Tom Patrick

Výzva (19)

Říká se, že život není to co chceme, ale to co máme. Mnozí z nás se s tímto však odmítají smířit, neboť jsou se svojí současnou životní situací krajně nespokojeni. Velký podíl na tom mají zažité poměry v různých zemích světa. V posledních letech je to zejména terorismus, co ovládá pozemské bytí v tom negativním slova smyslu. S tím souvisí ona migrace lidí z poškozených území, jež přidělává starosti nejednomu státu, jehož se pak citelně dotýká. Na jednu stranu pro ni máme pochopení, neboť nikdo z nás nechce déle dobrovolně setrvávat tam, kde se nepřetržitě musí strachovat o svůj vlastní život. Na stranu druhou však nevíme, co si s migranty pak máme počít, když jich v jedné vlně přijde najednou klidně i na tisíc.

Ani já sám na migraci jako takovou nemám zcela jednotný názor. Asi bych se zachoval obdobně, tedy ohledně onoho odchodu. Naštěstí ale žiji v zemi, kde ozbrojený válečný konflikt „prozatím“ nehrozí. Dokonce naše Česká republika je uváděna jako šestá nejbezpečnější Země na světě a až za ní se nachází třeba takové Švýcarsko! Co se národnostních menšin týče, snažím se na ně ve svých literárních počinech nahlížet co možná nejvíc přívětivě. A tak rodák z Afriky Rollo v mém podání na našem území nachází svoji životní lásku a Fero Joska zase práci v prosperující firmě. Nemluvě o rodačce původem ze Skandinávie Elke Jensenové a tolik zmiňované Petře Lavordové, dívkách, jež zde u nás rovněž našly uplatnění a stálé zázemí.

Nikde nebyl Bůh! Takovou hlášku vyřkne nejeden věřící, jenž ztratil veškeré ideály o vlastním šťastném životě. Bohužel za nás živé, jménem „Onoho nejvyššího“ v obměněných tezích, jednají i ti, kdož mají na svědomí zločiny namířené proti lidskosti. Ona výše zmíněná hláška o Bohu byla taktéž použita v článku pojednávajícím o Olze Hepnarové, poslední popravené Češce v tehdejším Československu, mající na svědomí osm nevinných životů. Opět si tak musíme položit onu zásadní otázku: proč Bůh předčasně nezasáhl a nerozmluvil dané teroristce její trestuhodné počínání? A když už toto nebylo v jeho moci, proč alespoň předem nevaroval ty, kdož pod koly nákladního vozu, jež Hepnarová řídila, následně našli předčasnou krutou smrt?

I přesto… i když oporu v podobě Boha i já sám ve svém životě rovněž postrádám, snažím se alespoň na své románové postavy nahlížet pokud možno z těch lepších stránek. To znamená, že pokud se dané postavy projeví nějak zle vůči druhým, dostávají novou příležitost k nápravě. A tak Dana Moronová, i přes svoji zažitou nevraživost, nachází spřízněnou duši v podobě muže jménem Lojzík, zatímco Leopold Barnet odchází v poklidu na onen svět.

Ve spojitosti s Oním nejvyšším, tedy Bohem, bych tu rád uvedl ještě jednu příhodu. Jeden můj kamarád mu byl hluboce oddán. Vkládal do něj veškerou naději na lepší život. Poté co se nepohodl s rodinou, byl pevně rozhodnut osamostatnit se a zkusil bydlet sám v bytě, jenž vlastnil jeden z jeho příbuzných. Ten v něm však prakticky vůbec nepobýval a tak nebyl problém přepsat jej na nového majitele. Onen můj kamarád si daný byt postupně zvelebil a dodatečně i pořídil psí společníky, jenž obohacovali jeho život. Podnikal s nimi četné výlety a zdálo se, že mu je život ve všem nakloněn.

Jenže pak se dotyčný začal povahově zásadně měnit. Postupně se vzdal dobře placené práce, svých zvířecích mazlíčků i bytu. Onen kamarád podlehl nové duchovní výzvě a začal společně žít s dalšími věřícími, s nimiž se však stále častěji dostával do sporů. Nazloben na celý svět rozešel se se všemi, jež mu kdysi byli oporou. Poté co najisto opustil byt, se přestěhoval nazpět k rodičům a daná situace se ještě více vyostřila. Onen kamarád se uzavíral v pokoji, stával se čím dál vice hysterický. Chtěl být sám. Příbuzní podali návrh, aby se šel léčit. On to odmítl. I nadále pociťoval nevraživost vůči samotnému Bohu, jehož vinil ze všeho špatného, co se mu v jeho krátkém životě přihodilo.

To v mém podání „boží silou“ posvěcený Winsternský rod řádu lebonských lidí rozhodně netápe a pokud se již dostane do jisté problematické situace, dokáže si v ní hravě poradit – ať již svými léčitelskými schopnostmi či za přispění lémanských růží či posvátné Winsternské kočky, jež léčí různorodé lidské nemoci, nemluvě o těch zhoubných. Případné „dary shůry“ tak zde jsou využity v plné míře. A kdo ví, třeba ony zázračné růže jakožto ony němé tváře, o nichž jsem se tu zmínil, jsou někde skutečně přítomny. To jen mi, obyčejní smrtelníci, o nich prozatím nevíme.

A jak se stavíte k migraci vy, vážení čtenáři? Jste jejími zastánci či naopak odpůrci? Co soudíte o Olze Hepnarové? Odsuzujete výhradně její teroristický čin či naopak jste toho názoru, že se stala pouhou obětí nehostinného osudu? A jak nahlížíte na nelehký úděl onoho mého kamaráda, o němž jsem se tu zmínil? Máte rovněž ve svém okolí někoho, kdo si prošel něčím podobným? A pokud ano, jak danou nelehkou životní situaci následně řešil?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Výzva (18)

,Co je pravým smyslem mého bytí na této pozemské planetě?´ přistihneme se nejednou, jak se sami sebe ptáme a mnohdy pak tápeme, neboť odpověď na tuto otázku vlastně ani pořádně neznáme. Prostě se jednoho dne narodíme, přičemž záhy zjišťujeme, že nám je do vínku dána určitá genetická výbava, s níž se musíme naučit nějak obstojně sžíti.

Dle jedné kritické formule se vše dá vystihnout v pouhých třech stručných bodech: fáze číslo 1. – narození, fáze číslo 2. – co to proboha je?, fáze číslo 3. – úmrtí.

Ano, život se mnohým z nás jeví přesně právě takto. To když nám nejdou na mysl události, jež ho v pouhých okamžicích mohou změnit k nepoznání. A to ať už se jedná o záškodníky v podobě nemocí, lidského přičinění za přispění terorismu či vše má na svědomí krutost přírodních živlů. Zatímco jeden prožívá šťastné období, tomu druhému se pro změnu nedaří a onen třetí mezi nimi přechází sem a tam – toť jedna z dalších stručných životních formulí.

Ani já sám osobně nevím, co si o svém životě jako takovém mám popravdě myslet. Na jednu stranu jsem prožil šťastné dětství, na tu druhou však od útlého mládí trpím závažnými zdravotními a psychickými obtížemi, jež mi brání užívat si pozemské bytí plnými doušky. Na jednu stranu mám dar psát příběhy vpravdě originální, jejichž hlavním posláním je strádajícím ulehčit v jejich nelehkých životních situacích, na stranu druhou však nejsem praktický tip, abych ony své objevy v podobě Vantelbooklistů, Pěnkalinek, Alman, EC popu, Lidvjenek a dalších vymožeností, jež jsou obsažené v mých literárních počinech, plně uvedl do praxe. To však již víte z mých předchozích výzev.

Ano, život sám o sobě zkrátka a prostě není jednoduchý a člověku (a nejen jemu) do cesty klade mnoho překážek. Jisté východisko by tu však pro jeho šťastné prožití bylo, to by se však musel kompletně změnit pozemský nastolený (ne)řád se vším všudy, tak jak to ostatně ve své povídce uvedla na pravou míru legendární Petra Lavordová: 1) Lidé jakožto zvířata by směli býti závislí pouze na vzduchu, to by pak zamezilo jejich vzájemnému napadání. 2) Nesměly by existovati jakékoliv nemoci a války. Nenásilnou smrt by pak ohlašovalo jemné brnění – v rukách či nohou. 3) Uklidnit by se musely veškeré přírodní živly – od požárů přes kruté zimní mrazy až po zemětřesení či další výkyvy počasí.

Ano, vím, co budete hnedle namítat, že to sice zní velice pěkně, ale nelze toho docílit. S tím samozřejmě já i Petra předem souhlasíme. A okamžitě oba oponujeme: tak alespoň ať je dané možné na onom kousku papíru! A tím se zpětně dostáváme k významu oněch Vantelbooklistů či Alman, kde lze onu nehostinnou nepřející Realitu pomyslně porazit.

Ano, vím, opakovaně na toto ve svých literárních počinech i v předchozích „Výzvách“ narážím, avšak nemohu si pomoci, neboť toto považuji za stěžejní. Proto pro mě při psaní mnohdy není zas až tak podstatná hlavní zápletka ale právě ony inovativní prvky, jež do svých příběhů pravidelně komponuji. A proč ne, říkám si neustále, vždyť život sám o sobě rovněž nemá jednu konkrétní zápletku a rozhodující v něm jsou právě ony jednotlivé okamžiky! A pokud si člověk dokáže psychicky či fyzicky ulevit, poté co se čirou náhodou dostane do křížku s krutým Osudem, což se ostatně děje poměrně často, je to pro něj jedině dobře.

Dle mého skromného názoru právě ona psychika skýtá celou řadu možností, jak si život usnadnit, ulehčit. Příkladem může býti prášek, který vám dá v nemocnici doktor na počáteční zklidnění. A vám se po jeho pozření opravdu uleví. Ve skutečnosti však onen prášek nemá pražádný účinek. To pouze lidská psychika je strůjcem oné změny k lepšímu.

Právě o tomto nám na gymnáziu vyprávěl učitel biologie. A v daný okamžik vesměs celá třída nabyla dojmů, že si něčím podobným v minulosti, při své nemocniční hospitalizaci, sama prošla. Proto mě to nedovolí se vás, vážení čtenáři, nezeptat: nepatřili jste do oné skupinky nemocničních pacientů náhodou i vy?

Zastávám ten názor, že člověk by měl být zcela srozuměn se svým životem a to po všech jeho stránkách. Měl by znát veškerá jeho tajemství jakožto i důvody, proč se mu to či ono v něm děje. Co bylo před jeho narozením a co nastane poté, až své pozemské bytí na tomto světě jednou provždy ukončí. Snad tedy alespoň pak, až skonáme a odejdeme do oné posmrtné říše, dostaneme na tyto stěžejní otázky kýženou odpověď. To by bylo velice šlechetné gesto.

A jak se k vlastnímu životu stavíte vy, vážení čtenáři? Jste v něm, po všech stránkách, spokojeni, nebo v něm, tak jako já, neustále tápete? Co soudíte o Petře Lavordové a jejích tezích? Jsou zde na místě, nebo by spíše onen život jako takový zbytečně komplikovaly? Souhlasíte s mým názorem, že člověk by o svém bytí měl vědět vše, nebo jsou naopak k užitku jeho četné neznalosti?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor