Tom Patrick

Zahrádkářská kolonie

*Na chvíli naše rozprava dostává volno a hostitel nechává kolovat pohoštění: chutnou bábovku a čaj.

*„Čaj je Piggy, ten, co máte rád, a bábovka z našeho pekařství. Nebojte, dané je čerstvé, přímo na místě vše připravují a pak dávají do prodeje,“ informuje mě Martin. „Chodím tam celkem pravidelně,“ dodává.

*„Opravdu chutné,“ souhlasím. „I u nás v Poděbradech máme podobný koloniál a to Vilémovo pekařství. Také tam dost často chodím nakupovat,“ přispívám i já na toto téma. A zároveň nás to oba přivádí do oné zahrádkářské kolonie, kde místní s láskou pečují o jabloně a bojují s nepřízní osudu, především tedy s přírodou jako takovou.

*„Ano, a pokud s ní uzavřou pakt přátelství, mohou se těšit ze svého pěstitelského umu, a pokud i mladší generace pak kouzlu zahradničení propadnou, jest to teprve to pravé harmonické souznění,“ navazuje tak trochu o něco více sarkasticky Martin. „Víte, u mě je to jako s tím hradem. Za normálních okolností jsem tomu přímo nepodlehl, z hlediska inspirace se tomu ale nevyhýbám.“

*Martin mi pak ukazuje jeden obrázek. Jeho autorkou je Alena Dostálová a zahrnuje obyvatelstvo na jakési družbě – toť nádech někdejších let minulých. „Alenu Dostálovou mám coby ilustrátorku moc rád, kdysi publikovala pro Dikobraz. Zejména ty dívčí osobnosti, ten zástup krásných žen, mi od ní vždycky nesmírně imponoval a právě to jsem se snažil převést do oné básně.“ Martin následně ukazuje, dle svého mínění, tu nejkrásnější z nich. Jedná se o kreslený vtip právě z Dikobrazu. Na obrázku je vyobrazená zahalená pohledná plavovláska, jež prochází kolem dvou mužů, z nichž ten jeden říká tomu druhému, jaká to je krása vidět danou slečnu v letních měsících, když na sobě nemá zimní oblečení. Jako by dotyčná přímo z oka vypadla oné Marii!

Slavnost

*„A takto obdobně jste následně postupoval i u oněch rytířských soubojů, co se konají na počest krále Léva?“

*„Dalo by se říci, že takto postupuji poměrně často,“ uvádí Martin. „Vždy je dobré trávit společné chvíle s někým, s nějakou spřízněnou duší, a když zrovna žádnou skutečnou po boku nemáte, je pak už jen jediné řešení: jednu fiktivní si vysnít. To se pak ty posvícenské trhy s těmi preclíky, tvarůžky či sladkými koláčky snáší mnohem lépe.“

*„Ano a jako sladkou tečku si ještě pak společně dáte ve sklípku zadarmiko pivo a chutný dlabanec k tomu,“ dodávám a zároveň tím svému hostiteli děkuji za pohoštění.

*„S tím pivem si u sebe nejsem tak úplně jistý – jsem od narození zásadně abstinent – ale ten zákusek bych klidně zkusil,“ svěřuje se mi pak Martin a rovněž si zavdá z tácku bábovky. „Tak na chuť a na zdraví!“

*„Nápodobně!“ nenechávám se ani já zahanbit.

Spor

Onoho tolik potřebného zdraví si bohužel neužila jedna rodina. Zákeřná vražda, zhoubná nemoc i když pravda, velký prorok z Hvězdonic dával cosi tušit o lepších časech, alespoň tedy pro ony dva sourozence.

*„Zase to není o tom, že bych se chtěl nějak vyžívat v násilí druhých, prostě jsem to tak cítil a nemohl s tím nic dělat. Za normálních okolností bych něco takového nikomu samozřejmě nepřál,“ snaží se hnedka obhájit Martin. „Ano, vím, byly nebo jsou chvíle, kdy si představuji, jak někoho kosím, ale nikdy bych se daného nedokázal dopustit navenek. Stejně tak se to mělo s oním něžným pohlavím – když jej nemohu vlastnit, vybavuji si ho v různých explicitních scénách, ale v reálu by mi postačil pouze něžný dotyk a ty nechutné myšlenky by byly automaticky zapovězeny.“

*„Ta báseň byla vážně dost krutá.“ poznamenávám opatrně. „Víte,“ vážím další svá slova a zároveň se je následně snažím interpretovat tak, abych svého hostitele nijak neurazil, „nemohu si pomoci, ale přijde mi to místy, jako kdybyste se v té bolesti a bezmocnosti druhých vážně vyžíval.“

*„To jen tak na první pohled může vyznít. Jak jsem již několikrát předeslal, nikomu bych v reálu smrtelně neublížil. Ta bolest, ta beznaděj, to je spíš duchem mé jisté… spisovatelské tvůrčí investice.“

*„Pardon, jak si to mám teď správně vysvětlit?“

*„Tak, že s postupnou tvorbou se vyvíjí sám básník a začíná tvořit mnohem náročnější, hodnotnější, srozumitelnější kousky, které čtenář spíše dokáže ocenit, než ty prvotní jednotvárnější pokusné.“

*„To se vám vážně počátky z období básní typu Obraz či Marie tak dotýkají? Já myslel, že je máte také rád? Mně osobně totiž jako špatné nepřišly, navíc jsou i tematicky snadno pochopitelné a svou hodnotnou váhu rozhodně mají,“ oponuji a najednou jaksi nechápu, kam tím vším můj hostitel míří. Vždyť tím popírá vše to pěkné, co až doposud o vlastních básních pronesl.

*„Promiňte, někdy mě to moje básnické střevo zradí a já se pak divím, co všechno ze mě nevypadne. Původně jsem tím chtěl říct, že ze získaných básnických zkušenosti daný autor přechází k mnohem náročnějším pasážím a tím se snaží svým potenciálním čtenářům předat mnohem více než jak tomu bylo na počátku, kdy se ještě – pro nedostatek básnických zkušeností – zabýval jednodušími příběhy. Nemá to tedy nic společného s tím, že by se mi mé počáteční básně nezamlouvaly.“

Ženy ve zbroji

*„Už je mi to opět zcela srozumitelné. Stejně tak je to i s ženami, co se nehodlají smířit s postem domácích hospodyněk a proto raději narukují do armády, aby mužům dokázaly, že i ony mají navíc, že?“

*„Ano, přesně tak,“ kývá souhlasně hlavou Martin, přičemž úsměv na tváří zračí, že vše je zase v pořádku. „Samozřejmě, že netoužím po tom, aby se vámi jmenované něžné pohlaví vyžívalo ve válkách a bojích. Prostě jen nová tvůrčí kreativita, k níž byl inspirací opětovně časopis Dikobraz.“

*„Blondýnky na revanš nevěří. To je ono?“

*„Nejde tak ani o obsah článku, spíš o ten portrét těch dvou blondýnek ve vojenských mundúrech.“

*„Hmm, celkem pohledné, teď jim už může být něco víc přes padesát,“ uvažuji.

*Martin můj věkový typ sdílí a jen si povzdechne: „Vážně škoda, že čas se nedá vrátit a fantazie že mnohdy není skutečná – tedy ta výhradně krásná, nenásilná.“

Hra

*„Avšak i přesto, máme tu hned další nervy drásající báseň, plnou mučivých ruchů, jíž podlehl – jak po technické, tak bohužel i po stránce životnostní – jistý manželský pár,“ připojuji.

*„Opět jen čistý výňatek z pomyslného dramatického filmu, jenž bych jen stěží dokázal zpracovat do celého několikahodinového filmu,“ objasňuje zavedené Martin.

*„Prostě opět román, v kostce zahalený do básně,“ pokouším si i já v duchu hostitele zafilozofovat.

*„Moc hezky řečeno. Ano, přesně tak,“ utvrzuje mě.

*„Promiňte, co teď zase řeknu, ale nemá dané rovněž význam ve smyslu: za každou cenu se podbízet čtenáři?“

*Sice jsem to teď řekl příliš tvrdě, Martin nicméně na sobě nedává znát uražení a klidně dané následně objasní slovy: „Má tvorba je čistě mojí tvorbou osobní, kdy přichází inspirace a ta je mnou následně básnicky zpracována. Toť můj spisovatelský postup.“

*Vysvětluji si to tedy nakonec tak, že Martin se svými čtenáři žádnou nekalou hru nehraje a je k nim ve svých básních zcela upřímný.

Nejde to

*„Ovšem, někdy,“ připouští hned na to můj hostitel, „někdy i to psaní se stává nemyslitelné, kdy inspirace se nedostává a není nikdo, kdo by daného pisálka psychicky podržel. Takový ten osobní průvodce a strážce v jedné osobě, co nejen po Polanském Chváru a Katalné Mochně rozsévá jen samé dobro a zasluhuje se o blaho vybraných lidských duší.“

*„A s tou smrtí, tedy že by člověk raději nebyl, to jste také myslel zcela vážně?“

*„Když se člověku nedaří, i takové myšlenky jej napadají. Nesmí se jim však podvolit, ale jak již dobře víme, tak právě tohle není vůbec snadné.“

*Nevyzvídám dále ohledně Martinovy minulosti, sám si dokáži živě představit, jak člověk musí asi strádat, když se mu najednou zhroutí celý svět – a nejen ten tvůrčí.“

Holubice a voják

*„Ať už jsem v tomto životě jaký jsem, tak sám toužím po šťastném životě – jak tady na Zemi, tak i v případném životě posmrtném. To už jsem při našem hovoru ostatně naznačil těmi labutěmi.“

*„Ano, a to samé se dá říci i o holubici, jež, na rozdíl od onoho vojáka, ve válce neutrpěla sebemenší šrám a nakonec došla až ke zvěstování míru ve světě,“ připojuji.

*„Víte, právě tohle je na tom všem zvláštní,“ pozastavuje se opětovně nad danou problematikou Martin.

*„Proč vámi hýbe agrese v okamžiku, kdy je mučeno zvíře a nikoliv výhradně v momentě, když se to samé děje člověku, že? Ostatně, já to mám hodně podobně a myslím, že v tom oba rozhodně nejsme sami,“ podotýkám, načež se mi vybavuje někdejší rozhovor s jistým Markem, v němž jsme řešili to samé a to v rámci naší společné schůzky.

Proč?

*„Stejně tak nevím,“ bere si slovo tradičně hned Martin, „co by se dalo pozitivního vytěžit z básně následné – nevyjímaje další lidskou problematiku ohledně moci peněz a sklony k ovládání světa jako takového. Z toho všeho beztak rovněž jde strach!“

*„Ano, je to všechno zvláštní,“ opětovně nemohu jinak než souhlasit se svým hostitelem. „I já osobně na jednu stranu musím připustit ty samé obavy co vy, na stranu druhou však rovněž sám nevím, jak vše převést do reálu tak, aby se lidstvo navždy vymanilo z vlastních tyranií a celkových utrpení, jenž život přináší. Také bych rád na vše dostal jasnou srozumitelnou odpověď,“ pokouším se nějak rozumně uzavřít aktuální problematiku, leč to není jen tak.

Eliška

*„No a tehdy do mého života vstoupila nová platonická láska – Eliška – neboli děvče, co vonělo po heřmánku. Přirozeně to bylo o něco později, tudíž po Marii, ten rozdíl je takových deset, jedenáct, třináct let? No, zkrátka v nedávné dekádě našeho druhého tisíciletí,“ upřesňuje a v duchu následně přepočítává Martin. Opět v obličeji má přesně ten samý zasněný výraz, jak tomu bylo v případě Marie. „Byla to opravdu neobyčejně překrásná dívka. Pravda, vzhledově trochu jiná, ale šarm jí rozhodně nechyběl.

*„A s tou jste už normální kontakt navázal?“ pokračuji opatrně ve výzvědách.

*„Ano, s tou už ano. Bohužel mé city odmítla opětovat.“ Původní natěšenost u Martina je záhy ta tam. „Byla poměrně i dost nervózní, když jsem si ji jednoho dne vzal stranou a navrhl soukromou schůzku v kavárně.“ Další tradiční již nepřekvapující povzdech. „Tehdy jsem docházel do ozdravného centra tady ve městě a ona tam dělala terapeutku. Nakonec to nedopadlo.“ Martin pak pokrčí rameny a smířlivě připustí: „Ale ono by to beztak nedopadlo, protože vztah mezi zaměstnancem a klientem by nemohl být v reálu zkrátka stejně možný. Naštěstí mi zanedlouho do života vstoupila Jana a můj život tím obohatila.

*Opět se nesnažím vyzvídat podrobnosti ohledně toho, co o tom Martinova současná skutečná přítelkyně asi soudila, a taktně přecházím k básni, v níž predátor a jeho potenciální oběť v sobě našli netradiční zalíbení.

