Ucelený příběh (kniha s názvem: Martin Jabkenič – sbírka básní)
ČÁST 1
Malíř a jeho krátký krušný život – Obraz (1) – Ona a On (28)
Na počátku našeho vyprávění malíř portrétuje labutě a dané obrazy považuje za jedny ze svých nejzdařilejších (1). Oživují v něm vzpomínky na ženu jménem Marie, do níž se kdysi zahleděl a jež mu zlomila srdce (2). Ona žena ne vždy prožívala šťastný život. Okamžiky nepopsatelného strachu jí způsobilo její jediné dítě poté, co zcela náhle vážně onemocnělo. Jeho následná záchrana a uzdravení pak měly nádech nadpozemského tajemna, neboť se tak stalo za přispění posvátné sošky Ježíška (3). Malíř toho večera usíná a zdá se mu sen o neobvyklém páru, jenž i přes jisté překážky naplnil svůj život láskou a štěstím (4). Právě to rozhodne a i dotyčný se rozhodne vydat hledat svoji osudovou lásku, když ta předtím neodpověděla na jeho dopis, v němž se jí vyznával ze svých niterních citů (5). Po měsících hledání se malíři podaří vypátrat dům, v němž jeho vyvolená údajně měla bydlet. Dům však zeje prázdnotou a co více, má se v dohledné době bourat, čemuž na poslední chvíli zabraňují památkáři a následně archeologové, jež zde začnou provádět svůj výzkum (6). Malíř se nevzdává a dál doufá ve shledání s Marií. Bohužel se však záhy od jednoho z bývalých nájemníků domu dozvídá onu smutnou zprávu a sice že ta nedávno zemřela. Navíc prý celý život Marie byla plně oddána svému muži, vojákovi, s nímž sdílí společný hrob, jak zase pro změnu uvádí v dojemném vzpomínkovém příběhu jistý pamětník (7). Onen pamětník rovněž malíři vypráví dojemný příběh, jenž onen voják údajně prožil, když byl nucen bojovat v nedávné válce, kdy se mu na jejím sklonku zjevila holubice coby symbol míru a on tak bojů, coby jeden z posledních, zanechal a vrátil se domů ke své milé (8). Malíře onen příběh chytne za srdce a společně s pamětníkem si postěžují na svět a jeho krutosti (9). Malíř poté dává na radu onoho pamětníka a pokouší se na Marii coby osudovou lásku zapomenout. Jeho objektem zájmu se stává žena zcela jiná, jmenovitě jistá Eliška, jíž dotyčný vášnivě propadne, stejně jako předtím Marii, a jíž obdobně vylévá své bolestné srdce zasažené amorovým šípem, i když na druhou stranu ví, že jeho nová vyvolená je rovněž šťastně zadaná a tudíž reálný vztah s ní je momentálně naprosto nemožný (10). I přesto, dojde onen malíř konečně v životě onoho spásného štěstí po stránce partnerské? Eliška je v mnohém jako malíř, tedy co se uměleckého zaměření týče. V divadelním provedení je právě uváděna její hra o Srnce a vlkovi, ovšem v onom nenásilném lyrickém provedení, kdy obávaný predátor a jeho potenciální oběť spolu navážou přátelské pouto, namísto toho, aby jeden z nich toho druhého zahubil, jak přírodní zákony káží (11). Podobných laskavých příběhů, jak se záhy ukazuje, je v oné nelehké poválečné době zapotřebí, neboť zlo jest mezi lidmi stále přítomno. Společnost momentálně děsí odkaz jistého Willa Ternera. Ten, kdož si neprávem přivlastní jeho jmění, poté stihne krutý osud. A na oněch slovech, jako by skutečně něco bylo, neboť tam kde se daný odkaz objeví, není o dramatické chvíle nouze (12). Teprve po uložení daného jmění zpět do hrobu jeho právoplatného majitele se situace zklidní a můžou tak naplno propuknout oslavy zvěstující světu kýžený mír. Pro tento účel jest vypraven i průvod, kdy dav nad hlavou třímá transparenty, v nichž doufá v lepší zítřky naplněny solidaritou. Ze žalářů tak jsou propouštěni nevinní trpící a utlačovatelé naopak předvedeni před řádný soud. Jest ustanovena nová demokratická vláda, od níž se očekává, že válkou postižené zemi dodá prospěch a blahobyt (13). Právě v jednom z průvodů se sejdou i onen malíř a Eliška a nezůstává jen u toho. Onen Ternerův odkaz si vybral svou daň a to i na partnerovi dotyčné ženy a ta tak hledá utišení v hřejivé náruči plné porozumění. Malíř neváhá a v této nelehké životní chvíli je tu právě pro Elišku. U té příležitosti, aby se oba lépe poznali, naplánují společný výlet na jeden z hradů, kde oba následně obdivují jak jeho pohnutou historii tak rovněž i pozoruhodné dějiny (14). Vedle toho malíř a Eliška podnikají toulky do okolní přírody, v níž oba dva spatřují jak to dobré tak i to zlé (15), přičemž si ony dojmy navzájem sdělují. Za pravdu oběma dává osazenstvo tamní zahrádkářské kolonie, jenž pohlednému páru povypráví o rozmarech a náladovosti právě oné přírody za hmatatelného přispění onoho nevyzpytatelného počasí (16). Malíř a Eliška si tím tak připomenou ono důležité a sice že nejen lidská zloba může být tím nejhorším možným činitelem ovlivňujícím chod pozemského světa. Z chmurných myšlenek pohledný to pár tak alespoň částečně vyvádí slavnost, jež se každoročně koná na počest významného, kdysi tu žijícího krále, udatného to bojovníka a zároveň patrona země, o němž již leccos pár zaslechl při nedávné návštěvě hradu (17). Onen slibně se vyvíjející vztah však časem naruší napjaté spory – jak ty v Eliščině rodě, kdy ona sama musí čelit zcela novým krutým ranám osudu postihující její příbuzné (18), tak i ty v jejím soukromém životě ohledně neshod s malířem. Situace se částečně uklidní poté, kdy Eliška malíře opustí a znovu se zamiluje, tentokráte do vojáka, za něhož se následně i provdá. Několik let se jim daří šťastně žíti pospolu ve svazku manželském a zdá se, že se tím vše urovnalo, avšak Eliška se po čase začíná povahově měnit a je odhodlána se svému muži stůj co stůj vyrovnat. A tak dá na onu výzvu a přes jeho četné protesty narukuje do armády, stejně jako tisícovka dalších žen, co po celý život nehodlají zastávat pouze post domácí hospodyňky (19).
Ucelený příběh (kniha s názvem: Martin Jabkenič – sbírka básní)
ČÁST 1
Malíř a jeho krátký krušný život – Obraz (1) – Ona a On (28)
Na počátku našeho vyprávění malíř portrétuje labutě a dané obrazy považuje za jedny ze svých nejzdařilejších (1). Oživují v něm vzpomínky na ženu jménem Marie, do níž se kdysi zahleděl a jež mu zlomila srdce (2). Ona žena ne vždy prožívala šťastný život. Okamžiky nepopsatelného strachu jí způsobilo její jediné dítě poté, co zcela náhle vážně onemocnělo. Jeho následná záchrana a uzdravení pak měly nádech nadpozemského tajemna, neboť se tak stalo za přispění posvátné sošky Ježíška (3). Malíř toho večera usíná a zdá se mu sen o neobvyklém páru, jenž i přes jisté překážky naplnil svůj život láskou a štěstím (4). Právě to rozhodne a i dotyčný se rozhodne vydat hledat svoji osudovou lásku, když ta předtím neodpověděla na jeho dopis, v němž se jí vyznával ze svých niterních citů (5). Po měsících hledání se malíři podaří vypátrat dům, v němž jeho vyvolená údajně měla bydlet. Dům však zeje prázdnotou a co více, má se v dohledné době bourat, čemuž na poslední chvíli zabraňují památkáři a následně archeologové, jež zde začnou provádět svůj výzkum (6). Malíř se nevzdává a dál doufá ve shledání s Marií. Bohužel se však záhy od jednoho z bývalých nájemníků domu dozvídá onu smutnou zprávu a sice že ta nedávno zemřela. Navíc prý celý život Marie byla plně oddána svému muži, vojákovi, s nímž sdílí společný hrob, jak zase pro změnu uvádí v dojemném vzpomínkovém příběhu jistý pamětník (7). Onen pamětník rovněž malíři vypráví dojemný příběh, jenž onen voják údajně prožil, když byl nucen bojovat v nedávné válce, kdy se mu na jejím sklonku zjevila holubice coby symbol míru a on tak bojů, coby jeden z posledních, zanechal a vrátil se domů ke své milé (8). Malíře onen příběh chytne za srdce a společně s pamětníkem si postěžují na svět a jeho krutosti (9). Malíř poté dává na radu onoho pamětníka a pokouší se na Marii coby osudovou lásku zapomenout. Jeho objektem zájmu se stává žena zcela jiná, jmenovitě jistá Eliška, jíž dotyčný vášnivě propadne, stejně jako předtím Marii, a jíž obdobně vylévá své bolestné srdce zasažené amorovým šípem, i když na druhou stranu ví, že jeho nová vyvolená je rovněž šťastně zadaná a tudíž reálný vztah s ní je momentálně naprosto nemožný (10). I přesto, dojde onen malíř konečně v životě onoho spásného štěstí po stránce partnerské? Eliška je v mnohém jako malíř, tedy co se uměleckého zaměření týče. V divadelním provedení je právě uváděna její hra o Srnce a vlkovi, ovšem v onom nenásilném lyrickém provedení, kdy obávaný predátor a jeho potenciální oběť spolu navážou přátelské pouto, namísto toho, aby jeden z nich toho druhého zahubil, jak přírodní zákony káží (11). Podobných laskavých příběhů, jak se záhy ukazuje, je v oné nelehké poválečné době zapotřebí, neboť zlo jest mezi lidmi stále přítomno. Společnost momentálně děsí odkaz jistého Willa Ternera. Ten, kdož si neprávem přivlastní jeho jmění, poté stihne krutý osud. A na oněch slovech, jako by skutečně něco bylo, neboť tam kde se daný odkaz objeví, není o dramatické chvíle nouze (12). Teprve po uložení daného jmění zpět do hrobu jeho právoplatného majitele se situace zklidní a můžou tak naplno propuknout oslavy zvěstující světu kýžený mír. Pro tento účel jest vypraven i průvod, kdy dav nad hlavou třímá transparenty, v nichž doufá v lepší zítřky naplněny solidaritou. Ze žalářů tak jsou propouštěni nevinní trpící a utlačovatelé naopak předvedeni před řádný soud. Jest ustanovena nová demokratická vláda, od níž se očekává, že válkou postižené zemi dodá prospěch a blahobyt (13). Právě v jednom z průvodů se sejdou i onen malíř a Eliška a nezůstává jen u toho. Onen Ternerův odkaz si vybral svou daň a to i na partnerovi dotyčné ženy a ta tak hledá utišení v hřejivé náruči plné porozumění. Malíř neváhá a v této nelehké životní chvíli je tu právě pro Elišku. U té příležitosti, aby se oba lépe poznali, naplánují společný výlet na jeden z hradů, kde oba následně obdivují jak jeho pohnutou historii tak rovněž i pozoruhodné dějiny (14). Vedle toho malíř a Eliška podnikají toulky do okolní přírody, v níž oba dva spatřují jak to dobré tak i to zlé (15), přičemž si ony dojmy navzájem sdělují. Za pravdu oběma dává osazenstvo tamní zahrádkářské kolonie, jenž pohlednému páru povypráví o rozmarech a náladovosti právě oné přírody za hmatatelného přispění onoho nevyzpytatelného počasí (16). Malíř a Eliška si tím tak připomenou ono důležité a sice že nejen lidská zloba může být tím nejhorším možným činitelem ovlivňujícím chod pozemského světa. Z chmurných myšlenek pohledný to pár tak alespoň částečně vyvádí slavnost, jež se každoročně koná na počest významného, kdysi tu žijícího krále, udatného to bojovníka a zároveň patrona země, o němž již leccos pár zaslechl při nedávné návštěvě hradu (17). Onen slibně se vyvíjející vztah však časem naruší napjaté spory – jak ty v Eliščině rodě, kdy ona sama musí čelit zcela novým krutým ranám osudu postihující její příbuzné (18), tak i ty v jejím soukromém životě ohledně neshod s malířem.
