VZDĚLÁNÍ JE SMYSL DĚJIN
Jako děti jsme rádi vyvolávali v noci duchy. Přišlo nám to atraktivní. Méně atraktivní nám připadalo chodit do školy. A přitom se jednalo o stejnou činnost. Vždyť, kdo jiný než duchové tvoří školní osnovy? Byli to mrtví géniové, kteří vymysleli fyzikální vzorečky, matematické formulky, tělocvičné nástroje a hry, psali knihy, o kterých se učíme v literatuře. Škola je vlastně přízračná stavba na jejich hrobech. V ní jsme neustále v jejich společnosti, neustále mluvíme o jejich díle a oni se pod námi slastně převrací v hrobech. Mají radost, že jejich životy nebyly promarněny, že z nich na zemi něco zbylo a žije to dál v tom hradu školy. A to tajemné vědění je pro nás kouzlem, kterým můžeme vyčarovat nové světy, nové skutečnosti – mosty, domy, knihy psané jazykem, který pro nás oni vymysleli – a nemusíme to promýšlet celá staletí metodou pokus omyl. Ani to nedokážeme, náš život je příliš krátký. A proto je dobré se opřít o ty dávné génie jako o nejlepšího přítele, pokorně převzít štafetu vědění a pokračovat dál. Nevzdělávat se je pýcha, víra, že si na všechno přijdu sám, je slepá. Odmítnutím vzdělání by člověk stále chodil v kruhu a navěky přebýval v prvobytně pospolné společnosti. Géniové by umírali v marnosti. Čas by pozbyl smyslu. Současnost by nebyla vrcholem dějin, ale nehybnou primitivní věčností. Mrtvým bodem. Neustálým opakováním sebe sama. Svět by byl údolím smrti. A nikdo by nevěděl, že ho někdo může spasit, na Ježíše by se hned zapomnělo.
Zbožné přání
Když jsme se sourozenci na silvestra roku 2010 pouštěli lampiony přání, chtěla jsem své přání ještě posílit a přála si, aby mi Bůh pomohl přestat kouřit. Podcenila jsem ale jeho sílu a nečekala, že se do toho tak opře. Půl roku na to jsem si vyvrkla kotník. Bylo to v neděli, tak jsem šla na pohotovost. Tam mi vrazili nohu do sádry, dali mi berle a poslali mě domů. Teprve když mi po týdnu na chirurgii sundávali sádru kvůli křečím, dozvěděla jsem se, že mi měli dát něco na ředění krve. To už jsem ale měla zánět žil. S touto nemocí se nesou mnohá omezení a jedním z nich je přestat kouřit, protože nikotin sužuje žíly. Proto jsem ani nemohla brát žádné náhražky cigaret a mnoho ušetřila. I na to Bůh myslel. Asi po týdnu jsem měla fakt absťák, tak jsem žužlala cigaretu a zjistila, že táhne i nezapálená. Kouřila jsem ji pak půl roku. Po této proceduře už pět let nekouřím a děkuji Bohu za ten zánět žil, kterým jsem se sama před sebou mohla celou tu dobu ohánět. Jenom mi není jasné, jak to udělal. Zařídil tu díru v chodníku a dovedl mě k ní právě ve svatou neděli, když měla chirurgie zavřeno?
ZVLÁDNE JEŽÍŠEK SANTU
Kolikrát už mě napadlo, oč krásnější je Ježíšek než Santa Claus. Santa Claus je tlustý, zatímco Ježíšek je v jesličkách drobný a štíhlý. Zatímco Santa Claus je tržní artikl, Ježíška to jakýmsi zázrakem minulo. Ježíšek neudělal díru do světa na kolekcích a adventních kalendářích a těm teď kraluje rudý Santa, snad proto, že jsme líní navrhovat kalendáře vlastní a české děti musí hodovat na kalendářích z dovozu. Ještěže je zajímá jenom ta čokoláda a ignorují ty ohavné lži, které ji pokrývají. Doufám, že Santa svýma silnýma rukama jednou neubije našeho slabého Ježíška v povědomí příštích generací. Doufám, že děti nadále budou považovat Ježíška za přímého původce toho dobra ležícího pod stromečkem, že Ježíšek zůstane alespoň takto pomateně centrem Vánoc tady v Čechách a nestane se pouhou kulisou a šedou eminencí v pozadí, pouhým betlémem na okně domácností, který nikoho nezajímá, protože v něm nejsou dárky ani tam neleží večeře, něco, čím by se děti mohly osobně obohatit. Naši předkové moudře umístili Ježíška do centra Vánoc nejen pro rozjímání dospělých, ale právě i pro ty děti. Zjevuje se jim na štědrý den dost podobně jako nám dospělým. Jako nepřítomný a zároveň přítomný, jako tajemství, jako nezobrazovaný Bůh. Děti ho nikdy nespatří, a přesto s ním komunikují ve svých dopisech, přesto na něj každé Vánoce čekají. Oč nadpřirozenější a pravdivější je Ježíšek nad vykonstruovaného a umělého Santu. Doufejme tedy ve vítězství pravdy nad lží pod našimi stromečky.
ŽIVOT PŘED ZRCADLEM
„Člověk by neměl mít možnost vidět svou vlastní tvář,“ píše Fernando Pessoa v Knize neklidu, „tvůrce zrcadla otrávil lidskou duši.“ Stejný osud jako postihl krále tyrského postihne každého, kdo má možnost spatřit svou tvář, ať už tvář těla nebo tvář duše v zrcadle sebereflexe. Každý z nás je pohozen jako popel před oči druhých. Tisíciokým se stává náš vnitřní svět. Soudíme a jsme souzeni. Žijeme v narcistní neuróze, jak nazval Sigmund Freud schizofrenii, v rozdělení sama sebe na dvě osoby: pozorující a pozorovanou, reflektovanou, čili odráženou v zrcadle. Jen málokdo má to štěstí, že podlehne iluzi o své dokonalosti a je tak uchráněn tohoto stravujícího ohně. Kdo není dokonalý, po dokonalosti touží a touha ho ohněm stravuje. A ten kdo je dokonalý teď, kdoví, jak s ním naloží budoucnost, stáří a nemoc. Ale existuje kouzlo, které nás může uchránit od zhynutí vlastním mečem: Přestat soudit sebe, a i své okolí, protože souzením okolí si šijeme past sami na sebe. Co na druhých soudím, sám sobě zakazuji. Tím přicházím o část svobody. Také to můžeme zkusit s láskou, která „hory přenáší,“ namísto zahledění do dokonalosti a nenávisti ke všemu, co nás od ní odlučuje, můžeme milovat svou nedokonalost, což nás přiblíží k Bohu, protože už nebudeme potřebovat skrývat svou domnělou ošklivost v temnotách, ale budeme moci vyjít na světlo.