Zahrádkářská kolonie
*Na chvíli naše rozprava dostává volno a hostitel nechává kolovat pohoštění: chutnou bábovku a čaj.
*„Čaj je Piggy, ten, co máte rád, a bábovka z našeho pekařství. Nebojte, dané je čerstvé, přímo na místě vše připravují a pak dávají do prodeje,“ informuje mě Martin. „Chodím tam celkem pravidelně,“ dodává.
*„Opravdu chutné,“ souhlasím. „I u nás v Poděbradech máme podobný koloniál a to Vilémovo pekařství. Také tam dost často chodím nakupovat,“ přispívám i já na toto téma. A zároveň nás to oba přivádí do oné zahrádkářské kolonie, kde místní s láskou pečují o jabloně a bojují s nepřízní osudu, především tedy s přírodou jako takovou.
*„Ano, a pokud s ní uzavřou pakt přátelství, mohou se těšit ze svého pěstitelského umu, a pokud i mladší generace pak kouzlu zahradničení propadnou, jest to teprve to pravé harmonické souznění,“ navazuje tak trochu o něco více sarkasticky Martin. „Víte, u mě je to jako s tím hradem. Za normálních okolností jsem tomu přímo nepodlehl, z hlediska inspirace se tomu ale nevyhýbám.“
*Martin mi pak ukazuje jeden obrázek. Jeho autorkou je Alena Dostálová a zahrnuje obyvatelstvo na jakési družbě – toť nádech někdejších let minulých. „Alenu Dostálovou mám coby ilustrátorku moc rád, kdysi publikovala pro Dikobraz. Zejména ty dívčí osobnosti, ten zástup krásných žen, mi od ní vždycky nesmírně imponoval a právě to jsem se snažil převést do oné básně.“ Martin následně ukazuje, dle svého mínění, tu nejkrásnější z nich. Jedná se o kreslený vtip právě z Dikobrazu. Na obrázku je vyobrazená zahalená pohledná plavovláska, jež prochází kolem dvou mužů, z nichž ten jeden říká tomu druhému, jaká to je krása vidět danou slečnu v letních měsících, když na sobě nemá zimní oblečení. Jako by dotyčná přímo z oka vypadla oné Marii!
Slavnost
*„A takto obdobně jste následně postupoval i u oněch rytířských soubojů, co se konají na počest krále Léva?“
*„Dalo by se říci, že takto postupuji poměrně často,“ uvádí Martin. „Vždy je dobré trávit společné chvíle s někým, s nějakou spřízněnou duší, a když zrovna žádnou skutečnou po boku nemáte, je pak už jen jediné řešení: jednu fiktivní si vysnít. To se pak ty posvícenské trhy s těmi preclíky, tvarůžky či sladkými koláčky snáší mnohem lépe.“
*„Ano a jako sladkou tečku si ještě pak společně dáte ve sklípku zadarmiko pivo a chutný dlabanec k tomu,“ dodávám a zároveň tím svému hostiteli děkuji za pohoštění.
*„S tím pivem si u sebe nejsem tak úplně jistý – jsem od narození zásadně abstinent – ale ten zákusek bych klidně zkusil,“ svěřuje se mi pak Martin a rovněž si zavdá z tácku bábovky. „Tak na chuť a na zdraví!“
*„Nápodobně!“ nenechávám se ani já zahanbit.
Spor
Onoho tolik potřebného zdraví si bohužel neužila jedna rodina. Zákeřná vražda, zhoubná nemoc i když pravda, velký prorok z Hvězdonic dával cosi tušit o lepších časech, alespoň tedy pro ony dva sourozence.
*„Zase to není o tom, že bych se chtěl nějak vyžívat v násilí druhých, prostě jsem to tak cítil a nemohl s tím nic dělat. Za normálních okolností bych něco takového nikomu samozřejmě nepřál,“ snaží se hnedka obhájit Martin. „Ano, vím, byly nebo jsou chvíle, kdy si představuji, jak někoho kosím, ale nikdy bych se daného nedokázal dopustit navenek. Stejně tak se to mělo s oním něžným pohlavím – když jej nemohu vlastnit, vybavuji si ho v různých explicitních scénách, ale v reálu by mi postačil pouze něžný dotyk a ty nechutné myšlenky by byly automaticky zapovězeny.“
*„Ta báseň byla vážně dost krutá.“ poznamenávám opatrně. „Víte,“ vážím další svá slova a zároveň se je následně snažím interpretovat tak, abych svého hostitele nijak neurazil, „nemohu si pomoci, ale přijde mi to místy, jako kdybyste se v té bolesti a bezmocnosti druhých vážně vyžíval.“
*„To jen tak na první pohled může vyznít. Jak jsem již několikrát předeslal, nikomu bych v reálu smrtelně neublížil. Ta bolest, ta beznaděj, to je spíš duchem mé jisté… spisovatelské tvůrčí investice.“
*„Pardon, jak si to mám teď správně vysvětlit?“
*„Tak, že s postupnou tvorbou se vyvíjí sám básník a začíná tvořit mnohem náročnější, hodnotnější, srozumitelnější kousky, které čtenář spíše dokáže ocenit, než ty prvotní jednotvárnější pokusné.“
*„To se vám vážně počátky z období básní typu Obraz či Marie tak dotýkají? Já myslel, že je máte také rád? Mně osobně totiž jako špatné nepřišly, navíc jsou i tematicky snadno pochopitelné a svou hodnotnou váhu rozhodně mají,“ oponuji a najednou jaksi nechápu, kam tím vším můj hostitel míří. Vždyť tím popírá vše to pěkné, co až doposud o vlastních básních pronesl.
*„Promiňte, někdy mě to moje básnické střevo zradí a já se pak divím, co všechno ze mě nevypadne. Původně jsem tím chtěl říct, že ze získaných básnických zkušenosti daný autor přechází k mnohem náročnějším pasážím a tím se snaží svým potenciálním čtenářům předat mnohem více než jak tomu bylo na počátku, kdy se ještě – pro nedostatek básnických zkušeností – zabýval jednodušími příběhy. Nemá to tedy nic společného s tím, že by se mi mé počáteční básně nezamlouvaly.“
Ženy ve zbroji
*„Už je mi to opět zcela srozumitelné. Stejně tak je to i s ženami, co se nehodlají smířit s postem domácích hospodyněk a proto raději narukují do armády, aby mužům dokázaly, že i ony mají navíc, že?“
*„Ano, přesně tak,“ kývá souhlasně hlavou Martin, přičemž úsměv na tváří zračí, že vše je zase v pořádku. „Samozřejmě, že netoužím po tom, aby se vámi jmenované něžné pohlaví vyžívalo ve válkách a bojích. Prostě jen nová tvůrčí kreativita, k níž byl inspirací opětovně časopis Dikobraz.“
*„Blondýnky na revanš nevěří. To je ono?“
*„Nejde tak ani o obsah článku, spíš o ten portrét těch dvou blondýnek ve vojenských mundúrech.“
*„Hmm, celkem pohledné, teď jim už může být něco víc přes padesát,“ uvažuji.
*Martin můj věkový typ sdílí a jen si povzdechne: „Vážně škoda, že čas se nedá vrátit a fantazie že mnohdy není skutečná – tedy ta výhradně krásná, nenásilná.“
Hra
*„Avšak i přesto, máme tu hned další nervy drásající báseň, plnou mučivých ruchů, jíž podlehl – jak po technické, tak bohužel i po stránce životnostní – jistý manželský pár,“ připojuji.
*„Opět jen čistý výňatek z pomyslného dramatického filmu, jenž bych jen stěží dokázal zpracovat do celého několikahodinového filmu,“ objasňuje zavedené Martin.
*„Prostě opět román, v kostce zahalený do básně,“ pokouším si i já v duchu hostitele zafilozofovat.
*„Moc hezky řečeno. Ano, přesně tak,“ utvrzuje mě.
*„Promiňte, co teď zase řeknu, ale nemá dané rovněž význam ve smyslu: za každou cenu se podbízet čtenáři?“
*Sice jsem to teď řekl příliš tvrdě, Martin nicméně na sobě nedává znát uražení a klidně dané následně objasní slovy: „Má tvorba je čistě mojí tvorbou osobní, kdy přichází inspirace a ta je mnou následně básnicky zpracována. Toť můj spisovatelský postup.“
*Vysvětluji si to tedy nakonec tak, že Martin se svými čtenáři žádnou nekalou hru nehraje a je k nim ve svých básních zcela upřímný.
Nejde to
*„Ovšem, někdy,“ připouští hned na to můj hostitel, „někdy i to psaní se stává nemyslitelné, kdy inspirace se nedostává a není nikdo, kdo by daného pisálka psychicky podržel. Takový ten osobní průvodce a strážce v jedné osobě, co nejen po Polanském Chváru a Katalné Mochně rozsévá jen samé dobro a zasluhuje se o blaho vybraných lidských duší.“
*„A s tou smrtí, tedy že by člověk raději nebyl, to jste také myslel zcela vážně?“
*„Když se člověku nedaří, i takové myšlenky jej napadají. Nesmí se jim však podvolit, ale jak již dobře víme, tak právě tohle není vůbec snadné.“
*Nevyzvídám dále ohledně Martinovy minulosti, sám si dokáži živě představit, jak člověk musí asi strádat, když se mu najednou zhroutí celý svět – a nejen ten tvůrčí.“