Tom Patrick

Výzva (22)

Minule jsem tu ve výzvě hovořil o muži, co nezvládal vlastní život vlivem nepřízně osudu. Je to vážně zajímavé, jak na něj, my lidé, nahlížíme a to s ohledem na náš aktuální věk. Zatímco děti povětšinou rády objevují doposud jim skryté taje a ve svém pozemském bytí dokáží plně rozvíjet svoji bujnou fantazii, dospělí se v něm povětšinou neúměrně stresují z přemíry pracovního nasazení a z toho, co vše je ještě čeká, co vše musejí ještě stihnout zařídit.

Ano, jednou prostě ono bezstarostné dětství skončí a jedinec jako takový bude muset prokázati, jak ve svém vlastním životě následně obstojí. Kdy pak bojuje o své právoplatné místo v něm jakožto s nástrahami osudu a jeho překážkami. Takový člověk o nich leccos již ví a jaksi i počítá, že jim bude jednou vystaven, jenže když ony obtíže pak nastanou, přeci jen je tím vším zaskočen a říká si: „Proč zrovna toto muselo nyní potkat mě a ne někoho jiného?“

Podobně na tom byla jedna moje kamarádka, jíž se na pokožce udělal červený flek. Její mamince se to nezdálo a tak společně navštívily lékaře. Z běžné vyrážky se však vyklubal zákeřný lymfom a tak následovala nezbytná hospitalizace v nemocnici s nespočtem ozařování. Daná událost se pro rodinu nemocné stala těžkou životní zkouškou. Ona má kamarádka byla od přírody však velkou bojovnicí a nehodlala se jen tak lehce vzdát. Já a ostatní si tak ze srdce nyní přejeme to jediné: ať v oné snaze nepoleví a zákeřnou zhoubnou nemoc jednou zcela porazí.

Abych se vám rovnou přiznal, nemám příliš v oblibě obdobné smutné příběhy ze života a to ani coby literární náměty jakožto jejich následné filmové adaptace. Respektive abych to upřesnil, nedokázal bych takovéto surové příběhy plné tragiky osobně literárně zpracovávat. Ve svých počinech se jich snažím jen zběžně dotýkat, jak tomu bylo již v prvotním City Meansu, v případě Heleny Kantové, zesnulé to manželky Helmuta Florenta. Opět jsem tu tak uplatnil ono své zavedené, že když text tu oficiální možnost má, může se jeho prostřednictvím připomenouti něco pěkného, tedy o dané nemoci se pouze v nástinu zmíniti. To znamená, že se nevyžívám v neúnosných bolestech postižené a ta tak na onom kousku papíru zbytečně dlouze netrpí a v pokoji a v míru odchází z tohoto pozemského světa.

Jistou naděj na důstojný přechod, tam na druhý břeh, pak dává knižní trilogie Raymonda Moodyho, jíž vlastním pod názvem Život po životě coby souborné vydání. Jen v málo případech se stává – uvádí se v ní – že by se příznaky prožitků blízkosti smrti nesly v duchu pekelných zážitků. Ba právě naopak, mnozí z těch, co je prožili, na sobě pociťovali pokoj, klid a mír a odmítali se navrátit nazpět do života, jak jim tam na onom pomyslném druhém břehu bylo dobře!

I přesto, mě osobně, strach ze smrti neopouští, neboť jsem se nechoval k druhým vždy slušně, ať již přímo navenek, či jen v pouhých myšlenkách. Ale to všechno již ode mě víte z minula. Stejně jako to, že každý z nás má jak onu stinnou tak i onu dobrou stránku, avšak záleží čistě na takovém člověku, pro jakou z nich se nakonec osobně rozhodne. Proto se rovněž nesmíte podivovat mojí časté zmínce o průvodci, takzvaném vševědoucím, jehož by měl mít každý z nás a jenž by pokaždé rozhodl v náš prospěch a navíc osvobodil ze spárů nehostinného nepřejícného osudu. Snad tohoto poznání každý z nás jednou dojde. A pokud ne přímo zde na tomto pozemském světě tak snad v oné říši posmrtné. To by mě velice z celého srdce potěšilo.

A jak vzpomínáte na své dětství vy, vážení čtenáři? Bylo, obdobně jako v mém případě, převážně šťastné nebo jej provázelo ryze to negativní? A jak naopak nahlížíte na své dospívání a pozdější věk dospělosti či stáří? Změnilo se tam něco zásadního oproti onomu věku dětskému? Prošli jste si i vy, osobně či přímo někdo z vaší rodiny či blízkých přátel, obdobným těžkým obdobím, do něhož zasáhlo zhoubné onemocnění? A co soudíte o mém spisovatelském záměru psát výhradně poeticky, když onen text tu možnost má? Jak na vás po četbě prvotního City Meansu zapůsobila ona pasáž o Heleně Kantové? A četl někdo z vás knihy týkající se prožitků blízkosti smrti od Raymonda Moodyho? A pokud ano, co jste si z nich vy osobně moudrého odnesli?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Výzva (21)

Také se pamatujete na dobu, kdy se v devadesátých letech u nás ve velkém začaly uplatňovat takzvané čajovny? Právě ty se vyznačovaly milým prostředím jakožto vlídnou pohostinností, kdy člověk si do nich přišel odpočinouti od běžného životního shonu a stresu, popovídat si s přáteli a dobýt potřebnou energii.

Také já jsem neodolal a s mamkou byl na otvíračce jedné z nich, kdy mi byla objednána vrchovatá mísa s kokosem, jenž jsem jen stěží spořádal, neboť jsem byl po vydatné večeři. Prostředí čajoven, tedy nejen oné poděbradské, se o něco později výrazně projevilo coby inspirace pro moji Podzemní rajonádu, jež výrazně ovlivnila děj prvotního mochnického City Meansu.

Ovšem není to tak dávno, co toto, na první pohled milé místo, utržilo značný negativní šrám. To jsem, opětovně s partou přátel po delší době, vyrazil do jedné z nich a zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by něco mohlo narušit její ojedinělou atmosféru. Leč co se nestalo, do prostoru čajovny zavítal i jeden muž, na němž již od počátku bylo znát, že ho něco nemilého podráždilo. To když se hned po příchodu utrhl na dívku, jež tam obsluhovala.

V obdobném duchu pak onen muž pokračoval dále, kdy se protentokráte zaměřil na rodinku, sedící u stolku hned vedle. Prý co se má co chlubit prosperujícím zaměstnáním, prý že to zní jak nějaká otřepaná fráze, jež pokaždé docílí pouze toho, že druhým pocuchá nervy. Na otázku mladých manželů, zda to má co dělat s tím, že daný muž o svůj vlastní job nějakou nešťastnou životní náhodou přišel, dotyčný jen něco nerudného zabručel a poté se hnedle zaměřil na dcerku onoho páru. Prý že to nebude trvati dlouho a dotyčná sama na vlastní kůži pozná zlovůli partnerských vztahů jakožto nelichotivou nepřízeň všudypřítomných zhoubných nemocí, jenž v takovém člověku bují již od narození, tudíž že onu nebohou co nevidět přejdou bezstarostné životní radovánky a pak na smrtelné posteli bude proklínati den, kdy se narodila. Na manžele s dítětem to již bylo přespříliš a než aby se s mužem dále přeli, raději čajovnu opustili. A onen nerudný muž záhy taktéž.

Nevím, zdali se dotyční znovu chytli i tam venku na ulici, mně osobně všech bylo však popravdě ale líto. Zatímco onen pár s dítětem patrně v životě prožívali šťastné okamžiky (když do toho nepočítám daný incident), muž nejspíše o to nejlepší v něm shodou nešťastných okolností právě přišel. A náhle jsem i já, pro změnu ve svém životě osobním, začal znovu tápat, neboť ani mně se zrovna příliš nedařilo, jen jsem v sobě nenašel odvahu řešit to takto ostře navenek.

A tak bylo rozhodnuto! Podzemní rajonáda musí mít co nejpoetičtější provedení a vše zlé v ní musí býti zažehnáno a přeměněno jen v to ryze pěkné. A tak Vera, na popud Alexandry, pozvolna začala budovat partnerský vztah s Menorem a Kristián konečně došel reálného naplnění v podobě niterního přání, jenž mu splnil tajemný kouzelník, zčistajasna se zjevivší uvnitř těchto prostor. A jak tajemně se v nich objevil, tak rychle se z nich zase vytratil.

Právě onen incident, zmíněný výše, dává odpověď na to, proč byl prvotní City Means mnou zpracován do jisté míry právě tak poeticky a nikoliv přehnaně hrdinsky dramaticky. Ona příhoda s mužem v čajovně, vlastní neuspokojivý životní stav jakožto hledání pomyslné třinácté komnaty za něčím na první pohled banálním, mě vedly právě k onomu uvědomění, že když alespoň text onu možnost má, proč toho nevyužít a splnit si na onom kousku papíru to, co je v běžném bytí, vlivem mnohdy krutého a nespravedlivého osudu, reálně nemožné.

Po tomto upřímném doznání snad již konečně správně pochopíte můj spisovatelský záměr a změní se váš úhel pohledu na moji celkovou tvorbu. Možná že někteří z vás to přímo znáte ze svého vlastního života, když se vás někdo zeptá, zdali v poslední době došlo k nějakým převratným změnám a vy odpovíte: naštěstí ne, vše zůstává v zajetých klidných kolejích.

Právě toto se stalo mým hlavním záměrem v románových počinech, kdy jsem se snažil připomenouti výhradně to pěkné a tomu ryze negativnímu se pokud možno nějak vyhnout. Nešlo to pokaždé, ale myslím, že v prvotním románovém City Meansu se mi to nakonec povedlo. Pokud jste to tak při četbě cítili i vy, vážení čtenáři, je to nezvratný důkaz toho, že má snaha nepřišla vniveč. Pokud však stále máte k mým literárním počinům jisté výhrady, snad daná literární filozofie dojde naplnění v mých dalších dílech. Vždyť za co by život jinak stál, kdyby se v něm měl člověk donekonečna jen trápit. Když ale, znovu opakuji, onen kousek papíru onu možnost má a umí i v těžkých životních chvílích zaznamenat něco pěkného, proč toho následně plně ryze pozitivně nevyužít, říkám si znovu a znovu a následně tak i činím. No považte sami, vážení čtenáři, nemám alespoň v tomto pravdu?

A co soudíte o čajovnách vy, vážení čtenáři? Chodíte si do nich občas posedět, nebo snad dáváte přednost jinému pohostinství? Co soudíte o onom nerudném člověku, o němž jsem se tu zmiňoval? Zastáváte jeho životní názory, nebo spíše soucítíte s onou rodinou, již slovně dotyčný napadl? Oblíbili jste si v prvotním City Meansu moji Podzemní rajonádu? Zavítali byste do ní rovněž rádi, nebo k ní zaujímáte spíše opačné stanovisko? A co míníte o mém ryze poetickém stylu psaní? Je namístě vyžívat se výhradně v takovýchto pasážích, na úkor oněch srdcervoucích vážných dramat rozepsaných do sebemenších detailů?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor