„Tak Martine, kde to vázne?“
Martina přešla chuť dále básnit o fiktivním psychiatrovi a znovu sebou škubl. To se právě dostavil Lekener. Doprovod mu dělal pouze Teodor. Nola s Kristiánem, jakmile je zmerčili, začali okamžitě vyklízet pole.
„Co chceš?“ vyjel překvapivě zostra Martin.
„Jak jsi to teď myslel?“ nasadil Lekener nechápavý výraz.
„Tak, jak jsem ti to teď řekl!“ vybuchl znovu nepřiměřeně Martin. „Dal jsem ti snad jasnou otázku a chci na ni taky okamžitě z tvých úst znát zcela jasně srozumitelnou odpověď! A to bez přetvářky!“ dodal ze své podstaty to nejdůležitější.
„Hele, smažme všechny naše spory a je to,“ vyjádřil se záhy poměrně stručně Lekener. Opodál stojící Teodor mezitím nervózně přešlapoval na místě. Bylo na něm znát, jak rád by se co nejdříve vrátil k fotbalu.
„Hmm, tak ty si jako myslíš, že stačí jen tak sem přijít, mít po boku asistenta a pak mi nabulíkovat, že mě dneškem jako nadobro přestáváš urážet, nebo co?“
„Hele, Martine, co bylo, bylo. Tak smír?“ natahoval Lekener na usmířenou ruku.
To teprve Martinovi pěkně nahrál na smeč. Ten se totiž okamžitě rozhovořil o tom, jaký je Lekener „pěknej proutník“, a když už ho baví svádění fyzikářek (čímž teď samozřejmě neměl na mysli Danu Moronovou nýbrž pohlednou a všemi oblíbenou Ladu), ať si to klidně dělá, ale jeho Alexandru ať laskavě nechá na pokoji, nebo se jinak on, Martin Ronský, vážně naštve a z těch gymnaziálních schodů dlouhána Lekenera sám osobně shodí až dolů ke sklepení, takže v nejlepším bude pak rád, když si několik měsíců pokulhá, a pak že se mu třeba v té jeho makovici konečně rozsvítí a s tou všetečnou přezdívkou dá konečně pokoj.
Lekener na Martina samozřejmě valil oči a podivně jimi zamrkal pokaždé, kdykoli Martin něco z toho, co ze sebe kulometnou rychlostí vysoukal, zdůraznil.
„Hele, Martine,“ spustil Lekener nanovo, když se z jeho proslovů náležitě vzpamatoval, „Já vím, že jsem byl s tou přezdívkou vůči tobě někdy dost vlezlej, ale prostě jsi mi k tomu zavdával dost často popud. Pořád se tváříš uzavřeně, a když si chce s tebou člověk o něčem normálně promluvit, vždycky se vytratíš někam do kouta. Tak jsem to na tebe prostě zkoušel jinou cestou…“
„Tak jinou cestou? JINOU CESTOU? VYZKOUŠEL?!“
Martina to podráždilo natolik, že se do Lekenera pustil nanovo, jenže mu v podstatě zopakoval to, co prve, takže sokovi nezbylo než trefně poznamenat: „Tohle nemá cenu, s tebou se prostě nedá normálně mluvit.“ Lekener se otočil a s Teodorem zamířili nazpátek za ostatními na druhé hřiště; druhý jmenovaný to toužebně uvítal, nohu z toho věčného přešlapování měl už značně přecitlivělou.
Jakmile oba odešli, došlo k novému nečekanému úkazu. Nola užuž měla v úmyslu Martinovi vyčinit, do očí jí však zčistajasna, za doprovodu melodického zpěvného hlásku, vpadlo pronikavé světlo. To následně sestoupilo na dívčin svetr do míst hrudníku, kde se posléze vytratilo. Hned na to pocítilo Nolino pravé rameno tlak. Ten měl na svědomí odkudsi přilétnuvší holub, který neustále jaksi nepřirozeně zakopával svým pravým pařátem. Měl k němu totiž cosi přišpendleného.
„Co to asi je?“ znejistěla Nola, když se jí podařilo z holubovy nožky vyprostit jakýsi papírek; holub se hned nato vznesl do oblak a byl tentam. „Že by šek?“ nadhodila.
„Kdepak, to je… to je přece LETENKA!“ vykřikl radostně Kristián. „A zkus uhádnout kam? Máš pouze jeden platnej pokus!“