Bonus číslo 9 – Devátá povídka Radovana Litevského

Bonus číslo 9 – Devátá povídka Radovana Litevského

Adélka a Rozárka byly nerozlučnými kamarádkami. Znaly se již od dětství a i přes drobné neshody jejich přátelství nedoznalo výraznějších šrámů. Po úspěšném odmaturování na střední škole, jíž rovněž navštěvovaly společně, se obě hnedle uplatnily ve svých oborech – coby dekoratérky skla v Malských sklářských závodech. Ty pyšnily se stoletou tradicí jakožto dobrou pověstí nejen doma ale rovněž i v zahraničí. Jako jedny z mála byly známy pro svoji nulovou nezaměstnanost a nepropouštění, kdy pojem „stávka“ stalo se coby zavedená tradice ryze neznámým negativním slovíčkem. Upřímně a na rovinu: co mohlo v tomto kontextu vyzníti ještě lépe? Snad navýsost nadstandartní spokojenost zaměstnanců a zaměstnavatelů z rodu, kde se sklářské otěže dědily z generace na generaci.

Adélka a Rozárka si tak splnily svůj dětský sen, když se dobrovolně „upsaly“ malskému sklářství. Větší životní štěstí dívky snad ani nemohlo potkati. Ano, odmala to bylo jejich toužebné přání a to se již hodnou dobu stávalo skutečným životním pokladem.

Jenže člověk míní a osud mění – praví jedno zavedené moudro. A tak tomu bylo i s našimi dvěma dívkami. Zatímco Adélka k životu přistupovala vždy s vyrovnanou zdravou duší, tak Rozárka z ní mnohdy odebírala příliš mnoho nato, aby ji v její celkové hodnotě pak stačila plně uspokojit. Zamilovala se a záhy zase odmilovala, s jedním protancovala noc a pak se vedle něj probouzela, aby posléze její smyslné rtíky rozpoznaly, že to není ten pravý pro cestu životem. A pak náhle ve svém soukromí byla opět sama samotinká a poplakávala si. Naštěstí Adélka vždy souzněla s Rozárkou a pokaždé tu byla pro ni. To pak potoky uslzených očí začaly postupnými krůčky pěnit do menších potůčků slziček, až je nakonec obdařila kýžená záře slunce. Znamení, že vše zlé je šťastně zažehnáno.

A život rázem byl zas smyslu prostornější, to když se na obzoru objevila nová láska. Dle Rozárčina mínění konečně ta pravá. A dívka byla tak zas plna pozitivní rozkoše a úsměvy rozdávala všem vrchovatými hrstmi. Právě daný znovuobjevený svět zdál se býti zas báječný a vše v něm dávalo ten pravý, dokonalý smysl.

Adélku těšilo, že Rozárka opětovně hýří štěstím jakožto pozitivní náladou. Ráda ji takto vídávala a vždy si přála, aby nic z toho nepolevilo. Jenže Rozárka byla nenapravitelná vztahová romantička, na rozdíl od Adélky, jenž svojí vztahovou romantikou byla po celý svůj dočasný život věrna pouze jedné jediné spřízněné mužské duši. Ale Rozárka, to prostě byl jiný šálek kávy. Co jen s tím?

Obavy tu dozajista byly na místě, neboť ona poslední Rozárčina známost na Adélku neudělala příliš kladný dojem. Dle ní oplývala až příliš nápadným cynismem, před mužem si to takto formulovat však neodvážila.

Posléze, když už byly s Rozárkou zase samy, však nažhavená ústa vyšla s pravdou ven. Tolik zloby to záhy způsobilo, že bolestné je o tom vůbec hovořiti. My se o něco takového naštěstí pokoušeti nemusíme, avšak obě dvě dívky naneštěstí pokusiti musely. Nebylo to oboustranně nic příjemného.

Kalich hořkosti však nakonec byl přeci jen vypit až do svého pomyslného dna, to když Adélka o den později náhodně zaslechla onen nemilý rozhovor. Rozhovor plný intrik a záští.

To muž, co se Rozárce dvořil, byl v hovoru s jinou, s níž kul zákeřné pikle. Kdo se měl jejich obětí státi, nebylo těžké rozpoznati. A Adélka okamžitě bila na poplach, odhodlána Rozárku vysvobodit z osidel zla.

A zas ta nemilá hádka. Rozárčina osočování, že Adélka závidí jí životní štěstí. Co mohlo jiného následovati než definitivní rozpad dlouholetého přátelství. A pak ta velká Adélčina obava, co se s Rozárkou stalo, proč se již přes týden nedostavila do své milované práce či že nezvedá telefon. Rovněž dům, v němž Rozárka přebývala, byl k Adélčině přítomnosti zcela hluchý. Co jen postihlo jinak veselou a usměvavou dívku za bolestné neštěstí?

Slovo „bolestné“ tu o pár dní později žel bohužel bylo zcela na místě. A rovněž pojem „srdce zlomené“ nešlo opomenouti. A to doslovně. To když rakev z domu právě vynášena byla a v ní nehybná dívčí persona se vyjímala.

Adélka, plačíc, zhroutila se rázem na zem, proklínajíce těžkosti života, o něž prachobyčejný smrtelník nikdy nestojí jakožto o ty, co jsou jejich škodolibými strůjci. A jeden potenciální tu právě stál nablízku, zase s oním nevypočítavým úsměškem ve tváři.

Muž, jakmile Adélku zpozoroval, dal se na ústup, kdy po pár ujitých metrech odbočil do postranní uličky a líbal a objímal se v ní tam s jinou. Adélka vše viděla, leč nevěděla si rady. Snad jedině soud mohl nastolit kýženou spravedlnost.

A ten se o měsíc později skutečně konal. Onen muž se jej rovněž účastnil, byl zpovídán a taktéž přednášel svoji obhajobu. Jeho alibi bylo nevyvratitelné, tedy až do doby, kdy se mu počala plésti jednotlivá slovíčka. Jako by muže přepadaly výčitky svědomí, proti jeho vlastní vůli. Z údajně nevinného stával se rázem vinný v plném rozsahu.

Adélka i ostatní v soudní síni byli mužovou náhlou pozměněnou výpovědí nevýslovně překvapeni. Začala tak přesvědčivě sebevědomě a nakonec skončila upřímným sebeobviněním, kdy vrchní zástupce měl přemnoho dostatečných důvodů vzíti muže do vazby a navrhnouti pro něj výjimečný trest.

Spravedlnosti tak bylo učiněno zadost, leč Rozárku to Adélce nemohlo vrátit.

Nebo snad přeci jen ano? Neboť jak si pak rozumně vysvětlit onu záhadu v podobě usmívající se persony v rohu soudní síně, nápadně podobající se té, jež všemi byla považována za již nežijící?

City Means IV. – Město plné názorů

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means IV. - Město plné názorů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *