Martin o těch vlídných slovech začal hned přemítat. Rázem mu došlo, že na něj Alexandra vlastně nijak netlačí, aby se z něj hned stal výřečný samomluvka. Byl rád, že tomu nechává volný průběh a že jí je sympatický takový, jakého ho na druhém břehu Labe poznala. Jelikož Martin sám tušil, že v odbourávání neprůbojnosti a mluvy bude mít v Alexandřině přítomnosti i nadále problémy, nyní již alespoň najisto věděl, že dívka si na to velmi ráda počká a už jen kvůli tomu se bude zasazovat o to, aby s ní začal trávit pokud možno co nejvíc času.
„Jo, ty i někteří ostatní v tomhle máte vlastně pravdu. Někdy to asi skutečně s tou vážností přeháním, a právě možná teď nastal už konečně ten správný čas, abych přiznal, že jsi velmi milé děvče, které by byl hřích jen tak pustit k vodě a tak nechat napospas samotě, třeba jen proto, že ti nedokážu vyznat své skryté city navenek v plné míře. A když tobě samotné má nynější přítomnost něco pozitivního přinese, tak tím líp pro nás oba.”
„Jsem ráda, že mi dokážeš naslouchat,” dala Alexandra Martinovi najevo výstižným úsměvem. „Ani ten pohled do mých očí ti už – jak se zdá – takové problémy nečiní. I to je velký pokrok.”
Martin se rovněž pousmál a dokonce i Jeremiáš teď cosi radostného povzbudivým štěknutím hlásal. Martinovu náladu však záhy nabouraly nové strachy, to když si opětovně vybavil onen neznámý dívčí hlas v bývalé hasičárně.
„Pořád tě ale něco trápí,” všímala si pozorná Alexandra.
Martin už to v sobě dusit nedokázal a tak jí teď dopodrobna povyprávěl o podivné příhodě se semaforem a jeho morseovkou. Navíc ho v mysli stále mučil ten dívčí hlas z bedýnky, jenž jí byl do jisté míry podobný.
Alexandra na Martina tentokrát hleděla s obzvlášť velkým zájmem.
„Já o tomhle nic nevím, Martine. Jak jsem ti již pověděla a tvrdit ti to budu i nadále, pokud o to budeš stát, rozhodla jsem se s tebou sejít, protože mě upoutal tvůj inzerát. Na tom, že jsem tě k sobě pozvala na víkend, také není nic neobvyklého. Je to doba volna, čas, který si chce každý mladý člověk náležitě užít po svém. A z žádné bedýnky jsem k tobě a k tvým kamarádům rovněž nepromlouvala.”
„Jo, jasně, promiň, nechtěl jsem se tě tím nějak dotknout. Už o tom nebudu mluvit,” omluvil se Martin.
„Je ale rovněž možné, že vás na ten kufr ten ženský hlas upozornil záměrně. Třeba tobě a tvým kamarádům chtěl jen dopřát kousek životního štěstí, když je uvnitř uložen tak vzácný legendární kousek. I tak se to dá prostě a jednoduše vysvětlit, co říkáš? A že to ta dotyčná vše zahalila do jemně poutavého dobrodružství a hned na počátku umocnila problikávajícím pouličním světlem, které na to mělo upozornit, to jen svědčí o tom, jak moc si přála, aby to nevyznělo příliš fádně a obyčejně. To je tedy můj osobní názor.”
„I tak mi to celé ale pořád vrtá hlavou. To Nolino náhle podivné chování, její následné bleskové zorientování, pak ten na první dobrou prázdný objekt, v něm zčistajasna rozsvícené světlo, ten procítěně promlouvající hlas… víš, pořád to na mě doléhá, a nejen to, předtím ještě ty úkazy ve škole…”
„Nejlepší rozhodně bude, když se na to s Kristiánem přeptáte přímo té Noly. Určitě do toho vnese více světla a ty se tak konečně zbavíš zbytečných spekulací,” usoudila rozhodně Alexandra a podrbala Jeremiáše tam, kde to měl nejradši. Ten jí záhy proklouzl mezi prsty, odběhl ke dveřím, zastavil se u nich a prosebně se od nich otočil zpět ke své majitelce.
„Jo, tohle s Kristiánem máme naplánované hnedka na pondělek. Jsme dohodnutí, že se oba u Noly stavíme, přeptáme se jí na to, a on nám pak řekne, jak se rozhodl dál ohledně toho kufru,” vzpomněl si teď v rychlosti Martin. „Nezahrajeme si nějakou hru, když už tu takhle posedáváme a bavíme se spolu? Uteče nám tak rychleji čas a donutí nás to zase přemýšlet o něčem jiném než jen o věčném tajemnu, z něhož až místy mrazí.”
Alexandra a její čtyřnohý přítel teď byli ale očividně trochu jiného mínění. Jeremiáš k ní totiž již několikrát ode dveří sám od sebe přicupital a vždy do ní lehounce ducnul. A když se k tomu napotřetí ještě přidalo vodítko, které k dívčiným nohám láskyplně položil, bylo to již na pováženou.
„Nenecháme to třeba až na později? Jeremiáš je v tuhle večerní hodinu totiž zvyklý se mnou chodit na procházku. Takže jestli proti tomu nic nenamítneš, tak bych s ním na ni hned teď vyrazila. No a také bych samozřejmě byla velice ráda, kdybys nám dělal doprovod.”
„Ale jo, proč ne? Je tam docela hezky. Hlavně že neprší,” připojil se bez zbytečných protestů Martin.
„Tak fajn, vyrážíme.” Alexandra spokojeně tleskla, vstala, pomohla Martinovi na nohy a v hravém žertu k tomu přihodila: „Neboj, já tě neukousnu a ani tě nepředhodím žádným lačným tajemným vizím.”
Ještě jednou se tomu společně zasmáli a pak už najisto s Jeremiášem vyšli před dům.