Výzva (18)
,Co je pravým smyslem mého bytí na této pozemské planetě?´ přistihneme se nejednou, jak se sami sebe ptáme a mnohdy pak tápeme, neboť odpověď na tuto otázku vlastně ani pořádně neznáme. Prostě se jednoho dne narodíme, přičemž záhy zjišťujeme, že nám je do vínku dána určitá genetická výbava, s níž se musíme naučit nějak obstojně sžíti.
Dle jedné kritické formule se vše dá vystihnout v pouhých třech stručných bodech: fáze číslo 1. – narození, fáze číslo 2. – co to proboha je?, fáze číslo 3. – úmrtí.
Ano, život se mnohým z nás jeví přesně právě takto. To když nám nejdou na mysl události, jež ho v pouhých okamžicích mohou změnit k nepoznání. A to ať už se jedná o záškodníky v podobě nemocí, lidského přičinění za přispění terorismu či vše má na svědomí krutost přírodních živlů. Zatímco jeden prožívá šťastné období, tomu druhému se pro změnu nedaří a onen třetí mezi nimi přechází sem a tam – toť jedna z dalších stručných životních formulí.
Ani já sám osobně nevím, co si o svém životě jako takovém mám popravdě myslet. Na jednu stranu jsem prožil šťastné dětství, na tu druhou však od útlého mládí trpím závažnými zdravotními a psychickými obtížemi, jež mi brání užívat si pozemské bytí plnými doušky. Na jednu stranu mám dar psát příběhy vpravdě originální, jejichž hlavním posláním je strádajícím ulehčit v jejich nelehkých životních situacích, na stranu druhou však nejsem praktický tip, abych ony své objevy v podobě Vantelbooklistů, Pěnkalinek, Alman, EC popu, Lidvjenek a dalších vymožeností, jež jsou obsažené v mých literárních počinech, plně uvedl do praxe. To však již víte z mých předchozích výzev.
Ano, život sám o sobě zkrátka a prostě není jednoduchý a člověku (a nejen jemu) do cesty klade mnoho překážek. Jisté východisko by tu však pro jeho šťastné prožití bylo, to by se však musel kompletně změnit pozemský nastolený (ne)řád se vším všudy, tak jak to ostatně ve své povídce uvedla na pravou míru legendární Petra Lavordová: 1) Lidé jakožto zvířata by směli býti závislí pouze na vzduchu, to by pak zamezilo jejich vzájemnému napadání. 2) Nesměly by existovati jakékoliv nemoci a války. Nenásilnou smrt by pak ohlašovalo jemné brnění – v rukách či nohou. 3) Uklidnit by se musely veškeré přírodní živly – od požárů přes kruté zimní mrazy až po zemětřesení či další výkyvy počasí.
Ano, vím, co budete hnedle namítat, že to sice zní velice pěkně, ale nelze toho docílit. S tím samozřejmě já i Petra předem souhlasíme. A okamžitě oba oponujeme: tak alespoň ať je dané možné na onom kousku papíru! A tím se zpětně dostáváme k významu oněch Vantelbooklistů či Alman, kde lze onu nehostinnou nepřející Realitu pomyslně porazit.
Ano, vím, opakovaně na toto ve svých literárních počinech i v předchozích „Výzvách“ narážím, avšak nemohu si pomoci, neboť toto považuji za stěžejní. Proto pro mě při psaní mnohdy není zas až tak podstatná hlavní zápletka ale právě ony inovativní prvky, jež do svých příběhů pravidelně komponuji. A proč ne, říkám si neustále, vždyť život sám o sobě rovněž nemá jednu konkrétní zápletku a rozhodující v něm jsou právě ony jednotlivé okamžiky! A pokud si člověk dokáže psychicky či fyzicky ulevit, poté co se čirou náhodou dostane do křížku s krutým Osudem, což se ostatně děje poměrně často, je to pro něj jedině dobře.
Dle mého skromného názoru právě ona psychika skýtá celou řadu možností, jak si život usnadnit, ulehčit. Příkladem může býti prášek, který vám dá v nemocnici doktor na počáteční zklidnění. A vám se po jeho pozření opravdu uleví. Ve skutečnosti však onen prášek nemá pražádný účinek. To pouze lidská psychika je strůjcem oné změny k lepšímu.
Právě o tomto nám na gymnáziu vyprávěl učitel biologie. A v daný okamžik vesměs celá třída nabyla dojmů, že si něčím podobným v minulosti, při své nemocniční hospitalizaci, sama prošla. Proto mě to nedovolí se vás, vážení čtenáři, nezeptat: nepatřili jste do oné skupinky nemocničních pacientů náhodou i vy?
Zastávám ten názor, že člověk by měl být zcela srozuměn se svým životem a to po všech jeho stránkách. Měl by znát veškerá jeho tajemství jakožto i důvody, proč se mu to či ono v něm děje. Co bylo před jeho narozením a co nastane poté, až své pozemské bytí na tomto světě jednou provždy ukončí. Snad tedy alespoň pak, až skonáme a odejdeme do oné posmrtné říše, dostaneme na tyto stěžejní otázky kýženou odpověď. To by bylo velice šlechetné gesto.
A jak se k vlastnímu životu stavíte vy, vážení čtenáři? Jste v něm, po všech stránkách, spokojeni, nebo v něm, tak jako já, neustále tápete? Co soudíte o Petře Lavordové a jejích tezích? Jsou zde na místě, nebo by spíše onen život jako takový zbytečně komplikovaly? Souhlasíte s mým názorem, že člověk by o svém bytí měl vědět vše, nebo jsou naopak k užitku jeho četné neznalosti?
Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.
Tolik autor