Malíř a jeho krátký krušný život – Obraz (1) – Ona a On (28)
Na počátku našeho vyprávění malíř portrétuje labutě a dané obrazy považuje za jedny ze svých nejzdařilejších (1). Oživují v něm vzpomínky na ženu jménem Marie, do níž se kdysi zahleděl a jež mu zlomila srdce (2). Ona žena ne vždy prožívala šťastný život. Okamžiky nepopsatelného strachu jí způsobilo její jediné dítě poté, co zcela náhle vážně onemocnělo. Jeho následná záchrana a uzdravení pak měly nádech nadpozemského tajemna, neboť se tak stalo za přispění posvátné sošky Ježíška (3). Malíř toho večera usíná a zdá se mu sen o neobvyklém páru, jenž i přes jisté překážky naplnil svůj život láskou a štěstím (4). Právě to rozhodne a i dotyčný se rozhodne vydat hledat svoji osudovou lásku, když ta předtím neodpověděla na jeho dopis, v němž se jí vyznával ze svých niterních citů (5). Po měsících hledání se malíři podaří vypátrat dům, v němž jeho vyvolená údajně měla bydlet. Dům však zeje prázdnotou a co více, má se v dohledné době bourat, čemuž na poslední chvíli zabraňují památkáři a následně archeologové, jež zde začnou provádět svůj výzkum (6). Malíř se nevzdává a dál doufá ve shledání s Marií. Bohužel se však záhy od jednoho z bývalých nájemníků domu dozvídá onu smutnou zprávu a sice že ta nedávno zemřela. Navíc prý celý život Marie byla plně oddána svému muži, vojákovi, s nímž sdílí společný hrob, jak zase pro změnu uvádí v dojemném vzpomínkovém příběhu jistý pamětník (7). Onen pamětník rovněž malíři vypráví dojemný příběh, jenž onen voják údajně prožil, když byl nucen bojovat v nedávné válce, kdy se mu na jejím sklonku zjevila holubice coby symbol míru a on tak bojů, coby jeden z posledních, zanechal a vrátil se domů ke své milé (8). Malíře onen příběh chytne za srdce a společně s pamětníkem si postěžují na svět a jeho krutosti (9). Malíř poté dává na radu onoho pamětníka a pokouší se na Marii coby osudovou lásku zapomenout. Jeho objektem zájmu se stává žena zcela jiná, jmenovitě jistá Eliška, jíž dotyčný vášnivě propadne, stejně jako předtím Marii, a jíž obdobně vylévá své bolestné srdce zasažené amorovým šípem, i když na druhou stranu ví, že jeho nová vyvolená je rovněž šťastně zadaná a tudíž reálný vztah s ní je momentálně naprosto nemožný (10). I přesto, dojde onen malíř konečně v životě onoho spásného štěstí po stránce partnerské? Eliška je v mnohém jako malíř, tedy co se uměleckého zaměření týče. V divadelním provedení je právě uváděna její hra o Srnce a vlkovi, ovšem v onom nenásilném lyrickém provedení, kdy obávaný predátor a jeho potenciální oběť spolu navážou přátelské pouto, namísto toho, aby jeden z nich toho druhého zahubil, jak přírodní zákony káží (11). Podobných laskavých příběhů, jak se záhy ukazuje, je v oné nelehké poválečné době zapotřebí, neboť zlo jest mezi lidmi stále přítomno. Společnost momentálně děsí odkaz jistého Willa Ternera. Ten, kdož si neprávem přivlastní jeho jmění, poté stihne krutý osud. A na oněch slovech, jako by skutečně něco bylo, neboť tam kde se daný odkaz objeví, není o dramatické chvíle nouze (12). Teprve po uložení daného jmění zpět do hrobu jeho právoplatného majitele se situace zklidní a můžou tak naplno propuknout oslavy zvěstující světu kýžený mír. Pro tento účel jest vypraven i průvod, kdy dav nad hlavou třímá transparenty, v nichž doufá v lepší zítřky naplněny solidaritou. Ze žalářů tak jsou propouštěni nevinní trpící a utlačovatelé naopak předvedeni před řádný soud. Jest ustanovena nová demokratická vláda, od níž se očekává, že válkou postižené zemi dodá prospěch a blahobyt (13). Právě v jednom z průvodů se sejdou i onen malíř a Eliška a nezůstává jen u toho. Onen Ternerův odkaz si vybral svou daň a to i na partnerovi dotyčné ženy a ta tak hledá utišení v hřejivé náruči plné porozumění. Malíř neváhá a v této nelehké životní chvíli je tu právě pro Elišku. U té příležitosti, aby se oba lépe poznali, naplánují společný výlet na jeden z hradů, kde oba následně obdivují jak jeho pohnutou historii tak rovněž i pozoruhodné dějiny (14). Vedle toho malíř a Eliška podnikají toulky do okolní přírody, v níž oba dva spatřují jak to dobré tak i to zlé (15), přičemž si ony dojmy navzájem sdělují. Za pravdu oběma dává osazenstvo tamní zahrádkářské kolonie, jenž pohlednému páru povypráví o rozmarech a náladovosti právě oné přírody za hmatatelného přispění onoho nevyzpytatelného počasí (16). Malíř a Eliška si tím tak připomenou ono důležité a sice že nejen lidská zloba může být tím nejhorším možným činitelem ovlivňujícím chod pozemského světa. Z chmurných myšlenek pohledný to pár tak alespoň částečně vyvádí slavnost, jež se každoročně koná na počest významného, kdysi tu žijícího krále, udatného to bojovníka a zároveň patrona země, o němž již leccos pár zaslechl při nedávné návštěvě hradu (17). Onen slibně se vyvíjející vztah však časem naruší napjaté spory – jak ty v Eliščině rodě, kdy ona sama musí čelit zcela novým krutým ranám osudu postihující její příbuzné (18), tak i ty v jejím soukromém životě ohledně neshod s malířem. Situace se částečně uklidní poté, kdy Eliška malíře opustí a znovu se zamiluje, tentokráte do vojáka, za něhož se následně i provdá. Několik let se jim daří šťastně žíti pospolu ve svazku manželském a zdá se, že se tím vše urovnalo, avšak Eliška se po čase začíná povahově měnit a je odhodlána se svému muži stůj co stůj vyrovnat. A tak dá na onu výzvu a přes jeho četné protesty narukuje do armády, stejně jako tisícovka dalších žen, co po celý život nehodlají zastávat pouze post domácí hospodyňky (19). Soužití páru ovšem následně končí naprostou tragédií, to když si vyhlásí soukromou válku ve svém vlastním domě a oba za ní zaplatí svými životy (20). Ano, tak krutá lidská zhouba umí být! Kdy právě války dokáží lidi až zásadně povahově změnit a hrůzy a traumata z nich vyvěrající pak bují v jejich duších a přenášejí se i do jejich společného soužití. Jako by se Osud a Onen nejvyšší opět rozkmotřili a vše nově uvrhli do nejistoty. Když pak malíři přijde domů parte, nemůže tomu uvěřit. Nikdy by si nepomyslel, že by život Elišky mohl skončit právě takto. To že byla ona křehká dívenka, s níž měl kdysi tu čest seznámit se? Takto malíř ve svých pamětech vzpomíná na své osudové lásky. Ovšem postupně jako by ho opouštěla tvůrčí síla a jemu činilo potíže o všem plynule psáti. Podléhá depresím, znovu se platonicky zamilovává a existenčně se cítí být ztracen (21). Znovu se tak pokouší najít jistou duševní rovnováhu. Zejména ho inspiruje balada o dívce, co rozmlouvá s větrnými mlýny, z nichž zároveň čerpá životní energii (22). Malíř tak začíná docházet více do společnosti, kde se pokouší navázat alespoň nová přátelství, když na životní lásku nemá to pravé štěstí. Leč co je to platné, když i zde natrefí na podvodníka, jenž z něj vymámí nemalé jmění. A tak se náš malíř od té chvíle má více na pozoru a navazuje kontakty pouze s těmi, jež dobře zná (23). Více tak tíhne k jistému divadelnímu uskupení, s nímž začíná čím dál častěji trávit volný čas (24). V osobním volnu si vyprávějí rozmanité strašidelné historky jakožto i příběhy zahalené mystikou, z nichž malíře neomylně citelně zasáhne právě ten, v němž jistá posvátná dřevěná soška umožní budoucímu páru překonat nástrahy nastolené osudem a naplnit tak jejich životy tolik potřebnou láskou a štěstím (25) (podobně jako tomu bylo se soškou Ježíška, kde jako jedna z hlavních postav figurovala malířova někdejší platonická láska Marie). Nepoučitelný malíř se tak opět ocitá v novém kolotoči vztahů, končícím opětovným nezdarem. Jako by mu osud i nadále bránil v nalezení té pravé. Malíři tedy nezbývá než-li si ve svých rozepsaných pamětech postěžovat právě na ono něžné pohlaví coby hlavního nositele budoucích životů v kontrastu se strastmi pozemské planety jako takové, na níž právě onen život nikdy neměl začít existovat (26). Dle malíře to jednoznačně dokládá zpověď slečny – pamětnice, jež ve svých donekonečna omílaných vyprávěních vzpomíná, detail po detailu, na osudný den, kdy jedna nejmenovaná dáma definitivně skoncovala s vrahy své milované sestry a sama za to zaplatila životem (27). I tato slečna – zanícená feministka, coby malířova poslední vážná známost, záhy vypadne ze seznamu jeho potenciálních budoucích partnerek. Jak jinak také, když to dle ní jsou naopak právě muži, kdo ničí něžnému pohlaví v jednom kuse život. Malíř se již definitivně smiřuje se samotou po stránce milostné a partnerské, i přesto ale na naléhání svých přátel zavítá znovu do jejich divadla. Právě tam ho naprosto okouzlí o mnoho let starší herečka. Po náhodném setkání v baru a po následné noci plné vášní spolu poté zkouší oba žít. Avšak i tento vztah zdá se býti, kvůli masivní oblíbenosti postarší ženy coby známé osobnosti jakožto malířem, jenž k dotyčné nebyl zcela upřímný, navenek příliš komplikovaný. I tentokrát vše končí tragicky. Alespoň tedy v onom světě pozemském! Neboť naopak v onom světě posmrtném se spolu znovu oba dva setkávají a již nezatíženi žádnými těžkostmi si nakonec přeci jen svůj láskyplný vztah zde, v nebeské říši, navždy pojistí – za laskavého přispění Onoho nejvyššího, tedy Boha (28). Podobně jako Marie a její voják či jako Eliška a její osudová láska, jež jsou zde, na onom druhém břehu, rovněž přítomni.
Rod Habrů a jeho nelehká cesta za štěstím – Nelidský jatečník (29) – Mezi životem a smrtí (34)
Malíř sice nakonec došel vykoupení z pozemských utrpení, avšak boj s nehostinným krutým Osudem na ni probíhá dál. Svědčí o tom jistá nelidská hyena, mající na svědomí nespočet vražd z řad lidských nezletilců (29). Jako zázrakem je z jejích osidel propuštěn až malý Mark, jemuž pomohlo, že se oddaně staral o své malé štěně. Bohužel i jeho o něco později stihne nemilý osud. Markova někdejší přítelkyně jej opustí kvůli nevěře. Mark se zpočátku nevzdává a začne po ní pátrat, v naději, že se vše urovná. Jedna z cest jej zavede až do Paříže, kde navštíví hotel, kde jeho někdejší láska má údajně momentálně přebývat. Mark ji však přistihne s jiným. Tedy alespoň tak si to jmenovaný vysvětluje. Život pro Marka tak definitivně ztratil smysl. Nemá pro koho by žil, a i když se dotyčný nevědomky dopustil omylu, již nikdy se nestačí dozvědět skutečnou pravdu, tedy to o Jeleně a Katje, o jejich náhodném setkání a o noci plné vášní. Mark tedy dobrovolně odchází z tohoto světa utonutím v Séně (30). Rod Habrů smutní, právě přišel o jednoho ze svých potomků. Aby toho neštěstí nebylo málo, tak daný rod je navíc silně zadlužený a to pro svoje neuvážené investování. Mark sice odešel na věčnost, jsou tu však jeho další dva sourozenci, Sandra a Oleg a především pak obětavý retrívr Ben. Je to právě on, kdo zabrání hrozící exekucí sídla Habrů! Ba co víc, pomůže nejen svým nynějším majitelům, ale rovněž i nevidomé dívce Kláře, jíž coby slepecký pes jinak oddaně vypomáhá a je nepostradatelnou oporou na jejich společných procházkách tamní přírodou (31). Následně jsou to i samotní pokračovatelé rodu Habrů, kdo Kláře v jejím dospělém věku poskytne potřebnou oporu. To když je nebohá slečna obviněna z krvavého mordu, jenž však, jak ona neustále dokola opakuje před soudem, nespáchala. Skutečná pravda o něco později vyjde najevo, přičemž se o to přičiní ten samý právník, co kdysi rod Habrů zastupoval v případu onoho nálezného neboli pokladu nedozírné ceny, jemuž nakonec připadla štědrá odměna, zatímco majitel lomu ostrouhal. A byl to právě on, kdo daný trestuhodný čin spáchal. Tentokrát to však nebyl retrívr Ben a jeho psí tlumočník, nýbrž jedna bájná harfa, co majitele lomu najisto usvědčilo. Jmenovaný se pak, pod tíhou viny a tlaku okolí, psychicky nervově zhroutí. Naprosto zničená je i sama Klára, rod Habrů jí však, jak již bylo řečeno, nabídne patřičné útočiště a nic na tom nezmění ani fakt, že i v jeho řadách údajně přebývá zlo (32). Někdejší majitel lomu se však nevzdává a na pokraji svých zlobných sil se rozhodne zosnovat jeden ze svých posledních zákeřných plánů, to když se k němu donese novinka, že se Klára přivdala do rodu Habrů. Vězněný využije svých kontaktů z doby, kdy se, v rámci pobytu v zahraničí, měl možnost setkávat se s lidmi z různých společenských vrstev. A právě v cele jej navštíví jistý úředník, jenž má na starosti odvody. Ten následně zařídí, aby byl manžel Kláry urgentně povolán do zbraně. Ve válce mladík zažívá krušné chvíle, navíc ti, co do ní nemusí povinně narukovat, se mu, přímo či nepřímo, posmívají. Otočí až ve chvíli, kdy je na bojišti těžce raněn právě jeden z řad oněch posměváčků, jenž, jakožto před ním sám mladík, bojuje o svůj život (33). Existuje vůbec nějaký spravedlivý Bůh? Právě to si říká nejen onen manžel Kláry, když zpětně vše rekapituluje v obětí své milované choti coby již plně zotavený a to v bezpečí svého rodného sídla, nýbrž i někdejší majitel lomu, těsně před svojí popravou. Klára, na rozdíl od nich však více nepochybuje. Vždyť již tolikrát unikla ze spárů nespravedlnosti. A to oprávněně. A když pak zakrátko znovu čelí nehostinnému osudu, již se nehroutí. Ona prostě ví, že její otec, momentálně ležící v kómatu v nemocnici, kam za ním přišla, záhy bude kráčet coby plně uzdravený dále životem a těšit se z něj. Klářino přání se posléze stane skutečností. Zato mladý muž, postávající opodál u lůžka své matky, ve své snaze pohoří. On sám však předpokládal, že po vzoru Kláry a její láskyplné humanity docílí toho samého. Avšak, bohužel, nezadařilo se. Muž nemá pro koho by žil: otec popraven, matka na smrt nemocná. Klára hodlá muži pomoci a vskutku, i on se pak se svojí matkou brzy nato shledává s coby živou a plně šťastnou. A tak zatímco rod Habrů a jeho příbuzenstvo dochází zaslouženého vykoupení a kýženého životního štěstí, syn s matkou se jej dočkávají v onom světě posmrtném, kde, ruku v ruce, bok po boku, společně kráčejí ve vzájemném harmonizujícím souznění (34). Stejně jako malíř s poslední svojí pozemskou láskou, jakožto Marie s milým svým či Eliška s manželem svým.
KONEC