Tygr nechce být agresivní (10)

Takto jsem Vladimíra znával dříve. Jako člověka, co ono negativum viděl i v tom nepatrném. Ale zřejmě nastal čas na změnu, jak pronesl Horvát. Doba je prostě neúprosná, namluvil jsem i sám sobě. A také nevyzpytatelná, což mi přišlo na mysl záhy poté, co jsem měl poprvé tu čest osobně poznat Vladimírovu manželku Pavlínu.
„Manžel někam asi před hodinou odešel, nevím, kdy se vrátí,“ zněla její uvítací řeč.
„Ach tak. A mohl bych tu prosím na něj počkat?“ poprosil jsem.
Pavlína váhala, ale mému přání nakonec přeci jen vyhověla.  Z její tváře byla patrná dosti výrazná únava.
„Jak jsem již říkala, Vladimír tu momentálně není,“ zopakovala Pavlína. Načež mě hned poté přišlo na mysl, zda-li k tomu nepřidá nějaké to ruské slovíčko. Jak jsem již věděl z dřívějška, Vladimírovi tento druh dívek s blond hřívou a modrýma očima vždy nevýslovně imponoval a hodně o něm i básnil. Nestalo se však tak. A má vlastní idea o příjemné ženě se taktéž začala pozvolna vytrácet.
„Zvláštní, že jste se u nás zastavil právě vy. Přišel jste snad odčinit dávné hříchy?“
Tak copak se to asi stalo? To mě hned při těch slovech napadlo. No něco se asi muselo stát, když na mě takto hrubě Vladimírova partnerka vyjela. A tak jsem radši taktně zvolil: „Promiňte, ale neporozuměl jsem vám. Proč bych měl přijít odčinit jakési své dávné hříchy?“
Pavlína mi však tentokrát neodpověděla a místo toho mi nabídla cosi k prostudování. 
„Co mi k tomu můžete říct, pane Patricku? Nebo vás snad mám oslovovat vaším pravým jménem?“ naléhala.
Těžko říci, co Pavlíně konkrétně vadilo, jestli všechno, nebo pouze „něco“ z toho všeho, to jest ze zápisků, v nichž já a Vladimír polemizujeme o světě.
„Zvláštní, co se někdy může mužům honit hlavou,“ poznamenala následně už dosti nevraživě Pavlína, načež začala nahlas citovat: „Kdyby všichni, tedy lidé i zvířata, byli závislí pouze na vzduchu, nastal by na planetě Zemi mír automaticky.“
Ovšem to nebylo vše.
„Pokud by k tomu ale nedošlo, bylo by lepší, kdyby člověk jako takový na ní raději zanikl. Samozřejmě nenásilnou formou a to tak, že by jedna polovina planety navěky usnula ve spánku a ta druhá by ji záhy následovala.“
Poté mi Pavlína zápisky dosti neurvale vytrhla z rukou.
„Ještě míníte čekat na mého manžela?“
Odkudsi se ozval pláč. Ale nepatřil kočce, nýbrž dítěti.
„Nejspíš byste měl jít, malý potřebuje přebalit.“
A než jsem se nadál, už má návštěvní maličkost postávala na chodbě. Jak málo k tomu postačilo, a přitom to zavinily jen jakési nezávazné hovory na bázi polemizování, jenž tížily lidskou mysl dvou přátel. Avšak přísahám, a jsem si jist, že stejně tak by to zajisté odpřisáhl  i Vladimír, že ani jeden ze dvou tygrů onehdy nechtěl být agresivním.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Tygr nechce být agresivní. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Tygr nechce být agresivní (10)

  1. Tom Patrick napsal:

    Ano, skutečně jsem si myslel, že coby Tom Patrick se ukáži v lepším světle, ovšem to by nesměl existovat facebook a já na něm coby workoholik, snažící se okomentovat alba slavných hvězd (chudák ty dvě Švédky a jeden Ital!) A něco z toho přenést i na ostatní alba přátel (ty zatracenej facebooku, koukej mi to tady zveřejnit, nebo se vážně neznám…) A pak logicky následovalo: „Jé pardon, sorry za vše, já s tím ještě neumím zacházet!“ Jenže to už jistá Sofia Larsson tušila, odkud vítr fouká! A jak rychle přátelství přišlo, tak zase rychle odešlo). A tak zcela logicky své pesimistické chmury zakončuji i na tomto mém bloku a snažím se kát.
    A tak vše až donedávna bylo na Vladimírovi, jinak spořádaném to členu rodiny. Ovšem to by na ty jeho spisy nesměla přijít jeho žena.
    Ale já a Vladimír to v téhle kapitole vážně nemysleli zle, jen jsme se onehdy procházeli po Katalné Mochně, líčili si navzájem, co se kde ve světě stalo, a na základě toho pak vyvodili i několik závěrů, z nichž některé možná byly i na podání žaloby ohledně případné skartace jménem planety Zem.
    Ale ono to vážně nebylo myšleno nějak špatně z našich stran (i když z té 168 a Střepin by možná měli jiné mínění!) Jenže když na kolejích potkáte zmrzačené kotě a jediné, co pro něj můžete udělat, je dát mu uspávací injekci, co si taky o tomhle světě můžete myslet pozitivního??? Obrečíte to jako želva, sami si připadáte ve všem neschopní, a máte pak chuť poslouchat, jak je ten život ale krásnej? Hmm, to sotva!!!
    „Mně nepřijde, že je život krásný, člověk si to jen musí dokola namlouvat, protože zkrátka nemá na výběr. A jací my dva jsme vůbec hrdinové, když teď brečíme jako ti největší slaboši?“ mínil onehdy Vladimír, když jsme se vraceli od veterináře po útratě toho kotěte. Asi na těch jeho slovech vážně něco muselo být. A cestou došlo na témata, která se objevila v této desítkové story a jimž předobraz vnuklo jedno kotě, které se momentálně nachází již v jiných dimenzích.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *