Balada o lesu
Stál v lesíku na okraji louky starý dub. Měl tolik roků, co žádný živý člověk nepamatuje. Když nový lístek vzklíčil z jeho rodného žaludu, vyrostl vedle něj malý doubek.
Doubek rostl, rostl, až přerostl všechny své vrstevníky. Na jeho větve létaly sojky, u jeho kořenů se pásly srnky. V jeho korunách zpívali ptáčci písničku, opodál plavaly kachny na rybníčku.
Doubek si tiše hověl v zemi. Bylo mu dobře, protože neznal lidskou zášť. Zvířata a rostlinky mu dělaly radost, díky nim pociťoval mladost.
Jenže lidí přibývalo. Bylo jich najednou čím dál více. A tak se stalo, že z doubkovy rodiny nezbylo takřka skoro vůbec nic. Lidé všechno kolem něj vykáceli, posekali, zplanili. Postavili paneláky, ve kterých pak žili.
Doubek koukal na tu zkázu velikou. Nejradši by lidi vzal motykou. Namísto klidného větříku mu větve zužovala vichřice a kolem jeho kořenů jedna rušná dálnice.
Doubek nechápal, proč lidé sbírají papírky jménem peníze. Pozorujíc je si pomyslně klepal na čelo. Nejradši by z toho jeho srdce žalem puklo, neboť dospěl k závěru, že lidé, namísto boha, milují sebe. Po smrti tak doubek lidem přál nikoliv Nebe, nýbrž peklo!
Doubku se zastesklo po broučcích, po lesu. Leč co naplat tomu, když na onen problém zůstal dočista sám.
Tak smutně zakončena jest Balada o lesu