Výzva (17)

Výzva (17)

Jak jsem se vám prve doznal: nemám příliš v oblibě dnešní dobu. A to samé v mém případě platí i o filmovém průmyslu – zejména o tom americkém. Pán prstenů, Avengers, Transformers, Star Wars, Hra o trůny či Hunger Games, to je jen výčet několika titulů, jež mi leží v žaludku. Jedná se o filmy plné násilí, opakující dokola ten samý motiv pojednávající o zkáze našeho či zcela jiného fiktivního světa. A já si tak po nedobrovolném shlédnutí těchto postkatastrofických akčních fantasy sci-fi snímků nejednou řeknu: není to již přes onu pomyslnou únosnou hranici?

Jenže pak s hrůzou k tomu všemu navíc zjistím, že skutečná realita je mnohem bolestnější, neboť dané tituly vyjmenované mnou výše (a mnohé další jim podobné) patří k nejnavštěvovanějším v historii, co se světové kinematografie týče. A tak si položím další zásadní otázku: není tu něco špatně? Co vlastně fanoušky zmíněných ság přitahuje na onom nehostinném drsném světě, v němž by, coby jeho reální aktéři, jinak nevydrželi ani pět minut, kdyby na to přišlo? Co jim je vlastně na onom násilí a krveprolití tak sympatické? Proč v jednom kuse sní o tom být válečným vojevůdcem a jako on pak žít někde, kde je strach o vlastní život přítomen takřka na každém kroku? Proč právě takovéto filmy, z nichž se již stačily stát masovým davem zbožňované fenomény ne-li přímo kulty, mají tak mocný vliv na současnou subkulturu, zatímco mnohem jemnější psychologická dramata sice dosáhnou na onoho Oscara, avšak jejich návštěvnost je o poznání razantně propastně nižší?

Nemluvě o celkových tržbách! Ano, i ty jsou astronomické! V řádech několika stovek milionů ne-li přímo miliard dolarů! Na stranu druhou se však tomu nelze ani nijak zvláště moc divit. Neboť kdo to všechno zaplatí? Nikdo jiný než návštěvníci kin z celého světa, jež má za úkol zmanipulovat jedna velká obří kampaň!

Co se speciálních efektů a triků týče, mám o nich poněkud jinou představu. Například by se daly využít v rámci nenásilného propojení lidské a zvířecí říše, jak o tom v mé třetí městské sáze s názvem „City Means III. – Město plné protikladů“ rokovala Petra Lavordová. I takto poeticky má rozhodně cenu smýšlet, neboť když si dodatečně vybavím každodenní nehostinné televizní zprávy plné tragédií, po nichž následuje vyvrcholení v podobě monumentální bitvy ze závěrečné trilogie Pána prstenů, přičemž se do toho ze sousední místnosti line bolestné sténání postaršího rodinného příslušníka, jak pak může moje maličkost mít radost ze svého současného bytí, když vše narušují právě ona různorodá negativa – ať už méně či více závažná?

Samozřejmě, chápu, dané postkatastrofické akční fantasy a sci-fi ságy se rodí velmi obtížně a ony rozmanité triky stojí tvůrce značné úsilí a peníze a mnohdy i trvá několik let, než je konkrétní snímek vůbec uveden do kin ve své finální podobě. Avšak i přesto se znovu ptám: nešlo by to bez těch věčných krvavých velkolepých bitev? Vždyť se pouze stačí porozhlédnouti kolem sebe, kolik obdobných a bohužel ryze reálných katastrofických scénářů na naší domovské planetě každým dnem přibývá. A ty bohužel nejsou pouhým výplodem lidské fantazie! Jako by právě mnou zmíněné filmové počiny ony pozemské tragédie samy přímo přivolávaly! Jako by samy o sobě byly přímo strůjci neštěstí, jež jednou dojdou oné ryze reálné hrozby!

,Proč se na naši planetu (a jiné světy) nepokoušíme nahlížet mnohem lidštěji?´ pokládám si opět tu samou otázku. Avšak pokaždé, když tak činím, mám ten nepříjemný vlezlý pocit, jako bych byl oním Mirkem Dušínem z Rychlých Šípů na straně dobra, co věčně soupeří s Vonty na opačné straně zla, přičemž svůj boj za lepší svět s nimi pokaždé prohraje.

Svým nynějším příspěvkem jsem se však nijak nechtěl dotknout fanoušků výpravných fantasy ság, jen tu z mé strany byl pokus o otevření debaty nad filmovým průmyslem jako takovým v kontrastu s ryze reálným světem, v němž musíme (ne)dobrovolně žít. A proto – pokud jste dokázali moji nynější výzvu dočísti až sem, jsem tím velice poctěn. Snad se vás její obsah příliš nedotkl.

A co soudíte o současném filmovém průmyslu vy, vážení čtenáři? Také se se mnou shodujete v tom, že ony výše mnou jmenované snímky by spíše neměly spatřit světlo světa, nebo jste naopak zastánci opačného názoru? Pokud ano, co vás na nich tak fascinuje? A dokázali byste se bez nich obejít? Nedotkla se vás příliš tato má současná výzva?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Výzvěnky fejetonkové aneb zápisníček jednoho autora. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *