Kapitola 7 – Ve společnosti padlých a nově rozkvetlých růží

Středeční dopoledne se pro čtveřici studentů prakticky nelišilo od toho úterního, až na několik nepatrných rozdílů. Petra s Petrem si dávali pozor, aby za žádných okolností nepodlehli emočním svodům. To v praxi znamenalo nějak obratně se vyhnout případným sporům, které bezprostředně hrozily. Petr se tedy snažil nevnímat narážky ze stran odvěkých počítačových rivalů a Romanovu tlupu obcházel, jak jen to bylo možné, a Petra se vždy držela v ústraní a nedávala o sobě vědět, pokud Radana Nývltová o hodině ZSV z třídy mámila vhodné argumenty ohledně tezí jednotlivých světových buditelů. Radana Petře naštěstí vyšla vstříc a dělala, jako by ve třídě vůbec nebyla.

Sluší se ale připomenout, že Petra s Petrem mezi sebou nekomunikovali na principu tak zvané tiché pošty. Normálně spolu rozmlouvali o běžných věcech jako kterýkoli jiný jim podobný pár, jen prostě onu zamilovanost nedávali okatě najevo (onen Petřin obehraný původ výjimečnosti nyní ponechávám stranou). Hodně tomu napomohlo i Petřino doznání ohledně Radovanovy odpolední schůzky.“

To sourozenci u uzamčených pus na několikero zámků rozhodně setrvávali nadále. Pavel v hodině biologie totiž konečně pochopil, že se s ním sestra prostě bavit odmítá najisto a tak přestal tlačit na řečnickou pilu. A Pavla? Ta se všemožně snažila předstírat totální nezájem o Toma Wonga, pokud na to z řad studentů přišla řeč, pravdou ovšem zůstával pravý opak.

A ještě jedno podstatné se tento den událo: Klára Menková celé odpoledne absentovala, zato Bohunka Klepačová se ve škole ukázala, tedy alespoň, jak se říká, na skok, neboť i ona byla ze stran zájemců hojně dotazována, pro změnu zas na onen hotelový incident. Alespoň jedna pozitivní zpráva hlásající neměnu mohla činit poškozeným radost: Líza Kormanová s Lídou Dobovou dostály Petřiny právoplatné obhajoby coby dívek se srdíčkem na správném místě a vedle Jasmíny se jako jedny z mála páru a sourozenců zastávaly, jak jen to bylo možné. Dokonce se jim podařil tak zvaný husarský kousek a to zavřít několik členů sekty – tak dívky překřtily ony počítačové nadšence – do kotelny.“

Pro sourozence a pár nakonec bylo tedy více než příjemné vyměnit školní prostory za ty venkovní.

Srdečně vás vítám na tomto překrásném parkovním prostranství.“ Radovan Litevský hýřil pozitivní náladou, když se kolem jedné odpolední pár a sourozenci dostavili na smluvené místo před onu plentou zahrazenou kupolovitou stavbu. Plenta od včerejška nedoznala pražádných změn, nadále ji zdobily mochnické symboliky.

I osazenstvo po boku stařičkého vitálního učitele biologie se pyšnilo pestrostí. Pár a sourozenci se nestačili divit, kdo všechno přijal Radovanovo pozvání.“

Nuže, začněme s představováním,“ vyslovil pochvalně Radovan, „i když u tohoto pohledného párečku to snad ani nebude potřeba, mám takový dojem.“

Potřeba to opravdu nebylo, vždyť čtveřice studentů se s Radanou Nývltovou na místním gymnáziu pravidelně setkávala již od prvního ročníku, načež onen menší vousatý muž při těle s brýlemi stojící po jejím boku, to nemohl být nikdo jiný než její manžel.

Metoděj Nývlt,“ nepotvrdila se dle očekávání mýlka poté, co uvedl své jméno.

Zajímavé ovšem při onom seznamování bylo, jak pan Nývlt na onen první pohled na sourozence zapůsobil. Zatímco Pavlovi připomínal novozélandského režiséra Petera Jacksona, Pavla se spokojila s profilem obyčejného česače ovoce, na nějž narazila při listování zahradnického katalogu zapůjčeného babičkou.“

Tady pan Nývlt se rekreačně věnuje parašutismu,“ poznamenal za něj významně Radovan. „No a jaké povznášející povolání mají na svědomí tyto dvě půvabné dívenky, o tom vám snad ani nemusím básnit, však je obě velmi dobře znáte.“

Alexandra Janová, vlastním jménem Petra Hadrousková, a Ema Chardová se – jako jedno tělo, jako jedna duše – ve velmi krátké době opět rozhodly dělat společnost lidem z řad profesorstva. Tentokráte jejich volba padla na druhého nejoblíbenějšího člena z pohledu žactva.

O to větším překvapením se pro čtveřici studentů stala přítomnost nesmělého blonďáčka, jehož výhradně znala jako samotáře zahleděného do svého vlastního světa. Vzhledem trochu připomínal stálého přítele Alexandry. I o něm se tradovalo, že jistou dobu, co na mochnickém gymnáziu kdysi studoval, navenek prokazoval jistou dávku empatií, na rozdíl od Kamila však Martin Ronský uměl navenek projevit vlastní názor, to jest nevymlouval se věčně v jedné obehrané větě na jakéhosi perského kocoura.“

Kamil Faukenknecht, velký revolucionář v oblasti věd a v budoucnu možná i sám velký vědec,“ prohlásil uznale Radovan Litevský a jemně chlapce popleskal po zádech.

Kamil se při tom nesměle zaculil.

A nyní mi dovolte, abych vás všechny pozval k naší nádherné zpěvandulce.“

Tím měl profesor biologie samozřejmě na mysli nedalekou fontánu. Ta se stále marně z mollových sekvencí pokoušela vyčarovat ty na poslech daleko příjemnější durové, leč nebylo to v jejích plných silách, což zapříčinilo, že se Petr ve vzpomínkách znovu navracel k nedalekému konfliktu s fotografem. Radovan to vytušil a nabídl mu z jeho vnitřních chmur možné východisko: „I na mollových variacích je vždy něco krásného k zamyšlení, bez jejich zakomponování by totiž skladatel jen těžko mohl dosáhnout oněch veselých – čili durovým a hudba by tak v jeho područí ztratila na noblese, že se nemýlím, slečno Kolodějová?“

Radovan Litevský zkrátka věděl, na koho se pohotově obrátit. Pavla přece vážnou hudbu dobře znala, ba co víc – milovala ji – a tak bez příměsí falší potvrdila profesorovu domněnku po svém, tedy že i smutné tóny jsou v mnohém krásné a hudbě že opravdu dodávají na řádu, pestrosti a vyrovnanosti. A obdobně to vylíčila i Petrovi.“

Leč byla to právě Pavla Kolodějová, kdo záhy čelil další zkoušce, když u fontány spatřila ony dvě povědomé tváře neboli matku s dcerou, které způsobily rušno u poničené vývěsky. A právě tyto dvě osoby zřejmě měly představovat poslední článek do Radovanovy lidské skládanky, neboť profesor biologie se k něžnému pohlaví sám od sebe začal hlásit a vábil ho k početné skupince.

Tak jak se vám poslouchalo? Bylo to na uši alespoň trochu příjemné?“ vyzvídal okamžitě Radovan. Žena cosi naznačila pouze kývnutím, dívka v tomto ohledu byla o něco sdílnější a jedné z fontánových pasáží přisoudila příběh posmutněle se tvářícího slona, který je ale zároveň vlastně veselý, neboť mu daná hudba v osamění nahrazuje tolik nedostupné přátele.

To je další velice působivě znějící myšlenka,“ řekl to Radovan více než potěšeně. „Tato slečna před chvilenkou přišla s něčím podobným,“ obrátil na nepatrný moment pozornost na sourozence. „Nuže, než se vydáme po dalších poutních místech, bylo by ještě hezké, kdybyste se nám, vážené dámy, představily.“

Já se jmenuji Maruška,“ oznámila dívka.

Já taktéž,“ přidala se žena.

Jaká to magická shoda dvou tak krásných jmen,“ poznamenal s noblesou Radovan, a poté, co se k Mariím donesla i jména ostatních, všechny vyzval, aby společně zamířili do nedaleké TAVARESKY coby druhého putovního magického místa.

 

Ačkoliv by se mohlo zdát, že takto početná návštěva majitele zmíněného obchodu zaskočí a vlivem nutného odklízení škod dokonce vyvede z míry, nestalo se tak nakonec. Naopak, Herbert Herden již všem z dálky mával na pozdrav.“

Tak jen račte dále a toho popadaného harampádí kolem si, prosím, vůbec nevšímejte,“ zněla uvítací reakce majitele TAVARESKY. „Až po vás,“ zachoval se jako správný džentlmen, když obě Marušky vyzval, aby do obchůdku vešly jako první. Z toho bylo patrné, že danou návštěvu předem očekával.

TAVARESKA vnitřním interiérem připomínala menší galerii a to hlavně díky velkému počtu rozmanitých obrazů, obrazů však ne tak úplně obyčejných, jak se záhy obě Marušky na vlastní oči znovu přesvědčily.

Pan Herden výškou, štíhlostí a rovněž čapkou v plné kráse připomínající mírumilovnou obnovu Dlouhého Bidla pro matku s dcerou samozřejmě v záloze nějaké to zásadní inovativní překvapení měl a jak jinak, i ono se týkalo zarámovaných obrazů neboli místních tak zvaných SMOLNICKÝCH RÁMOVANEK.“

Toto jsou dary ode mne pro vás, užívejte jich dobře.“

Marušky v úžasu hleděly na obrazovou výplň, na níž se samy vyjímaly, ovšem to zřejmě zdaleka nesehrávalo ten hlavní prim. Jak záhy majitel TAVARESKY předvedl, ony portréty se daly rozmanitě kombinovat a různě nastavovat, stejně jako zaběhnutá hlasová formulka, která se z rámů linula a dala se nahradit jinou.

Výčet překvapení tímto stále nekončil. Marušky se ještě plně nestačily vynadívat na první dárkovou nadílku a pan Herden už nejmladší z nich ponoukal k výběru jedné z HÓLEJENEK.

Tak kterápak to bude, slečno? Je libo tuto s motivy zvířátek či snad úplně jinou? Prosím, račte si vybrat a vaše maminka taktéž,“ nabádal obě. „Výborně, tak to máme jednu s veselým oslíkem a jednu s logem moře. A nyní každá z vás tu svou uchopte a pokuste se jí soustředit…“

Na tyto dva stromové lístky,“ podal pomocnou ruku Radovan Litevský a na pracovní stůl položil po jednom javorovém a lipovém.

Nuže, dobrá,“ přistoupil ochotně na ten návrh pan Herden a poté znovu Marušky vyzval: „A nyní, prosím, svými hůlčičkami každá na svůj lísteček namiřte, vybuďte v sobě patřičné emoční vypětí a pokuste se je přimět k pohybu.“

Jako první se to povedlo nejmladší Marušce s javorovým listem, skutečně s ním teď ve vzduchu čarovala jako ostřílená kouzelnice.

Ano, ono uvedené – skutečné čarování – tu nyní nabývalo na významu více než kdy předtím, neboť předpokládaná levitace překročila své zavedené maximum. Jak se javorový list tak pohyboval, formuloval ve vzduchu všemožné obrazce. Toť další LATERNA MAGICA TAVARESKA, tentokrát za přispění speciální parfémové vůně, jak všem majitel obchůdku záhy sdělil.“

Jak povznášející, když všechny problémy mizí ve vzduchoprázdnu a tam přecházejí v tak poutavé domény, které dotyčné činí šťastnými,“ vyjádřil se k tomu, čeho tu všichni právě byli svědky, Radovan.

Profesorův vstup znamenal jisté osvěžení, neboť kromě něj, hostitele, HÓLEJENKOVÝCH aktérek a majitelek studia P. V. CHEJA se ostatní tvářili dosti zaraženě, což nepramenilo jen z důvodů nového nepoznaného úkazu. Sourozenci, pár, Kamil a Nývltovi si v TAVARESCE po celou dobu pouze jako přihlížející museli připadat jak pára nad hrncem, když se vše točilo jen a jen kolem Marií. Radovan však poté, co se obě s Herbertem Herdenem v ústraní loučily, využil tohoto vzácného momentu, zbylé účastníky si vzal stranu a rozumně jim vysvětlil, že je tím s majitelem TAVARESKY neměli v úmyslu nějak vytočit, že se jen dvěma osudem zkoušeným ženám snažili dopřát kousíček toho soukromého štěstíčka, načež vše hned napravil, když každého zvlášť podaroval tím samým. Všichni tomu nakonec porozuměli a dané rozhodnutí respektovali.“

Ale to jste si, pane profesore, nemusel dělat tak drahou škodu, vždyť vás to muselo stát peněz,“ ozvala se Radana Nýltová, právě když obdarovával ji a manžela.

I musel, Radanko, i musel,“ odpovídal pobaveně profesor biologie. „Peníze budou a my nebudem,“ doplnil to o jednu ze zavedených moudrostí, „a mám já je snad investovati na cestu k moři? Vždyť v tomto městě se zažije mnohem více zábavy než kdesi na francouzské promenádě.“

 

Další kroky vedly do AQUARINUSU neboli sportovního centra AKVARISTICKÝCH her, jejichž iniciátorem byl Josef Humler. Jmenovaný na daném místě momentálně setrvával a to i s pošťačkou Maruškou, takže se vše především neslo ve znamení zábavy, obzvlášť když se všichni – tedy i Kamil – následně zapojili do živého hraní jedné z verzí, v níž byly jako překážky vedle zavedených objektů navíc použity FIGIRONKY, LEVITONKY, PODSJENKY, KRESOJLKY či JELEMANTEL.

Bujaré dovádění s nejzábavnější mochnickou dvojkou neslo kýžené ovoce i na poli společenském: Maruška starší se více soukromě otevřela ostatním a Kamil se za podpory svérázného humlerovského humoru blýskl jednou ze svých pro změnu vlastních učebních svérázných metod, což dle jeho dalších slov bylo právě to, co si vždy tak houževnatě značil do zápisníčků.

Metoda, jak si svérázným způsobem zapamatovat některá důležitá díla od Puškina, není vůbec složitá. Stačí na to mít jen vhodně zvolený fígl.“ A Kamil začal rokovat: „Puškin, jakož to mnoho jiných Rusů, neměl lehký život a tak se z něj stal Kavkazský zajatec. Jelikož v Rusku v tehdejší době sílil hlad a o chléb tu byla nouze, stala se jediným možným prostředkem pro přežití voda, kterou vězňům dávala Bachčisarajská fontána. Jinak na tom byly bohaté vrstvy, mezi něž se řadil i Eugen Oněgin. Ten se každý pátek scházel na partičku karet s Borisem Godunovem. Oněginovou nejoblíbenější kartou vždy byla Piková dáma, ovšem ze všeho nejvíc se mu líbila Godunova Kapitánská dcerka, jíž se tak říkávalo proto, neboť její otec byl vášnivým loďařem.“

Josef Humler Kamilovi s velkým zájmem naslouchal a když s líčením skončil, povzneseně zvolal: „No né, chlapcodívko Fauknerovská, to jsem netušil, že mám ve školním ústavu již řadu let tak zručného nástupce!“

Na Kamilovi bylo znát, že si té pochvaly nesmírně cení. Ještě nikdy v životě se jí nedočkal. Až nyní.

 

Následovala útulná MALOVANKA. Tam už profesor tělocviku a pošťačka ostatní nenásledovali, zato hostům při rozlučce darovali celou řadu verzí AKVARISTICKÝCH her na zabavení ve chvílích volna a k tomu ještě přidali dva nepotřebné psychowalkmany.

Poklidná atmosféra, která z MALOVANKY navenek čišela, dala průchod mnohem závažnějším hovorům.

Tak jak se vám u nás líbí, Maruško? Soudím správně, že v Katalné Mochně jste s vaší dcerou vůbec poprvé v životě?“ započal rozhovor Radovan. To už všichni, až na nejmladší z Marií, která neodolala mandalám, posedávali u předem rezervovaného stolku a Menor je obsluhoval.

Ano,“ opáčila Marie. „Je to velice zajímavé město a jak jsem se již několikrát za dnešek měla možnost na vlastní oči díky vám, Radovane, přesvědčit, tak také dosti tajemné.“

Stejně jako ten váš Máchův kraj,“ podotkl s protáhlým úsměvem profesor biologie. „Už sám ten poetický název o tom leccos navenek vypovídá, není-liž pravda?“ obdařil vyzývavým kukučem i ostatní přísedící a pokračoval: „Tam to velmi dobře znám, v minulosti jsem tam již několikráte měl tu čest zavítat – jak se svou, bohužel již zesnulou sestřičkou, tak i nebohou chotí.“

Profesor biologie nasadil ještě zasněnější výraz.

Máchův kraj: Máchovo jezero, Chráněná krajiná oblast Kokořínsko, Polomené hory. A jaká to další pozoruhodná shoda náhod, my tu zase máme naši POLOMENII, i když se přímo nejedná o zalesněnou krajinu ale o umělecký komplex. Avšak i v nepatrném tom kousíčku přírody je vždy obsažen kousíček nějakého toho uměníčka.“

Ostatní přísedící ihned pochopili, jaká jednotlivá poselství ona Radovanova slova pro ně ukrývají. Sourozenci a pár v nich odhalili připomínku ohledně místa, do kterého je již předtím ponoukal osobně zajít, zatímco Marie a Nývltovi, jakmile ze strany profesora přišla řeč na onu zesnulou, si připomněli ztrátu někoho blízkého či naopak nemožnost vlastnit cosi sobě niterního, načež Ema s Alexandrou se ve svých pohledech vzájemně utvrzovaly v tom, že z MALOVANKY jejich další cesta povede do Oborověnky, kde možná dojde na odhalení těch nejojedinělejších místních tajů, jen Kamil jako jediný popřemýšlel o nějakém tom novém „svérázném příspěvku“ do zápisníčku.

Život je holt o dvou kůrkách – té sladké a bohužel i oné hořké,“ začal se ke své tezi konkrétněji vyjadřovat Radovan. „Každý z nás něco či přímo někoho v životě postrádáme a naopak zase hledáme, tak už to prostě bývá.“

Radovan následně prstem poukázal na Radanu s manželem, pak na Marušky, jako třetí přišla na řadu Petra a on sám jako poslední.

Myslel jsem, že když se v poklidu sejdeme, blíže spolu navážeme kontakt a nenásilnou formou se jeden druhému vyzpovídáme ze svých strastí, tak třeba každý z nás právě v onom druhém pak nalezneme možnou náhradu oné ztráty, kterou jsme nedobrovolně utrpěli, nebo dokonce docílíme jejího plného zacelení.“

Radovan se jemně dotkl Radaniny ruky a od mandal ke stolu přizval nejmladší Marušku.

Vím, co vás, paní kolegyně, již delší dobu tíží. Přiznávám, já rovněž, podobně jako tady Ema s Alexandrou, dokáži být pouze pokusným kouzelníkem, co se nyní druhým navenek snaží předat pouhé pomyslné fantastično na základě připodobnění, avšak pokud byste vy a váš manžel, Radano, projevili zájem a toto děvče přijali jako takovou drobnou náhradu za to, co není ve vašich silách možné vlastnit, třeba jen v rámci občasných schůzek, jako je tato – samozřejmě za předpokladu, že by proti tomu zde přítomné Marušky nic nenamítaly – jsem si jist, že by se tím váš život o něco lidského obohatil.“

Následně Radovan provedl dotyk u Marií.

To samé vzkazuji i vám. Jsem si jist, že i tento sympatický manželský pár na oplátku rovněž dokáže darovat kousíček ze své lidské duše tomu, kdo strádá, tedy dvěma pohledným a velmi sympatickým ženám. Vím, co si nyní říkáte a já vás v tom plně chápu – že ztráta něčeho tak osobního, jako je dítě, není prostě ničím nahraditelná – avšak i zde doufám, že se nemýlím, pokud řeknu, že i náhodné známosti v lecčems mohou býti nápomocné, tudíž že je není radno pokaždé automaticky vymazávat z lidských pamětí a následně pak i lidských životů. Vždyť já sám jsem se o něčem takovém na vlastní oči i srdce stačil přesvědčit.

Hlavní rozhodnutí však výhradně ponechávám plně na vás čtyřech, avšak byl bych rád, kdyby má slova nezanikla v úplné nicotě. No, každopádně dnes máme ještě mnohé před sebou.“

První dojmy u obou jmenovaných dvojic se daly výmluvně nazvat překvapením či naprostým údivem, avšak nenápadné LIDVJENKY svou roli opět sehrály naprosto dokonale a lidskému podvědomí vnukly představu, že na daném návrhu přemoudřelého starce skutečně něco být může. Radovan Litevský navíc věděl, jak si ho pojistit.“

Já již zmíněný účinek vzájemného propojení prověřil a jsem za něj velmi vděčný.“ Radovan dlaněmi jemně sevřel ty Petřiny. „Ještě jednou vám, Petro, děkuji za přízeň, jíž jste mi připomněla mé někdejší, avšak v mysli stále mému srdci blízké. Nyní vás tedy – nikoliv s lítostí nýbrž s nesmírnou radostí – navracím již natrvalo do rukou vašeho vyvoleného. Nechť vás na dalších společných cestách životem provází jen samé štěstí a ať vaše láska překoná všechna nastalá úskalí a zůstane stálou.“

Petra Radovanovi za ta krásná slova poděkovala a ani Petr vůči nim nezůstal lhostejným. Nic profesorovi nevyčítal, jak by mohl po tak poutavé mluvě náležící strádání a vykoupení z něj, naopak z ní plně pochopil, proč mu profesor byl z náruče občas nucen loudit jeho přítelkyni.

 

Pátou zastávkou se stala kavárna SANMANTENA ležící v prostranství mochnických pasáží. Zůstalo jen u kratičkého postávání před ní. Ostatně, majitel kavárny Rudolf Manten a knihovník Evžen Velman, onen muž, co zažil tolik perné chvilky u pomlácené vývěsky, příchozí již nedočkavě vyhlíželi, a když k nim skupinka dorazila, stačili jí na nové výletní cestě popřát jen hodně štěstí a k tomu v rychlosti předat něco málo z místních DIÉTEK a také volňásky na blížící se koncert v parku, neboť kočár právě dorazil na smluvené místo.

A pak už do něj stačilo jen nastoupit a už se razilo za město. Započal nový hovor. Řeč zkraje přišla právě na pana knihovníka, konkrétně se rozebíralo, proč žije již několik let sám. Právě k tomu vybízely ony darované lístky na koncert jistých EC popíkářů – kdysi v sedmdesátých letech se totiž tomuto hudebnímu stylu v zahraničí věnovala jistá Vilemína Velmanová, používající pseudonym Vel Valaston.“

Alexandra s Emou se pak na přání všech podrobněji rozpovídaly o tom, jaké okolnosti první jmenovanou vedly k vytvoření VANTELBOOKLISTů a druhou zase k PĚNKALINKÁM, když se Maruška starší pochlubila s tím, že se povoláním věnuje podvojnému účetnictví.

Jako první o svém prvku začala hovořit Alexandra. Údajně ji napadl při stání ve dlouhé frontě na jedné z chodeb finančního úřadu, kde kolem sebe viděla jen samé formuláře k vyplnění, z nichž čišelo neměnné, pro nosní čich dosti nemilé chuťové aroma, z toho že se tak akorát mohl zvednout žaludek, stejně jako z oněch administrativních obsahů s příkazy. Ono otevřené okno na konci chodby, neboť vrcholilo parné léto, pak pro Alexandru v přeneseném slova smyslu symbolizovalo onen pomyslný seskok do tmavého prázdna ne-li přímo pekla, určené těm, kteří odmítají přijmout světské zákony tohoto nelehkého světa. Po této zkušenosti se však Alexandra pro vytváření vlastních „lidských šanonů“ ještě nerozhodla, přeci jen má ve zvyku ihned přímo nepodléhat náhodným inspiračním zábleskům…

Na rozdíl od jednoho poděbradského tvůrce a navrhovatele, který naopak takové tiky má a okamžitě se hněvá, když mu je znemožněno vytvářet to, co on, ze svého pohledu, považuje za životně důležité, nebo když hned ten první náhodný posluchač proti němu vyrukuje s negativní reakcí, zněla Alexandřina doplňující informace k dané problematice, po níž zejména zbystřila Petra.“

Alexandra svým inspiračním svodům podléhala postupně. Napodruhé se jí onen symbolizující seskok do tmavého prázdna zjevil v podobě výlohy jednoho knihkupectví. To takhle před Vánoci s kamarádkou brouzdaly městem a jí ve výloze zaujala jedna z knih. Jaké to pak ale pro Alexandru bylo překvapení, když kamarádka z knihkupectví vyšla s tou pojednávající o daních. Údajně ji nutně potřebovala coby podnikatelka, i když se věnovala hudbě. A samozřejmě kamarádce ihned úsměv ve tvářích rovněž pohasl.

Ono definitivní rozhodnutí věnovat se VANTELBOOKLISTůM najisto u Alexandry přišlo ještě o něco později, to pro změnu sama procházela knihovnou a v regálech natrefila zase na ony brožurky plné zákonných předpisů. A zatímco ony knížky si lidé na základě nostalgického vzpomínání se zájmem brali domů, tak ty předpisové v regálech nejenže nadále zůstávaly, ony do nich naopak ještě značně přibývaly. Jeden ze zaměstnanců knihovny, co je tam rovnal, si pak rovněž patřičně zanadával, že to už lidem stejně bude kničemu, neboť se jedná o staré neplatné ročníky a teď že je zas všechno stejně úplně jinak. Pozadu nezůstala ani parta studentů z nedaleké obchodní školy, stěžující si zas, jak je to právo strašně těžké a že si ohledně něj půlka třídy již musela zažádat o náhradní ředitelský termín.

Ani Ema ohledně nápadu se svými PĚNKALINKAMI nezůstala troškařkou. Začala tím, jak jí bylo někdy tuze smutno, jak měla neustále pocit, že jí nikdo pro její názory na svět nerozumí, a tak si vztek vybíjela do papírů v podobě krátkých hubovatých formulek. Nakonec to v této podobě ale nestačilo, Ema v tom prostě nenacházela to pravé uspokojení a tak vše začala inovovat o konkrétní rébusové tvary v podobě věcí či tváří, jež pro ni v životě znamenaly to potažmo nejcennější.

Ona nosnější PĚNKALINKOVÁ část u Emy ale nabývala na významu až poté, co si více všímala jednotlivých billboardů na vývěskách či telefonních budkách, načež jeden z větších popudů k jejich intenzivní výrobě se dostavil v momentě, kdy se třídou vyráželi do Prahy na povinné koncerty vážné hudby do Rudolfina a v metru sjížděli eskalátory. Zatímco tam dané zarámované reklamy zvoucí do kina, na výstavy či věnující se politikům nechávali ostatní její vrstevníky povětšinou chladnými, jen někdo občas utrousil poznámku, že ten film by nemusel být špatný a to bylo vše, tak v Emě pozvolna probouzely tvůrčího ducha, který se ještě značně navýšil poté, co se otec vrátil ze své pracovní cesty z Japonska, kde nějaký čas pobýval. A když pak Ema viděla četné fotky z Kjóta, kde se to billboardy jen hemžilo, a jako dar od otce navíc obdržela černé tričko s červeným drakem, které se pro ni navždy stalo symbolem čehosi velmi niterního, dala se najisto do tvůrčího budování.

Vlastně k tomu stačilo celkem málo: dodatečně objevit kouzlo TAVARESKOVÝCH SMOLNICKÝCH RÁMOVANEK a mít vždy po ruce nějaký ten posmutnělý lidský osud, s nímž se dalo pracovat. A pak ještě být ve správnou chvíli na správném místě, tudíž potkat se tady s Alexandrou a zkusit podnikatelské štěstí v oblasti připodobňujících zázraků.

Ovšem ani Ema nezapomněla uvést dané konkrétní jméno jisté přespolní osoby a zavzpomínat na to, jaké s ní mnohdy bylo těžké pořízení, jak v jednom kuse daná osoba na PĚNKALINKY narážela, jak se bála, že jejich význam čtenáři špatně pochopí a budou oba osočovat z vizionářského blouznění. Záhy však Ema poznamenala a Alexandra s ní v tom plně souhlasila, že to byl právě onen Tom, kdo je v podstatě dal dohromady, to když s Alexandrou rozmlouval prostřednictvím závěrečného epilogu a zmínil se jí o šest let starých událostech, na nichž – opět s notnou dávkou pedantství – pracoval. Alexandra Emu na základě daných informací následně vyhledala, padly si do oka, daly spolu řeč a studio P. V. CHEJA tak dostávalo jasnější a především mnohem konkrétnější reálnou podobu, jíž již delší dobu mohou zdejší lidé i turisté na vlastní oči obdivovat. Petra Lavordová po vyslovení jména onoho tajemného z vývěsky tak zase měla nad čím dumat.“

Dané rozprávění více se otevřít ostatním přimělo i Kamila. Spolužáci a profesoři se konečně dovtípili, proč se ve škole pokaždé chová tak odtažitě a neustále jen civí do svých zápisků. Kamil se rozhovořil o tom, jak se život tam za tratí dost liší od toho, co probíhá v hlavní části města, tedy v té, kde žijí sourozenci a pár, a jak tam je ze strany početným rodin na jejich ratolesti vyvíjen neskutečný tlak rovněž být v něčem nejlepší. A tak se Kamil při jednom učení biologie, což je obor, který mu na zapamatování vždy činí neskutečné obtíže, i když samozřejmě nepředpokládal, že by ho všemi oblíbený učitel, zde přítomný Radovan Litevský, nechal snad propadnout, rozhodl, že si ho pokusí nějak usnadnit, a tak i on dal popud fantazii a ejhle, svérázné učební metody tak rázem byly na světě.

Oním perským kocourkem Mikešem pak byl z Kamilovy strany míněn jeden skutečný pocházející z Bubovic. Kamil si totiž vždy přál vlastnit nějakou němou tvář, která by mu nic nediktovala a naopak mu byla oporou a zároveň i útěchou, když se k tomu jeho rodiče kvůli častému pedantství, aby jejich synáček dosáhl statusu génia, nemají.“

Toť tedy můj osobní příběh, který jsem ještě nikdy nikomu nevyprávěl,“ zakončil to Kamil a pak svraštil hlavu do klína.

Ostatní ho okamžitě začali litovat a také vzájemně utěšovat, dokonce i Pavel Koloděj se o něco podobného pokusil. Alexandra, jíž Kamil něčím stále připomínal jejího Martina, chlapce ihned začala konejšit slovy, že se vše určitě za nějaký čas v dobré obrátí, že takto teď míní na základě osobních zkušeností se svým milým, s nímž i přes četné údivy některých lidí i nadále setrvává. Tajemství jejich vztahu pak Alexandra formulovala onou známou moudrou tezí, že s přibývajícím věkem se nesmělost vytrácí stejně jako onen přitažlivý vzhled dříve svůdnických tváří a že tedy pak výhradně záleží na tom, jaké má kdo srdíčko. A Alexandra záhy usoudila, že Kamil, stejně jako její Martin, ho mají na správném místě.

Kamilovi se po této Alexandřině upřímné zpovědi zase o něco více ulevilo a trochu mu to zvedlo i sebevědomí, leč oběma Maruškám naskakovala husí kůže, když jim profesor biologie ono o dusnější atmosféře tam kdesi za tratí potvrdil souhlasným kývnutím. Ovšem hned nato Radovan rovněž významně poznamenal, že tam, kde on od svého útlého mladí bydlí, tedy pro změnu v té části za mostem, se naopak k sobě lidé výhradně chovají uctivě a s daným vývojem hlavní části města, tedy té, pod níž v tomto směru zejména spadá LETOMONSKÝ PARK a prostranství pasáží neboli PASANGEROVA ULICE, lidově řečená PASANGEROVKA, se snaží držet krok a navzájem si vycházet vstříc.“

A stejně tak by tomu mělo býti i tam, kam pozvolna směřuje dusot kopýtek našich švarných běloušků,“ zakončil hovor na téma lidské strasti a štěstí Radovan.

 

Netrvalo dlouho a kočár zastavil před Lebonským kostelíkem. Při vstupu do něj čekalo čtveřici studentů jedno menší překvapení: usměvavá žena zůstala zachována, místo dlouhého frázování o opatrovnictví zdejších tajů tu ale bylo pouze stručně zastoupené: DĚKUJI.

Toť zřejmě poděkování za tu překrásnou holubici, jíž jako projev vděků za záchranu lidských životů neznámému – neznámé za všechny věnovala Petra Lavordová.“

Radovan Litevský pak ostatní vyzval, aby i oni dotyčnému – dotyčné něco vzkázali, třeba prostřednictvím nějaké modlitby. Po nevěřícném očním vypoulení Pavla Koloděje, jemuž jeden z jeho vnitřních šotků okamžitě vyčetl, že pokud to udělá, tak je blázen, profesor biologie radši upřesnil, že nechává na každém, jak se k dané problematice postaví. Pavel tedy, aby se zavděčil jak Radovanovi tak ostatním a zároveň i svému vnitřnímu šotkovi, zůstal o onoho „děkuji“ a měl klid.

 

Až po výstupu z kostela se všichni, zejména tedy obě Marušky, dostatečně mohli pokochat oním ojedinělým úkazem zasněžené lesní krajiny. Následovala cesta do nitra Oborověnky, po té samé pěšince, jíž předtím podvakráte kráčeli sourozenci a pár, nynější výlet lesním prostranstvím však oproti minulým zvyklostem čtveřici studentů přinášel jen samá pozitiva. Jako by si je Radovan dopředu objednal. Především počasí se od parku činilo a ani nyní nenabízelo nic ze svých běsnících vášní. Taktéž nezůstalo pouze u návštěv zvědavých srnek, Radovan k sobě dokázal přivábit celé jedno stádo. Ba co víc, ani MALOVY vůči němu nezůstaly netečné, jakmile se profesor objevil u první z kašen, na níž cestou lesem skupinka zimních výletníků záhy narazila, okamžitě se k němu sami od sebe někteří z průzračně modrých ptáčků jako ochočená a poslušná koťata začali hlásit, všemožně mu usedali na ramena a v krajních případech mu od nich v dlaních i přistály studenty tolik diskutované „slzy mořské pany“. Toť onen MALOVÍ projev vděčnosti za záchranu.

K té údajně v minulosti skutečně došlo, jak se z úst profesora biologie ostatní doslechli, kdysi tady totiž řádili ziskuchtiví pytláci, kteří podlehli místním zvěstem o tajemnu a jedno takové se rozhodli ulovit za tučně nabízený obnos. Leč tvrdě narazili, neboť Radovan s laskavým přispěním TAVARESKOVÝCH vymožeností škodnou vyhnal hlasem rozzuřeného medvěda a tak zabránil ztrátě ojedinělého ptačího druhu.“

U kašny se ovšem setrvávalo nadále, právě v ní Radovan spatřoval druhý jiným jinak skrytý unikát. Stačilo však nad vodní hladinu položit ruku, přihlížející vyzvat k naprostému klidu a pak už o vodní hladinu jen prsty třikrát jemně zašolichat a bez přeřeknutí správně, rovněž třikrát, vyslovit ono na první poslech tolik krkolomně znějící jméno. VJEDJOSTENSJENKY neboli jinak zlatavé rybičky daly najevo svou přítomnost, vodu doslova ozářily a v ní okamžitě začaly pročišťovat sebemenší nápadné smítko či dokonce jinak neodstranitelný kal.

Zlatým hřebem celého odpoledne pod Radovanovou taktovkou se ale jednoznačně stal průchod jednou z dosti jinak temných jeskyní. Profesor biologie své pověsti znalce místních ojedinělých tvorů dostál, když opětovně prokázal, že je mužem činu. SVJESTUSJENKY se mu sice podařilo vyvolat až na druhý pokus, ne však vlastní vinou, Pavlovi se za jeho prvotního řečnění jaksi nedopatřením podařilo špatně našlápnout a tak se vše muselo opakovat ještě jednou. Radovan dostál i své neotřesitelné pozice dobrotivce a na Pavla se nezlobil.

A tak započala jedna z nejobdivuhodnějších a zároveň nejdobrodružnějších cest, pokud to tak lze alespoň v nástinu nazvat. Jeskyně totiž skýtala nejedno úskalí a nebýt pohotových dvoubarevných motýlků, byli by všichni nenávratně ztraceni. Chodba se navíc různorodě vlnila a v některých případech i dvojila, SVJESTUSJENKY si však vždy věděly rady a i nadále se pro lidskou říši stávaly dobrými a především nepostradatelnými průvodci.“

Čtveřice studentů si tímto tak znovu v jisté obměně připomněla dřívější průchod něčím podobně ojedinělým, jen namísto lesních větviček tu spatřili několik jezírek či naopak prohlubní, do nichž nebylo radno padnout. Z toho jasně vyplývalo, že do těchto míst by se po tmě vydal snad jen sebevrah, v Radovanově početné skupince se však nenacházel nikdo takový. Po zhruba takové té hodince se s pomocí SVJESTUSJENEK zase všichni ve zdraví dostali ven na čerstvý vzduch.

 

Bylo to všechno neskutečně moc zajímavé, chvílemi i dost napínavé, ale především… nesmírně uvolňující. Ani nevíte, kolik jste tím mně a mé Marušce dal,“ děkovala Radovanovi z celého srdce Maruška starší, načež dcera matčina slova láskyplně opětovala. To už vše pozvolna spělo do závěrečného finiše, koníci již dávno odcválali do stájí a účastníci výletu postávali před onou plentou halící kupolku.

Inu,“ chopil se slova i Radovan, „jsem rád, že jsem ony padlé růže zase mohl učiniti růžemi nově rozkvetlými. Jinými slovy: těší mne, že vaše tváře opět hýří úsměvy.“

Načež v tom Radovan Marušky napodobil a ještě jednou jim a Nývltům připomněl onu svou radu ohledně vzájemného sblížení. A pak pozornost přenesl na Kamila, kterému navrhl, jestli by i on někdy neměl chuť zde přítomné Marie na Kokořínsku poctít návštěvou, pokud by mu to doma nadále neklapalo, že po dnešku soudí, že takový další menší výlet by mu rozhodně neuškodil, obzvlášť poté, co se více začal otevírat druhým. A pokud by se na to Kamil nakonec přeci jen zdráhal přistoupit, tak že to prý nevadí, že i tak už má jeden dárek za dnešní úspěšné absolvování předem jistý a bezpečně schovaný u Justýny v Oborověnce. Kamil profesorovi vzkázal, že si to nechá projít hlavou.

Již o minutku později se ale událo cosi nepředvídatelného. Jakmile Marušky odkráčely do hotelu, Nývltovi zase domů a Alexandra s Emou do svého studia, ona plenta šla zničehonic dolů a kupolovitý objekt se předvedl v celé své plné kráse.“

S tím souviselo i ono RESERVÉ znázorněné na tabulce, kterou sem kdosi za odpoledne musel dát, neboť předtím tu nic takového rozhodně nebylo.

Tak v tomto já již prstíky nemám, i tak ale toto studio a kavárničku užívejte, jak nejlépe dokážete.“

Bylo to skutečně tak, jak to teď Radovan šokované pětici líčil. Poté, co si i Kamil, sourozenci a pár tabulku pozorněji přečetli, rozblikaly se zničehonic postraní lampy, které osvětlovaly cestičku, na níž postávali, a pětici udivených studentů znovu padlo do očí to, o čem se zmínil jejich učitel biologie.

 

Ještě toho dne ve večerních hodinách započalo z kupolky první živé vysílání. Rádio P. KEY kolem sedmé hodiny oficiálně spustilo do všech mochnických koutů svérázné učební metody, které se vždy proložily nějakou tou písničkou. Pětice studentů se prostě rozhodla nabídku plně využít. Ani zde význam zvoleného názvu nebylo těžké odhalit: ono P, jež se četlo jako matematické pí, symbolizovalo shodné počáteční písmeno jmen páru a sourozenců, ono K pak logicky to Kamilovo a ona dvě písmena navíc přidaná, která v české terminologii vykouzlila slůvko klíč, pak jasně poukazovala na to, kdo bude mít hlavní slovo řečníka. Pár ani sourozenci proti tomu nic nenamítali, na názvu i obsahu vysílání se ostatně dohodli společně.

Načež nutno přičíst k dobru Pavlovi, že ono hanlivé slůvko, k němuž název hudebního studia vybízel, a jež mu ujelo v onom specializujícím se na splněná přáníčka, z jeho úst tentokrát k plné spokojenosti jeho vrstevníků nezaznělo nahlas.“

Pavel k tomu vlastně ani neměl důvod, podobně jako jeho sestra i on ihned v kupolce našel uplatnění, v přestávkách mezi Kamilovým řečněním pouštěl svou oblíbenou oldiesovou taneční hudbu, zatímco Pavla zase tu svoji niterní vážnou.

To svědčilo o tom, že Petr se s ovládacími panely naučil zacházet poměrně dost rychle, neboť mu jinak práce s počítači nečinila žádné obtíže, což záhy prokázal i v praxi. A Petra? Ta se mezitím plně ponořila do role hostitelky a začala se pídit po tom, jaké laskominy případným zájemcům nabízí zdejší box. Na výběr tam bylo vše možné, samozřejmě tu nechyběly místní mochnické specialitky. Petra na obsluhu rozhodně nezůstala sama, Maruška, jakmile se k ní vzdušnou čarou doneslo, co se to po celém městě line, okamžitě nechala Páju Pájou, bleskurychle před hotelovou školu sezvala případné zájemkyně a zájemce o servis a v parku tak bylo nečekaně ještě více živo, obzvlášť když do kupolky přijal pozvání ještě jeden speciální host.“

No ty jsi ale tajnůstkář, no ty jsi ale tajnůstkář!“ halasil si do mikrofonu natěšeně Kamil Faukenknecht, když skončil s díly Puškina. „Tys mi tvrdil, že máš na zahradě jeden velký dub a přitom já tam vidím jen jeden objemný pivní sud. No ty jsi ale tajnůstkář!“

Jakejpak pivní sud, vždyť já tam místo něj vidím tvoji starou, ale malou! No ty jsi fakt ale tajnůstkář!“ To otěže od vedlejší KRESOJLKY okamžitě přebíral Josef Humler. „Toliko, ctěné mochnické chlapcodívky, svéráznou učebnicí k německému slovesu DU BIST – ty jsi, které je náchylné ke slovu DUBY. A komu to nestačí, ať rovnou zamíří do DUBÍ a při vzájemném párování mužských a dívčích chlapcodívek si tam několikrát za sebou zakřičí ono povzbudivé JUPÍÍÍ!“

A od češtiny a němčiny zase honem rychle na další předmět!“ naznačil po odeznění Sally Shapiro natěšeně Kamil. „Co třeba taková fyzika a pojmy proud, odpor a napětí? Jinak ú rovná se í kráte á! No jak dělá osel, ctěné chlapcodívky, no jak? No přece íá a to úporně několikanásobně za sebou, takže vzoreček máme! Nezbývá nám tedy než se za naším oslem vydat na pole!“

A u té příležitosti na něj dostat i pořádnou dávku napětí, aby to mělo teprve ty správný grády!“ navázal pohotově dle Kamilových instrukcí profesor tělocviku. „No to takový problém ani vlastně nebude, bohatě si tu vystačíme s náhodným jelimanem tatrmanem, co se i přes varování mermomocí snaží dostat přes drátnice pod proudem, takže nám tak leze, leze a najednou zjišťuje, že se mu to tam dole na těch jeho kouličkách a broskvičkách tak nějak začíná vařit, škvařit a tak nějak dosti nepříjemně také svědit až pálit!“

Ovšem předpokládejme, že se na pole přes všechny nástrahy nakonec zdárně přece jen dostane, i tak je to ale pořádný vůl!“ jal se slova opět Kamil. „A ejhle, jednotky vé jsou rázem na světě! Anebo ještě jinak, máme na poli přímo jednoho takového vola avšak přítomného ve zvířecí podobě a ten našeho oslíka obtěžuje, neboť ten se na něm potřebuje v klidu otřásat, takže ten na svého zvířecího kolegu volá uhni vole! A ejhle, i značka napětí ú je na světě!“

A pokud ani to někomu nebude při učení jako mimotechnická metoda stačit, tak ať zkusí tuhle mou! Ono počáteční ú a jeho jednotky jsou zhlediska dějepisu náchylné k ú vé neboli celým svým názvem přímo k UV KSČM!“ informoval záhy posluchače Josef Humler. „Nutno však připomenouti ono důležité, že tato mimotechnická pomůcečka byla koncem čtyřicátých let minulého století z buřičských důvodů zrušena a mohla se začít používat až s příchodem minulých let devadesátých. Výjimku tvořilo jen několikero málo jedinců, mezi něž jsem se řadil i já, neboť jsem ve své školičkovské butničce měl logo třešinky!“

Hudební posty za mixážním pultem se po této formulce prohodily, zase Pavla pustila něco svého. A aby bratra výběrem příliš nevytočila, tak radši zvolila krátký úryvek z místní Korumpijské symfonie.“

Hostů stále přibývalo a Petra, Maruška a její svěřenkyně a svěřenci se tak měli co ohánět, ale vůbec jim to nevadilo. Obzvlášť Petře ne, ta se v roli zcela obyčejné servírky ztracené v mumraji nadšených posluchačů najednou cítila naprosto uvolněně, načež byla ráda, že ji tak vnímá i okolí. Hlavní roli tu přece nyní sehrával jiný student, někdo, kdo se ještě před pár hodinami cítil jako naprostý outsider.“

Tak Korumpirajda je za námi a mi z oblasti odborných věd fachčíme do věd tvůrčích!“ oznámil Kamil po odeznění hudební ukázky. „Co myslíte, chlapcodívky, jak asi vznikla taková pohádka? Že ani toto nevíte? Vy to vážně, ale opravdu vážně nevíte? No nebojte, hned vám to tady s kolegou Humlíčkem objasníme!“ nesnažil se ztratit nic z noblesy svého o dost staršího zavedeného mochnického humoristického buditele. „V tomto případě musíme zavítat až do pravěku, tam to totiž celé vypuklo! Právě tam se totiž formulovaly první lidské civilizace a nastávaly první HÁDKY! A co že to nutně po nich muselo přijít? Jasně, no přece POHÁDKY!“

To bylo, ctěné chlapcodívky, tak!“ začal do mikrofonu bujaře trylkovat Humler. „Dost občas se stávalo, že pravěký muž domů přišel s nepořízenou, prostě se mu v té jámě mamut neurodil, nespadl do ní a tak náš hrdina odcházel domů s nepořízenou…“

A to byste měli vidět tu hubovatou řežbu, co pak nastala!“ dychtil nedočkavě Kamil. „Pravěká žena svého muže okamžitě začala plísnit, že je naprosto nemožnej, a že to určitě udělal schválně, neboť místo toho, aby lovil, tak si šel potají užít se sousedovic pravěkou manželkou…“

Načež nastala hádka, při které se jejich pravěké děcko rozplakalo a tak ho bylo potřeba nějak zakonejšit!“ přebral zas štafetu Humler. „A tak se toho pravěký muž hned chytil a začal vyprávět fiktivní příběh o tom, jak mu do té vykopané jámy napadalo hned třicet mamutů naráz a k tomu ještě dvacet dinosaurů a padesát ptakoještěrů navíc, a jak pak celá rodina z toho měla hody hody doprovody, no a dítě se uklidnilo. Načež se pak pravěká manželka se svým mužíkem nakonec usmířila, neboť usoudila, že to na tváři jejího milého nebyla žádná rtěnka ale krev, a že se vlastně nic nestalo proto, neboť půlka mamuta nakonec byla dodatečně objevena v pravěkém mrazáku!“

A tak zazvonil zvonec a pohádky byl jednoduše… co? No přece konec!“ dodal energicky Kamil.

Ovšem vy nikam rozhodně nechoďte, neboť mi jedeme dál!“ pospíšil si stejně výbojně Humler, když zmerčil, jak se u jednoho venkovního stolku ze židlí zvedli tři lidé, kteří tu předešlou výzvu zřejmě vzali vážně.

Ano, dovnitř kupolky bylo zvenčí opravdu vidět, takže nikdo nemohl tvrdit, že odtamtud za Kamila a profesora tělocviku snad promlouvají jen nějaké jejich napodobeniny. Lidé se už pod křídla kupolky jen těžko dostávali na volná místa, židle tam byly plně obsazeny, a tak se jimi záhy doslova zaplnil celý park a zájemci o večerní vysílání se holt museli spokojit s okolními lavičkami – zima nezima, sníh nesníh.“

Vyplatilo se to, studio P. KEY svůj program oficiálně ukončilo až o jedenácté, když ze strany několika zaujatců přišly první stížnosti ohledně rušení nočního klidu (mezi nimi nevyjímaje jednoho nejmenovaného učitele houslí neboli houlara odnaproti, jak mu Josef Humler s oblibou říkal), avšak ti, co se o středeční rozruch postarali, s tím tak nějak dopředu počítali a nedělali z toho vědu.

Ale stálo to za to, řekli si, když bylo po všem, kupolka se rozloučila s posledním hostem a vše se v ní zase připravovalo na zítřek.“

Kamil rozlučku nepodcenil, věnoval ji dvěma lidem, kteří mu dali novou chuť do života. Závěrečné svérázné učební stopáže tedy směřovaly k Radaně a Radovanovi. První jmenované nečekaně Kamil daroval mimotechnickou pomůcku z oblasti teorie výživy, konkrétně se to týkalo MAJORÁNKY a jejího výskytu a použití, což uvedl na příkladu MAJORA operujícího ve Středomoří, kde se při své tajné misi musí spokojit pouze s chlebem, když je o jiné poživatiny nouze, stejně jako s úkrytem v keřících, jelikož po ruce nemá mnohem přijatelnější skálu, načež z hláskování slova MA-JOR se jasně poznalo, že daná operace potrvá dva – tři roky, což je právě doba sklízení oné majoránky.

Na učitele biologie v Kamilově režii pak zbyl dravý říční tok se spoustou překážek v podobě peřejí, skalisek a nepříjemného větru, což mělo představovat jednotlivé lidské tělní orgány, načež onen zdatný plavec v přeneseném slova smyslu zase symbolizoval procházející tělní potravu. To, že písčitý břeh, k němuž pak plavec zdárně dospěl, poukazoval na onu místnost, na níž každý alespoň jednou za den musí zajít, již nikoho z posluchačů, po tom všem, co tu dnes z úst dvou šprýmařů zaznělo, nemohlo zaskočit.

A zatímco Kamil od natěšených fandů dostával hobla, Petr si svou Petru z davu jako zcela zapomenuté a naprosto obyčejné děvče v náručí odnášel do jejich soukromého hnízdečka, kde pak společně zalehli a dali vale i oné nenápadné překližce. A rovněž sourozenci jako by k sobě zase měli o něco blíž (samozřejmě jak jinak, jen jako přátelé, takže Pavla domů logicky odkráčela po svých). Ale i tak noc přečkali v jednom pokoji (samozřejmě každý ve své vlastní posteli). A také si po delší době zcela normálně a bez nevraživosti popřáli dobrou noc.“

 

Čtvrteční ráno ovšem jako by přesně kopírovalo ono středeční. Opět se neslo na vlně rozruchů. K sourozencům do pokoje kolem páté ranní nečekaně vtrhli rodiče, kteří se jinak měli vrátit až koncem týdne. Aniž by se se svými ratolestmi stačili normálně pozdravit, hned jim místo toho začali vytýkat, proč nezvedají mobil, případně proč neodepsali, když oni rodiče jim naposílali tolik textových zpráv, v nichž se strachovali, co s nimi je, načež se hovor záhy stočil k tomu, jak že to bylo s tou policií, a co Pavel s Pavlou mají co hučet do babičky, když se v nepřítomnosti matky a otce o ně tak láskyplně stará.

Nepříjemnostem neušel ani pár. I přes večerní vzájemné sblížení Petr prostě nemohl přeslechnout, jak jeho milá ze spaní cosi naléhavého křičí. Všemu učinily přítrž Lída s Lízou, když se s Petrem přišly najisto usmířit a u té příležitosti s sebou vzaly čerstvě obdržené fotky z vánočního plesu, mezi nimiž se bohužel nacházely i takové, které si dávaly za cíl Petru pohoršovat.“

Ovšem ten největší šok teprve následoval. Objekt, jenž ještě včera večer bavil celé město, přes noc doslova lehl popelem. Bylo na výsost jasné, že Katalná Mochna se nového živého vysílání hned tak nedočká.

A tak pro jednu čtveřici onen pojem padlých růží znovu nabyl na významu.“

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means III. – Město plné protikladů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *