Hovory o planetě Zemi aneb jak to mělo či nemělo býti (autor – Martin Jabkenič)

Hovory o planetě Zemi aneb jak to mělo či nemělo býti

Již pětadvacet let přežíval na tomto světě

žádnou velkou radost z toho však neměl

Neustále z něj vnímal jen ono negativní

jenž bránilo mu jakkoliv si života naplno užívati

 

Tu zvíře ve volné přírodě napadlo člověka

a netrvalo dlouho a stihla ho krvavá odplata

Tu zase teroristická organizace útokem pohrozila

a výsledkem poté byla hromadná poprava

nejméně padesáti nevinných civilistů

jež nedobrovolnými oběťmi se stali

onoho všemi obávaného Islámského státu

 

Aby těch tragédií nebylo málo

tak enormní sucho o slovo se přihlásilo

a s ním spojené devastující požáry

sužující téměř celou Austrálii

 

Kdežto mezitím u břehů Francie

pro změnu řádily tajfuny zběsilé

Domy, mosty, města, vesnice

to vše z mapy světa vymazáno bylo

v jedné pouhé vteřině

 

I když dotyčný nic z toho přímo na vlastní oči nezažil

přeci jen nejednou krušné okamžiky byl nucen si prožít

To když jeho známý se zákeřnou zhoubnou nemocí bojoval

a nebýt včasné léčby a následné operace

možná že by daný nerovný boj i prohrál

 

Tato zkušenost stala se poslední únosnou kapkou

pro muže, jenž jednou provždy hodlal skoncovati

s planetou krutou nehostinnou

A to za přispění speciálního chemického produktu

jenž bezbolestnou cestou na smrt nemocným

napomáhal k jejich šetrnému důstojnému odchodu

 

Dotyčný a parta vyvolených

stanovili si pevně daný cíl

vymýtit vše živé z planety Země

a to v jeden jediný okamžik

jak jinak nežli obdobně bezbolestně

 

Vše proběhlo následně

a sice že z pěti kontinentů a oceánů naráz

do ovzduší vypuštěny byly speciální bomby

pod záštitou operace Mars

jež explodovaly právě v onen smluvený stejný okamžik

a jejichž obsah následně snesl se zpět na planetu Zemi

kde vše živé taktně poté zahubil

 

A tak jednou provždy

uzavřela se kapitola třetí planety sluneční soustavy

 

Pohled z hůry na ni nebyl příliš pěkný

ať se to týkalo mrtvých zvířat

či kdysi aktivních lidských civilizací

nemluvě o scenériích přírodních

 

A přesto, i přes onu všudypřítomnou smrt

kýžený mír planetu Zemi konečně zastihl

neboť zvířata sebe již více surově nenapadala

stejně jako onen lid druhé násilně nevyhlazoval

Přičemž po čase rovněž ustaly i ony přírodní živly

neboť neměly z čeho bráti potřebnou energii

 

Tak stalo se zásluhou oněch vyvolených

jež zasazovali se o společný mír

a jehož nakonec také dosáhli

i když vlastní životy za něj byli nuceni položit

 

Po zveřejnění daného příspěvku

zvedla se okamžitě vlna odporu

Prý jak někdo může takto násilně uvažovat

a zánik planety Země za všechny jednostranně schvalovat

 

Zde na Zemi dle rozhořčených pisatelů

jest plno krásných rodících se momentů

Za všechny jmenovitě narození dítěte

jež matka na svět přivede

a poté i s otcem coby šťastná rodina

podílí se na chodu onoho našeho krásného pozemského světa

 

Autor příspěvku se rozhodně nenechal zahanbit

a novým argumentem překvapil

To když onoho potomka přirovnal ke zhoubné rakovině

která v těle ať již dospělého či právě batolete

časem tak jako tak začne bujet

a tím ona rodinná idyla dojde svého nezvratného konce

 

Rozpoutány tak byly nové vzájemné nevraživé vášně

o nichž by se daly psáti obsáhlé statě

Ty paradoxně měly jedno společné

a sice že zasazovaly se o blaho naší rodné Země

 

Jen autor článku a jeho četní kritici z řad čtenářů na straně druhé

vše vnímali v rozdílných to kontextech

A tak o vzájemné smírné dohodě

nemohla býti v dohledné době řeč

 

Kdo tedy nakonec pravdu měl?

To ať posoudí sám patron naší planety ctěné

pokud tedy někdo takový vůbec existuje

 

Já za sebe proto raději rozloučím se

a popřeji pevné nervy v nalezení oné pravdy

které snad jednou úspěšně dopátráme se

 

Bude to za měsíc či až za rok?

Těžko mohu něco předčasně slíbit

neboť nejsem žádný rozený to prorok

 

I já jsem jen pouhý člověk

jenž o chodu lidského života v mnohém pochybuje

Třeba když někomu popřeji do nového roku mnoho štěstí

a podvědomí hnedle začne filozofovati o tom

jaká všechna stihnou dotyčného neštěstí

 

Zasloužím si pak

obdobně jako autor onoho obsáhlého článku

vaše jednoznačné odsouzení?

Rubriky: Mix | Napsat komentář

Výzva (6)

Výzva (6)

O Vantelbooklistu jsem se zde zmiňoval nedávno. Pocházel z úplně prvního dílu mé městské ságy s názvem „City Means – Město plné návratů“. Nyní bych tedy volně přešel k takzvaným Pěnkalinkám, jež pro změnu náleží druhému dílu s názvem „City Means II. – Město plné dialogů“.

Vy, co jste zde na webu daný počin četli, již víte, že se jedná o jistý rébus, v jehož konečné fázi coby luštitelé docílíte požadovaného obrazce. K němu se dopracujete tak, že na papír sepíšete jednotlivé věty, do nichž pak pracně zakomponujete jisté nesrovnalosti. Ty poté vyhledáte, pospojíte a požadovaná Pěnkalinka je hotová. Jedná se tak o mravenčí práci, jež člověka stojí značné úsilí a také nervy.

K tomuto rébusu mě inspirovalo Sudoku, jenž všichni velmi dobře známe a kde se pro změnu pracuje s čísly, i když rovněž existují i Sudoku s písmeny. Jako další mi k inspiraci posloužily na první pohled dva totožné obrázky, jež se však ve skutečnosti od sebe liší v nepatrných detailech. Rovněž netřeba blíže představovat.

Nejinak se to má s onou Pěnkalinkou, jíž v mém podání vdechla život Ema Chardová. Právě ta neprožívala zrovna dvakrát šťastný život. Měla problémy jak ve škole, tak i s rodiči, jakožto se svojí první velkou láskou a nutně potřebovala vybít si trýznivé emoce. Východiskem se pro ni stal papír, kam sepsala věty, jež dráždily její mysl. A onen jí sestavený předmět pak měl představovati cosi niterního, po čemž bezmezně toužila.

Opět na tom prosím nehledejte nic složitého. Je to jako s oním Vantelbooklistem: papír si můžete bez problémů zakoupit v papírnictví, ony věty si pak sestavíte sami či je za vás vytvoří někdo jiný, když se na to nebudete cítit, a stejně tak i vámi danou niterní věc. A vlastně to nemusí být jen práce s větami, i obrázky se dají k vytvoření takové Pěnkalinky použít, jak již bylo mnou výše zmíněno. Prostě jak uznáte za vhodné.

Když tak o tom přemýšlím, každého z nás něco v životě tíží, každý z nás touží po něčem, co je jeho srdci nejbližší. A mnohdy to může býti právě něco nedostupného. Taková Pěnkalinka nám ono vysněné však může alespoň částečně vynahradit. Podobně jako u Vantelbooklistů i zde opět sehrává svoji významnou roli lidská psychika. Zkrátka a dobře, kdo má rád rébusy jako je Sudoku, ten si zde přijde na své.

A čemu v osobním volnu dáváte přednost vy, vážení čtenáři? Luštíte rádi, ať už ono Sudoku, osmisměrky či snad uznáváte jiné hlavolamy? A pokud ano, vyzkoušeli byste si rádi moji Pěnkalinku, nebo ji považujete za něco neadekvátního?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Rubriky: Výzvěnky fejetonkové aneb zápisníček jednoho autora | Napsat komentář

Zesnulému s láskou (autor – Martin Jabkenič)

Zesnulému s láskou

Dnes je tomu již úctyhodných patnáct let

co jsi od nás nadobro odešel

tam na druhý břeh

z něhož není cesty zpět

 

Říká se že bolavé rány zhojí čas

avšak co naplat, mně stýská se pořád!

Po dotyku tvých vroucných dlaní

Po hřejivém slovíčku z tvých úst

Po tvé celistvé výjimečné osobnosti

jež měla tolik radosti na rozdávání

a přitom žila ve vší počestné skromnosti

 

Nikdy jsi neodmítl pomoc druhým

i když neprožíval jsi zrovna šťastné období

kdy nemoc zhoubná zlá počala v tobě bujet

a ty kvůli ní zažil sis chvíle perné

 

Nikdy jsi to na sobě však nedal znát

i když to musela býti muka vpravdě bolestivá

Za to všechno budiž ti dík

muži můj milovaný, jedinečný

 

Jednou se možná naše cesty protnou

až rovněž já nebudu onou personou živoucí pozemskou

Poté konečně spočineme v oněch náručích vroucných

jako dva šťastní nalezenci

 

Společný nebeský dům bude nám patřit

s nebeskou zahradou nedaleko nebeského nároží

kde pravidelně shledáme se s těmi

co rovněž onen pozemský svět již opustili

 

Na nebeské představení poté zajdeme se podívat

či studiem v nebeské knihovně se zaměstnáme

a teprve až s příchodem večera

do svých nebeských obydlí pozvolna zavítáme

 

Ano, přesně takto tomu bude

až my dva se na onom druhém břehu sejdeme

a vzájemně jeden druhému vylijeme srdce svá přetěžká

srdce osudem kdysi toliko zkoušená

 

Ach promiň!

Promiň mi můj choti zesnulý nejdražší!

Já nechala se sněním příliš unésti!

 

Však co mi také zbývá

když ty tu po mém boku hodnou dobu nejsi

a já, nešťastná, musím si tak zoufat

snažíc se k tobě cestu schůdnou nalézti

 

Proč jen vše komplikované tak býti musí

a my přeživší přicházíme o své nejbližší?

Přičemž sami máme do onoho skonu daleko

a tak mnohdy na život si sáhneme

aby ono naše trápení předčasně uspíšeno bylo

 

Ne, neboj se muži zesnulý můj

já nevrazím si do srdce onen obávaný to nůž

Však věř mi že nelehké pro mne stále je

právě onen svůj život počestný

vésti tu nadále bez tebe

 

Proto tě snažně prosím:

přimluv se tam na druhém břehu

ať po svém přirozeném skonu

sdílím posmrtné bytí po tvém boku

 

Já, Helga Larožská

ta co v úctě Boha má

a přeje si jen to jediné

a sice býti šťastná opět s tím

kdož byl jejímu srdci nejdražší

v onom světě pozemském

 

Tímto končím svojí zpověď

zdrávas, otčenáš, amen

Rubriky: Mix | Napsat komentář

Výzva (5)

Výzva (5)

Psaní samo o sobě nebývá jednoduchou tvůrčí činností, kór když v sobě máte zakořeněné dvě neustále se hádající složky: v mém případě Diktátora s onou Konkubínou. Takto mnou byly kdysi pojmenovány a doposud mne neopustily.

Tyto dvě složky si uvnitř mého mozku vydobyly jisté výsostné postavení. Jak již víte, ona Konkubína má na starosti veškeré mé literární prameny, onen Diktátor pak kontroluje nosnost mnou sepsaného textu a zasazuje se výhradně o jeho profesionální upotřebení.

Ano, je to tak. Já sám bych rád psal s jistou lehkostí, leč něco takového mi není bohužel dopřáno. Neustále tak uvnitř sebe vnímám ostré vyhrocené spory, jež jsou mi krajně nepříjemné. Ohledně inspirací takzvaných závazných literárních témat tak nemám, ze strany Konkubíny, nouzi. To v praxi znamená, že zhruba na patnáct let mám po tvůrčí stránce vystaráno. Řekli byste: co si ten Tom Patrick stěžuje, co já bych dal za to, kdybych na tom byl stejně, tedy ohledně oné přicházející inspirace.

Leč to je právě ten problém. Ano, vystaráno z hlediska inspirace sice mám, ale „číslo patnáct“ je na mě přeci jen příliš moc velká zátěž. Ony tvůrčí náměty nepříjemně tlačí na mozek a nelze si tak od nich alespoň na chvíli odpočinout. A pak stačí vidět pouhý úryvek z nějakého filmu či prožít cokoliv z osobního života a jsem ztracen.

Své náměty a literární počiny jinak po tematické stránce mám v oblibě, ale vše probíhá, jako by mi po boku stál nerudný šéf, jenž vše komplikuje svým netaktním přístupem. A to ve smyslu: tady to je a do týdne ať je to hotové“.

Nastává tak typický střet zájmu. Já sám bych si třeba rád přečetl nějakou pěknou zajímavou knížku, leč mnohdy to není v mých silách. Mám při tom pocit, když se o to pokusím, jako by na mne spadlo cosi těžkého, co brání vstát. A obdobně pak bojuji se psaním svých literárních počinů. Dělá mi potíže soustředit se na text, kdy provokují jednotlivé vnitřní dějové obrazy, jež bych urgentně potřeboval vidět naživo. A to vše opětovně za asistence Diktátora a Konkubíny.

Ne nadarmo proto někdejší medailonek o mé literární tvorbě v Nymburském deníku začínal slovy: „Kolikrát já už knihu City Means viděl jako film“. Ano, filmové či televizní zpracování jakéhokoliv mého knižního počinu by mi psychicky ulevilo od neustálého nátlaku onoho Diktátora. Kdyby se můj život ubíral správným směrem, tak bych se stal filmovým režisérem, nikoliv spisovatelem. Jenže právě ona filmová profese je v porovnání s psaním mnohem náročnější. Na film musíte sehnat potřebnou sumu peněz, herce přesvědčit, aby hráli podle vašich představ, kdežto u psaní nad svými zamýšlenými postavami máte větší kontrolu a ony se vám tak bez protestů podvolují. Leč mne stále něčím převyšují a jsou až příliš živelné! Holt spisovatel, ten nelehký způsob života má, nejen tedy horník, řidič kamionu či pilot letadla.

A jak to máte se svým vlastním vnitřním já vy, vážení čtenáři? Také jste s ním ve vzájemné při? A pokud ano, jak s tím vším bojujete?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Rubriky: Výzvěnky fejetonkové aneb zápisníček jednoho autora | Napsat komentář