„Počkejte, já… ráda bych se ještě zašla podívat dovnitř,” pronesla Nola zadýchaně, když zrovna všichni tři procházeli kolem knihkupectví, a začala se dívat skrz výlohu dovnitř.
„No, já nevím, zbývá nám ještě slabejch pět minut na to, abysme to jen tak tak vůbec stihli,” varoval ji Kristián a jen nerad seskočil z kola, což by beztak musel udělat, neboť o kousek dál zrovna procházela hlídka městské policie.
„Prosím, bude to jen na nepatrný momentek,” žadonila Nola. Kristián, kterého policejní hlídka zrovna míjela, nakonec dobrosrdečně souhlasil. V podstatě mu svým rozhodnutím teď pomohla vyhnout se pokutě a smlouvání na téma: kola do parku nepatří, pro ně je tu vymezena cyklistická zóna.
„Jdeš tam s náma? Nemusíš, klidně běž napřed, pokud chceš.”
„Jo, jdu,” připustil až příliš ocákle Martin, i když dopředu věděl, že si z knižní nabídky jen stěží něco vybere. Knihy nebyly zrovna jeho šálkem kávy.
Všichni tři tedy vešli do Velmanova knihkupectví, pojmenovaného podle jeho vedoucího. Evžen Velman byl povahově v mnohém podobný Kristiánovi, tedy až na ty jeho úklony, záliby v oblékání a téměř vyholenou hlavu. I on měl vřelý vztah k filmu a cestování a jeho hlas byl hlubší, přívětivě chápavý. Typická byla i jeho snaha být za různých okolností nápomocný všem zákazníkům bez rozdílu a každému vždy co nejlépe poradit. Když obsloužil zbylé dva a ti mu záhy pokynuli na rozloučenou, spatřil Nolu, jak k němu ostýchavě a s provinilým výrazem v obličeji opět míří. Velman již dopředu správně vytušil, co po něm bude žádat.
„Promiňte, mohla bych vás požádat o nějaký nejnovější atlas světa? Ráda bych se do něj podívala,” poprosila.
„Ale samozřejmě, jeden novější bych tady měl, jen si nejsem jist, jestli se od toho posledního vydaného na mapce světa něco výrazněji změnilo,” připustil trochu rozpačitě pan Velman.
„Ano, s tím samozřejmě počítám, ale i tak, pro jistotu,” byla plně rozhodnutá Nola a majitel knihkupectví jí vyšel ochotně vstříc. Přistoupil k příslušnému regálu, vyndal z něj jeden nejnovější atlas Země a Nolu nechal, ať si v něm dle libosti listuje.
„Mockrát děkuji.”
Pan Velman se usmál, a protože do knihkupectví přicházeli další zákazníci, začal se věnovat zase jim.
„No páni, knihy o Číně!” vykřikl téměř nahlas jásavě Kristián u postranního otočného regálu, u kterého stáli s Martinem. Ten zájemcům nabízel naučné knihy o zemích celého světa.
„Našel jsi tam něco zajímavého?” vyzvídal Martin.
„No aby ne,” žasl Kristián. „Zrovna jsem tu nalistoval Velkou čínskou zeď, no ne, je tu na obrázkách pěkně zachycená ze všech stran. To je super!”
„Jo, ujde to,” odvětil suše Martin.
Kristián na to nereagoval a pokud si toho snad všiml, nevadilo mu to. „Tyjó! Možná si tuhle knihu nakonec vážně koupím. Je skvělá,” rozplýval se dál blahem.
Nola na tom nebyla o nic líp než Martin. Zatímco on u regálu jen tak zbůhdarma lelkoval a Kristián se vyžíval v knize s čínskou tématikou, dívka si v atlasu vyhledala mapku Afriky a začala pokukovat po malém ostrůvku u jejího jižního cípu. Opět bezvýsledně. Rollův domnělý ostrov neodhalilo ani sklíčko z jeho kdysi zaslané krabice.
„Že by zase nic?” vstoupil do Nolina pečlivého zkoumání opatrně pan Velman.
„Bohužel,” pokývala smutně hlavou.
„No jo, to se nedá nic dělat, takový je už holt život,” řekl na to pan Velman, když si od ní pak bral atlas nazpátek a zasunoval ho na příslušné místo.
„Já vím, jsem s tím dotěrná,” začala se hned nato omlouvat Nola, „ale prostě mi to pokaždé nedá a něco mě nutí se do těch atlasů dívat v naději, že to příště může být úplně jinak, že mám pravdu já a ne ti ostatní.”
„To je v pořádku, já se na vás přece nezlobím,” usmál se na ni mile pan Velman a pak se ujal nově příchozí neboli starší paní, která se ho začala vyptávat, zda by si nemohla prohlédnout knihu pojednávající o Katalné Mochně, která byla vystavená ve vitríně. Pan Velman jí v přání ochotně vyhověl.
„Á, tak právě teď nám vypuklo odpolední vyučování!” prohlásil významně Martin, když pohlédl na své hodinky a rázně na ně poklepal.
„No jo, tak asi zase vyrazíme,” okomentoval to nevzrušeně Kristián a nakonec knihu o Číně přeci jen vrátil na její původní místo. Martin na něj vykulil překvapeně oči. „To stihneme, učitelé nikdy nechodí na minutu přesně.”
„No, nevím, naše dějepisářka možná, ale Štroch ve třídě často bývá už před zvoněním,” lamentoval stále Martin.
„Štroch je fajn, ten určitě žádný zbytečný námitky mít nebude, když na jeho hodinu dorazíme o něco pozdějc,” mínil Kristián a zaměřil se na Nolu, která stále zaraženě o něčem přemítala. „Nolo, odcházíme. England in my heart na nás již netrpělivě čeká.”
Nolu to vytrhlo z přemítání a připojila se ke kamarádům. Dokonce se matně zasmála tomu názvu.
„No jo, tak teď si jen rychle pospíšit… ach jo, to kručení v břiše nějak nechce ustat. Že já jsem si u vás radši tu česnečku přeci jenom nedal. No teď už to nic nezachrání…”
„Ach ne, panebože, jen to ne, ach ne, NE!”