Srnka a vlk

*„Když nemůžete svůj objekt lásky vlastnit přímo, přichází na řadu opět vnitřní představy, v nichž původně nedostupné dostává svoji reálnou podobu,“ uvádí to Martin tak, jako by to měla být naprostá samozřejmost. A pak se rozpovídá: „Jednou nám v centru Eliška ukazovala svého psa, který mi k ní seděl jen z části. Z hlediska plemene a výrazu v jeho obličeji a tak. Víte, jak se někdy říká, že si pán a jeho zvířecí miláček jsou občas hodně podobní.“

*„Ano, tomu rozumím.“

*„No a ani to Eliščino hudební zaměření mi k ní příliš nepasovalo. A tak jsem si ji začal vybavovat dle vlastních představ – jako jemnou, křehce zranitelnou dívku, jíž jsem, z hlediska zvířecí říše, přisoudil post laně, neboť tou by Eliška bezpochyby byla, kdyby se měla narodit coby zvířátko.“

*„Opět rozumím a snad se i nemýlím v tom, když teď řeknu, že vy jste se etabloval do onoho vlka. A protože jste Elišku skutečně miloval, stal jste se vlkem mírumilovným.“

*„Ano, svým způsobem máte pravdu.“

*Martina, dle nynějšího úsměvu, zjevně stále těší, když moje maličkost není vůči jeho výkladu pasivní a dokáže správně pochopit jeho nabízený výklad. O to lépe se pak s ním hovoří.

Prokleté jmění

*„Leč občas onen vlk přece jen vytasil své tesáky a srnku poranil, stejně jako Will Terner a jeho jmění rozdávalo bolest těm, kdož znehodnotili mužův odkaz a tím si od něj vykoledovali kruté tresty. To těmi prokletými lupiči, koronery a Svatými sektáři pak byli ti, co si dovolili moji Elišku vlastnit coby její nápadníci.“

*„A vy pak tím Willem Ternerem osobně,“ dodávám, aby vize byla dovedena do úspěšného konce.

*Po mém výkladu se však já i Martin začínáme zase krotit. Oba si uvědomujeme, že nemá cenu hořekovat nad něčím, co stejně nedokážeme ovlivnit. Martin navíc záhy poznamená: „Vlastně, když se to tak vezme, nikdy jsem partnera Elišky na vlastní oči nespatřil. Možná snad pouze jednou!“

Průvod

*I tím si však Martin není stoprocentně jistý. To takhle jednou šel, coby ještě nezadaný, svým rodným Polanským Chvárem a před sebou spatřil pár, kde mu právě ono dlouhovlasé rusovlasé děvče až nápadně připomínalo jeho múzu terapeutku. Děvče však Martina vůbec neoslovilo, ba si ho možná ani nepovšimlo, a taktéž Martin okolo dotyčné prošel „jen tak“, neboť, jak přiznal, byl v tu chvíli na vážkách.

*„Byla to zkrátka jedna z těch mnoha rusovlasých dívek, co ten den procházely zdejším náměstím, stejně jak tomu bylo v průvodu, kde malíř narazil na stejně půvabné stvoření.“ Martin se, jak bylo jeho zavedeným zvykem, neopomenul při tom zasnít a hned nato si povzdechnout.

*„V tom průvodu ovšem, na rozdíl od vaší reálné skutečnosti, malíř postupně dosáhl svého a Eliška se na čas stala jeho partnerkou,“ podotýkám jedno důležité podstatné a ještě k tomu připojuji: „Navíc společně zamířili za kulturou, aby se oba lépe poznali.“

Hrad

*„Ano, vím, vypravili se oba na hrad a poté absolvovali toulky po okolí,“ doplňuje neméně podstatné i Martin. „Nezbývá tedy než jim závidět.“

*„A vy sám jste tehdy neuvažoval o návštěvě… třeba právě toho hradu? Třeba byste tím přišel na jiné myšlenky a na chvíli tak na krutý, nehostinný osud pozapomněl?“ napadá mě jedno ze spásných řešení. Martin však téměř současně s mojí otázkou nesmlouvavě zakroutí hlavou.

*„Víte, já na tyhle hradní toulky nikdy moc nebyl. V minulosti jsem s rodiči prý několik výletů absolvoval, bylo to však spíše v ranném dětství a už si na to příliš nepamatuji.“

*„Ale v básni o tom jinak moc pěkně hovoříte. Dokonce projevujete jisté sympatie vůči kastelánům, panovníkům, samotné historii, místní či zahraniční turisty nevyjímajíce.

*„Ano, já vím, prostě jsem se těch všech nechtěl nijak dotknout,“ zazní z Martinových úst další z jeho originálních odpovědí.“

Úvod

*Dnes vyrážím ze svého domu raději s menším předstihem. Jsem rád, že už neprší. Ostatně těch dešťů za posledních pár týdnů bylo ažaž. Celkem příjemná změna, říkám si. A určitě v tom nejsem sám.

*Na kole se vydávám směrem k Labi a podél něj pak k mostu coby důležité spojnici mezi Poděbrady a okolním světem. Když most úspěšně zdolám, neodbočuji doprava. Kdybych tak učinil, míjel bych zanedlouho Jízdárnu a záhy by mě vítal Polabec. Kdepak, já pokračuji hezky v jízdě dál po hlavní výpadovce na Prahu směrem ke Kluku, ovšem ani ten se nestává mou cílovou zastávkou. Jen jím prosvištím, přičemž se na jeho konci na moment zastavím u jednoho z jezer, abych se pokochal zdejší krajinou a nasál trochu toho svěžího vzduchu.

*A tím se vlastně i připravil na nadcházející schůzku. Přeci jen z ní trochu obavy mám, i když ten, s nímž ji mám smluvenou, si k mé maličkosti ještě nikdy nic podlého nedovolil. Mé případné obavy spíše byly spjaty s jeho tvorbou, jež ve čtenáři budila značné emoce a z jisté části se i dala považovat za kontroverzní. Právě tak to nyní opětovně cítím, když si znovu procházím jednotlivé básně.

*Poté, co s tím skončím, nasedám na kolo a od jezera se vydávám zpět na hlavní cestu, jež je spojnicí mezi Klukem a Polanským Chvárem. Ano, Polanský Chvár, právě to je to město, kam se mé jízdní kroky momentálně ubírají, a Martin zas jest jméno toho, jehož tam hodlám navštívit. Martin Jabkenič – přesněji řečeno.

*A tak má cesta pokračuje. Míjím další lesní prostranství a četné polní lány a po zhruba čtvrthodině mě dané město osobně již vítá. Okamžitě vím, kam mé jízdní kroky budou dále směřovat. Stejně jako Katalná Mochna má rovněž i Polanský Chvár svoji chloubu, jíž je třeba si hýčkat. Ano, Dubová a v ní skvostná Dubjenková restaurace, to jest ono posvátné místečko, jenž je pro turisty lákadlem, stejně jako pro Poděbrady promenáda a tamní lázně.

*Leč nedlouho poté dostávám na mobil zprávu, abych se z Dubové přesunul do Chmelové. Kdysi jsem v ní celkem pravidelně navštěvoval jistou Táňu, jež se mi svěřila se svým niterním životním příběhem. Nyní tomu pravděpodobně nebude jinak. Jen prostě z hlavní Chmelovou neprojedu úplně až na její konec, pouze postačí, když zastavím hned u jedné z krajních bytovek a zazvoním na příslušný zvonek.

*„Ano, už scházím dolů!“ mává na mě ihned z okna právě ta osoba, s níž mám na devátou dopolední smluvenou schůzku.

*„Jste přesný jak hodinky,“ vítá mě u domovních dveří značně zadýchaný Martin. Dle toho, jak to teď s námahou v hlase vyslovil, musel schody brát nejméně po pěti. Ale jinak vypadá celkem spokojeně. Že by jej právě pohltila nová inspirační múza?

*„Něco nového se rýsuje,“ informuje mě Martin, když stoupáme do třetího poschodí, kde bydlí. „Nerad bych dané ale v předstihu zakřikl,“ obratem k tomu doplňuje.

*Byt, do něhož zanedlouho vstupujeme, zdá se, žádných výraznějších podstatných změn od posledně nedoznal. Když však společně s Martinem vejdu do jeho pokoje, nelze si nově nepovšimnouti jistých svazků na stole u okna. A Martin se pak okamžitě ujímá výkladu:

*„V tomto prvotním, jemuž náleží básně, jež jsem vám zapůjčil k pročtení, se krom nich, jak máte nyní možnost vidět, zde budou trvale nacházet i tyto tvářičky plus další výňatky věrohodně imitující danou atmosféru mé práce po inspirativní stránce. Vše jest vystřiženo z různých časopisů a novin. A v těchto svazcích dalších,“ dává mi následně nahlédnout i do třech zbylých, „by tomu mělo být obdobně.“

*„Nesmírně poučně zajímavé,“ skláním Martinovi okamžitou poklonu. Záhy se skláním i k zemi, abych mu byl ve sběru jeho básnického umu osobně nápomocen, neboť ten se během hovoru odporoučel právě tam.

*„Čtyři básnické svazky, to už vypovídá o něčem ojedinělém,“ míním. Martin tentokrát jen skromně letmo přikývne. Pak se opatrně zeptá: „Co kdybych s vámi teď postupně prošel ten prvotní?“

*„Může být,“ nemám žádných námitek, načež hostiteli předávám to, co on předtím mně. Bez toho by to rozhodně nešlo.

*„Předem se však omlouvám za případnou možnou obšírnost výkladu, toť ono mé básnické pedantství. Však vy víte.“

*„Ano, vím a vůbec mi to nevadí,“ přitakávám bez sebemenších známek odporu.

*Martin dané básně již slavnostně třímá v ruce, plně natěšen na svoji prezentaci. Vyzývá mě, ať se usadím do pohodlného křesla, on sám pak zasedne na to volné vedle, s prosbou, že pokud se budu chtít k něčemu vyjádřit, ať to klidně udělám. I to mi nečiní sebemenší problém.

*Nezbývá tedy než-li začít.

Obraz

*„Labuť a především malíř, co ji portrétoval. Tak tedy začíná ona má novela zahalená do básní, jež položila základ pozdějšímu ucelenému příběhu, pojednávajícího o nelehkých strastiplných cestách životem,“ zasnil se takto Martin při pohledu na jednu labuť konkrétní, plující po Labi. Nutno poznamenat, že na daném obrázku jí dělaly společnost i ony v textu zmíněné labuťenky. „Milá vzpomínka v jinak každodenní nelehké době plné pesimismu.“

*Samozřejmě že mi to okamžitě nedá nezeptat se: „Co přesně jste mínil tímhle posledním?“

*„Smutek, jenž je podle skryt za něčím, na první pohled naoko hezkým.“ V hlase je teď cítit mírné podráždění.

*„Můžete být přeci jen trochu konkrétnější?“ vybízím hostitele.

*„Zajisté.“ Martin nejprve labuť i její početnou rodinku na obrázku symbolicky pohladí a pak vypoví: „Stejně jako člověk tak i zvířata navenek dokáží projevit emoce, čímž dávají najevo svůj aktuální stav. I ona prožívají svá soukromá jakožto veřejná dramata a možná si v dané chvíli říkají to co my: ,Proč tomu tak musí být? Proč zrovna já?´ A až pak si pro ně přijde smrt a vše pro ně skončí. Celé tohle pozemské divadýlko je z tohoto úhlu pohledu dle mě naprosto absurdní. A přitom právě toto labutí foto,“ Martin na něj vzápětí znovu významně poukáže, „neměně vypovídá o opaku, tedy jako by něco takového vůbec neexistovalo a jednalo se o neměnné pozemské krásno.“

*„Leč… tak tomu bohužel je pouze, jak jste před chviličkou sám řekl, jen naoko,“ dovoluji si, tuto hostitelovu navazující vpravdě krásnou řeč, tak trochu narušit.

*„Ano,“ připouští znovu jen velmi nerad Martin, přičemž záhy své pozitivní poetické řečnění i on popře slovy: „Jenže co s tím, když i tento obrázek postupně bude napadat rakovina času a on jejím přičiněním zatuchne, nebo se dokonce kompletně celý rozdrolí na drobné prachové kuličky, jež následně zaniknou v naprosté nicotě.“

*Opět se v duchu musím pomyslně poklonit Martinovu básnickému talentu, jímž mě nepřestává uchvacovat.“

Marie

*„S Marií to nebylo jiné, i tu mi život nedovolil vlastnit. Přesněji řečeno nechutně přetrvávající vlezlá nesmělost mi to neumožnila. A přitom byla tou úplně první, jež mi zlomila srdce.“

*„Marie… Marie… Ach ano, už jsem v obraze, tak se přece nazývá ta druhá románová báseň!“

*„Kde jen…? Zatr… pardon.“

*„Dobrý, už to bude,“ chlácholím Martina.

*Konečně jsou básně, v Martinově mírně nervózním područí, seřazeny v tom pořadí, jak mají správně jít za sebou, takže snad už nic nebude bránit mně a jemu v tom, aby byly v klidu i probrány.

*„Byla to má tajná láska za dob studií na gymnáziu. Kráska, jíž jsem nikdy nedokázal oslovit, i když četné příležitosti k tomu samozřejmě byly,“ vyznává se, po zažehnání dalších menších útrap, Martin ze svých tužeb, přičemž znovu nasazuje zasněný výraz: „Ta její úchvatná nepopsatelná krása! Tu ani po zhruba oněch dvaceti letech nelze dostat z mysli! Stále to ve mně zamilovaně zajiskří, to když mi před očima vytane jako snová diva! Navíc… neznám její skutečné jméno, což ji činí ještě mnohem více tajemnější.“ Povzdech na závěr.

*„Ale v básni jste ho uvedl?“ připomínám.

*„Jedná se pouze o smyšleninu. Jak jsem již říkal, neznám jej. Když jsem ale tu báseň psal, rozhodl jsem se býti konkrétní a vybral pro ni takové, které mi něčím zaimponovalo.“

*„Dobrá, ale i přesto… to jste si o ní nezjistil něco bližšího? Třeba kde bydlela, jestli v té době měla přítele a tak? Takhle to pro vás muselo být na tom gymnáziu dosti flustrující?“

*„Jo, to bylo,“ připouští s opětovných povzdechem Martin, „leč tehdy to pro mě nebylo jen tak. Přeci jen se to všechno událo ve třetím ročníku, kdy člověk mého typu musel řešit i jiné starosti, například jak se vyhnout povinné vojenské službě, nebo kam dál na školu, případně co dělat, když se na žádnou nedostane, což v mém případě bylo více než reálné. Zkrátka,“ zakončuje dané Martin, „popravdě jsem nevěděl, co se sebou dělat.“

*Martin mi alespoň dává znovu nahlédnout do složky. Na jednom z obrázku se tam vyjímá pohledná plavovláska s panenkovsky nevinným obličejem. Následně však razantně otočí: „Ale mám svou Janu, jež mi později byla a vlastně stále je velkou oporou v nelehkých životních chvílích. Ona, když jsme se spolu sblížili, byla z mé strany se vším plně srozuměna, takže ji nijak nepodvádím – to uvádím jen tak pro upřesnění, abyste mě náhodou nezačal podezírat z toho, že jsem snad své přítelkyni nevěrný.“

Nemoc

*Snažím se pochopit Martinovu filozofii i jeho nápadnou podrážděnost z toho, jak „člověk míní a život mění“ , když z hostitelovy strany přichází řeč na další závažná témata.

*„Nemoc a Sen – tak jsem pojmenoval další dvě básně, že? Zajímavé, na první pohled dva protiklady, které rovněž zásadním způsobem ovlivňují život.“

*„Mohl byste, prosím, být opět konkrétnější? Jakou roli v tom pak sehrávají Marie a ta mořská panna?“ máním opatrně odpověď.

*„Vpravdě zásadní,“ odpovídá Martin nejprve neurčitě obecně, pak se ale rozpovídá: „Ona zavedená obava ze smrti a jestli život má cenu vlastně žít, když ona smrt je vždy tak nesnesitelně krutá. A pak i další obava z toho, zdali nadpřirozeno skutečně pomáhá, nebo je to pouhopouhé hnutí lidské mysli jako takové. To vše jako by se nás všech týkalo mnohem více než si sami připouštíme. Moji maličkost nevyjímaje.“

*Nevstupuji do Martinova proslovu. Vím, že vše podstatné se dozvím, jakmile můj hostitel dobře zváží svá následná slova. Nemýlím se.

*„Sám o sobě nevím, zdali i já jsem s vlastní smrtí smířen. Bojím se neznámého jakožto případných posmrtných soudů, neboť ani já se za svého pozemského bytí vždy nechovám tak, jak bych správně měl, byť ta má vnitřní tvrdost je převážně soukromého myšlenkovitého rázu. A s tím pak souvisí daná věrohodnost ozdravné sošky. Neboť pokud člověk v její moc věří a přesto se potřebný účinek nedostavuje, může to pak vážně poškodit jeho už tak dost nalomenou psychiku a dohnat k hrůzným činům.

*Rovněž si nejsem jistý, zda kdybych tenkrát tu dívku oslovil a pak bysme utvořili pár, bych s ní byl schopen utvořit onen vztah klasický, se vším, co k tomu patří – tedy i založit rodinu a vychovávat potomky. Myslím, že bych na to neměl, navíc s těmi všemi starostmi, co dané zahrnuje. A když k tomu ještě připočtu právě ty všemožné nástrahy osudu v podobě nemocí, asi bych si zase připadal obdobně ztracený. Realita je zkrátka v mnohém ošidná.“

*Já osobně následně oceňuji tuto Martinovu upřímnou zpověď, načež si při tom nelze nepovšimnouti, jak znovu umně jmenovaný dokázal nalézt spojitost mezi sebou samým a svými básnickými aktéry.

Sen

*„Ale přesto, ani vámi zmíněný sen se neobešel bez komplikací. I tam jistý mládenec musel bojovat o svou osudovou dívčinu. Tentokrát vše naštěstí skončilo šťastně,“ dovoluji si pak poznamenat.

*„Jak jste však správně řekl: ,dané se rovněž neobešlo bez komplikací,´“ zcela pohotově si vypomáhá Martin, načež vše zase dává do souvislosti se sebou samým. „Jeden podobný se mi zdál, dokonce jsem v něm hrál hlavní úlohu toho mládence, když jsem se ale pokusil s tou múzou navázat kontakt – prsk – prostě se přede mnou rozplynula a následně pak i vše kolem. Tu samou noc na něj o něco později navázal sen zcela jiný, ten se ale neodehrával dle mých počátečních představ, natož abych do něj, byť jenom náznakem, dokázal zasáhnout. Ach jo, proč i tohle není možné?“

*„Dovoluji si vás poopravit, nauka snů možná je a to jak ve vašem Polanském Chváru, tak i v Katalné Mochně.“

*„No vidíte, na to jsem vůbec nepomyslel. A to tu žiju od dětství.“ Martin zakroutí nevěřícně hlavou.

*„Nic si z toho nedělejte, kdybyste jen tušil, co já promarnil životních šancí…“

Dopis

*„Jenže to je právě to!“ Martin náhle rázně vyskočí z křesla. „Promiňte,“ krotí se a znovu na něj usedá. „Jen jsem chtěl říct, že člověku pak nezbývá než litovat promarněných šancí, že místo toho, aby je využil, se zabývá jinými zbytečnostmi, které se nakonec beztak obrátí proti němu samotnému.“

*„Například?“

*„Například, že místo toho, aby oslovil jedno pohledné děvče, si sám pro sebe píše pokusná romantická vyznání, která ale následně objeví příbuzní, rodiče, spolužáci, no a vlna vyptávání se a posměšných gest pak u takového ztroskotance nakonec způsobí jeden velký posttraumatický šok.“

Dům

*„Ale to snad trochu přeháníte…“

*„A s odstupem času,“ pokračuje v řečnění dál Martin, jako by moji narážku vůbec nezaregistroval, i když já vím, že spíše pravý opak je pravdou, „ s odstupem času si takový člověk pak vše vyčítá, třeba proč se přeci jen v dané době nepokusil vyhledat onen rodný dům smyslné ženštiny a ne až o mnoho let později, znovu pod hrozbou vlastních výčitek svědomí.“

*„Vykládám si to tedy správně, že původně v básni zamýšlené to jeho sesutí zároveň mělo i symbolizovat nenávratnou ztrátu vaší první osudové lásky?“ nedá mi takto se nezeptat.

*„Ano, v jistém smyslu máte částečně pravdu.“

*„I přesto jste ale dům, v němž Marie pobývala, nakonec, coby stavbu, zachoval?“

*„Prostě mi ho bylo ,“ uvádí soucitně Martin.

Pomník

*„Tak tomu však bohužel u Marušky a jejího milého nebylo. Oba skonali a tím pádem již mezi živými nejsou. A zase za to může válka.“

*„Nesmíte se kvůli tomu na mě zlobit. Vím, co si možná myslíte, že jsem ten největší necita na světě, avšak tak to není. Prostě se tak stalo a já to nemohl napsat jinak. Pak je tu i jistá návaznost z hlediska samotného příběhu, který jsem z jednotlivých básní poskládal,“ brání se případnému nařčení z mé strany Martin.

*„Já vás přece tradičně z ničeho neobviňuji, já jen, že téma válek se v poslední době objevuje – jak v knihách, tak ve filmech – stále častěji,“ uvádím vše na pravou míru.

*„V pravém slova smyslu to není o tom, že bych doslovně kopíroval oboje světové války,“ pokouší se o konkrétní vysvětlení Martin. „Na druhou stranu zase máte trochu pravdu v tom, že dané používám v souladu s holou skutečností, tedy že téma války, je dosti často propíráno v médiích, a tak se mu neubráním v básních ani já sám coby inspirativní látce,“ souhlasí.

*„Víte, docela by mě zajímalo jméno toho vojáka. Tím ,Paré´, předpokládám, jste měl zjevně na mysli město, odkud dotyčný pocházel, momentálně si však nedokážu vybavit rodné město té Marie.“

*„S tím si, prosím, nedělejte těžkou hlavu. Okolnosti tomu prostě tak chtěly a já na tom nehodlám nic měnit. Své básně zásadně nepřepisuji. V tom je ostatně jejich krása, já sám tak předem nevím, jaký příběh se z nich utvoří.“ Na Martinovi je znát, že si svého osobitého literárního postupu nesmírně cení a je na něj, jak se sluší a patří, náležitě pyšný. I já teď musím shodně uznat hostitelovu výjimečnost. A stejně tak jsem rád, že dotyčný nakonec Marii a jejímu milému dopřál společný posmrtný život.