Kapitola 45 – Jamatanga

Nola se na přání Petra Štrocha dostavila do učebny, v níž předtím vyučoval.

„Posaďte se, prosím,“ vyzval ji pak. Společně zasedli hned do první lavice u dveří.

„Prý vám nebylo dobře,“ začal hovor Štroch.

„Jo, tak nějak,“ zamumlala spíše Nola.

„No, pokud vám bylo opravdu tak zle, jak mi před začátkem hodiny tvrdil Kristián, tak mě váš nynější příchod poněkud překvapuje. Čtyřicetistupňové horečky podle mě jen tak samy od sebe naráz neodeznívají.“

Nola věděla, že Štroch prokoukl, že mu o ní Kristián lhal. Jak mu jen vše srozumitelně podat?

„Tak copak se stalo?“ zeptal se však vlídně, bez náznaku důraznějšího naléhání v hlase.

Nola se rozhodla, že už nebude zapírat, a vypověděla profesorovi vše o dnešním smolném dnu a nezdaru s kuchyňskou linkou, jen o dopisu pomlčela.

„Tak takhle se to událo.“ Štroch se začal přehrabovat v aktovce a vyndal z ní písemné testy. „Já se kvůli tomu na vás samozřejmě nezlobím, naopak, jsem rád, že jste mi pověděla pravdu, každý občas nemáme své dny. No, to ostatně hned sama uvidíte.“

„Na to, že píšem, jsem dočista zapomněla.“

„Nevadí, nic se neděje, doženete to příště. Beztak se jednalo jen o jedno takové menší opáčko: slovíčka, nějaký ten lehčí překlad a krátký tematický blok na konec.“

„Fajn, tak třeba ve středu?“ navrhla Nola.

„Třeba.“

„A jak to dopadlo?“

„Nemám zdání, ještě jsem se na to nestačil podívat, zato už jsem ale měl možnost nahlédnout do některých nepříliš slavných opusů ze sousedního béčka a musím přiznat, že někteří – a mezi nimi zejména Lekener – nezklamali ani tentokrát, bohužel výhradně v tom špatném slova smyslu. To se pobavíte.“ A Štroch začal nahlas předčítat některé Lekenerovy úryvky: „Diktatura má vliv na Afghánistán, revoluce v jižní Africe trvá na svém stanovisku, lidé v Eurasii přicházejí s útokem a já doufám, že to tak bude jen správně. Copak tohle je nějaká kloudná výpověď na téma oslava narozenin?“

„Ne, to rozhodně není,“ mínila Nola a v duchu přemítala, jak se tím asi dobře musel bavit Martin, a jak byl konečně jednou zase rád, že role třídního podivína na moment náleží někomu zcela jinému.

„Toho ta záliba v hudbě jednou úplně zničí,“ pokračoval profesor Štroch.

„Tohle že byl nějaký hudební úryvek?“ podivila se Nola.

„Ano, přisvědčil profesor Štroch. „Hned po přečtení těchto blafů jsem si dal tu práci a podařilo se mi zjistit, že o něčem podobném na počátku devadesátých let zpívala jedna přední britská popová skupina, kterou má ostatně Lekener velmi moc rád. Ale třeba tady Martin,“ vytáhl z hromádky jeho text, „se úkolu zhostil po svém a obstál.“

Nola se zájmem pohlédla na Martinovu práci. Dole v rohu se skvěla červená dvojka; tu si zřejmě vysloužil za drobné chybičky ve slovíčkách. Oslava narozenin v jeho režii se nesla ve znamení třikrát zopakovaného Happy birthday to you a celé to pak bylo zakončeno Thank you very much, Tom.

„Nicméně, jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré, takže když jsem tu Lekenerovu práci pročítal, konkrétně tedy tu pasáž o jižní Africe, tak jsem si hned vzpomněl na vás a na dopisy, které vám posílám váš vzdálený kamarád z těchto končin.

Nola automaticky zrudla jak pivoňka. Toto téma pro ni bylo stále aktuální a dosti citlivé, v posledních měsících až nějak moc, to poté, co jí Rollo přestal odpovídat na odeslanou poštu, a lidé ve třídě zas kvůli tomu měli řeči. Profesor Štroch to musel vytušit, neboť se Noly zeptal: „Píše vám váš vzdálený přítel ještě? Já jen, že už jste mi od něj dlouho nepřinesla nic na přeložení? Nastaly snad nějaké nečekané problémy?“

„Ne, prostě si momentálně nepíšem,“ připustila Nola váhavě; z očí se jí dalo vyčíst, že se o tom už nehodlá s nikým znovu bavit. O Rollovi dopodrobna povyprávěla Martinovi a Kristiánovi u sebe doma, dalo se dokonce říct, že je tam za tím účelem i pozvala, a to pro dnešek bohatě stačilo. Jenže Štroch na to pořád narážel.

„Vážně? To mě poměrně překvapuje. Nebo bych spíše měl říci, že mrzí.“

„Rollo prostě má nějaké… nějaké osobní rodinné problémy, které si potřebuje vyřešit,“ odvětila znovu skromně Nola; beztak ji jiný pádnější argument nenapadl.

„Ano, to je zajisté možné,“ připustil profesor Štroch. „Vy byste se s ním ale přesto hrozně ráda setkala, že mám pravdu? Nebo se alespoň zajela podívat do jeho domoviny, jakmile by to bylo jen možné?“

„Ano, moc ráda,“ hlesla smutně Nola. Současně se v duchu sama sebe ale zeptala, o co Petru Štrochovi najednou jde, proč i on se vpíjí do jejích niterných citů; jako by to sám nevěděl.

„Třeba se vám jednoho dne vaše tajná přání splní,“ pokračoval Štroch, i když si musel Nolina podrážděného výrazu povšimnout.

„Tak to asi těžko. Ten ostrov přece podle mnohých neexistuje,“ zabrblala Nola, přičemž podrážděnost se u ní stupňovala čím dál tím víc.

„A co když se teď, stejně jako ti ostatní, mýlíte?“

„Podívejte,“ ozvala se Nola již dostatečně výbojně, „vždycky, když na to přišla řeč, tak mě všichni zkritizovali, že to jen já jsem ta nána pitomá, co někomu naletěla, a že za toho Rolla se jen někdo vydává, aby ze mě tahal osobní věci ohledně mé rodiny, přátel a tak podobně! Promiňte, ale já už se o tomhle nehodlám dál bavit, na to už vážně nemám sílu!“

Atmosféra ve třídě houstla. Nola se teď vztekala jako snad ještě nikdy dřív, takže došlo i na kopance jejích bot zpoza stolu, jak nedokázala udržet nohy v klidu. Petr Štroch dostál své dobrosrdečné povaze, počkal, až se Nola zklidní. Když se tak konečně stalo, rozhodl se v hovoru pokračovat: „Omlouvám se, nechtěl jsem vás nijak vytáčet. Předpokládám, že do takového atlasu jste se dívala nejméně tisíckrát, abyste si správnost vašich domnělých kritiků ověřila?“

„No to víte, že ano,“ připustila Nola naštěstí o dost ochotněji.

„A našla jste v něm to, co jste chtěla?“ zajímalo Štrocha. „Alespoň teď v posledních dnech?“ upřesnil raději, aby zase nenastaly nějaké neočekávané výbojné reakce.

„Ne, to místo v Atlantiku pokaždé zelo prázdnotou. Jamatanga jako by se propadla do moře a nechtěla z něj vystoupit. Možná až po mé smrti.“

„Zvláštní, opravdu zvláštní,“ mumlal si pro sebe teď Štroch.

„Co je zvláštní?“ Nola se na profesora znovu podezřívavě zadívala.

„Jen se znovu nerozčilujte, ano?“ Štroch znovu zakramařil v aktovce a na stůl vedle dvou písemných prací položil nejnovější atlas světa. Rozevřel jej na příslušné dvojstraně, kterou měl již předem založenou papírkem. „Tak co, už to vidíte také? Už chápete, proč jsem se vás rozhodl zpovídat, možná i proti vaší vůli?“

Nola se pozorně zahleděla na mapu Afriky a její oči se hned přenesly do míst k jejímu jižnímu cípu. A skutečně, tam v moři ho konečně spatřila. Ostrov měl zhruba velikost palce ruky a kromě odpovídajícího názvu na něm byly zobrazeny i některé další údaje, o nichž se Rollo zmiňoval ve svých dopisech.

„Jamatanga!“ vyslovila téměř zasněně Nola. „Tak… tak přece… ona skutečně existuje… já… já měla tedy pravdu.“ A celá se rozzářila.

„Už to tak vypadá,“ přitakal souhlasně Štroch. „O podvrh se určitě nejedná, když je zapsán i ve jmenném rejstříku. Jen je zvláštní, že ho tam dotiskli až nyní.“

Nola se o tom hned sama přesvědčila.

„Vše je tedy, jak má být?“ otázal se Štroch pro jistotu. Nola přikývla. „Tak to jsem rád. Klidně si ten atlas nechte.“

Zazvonilo na další hodinu.

„Co zbývá dodat závěrem? Snad jen: přeji vám šťastné shledání s vaším dopisovatelem.“ Štroch uložil testy nazpět do aktovky a vstal. Už chtěl vyjít ze třídy ven, když si vzpomněl: „A pokud by vám přece jen zase nějaký ten dopis poslal, tak mi dejte vědět, rád vám ho zase přeložím.“

„Nemějte obavy, budete první, komu o tom povím.“

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář

Kapitola 44 – Spřízněná duše

Nola vpadla do školy celá uřícená. Jak jinak, chodby samozřejmě byly již plně vylidněny, všude panoval nepřirozený klid, tolik netypický pro občasné opozdilce; jen ze vzdálenějších tříd se občas ozvaly něčí hlasy, výkřiky či vrzot lavic. Ta Nolina momentálně sídlila až ve třetím patře, což dodatečně znamenalo ještě další schody. Jak patrno z tváře Noly, moc se jí do jejich zdolávání nechtělo; to už bohatě stačily ty u nich v domě. A když si k tomu ještě připočetla následný sprint od něj až ke škole…

Nola pohlédla na hodinky – její hodina pomalu spěla do poloviny. Jít na ni či nejít? Nola nakonec usoudila, že už na angličtinu nepůjde a zůstane tady dole ve vestibulu. Zasedla na lavici a čas si začala krátit po svém: vyndala z brašny onen záhadný dopis a znovu si ho pozorně pročítala. Přitom horlivě přemítala, kdo se asi může skrývat za tím tajemným L. Pomyslela na Martina a na jeho objev z hodiny fyziky v podobě zamaskované osoby, jež ho údajně pozorovala z domu přes ulici. Mohla to být právě ona, kdo ji nečekaně navštívil a zavčas zabránil nejhoršímu? Ono L patrně znázorňovalo počáteční písmeno jejího skutečného jména. Nebo že by značilo jen pouhou přezdívku? Skrývá se snad za ním Linda, Libuše nebo Lída? To Nola neměla zdání. Věděla ale jediné a to velice podstatné: ať už se ta tajemná dívka jmenovala jakkoli, dnes jí hodně pomohla. Co by asi rodiče řekli, kdyby našli byt v jednom ohni?

 

 

 

 

Nakonec se Nola po takových patnácti minutách z lavičky přece jen zvedla, z vestibulu se odebrala ke schodům a po nich loudavě začala cupitat nahoru. Když míjela druhé patro, z kabinetu fyziky, v němž ještě donedávna kralovala Dana Moronová, právě vycházela ona pohledná mladá blondýnka.

Co tak pozdě, Nolo? Proč nejste s ostatními ve třídě?“ zeptala se.

Nolu v té chvíli nenapadlo říct nic lepšího než: „Zdrželi mě lékař a doktor.“

„Ale no tak,“ pojala Lada okamžitě podezření, „mě se přece nemusíte bát jako vaší předchůdkyně.“

„Jo, já vím, Lado… jé, promiňte, paní profesorko, chtěla jsem vlastně říct…“

„Nic se přece nestalo. Já sama jsem ještě pořád studentkou, za Danu Moronovou tady jen dočasně zaskakuji. Neposadíme se na chvíli? Nebojte,“ dodala Lada, když v Nolině tváři spatřila další záblesk nervozity, „nebudu z vás tahat rozumy, a u té Lady klidně můžeme zůstat. A co rovnou přejít na tykání?“

 

 

 

 

 

 

„Ale ne, mně to vykání celkem vyhovuje. Teda… na počátku mi to přišlo pravda, trochu divné, ale postupem času jsem to začala brát jako naprostou běžnou věc.“

„Zajímavé. Něco podobného jsem zrovna dnes slyšela od toho Martina z vedlejší třídy. Ten dokonce dospěl k názoru, že by vykání povinně zavedl i mezi studenty, že by to prý pak druhé ukázalo v úplně jiném světle a zároveň mělo za následek zjemnění jejich hlasové výslovnosti.“

„Vážně?“ protáhla přeci jen s pobaveným úšklebkem Nola. „A nebyl to náhodou Martin Ronský?“

„Ano, byl,“ přisvědčila Lada. „Třída na něm v ten moment, co tohle řekl, doslova visela očima.“

Nolu tato zpráva ani moc nepřekvapila.

„A pak se mu za to okamžitě začal vysmívat jeden výrostek.“

„Aha, ten Lekener, že?“

„Ano, ten.“

„Hmm, v jeho režii to tady Martin má prý dost těžké.“

„Já spíš zastávám názor,“ mínila Lada, „že by Martin potřeboval do života trochu víc povzbudit. Chvilkami mi přišlo, jako by ho cosi skličovalo a následně zatahovalo do sebe. A možná právě to Lekenera na něm dráždí, jinak by si spolu určitě rozuměli.“

„Hmm, asi to bude vážně v tom. Hned při našem prvním setkání mi Martin vyprávěl, že Lekenerovo chování vůči své osobě za celou dobu působnosti tady na škole ještě nedokázal plně pochopit. Asi na tom vážně bude mít značný podíl ta jeho přehnaná uzavřenost a taky zbrklost,“ svěřila se Ladě Nola, když si vybavila, co Martin říkal cestou na Mochnické katalovění, a jak se navyváděl kvůli řídítkům, nemluvě o přemisťování kola z místa na místo.

„Oba by si spolu potřebovali normálně promluvit, soudila Lada.

„Hmm, jenže jak to zařídit?“ vyslovila Nola váhavě.

„Do budoucna se uvidí. Dnes jsem Lekenerovi dala šanci na vylepšení známky, tak snad ho ty podivné vrtochy brzo přejdou.“

„Hmm, snad,“ připustila trochu rozpačitě Nola, načež znovu zabředla do niterných myšlenek ohledně onoho dopisu.

Zazvonilo.

„Tak zatím, Nolo, a ať už tě trápí cokoli, ať se to zdárně vyřeší,“ popřála jí Lada. Obě se zvedly z taburetky. „Pamatuj, nic se neděje jen tak samo od sebe, vše musí mít vždy nějaké opodstatnění.“

Pak Lada zamířila o patro výš.

Na chodbu začali vycházet žáci a učitelé. Jakmile Nola spatřila Kristiána, ihned si za ním pospíšila.

„Dopadlo to dobře,“ bylo první, co z ní vyšlo, když se spolu střetli očima a ona v jeho tváři spatřila výraz plný obav; ten tam pravděpodobně přetrvával od jejich poslední rozlučky. „A co Štroch, ten se na mě asi zlobí, co?“

„Buď v klidu. Namluvil jsem mu, že ti nebylo dobře. Přijal to,“ zamrkal povzbudivě Kristián, načež se mu navrátila i tolik potřebná optimistická nálada.

„Dík. Tak abys věděl…“

„Tak přece jste dorazila. To je dobře, rád bych si s vámi o něčem promluvil.“

To z učebny na chodbu vycházel postarší hnědovlasý muž s knírkem a brýlemi.

„A jéjej.“

„To dopadne dobře,“ dodal Nole potřebnou kuráž Kristián. „Hlavně, že domov neleh popelem.“ A zmizel v davu studentů.

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář

Kapitola 43 – Vzkaz pod talířem

Nola v sobě pocítila značné tíživé napětí. To svědčilo o jediném: muselo se jí náhle přihodit něco naprosto strašného.

Co se stalo? Proč se najednou tak divně tváříš?” zeptal se jí Martin.

Bábovka! Ona… ona je pořád tam… tam vevnitř,” drmolila Nola, načež sotva lapala po dechu.

„Bábovka?”

Ano, bábovka,” zopakovala Nola. „Ona, pořád je v té troubě. Já… já ji zapomněla vyndat a navíc i troubu vypnout. To… to bylo to, na co mě mamka před odchodem upozorňovala. Jestli to došlo už do toho stádia, k jakému jsem právě teď dospěla já… ne, jen to ne, jen to proboha ne! NE!”

Martin i Kristián na Nolu znovu vyděšeně pohlédli a vyměnili si mezi sebou ustarané pohledy. Pak očima znovu spočinuli na Nole a současně s tím přemýšleli, co nejrozumnějšího by se mělo podniknout.

Plameny, oheň, spousta dýmu… jen to proboha ne, to by naši nepřežili,” utápěla se Nola v dalších strašlivých představách. Pak se ale rychle vzpamatovala. „Musím rychle běžet domů, než z něj zbydou ohořelé trosky.”

Nola jako rozběsněné tornádo vystřelila z knihkupectví. Její panikaření zaznamenali jak pan Velman, tak i ona starší paní, která byla také na odchodu a jíž Nola málem nechtěně odhodila stranou, jak se dveřmi mrštně prohnala ven.

Vem si mý kolo, na něm tam budeš daleko rychlejc!” volal za ní ještě Kristián, načež to úplně poslední, co zevnitř Nola zaslechla, bylo Martinovo: „No nazdar, to tak ještě scházelo”.

Nola nasedla na Kristiánovo kolo a úprkem uháněla pryč z parku. Míjela léčivý pramen a vyjela na silnici. Při své zběsilé jízdě si na jedné křižovatce opět nedala pozor a málem se srazila s kamionem. Vše ale zdatně ustála a poté, co ještě projela několika dalšími ulicemi, se konečně šťastně ocitla ve své rodné Jalové. Jakmile stanula před svých domem, seskočila z kola, pohodila ho na zem a rozeběhla se ke dveřím. U nich na moment strnula a začala znovu panikařit. Nemohla totiž najít klíče. Po zevrubném prohledávání kapes jí naštěstí došlo, že klíčenku zavěšenou na krku, proto si ji rychle sundala a hledala ten správný, přičemž vyděšeně pokukovala po oknu, zda se z něj neline kouř.

Nole se podařilo po menších peripetiích, co do zámku strkala nevědomky jeden špatný klíč za druhým, dveře konečně odemknout a vyběhla po schodech nahoru. Váhala však vkročit dovnitř. Při třetím nádechu a uvolněném výdechu si dodala potřebnou kuráž a dveře bytu opatrně otevřela. Hned v předsíni, když zavětřila nosem, ji překvapilo, že nic necítí a že se tudíž asi nic závažného nestalo. Všechny místnosti byly netknuté, nikde sebemenší stopy po nějakém zápachu. Nolu to překvapilo, moc dobře totiž věděla, že troubu nevypnula a na bábovku že dočista zapomněla. Ani nebylo moc pravděpodobné, že by se narychlo někdo z jejích rodičů vrátil – oba byli v práci – a i kdyby přece, zanechali by v jídelně na stole rozzlobený vzkaz. I ten tu však scházel.

