Tygr nechce být agresivní (11)

Naďa postávala ve vaně. Jako každý jiný večer se nerušeně snažila věnovat hygieně. A pak zčistajasna na rameni pocítila ruku. Otočila se a zjistila, že v koupelně již není sama. Před ní tam postávala zcela cizí žena.
„Mohla bych se k tobě připojit?“
Aniž by Naďa odpověděla, žena ze sebe shodila župan a nahá k ní vstoupila do vany.
„Podala bys mi prosím tu modrou houbu?“ požádala neznámá žena Naďu a ta jí opět bez mrknutí oka vyhověla. „Děkuji.“
„Á, slečinky se koupu?“
To do místnosti právě vešel voják.
Ani tento další úkaz nebyl pro Naďu nijak zvlášť neobvyklý. Vždyť byla válka a za ní se Nadě přihodila již celá jiná řada daleko podivuhodnějších věcí.
„To nemáte nic jiného na práci než očumovat nahaté ženské?“ dala o sobě vědět žena, o níž Naďa  nevěděla vůbec nic.
„Dejme tomu, že momentálně má můj oddíl přestávku,“ chvástal se muž a bez vyzvání si sám udělal pohodlí v jednom z pochroumaných křesel a zapálil si cigaretu.
„Tady v domě se nekouří,“ poznamenala neznámá žena dřív než to samé stačila vyřknout Naďa. Ta skutečně neměla ráda pach cigaret, dělalo se jí po něm mdlo.
Voják si domluvit ale nenechal. „Ale no tak, slečinky, trocha páry ještě člověka nezabila,“ chvástal se dál, načež si dopřával stále luxusnější pohodlí, to když si ke křeslu přitáhl pohovku a natáhl si přes ní nohy.
„Koleduješ si, vojáčku,“ konstatovala žena.
A pak vojáka na židli zničehonic pohltily plameny a on v křesle celý vzplál.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Tygr nechce být agresivní. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Tygr nechce být agresivní (11)

  1. Tom Patrick napsal:

    „A voják na židli celý vzplál. Velice ironicky nečekaně podaný závěr,“ konstatoval jsem poté, co mi Vladimír poslal tuto kratičkou povídku. Ve skutečnosti jsem však samozřejmě věděl, co ho k onomu závěru vedlo. To jsme jednoho bouřlivého večera listovali Almanachem tajemna a vedle těch nekonečných portergeistů narazili na ženu, které se něco takového přihodilo. Prostě se zničehonic vznítila a dodnes toto nebylo objasněno.
    Ohledně těch dívek ve vaně… k tomu Vladimír podal vysvětlení následující: „Prostě je na tom něco neskonale přitažlivého.“
    „A ona příchuť války… že by zase pouze jedno jediné možné východisko?“ napadlo mě záhy, protože jako by televizní vzpomínkové filmy bez takového motivu vůbec nemohly (či dokonce odmítaly) existovat.
    A Vladimír se tentokrát zamyslel o něco více do hloubky a pak řekl: „Zkrátka jsem na nic vhodnějšího nedokázal přijít. Poslouchal jsem něco od Chopina a ten ve mně umocnil atmosféru, která v sobě nesla pachuť něčeho velmi smutného.“
    A já udiveně reagoval: „Poslouchal jste klasiku?“
    „Pravda,“ vykrucoval se Vladimír, „na poslech to chce mít výdrž, pokud člověk chce vytrvat až do finále, ale když se u toho něco tvoří, může to vskutku posloužit jako předobraz pro nějaký námět.
    „Ahá“ reagoval jsem a pak už se radši na nic dalšího neptal. A pak přišel domu, místo Chopina si pustil své oblíbené Adiemus a muset dát Vladimírovi vskutku zapravdu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *