Žena
Žena je podobná barvě,
černé a bílé.
Můžeš je vidět,
i když nenosíš brýle.
Černá je tělo, které vlastní,
bílá je duše, která ji krásní.
V ženě se rozprostírá krajina,
vonící, sladká jak malina.
Kvetou tam i růže, avšak s trny,
vůní se nabažíš, rozloučení s ní je krutý
Žena je banka s velkými úroky,
žena má velké nároky.
Je lepší být sám,
uzavřít s květinami krám.
Někdy něha pochází ze shora,
nahradí ženu, netvora.
Nechceš být sám, bojíš se samoty,
je to lepší než mít s ženami trampoty.
Smutná nálada
Slunce zateklo za obzor,
kalná teče říčka,
holubice utišuje moji krajinu,
občas musím doplnit svoji hladinu.
Tolik slupek nosí člověk na sobě,
musí, jinak hlady zhyne.
Kde domov můj,
ta krajina míru,
kde násilí nevítězí, války nehrozí.
Tolik bych toho chtěl lidem povědět,
ale nemám slov.
Chtěl bych být laskavý,
ale vlastní gesta se mi nevyplatí.
Chtěl bych zprostředkovat revoluci,
ale nejsou věrní lidé po mém boku.
Mohl bych psát básně v jinotajích,
kterým rozumím jen já sám.
Škoda, chtěl jsem být alespoň trochu potřebný.
Zatoulaná bárka
Kdesi kdysi žil námořník. Koupil si krásnou bárku. Jednoho dne se ke břehu, kde bárka kotvila, přihnala silná bouře. Ta způsobila, že se bárka utrhla od kůlu a byla unášena do cizích krajin, podle toho, kam ji vítr zavál.
Jednoho dne se bárka zatoulala k velkému ostrovu. Lidé se tam neustále smáli. Ale nebylo čemu. Byl to jejich zvyk. Měli všeho nadbytek. A tak si mysleli, že jsou něco více, než sousední ostrované.
Protože tito lidé chtěli více, začali lhát a pomlouvat své sousedy. Byla to jen záminka k tomu, aby nevypadali jako zloději. A tak kradli a zabírali území. Mysleli si, že jejich kmen je ten nejdůležitější ze všech na světě. A to ve všem. Snem lidí z daného kmene bylo, aby se ostatní ostrované, kteří měli jiné zvyky, chovali jako opice. Bez rozmyslu řečeno aby přijali zvyky a ve všem daný kmen poslouchali.
Bárka se doslechla smutnou zprávu. Mnoho jiných kmenů začalo věřit panovačnému ostrovu. Opičilo se, nevážilo si vlastních zvyků a poznatků svých předků. Dané kmeny se nechaly zlákat novou myšlenkou, avšak ta byla bez lásky a řádu. Daná myšlenka zněla: silnější vyhrává.
Bárka si tuze přála z daného ostrova namyšlenců odplouti a tak se i stalo. Zatoulala se k malému, krásnému ostrůvku. Lidé tam nebyli hloupí. Byli bojácní. Jejich předci je učili dobrým, laskavým zvykům. Leč postupem času i tito lidé přišli na to, jak ovládat jiné ostrovy a jejich kmeny. Kmeny daného ostrůvku tak vyměnily chytrost ve vychytralost, lásku ponížily na panovačnost, zručnost používaly jen k obohacování se. Prostě zneuctily samy sebe.
Naštěstí se zvedl vítr a bárku zavedl k jinému ostrovu. Tento ostrov byl veliký. Kraloval mu mocný avšak krutý král. Lidé tu byli hloupí, protože moc pili vodu, po které se mozek zmenšoval.
Král byl vychytralý. Svůj lid naváděl k válce. Chtěl vládnout všem ostrovům a nezajímalo ho, že všichni kolem něj jsou nešťastní. Pasoval se na roli boha. Netušil, že bůh má být v pravém slova smyslu laskavý a nikomu nelže. Protože lidi z tohoto ostrova měli omezené myšlení, bylo pro ně jednodušší, když jim vládl někdo jiný. Protože ztratili rozum, nepoznali zlého krále.
Bárka se modlila, aby jí vítr odvál z tohoto prokletého místa. A stalo se.
Bárka poznala ještě mnoho dalších ostrovů. Jednoho dne ji zastihla velká bouře a vítr, který způsobil, že se roztříštila o útes. I přesto byl bárce vítr největší láskou. Nevlastnil ji, nýbrž jí dával svobodu.
Náš život je podobný bárce: nikdy totiž nevíme, kam nás život zanese.
Balada o lesu
Stál v lesíku na okraji louky starý dub. Měl tolik roků, co žádný živý člověk nepamatuje. Když nový lístek vzklíčil z jeho rodného žaludu, vyrostl vedle něj malý doubek.
Doubek rostl, rostl, až přerostl všechny své vrstevníky. Na jeho větve létaly sojky, u jeho kořenů se pásly srnky. V jeho korunách zpívali ptáčci písničku, opodál plavaly kachny na rybníčku.
Doubek si tiše hověl v zemi. Bylo mu dobře, protože neznal lidskou zášť. Zvířata a rostlinky mu dělaly radost, díky nim pociťoval mladost.
Jenže lidí přibývalo. Bylo jich najednou čím dál více. A tak se stalo, že z doubkovy rodiny nezbylo takřka skoro vůbec nic. Lidé všechno kolem něj vykáceli, posekali, zplanili. Postavili paneláky, ve kterých pak žili.
Doubek koukal na tu zkázu velikou. Nejradši by lidi vzal motykou. Namísto klidného větříku mu větve zužovala vichřice a kolem jeho kořenů jedna rušná dálnice.
Doubek nechápal, proč lidé sbírají papírky jménem peníze. Pozorujíc je si pomyslně klepal na čelo. Nejradši by z toho jeho srdce žalem puklo, neboť dospěl k závěru, že lidé, namísto boha, milují sebe. Po smrti tak doubek lidem přál nikoliv Nebe, nýbrž peklo!
Doubku se zastesklo po broučcích, po lesu. Leč co naplat tomu, když na onen problém zůstal dočista sám.
Tak smutně zakončena jest Balada o lesu
