Tom Patrick

Výzva (9)

Každý z nás zajisté měl někoho velmi blízkého, s nímž si rozuměl a jenž již bohužel není mezi námi živými. I já nejsem výjimkou. Konkrétně nyní mám na mysli svého dědu, k němuž jsem za života vzhlížel a to nejen pro jeho dobrosrdečnou povahu. Dodnes žiji v přesvědčení, že kdyby se děda stal veřejně známou osobností, zajisté by se v anketě o Největšího Čecha umístil na předních místech. Vedle Marka Ebena či Karla Čtvrtého.

Ano, tak výjimečná persona to byla!

Můj děda nikdy neodmítl pomoci druhým. A to i tehdy, když na tom po zdravotní stránce již nebyl zcela v pořádku. Proto se nelze diviti, že se něco z něj promítlo i do mé tvorby. Hned v prvním City Meansu je jím částečně inspirována postava Evžena Velmana, knihovníka z Katalné Mochny. Vetší prostor poté můj děda dostal v druhém City Meansu a to hned dvakrát: coby Jaroslav Hovora, pracovník firmy zabývající se projekcí bytů a coby Radovan Litevský, profesor vyučující na mochnickém gymnáziu biologii. Tato persona se následně objevuje i v dalších pokračováních věnovaných právě Katalné Mochně. Ovšem nejvěrohodněji je můj děda, z hlediska literárního námětu, zpracován v šestém City Meansu, na němž intenzivně stále dělám. A rovněž tomu je pak v osmé bonusové povídce Radovana Litevského, jíž do budoucna rovněž hodlám přidat sem na svoji webovou stránku a zakončit tak definitivně čtvrtý City Means s podtitulem Město plné názorů. Právě v oné bonusové osmé povídce se čtenáři mohou mnohem podrobněji seznámit s dědovým skutečným životem jakožto s jeho pozdějším nelehkým údělem, kdy na tom již nebyl zdravotně zcela v pořádku.

Je to již dlouhých šestnáct let, co nás opustil. A po stejně dlouhou dobu rovněž vlastním jeho pokoj. Avšak obdobně, jako hrdinka ze šestého City Meansu, jsem se ho nesnažil nějak zásadně předělávat k obrazu svému. Vyklidil jsem jen pár skříní, jež jsem zaplnil svými osobními věcmi, a nahoru se pak přemístil z dolní jídelny pracovní stůl společně s velkým počítačem s disketovou mechanikou. Jinak vše původní zůstalo zachováno: rodinná alba, rodinná výbava.

Dědův nečekaný skon i po letech stále bolí. Někdy dokonce mám pocit, jako by tam na druhý břeh zcela úplně neodešel a část jeho duše tu přebývala mezi námi živými i nadále. To když čas od času procházím ona rodinná alba. Právě ta mě částečně inspirovala pro vytvoření onoho legendárního Vantelbooklistu, o němž se tu poměrně často zmiňuji. Vážná životní tragédie, jako je nedobrovolná ztráta někoho blízkého, mne utvrzuje v jeho významu pro jedno reálné upotřebení.

Taková rodinná fotoalba totiž bývají často jedinou vazbou pro spojení živých s již zesnulými. Abych se vám po pravdě přiznal, tak i mě osobně smrt poměrně dost děsí!

Děda se tenkrát ale držel statečně a nehodlal jen tak vzdát svůj život, jenž jinak prožil v plném pracovním nasazení a i přes ony občasné těžkosti byl vesměs pěkný, naplněný přátelským rodinným zázemím a láskou oněch nejbližších, jimž obdobně rozdával radost.

Rád na dědu vzpomínám. Jak jsme se spolu učili, jaké to byly krásné časy na chatě, kde jsme chodili do lesa na houby či jen na delší procházky a pak večer hráli společenské hry. Zkrátka kdy tu děda byl pro mě a já zase pro něho.

Bohužel, po zbytek mého života, už zůstanou pouze jen ony vzpomínky a ona rodinná fotoalba, v nichž je uchována památka na toho, jehož jsme já a celá moje rodina tolik milovali. Sejdeme se všichni pospolu, až nadobro opustíme tento svět? Toť jedna velká neznámá.

A jak na své zesnulé nejbližší vzpomínáte vy, vážení čtenáři? Také vám rovněž jako mně chybí? Jste přesvědčeni o tom, že se s nimi jednoho dne sejdete v oné posmrtné říši? Nebo v něco takového vůbec nevěříte?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Výzva (8)

Když již píšete, je dobré naučit se patřičně relaxovat. Jako ideální řešení se jeví právě hudba. Alespoň tedy já to tak měl, ať už jsem tvořil v legendárním programu T 602 na velkém počítači s disketovou mechanikou či později v notebooku v programu Word. Hudba mi napomáhala při prvotních nesmělých spisovatelských krůčcích a je taktéž jako podklad podepsána pod většinou mých pozdějších literárních děl, jež se ne vždy rodily snadnou cestou.

Jak již moji stálí čtenáři dobře vědí, celým životem mě provází hudba takzvaných novoromantiků. Jmenovitě pak syntezátorový pop a žánr Italo disco, případně pak žánr Euro disco. Na tyto hudební styly v minulosti ne vždy byly sepsány lichotivé kritiky stejně jako na celistvou populární hudbu osmdesátých let, jíž významně formovaly.

Postupem času, kolem poloviny devadesátých let, se rovněž uvnitř mě počal utvářet jistý fiktivní hudební styl, který jsem já osobně o něco později pojmenoval EC pop (čteme: í sí pop). Ten vycházel právě z hudby novoromantiků (respektive z daného elektronického a tanečního podkladu), byl však navíc obohacen o prvky vážné (klasické) hudby (respektive šlo o přítomnost hudebních nástrojů pro ni zcela typických). Pro úplné upřesnění se daný žánr utvořil z obsáhlého názvu Electro Classical pop music a i já se mu samozřejmě pokoušel v reálu pokud možno co nejšetrněji přiblížit.

Coby Jakub Ontenel jsem se však zmohl pouze na jeho instrumentální část, z níž nakonec vzešla tři sólová alba. Ona Ec popová část zpěvná tak dodnes výhradně přežívá uvnitř mne samotného v podobě fiktivních hudebních playlistů.

Kde však na pojem EC pop jednoznačně natrefíte v jeho obsáhlejší reálné formě, je román City Means III. – Město plné protikladů, kde vedle seznámení se s danou EC popovou subkulturou jest jako bonus uvedena jak její obsáhlá historie, tak i její stručné shrnutí v devíti závazných bodech. A není to tak dávno, co jsem jako třetí bonus přidal i jmenný seznam jednotlivých EC popových předních interpretů.

Na rovinu se vám tak musím přiznat: ano, onen svůj fiktivní žánr mám ve značné oblibě, ale jeho neustálé vnímaní uvnitř sebe samotného je pro mne mnohdy nelehkou záležitostí. Já sám bych jej potřeboval slyšet naživo, leč do dnešních dnů se tak nestalo. Proto jsem se také v onom třetím díle své „městské“ ságy zasazoval o to, aby vše došlo oné reálné podoby.

O tu se můžete zasloužit právě vy, ctění to čtenáři. A zejména pak vy, co do lidušky chodíte na nějaký ten hudební nástroj, a po jejímž zakončení jej hodláte uplatnit dále ve svém budoucím životě. Stejně tak se EC pop může státi výzvou pro absolventy konzervatoří. Pokud tedy mezi takové jedince patříte zrovna právě vy, doporučuji vám pečlivě pročíst si kapitolu s názvem „G“ ze třetího City Meansu (City Means III. – Město plné protikladů).

Tímto jsem vám tedy přiblížil, jak to já osobně mám s hudbou, jež výrazně podporuje nejen moji spisovatelskou dráhu.

A jak to pro změnu máte s hudbou vy, ctění čtenáři? Také ji rádi posloucháte, při práci či jiných aktivitách? A když už, jaký hudební žánr je vašemu srdci nejbližší? Co soudíte o mém EC popu? Založili byste si v dohledné době skupinu v podobném duchu, nebo daný hudební styl považujete za naprosto zbytečný?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor