Mám rád zvuky piána, to byla pozitivní věta, kterou si Karel Braun kdysi opakovat neustále dokola. Nyní však čelil dvěma negativní zprávám naráz. Ta první se týkala jeho tragicky zesnulé ženy Heleny, přičemž o nálezu jeho nejlepšího přítele Vojtěcha ho správce hotelu, v němž na piano hrával, informoval teprve předevčírem, i když o tom věděl zhruba již měsíc.
„Nenávidím to tady! Celý svůj život nenávidím, tady i všude jinde na světě!“
A Karlův oblíbený klavír tak vzal rovněž za své.
„Je třeba se z toho šoku co nejrychleji vzpamatovat, hosté si žádají novou vaši hru, příteli,“ snažil se Karla „chlácholit“ správce hotelu.
Karel po tomto výroku teprve pořádně celý vypěnil.
„Dobrá, beru to na vědomí, pane Braune,“ snažil se úlisně vtírat do přízně správce, „je to zajisté velice nemilé, tedy to, co se přihodilo, ale teď už prosím zase zasedněte nazpět na stoličku a dál vyhrávejte našim hostům.“
„Nemám náladu ani chuť teď tady někomu jen tak zbůhdarma vyhrávat!“ A Karel rázně vykročil ze sálu pryč.
Správce hotelu Karlovo počínání dle očekávání nepotěšilo. Jak jinak. „Moula jeden, dělá mi tu před hosty šašky,“ utrousil nepřítomně na jeho adresu.
„Tak se ho jednoduše zbavíme.“ To se ke svému choti zezadu nenápadně přikradla jeho o mnoho let mladší snoubenka a „láskyplně“ se mu ovinula kolem krku, jako by na její slova již došlo. „Dnes to rozhodně nebylo poprvé, co nám tu pan Braun takto divoce vyskakoval ze židle. Válka sice nadobro skončila, to ale neznamená, že by měla jejím spárům uniknout jedna z jejích posledních obětí.“
„Myslíš?“
„Nemyslím, vím to. U místní smetánky není místo jen tak pro někoho, obzvlášť pro takové ubohé kytaristy, mezi něž náš pan Braun patří.“
Význam slova válka pro jedny znamená utrpení, kdežto druhým přináší prospěch – tak už to prostě bývá. Nyní se tedy oním trpitelem měl stát pianista Karel a oněmi prospěcháři měli být uzákoněni správce hotelu Hubert a jeho snoubenka Gerta.
Karel dospěl na odpočívadlo ve druhém patře a vrávoravě vpadl do svého pronajatého pokoje. Z daného podlého hovoru nezaznamenal byť sebemenší zlomeček.
Karel se stále nedokázal uklidnit: plakal, ječel, nadával. A vše to vydatně podporovala otevřená flaška rumu, kterou hodlal po zbytek večera pojmouti za svou společnici. Jako by Karel snad zkoušel divadelní hru, jíž rozuměl jen on sám. Jenže on na divadelní hru v těchto okamžicích neměl sebemenší pomyšlení.
„Otrávíme ho stylově,“ dušovala se Gerta. Do skleničky s vodou právě přimíchávala jed a „pomyslně“ z ní ochutnávala.
„A co ho rovnou oběsit? Lanko si rozhodně dlouho poroučeti nedá,“ mínil po svém laškovně Hubert. A sám si to ihned „pomyslně“ vyzkoušel.
„Jedno hezky po druhém,“ rozhodla Gerta. „Nanečisto“ si se svým drahým přiťukla na zdraví, on si se svou milou „nanečisto“ zase otestoval oprátku na krku.
Leč pasti nečíhají pouze v lidských myslích, jsou ukryty i mimo ně.
A tak letmý podlý průvan předčasně dokonal své a nikoliv původní zájmy jednoho podlého páru. Jed i lanko si tak z jeho úhlu pohledu vybraly své „neprávoplatné“ oběti.
Co to ale Karlovi bylo platné, když vedle oprátek a jedů se i alkohol zjevil jako další podlý zlý démon.
A tak další tři oběti Paní Smrti byly vykoupeny ze Země a usměrněny do zcela jiných dimenzí. Do dimenzí, o nichž lidé, stále přetrvávající na této planetě Zemi, jen donekonečna spekulují a vedou nekonečné vyčerpávající, vleklé spory.
Prosím, k četbě přistupujte s nadhledem! Stránka běží již třetím týdnem, takže pokud jste sem zavítali až nyní, vyberte si k četbě třeba nejdříve povídky z “Tygra”, které jsou kratší, a postupně pronikejte k “Dialogům”, jejichž kapitoly jsou naopak o něco obsáhlejší, neboť se jedná o román. Děkuji za pochopení – Tom.
Hmm, tak zase ne. Zase mě jímá ta nepříjemná vize třetí světové, kdy to z Asie odkudsi z Koreje s jadernou raketou omylem napálí nekam do Ruska namísto do “země nikoho”. Avšak možná se tomu již nebude říkát třetí světová válka, jen prostě válka. Ve trojce tedy story o tom, kterak se pýchou posedlý král (Brabec) a jeho vypečená dcera (Laurinová) z Troškovy pohádky “Z pekla štěstí” přesunuli v čase o mnoho kilometrů dále a zaujali nové podlé role v podobě Huberta a Gerty, a jak jim jistý Karel Braun (to už je jedno, koho si za něj dosadíte, hlavně ne Karla Gotta!) statečně odolával, až jim nakonec ale odolal. Jako by autor, tedy já, měl u spánku hlaveň a kdosi mu našeptával: “Jestli si budeš hrát na poetika, tak se těš.” A já se těšit rozhodně nemínil a tak jsem podlehl destrukci dnešní doby, kdy se prostě musí mordovat a vyhrožovat (jak zejména Američani ve svých počinech nakazují!), aby se to dalo číst, i když my všichni víme, že bychom navenek radši za to piano rádi normálně zasedli a majitele hotelu a jeho snoubenku pojali za své nej kámoše (a na nějakou válku dočista zapomněli!). Jenže člověk míní a jeho podvědomí mění. Tak snad poetika navenek vystoupí alespoň ze čtyřky.