Výzva (22)
Minule jsem tu ve výzvě hovořil o muži, co nezvládal vlastní život vlivem nepřízně osudu. Je to vážně zajímavé, jak na něj, my lidé, nahlížíme a to s ohledem na náš aktuální věk. Zatímco děti povětšinou rády objevují doposud jim skryté taje a ve svém pozemském bytí dokáží plně rozvíjet svoji bujnou fantazii, dospělí se v něm povětšinou neúměrně stresují z přemíry pracovního nasazení a z toho, co vše je ještě čeká, co vše musejí ještě stihnout zařídit.
Ano, jednou prostě ono bezstarostné dětství skončí a jedinec jako takový bude muset prokázati, jak ve svém vlastním životě následně obstojí. Kdy pak bojuje o své právoplatné místo v něm jakožto s nástrahami osudu a jeho překážkami. Takový člověk o nich leccos již ví a jaksi i počítá, že jim bude jednou vystaven, jenže když ony obtíže pak nastanou, přeci jen je tím vším zaskočen a říká si: „Proč zrovna toto muselo nyní potkat mě a ne někoho jiného?“
Podobně na tom byla jedna moje kamarádka, jíž se na pokožce udělal červený flek. Její mamince se to nezdálo a tak společně navštívily lékaře. Z běžné vyrážky se však vyklubal zákeřný lymfom a tak následovala nezbytná hospitalizace v nemocnici s nespočtem ozařování. Daná událost se pro rodinu nemocné stala těžkou životní zkouškou. Ona má kamarádka byla od přírody však velkou bojovnicí a nehodlala se jen tak lehce vzdát. Já a ostatní si tak ze srdce nyní přejeme to jediné: ať v oné snaze nepoleví a zákeřnou zhoubnou nemoc jednou zcela porazí.
Abych se vám rovnou přiznal, nemám příliš v oblibě obdobné smutné příběhy ze života a to ani coby literární náměty jakožto jejich následné filmové adaptace. Respektive abych to upřesnil, nedokázal bych takovéto surové příběhy plné tragiky osobně literárně zpracovávat. Ve svých počinech se jich snažím jen zběžně dotýkat, jak tomu bylo již v prvotním City Meansu, v případě Heleny Kantové, zesnulé to manželky Helmuta Florenta. Opět jsem tu tak uplatnil ono své zavedené, že když text tu oficiální možnost má, může se jeho prostřednictvím připomenouti něco pěkného, tedy o dané nemoci se pouze v nástinu zmíniti. To znamená, že se nevyžívám v neúnosných bolestech postižené a ta tak na onom kousku papíru zbytečně dlouze netrpí a v pokoji a v míru odchází z tohoto pozemského světa.
Jistou naděj na důstojný přechod, tam na druhý břeh, pak dává knižní trilogie Raymonda Moodyho, jíž vlastním pod názvem Život po životě coby souborné vydání. Jen v málo případech se stává – uvádí se v ní – že by se příznaky prožitků blízkosti smrti nesly v duchu pekelných zážitků. Ba právě naopak, mnozí z těch, co je prožili, na sobě pociťovali pokoj, klid a mír a odmítali se navrátit nazpět do života, jak jim tam na onom pomyslném druhém břehu bylo dobře!
I přesto, mě osobně, strach ze smrti neopouští, neboť jsem se nechoval k druhým vždy slušně, ať již přímo navenek, či jen v pouhých myšlenkách. Ale to všechno již ode mě víte z minula. Stejně jako to, že každý z nás má jak onu stinnou tak i onu dobrou stránku, avšak záleží čistě na takovém člověku, pro jakou z nich se nakonec osobně rozhodne. Proto se rovněž nesmíte podivovat mojí časté zmínce o průvodci, takzvaném vševědoucím, jehož by měl mít každý z nás a jenž by pokaždé rozhodl v náš prospěch a navíc osvobodil ze spárů nehostinného nepřejícného osudu. Snad tohoto poznání každý z nás jednou dojde. A pokud ne přímo zde na tomto pozemském světě tak snad v oné říši posmrtné. To by mě velice z celého srdce potěšilo.
A jak vzpomínáte na své dětství vy, vážení čtenáři? Bylo, obdobně jako v mém případě, převážně šťastné nebo jej provázelo ryze to negativní? A jak naopak nahlížíte na své dospívání a pozdější věk dospělosti či stáří? Změnilo se tam něco zásadního oproti onomu věku dětskému? Prošli jste si i vy, osobně či přímo někdo z vaší rodiny či blízkých přátel, obdobným těžkým obdobím, do něhož zasáhlo zhoubné onemocnění? A co soudíte o mém spisovatelském záměru psát výhradně poeticky, když onen text tu možnost má? Jak na vás po četbě prvotního City Meansu zapůsobila ona pasáž o Heleně Kantové? A četl někdo z vás knihy týkající se prožitků blízkosti smrti od Raymonda Moodyho? A pokud ano, co jste si z nich vy osobně moudrého odnesli?
Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.
Tolik autor