Kapitola 68 – Rozhovor s Alexandrou Janovou

„Je tu další týden. Opět posedávám u svého počítače a dumám nad kapitolou z nové CITY MEANSové série. Jenže i tak se stále nemohu ubránit nemilým myšlenkám, že po přečtení mé další knihy některé z vás stále zaměstnává přemítání nad tím, kde…“

„Kde že je vlastně ukryta ona dobrodružná linie, proč se některé kapitoly tak strašně vlečou a především – proč ta hlavní zápletka se tak triviálně primitivní? Třeba kdyby tu Alexandru někdo konečně znásilnil a ukradl by jí všechny ty Vantelbooklisty namísto věčného a dosti zbytečného tlachání o nich, že by se pak možná alespoň dalo mluvit o čemsi na způsob thrilleru.“

„To jsi skutečně ty, Alexandro Janová?“ zpozorním a za tónů písně Beautiful people od Pet shop boys pozvedám hlavu, avšak…

„Avšak stále onu pohlednou brunetku vedle sebe v plném obraze nenacházím. A tak moc bych si to přál, stejně jako v případě ostatních CITY MEANSových postav,“ dává o sobě znovu vědět odkudsi z mého podvědomí onen přívětivý hlásek, a já již s jistotou vím, že se ve svém úsudku nemýlím. „Plně rozumím tomu, jak ti, Tome – respektive tvému mateřského jménu – muselo být. Více než několik let jsme v tobě uvězněni a až nyní se – po svolení tvého vnitřního Diktátora – dostáváme na onen pomyslný kousek papíru. Jako kdyby to nešlo již za dřívějších studií.“

„Ano, to jsi vystihla opravdu trefně, Alexandro,“ souhlasím. „Jedna ze dvou mých vnitřních složek, poetická Konkubína, jež tolik lpí na pramenech z Katalné Mochny, se o něco podobného pokoušela již tenkrát, leč nenávist Diktátora – onoho nepřejícího snoba, jenž má v područí balíček slov určených pro zápisky – byla vždy silnější. To je prostě věčný vnitřní souboj uvnitř mého mozku.“

„Nakonec jsi ho však přesvědčil,“ připomíná mi důležité Alexandra a pokračuje: „A to je velice podstatné, stejně jako žes nepodlehl boomu zavedených stylů a rozhodl ses nakonec vydat nelehkou cestou vlastního žánru, jak jsi původně plánoval. Cestou komorního neboli psychologického fantasy.“

„Ano,“ přisvědčuji a pokračuji: „Kdybych se pokusil o cokoli jiného, Konkubína by byla nešťastná. Ona se vždycky hrozně moc snažila o to, abych – řečeno z jejího úhlu pohledu – byl co možná nejvíc originální, prostě svůj. Abych se pokud možno prostřednictvím své vlastní tvorby stal jiným člověkem, ne pouze tím ze zvláštních světů, za kterého mě údajně vždycky všichni ze školy – slovy spolužáka říkajícího si Klokánek – považovali. Jenže Diktátor, ten na Konkubínu pokaždé vyrukoval s tím, že to její snažení stejně přijde vniveč, a že si čtenáři na mé tvorbě stejně najdou chyby… ne-li přímo vylámou zuby.“

A následně dodávám: „Ze všeho nejtěžší je pro mě vás všechny postavy neustále vnitřně vnímat. Už ani nespočítám, kolik takových premiér či derniér se CITY MEANS uvnitř mé mysli dočkal.“

„A víš, co se říká? Že vše má svůj čas a s ním se pak přirozeně vyvíjí i tvé vnitřní myšlení, prohlubují vztahy s jeho jednotlivými složkami, jejichž bytí se ty, coby člověk, v sobě snažíš za života pochopit. Nemůžeš chtít vše mermomocí uskutečnit najednou,“ upozorňuje mě Alexandra, načež se následně rozpovídá o svých vlastních přáních, jež by do budoucna ráda uskutečnila: „I já jdu za svým snem krůček po krůčku, sním o tom, jak se Vantelbooklist postupně vyvíjí, přeměňuje z kancelářských šanonů v kvalitnější knižní podobu. Jak si ho lidé postupně berou na daleké cesty, kde nemají žádný signál či možnost využití internetového spojení. Jak některým vojákům nahrazuje běžná psaníčka od vzdálených příbuzných. Jak v jakési vzdálené zemi jeho prostřednictvím nadobro utichají válečné spory, neboť diktátoři objevují zcela nový způsob, kterak si vybít vztek – pomocí krve inkoustové, nikoli té lidské.“

„Nestačím se divit, jak velké si stanovuješ cíle, Alexandro,“ žasnu nad tím, co mi je tato pohledná brunetka schopná zatajit o svém nápadu z kapitoly Ojedinělý dar, jenž pomáhá.

„Zatajit není to správné slovo,“ opravuje mě. „Jen jsem se onehdy před Martinem a Helmutem držela toho, co pro mne bylo, z hlediska Vantelbooklistu, momentálně aktuální.“

„Nyní si o něm ale klidně můžeme popovídat do větší hloubky. Zaslechl jsem cosi o angažování odborných psychologů.“

„Ano, promovaní psychologové a poradci by mohli dostat na starost budování a přípravu šanonů. Přeci jen se jedná o dosti citlivou záležitost, takže odborníků na slovo a duši vzatých je tu více než potřeba.“

„No ne,“ nedá mi to, „ty už normálně buduješ jedno velké Vantelbooklistové centrum!“

„No, ráda bych,“ potvrzuje opatrně mou domněnku Alexandra.

„A jak si to představuješ?“ zajímám se, neboť o tomto jsme spolu dříve nehovořili.

„Najala bych si nějaké ty prostoty a postupně bych je začala restaurovat.“

„A jak?“ nejde mi to pořád jaksi do hlavy.

„Ale no tak, Tome, nenaléhej tak na mne,“ usměrňuje moji maličkost decentně Alexandra. Vycházím tedy dívce vstříc.

„Zatím zvažuji,“ pokračuje, „že by tam měla být zvlášť vyhrazena místa pro onu klasickou Vantelbooklistovou tvorbu v podobě šanonů – vše bych samozřejmě inovovala o přidružené prvky.“

„To máme vůně, hudbu a doplňky v podobě příslušných předmětů, co si dávají za cíl atmosféru co nejvíce oživit,“ vypočítávám.

„Ano, něco přesně v tomto stylu,“ bere si Alexandra zase slovo. „A to vše bych právě ráda rozšířila o ony poradce. Ovšem i ve mně, stejně jako v tobě a mnohých dalších, je přeci jen ta špetička pochybovačného skeptika, takže druhou část prostorů bych si zařídila ve stylu relaxačního centra.“

„Co to?“ zpozorním náhle.

„Ano, slyšel jsi dobře,“ pokračuje naprosto vyrovnaně Alexandra. „Stejně jako ty, i já mám jisté pochybnosti, takže rovněž předpokládám, že ne každý potenciální zákazník má tak odolnou psychiku, aby se svým touhám oddal v plné míře. Relaxační centrum jakožto klasický prvek běžné kultury by mu to měl alespoň částečně vynahradit. A protože ty i my všichni ostatní, cos o nás podával měsíční zprávu, pocházíme vesměs ze STŘEDOČEŠÍ, tak něco na způsob lázní, masáží a solných koupelí by zajisté nebylo k zahození, co říkáš? A třeba se i tady nějaký budoucí pár seznámí – toť potenciální bonus navíc.“

„Hmm, to si do budoucna dáváš opravdu velké cíle, tak ať se ti vše vyplní,“ přeji Alexandře, načež se to záhy snažím uvést na pravou míru. „Víš, ptám se proto, neboť když jsem na této pasáži ohledně tebe a Helmuta pracoval a upravoval ji, tak…“

„Tak jsi zrovinka posedával v čajovně, jenž v tobě z části evokovala onu Podzemní rajonádu, a co čert nechtěl, byl v ní právě přítomen jeden zákazník, jenž dokola tvrdil, že něco takového jako Vantelbooklist lidem bude k ničemu a že stačí prostě jen ,zvolat pod oknem´ a souznění dvou lidských duší automaticky spatří světlo světa.“

„Jenže já se hájil,“ sypu ze sebe nedočkavě. „Tomu klukovi jsem se snažil vysvětlit, ať k tomu tvému nápadu přistupuje s jistou nadsázkou. Prostě ať Vantelbooklist bere ve smyslu připodobnění – jako vánoční dárek, co nic nestojí. Jako vzpomínku na dětství, kdy doma najde staré školní fotografie s věnováním a ty na něj okamžitě zapůsobí jako dráždivý magnet, neboť si řekne: Takhle opravdu vypadala Nola? A tohle věnování mi vážně zanechala? Škoda, že se ta doba nedá vrátit zpět. A protože čas se skutečně nedá vrátit, tak…“

„Tak jsi hned myslel, že před tebou automaticky musí postávat druhý Helmut Florent. Jenže tak to nebylo a ty jsi dotyčnému okamžitě začal vyčítat vše možné.“

„Přiznávám na rovinu, trochu mě to vytočilo. Víš,“ ožívám náhle při skladbě King of Rome, opět od Pet shop boys, „poměrně dost mě dráždí náhodné objevy, jež nečekaně přijdou na scénu.“

„Například?“

„No například ta speciálně vyvinutá postel z nanovláken, jež s postiženým člověkem údajně dokáže dělat zázraky. To by se ti do toho tvého budoucího centra taky určitě hodilo. Jenže…“

„Jenže s tímto již přišel kdosi jiný a co je na tom ještě důležité, jest skutečnost, že daný objev se již ve světě stačil prosadit, že?“

„Ano, opět jsi to vystihla naprosto správně,“ připouštím bez nějakého zbytečného zapírání.

„Vše je prostě otázka štěstí, náhody a v tomto případě své sehrála i kolektivní spolupráce,“ líčí mi Alexandra. „Jak jsem ti již předtím vzkazovala a učiním tak i nyní: nemůžeš chtít po každém pouze jen samé kladné reakce na ten či onen nápad. Tvé podvědomí – stejně jako to mé – vše okamžitě vidí ve velkém rozpuku. Na rozdíl od tebe, Tome, já ale možná dokážu své představové vize ukočírovat tím, že se věnuji i jiným věcem: peču cukroví, čtu si, chodím na procházky s Jeremiášem, nebo trávím více času se svými přáteli.“

„This is by me tak trochu big problem,“ pokouším se přiznat po HUMLEROVSKU.

„Tak se o to alespoň pokus! Jak zaznamenávám, tak ti k našemu rozhovoru počítač právě vyhrává Midnight crying od těch tvých dvou múz Lucky twice, tak co třeba ještě dnes vyrazit na decentní diskotéku a pokusit se tam odchytit nějakou tu novou známost?“

„No, zkusit bych to mohl,“ slibuji Alexandře – i když v mém případě kdo ví, jestli se nakonec odhodlám.

„Jinak, pokud bych se měla zmínit o Anně s Lanou,“ bere si slovo opět Alexandra, „tak ti od nich mám vyřídit pozdravy.“

„Neříkej!“ překvapuje mě tato zpráva.

„No vážně, nedělám si z tvé maličkosti srandu,“ dodává Alexandra vážným tónem. „Lana s Annou a také Martinem se momentálně nacházejí kdesi u Dánska, zrovna před týdnem jsem od nich obdržela dopis. Mimo jiné v něm Lana uvádí, že pro ni plnění přání mělo význam ve smyslu jakési soukromé maturity, v níž si chtěla ověřit své dovednosti. A v neposlední řadě Lana poukazuje i na následnou skutečnost, tedy že do budoucna bude záležet výhradně na člověku samém, jak si svůj vztah – který předpřipravila – nadále uchová. To jest… také se považuje za zcela obyčejného smrtelníka, smířeného s případnou kritikou a upřímnost jí tudíž není cizí.“

„No tedy,“ podivuji se ještě víc.

„A to není zdaleka vše. Věřil bys, že to Teodor dal dohromady s Martou Vlámskou? Na dobré cestě je to i s panem Velmanem, pravidelně chodí za panem Mantenem do Pasangerovky a předčítá mu tam vlastní povídky a romány, jenž sepsal společně se svoji zesnulou ženou. A nejen to. Oba pánové spojili síly s Olafem, takže od tohoto září se každý týden v Katalné Mochně koná VELRAJSANOVKA neboli VELRAJSANOVSKÉ POSVÍCENÍ, kdy se čtou – lidově řečeno pečou – tematické povídky i od jiných zájemců. A při nich se podávají – neboli po linkách přihazují – SANMANTENSKÉ zákusky a k nim speciální RAJONÁDOVÉ nápoje, takže Mochnické katalovění má docela slušnou konkurenci. A proč ona trojice tak slavnost pojmenovala, toho se zajisté dopátráš již bez mé pomoci.“

„No páni, vážně nestačím žasnout!“ A hned mě napadá: „A co pošťačka Maruška?“

„I té je teď mnohem více do zpěvu. Když pominu fakt, že dostala od šéfa pošty za ten odvážný odvoz přidáno, tak k dobru ještě ukořistila jednu menší roličku ve školním muzikálu, který sepsal – to bys možná ani ty sám nečekal – Petr Štroch. A je v něm skvělá. Hraje tam náruživou hnětačku sýrů. Jinak ještě k profesoru angličtiny. Asi si dokážeš představit, jak se pan Štroch zaraženě tvářil, když mu Jamatanga v dalším atlasovém vydání nevydala svá svědectví.“

„To na Danu Moronovou se radši ani neptám,“ napadá mě záhy, když znovu přišla řeč na profesorský sbor.

„Ale to klidně můžeš, i o ní se k nám z lázní donesly nějaké ty zajímavé zprávičky. Prý se tam do ní zakoukal jeden pohledný mužík v jejích letech – Lojzík se jmenuje – a ona prý – představ si to – jeho city zpětně opětovala.“

„No teda, to bych do ní vážně nikdy neřekl. Nyní před sebou mám další materiál ohledně mochnického gymnázia a řeknu ti, že ta tam nikoho rozhodně nešetří,“ vzkazuji Alexandře, přičemž mi na paměti vystává další pro mě zajímavá persona.“

„A co Humler? U něj vše při starém, že?“

„A přeci jen nějaká ta nová hláška přibyla.“ A Alexandra ji okamžitě interpretuje: „Tak vám již takhle patnáct let jezdím do té Bengálie na fotbal, chvástám se onou nelichotivou hláškou amazing na podporu toho jejich místního klubka Míčestr, a až teď s nepotěšením zjišťuju, že jsem měl celou dobou vlastně na mysli terrible. Ó ty moje chybné dribble, rázem sobě neřeknu jinak než ty kriple. A hned je jasné, proč Češi s Anglií pokaždé prohrají.“

„Jo, profesor Humler, ten svými výroky zkrátka nikdy nezklame,“ neodpustím si připomenout.

„Stejně jako Lekener,“ naváže okamžitě Alexandra. „Když mu Martin zakázal mne, tak to teď pořád zkouší na Ladu. Bude si, jinoch, ale muset počkat. Přeci jen mezi nimi stále probíhá stav student – kantor.

A k Martinovi soukromě: Vím, že náš vztah není jako vystřižený z románu. Vím, že Martin má své vrtochy, občas stále jedná zbrkle, ale i přesto je mi oporou, a já do budoucna pevně věřím, že i v něm se vše zklidní a bude mne provázet na cestě životem.

A pokud tě zajímají i ostatní – tedy Nola, Rollo, Kristián, Hela, Vera a Menor – pak věz, že cesta do Afriky jest na spadnutí, i když Martin pořád tvrdí, že ani Dánsko by rozhodně nemuselo býti marné. Holt, něco z tvých genů v sobě zkrátka nezapře.“

„Tak to jsem rád, že se všichni máte dobře, nic moc závažného vás netrápí a těšíte se dobrému zdraví,“ podotýkám.

„Ano, vzpomínám si, jak jsi se neustále navracel k Heleně. Psát o ní pro tebe nebylo zrovna dvakrát lehké, neboť tvůj vnitřní Diktátor jí přisuzoval spíše nějakou tu těžkou nemoc a tak z tebe opětovně činil vnitřního anarchistu a nepřejícného člověka.“

„Ano, toto je můj stále přítomný souboj dobra a zla uvnitř mé mysli,“ přiznávám, byť velmi nerad. „Ale asi na to měla vliv fatální skutečnost, že kam se člověk podíval, tak ve filmech, medailoncích či ve skutečném životě se vždy mluvilo o tom, kdo na co a jak zemřel. Smrt tu zkrátka byla pořád přítomná a tudíž se jí má mysl vnitřně zablokovala.

Ale já ve skutečnosti nechci být tím nepřejícím snobem. Ve skutečnosti jsem z vás – coby postav – nechtěl dělat podobné lidské stroje na smrt, hodlal jsem se na vás podívat i z té lepší stránky, o což se naopak právě zasloužila ona poetická Konkubína. A proto jsem byl naopak rád, že Helena…“

„Nakonec skonala přirozenou nebolestivou smrtí,“ doříkává za mě Alexandra. „I za to je Helmut vděčen. I po tom roce a něco se občas sejdeme a rokujeme spolu nejen o nových vhodných doplňcích mé tvorby a přirozeně i o Heleně. Stále se z jeho úst o ní dozvídám něco nového – jaká to byla skvělá golfistka a jak při někdejší návštěvě čínského kláštera všechny tamní místní ohromila pregnantní mluvou rodilé domorodky.“

„Helmut se přesto musí trápit tím, že už není s ním. Kvůli nevybíravým názorům mého Diktátora by se na mě určitě dost zlobil. I když, na druhou stranu, mi zase nepřišel jako výbušný typ, spíše naopak zapadal mezi ty, co by druhému snesli modré z nebe.“

„Je mi upřímně líto, že Diktátor pořád zbrojí v tvůj neprospěch,“ soucítí se mnou Alexandra.

„Bohužel je tomu tak i v této chvíli – za zvuků tónů skladby King of Rome od Pet shop boys mi nutí vizi zajíždějící rakve, přičemž k tomu má řadu posměšných narážek,“ odpovídám. „Jenže hned v závěsu je na CD píseň Pandemonium a ta zas – naopak v režii Konkubíny – prezentuje pozitivní příběh dvou dívek – konkrétně Anny a Marie – jež jsou spojeny poutem přátelství, které navenek zázračně lečí nemožné – toť pro změnu možný vliv zase ryze pozitivní melodie.“

„Vidíš a hnedle se dostáváme k podobné pasáži. Ač se navenek kvůli Diktátorovi plně nepovažuješ za dobroděje a lidumila, nebo ti něco takového zkrátka činí potíže, tak přesto jsi prostřednictvím textu a Konkubíny opětovně dokázal nastínit, že něco magického nemusí nutně zabíjet, ale také léčit. I díky tobě tak jedna dívka – jmenovitě Adriana – dostala novou šanci do života.“

„Vidíš, na tuhle pasáž bych málem úplně zapomněl, byla to spíš ale Konkubína, kdo mi ji takto naordinoval sepsat,“ uskromňuji se, načež se užuž chystám říct, že by třeba nebylo dodatečně na škodu…

„Ne, prosím, jen to ne, nic již neměň!“ vzkazuje mi varovně Alexandra a já až teď zjišťuji, že i ona se dokáže tak trochu čertit.

„Jen jsem chtěl…“

„To nemá řešení, Tome,“ říká to nyní Alexandra už daleko mírněji, načež se jemně dotýká mé ruky. „Já opravdu nemíním – kvůli tvým náhlým tikům jakožto kritickým názorům jiných – dodatečně učit se hrát na klavír a číst lidem budoucnost z obrazů, jež mám rozvěšeny po svém skromném příbytku zde v Patalné.

Stejně tak by se Lana určitě nechtěla vracet do Katalné Mochny jen proto, aby Martina, Nolu a Kristiána znovu lákala do opuštěného hasičského objektu. A to jen proto, že na ně zpočátku byla příliš měkká a neukázala jim jakýsi – pro ni netypický – okenní trik v podobě míšenek strašidelných a poetických obličejů. Ty sám nejlíp víš, že nic z toho není naší předností. To, co každá z nás chtěla prostřednictvím tebe a Konkubíny čtenářům sdělit, již sdělila. Předělávat nás jen proto, že jsme z pohledu dnešních blocbusterů – nebo jak se to vlastně správně vyslovuje – málo akční, nebo že celý CITY MEANS nemá ten velkolepý velkoplošný dobrodružný ráz, jak dnešní zahraniční – převážně ta americká móda – káže, to vážně nemá cenu. Jen bys tím sobě i nám ublížil.

Jednou mi byla přisouzena volba, ať zastanu roli průvodce a zpovědníka a Lana ať se postará o vývoj atmosféry, tak se tím i nadále řiď. Co na tom, že ve výsledném románu netekla krev, lidé se více neutápěli v nepředstavitelných bolestech a zlo neobsazovalo už tak dost zdevastovanou chudinku matičku Zemi. Ta už je beztak sama o sobě jednou nohou v pekle, tak proč si to ještě jednou připomínat formou nějakého ,důležitého marvelovského hrdiny´- toť jedna z tvých stálých pesimistických citací. Pamatuješ?“

„Když jsem tedy tím velkým pesimistou, co tedy dle tebe symbolizuje žánr THINKFAN COMREAL WORLD? Koneckonců, jak jsi správně řekla, byl přisouzen jako první osobě tobě, tak bych rád z tvých úst také slyšel osobní názor,“ reaguji na předešlou otázku poněkud vyhýbavě a s napětím čekám, jak mi Alexandra odpoví.

„Pravděpodobně bys nejspíše rád chtěl slyšet – a právě za tím si i já stojím – že THINKFAN COMREAL WORLD pojednává o boji člověka a démona. Přičemž oním člověkem je tvor z masa a kostí, co má své sny, touhy, a oním démonem pak šotek, co v něm sídlí, a za přispění nemilé paní Reality mu brání výše jmenované uskutečnit.“ Takto tedy Alexandra vše uvádí na pravou míru a připomíná důležité: „Ovšem další vývoj žánru už bude záležet na případných dalších průvodcích a také na tobě samotném. Já osobně bych byla ráda, kdyby se v některých z následujících pokračování opět vyskytla postava, jež by měla dar ovládat cosi v nástinu nadpozemského tajemna. Ovšem – a to zdůrazňuji – opětovně výhradně pro lidi, pro jejich štěstí, stejně jako Anna a Lana.“

„Děkuji za názor, pokusím si ho vzít si k srdci.“

„Pokud máš však stále pochybnosti o tom, že jisté prvky příběhu – na které neustále myslíš, na nichž doslova lpíš – nemají v tvém provedení nic moc společného s tím pravým napětím, zkus nad nimi teď popřemýšlet a dát si je do spojitosti se sebou samým.“

„Když se podívám do minulosti,“ vycházím Alexandře vstříc, „ a v rámci připodobnění si Danu Moronovou vybavím coby nerudnou učitelku informatiky a právě fyziky, z nichž ta první jmenovaná ze studentů klidně strhávala i oblečení, když na to přišlo – nemůže se to ani po letech obejít bez pocitu husí kůže a strachu z pátků, kdy jeden nevěděl, co jej čeká. Stejně jako studenti při hodině fyziky s Danou Moronovou.“

„Dále tu máme ono nesmlouvavě kruté počasí,“ uvádí Alexandra.

„K tomu se váže letní historka. Jel jsem na obhlídku do přilehlých lesů za Kanín a při zpáteční cestě mě chytl nečekaný přívalový déšť. Do toho začala sílit bouře, jako na tlesknutí všude kolem začaly létat blesky, zvedal se vítr, jenž znemožňoval dýchání. Po nedalekém mostě jako varovné znamení zrovna v tu dobu projížděla záchranka, za ní se táhlo to strašidelné epicentrum, já ho však chtě nechtě musel následovat, neboť v onom směru se nacházel můj domov…“

„A určitě jsi to v té chvíli rozhodně nepovažoval za něco obyčejného stejně jako na mochnické poště Nola s Kristiánem, dozajista ses rovněž bál o svůj život,“ vstupuje mi decentně do hovoru Alexandra. „Promiň, že jsem ti takto utnula notu, ale prostě mi to nedalo nezeptat se.“

„No, abych pravdu řekl, na počátku jsem zas tak vystrašený nebyl,“ pokouším si znovu vybavit si danou příhodu, „teprve až když se to naráz přihnalo se všemi těmi přidruženými prvky, tak jsem vážně začal pochybovat o tom, zdali se vůbec ve zdraví dostanu domů. Navíc jsem s hrůzou pak zjistil, že kdybych chvilenku neposečkal pod tím mostem a rovnou se vydal k nedaleké zkratce, možná že bych už ani nebyl mezi živými, neboť by na mě spadl jeden z těch stromů.“

„No tak to sám vidíš,“ kývá chápavě hlavou Alexandra. „Naštěstí jsme to ale my i ty ve zdraví přežili, o tom budiž nynější důkaz, že spolu rozmlouváme,“ dušuje se Alexandra.

„Jasně, člověka napadne, že se čina rychle přežene. Jenže pak stejně udělá tu hloupost, že se dobrodružství nedobrovolně vydá vstříc. Onehdy jako by to byl ale někdo úplně jiný, právě položka jménem Osud, kdo se bavil mým počítáním. A přitom stačilo tak málo: jen mi s jistotou sdělit, že lepší bude skutečně vše přečkat pod tím mostem.“

„To Lana je v tomto směru ale jiná,“ dokáže mi Alexandra opětovně s přehledem číst v myšlenkách, „ta by si přece v takové situaci věděla rady, neboť vlastní cosi na způsob šestého smyslu. Takže kdyby byla se mnou…“

„Určitě by mě okamžitě navedla do nedaleké vesnice, kde momentálně byl přítomen můj kamarád Klokánek, který by mi mohl poskytnout potřebné přístřeší, jako tomu bylo v případě Noly a Kristiána ohledně pošty.“

A kdybych býval nebyl zbrklý, nemusel by…“

„Nemusel by mi nedopnutý vařič předvádět, jak krásně umí zničit právě nově zakoupenou konvici,“ vžívá se do mých dalších vnitřních pocitů opětovně Alexandra, „kdežto Nola měla to prazvláštní štěstí, že hrozivým následkům s troubou předešla. To já dostal od rodičů vynadáno, ona nikoliv, neboť jí pomohla Lana.“

„A toť onen tvůj poslední spekulativní prvek,“ završuji danou debatu.

Hovor na moment přerušuje skladba In my arms od skupiny Erasure.

„Jsem vážně divný, když takto uvažuji?“ ptám se zas po té chviličce ticha.

„Nemyslím si.“ Alexandra se mě zjevně snaží zalichotit – patrně ze soucitu. Ona poeticky laděná píseň zkrátka sehrává své.

„Ne, tak to vůbec není, Tome!“ přidává Alexandra opětovně na důrazu, neboť já z její strany znovu nejsem s to pochopit, že svá slova mínila naprosto vážně.

„Přesně tak, milý Tome. Lidé zajisté pochopí, že se jim oba prostřednictvím románu snažíme připomenout, jak i na první pohled banální věci se mohou stát onou třináctou komnatou. A když už na ni přišla řeč, tak ty sám ses mi svěřil, že nyní prožíváš nelehké složité období – závažné onemocnění, nejistá budoucnost, obava ze smrti – jaká bude, až nastane. To jednomu na psychice rovněž nepřidá. Proto je více než dobře, že se alespoň prostřednictvím knihy snažíš nalézti to, co v životě postrádáš, co ti v něm schází. Prostě něco, co jest pro tebe z nějakého důvodu nedostupné. To je však naprosto přirozené.“

„Ehm, no jo, já vím,“ vypravuji ze sebe trhaně, jako bych v sobě skutečně měl cosi z Martina Ronského.

A nechápu, proč se mi při aktuálním poslechu písně We´re all criminals now od Pet shop boys vybavuje jakýsi Jonáš, co s taškou, v níž jsou růže, cestuje metrem v jakési fiktivní zapadlé části Londýna jménem Mondín, kde pozoruje, jak kapky deště smáčejí okna pojízdné soupravy, když ta na chvíli spatří světlo světa. Avšak Jonáše při tom místo děsu pohlcuje nevyslovitelný pocit štěstí. O co se to zas ta má Konkubína snaží? Vždyť ta píseň má v originále vypovídat spíše o pravém opaku!

„Tuto otázku mileráda zodpovím, Tome,“ zapojuje se i Alexandra. „Dává ti najevo, že krvavých románů na téma underground je ve světě požehnaně, je tu však ale i několik vyvolených jedinců – a mezi nimi i ty – co mají dar – i za pomocí hudby – za něčím zlým hledat špetku toho dobrého. A kdo o něco takového v reálném světě nestojí? No pověz, Tome, sám. Každý chce v klidu dojet tam, kam potřebuje, za někým, koho má rád. A tvá poetická Konkubína tak má prostě ráda zase právě objeveného Jonáše… schválně, zkus nyní pokračovat za její asistence dál.“

„Prostřednictvím…“ Nejistě slovně škobrtám, neboť si s Alexandrou hodlám výhradně povídat jen o našem společném díle, nakonec jí ale opět podléhám. „Prostřednictvím deště Konkubína Jonášovi vzkazuje, že i slzy – coby onen déšť – mohou být v něčem krásné, že nemusejí být výhradně symbolem smutku, ale třeba i třpytivými perlami, jež spřádá dívka jménem Jasmína, která si tím krátí dlouhou chvíli, než za ní její milý dorazí. A z oněch perel pak bude upleten náhrdelník, jenž se stane paktem lásky jednoho zamilovaného páru, jejich věčné lásky. Pěknej kýč, co říkáš?“

Alexandra tentokrát jen nesouhlasně zavrtí hlavou a zeptá se: „Prosím, pokračuj. Název skladby, konkrétně ono criminals, jak bys jej poeticky lidsky přetransformoval?“

„Co jiného to dle Konkubíny může symbolizovat nežli CREAM (pro českou terminologii pak ve vlastním pojetí opojný krém coby chuťová vášeň Jonáše a Jasmíny) a NICE (to znamená milý neboli jinak řečeno sympatický pár). Dokonce si vybavuji, jak by o tom vábivě poreferoval Josef Humler: ,NICECREAM neboli milovášně, milované mužské a vášnivé dívčí chlapcodívky, ty by se měly vždy brát pouze jen a jen vážně.´“

„Nuže, co dodat, zase se ti to, Tome, povedlo, i když se to neobešlo bez příměsí doplňků,“ chválí mě hned Alexandra. „Z naprosto náhodného spojení jsi však vykřesal maximum. To jiní by na nic podobného třeba ani nepomysleli a podzemní dráhu by klasicky vylíčili jako to nejnebezpečnější místo na světě, z Jonáše by pak učinili novodobého Johna a ten by chtě nechtě musel bojovat o přežití, neboť krutý déšť je prostě už jednou symbolem pro zlou přírodní krutovládu.“

„Takových příběhů je ale mnoho, řekl by zajisté Diktátor,“ podotýkám, „jenže i kdybych se pokusil o nějaký dramatický vyhrocený text, Konkubína by mi to stejně nakonec zatrhla. Možná proto…“

„Že ani jeden z vás by nic z toho v reálném životě nechtěl prožít! A to přesto, že i ty se mnohdy neubráníš představám mučení lidí, kteří tě v reálu vytáčejí svou dokonalostí, dovednostmi či větší průbojností a v neposlední řadě pak úspěchy,“ zmiňuje Alexandra již dobře známé ohledně mé nevyrovnané osobnosti.

Jejím pokojem se záhy rozeznívá jakýsi rozhovor. Onu druhou dívčí personu neznám, avšak nejspíš správně tuším, o co se má jednat: další zájemce, co zažil nevýslovně krutou tragédii.

„Já jsem rovněž jenom obyčejným člověkem, Tome,“ uvádí ve své nové niterní zpovědi Alexandra. „Své Vantelbooklisty vytvářím jen pro dobro svých žadatelů, zároveň s tím jim však ale rovněž připomenu ono důležité, to jest, aby se pokusili i o slovní kontakt. A tak tomu bylo i v případě Helmuta. Vantelbooklist má rovněž být protipólem šanonů, jež výhradně vyplňuje úřední administrativa, a které si člověk musí povinně kupovat, aby jejich prostřednictvím vyřešil všechny své smluvní záležitosti – například daňové přiznání a podobně.

Jak už jsem výše naznačila, nebráním se skutečným kontaktům. Sám Martin mě nanovo dokázal přesvědčit, že i pravé nefalšované přátelství může mít svoji hloubku. Na druhou stranu se však zásadně odmítám měnit jen proto, že jsme já a mí přátelé neodpovídali požadovanému věku tvé známé. No co, tak mi není čtyřicet jako jí.

Každý se v životě hledáme: ty coby zapisovatel jednoho města ve Středočeší, já coby persona ve svém vlastním tvůrčím odvětví. A život je přece o hledání. Prostě zkus být svůj.“

Něco takového je však pro mě stále těžší a těžší, neboť Diktátor a Konkubína spolu přicházejí do dalších vyhrocených sporů ohledně čerstvých událostí, jež momentálně sužují svět. A proto opět nemohu jinak a Alexandru žádám o nejpřijatelnější východisko z té či oné tragédie.

„Jsi velice moudrá osobnost, Alexandro, promiň, že tě pořád takto zkouším, ale prostě si nemůžu pomoci,“ dodávám znovu provinile.

„Já vím, Jinak, Poděbrady jsou velice krásné, klidné a příjemné místo k životu. A právě takovým městem je i Katalná Mochna. Nedokážu si v této chvíli představit ideálnější spojení. Jenže ty stále přemítáš o jakémsi dobrodružství a o Laně coby zlobné pomstychtivé vražedkyni.“

„Neboť k tomu ta kapitola, v níž se Lana konečně setkává s Martinem, Nolou, Kristiánem a tebou, přímo vybízí,“ uvádím.“

„Řekl kdo?“ naléhá Alexandra.

„Jedna další známá,“ přiznávám provinile (už ani nevím pokolikáté), přičemž se mi za tónů posmutněle znějící skladby Vulnerable od Pet shop boys (jaká to další paradoxní náhoda, v češtině to znamená zranitelný) najednou chce říct: „Já sám bych byl však nerad, aby si lidi CITY MEANS oblíbili nebo se k němu vraceli až potom, co se ztotožní s něčím smutným. Nebo mu na chuť přišli až poté, co je něco osudově sváže.“

„Tak přece jen došlo na tvou další obávanou hlášku. No co na to opětovně říci.“ Alexandra se na delší dobu odmlčí. Pečlivě váží svá další slova. Je na ní znát, že ji mé stěžování začíná čím dál víc svazovat. „Prosím, zanech již svých věčných spekulací o těžkostech. Místo toho si řekni: ,Ano, mé psychologické fantasy má také něco do sebe a já jsem jeho prostřednictvím něco dokázal, neboť jedno další dílko bylo po řadě peripetií kompletně dovedeno do zdárného konce.´

Pak se ale přeci jen pokusí o znovuobnovené pozitivum.

„Mimochodem, nyní mě za zvuků tónu skladby It´s in the rain od zpěvačky Enya tak mezi řečí napadá – víš, že ono prvotní THINKFAN je náchylné k THANKFUL a ono druhotné COMREAL zase k MORE CALLS? Pokud tedy půjdu v tvých stopách obměňovače. Nyní za pomocí slovníku již snadno pochopíš, co důležitého se ti pokouším celou dobu sdělit.“

„Já vím, ale přece jen bych…“

„Ne, Tome, prosím, žádné inovativní přepisování, ta baladická píseň se o to taktéž nepokouší.“

„Já jen, nerad bych pro změnu byl zase obviněn z toho, že jsem se pokusil nějak kopírovat Alchymistu či Malého prince. Na druhou stranu se však nechci dotknout tvého poutavého vyprávění…“

Alexandra již nemá sílu na odpověď, jen opět pokývá hlavou, že tomu rozumí, a zaměří se na Michala Viewegha.

„Při našem rozhovoru mi neušlo, že okem neustále pokukuješ po recenzích v CINEMĚ a onen Román pro ženy ne a ne pustit z hlavy.“

„Ten časopis v knihovně tam prostě ležel a byl volně k odebrání, tak jsem…“

„Co kde leží, to nyní prosím neřeš. Vraťme se k onomu filmu. Ten jsi zajisté viděl, takže jaký moment ti z něj přišel opravdu přelomový? Potažmo inspirativní?“

„No každý říká…“

„Mne nezajímá, co říkají ti druzí, ale ty, Tome. TY!“

„No, rozhodně to není ta scéna s Pažoutem, ale až ten úplně poslední záběr, kdy jedno okno svítí a ono druhé nečekaně zůstává potemnělé. Ale teď mi v žádném případě nejde o tu rakovinovou vložku, pouze výhradně upozorňuji na kontrast kamery, jak na onom záběru lpí, a posléze se od okna a domu postupně vzdaluje. Do toho by ještě mohla vyhrávat nějaká ta táhlá smyčcová orchestrálka, a kdyby si na té terase v tu samou chvíli místo původního osazenstva dávali romantické dostaveníčko Bonnie s Danielem a namísto toho jejich věčného dumání nad tím, jak porazit nejobávanějšího černokněžníka za posledních sto let, by konverzovali v duchu mondínské pasáže, tak by to klidně mohla být perfektní inspirace do dalšího potenciálního dílka. To víš, se zářijovou oslavenkyní Alexis B. a těma dvěma divami ze Skandinávie si člověk zkrátka pořád nevystačí. Takto přibližně ti to vyhovuje?“

„Naprosto. A vím, že takový Rollo by dané ocenil stejně tak jako já. Je strašně moc rád, že může být s Nolou, že není jedním z těch mnoha Afričanů, kteří každodenně škemrají o lepší podmínky v jakési Bohem nebezpečné americké čtvrti, kde navíc čelí rasismu, nebo že se přímo nestal aktérem válečného konfliktu. Toť vliv z řad televizních zpráv a filmových počinů, jež nabízela televizní obrazovka během sepisování románu.

A za to je vděčna právě Nola. Je šťastná, že v Rollově rodině se vše urovnalo a smrt odešla s nepořízenou. Jakožto Kristián, že neplánovaně získal děvče. On totiž po celou dobu měl výhradně zato, že život se skládá pouze z náhodných přátelských setkání, opravování ředitelských počítačů a fotografování.“

„I tak mi cosi přidělává starost a sice to, že nejsi skutečnou personou. Vím, ty sama se jí cítíš a já ti to nechci brát, leč, pro mé čtenáře se jevíš jako tou nedostupnou. A někteří mi to v žertu a bohužel i s jistým despektem dávají najevo.“

Alexandra posmutněle (také sama neví, již pokolikáté) kývne hlavou. Pak ji sklopí, znovu vrátí do původní polohy a její obličej znovu posmutní. Tentokrát dojde i na drobnou slzičku. A já se hned omlouvám, že tohle jsem vážně nechtěl, a Alexandra na to ihned naváže, že za nic nemohu, že taková je prostě realita. A že se na mne nezlobí. Ach, ta Alexandra, je za každých okolností vždy tak milá, upřímná a její nadpozemská krása jí dělá neskonale jedinečnou. Nedivím se, že Martin má stále nemalé obtíže normálně fungovat v její přítomnosti.

Naštěstí se vše záhy opětovně navrací do přátelského rozpoložení. Dokonce od Alexandry dostávám chutnou výslužku! Alespoň tedy po zbytek naší schůzky se snažím být už jen pozitivní, což se nakonec přeci jen úspěšně zdaří.

„Je mi líto, Tome, ale budeme se muset rozloučit. Mám jisté další povinnosti, jež nepočkají. Co jsme si chtěli povědět, to jsme si pověděli. Kdo ví, třeba se spolu zase na stránkách tvých dalších titulů potkáme.“ Načež mě Alexandra elegantně vyprovodí ze svého skromného příbytku.

A tak se moje maličkost – za zvuků tónů skladby Lucky od Lucky twice neboli Sophie a Hannah a rovněž Alexis B. (Jaký to další zajímavý paradox, oba jsme v narození od sebe o jeden pouhopouhý den!) – snaží ještě jednou za rozhovorem s Alexandrou ohlédnout. Kdo ví, třeba v další fázi přijde podobně spanilá dívka, která poodhalí mně i vám další zajímavosti ohledně Katalné Mochny a jejího zákoutí. Snad ji opětovně nepřivedu do rozpaků.

KONEC