Nola se odvážila vkročit do kuchyně. Tam ji čekal další šok. Trouba byla otevřená a skutečně vypnutá. Bábovku pak spatřila na vedlejším příručním stolku vyklopenou na talíři. Pod ním byl přiložen papírek.

Aha, tak že by přeci jenom…” vyslovila Nola, když se z toho všeho náležitě vzpamatovala. Vysunula tedy zpod talíře papírek, na němž byl připsán jakýsi vzkaz.

Rázem Nola strnula znovu. Dle jemného rukopisu se sice s největší pravděpodobností jednalo o ženské písmo, rozhodně ale nepatřilo její mamince. Z papírku vyčetla následující:

Vše zlé by mělo navždy pominout a být nahrazeno jen dobrým. Osud by nás neměl vystavovat nebezpečným zkouškám a testovat, jak v nich nakonec obstojíme – zda-li špatně, či dobře. Ve svých vybíravých choutkách je bohužel pro nás nevyzpytatelný. Proto jsem sama za sebe ráda, že jsem jeho nekalým spárům protentokrát zabránila a uchránila před nimi jak tebe, Nolo, tak i celou tvoji rodinu. Právě proto ti do budoucna přeji více opatrnosti.

P.s. Jsem i přesvědčena, že své sny a touhy jednoho dne proměníš v živou skutečnost a tvé vnitřní strádání dojde zaslouženého vykoupení.

Přeji ti jen to dobré a nic jiného

S přáním L

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář

Kapitola 42 – Velmanovo knihkupectví

Počkejte, já… ráda bych se ještě zašla podívat dovnitř,” pronesla Nola zadýchaně, když zrovna všichni tři procházeli kolem knihkupectví, a začala se dívat skrz výlohu dovnitř.

„No, já nevím, zbývá nám ještě slabejch pět minut na to, abysme to jen tak tak vůbec stihli,” varoval ji Kristián a jen nerad seskočil z kola, což by beztak musel udělat, neboť o kousek dál zrovna procházela hlídka městské policie.

Prosím, bude to jen na nepatrný momentek,” žadonila Nola. Kristián, kterého policejní hlídka zrovna míjela, nakonec dobrosrdečně souhlasil. V podstatě mu svým rozhodnutím teď pomohla vyhnout se pokutě a smlouvání na téma: kola do parku nepatří, pro ně je tu vymezena cyklistická zóna.

Jdeš tam s náma? Nemusíš, klidně běž napřed, pokud chceš.”

Jo, jdu,” připustil až příliš ocákle Martin, i když dopředu věděl, že si z knižní nabídky jen stěží něco vybere. Knihy nebyly zrovna jeho šálkem kávy.

Všichni tři tedy vešli do Velmanova knihkupectví, pojmenovaného podle jeho vedoucího. Evžen Velman byl povahově v mnohém podobný Kristiánovi, tedy až na ty jeho úklony, záliby v oblékání a téměř vyholenou hlavu. I on měl vřelý vztah k filmu a cestování a jeho hlas byl hlubší, přívětivě chápavý. Typická byla i jeho snaha být za různých okolností nápomocný všem zákazníkům bez rozdílu a každému vždy co nejlépe poradit. Když obsloužil zbylé dva a ti mu záhy pokynuli na rozloučenou, spatřil Nolu, jak k němu ostýchavě a s provinilým výrazem v obličeji opět míří. Velman již dopředu správně vytušil, co po něm bude žádat.

Promiňte, mohla bych vás požádat o nějaký nejnovější atlas světa? Ráda bych se do něj podívala,” poprosila.

Ale samozřejmě, jeden novější bych tady měl, jen si nejsem jist, jestli se od toho posledního vydaného na mapce světa něco výrazněji změnilo,” připustil trochu rozpačitě pan Velman.

Ano, s tím samozřejmě počítám, ale i tak, pro jistotu,” byla plně rozhodnutá Nola a majitel knihkupectví jí vyšel ochotně vstříc. Přistoupil k příslušnému regálu, vyndal z něj jeden nejnovější atlas Země a Nolu nechal, ať si v něm dle libosti listuje.

Mockrát děkuji.”

Pan Velman se usmál, a protože do knihkupectví přicházeli další zákazníci, začal se věnovat zase jim.

No páni, knihy o Číně!” vykřikl téměř nahlas jásavě Kristián u postranního otočného regálu, u kterého stáli s Martinem. Ten zájemcům nabízel naučné knihy o zemích celého světa.

„Našel jsi tam něco zajímavého?” vyzvídal Martin.

No aby ne,” žasl Kristián. „Zrovna jsem tu nalistoval Velkou čínskou zeď, no ne, je tu na obrázkách pěkně zachycená ze všech stran. To je super!”

Jo, ujde to,” odvětil suše Martin.

Kristián na to nereagoval a pokud si toho snad všiml, nevadilo mu to. „Tyjó! Možná si tuhle knihu nakonec vážně koupím. Je skvělá,” rozplýval se dál blahem.

Nola na tom nebyla o nic líp než Martin. Zatímco on u regálu jen tak zbůhdarma lelkoval a Kristián se vyžíval v knize s čínskou tématikou, dívka si v atlasu vyhledala mapku Afriky a začala pokukovat po malém ostrůvku u jejího jižního cípu. Opět bezvýsledně. Rollův domnělý ostrov neodhalilo ani sklíčko z jeho kdysi zaslané krabice.

Že by zase nic?” vstoupil do Nolina pečlivého zkoumání opatrně pan Velman.

Bohužel,” pokývala smutně hlavou.

„No jo, to se nedá nic dělat, takový je už holt život,” řekl na to pan Velman, když si od ní pak bral atlas nazpátek a zasunoval ho na příslušné místo.

Já vím, jsem s tím dotěrná,” začala se hned nato omlouvat Nola, „ale prostě mi to pokaždé nedá a něco mě nutí se do těch atlasů dívat v naději, že to příště může být úplně jinak, že mám pravdu já a ne ti ostatní.”

To je v pořádku, já se na vás přece nezlobím,” usmál se na ni mile pan Velman a pak se ujal nově příchozí neboli starší paní, která se ho začala vyptávat, zda by si nemohla prohlédnout knihu pojednávající o Katalné Mochně, která byla vystavená ve vitríně. Pan Velman jí v přání ochotně vyhověl.

„Á, tak právě teď nám vypuklo odpolední vyučování!” prohlásil významně Martin, když pohlédl na své hodinky a rázně na ně poklepal.

No jo, tak asi zase vyrazíme,” okomentoval to nevzrušeně Kristián a nakonec knihu o Číně přeci jen vrátil na její původní místo. Martin na něj vykulil překvapeně oči. „To stihneme, učitelé nikdy nechodí na minutu přesně.”

No, nevím, naše dějepisářka možná, ale Štroch ve třídě často bývá už před zvoněním,” lamentoval stále Martin.

Štroch je fajn, ten určitě žádný zbytečný námitky mít nebude, když na jeho hodinu dorazíme o něco pozdějc,” mínil Kristián a zaměřil se na Nolu, která stále zaraženě o něčem přemítala. „Nolo, odcházíme. England in my heart na nás již netrpělivě čeká.”

Nolu to vytrhlo z přemítání a připojila se ke kamarádům. Dokonce se matně zasmála tomu názvu.

No jo, tak teď si jen rychle pospíšit… ach jo, to kručení v břiše nějak nechce ustat. Že já jsem si u vás radši tu česnečku přeci jenom nedal. No teď už to nic nezachrání…”

„Ach ne, panebože, jen to ne, ach ne, NE!”

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář