Neznám člověka, který nepláče,
nepláče, protože pes po něm neskáče.
Neznám člověka, který je šťastný,
když ho druhý nemá rád.
Neznám člověka, který se směje,
když ho zradí přítel či kamarád,
láska je světem nepoznána.
Láska je světem poskvrněná,
lidi neklekají pro své hříchy na kolena,
duše je jak studánka zakalená.
Člověk potřebuje člověka,
když je sám od pátku do čtvrtka.
Leze to na mozek sám se sebou samotu sdílet,
kdo víš, že přijde, koho miluješ.
Kámen ze srdce padá,
svoji důvěru mu daruješ,
tvoje duše zůstává mladá.
Když s někým rád seš,
tak začneš slyšet šumět les.
Začneš vnímat lásku zvířat,
začneš kaštany sbírat.
Vidíš krásné červené červánky,
budeš vymalovávat omalovánky.
Pusinky začneš dávat kolem sebe,
kolem sebe pociťuješ,
jak se v tvém srdci rozprostírá nebe
Vánek vane z polí,
země krásně voní.
Zeleň střídá žluť a červeň,
to podzim štětcem maluje,
jak chaloupka je bílou vymalován leden,
a jaro kytičkami pole zkrášluje.
V létě vše bují a kvete,
zelené jsou keře i větve.
Rybníky jsou plné kaprů,
ptáci nás budí brzce k ránu.
V lese se to hemží,
srnky na poli běží.
Zajíčci chroupou trávu,
hříbci v mechu vystrkují hlavu.
Jeleni parohy trkají,
divočáci bukvice hltají.
Květy se předhání v barevných odstínech,
ptáci vznášejí se na křídlech.
Slunce svítí a hřeje,
kočka na okně přede.
Pejsek hlídá a štěká u boudy,
maminka v hrnci vaří brambory.
Děti se koupají v řekách a potocích,
na tancovačkách se děvčata kroutí v bocích.
Rád píšu o krásných věcech,
duše má se vznáší ve snech.
Letos se zima opozdila,
kdo ví, kde asi chodila.
Snad to vzala přes Afriku,
neovládala dobře matematiku.
Špatně si úhel změřila,
mezi slony se ocitla.
Sloni matiku tuze znají,
ocitla se konečně i v českém kraji.
Děti mají kde sáňkovati,
doktoři mohou nohy sádrovati.
Veselá mysl půl zdraví,
nenechme si ho podlomit ani volbami.
