Nola se pak ale náhle dostala do zcela nového zasněného rozpoložení.
„Na počátku se to vyvíjelo velice slibně. Už dlouho jsem si chtěla dopisovat s někým z ciziny. Pak jsem jednoho dne jen tak procházela kolem místní cestovní agentury, a protože se právě nově otevírala, tak jsem vešla ze zájmu dovnitř a začala se přehrabovat v prospektech. V každém z nich se nacházel nějaký atraktivní zájezd, ať už spjatý s relaxací, sportem nebo turistikou, jenže všechny ty známé země mi najednou přišly tak nějak strašně stejné, dalo by se říci až lhostejné. Asi jsem v té chvíli musela na lidi kolem sebe působit dost zvláštně, protože někteří z nich po mně začali okamžitě podezřívavě pokukovat. No a tak jsem si jeden prospekt ze slušnosti vytáhla – tuším, že to byla zrovna Francie – a odcupitala pěkně stranou do kouta na jednu ze sedaček.
Netrvalo dlouho a přikráčela ke mně jedna z těch mladých dívčin, co to tam měly na starosti. Zjevně to byla studentka, tedy soudě podle toho mladinkého atraktivního vzhledu. No a já jsem začala předstírat, že si vášnivě listuji tou Francií a zvažuji do ní případnou cestu, když tu mi náhle padl do očí ještě jeden prospekt, a to týkající se Afriky. Něco mi v tom okamžiku prostě říkalo, abych se do něj podívala, že tím třeba tu mladou slečnu odradím od případných otázek a najdu v něm cosi, co mě nadchne. Tento zvláštní jev si dodnes nedokážu vysvětlit, ale prostě k tomu zčistajasna skutečně došlo.
Dívčina pochopila, že ještě nejsem plně rozhodnutá, a odešla se věnovat dalším zákazníkům. Hned, jak jsem katalog otevřela, jsem tam spatřila to, co mi následně změnilo život. Byl tam vložen Rollův menší prospekt pojednávající o jeho zemi Jamatanga. Jeho fotografie mi ihned na ten první pohled byla nesmírně sympatická, navíc jsem o některých svých kamarádkách věděla, že se třeba scházejí se zahraničními studenty, kteří se učí u nás na jazykové škole, aby tu pak našli uplatnění.
Ten Rollův vložený prospekt jsem si pak odnesla domů a nechala si ho přeložit od profesora Štrocha do češtiny. Od prvních řádků na mě dýchla nesmírná touha ten ostrov nedaleko afrických břehů poznat a osobně navštívit. Rollo o něm tak překrásně básnil. Z jeho slov však jako by stále více vyplývalo, že by se i on chtěl s někým spíše blíže seznámit. Ten text k tomu zřetelně směřoval – od poetiky rodného ostrova až k Rollovu osobnímu životu. Upřímně tam psal o své rodině, bratrech a sestře, a také o tom, jak rád tráví volný čas a kam by se rád podíval. Nebylo tedy pochyb, že by rád s někým ze zahraničí navázal osobní kontakt, a když se úplně na konci objevila i jeho adresa, došlo mi, že něco takového myslí zcela vážně.
Rozhodla jsem se mu tedy na zmíněnou adresu odepsat a co se nestalo – skutečně mi obratem poslal odpověď. A pak se to náhle všechno rozběhlo tak nějak samo od sebe. Začali jsme si spolu vyměňovat balíčky, přání, psali si další dopisy a vše šlo tak, jak mělo. Pak ale se mnou Rollo kontakt z nepochopitelných důvodů přerušil a to zapříčinilo řadu spekulací z řad známých či kamarádů, jestli ten domnělý ve skutečnosti vlastně existuje, a jestli se třeba za něj po celou tu dobu někdo jen nevydával, aby si ukrátil dlouhou chvilku a tahal z toho druhého – tedy ze mě – soukromé informace, které by pak zneužíval pro svou vlastní potřebu. O slovo se dokonce přihlásili i mí rodiče, kteří pojali podobná podezření.
Mně to rozhodně ale jako podvod nepřipadalo. Na Rollovu zpáteční adresu má psaní musela pokaždé dojít. Ptala jsem se na to i na poště, odkud jsem vše Rollovi posílala. Tam si mě ostatně po několika pravidelných příchodech už dobře pamatovali. Jedna paní, která tam pracovala u přepážky číslo devět, mě pak pokaždé vábila, abych šla k ní, a ochotně si ode mě zásilku pro Rolla pokaždé převzala. Také doručovatelka, která mi přinášela jeho balíčky, mě dobře znala. Avšak i přesto se během toho nacházeli rejpálci, kteří přicházeli s atlasy a se všemožnými slovníky světových států a měst, čímž mi dávali čím dál jasněji najevo, že žádná Jamatanga neexistuje, a tím pádem že jsem se stala obětí něčího žertu. Ty jejich argumenty a donesené materiály to sice pokaždé nějakým způsobem prokázaly, i tak jsem v té chvíli ale věřila a stále také věřím, že Rollo je skutečný Afričan, a že se jeho rodný ostrov v Atlantském oceánu, nedaleko černého kontinentu, opravdu nachází.”
Martin s Kristiánem byli nesmírně unešeni Noliným vyprávěním a nenadálé zakončení je poměrně zaskočilo. Ani jeden z nich rozhodně nedoufal, že Nola ve svém povídání zajde tak daleko. To překvapilo obzvlášť Martina, ten už byl totiž něčeho podobného svědkem o víkendu, to když se Alexandra, po odchodu Helmuta, vrátila zpět do bytu a rozjímala před ním o svých seznamovacích pokusech a jejich následných kolapsech. Martin v tom nacházel jistou spojitost. Nola ani Alexandra ze stran svých vrstevníků nenacházely pochopení a to mnohdy třeba jen kvůli obyčejné maličkosti. Martin si všechny ty nevděčníky najednou představoval hezky pohromadě, jak před oběma dívkami klečí na kolenou a prosí je o odpuštění za to, že se k nim chovali tak netaktně, a aby to dovedl do zdárného konce, tak si tuto vizi obohatil o spokojeného a doslova nadšeného Helmuta a Rollovu přítomnost po Nolině boku.
„Jen se neboj, Nolo, ti tví takzvaní trýznitelé k tobě ještě rádi přilezou po kolenou a budou tě prosit o odpuštění za to, že si z tebe tropili blázny! To mi věř, k tomu rozhodně najisto dojde!” vysoukal ze sebe zapáleně a to s takovou vervou, že se rukama křečovitě zaryl do opěradel židle, na níž seděl.
Toto Martinovo nezvyklé chování nyní udivilo jak oslovenou Nolu, tak i Kristiána. Bylo znát, že na něj touha po poznání splněného přání, jež v sobě nese něco tajemného, ojedinělého, opět silně doléhá. To Kristiánovi znovu připomnělo, proč vlastně za Nolou přišli. Nejprve ale i on pokračoval v Martinových šlépějích.
„Jo, i já jsem pevně přesvědčenej, že ten Rollo někde žije, a že se s ním jednoho dne setkáš a o všem si popovídáte pěkně z očí do očí,“ pokračoval Kristián v Martinových šlépějích. „Teď ale už je nejvyšší čas se dohodnout, jak naložíme s naším zlatým kufrem a jeho památným odkazem.”
Martinovo výbojné rozpoložení se rázem přeměnilo na pohodové. Dráždivé záškuby na rukách ho rázem přešly, pohodlně se na židli usadil a nasadil spokojený kukuč.
„Tak o tohle si příliš velké starosti nedělám. Mám takový pocit, že už jsi o tom sám popřemýšlel, že je to tak? Už minule jsi cosi nadhodil ve smyslu, že si to necháš projít hlavou a přijdeš s nějakým konkrétním rozumným řešením.”
„Jo a dospěl jsem k následujícímu,” potvrdil Martinovu domněnku Kristián a poprosil Nolu, aby mu kufr podala. „To případný uznání si rozhodně nechci nechat pro sebe, ale věnovat ho i vám dvěma. Na tom místě jste přece byli společně se mnou. Taky jsem, myslím, přišel na to, jak ten nález vcelku věrohodně obhájit, aby to nevypadalo podezřele a nějak nahodile. Prostě všichni svorně potvrdíme, že jsme se o tu opuštěnou hasičárnu zajímali už dřív, a protože jsme potřebovali zjistit pár zajímavejch informací pro seminární práci, vypravili jsme se do opuštěnýho objektu na dobrodružnou obchůzku. Právě v jedné z místností se nacházel i tenhle kufr, kterej se tam zjevně povaloval několik let, my mu jen přisoudíme jiný místo: sklepení bude znít určitě mnohem výstižnějc. Beztak jsem o tom zamýšlel napsat reportáž, takže toho kufru a jeho obsahu klidně zrovinka využiju jako příhodnýho materiálu, a bude to.”
Kristián pak otevřel školní aktovku a vyndal z ní desky, v nichž měl již zpracované některé podklady.
„Tak co? Já si myslím, že je to pro začátek celkem dobrý, ne?”
„Jo, celkem to ujde,” usoudil Martin, když si ze zápisků kousíček přečetl.
„Tak co, nepůjdeme už?” vzala si pak po nepatrné chvilce slovo Nola.