„Uf, je to docela síla,” přiznala Nola nakonec nahlas. Zavřela sešit a odložila ho stranou.
„Jo, člověka to v klidu rozhodně nenechá, tedy zvlášť toho, jehož se to bezprostředně týká,” chytl se toho hned Martin. „Vždyť já jsem svědkem něčeho takového vlastně už potřetí.”
„Vážně?” protáhl Kristián, který tentokrát své emoce v sobě nedokázal plně potlačit. V jeho očích i na hlasu to bylo viditelně znát.
Následovalo krátké ticho.
„Abych nezapomněl, Alexandra se mimo to také sama vyjádřila k tomu, co se nám přihodilo v ten pátek,“ pokračoval Martin. „Řekla mi, abychom si z toho nedělali nějak těžkou hlavu, že ten, kdo nás do toho všeho zatáhl, to určitě nemyslel nijak zle a chtěl nám tím kufrem jen udělat radost. A to, že to tak pojal – tedy spíše pojala, vždyť to byl přece dívčí hlas, co se z té bedýnky linulo – bylo prý dáno výhradně tím, že zkrátka dotyčná nenašla jiný způsob, jak na sebe upozornit, a tak zvolila tuto delší, tajemnější, daleko působivější cestu. Alexandra by kolem toho prý velký rozruch rozhodně nedělala.”
Nolu s Kristiánem tato Martinova slova vrátila zpět do žhavé současnosti a jejich zájem o Vantelbooklist pozvolna ustupoval do pozadí.
„Alexandra s tím dle svých slov nemá vůbec nic společného, jen jsem vám teď sdělil její vlastní názor,” ubezpečoval kamarády Martin. „Já… musel jsem jí o tom říct, nedokázal jsem to před ní věčně tajit. Už tak mě podezírala, že se mnou v tom ostychu není něco v pořádku. Navíc se mi pak neskutečně ulevilo, vše to ze mě spadlo, když mě vyslechla a pak mi hned upřímně sdělila, že o něčem takovém slyší úplně poprvé. Ten víkend u ní jsem díky tomu strávil v dobré náladě a už jsem se jí nemusel z obav stranit. To, že jsem se ze všeho vymluvil, mi hrozně pomohlo.”
„Jen jsme si tady s Kristiánem říkali, než jsi sem dorazil, jestli to nebyla právě ona, kdo to všechno měl na svědomí. Že by se tím třeba vše objasnilo,” mínila Nola. „Ale když ne, tak tím pádem jedna starost ubývá.”
„A ty třeba náhodou netušíš, kdo by za tím mohl být?” zeptal se Noly opatrně Martin. Ta mu pokrčením ramen však dala najevo, že nemá zdání. „No já jen, že Alexandra nadhodila, že to můžeš být právě ty, kdo do toho vnese více světla.”
Nole rázem znovu poklesla nálada, nicméně se to obešlo bez dlouhých průtahů a ona kamarádům konečně ukázala hnědý kufr, do kterého si ukládala Rollovy dopisy a balíčky. A když z jednoho takového většího na stůl vyndala jeho obsah, nestačili se Martin s Kristiánem divit. Náhle se před nimi zjevila celá řada miniaturních semaforků a různých dalších blikátek včetně sklíček.
„Tak tohle je to, co mě tam u kina přimělo tak nečekaně jednat. Vidíte? Všechno je funkční,” řekla Nola, když jeden ze semaforků vyzkoušela a jeho prostřednictvím kamarádům předvedla šifrovanou zprávu, v níž stálo Ahoj, Nolo, zdraví tě tvůj Rollo z Afriky.
„No jo, tak proto ty záblesky,” vydechl s úlevou Martin, pak ale ze sebe ještě dodatečně vypravil: „A není tím dotyčným náhodou třeba přímo on… tedy ten Rollo? Co když se za tím vším skrývá právě on? Třeba je přímo tady v Katalné Mochně, ale bojí se s tebou osobně sejít, tak se tě snaží nejdříve poznat prostřednictvím své hry, aby se ujistil, zda-li má cenu tě vůbec na vlastní oči poznat, nebo spíš ne. Co my víme, třeba je to u nich v Africe, na tom jejich ostrově, takovým neobvyklým zvykem, ne-li přímo tradicí.”
„Tak to si rozhodně nemyslím,” zavrhla něco takového okamžitě Nola. „Tehdy k nám přece promlouval dívčí hlas, a taky je dost nepravděpodobné, že by kluk, který žije na dost vzdáleném kontinentu, věděl o místní věci historického rázu, znal přesně její původ a místo nálezu, a pak nám to jednoho dne jen tak podstrčil pod ruku. Já si prostě stojím za tím, že kdyby se Rollo chtěl se mnou osobně sejít, že by mi to prostě v dalším dopisu dal srozumitelně vědět – no a bylo by to.”
„No dobře, ale i tak,” nedal se jen tak odbýt Martin. „Tyhle semaforky přece v sobě nějakou symboliku nést musí, když ti je poslal v balíčku. Netvrď mi, že ti je věnoval jen tak, bez bližšího vysvětlení.”
„Ano, to je pravda,” přitakal souhlasně Kristián.
„Samozřejmě že to své opodstatnění má,” nedokázala to popřít Nola a z kufru dodatečně vyndala úhledný dopis, kde byl zaznamenán český překlad Rollovy angličtiny. „Tady mi píše, že v jeho rodné zemi tyto jeho věci mají za úkol odhánět z lidské mysli vše špatné, přivolat a navodit jen to dobré a usměrnit člověka na správnou cestu.”
„No, něco z toho by tomu klidně i odpovídalo, třeba světlo – jak známo – třeba plaší zvěř a zase naopak napomáhá ve tmě na cestách, a je fakt, že i nás na určitou cestu navedlo. A na jejím konci nás pak čekal ten nečekaný nález, i tak je to ale všechno stále zapeklitě zauzlené.”
„No a tahle sklíčka,” vzal si jedno z hnědého kufru Kristián a důkladně si ho prohlédl, „jsou zas neklamným důkazem toho, jak lze náhodně vybranýho člověka oslepit, když se správně nastaví a nasměruje tam, kam je potřeba.”
Martin teď musel přivřít oči, jak ho světlo náhle oslnilo, Kristián ho ale dál netrápil a záhy sklíčko vložil zpět do kufru.
„No, třeba když Rollovi zkusíš znovu napsat, tak ti přece jenom odepíše. Když někdo přestane reagovat na dopisy, tak to není jen tak samo sebou, onen dotyčný pro to musí mít nějakej konkrétní důvod,” mínil dál Kristián.
„To už jsem několikrát zkoušela a pokaždé to dopadlo stejně, prostě nic dalšího mi od něj nepřišlo, ani řádka. Dokonce i Štroch se začal zajímat, co se s Rollem stalo.”