Rozhovor Toma Patricka s autorem dané básnické sbírky – Holubice a voják – Hrad

Holubice a voják

*„Ať už jsem v tomto životě jaký jsem, tak sám toužím po šťastném životě – jak tady na Zemi, tak i v případném životě posmrtném. To už jsem při našem hovoru ostatně naznačil těmi labutěmi.“

*„Ano, a to samé se dá říci i o holubici, jež, na rozdíl od onoho vojáka, ve válce neutrpěla sebemenší šrám a nakonec došla až ke zvěstování míru ve světě,“ připojuji.

*„Víte, právě tohle je na tom všem zvláštní,“ pozastavuje se opětovně nad danou problematikou Martin.

*„Proč vámi hýbe agrese v okamžiku, kdy je mučeno zvíře a nikoliv výhradně v momentě, když se to samé děje člověku, že? Ostatně, já to mám hodně podobně a myslím, že v tom oba rozhodně nejsme sami,“ podotýkám, načež se mi vybavuje někdejší rozhovor s jistým Markem, v němž jsme řešili to samé a to v rámci naší společné schůzky.

Proč?

*„Stejně tak nevím,“ bere si slovo tradičně hned Martin, „co by se dalo pozitivního vytěžit z básně následné – nevyjímaje další lidskou problematiku ohledně moci peněz a sklony k ovládání světa jako takového. Z toho všeho beztak rovněž jde strach!“

*„Ano, je to všechno zvláštní,“ opětovně nemohu jinak než souhlasit se svým hostitelem. „I já osobně na jednu stranu musím připustit ty samé obavy co vy, na stranu druhou však rovněž sám nevím, jak vše převést do reálu tak, aby se lidstvo navždy vymanilo z vlastních tyranií a celkových utrpení, jenž život přináší. Také bych rád na vše dostal jasnou srozumitelnou odpověď,“ pokouším se nějak rozumně uzavřít aktuální problematiku, leč to není jen tak.

Eliška

*„No a tehdy do mého života vstoupila nová platonická láska – Eliška – neboli děvče, co vonělo po heřmánku. Přirozeně to bylo o něco později, tudíž po Marii, ten rozdíl je takových deset, jedenáct, třináct let? No, zkrátka v nedávné dekádě našeho druhého tisíciletí,“ upřesňuje a v duchu následně přepočítává Martin. Opět v obličeji má přesně ten samý zasněný výraz, jak tomu bylo v případě Marie. „Byla to opravdu neobyčejně překrásná dívka. Pravda, vzhledově trochu jiná, ale šarm jí rozhodně nechyběl.

*„A s tou jste už normální kontakt navázal?“ pokračuji opatrně ve výzvědách.

*„Ano, s tou už ano. Bohužel mé city odmítla opětovat.“ Původní natěšenost u Martina je záhy ta tam. „Byla poměrně i dost nervózní, když jsem si ji jednoho dne vzal stranou a navrhl soukromou schůzku v kavárně.“ Další tradiční již nepřekvapující povzdech. „Tehdy jsem docházel do ozdravného centra tady ve městě a ona tam dělala terapeutku. Nakonec to nedopadlo.“ Martin pak pokrčí rameny a smířlivě připustí: „Ale ono by to beztak nedopadlo, protože vztah mezi zaměstnancem a klientem by nemohl být v reálu zkrátka stejně možný. Naštěstí mi zanedlouho do života vstoupila Jana a můj život tím obohatila.

*Opět se nesnažím vyzvídat podrobnosti ohledně toho, co o tom Martinova současná skutečná přítelkyně asi soudila, a taktně přecházím k básni, v níž predátor a jeho potenciální oběť v sobě našli netradiční zalíbení.

Srnka a vlk

*„Když nemůžete svůj objekt lásky vlastnit přímo, přichází na řadu opět vnitřní představy, v nichž původně nedostupné dostává svoji reálnou podobu,“ uvádí to Martin tak, jako by to měla být naprostá samozřejmost. A pak se rozpovídá: „Jednou nám v centru Eliška ukazovala svého psa, který mi k ní seděl jen z části. Z hlediska plemene a výrazu v jeho obličeji a tak. Víte, jak se někdy říká, že si pán a jeho zvířecí miláček jsou občas hodně podobní.“

*„Ano, tomu rozumím.“

*„No a ani to Eliščino hudební zaměření mi k ní příliš nepasovalo. A tak jsem si ji začal vybavovat dle vlastních představ – jako jemnou, křehce zranitelnou dívku, jíž jsem, z hlediska zvířecí říše, přisoudil post laně, neboť tou by Eliška bezpochyby byla, kdyby se měla narodit coby zvířátko.“

*„Opět rozumím a snad se i nemýlím v tom, když teď řeknu, že vy jste se etabloval do onoho vlka. A protože jste Elišku skutečně miloval, stal jste se vlkem mírumilovným.“

*„Ano, svým způsobem máte pravdu.“

*Martina, dle nynějšího úsměvu, zjevně stále těší, když moje maličkost není vůči jeho výkladu pasivní a dokáže správně pochopit jeho nabízený výklad. O to lépe se pak s ním hovoří.

Prokleté jmění

*„Leč občas onen vlk přece jen vytasil své tesáky a srnku poranil, stejně jako Will Terner a jeho jmění rozdávalo bolest těm, kdož znehodnotili mužův odkaz a tím si od něj vykoledovali kruté tresty. To těmi prokletými lupiči, koronery a Svatými sektáři pak byli ti, co si dovolili moji Elišku vlastnit coby její nápadníci.“

*„A vy pak tím Willem Ternerem osobně,“ dodávám, aby vize byla dovedena do úspěšného konce.

*Po mém výkladu se však já i Martin začínáme zase krotit. Oba si uvědomujeme, že nemá cenu hořekovat nad něčím, co stejně nedokážeme ovlivnit. Martin navíc záhy poznamená: „Vlastně, když se to tak vezme, nikdy jsem partnera Elišky na vlastní oči nespatřil. Možná snad pouze jednou!“

Průvod

*I tím si však Martin není stoprocentně jistý. To takhle jednou šel, coby ještě nezadaný, svým rodným Polanským Chvárem a před sebou spatřil pár, kde mu právě ono dlouhovlasé rusovlasé děvče až nápadně připomínalo jeho múzu terapeutku. Děvče však Martina vůbec neoslovilo, ba si ho možná ani nepovšimlo, a taktéž Martin okolo dotyčné prošel „jen tak“, neboť, jak přiznal, byl v tu chvíli na vážkách.

*„Byla to zkrátka jedna z těch mnoha rusovlasých dívek, co ten den procházely zdejším náměstím, stejně jak tomu bylo v průvodu, kde malíř narazil na stejně půvabné stvoření.“ Martin se, jak bylo jeho zavedeným zvykem, neopomenul při tom zasnít a hned nato si povzdechnout.

*„V tom průvodu ovšem, na rozdíl od vaší reálné skutečnosti, malíř postupně dosáhl svého a Eliška se na čas stala jeho partnerkou,“ podotýkám jedno důležité podstatné a ještě k tomu připojuji: „Navíc společně zamířili za kulturou, aby se oba lépe poznali.“

Hrad

*„Ano, vím, vypravili se oba na hrad a poté absolvovali toulky po okolí,“ doplňuje neméně podstatné i Martin. „Nezbývá tedy než jim závidět.“

*„A vy sám jste tehdy neuvažoval o návštěvě… třeba právě toho hradu? Třeba byste tím přišel na jiné myšlenky a na chvíli tak na krutý, nehostinný osud pozapomněl?“ napadá mě jedno ze spásných řešení. Martin však téměř současně s mojí otázkou nesmlouvavě zakroutí hlavou.

*„Víte, já na tyhle hradní toulky nikdy moc nebyl. V minulosti jsem s rodiči prý několik výletů absolvoval, bylo to však spíše v ranném dětství a už si na to příliš nepamatuji.“

*„Ale v básni o tom jinak moc pěkně hovoříte. Dokonce projevujete jisté sympatie vůči kastelánům, panovníkům, samotné historii, místní či zahraniční turisty nevyjímajíce.

*„Ano, já vím, prostě jsem se těch všech nechtěl nijak dotknout,“ zazní z Martinových úst další z jeho originálních odpovědí.“

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Martin Jabkenič (sbírka básní) - závěrečný epilog. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *