještě posílit a přála si, aby mi Bůh pomohl přestat kouřit. Podcenila jsem ale jeho sílu a nečekala, že se do toho tak opře. Půl roku na to jsem si vyvrkla kotník. Bylo to v neděli, tak jsem šla na pohotovost. Tam mi vrazili nohu do sádry, dali mi berle a poslali mě domů. Teprve když mi po týdnu na chirurgii sundávali sádru kvůli křečím, dozvěděla jsem se, že mi měli dát něco na ředění krve. To už jsem ale měla zánět žil. S touto nemocí se nesou mnohá omezení a jedním z nich je přestat kouřit, protože nikotin sužuje žíly. Proto jsem ani nemohla brát žádné náhražky cigaret a mnoho ušetřila. I na to Bůh myslel. Asi po týdnu jsem měla fakt absťák, tak jsem žužlala cigaretu a zjistila, že táhne i nezapálená. Kouřila jsem ji pak půl roku. Po této proceduře už pět let nekouřím a děkuji Bohu za ten zánět žil, kterým jsem se sama před sebou mohla celou tu dobu ohánět. Jenom mi není jasné, jak to udělal. Zařídil tu díru v chodníku a dovedl mě k ní právě ve svatou neděli, když měla chirurgie zavřeno?

ZVLÁDNE JEŽÍŠEK SANTU

Kolikrát už mě napadlo, oč krásnější je Ježíšek než Santa Claus. Santa Claus je tlustý, zatímco Ježíšek je v jesličkách drobný a štíhlý. Zatímco Santa Claus je tržní artikl, Ježíška to jakýmsi zázrakem minulo. Ježíšek neudělal díru do světa na kolekcích a adventních kalendářích a těm teď kraluje rudý Santa, snad proto, že jsme líní navrhovat kalendáře vlastní a české děti musí hodovat na kalendářích z dovozu. Ještěže je zajímá jenom ta čokoláda a ignorují ty ohavné lži, které ji pokrývají. Doufám, že Santa svýma silnýma rukama jednou neubije našeho slabého Ježíška v povědomí příštích generací. Doufám, že děti nadále budou považovat Ježíška za přímého původce toho dobra ležícího pod stromečkem, že Ježíšek zůstane alespoň takto pomateně centrem Vánoc tady v Čechách a nestane se pouhou kulisou a šedou eminencí v pozadí, pouhým betlémem na okně domácností, který nikoho nezajímá, protože v něm nejsou dárky ani tam neleží večeře, něco, čím by se děti mohly osobně obohatit. Naši předkové moudře umístili Ježíška do centra Vánoc nejen pro rozjímání dospělých, ale právě i pro ty děti. Zjevuje se jim na štědrý den dost podobně jako nám dospělým. Jako nepřítomný a zároveň přítomný, jako tajemství, jako nezobrazovaný Bůh. Děti ho nikdy nespatří, a přesto s ním komunikují ve svých dopisech, přesto na něj každé Vánoce čekají. Oč nadpřirozenější a pravdivější je Ježíšek nad vykonstruovaného a umělého Santu. Doufejme tedy ve vítězství pravdy nad lží pod našimi stromečky.

ŽIVOT PŘED ZRCADLEM

„Člověk by neměl mít možnost vidět svou vlastní tvář,“ píše Fernando Pessoa v Knize neklidu, „tvůrce zrcadla otrávil lidskou duši.“ Stejný osud jako postihl krále tyrského postihne každého, kdo má možnost spatřit svou tvář, ať už tvář těla nebo tvář duše v zrcadle sebereflexe. Každý z nás je pohozen jako popel před oči druhých. Tisíciokým se stává náš vnitřní svět. Soudíme a jsme souzeni. Žijeme v narcistní neuróze, jak nazval Sigmund Freud schizofrenii, v rozdělení sama sebe na dvě osoby: pozorující a pozorovanou, reflektovanou, čili odráženou v zrcadle. Jen málokdo má to štěstí, že podlehne iluzi o své dokonalosti a je tak uchráněn tohoto stravujícího ohně. Kdo není dokonalý, po dokonalosti touží a touha ho ohněm stravuje. A ten kdo je dokonalý teď, kdoví, jak s ním naloží budoucnost, stáří a nemoc. Ale existuje kouzlo, které nás může uchránit od zhynutí vlastním mečem: Přestat soudit sebe, a i své okolí, protože souzením okolí si šijeme past sami na sebe. Co na druhých soudím, sám sobě zakazuji. Tím přicházím o část svobody. Také to můžeme zkusit s láskou, která „hory přenáší,“ namísto zahledění do dokonalosti a nenávisti ke všemu, co nás od ní odlučuje, můžeme milovat svou nedokonalost, což nás přiblíží k Bohu, protože už nebudeme potřebovat skrývat svou domnělou ošklivost v temnotách, ale budeme moci vyjít na světlo.

PROČ JE DŮLEŽITÉ BÝT IN

Díky svým rodičům, kteří mají televizi, jsem objevila seriál Život a doba soudce A.K. Je to oblíbený seriál mého otce. Jeden z dílů pojednával o případu chlapce, kterého šikana ve škole dovedla až k sebevraždě a jeho rodiče k žalobě školy. Protože se příběh odehrával zejména v soudní síni, byl celý protknut otázkou „Čí je to vina?“ Zajímavé bylo připustit, že na vině nemusí být pouze agresoři nebo nepozorní učitelé, ale i rodiče. Rodiče ve zmíněném seriálu žili alternativním způsobem života, oblékali se neobvykle, nejedli maso a žili na polorozbořeném statku. Dítě vychovávali k obrazu svému, takže chodilo do školy „divně“ oblečené a k svačině mělo obilné klíčky, což nezůstalo nepovšimnuto posměváčky, kteří mu dali co proto. A tak se ptám, nepomohlo by, kdyby ho rodiče od začátku oblékali podle poslední módy, nechali ho atraktivně ostříhat, dali mu moderní mobilní telefon a k svačině něco normálního? Tím by paradoxně mělo větší prostor se odlišovat, větší svobodu být povahově své. Myslím, že je potřeba, aby se i rodiče snažili, aby dítě zapadlo. Vždyť víme, že dětský kolektiv je nebezpečný. Děti jsou blíže k přírodě než dospělí, nejsou taktní a ohleduplné, jsou spíše jako lvi, roztrhají kohokoli, kdo se jim nezdá být lvem. A kdo by své dítě nevyzbrojil, když ho hází lvům?

STROJ ČASU

V ulici Mochovská často stává zaparkovaný stroj času. Při dnešním zázračném dni jsem ho poprvé spatřila v pohybu. Měl zvuk z jiné doby a voněl starou, nekatalyzovanou vůní výfuku. Projel kolem mě jako když se loučí večerníček, zcela nevině. Domnívám se, že si jeho majitel do naší doby nedávno teleportoval i hospodu. Žijeme tady už rok a ani ti všímavější z nás si nevšimli krásné selanky s vyskládaným dřívím asi padesát metrů od našeho domu na úbočí paneláku ukrajinské ubytovny a proti benzínové pumpě. Oblíbili jsme si tam chodit snad proto, že je nám ten hostinec vzpomínkou na dávné časy, které jsou vždycky šťastné, protože paměť chodí po vnitřním světě a hlava nehlava natírá všechno minulé na růžovo. A čím hlouběji do minulosti, tím růžovější odstín. Asi si někdy zastavím ten mochovský trabant a poprosím ho, aby mě vzal zpět do dětství, které v tom růžovém oparu vypadá jako bájný ráj. Do té doby budu zpívat ptákům a zvlášť holubům, o tom jak přece jen jednou spatřím to ztracené údolí. Netvrdil snad Einstein, že čas je hmotný? Že čas je vlastně druh prostoru? Jak si mám jinak vysvětlit zakřivený časoprostor?

SVÝM SLABÝM HLASEM

Chtěla bych svým slabým hlasem, neslyšitelném v tom řevu nadávek, vyjádřit vděk politikům všech dob za to, že se pouští do kormidlování tak velké věci jako je naše země. Já myslím, že si zaslouží astronomické platy, protože dělají astronomickou práci. A my jako jejich šéf bychom neměli být tak tvrdí na své zaměstnance. Měli bychom být více benevolentní, být takovým šéfem, jakého bychom chtěli sami. Šéfem milosrdným a odpouštějícím, který svým zaměstnancům důvěřuje. Zároveň ale nebýt šéfem hloupým, který nic neví o tom, že ho zaměstnanci okrádají a za zády se mu smějí do obličeje. Ale jak být šéfem důvěřujícím, když už se to k vám doneslo? Nyní je snaha situaci řešit tak, že nebudou žádná záda – že o nich veřejnost bude vědět všechno. Nicméně mi z této snahy začíná být politiků trochu líto, sama bych nechtěla žít pod neustálým dohledem Velkého bratra. Je to stejné jako před lety – politici jako židovští králové visí na Golgotě vedle zločinců a je s nimi zacházeno stejně nemilosrdně. Každou chvíli je někdo z nich v médiích na pranýři nebo mu odposlouchávají telefon. Být politik, tak skončím v blázinci jako nejtěžší paranoik. Má paranoia bude nevyvratitelná, protože bude pravdivá. Proto bych jim chtěla vyjádřit obdiv, že pod tímto spalujícím světlem soudu dokážou nejen žít, ale i pracovat, a že vydrží to kamenování všech těch, kteří jsou bez viny.

Špagetové monstrum

Loni touto dobou cestou po vánočních nákupech se mi kamarádka Markéta svěřila se svým náboženským vyznáním. Do té doby se hlásila k ateismu, ale čilým surfováním po internetu objevila zasutou americkou víru v létající špagetové monstrum. Její vyznavači, nazývající se pastafariáni, věří, že svět byl stvořen výše jmenovaným Špagetovým monstrem a na znamení své víry nosí na hlavě cedníky. Někteří věřící jdou dokonce tak daleko ve své svobodě vyznání, že se nechávají fotografovat s cedníkem na občanský průkaz a tvrdí, že se jedná o povolenou pokrývku hlavy „z náboženských nebo zdravotních důvodů“ dle zákona o občanských průkazech. Celkově se mi tento nápad líbil, jelikož trefně parodoval křesťanství ztěžklé dogmaty a zároveň se chytře trefoval do děr v zákonech. Nicméně vidím velké úskalí v ateistickém podhoubí této víry. Jelikož jsem se s jednou z nich setkala osobně, vím, že je pro ni stejně těžké věřit v Špagetové monstrum jako věřit v Boha. Problém podle mě tkví v tom, že víra v Špagetové monstrum není karikaturním odrazem skutečného křesťanství, ale ateistického náhledu na něj. Další svízel této víry vidím v tom, že Špagetové monstrum není příliš sympatické a malým dětem by mohlo nahánět strach, například když by jim neslo vánoční dárky. A i dospělí by se mohli leckdy obávat ocitnout se s ním sami v modlitbě. Proto si na pastafariánech cením nejvíce odvahy, s jakou se vydávají v jeho ústrety, a držím jim palce, aby se jim povedlo nasbírat ty tři stovky povinných petičních hlasů a mohli jednou stanout na prahu nového věku jako oficiální církev České republiky.

ČLOVĚK JE DVOJICE

Když tak přemýšlím nad tím, nakolik je člověk sám v sobě rozdvojen, divím se, že se vůbec může sám se sebou dohodnout. Jeho vnitřnímu království vládnou dva naprosto odlišní bratři, kteří si jeho tělo v dávném sváru rozdělili přesně vejpůl. Naštěstí většinou vládnou svým hemisférám moudře. Při své naprosté odlišnosti je div, že vůbec nejsou xenofobní, a že se vždy dohodnou tak hladce, že si ani nevšimneme, že jsou dva. Rozum a cit. Podle vědců levá hemisféra vládne rozumem, kdežto pravá citem, a v hmotné sféře levá vládne pravé polovině těla a pravá levé, pro srandu králíkům. Kdysi se ke mně donesla drahami ústní slovesnosti jedna podivuhodná teorie, kterou jsme hned s matkou začaly prověřovat v zrcadle. Prý jedna část obličeje vypadá navenek zlejší, než ta druhá. U mě se to ukázala být ta levá, ta odpovídající hemisféře citu. Měla větší kruh pod okem, strhanější rysy a netvářila se při pohledu z boku zrovna přátelsky. Na pohled vypadala jako rozzuřený pes. Ale znamená to, že je skutečně zlejší, nebo jen to, že je to ona, kdo nese tíhu světa, zatímco sféře rozumu je to jedno, protože nic necítí? Ale je jí to opravdu jedno, nebo je spíš chladným a rozvážným průvodcem hemisféry levé, kterou vede za ruku tím peklem citu? Možná to je ten důvod, proč jsme takto rozpůleni, abychom dokázali navzdory bouři citů zachovat chladnou hlavu. Žít jako oxymóron, být pestří a v napětí sfér tvořiví. Nikdy ovšem nesmíme přetnout corpus callosum, komunikační most mezi oběma královstvími, jinak zavládne svár a skutečná fyzická válka, kdy nás může začít škrtit naše vlastní ruka, což se po lobotomii běžně stávalo.

Lež má krátké nohy

Co to je nerovnost mezi lidmi? Co to znamená, když je někdo méně než někdo druhý? Znamená to menší životní prostor, omezená práva, pocity ponížení, méněcennosti a nevíru v úspěch svého jednání vedoucí až k zoufalství. Je smutné, že právě to je osud, který čeká duševně nemocného, který se rozhodl udělat krok kupředu a začal se léčit. Po propuštění z léčebny se zdobí diagnózou a často i invalidním důchodem. Invalidní důchod je sice zásadní finančně, ale je bohužel jeden z hlavních tvůrců stigmatu duševně nemocného. V rámci politické korektnosti platí zákon, že uživatel invalidního důchodu nemusí sdělovat zaměstnavateli svou diagnózu, nicméně platí nepsané pravidlo, že zákona využije akorát ten, kdo má co skrývat. Nepřiznáním se duševně nemocný paradoxně odhalí, protože mezi diagnózami je tato asi jediná, kterou člověk opravdu skrývat musí, pokud chce, aby mu zaměstnavatel věřil a jednal s ním jako rovný s rovným. Co tedy zbývá duševně nemocnému, chce-li mít rovné šance na pracovním trhu i všeobecně mezi lidmi? Pokud mlčet nepomáhá, je třeba lhát. Je třeba vymyslet jiný důvod, kterým zdůvodní invalidní důchod. A nejen to, je potřeba vymyslet mnoho důvodů, které zakryjí nedostatky charakteru způsobené nemocí. Nemožností říct o sobě pravdu se nemocný dostává do ještě větší izolace nejen před světem, ale i sám před sebou a před Bohem, protože, aby lži dobře fungovaly, je třeba jim věřit, čímž vzniká obludné falešné já, které skrývá já pravé, chřadnoucí. Kromě toho je třeba zmínit, že nemoc, jelikož se týká duše, je součástí identity nemocného a jejím odmítáním a popíráním společnost vytváří v nemocném dojem, že by se za sebe měl stydět. Proto by bylo třeba, aby vedle Gay Pride existovala ještě jakási Fool Pride ať již jako pochod ulicemi či jako festival Fool filmů nebo pásmo diskusí. Je třeba, aby být „Fool“ začalo být taky trochu „Cool“.

Postmoderní rodina v podání učebnice italštiny

Nedávno jsem v učebnici italštiny narazila na zajímavé cvičení založené na porovnávání obrázků. Zadání znělo: „Popište a porovnejte obě rodiny.“ Na první pohled bylo znát, že obrázek nalevo má představovat rodinu tradiční a ten napravo rodinu současnou, postmoderní. Zatímco rodina nalevo měla šest členů a u stolu tam posedávali i babička s dědou, rodina napravo byla maximálně minimalistická: rodiče a jejich jedináček. Zajímavé bylo srovnat pozici matky. Ta na obrázku vlevo postávala u sporáku a připravovala večeři otci čtoucímu noviny, dvěma synům, z nichž jeden hrál na housle a druhý psal domácí úkol, a prarodičům dohlížejícím na syna hrajícího na housle. Na obrázku napravo večeři připravoval otec, v mikrovlnce, matka vyvíjela štíhlou linii na rotopedu a syn hrál počítačovou hru. Takový obrázek byl sice exemplárně přehnaný, přesto myslím, že o lecčems vypovídá. Vede mě to k myšlence, jak moc je feminismus v rodině žádoucí. Protože zatímco z tradiční rodiny nalevo sálá teplo rodinného krbu, rodina napravo působí zmrazeně. Zatímco obrázek tradiční rodiny je od pohledu hlučný, napravo je mrazivé ticho rytmizované zvuky rotopedu, pípáním počítačové hry a mikrovlnky. Já osobně jsem vyrůstala v tradiční rodině, kde srdcem rodiny byla matka, která nejenže dobře vařila, ale i vytvářela veselou a přátelskou atmosféru. Myslím si, že v rodinách, kterým takové centrum chybí, nemají členové slunce, kolem kterého by mohly obíhat, nemají ukotvení a chaoticky bloudí vesmírem bez jasného směru a smyslu. Na jednu stranu je pěkné, že je v postmoderní rodině žena zbavena té koule u nohy, kterou je výhradní péče o rodinu, ale na druhou stranu tak v rodině může začít převládat sobectví, individualismus a odcizení.

PRÁCE U NÁS A JINDE VE VESMÍRU

V dospívání, kdy člověk hledá, kam by se vrtnul, začala moje kamarádka Ilona komunikovat s mimozemšťany. Nevycházelo to z šílenství, ale z víry podobné víře v Boha, víře v bytosti světla, vesmírné lidi, kteří pod velením Aštara Šerana obletují naši planetu Zemi ve vesmírných korábech a vysílají nám intenzivní paprsky lásky. Na jejím vyprávění o vesmírných lidech mě tenkrát nejvíce zaujalo, že vesmírní lidé pracují pouhé dvě hodiny denně. Jako snad každé dítě, dospívajícího a zejména pracujícího mě trápila nutnost pracovat: dodnes jsem přesvědčená, že při práci člověk musí trpět, jinak jeho činnost nelze nazvat prací. Proto mě zároveň v dějepise nadchly ideály průmyslové revoluce a vše se ve mně bouřilo při pomyšlení, že jsme mohli pracovat dvě hodiny denně jako vesmírní lidé, kdy práci by za nás dělaly stroje, a nějak z toho sešlo. Z něčí zlovůle nadále trávíme většinu dne v práci, místo abychom si dělali, co chceme a cítili se dobře. Abychom udrželi puls srdce ekonomiky, musíme pod vlajkou marnosti vršit hromady přebytečného zboží, a abychom neměli pocit, že zmíněné zboží je přebytečné, vynalezli jsme kurvítka, nástroje plánovaného zastarávání. Kurvítka jsou žíly dnešní ekonomiky, které vrací odkysličenou krev zpět do jejího srdce, to znamená – zákazníkovi se po dvou letech zboží pokazí a jde si koupit nové. A takto společnými silami, v potu tváře, krmíme hladovou zeď, podobnou jaká je na Petříně a stejně podivuhodnou.

SAN MARINO PRAHY

Tak daleko mě odvál vítr uzdravení, že se mi povedlo cestou na publicistickou dílnu v pavilonu 19 v Bohnicích ztratit. Už je neznám jako své boty. Ale díky této náhodě – nebo spíš synchronicitě, abych použila oblíbený výraz nás šílenců – jsem narazila na hlouček turistů kochajících se pavilonem 28, naslouchajících výkladu v němčině. Chtěla jsem poslouchat, ale má stydlivost mi nedovolila se zastavit. Zaslechla jsem jen „zwei und zwanzig  Betten“ – to průvodkyně asi popisovala kolik lůžek, a tím pádem pacientů, pojme jedna místnost takového pavilonu. Výjev mě ujistil, že Bohnice jsou, byly a vždy budou výkvětem surrealismu. Škoda jen, že až psychiatrická reforma vyžene blázny z pavilonů, už nebude, kdo by oživoval a sám sebou ilustroval ten snový skanzen. Jako například ten překrásný blázen v bílém vytahaném tričku, na kterém září klíček na šňůrce, jak do běla vymetá chodník před svým pavilonem v rámci pracovní terapie. Nebo ten roj šílenců obsypaných kolem pochybných krámků jako včely kolem hrušky. Vypadají docela šťastně, krámek jim plní poslední touhy, které jim směly zbýt, anebo jsou zfetovaní svými chorobami. Kolem Centrální terapie prochází pohublý mladík se sklopenou hlavou. Občas se zastaví – to když číslo kroků, které právě udělal, odpovídá v poblouznění pečlivě vypočítané číselné šifře, která přináší štěstí. Všude je krásně čisto, svítí sluníčko a park čpí borovičnou vůní. Nyní chápu, jak se tady mohou jen tak bezstarostně, beze strachu z agresivních pomatenců, projíždět maminky s kočárkama. Nikdo nevěří, že by se na tak krásném místě mohlo dít něco zlého. Naopak, mnoho ex-pacientů, kteří znají ten monument zevnitř, se vyhýbá Bohnicím obloukem. Cítí zde pach praní prostěradel pomočených po silné dávce sedativ. To já sem chodím ráda. Jsem věčné dítě, které si to tu užilo svůj dětský tábor navíc, který v dospělosti už ani nečekalo. Tábor, na kterém si každý vysloužil hodnost šílence. Nyní se sem ovšem vracím očištěna. S vysokou školou, chorobou v remisi, jako zaměstnanec organizace Dobré místo – jako redaktor. Hraju vyšší hru. Ta dnes obnáší zúčastnit se publicistické dílny pořádané Dobrým místem pro hospitalizované, ale i lidi z venku. Tuto distinkci ale rázem nechávám stranou – uvnitř zdí vypadá jako pacient každý.

Na publicistické dílně jsou kromě organizátorů dva pacienti. A teď já. Prý si doposud jen tak povídali. Když zapluju do davu, je mi vše jasné. Přicházím o hodinu později, ale ještě se jim nepovedlo udělat skoro nic publicistického. Pacienti chrlí svou moudrost. Postupně začínám mít pocit, že vést tuto dílnu je jako snažit se plavit peřejemi proti proudu. Tím proudem je zkušenost šílenství, která je všezaplavující a má navrch nad všemi pokusy o racionalitu a řízení. Pacient jménem Daniel popisuje hospitalizaci takto: „ Je to jako kdyby hrozilo, že člověka bolí noha, odvezou ho do nemocnice a tam mu ji prostě uříznou.“ Nemůžu nesouhlasit. Dalším velkým tématem jsou léky. Daniel o nich vypráví dlouhý příběh. Doporučujeme mu, aby jej publikoval v Espritu, ale zdráhá se. Ukazuje se, jak je těžké psát, když je člověk nemocný a nemůže se soustředit. V rámci dílny si pacienti mohou odnést knihu „Kam jdou lidé s nemocnou duší.“ Daniel v ní nachází namátkou větu: „po Zyprexe se mi vrátil humor.“ Všichni se tomu nevěřícně smějeme. Pacientka Alena přinesla na dílnu svou vlastní knihu. Zabývá se ve svém životě potápěním a píše o vodě. Čteme si úryvek z knihy. Dozvídáme se, že Alena píše svou autobiografii. Doporučuji jí, jak postupovat při vydání knihy. Všichni dostáváme pohledy s akrylovými mušlemi, které namalovala. Jak říká Daniel, a mohl by říct každý pacient, „já nejsem jednobarevnej.“ Jinými slovy, já se nevejdu do své diagnózy. Jsem víc než blázen. O přestávce nám Daniel vypráví o své bohaté korespondenci s jakousi Japonkou. Naše publicistická dílna se pomalu ale jistě mění v Ságu rodu Forsytů.

Z Bohnic odcházím zadní branou, tou, která dříve bývala zamčená. Měli od ní klíče pouze doktoři a někteří pacienti, kteří je pak šmelili s ostatními. Je to brána praktická, blíže do Alberta a blíže do hospody. Stojí vedle pavilonu 1, před kterým se na lavičce sluní jakási žena, pravděpodobně nakažená schizofrenií. Její duše se přede mnou tyčí jako strom v pralese vyžíraný nádherným chorošem nemoci. Byl to hezký den. Opouštím tou nejmíň známou branou areál Bohnic, to San Marino Prahy, stát ve státě s vlastními pravidly a zvyky. Musím si rychle vzpomenout na zvyky venku.