Tom Patrick

Výzva (18)

,Co je pravým smyslem mého bytí na této pozemské planetě?´ přistihneme se nejednou, jak se sami sebe ptáme a mnohdy pak tápeme, neboť odpověď na tuto otázku vlastně ani pořádně neznáme. Prostě se jednoho dne narodíme, přičemž záhy zjišťujeme, že nám je do vínku dána určitá genetická výbava, s níž se musíme naučit nějak obstojně sžíti.

Dle jedné kritické formule se vše dá vystihnout v pouhých třech stručných bodech: fáze číslo 1. – narození, fáze číslo 2. – co to proboha je?, fáze číslo 3. – úmrtí.

Ano, život se mnohým z nás jeví přesně právě takto. To když nám nejdou na mysl události, jež ho v pouhých okamžicích mohou změnit k nepoznání. A to ať už se jedná o záškodníky v podobě nemocí, lidského přičinění za přispění terorismu či vše má na svědomí krutost přírodních živlů. Zatímco jeden prožívá šťastné období, tomu druhému se pro změnu nedaří a onen třetí mezi nimi přechází sem a tam – toť jedna z dalších stručných životních formulí.

Ani já sám osobně nevím, co si o svém životě jako takovém mám popravdě myslet. Na jednu stranu jsem prožil šťastné dětství, na tu druhou však od útlého mládí trpím závažnými zdravotními a psychickými obtížemi, jež mi brání užívat si pozemské bytí plnými doušky. Na jednu stranu mám dar psát příběhy vpravdě originální, jejichž hlavním posláním je strádajícím ulehčit v jejich nelehkých životních situacích, na stranu druhou však nejsem praktický tip, abych ony své objevy v podobě Vantelbooklistů, Pěnkalinek, Alman, EC popu, Lidvjenek a dalších vymožeností, jež jsou obsažené v mých literárních počinech, plně uvedl do praxe. To však již víte z mých předchozích výzev.

Ano, život sám o sobě zkrátka a prostě není jednoduchý a člověku (a nejen jemu) do cesty klade mnoho překážek. Jisté východisko by tu však pro jeho šťastné prožití bylo, to by se však musel kompletně změnit pozemský nastolený (ne)řád se vším všudy, tak jak to ostatně ve své povídce uvedla na pravou míru legendární Petra Lavordová: 1) Lidé jakožto zvířata by směli býti závislí pouze na vzduchu, to by pak zamezilo jejich vzájemnému napadání. 2) Nesměly by existovati jakékoliv nemoci a války. Nenásilnou smrt by pak ohlašovalo jemné brnění – v rukách či nohou. 3) Uklidnit by se musely veškeré přírodní živly – od požárů přes kruté zimní mrazy až po zemětřesení či další výkyvy počasí.

Ano, vím, co budete hnedle namítat, že to sice zní velice pěkně, ale nelze toho docílit. S tím samozřejmě já i Petra předem souhlasíme. A okamžitě oba oponujeme: tak alespoň ať je dané možné na onom kousku papíru! A tím se zpětně dostáváme k významu oněch Vantelbooklistů či Alman, kde lze onu nehostinnou nepřející Realitu pomyslně porazit.

Ano, vím, opakovaně na toto ve svých literárních počinech i v předchozích „Výzvách“ narážím, avšak nemohu si pomoci, neboť toto považuji za stěžejní. Proto pro mě při psaní mnohdy není zas až tak podstatná hlavní zápletka ale právě ony inovativní prvky, jež do svých příběhů pravidelně komponuji. A proč ne, říkám si neustále, vždyť život sám o sobě rovněž nemá jednu konkrétní zápletku a rozhodující v něm jsou právě ony jednotlivé okamžiky! A pokud si člověk dokáže psychicky či fyzicky ulevit, poté co se čirou náhodou dostane do křížku s krutým Osudem, což se ostatně děje poměrně často, je to pro něj jedině dobře.

Dle mého skromného názoru právě ona psychika skýtá celou řadu možností, jak si život usnadnit, ulehčit. Příkladem může býti prášek, který vám dá v nemocnici doktor na počáteční zklidnění. A vám se po jeho pozření opravdu uleví. Ve skutečnosti však onen prášek nemá pražádný účinek. To pouze lidská psychika je strůjcem oné změny k lepšímu.

Právě o tomto nám na gymnáziu vyprávěl učitel biologie. A v daný okamžik vesměs celá třída nabyla dojmů, že si něčím podobným v minulosti, při své nemocniční hospitalizaci, sama prošla. Proto mě to nedovolí se vás, vážení čtenáři, nezeptat: nepatřili jste do oné skupinky nemocničních pacientů náhodou i vy?

Zastávám ten názor, že člověk by měl být zcela srozuměn se svým životem a to po všech jeho stránkách. Měl by znát veškerá jeho tajemství jakožto i důvody, proč se mu to či ono v něm děje. Co bylo před jeho narozením a co nastane poté, až své pozemské bytí na tomto světě jednou provždy ukončí. Snad tedy alespoň pak, až skonáme a odejdeme do oné posmrtné říše, dostaneme na tyto stěžejní otázky kýženou odpověď. To by bylo velice šlechetné gesto.

A jak se k vlastnímu životu stavíte vy, vážení čtenáři? Jste v něm, po všech stránkách, spokojeni, nebo v něm, tak jako já, neustále tápete? Co soudíte o Petře Lavordové a jejích tezích? Jsou zde na místě, nebo by spíše onen život jako takový zbytečně komplikovaly? Souhlasíte s mým názorem, že člověk by o svém bytí měl vědět vše, nebo jsou naopak k užitku jeho četné neznalosti?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Výzva (17)

Jak jsem se vám prve doznal: nemám příliš v oblibě dnešní dobu. A to samé v mém případě platí i o filmovém průmyslu – zejména o tom americkém. Pán prstenů, Avengers, Transformers, Star Wars, Hra o trůny či Hunger Games, to je jen výčet několika titulů, jež mi leží v žaludku. Jedná se o filmy plné násilí, opakující dokola ten samý motiv pojednávající o zkáze našeho či zcela jiného fiktivního světa. A já si tak po nedobrovolném shlédnutí těchto postkatastrofických akčních fantasy sci-fi snímků nejednou řeknu: není to již přes onu pomyslnou únosnou hranici?

Jenže pak s hrůzou k tomu všemu navíc zjistím, že skutečná realita je mnohem bolestnější, neboť dané tituly vyjmenované mnou výše (a mnohé další jim podobné) patří k nejnavštěvovanějším v historii, co se světové kinematografie týče. A tak si položím další zásadní otázku: není tu něco špatně? Co vlastně fanoušky zmíněných ság přitahuje na onom nehostinném drsném světě, v němž by, coby jeho reální aktéři, jinak nevydrželi ani pět minut, kdyby na to přišlo? Co jim je vlastně na onom násilí a krveprolití tak sympatické? Proč v jednom kuse sní o tom být válečným vojevůdcem a jako on pak žít někde, kde je strach o vlastní život přítomen takřka na každém kroku? Proč právě takovéto filmy, z nichž se již stačily stát masovým davem zbožňované fenomény ne-li přímo kulty, mají tak mocný vliv na současnou subkulturu, zatímco mnohem jemnější psychologická dramata sice dosáhnou na onoho Oscara, avšak jejich návštěvnost je o poznání razantně propastně nižší?

Nemluvě o celkových tržbách! Ano, i ty jsou astronomické! V řádech několika stovek milionů ne-li přímo miliard dolarů! Na stranu druhou se však tomu nelze ani nijak zvláště moc divit. Neboť kdo to všechno zaplatí? Nikdo jiný než návštěvníci kin z celého světa, jež má za úkol zmanipulovat jedna velká obří kampaň!

Co se speciálních efektů a triků týče, mám o nich poněkud jinou představu. Například by se daly využít v rámci nenásilného propojení lidské a zvířecí říše, jak o tom v mé třetí městské sáze s názvem „City Means III. – Město plné protikladů“ rokovala Petra Lavordová. I takto poeticky má rozhodně cenu smýšlet, neboť když si dodatečně vybavím každodenní nehostinné televizní zprávy plné tragédií, po nichž následuje vyvrcholení v podobě monumentální bitvy ze závěrečné trilogie Pána prstenů, přičemž se do toho ze sousední místnosti line bolestné sténání postaršího rodinného příslušníka, jak pak může moje maličkost mít radost ze svého současného bytí, když vše narušují právě ona různorodá negativa – ať už méně či více závažná?

Samozřejmě, chápu, dané postkatastrofické akční fantasy a sci-fi ságy se rodí velmi obtížně a ony rozmanité triky stojí tvůrce značné úsilí a peníze a mnohdy i trvá několik let, než je konkrétní snímek vůbec uveden do kin ve své finální podobě. Avšak i přesto se znovu ptám: nešlo by to bez těch věčných krvavých velkolepých bitev? Vždyť se pouze stačí porozhlédnouti kolem sebe, kolik obdobných a bohužel ryze reálných katastrofických scénářů na naší domovské planetě každým dnem přibývá. A ty bohužel nejsou pouhým výplodem lidské fantazie! Jako by právě mnou zmíněné filmové počiny ony pozemské tragédie samy přímo přivolávaly! Jako by samy o sobě byly přímo strůjci neštěstí, jež jednou dojdou oné ryze reálné hrozby!

,Proč se na naši planetu (a jiné světy) nepokoušíme nahlížet mnohem lidštěji?´ pokládám si opět tu samou otázku. Avšak pokaždé, když tak činím, mám ten nepříjemný vlezlý pocit, jako bych byl oním Mirkem Dušínem z Rychlých Šípů na straně dobra, co věčně soupeří s Vonty na opačné straně zla, přičemž svůj boj za lepší svět s nimi pokaždé prohraje.

Svým nynějším příspěvkem jsem se však nijak nechtěl dotknout fanoušků výpravných fantasy ság, jen tu z mé strany byl pokus o otevření debaty nad filmovým průmyslem jako takovým v kontrastu s ryze reálným světem, v němž musíme (ne)dobrovolně žít. A proto – pokud jste dokázali moji nynější výzvu dočísti až sem, jsem tím velice poctěn. Snad se vás její obsah příliš nedotkl.

A co soudíte o současném filmovém průmyslu vy, vážení čtenáři? Také se se mnou shodujete v tom, že ony výše mnou jmenované snímky by spíše neměly spatřit světlo světa, nebo jste naopak zastánci opačného názoru? Pokud ano, co vás na nich tak fascinuje? A dokázali byste se bez nich obejít? Nedotkla se vás příliš tato má současná výzva?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor