Bonus číslo 8 – Osmá povídka Radovana Litevského

Bonus číslo 8 – Osmá povídka Radovana Litevského

Toto se událo již před rokem, ale stále to před sebou vidím zcela jasně zřetelně živě, jako by tomu bylo dnes. Mám k vám být upřímný? Nuže, dobrá. Ano, věřím, že se lidem v životě dějí čas od času náhody. Ale kdyby mi někdo před onou událostí tvrdil, že zná člověka, jehož provázejí takřka na každém kroku, nevěřil bych mu. Nyní ale zastávám zcela opačný názor, i když jsem se s něčím podobným prozatím setkal pouze u jednoho jedince. Jmenovitě tedy u mého budoucího otčíma, který navždy obohatil můj život o něco mysticky neuvěřitelného.

Ale abych nepředbíhal. Pro lepší pochopení se musíme vrátit v čase, do doby, kdy jsem neprožíval já a ani má rodina zrovna šťastné životní období. Tehdy nás navždy opustil náš milovaný dědeček. Pro náš rodinný klan to byla velmi citelná rána, neboť jsme ho já, moje maminka a babička velice milovali a nedokázali si bez něj dále představit život. Děda byl nesmírně hodný člověk, a jak řekla po pohřbu babička, takoví se rodí jednou za čas. A maminka k tomu hned připojila, že kdyby se opět konala anketa o nejoblíbenějšího Čecha a náš dědeček by byl veřejně známou osobností, dozajista by se v hlasování umístil na prvních příčkách.

Ano, dědečka jsme si v životě nepovažovali pouze my z rodiny, ale i mnozí jeho bývalí spolupracovníci, a pak i ti, pro něž na zakázku dokázal vyprojektovat takřka cokoliv. Není divu, již od mládí děda disponoval nemalým talentem a svůj první dům navrhl již ve svých dvanácti letech. Po vyučení a vojně pak ve svých pouhých pětadvaceti nastoupil do svého prvního zaměstnání v projektové firmě pana Opata, v níž vydržel až do svého důchodu. Ani v něm však zbůhdarma nezahálel a i nadále uplatňoval svůj talent pro druhé.

Bohužel dědův život dostihl krutý osud a to v pouhých sedmdesáti dvou letech, kdy skonal na rakovinu. Začalo se to u něj projevovat značnou únavou. Na počátku jsme to začali přirovnávat k nástupu jara, což není nic neobvyklého. Jenže právě ona únava nabírala na čím dál větší intenzitě. Děda se dále cítil značně vyčerpaně, ani práce mu nešla od ruky tak jako dřív. A tak mu to nedalo a zašel k lékaři. A ejhle, z původní lékařské hypotézy, že se jedná o prachobyčejnou chřipku, se zčistajasna vyklubal zhoubný nádor na konečníku.

Tak následoval urgentní přesun do nemocnice a následná operace, jež naštěstí dopadla dobře. I tak ale dědeček za své zdraví musel zaplatit. Byl mu zaveden speciální vývod z břicha a lékaři mu domlouvali, aby omezil fyzickou námahu. Jenže to neznali našeho dědu. Ten rozhodně nehodlal doma zbůhdarma sedět se založenýma rukama. A tak dál ,,aktivně“ odpočíval, jak tomu sám říkával. Byl tu opět pro druhé a snažil se jim plnit sny o bydlení.

Takto aktivně dědeček dokázal od operace žít zhruba další tři roky. Bohužel, nemoc se vrátila a on musel být znovu hospitalizován. Měl naplánováno celkem pět ozařování, dožil se však pouhých dvou. Náš děda se držel statečně, dokonce nám z lůžka po oné druhé chemoterapii byl schopen zamávat, již v tu chvíli to s ním však vypadalo velmi špatně, neboť metastáze pronikly do celého jeho organismu. Co nás coby rodinu rozčarovalo, byl přístup spolubydlících na pokoji, kteří si den před jeho skonem stěžovali na to, že se vůbec nevyspali. Cožpak nemohli místo toho projevit soucit nad jedním na smrt nemocným člověkem? Co by jim trocha té vstřícnosti udělala?

Konal se tedy pohřeb, jehož se kromě nás, rodinných příslušníků, zúčastnili i četní dědovi kolegové z bývalé práce a rovněž i několik jeho spokojených klientů, jimž projektoval byty. Taktéž na smuteční hostině sešlo se několik významných person. Především mezi nimi moji pozornost upoutal strýc Jindra, jemuž již bylo úctyhodných devadesát tři let. Na svůj takto pokročilý věk působil čile, i když za sebou měl operaci srdce. Při pohledu na něj mě ihned napadlo: proč i našemu dědečkovi nebylo dopřáno dožít se takto požehnaného stáří, vždyť za svoji obětavost pro druhé by si to určitě zcela zasloužil.

Existuje na světě vůbec nějaká spravedlnost? Jako kdyby tu oba dva, tedy děda a strýc Jindra, nemohli vedle sebe právě sedět. Zajisté by si měli o čem povídat. Za ta léta strávená na tomto pozemském světě se v podstatě zase tak často nepotkávali, neboť strýček poměrně dost času pobýval v cizině, ale „na stará kolena“ se poté, co mu dojíždění začalo dělat problémy, usadil v naší rodné zemi. Náš děda se od něho mnohému přiučil a tím obohatil už tak svůj vlastní pestrý život.

Co na to všem bylo smutné, že babička s dědečkem by zanedlouho oslavili padesáté výročí od svatby. Místo ní se však konala tato smuteční sešlost za jednoho skvělého člověka, jež se, jak babička trefně poznamenala, a já to tu s hrdostí ještě jednou připomenu, rodí jednou za dlouhý pozemský čas.

Ano, vím, v úvodu jsem vám slíbil, že pohovořím o svém otčímovi, leč i toto obsáhlé o mém dědečkovi tu bylo namístě, neboť na samotném konci mého vyprávění dané nabude na značném významu.

Nyní tedy již volně přistupuji k tomu, co jsem nastínil výše ve svém úryvku.

Otčímův život se začal psáti před necelými sedmdesáti lety. Narodil se na Moravě a to do rodiny majitele pivovaru a vyučené krejčové.

Původně se tedy předpokládalo, že otčím půjde ve šlépějích svého otce. Že po něm zdědí pivovar a stane se tak v rodině dalším významným sládkem. Leč zhruba po sedmi letech tomu bylo zcela jinak. Otec nečekaně zemřel a pivovar tak přešel na jiného majitele. Otčím by se o něj stěží dokázal postarat, neboť mu onehdy bylo právě oněch pouhých sedm. Sama jeho matka se pak na jeho chod necítila, dosti ji zaměstnávala ona krejčovská práce. Navíc jí v té době byl nabídnut mnohem výhodnější post s možností kariérního postupu a tak se i se synem přestěhovali.

Otčímovi chvíli trvalo než se s novým prostředím sžil. Mnohem obtížněji se mu v něm hledali kamarádi. A tak se z něho stal samotář, který před realitou utíkal do svého světa fantazie, zpět na Moravu, kterou tolik miloval. Zejména tamní lidové písně mu nesmírně učarovaly a tak se nelze diviti tomu, že snil o tom, že se jednou stane profesionálním pěvcem, jež s orchestrem sjezdí svět křížem krážem.

To se otčímovi částečně později splnilo. Po ukončení povinné devítiletky začal studovat průmyslovku a po večerech navštěvoval kurzy zpěvu. Rodině se v té době dařilo. Otčímova matka byla ve svém zaměstnání velmi spokojena a její syn střední úspěšně zakončil maturitou. Přitom dál hodlal uskutečnit svůj velký sen. Již během studií se pokoušel dostat na konzervatoř, leč opětovně mu to nevyšlo a tak nastoupil do svého prvního zaměstnání a sice jako elektrikář.

Přišel však povolávací rozkaz a otčím byl odveden na vojnu, kde z počátku působil u letectva. Na svůj milovaný zpěv však nezanevřel ani tam. Zjevně měl nemalý talent, neboť byl následně přeřazen do vojenského souboru. A tak se alespoň částečně uplatnil v tom, v čem odmala tolik vynikal.

Po ukončení základní vojenské služby se otčím vrátil ke své původní profesi elektrikáře a oženil se se svojí první partnerkou. Z onoho svazku se jim posléze narodil syn. Otčím se vedle toho stále pokoušel uplatnit svůj pěvecký talent, což se mu nakonec povedlo, kdy zazářil v několika filharmonických uskupeních.

A tak život šel dál a otčím v něm rozhodně neměl nouzi o další dějové zvraty. Stačil v něm prožít další dvě manželství, z nichž vzešli další potomci. Taktéž na poli pracovním byl vystaven jistým výzvám. Z původní profese elektrikáře přesedlal na zámečníka, poté na svářeče či pokladního. Jistou dobu dělal i nočního vrátného až se usadil na postu správce hokejového stadionu, na němž už vydržel až do svého důchodového věku. Hudba ho přitom provázela i nadále.

Právě na jednom z vystoupení se seznámil s mojí matkou, která taktéž s různými hudebními tělesy sjezdila téměř celou Evropu. Jinak ale vyučovala v lidušce hru na violu. A co se nestalo, ti dva se do sebe zamilovali. V té době měl otčím za sebou tři manželství, z nichž vyženil tři potomky, kdežto moje matka pouze jedno, z něhož vzešla moje maličkost. Postupně jsem se se svým budoucím otčímem začal shledávat i já, to když k nám z Prahy, kde dělal onoho správce, začal jezdit na návštěvy, pokud mu to tedy volný čas dovolil. Od prvního pohledu mi byl celkem sympatický a i babička ho velmi vřele přijala.

Za nějaký ten čas se pak konala svatba, kde jsem se mimo jiné seznámil i s jeho potomky, jež již sami měli děti. Otčímovi nic nebránilo v tom, aby se u nás zabydlel pod jednou střechou, neboť v té době dosáhl důchodového věku, a byt v Praze, v němž doposud pobýval, poté přepsal na svoji dceru. Otčíma bohužel neprovázely jen šťastné životní okamžiky, ale bohužel i ty smutné, kdy mu v úctyhodném věku devadesáti let zemřela maminka, jíž tolik miloval. Ta před svým skonem hodnou dobu pobývala v léčebně pro dlouhodobě nemocné, ale odešla z tohoto světa údajně v poklidu, ve spánku. V té chvíli jsme se já a moje rodina snažili otčímovi býti co možná největší oporou stejně jako když jsme tu byli jeden pro druhého, když na věčnost odešel náš děda.

Otčím s námi tak prožil celé první léto. Čas ovšem nezadržitelně plynul dál a naráz tu byly Vánoce. Čas pohody a odpočinku. Každý z nás si dané po zásluze dozajista zasloužil, neboť jsme za ten rok všichni byli pracovně dosti vytíženi. Abych se vám však na rovinu přiznal, tak konec tohoto roku pro mě nebyl zrovna onou pomyslnou procházkou růžovou zahradou. Sice jsem stále ještě pracoval v jednom nejmenovaném týdeníku, leč co mi to stejně jako ostatním zaměstnancům bylo platné, když se v poslední době stále více mluvilo o tom, že možná po pětadvaceti letech nepřetržitého fungování skončíme. A nyní před Vánoci to bylo aktuálnější než kdy dřív!

Abych nenarušil onu sváteční atmosféru, rodině jsem se o tom prozatím rozhodl nezmínit se. O to více u mě znovu naplno propukla nákupní horečka, kdy jsem se snažil nemyslet na to smutné a svojí mysl naopak zaměstnával něčím pěkným. Shánění dárků mi odjakživa činilo nemalé potěšení, ať už šlo o jakékoliv významné události: svátky, narozeniny či životní jubilea, Vánoce přitom nevyjímaje. Ohledně těch má nákupní horečka mnohdy započala již kolem letních prázdnin, s příchodem července. Pravda, ani já nebyl, co se vhodného výběru týkalo, příliš originální: nějaké to oblečení, knížky, případně DVD. Ale co, hlavně že ono dané každoročně pod stromečkem slavilo úspěch. A tak zatímco se babička vždy těšila z křížovek, osmisměrek a dalších rébusů, maminku zas potěšily knížky o životním stylu a o zdravé výživě, jejíž byla zapálenou propagátorkou.

Ale co pořídit pro otčíma? Přeci jen jsem ho nestačil za tak krátkou dobu úplně poznat. Ale co, nějak už si poradím, řekl jsem si a dal se do shánění dárků i pro něj. Nijak to mnou nebylo zbytečně dramatizováno, onu radost zajisté udělají obdobně zakoupené produkty, byl jsem přesvědčen.

Zhruba do čtrnácti dnů se mi vše zásadní, co mnou bylo naplánováno ke koupi, podařilo sehnat: Ze zahraničních knih biografie o někdejších amerických prezidentech, z těch českých pak medailonky někdejších divadelních, televizních a filmových hvězd stříbrného plátna. Z DVD to pak byla ucelená kolekce deseti filmů věnovaných vesmíru, neboť se mi otčím jednou mezi řečí svěřil s tím, jak moc ho zajímá. A stejně tak nemohl urazit dokument o legendách českého a světového hokeje. Nakonec došlo i na oblečení. Od mamky jsem věděl, že její současný partner má velikost XXL. Po projití několika butiků se konečně zadařilo a já pořídil dobře padnoucí pánské kalhoty a džíny, k nim pohodlný svetr a došlo i na vkusně zateplenou zimní bundu.

Měl jsem z toho všeho dobrý pocit a nemohl se dočkat, až otčím dárky ode mě pod vánočním stromečkem rozbalí. To jsem však ještě netušil, co bude následovat. Ale abych nepředbíhal. Do Štědrého dne zbýval týden a nás stejně jako ostatní rodiny zaměstnával tradiční předvánoční úklid. Samozřejmě že se našel čas i na odpočinek a to nad oddychovým rodinným filmem či pěknou pohádkou. A právě před jednou z nich ještě proběhlo slosování Sportky. Otčím se jen tak v žertu rozhodl, že si nanečisto zkusí tipnout ona vytažená čísla. Bylo to neskutečné! Všechny se mu je podařilo správně uhodnout! Jak první tak i druhý tah a rovněž Šance vyšly v jeho prospěch! Kdyby si býval byl vsadil, mohl vyhrát přes padesát milionů! Všichni jsme tím byli dokonale šokováni a to nás otčím ještě dorazil tím, když to vše vzal s naprostým klidem a svěřil se, že něco podobného se mu v životě stalo již nesčetněkrát.

To nebylo zdaleka vše, o den později otčím uhodl zcela přesně četné repliky z nové české pohádky, jež měla v televizi svoji čestnou premiéru! Nikdy předtím ji neviděl a vlastně ani vidět nemohl, neboť doposud nebyla nasazená do distribuce pro kina. Jak to jen otčím dělal? Jeho odpověď opět byla zcela prostá a zněla, že dozajista nebyl první a nebude ani zdaleka onou poslední lidskou personou, jíž se něco takového povedlo a povede.

Leč ono tajemno nebralo konce, i když protentokráte jsem jeho přímým svědkem byl pouze já sám, neboť se jednalo o pouhý sen. V něm všechny mé dárky pro otčíma nakonec vyšly zcela naprázdno, neboť je již dávno vlastnil. Celý zpocený jsem se ve svém pokoji probudil a chvilku byl úplně mimo, neboť jsem vše považoval za skutečné. Teprve až pak mi došlo, že se jednalo o pouhou snovou vidinu, leč tak skutečnou, jaká jen může být.

Váhal jsem, zdali se o svém snu někomu z rodiny přímo zmínit. Nakonec k tomu nedošlo, i tak ale daný sen nešel pustit z hlavy. Za jiných okolností bych mu třeba nevěnoval zase tak velkou pozornost, vzhledem ale k tomu, čím vším mě otčím již dokázal překvapit, to tak jednoduché pro mě nebylo, avšak ustál jsem to.

A pak konečně nastal Štědrý večer. Co jsme se ho všichni načekali! A to po zásluze.

Já a maminka jsme připravili bramborový salát, otčím dostal na starost kapra a babička napekla spoustu báječného cukroví.

Poté co jsme se dosyta najedli a to za poslechu vánoční muziky, byl pak již čas odebrati se z jídelny do vedlejšího obývacího pokoje, kde na nás pod stromečkem čekal další vánoční příděl, tentokráte v podobě vánočních dárků. Asi nejvíce jsem se těšil přeci jen já, neboť právě ode mne jich tu dohromady bylo přítomno nejméně na dobrých třicet. Jak jsem se vám již zmínil výše, obdarovávání druhých mi vždy činilo nemalou radost, jenže to jsem ještě netušil, co záhy nastane.

Rozdávání dárků se jako pokaždé ujala moje maminka. Každého z nás spravedlivě podělila, a tak se babička mohla opětovně těšit z nových osmisměrek, já z nového DVD filmu, o nějž jsem si napsal a otčím… z knižní biografie věnované zahraničním prezidentům, jíž však již vlastnil. To mne, přiznám se, trochu zamrzelo, otčím to však přijal s nadhledem a řekl, že se nic nestalo, že můj dar přijímá a dodatečně že ho daruje někomu ze svých přátel.

Maminka, která dostala dobrodružný film o medvědím mláděti, následně pokračovala v rozdávání dárků. Tentokrát se těšila z krásné kabelky, zatímco babička s přídělem sudoku, já z dalšího DVD filmu a otčím… z kolekce deseti filmů o vesmíru, jíž však opětovně vlastnil. A zase se vše opakovalo. Otčím mi za dárek poděkoval a opětovně přislíbil, že ho přenechá některému ze svých přátel.

Nebudu to zbytečně protahovat a na rovinu se vám přiznám. Ano, vše se odvíjelo přesně jako v onom mém snu. A poté, co se všechny rodinné dárky rozdaly, začalo se přirozeně řešit, co si počít s těmi pro otčíma, když už je všechny má.

Nakonec volba padla na jednu z dobročinných organizací pomáhající lidem v nouzi. Její zaměstnanci ke mně byli velice vstřícní. Ochotně mne vyslechli a s uctivou laskavostí pak převzali vše, co jsem jim nabídl. A nejen to! Když jsem se jim navíc svěřil s tím, že mi bude dána v mém současném zaměstnání výpověď, navrhli mi, zdali bych to nezkusil u nich, plat že sice nebude tak velký, jaký jsem míval u novin, rozhodně z něj však spolehlivě vyžiji. A já tehdy řekl: proč ne? Vždyť zkusit se má v krajním případě cokoliv a změna sama o sobě, to už je zkrátka život.

Dodnes nelituji svého rozhodnutí. Nejenže se z nás, tedy mezi mojí maličkostí a novým zaměstnavatelem, stali dobří přátelé, ale rovněž z jeho strany došlo ke sblížení s mojí babičkou. Ba co víc, nejen ona ale i mi ostatní jsme v daném muži viděli zosobnění našeho vlastního člena rodiny neboli babiččina chotě, maminčina otce a mého dědy v jedné osobě. A když k dobru ještě připočtu, že i na mě se z hlediska vztahů usmálo štěstí, nemůže toto mé vyprávění končit jinak než-li šťastně. Kéž by takových příběhů tento svět ve svých srdcích nosil více.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means IV. - Město plné názorů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *