Mé magnetické pole (20)

Lidé se kdysi scházeli v koloniích a to byla krása nad krásy. Leč nová doba je od sebe odtrhla a zvyk sešlostí odložila do nedohledna. Avšak těch dvou jako by se to vůbec netýkalo, oni stále drží při sobě.

Lidé hodně chodili na procházky do alejí, nebo jimi jen tak procházeli – buď sami, nebo s rodinami, přáteli, kamarády, láskami. Ale nyní? Jako by nic na způsob alejí a života v nich nepoukazovalo – možná pouze na dochovaných fotografiích, jež však brzy brzičko mohou vzíti za své. Nic z těchto skutečností – v tom špatném slova smyslu, či v pouhých pověrách – v onom slova smyslu o něco lepším, však nemohlo vzít víru v oddanost oboustranné lásky těch dvou stále zamilovaných, co se spolu rozhodli život prožívat po svém boku v onom malém příbytku. Prostě – ruku v ruce se srdcem k srdci – do oné aleje zavítali, a pokud to nebylo možné, snili o jejích krásách v přítmí toho malého bytečku.

Mnoho lidí se bojí těm druhým vyznat se z dobrých dní a bojí se o budoucnost lepších zítřků, jak navenek vyplývá z letmých pohledů. Jako by snad za pravý opak okamžitě hrozil ten nejpřísnější trest v podobě vězení. Avšak ti dva, co se mají rádi, se jen tak nezaleknou, a pokud se naskytne příležitost někomu udělat radost, není dle nich lepší volby než právě úsměvu. Vždyť vždy se najde někdo, kdo něco takového jako úsměv opětuje, a když ne přímo ten dospělý, tak alespoň ta dětská tvář, co v lepším případě ráda napodobuje, přičemž v tom nejlepším taková dětská tvář sama od sebe projeví sympatie usměvavých rtíků. A to se pak naopak ti dva zamilovaní jen těžko vracejí do svého skromného příbytku, neboť touží po více takových „šťastlivcích“.

Velice mnoho lidí doufá ve šťastný obrat ve svých životech a dokola si připouští, že to nejsou právě oni, kdo strádají či naopak strádat budou, když doposud nestrádají. To se pak namísto radosti na pořad dne dostávají starosti a pryč je ona bezstarostnost. To se především nedostává peněz a nejen jich, také tolik potřebné lásky a solidarity. Avšak oni dva do sebe zamilovaní si starosti příliš připomínat odmítají, a když jednoduše nastanou, oba je překonávají právě onou láskou a solidárností – to jeden druhému pomůže, jak jen je v jeho silách. A pokud peníze nevystačí, pak není nic jednoduššího než se zkrátka uskromnit. Honosný raut přece nemusí být pokaždé na denním pořádku, postačí džbánek vody a trocha toho chleba zakoupeného od chudých. A když zem dá, i to něco málo ze zahrádky přijde vhod – třeba ždibec té napůl dokonalé brokolice či sotva milimetrová pažitka – obojí v kombinaci s chlebem má neodolatelně svůdnou chuť.

Velice mnoho zaujatých lidí závidí těm druhým – nezaujatým. Ale to není případ těch dvou stále zamilovaných hrdliček. To by spolu snad jinak ani nedokázali žít pod jednou střechou svého skromného bytečku.

Velice mnoho nepřejících zaujatých lidí nehorázně závidí těm druhým – nezaujatým posmutnělým. Ani to ovšem není případ tohoto sympatického zamilovaného páru. A ti když se ze svého skromného bytečku vydají, stylově ruku v ruce, aby kolem sebe šířili jen pozitivum a dobrou náladu, nemůže jim sejít z očí třeba takový pouliční klaun, co zrovna nemá na růžích ustláno. Poté však, co jednu takovou růži od páru obdrží, se jeho nálada o něco více rozjasní. A když pak ten klaun opětuje i úsměv, již pomalu není důvod dotyků kominíka, o němž se datuje, že pouze on může přinést štěstí.

Mějte onoho štěstí tedy na rozdávání i do budoucna: jak pro sebe, tak i pro náhodné kolemjdoucí, Ivano a Petře, celými jmény Ivano Ivanovno a Petře Petroviči, vy dvě do sebe zamilované hrdličky, co jste se kdysi náhodně potkali v jedné uličce zmítané posvátnou symbolikou. Vždyť lásky a přátelství je v dnešní nehostinné době tuze zapotřebí!