Tom Patrick

O dobrotivém králi

Kdesi, kde není lidské mysli známo, žil moudrý král. Miloval své poddané velice. Položil by za ně i život. Byl velmi laskavý, ale i přísný. Zároveň své poddané zahrnoval dary. Vše co měl, měli i oni. Jeho lid si však darů nevážil.

Král si usmyslel své poddané prověřit. Jednoho ze svých poddaných tedy přestrojil za velmi bohatého krále. Dal mu veškerou svou moc a majetek. Poslal ho mezi poddané, aby nalákal lidi do svého království. Sliboval jim věci, které u svého dobrotivého krále neměli.

Mohli vraždit, aniž by byli uvrženi do žaláře. Mohli krást, aniž by museli vracet. Muž a žena si nemuseli být věrni. Nemuseli ctít svého krále, ani ho poslouchat. Jediné co po nich král – poddaný chtěl, bylo, aby žili v jeho království.

Lidé se nechali zlákat a utekli do slibovaného království. Král, onen poddaný, jim ukázal cestu, ale místo království se ukázala krajina zmítaná válkou. Lidé se chtěli vrátit, ale zapomněli cestu zpět.

Jednoho dne se zastesklo laskavému králi po svých poddaných. Vyslal tedy svého jediného syna, který mu byl věrný, do cizí krajiny, aby ukázal cestu poddaným, kteří ho zradili.

Princ přišel do města a zvěstoval, co mu dobrotivý král nakázal. Říkal poddaným, že když se mu omluví a budou žít podle jeho vůle, mohou se vrátit. Mnozí lidé uvěřili a vrátili se do království svého dobrotivého krále. Ale bohužel, byli i ti, co brali slova prince jako výsměch.

Protože se ho báli, jelikož znal jejich skutky, tak ho radši zbavili života. Když se princ nevracel, tak sám dobrotivý král přivedl svůj věrný lid do svého království. V něm se lidé radovali. Ti, co se nechtěli vrátit, ti se mezi sebou pobili.

Toto je příběh o dobrotivém králi.

Neznám člověka, který nepláče,

nepláče, protože pes po něm neskáče.

Neznám člověka, který je šťastný,

když ho druhý nemá rád.

Neznám člověka, který se směje,

když ho zradí přítel či kamarád,

láska je světem nepoznána.

Láska je světem poskvrněná,

lidi neklekají pro své hříchy na kolena,

duše je jak studánka zakalená.

Člověk potřebuje člověka,

když je sám od pátku do čtvrtka.

Leze to na mozek sám se sebou samotu sdílet,

kdo víš, že přijde, koho miluješ.

Kámen ze srdce padá,

svoji důvěru mu daruješ,

tvoje duše zůstává mladá.

Když s někým rád seš,

tak začneš slyšet šumět les.

Začneš vnímat lásku zvířat,

začneš kaštany sbírat.

Vidíš krásné červené červánky,

budeš vymalovávat omalovánky.

Pusinky začneš dávat kolem sebe,

kolem sebe pociťuješ,

jak se v tvém srdci rozprostírá nebe

Vánek vane z polí,

země krásně voní.

Zeleň střídá žluť a červeň,

to podzim štětcem maluje,

jak chaloupka je bílou vymalován leden,

a jaro kytičkami pole zkrášluje.

V létě vše bují a kvete,

zelené jsou keře i větve.

Rybníky jsou plné kaprů,

ptáci nás budí brzce k ránu.

V lese se to hemží,

srnky na poli běží.

Zajíčci chroupou trávu,

hříbci v mechu vystrkují hlavu.

Jeleni parohy trkají,

divočáci bukvice hltají.

Květy se předhání v barevných odstínech,

ptáci vznášejí se na křídlech.

Slunce svítí a hřeje,

kočka na okně přede.

Pejsek hlídá a štěká u boudy,

maminka v hrnci vaří brambory.

Děti se koupají v řekách a potocích,

na tancovačkách se děvčata kroutí v bocích.

Rád píšu o krásných věcech,

duše má se vznáší ve snech.