Tom Patrick

A nyní si zkusím, jen tak nezávazně, utvořit konkrétní příběh, pokud se, vážení čtenáři, s dovolením neurazíte. Vy ho samozřejmě NEMUSÍTE brát vážně, neboť původním záměrem bylo skutečně vytvořit POUZE náhodné povídky. To, co teď bude následovat o pár řádek níže, je tedy jen čistě náhodný pokus dát všem těmto povídkám jakýsi konkrétnější propojovací charakter a tím pádem i potenciální hlubší smysl.

ČÁST I. (povídky 1 – 14)

Na počátku příběhu jsme svědky pozoruhodného střetu zájmu. Jistá žena básní o svém údajném dítěti, jehož existenci ostatní popírají a vše považují za její čirý výplod fantazie (1).

Leč chlapec jménem Alan Poe vážně žil. A to dokonce i po převtělení! Jako Radim! (2)

Ovšem díky mystické Anně Pálavské Alanovo převtělení v sobě mísí magický přerod. A to v podobě náhrdelníku MAGNETIÁNU, jenž Alan, nyní tedy již Radim, má záhadně vytetován na pravém předloktí. A takové, tajemnem opředené magické znamení dokáže potěšit i potrápit. Obzvlášť když počasí na zem snáší své rejdy a spolčí se s ním i samotný to pán lidských dějin – Osud, a tak obojí nechá skupinku lidí bloudit lesním labyrintem, z něhož do civilizace vede pouhá jedna jediná cesta (3).

Ano, právě ta Radima připraví o drahocenného přítele Bruna, kterého pod jiným jménem znával z minulého života. Avšak dynastii Magnetiánů je potřeba stůj co stůj ponechat zachovalou. A Radim již nemá rodiče, avšak vzpomíná si na někdejší románek s dívkou, s níž prožil několik krásných okamžiků, a pak se narodila holčička jménem Soňa, nyní žijící v ruské Moskvě, kterou je třeba dát do páru s africkým rodákem Raulem: tak na Radima naléhá ono jeho magické znamení na jeho pravém předloktí a ve snech se zjevující mystická Anna Pálavská, jeho někdejší matka; sám Radim na tom již není dobře po zdravotní stránce a po stále naléhavějších snech jeho někdejší matky z minulého života nakonec jednoho krásného dne stylově zasedá na terasu a píše Raulovi dopis, kde ho žádá o setkání se Soňou (4).

Leč Osud si i tentokrát s dynastií Magnetiánů pohraje a dopis se namísto na africký kontinent zatoulá až na jeden z japonských ostrovů, kde se dostane do rukou mládenci jménem Kato. Toho jeho obsah učaruje, jelikož však chybí zpětná adresa, ponechá si jej u sebe a nechá zhotovit kopii náhrdelníku, jenž má Radim vytetován na pravém předloktí, neboť se zajímá o umění. A snad právě dané umění mu v pravou chvíli zachrání život, když se země zachvěje a Kato musí uprchnout do bezpečí, které se nejprve snaží najít v tíži nebeských mraků a následně na odlehlém místě, kde nakonec přistává (5). (Nebo se tak naopak děje z důvodu nedoručení korespondovaného dopisu právoplatnému majiteli, tedy právě proto se daná země na jednom z japonských ostrovů chvěje, aby tak jeden tajemný náhrdelník splnil svou misi?)

Kato nakonec šťastně přistává v severní Americe a snaží se zde začít zcela nový život, leč zdejší představy o umění jsou s těmi jeho ve značném rozporu a tak se v jednom kuse pře s místní filmovou školou, u níž se snaží uplatnit coby věrohodný scénárista, avšak naráží jen na nepochopení stran místních režisérů a v neposlední řadě dochází i na soudní obsílky (6).

Vedle těchto nesvárů Kata začínají pronásledovat podivné sny, kde se mu zjevují již zesnulý Radim a dosud živá Soňa, jejímuž šarmu postupně podléhá, neboť mu připomíná jeho někdejší dětskou lásku, volně přeloženo Janu Markovou (prostá náhoda či intuice legendární Anny Pálavské a jejího odkazu v podobě náhrdelníku určeného pro dynastii Magnetiánů?). Každopádně skutečnost je taková, že Kato „zemi zaslíbenou“ opouští a vydává se hledat bájnou Soňu do ruské Moskvy. Nakonec ji nachází v ruském Petrohradu nešťastně vdanou za jednoho místního papaláše. Kato se Soně vyzná z citů, následuje komplikovaný rozchod a Kato Soňu nakonec pojímá za manželku a narodí se jim holčička. Ovšem jednou takhle Kato schází po zámeckých schodech a potkává svou dávnou lásku Janu (7). (Osud či další tah tajemného náhrdelníku?)

Kato Janě Markové zkrátka nemůže odolat. Od svých dětských let vykvetla do krásy a co je hlavní, pro Kata zůstává stále příjemně neměnná: Jana neuznává moderní technologie, ráda se uskromňuje a nedá dopustit na časy dávno zapomenuté či v lepším případě polozapomenuté (8).

Kato se s Janou po jistý čas tajně schází a když pak Soňa vlivem pokročilejšího věku umírá, pojímá Kato Janu Markovou za svou druhou zákonitou manželku. Katova dcera Lena z prvního manželství však nestrádá a v novém vztahu svého otce a macechy nachází plnou podporu. A zdá se, že pro dynastii Magnetiánů začíná jedno z nejkrásnějších období: Lena, kromě svého otce a macechy, nachází plnou podporu i u svých dvou strýčků, z nichž první je nejvíce básníkem (9) a druhý zase vášnivých textařem (10).

Ovšem v pozdější době dynastie Magnetiánů začne značně upadat a hrozí jí opět vymření. To když se ozvou zbraně a světu hrozí válečný konflikt. Ani v Rusku není situace přívětivá, obzvlášť pro vrstvy, co si žily nad poměry dobře. A pokud k tomu přičteme i symbolický kritický podtext, jímž disponovali Leniny strýčkové, je teprve situace pro ty, co mají dočinění s Magnetiány, nepříznivá. Nastávají Perzekuce! Hrozí domovní prohlídky! Zatýkání! Soudy! Rozsudky! Popravy! A jednou z posledních žijících dynastie Magnetiánů je právě hrdinná Lena, co prchá před tankem a vede polemizující řeči se svým svědomím, kdy však vše končí tragicky (11).

Jak to ale, že i přesto dynastie Magnetiánů neukončuje své bytí? Vysvětlení je více než prosté: dynastie Magnetiánů zůstala zachovaná! V odlehlé nemocnici je odložen malý kojenec jmenující se Lena Marková. A právě ta může začít novou etapu dynastie Magnetiánů. Lena postupně dospívá a o nový začátek se opravdu pokouší radikálním způsobem: opouští válkou a spory zmítané Rusko a míří na západ, avšak ne jako kdysi Kato do někdejší „země zaslíbené“, tedy Ameriky, nýbrž do její nové pokusné odrůdy, jmenovitě Ameriny (celým oficiálním sloganem název státu zní Independente States Of Amerina). Leně se poštěstí navrátit dynastii Magnetiánů prestiž tím, že se provdá za vlivného starostu Thomase Kavana, který má z prvního manželství syna Thomase a kandiduje na prezidenta. Syn jde v otcových šlépějích coby zájemce o politické dění, nicméně vůči otci zastává kritický postoj a na dění v politice a o prezidentském úřadu má svá vlastní mínění, jak dokládá rozhovor s jeho nejlepším kamarádem Rickem (12).

Lena Marková přijímá příjmení Kavanová a s daným vlivným starostou po čase má syna Martina Kavana, jenž je zcela jiného ražení než jeho nevlastní bratr Thomas a jeho otec. Martin Kavan se rád zabývá tajemnem, zajímají ho jednotlivé skutečné lidské osudy a svému otci způsobí horké chvilky v momentě, kdy natrefí na obraz sličné dívky a má za to, že ta umí konat pravé nefalšované zázraky (13).

Kvůli tomu se Martin Kavan se svým otcem dostává do nejednoho sporu. Patrný vliv na to má zejména skutečnost, že zatímco Martinův otec ve volbách na prezidenta neuspěje, tak jeho syn slaví kontroverzní úspěchy se svou obrazovou múzou, a ba co víc, široké veřejnosti toto rozhodně neuniká a všímá si. Spory mezi otcem a synem zajdou tak daleko, že dojde i k osobní roztržce, při níž Martin Kavan svého otce zesměšní na základě povídky o oslovi a koňovi (14), což je velice oblíbená místní bajka namířená proti lidem, co mají dočinění s politikou jako takovou, poukazující na jejich dlouhé vedení. Svět politiky a magie tak nelze skloubit a tímto motem končí první část našeho příběhu věnovaného dynastii Magnetiánů.

ČÁST II. (povídky 15 – 20)

Doba je však zlá a poukazuje na to, že pro lidi je potřeba hledat lásku a porozumění. Leč mnoho jiných tomuto úkazu nehodlá přát (15).

Zejména obrazová múza Martina Kavana jako by těm mnohým, druhým nepřejícím lásku a libujících si v konfliktech, nedávala spát: pro svou tajemnost a nápomocnou sílu! Opět důkaz, co zmůže tajemný náhrdelník určený dynastii Magnetiánů, jinak pečlivě uschovaný v plátně vyzývavé bezejmenné ženy. Není tedy divu, že obraz musel být ukraden, ovšem těm třem, co se s ním vláčejí, se nejde dobře. Že je nevidíte? Ale ano, zdržují se v pozadí pozoruhodného setkání dvou lidí, co k sobě v uličce lásky zcela náhodně nalezli zalíbení a byli nuceni v sázku vložit i změnu dosavadních svých životů (16).

Obraz a v něm ukrytý náhrdelník vyhrávají svůj boj pouze napůl. Ti tři zloději ho nedokáží zničit, v rukou je portrét dlouhovlasé sličné rusovlásky, spoře oděné jen do modrého svetru, s odhaleným levým ňadrem neskutečně pálí a tak se ho místo zničení zbaví hozením do kašny, do níž se zanedlouho pohrouží i spor Apoleny a jejího strýce s tragickým koncem (17).

Leč odkaz dynastie Magnetiánů již chce najít kýžený klid, odpočinout si od všech těch nesvárů, od všech příkoří, od ublížení, které klátilo jeden rozlehlý rod. Leč něco takového nejde zařídit ze dne na den, jak dokládá změť jednotlivých úryvků ze života (18).

A lidé jako by skutečně zapomínali na šlechetnost a více se izolovali a tak ochuzovali o nové nepoznané, zejména to v dobrém slova smyslu, jak dokládá ucelenější příběh o dalším nečekaném setkání, tentokrát mladé, životem zklamané dívky Mandy a naopak života znalého, přívětivého Japonce (19).

Dojde zde alespoň k částečnému křehkému spojení, najde se zde nějaká spojitost, jež dává doufání alespoň v nějakou naděj? Ano, Ivana a Petr, ti dva, co se jednoho dne sešli v uličce lásky, k sobě stále mají blízko a snaží se kolem rozdávat dobrou náladu, vybízejí k naději a ke vzájemnému respektu druhého k druhým (20).

A tak odkaz Anny Pálavské může alespoň v částečném klidu odejít na odpočinek do nebes, za všemi již svými příbuznými nežijícími, s vědomím, že svět na tom není úplně beznadějně, že v něm je ještě láska schopná vykvétat do krásy. A tak se končí tato sbírka povídek s názvem Mé magnetické pole, z níž se tímto závěrečným uceleným EPILOGEM stala DYNASTIE MAGENTIÁNŮ (21).

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ

Všechny tyto povídky byly sepsány bez ohledu na autorův stav, co kdy o sobě či o jiných prohlásil, zda v minulosti či v současnosti někoho urazil, ne-li někomu přímo něčím vyhrožoval! Přistupujte k jednotlivým povídkám tedy výhradně po jejich obsahové stránce a neposuzujte je podle toho, co naopak vy víte, nebo jste během jejich četby či v minulosti o autorovi zaslechli či zjistili nemilého! Povídky jsou autorem psány od srdce, tak jak je on sám cítí, to pouze jisté okolností tomu občas chtěly, že se daná obsahová linka neslučovala s některými tezemi, které autor, v rámci vlastního podráždění či vyčerpání (zejména z hlediska utváření co nejlepšího textu a z důvodu absence živých obrazů) prohlašoval: na facebooku či na jiných sociálních sítích, nebo v médiích, či některým jedincům dokonce přímo do očí! Sám autor taktéž doufá, že čtenáři mají dostatečně bohatou zásobu představivosti a tudíž nebudou obsah daných povídek poměřovat pouze na základě daného textu po jeho pravopisné stránce! Každý pisatel se nějakým způsobem vyvíjí, z čehož vyplývá, že učený romanopisec z nebe taktéž nespadl!

Autor, tedy Tom Patrick, vlastním jménem Václav Hrdý, samotným závěrem děkuje všem za pochopení a doufá, že výše uvedené každý ze čtenářů vzal zcela vážně na vědomí!

DEFINITIVNÍ KONEC

Lidé se kdysi scházeli v koloniích a to byla krása nad krásy. Leč nová doba je od sebe odtrhla a zvyk sešlostí odložila do nedohledna. Avšak těch dvou jako by se to vůbec netýkalo, oni stále drží při sobě.

Lidé hodně chodili na procházky do alejí, nebo jimi jen tak procházeli – buď sami, nebo s rodinami, přáteli, kamarády, láskami. Ale nyní? Jako by nic na způsob alejí a života v nich nepoukazovalo – možná pouze na dochovaných fotografiích, jež však brzy brzičko mohou vzíti za své. Nic z těchto skutečností – v tom špatném slova smyslu, či v pouhých pověrách – v onom slova smyslu o něco lepším, však nemohlo vzít víru v oddanost oboustranné lásky těch dvou stále zamilovaných, co se spolu rozhodli život prožívat po svém boku v onom malém příbytku. Prostě – ruku v ruce se srdcem k srdci – do oné aleje zavítali, a pokud to nebylo možné, snili o jejích krásách v přítmí toho malého bytečku.

Mnoho lidí se bojí těm druhým vyznat se z dobrých dní a bojí se o budoucnost lepších zítřků, jak navenek vyplývá z letmých pohledů. Jako by snad za pravý opak okamžitě hrozil ten nejpřísnější trest v podobě vězení. Avšak ti dva, co se mají rádi, se jen tak nezaleknou, a pokud se naskytne příležitost někomu udělat radost, není dle nich lepší volby než právě úsměvu. Vždyť vždy se najde někdo, kdo něco takového jako úsměv opětuje, a když ne přímo ten dospělý, tak alespoň ta dětská tvář, co v lepším případě ráda napodobuje, přičemž v tom nejlepším taková dětská tvář sama od sebe projeví sympatie usměvavých rtíků. A to se pak naopak ti dva zamilovaní jen těžko vracejí do svého skromného příbytku, neboť touží po více takových „šťastlivcích“.

Velice mnoho lidí doufá ve šťastný obrat ve svých životech a dokola si připouští, že to nejsou právě oni, kdo strádají či naopak strádat budou, když doposud nestrádají. To se pak namísto radosti na pořad dne dostávají starosti a pryč je ona bezstarostnost. To se především nedostává peněz a nejen jich, také tolik potřebné lásky a solidarity. Avšak oni dva do sebe zamilovaní si starosti příliš připomínat odmítají, a když jednoduše nastanou, oba je překonávají právě onou láskou a solidárností – to jeden druhému pomůže, jak jen je v jeho silách. A pokud peníze nevystačí, pak není nic jednoduššího než se zkrátka uskromnit. Honosný raut přece nemusí být pokaždé na denním pořádku, postačí džbánek vody a trocha toho chleba zakoupeného od chudých. A když zem dá, i to něco málo ze zahrádky přijde vhod – třeba ždibec té napůl dokonalé brokolice či sotva milimetrová pažitka – obojí v kombinaci s chlebem má neodolatelně svůdnou chuť.

Velice mnoho zaujatých lidí závidí těm druhým – nezaujatým. Ale to není případ těch dvou stále zamilovaných hrdliček. To by spolu snad jinak ani nedokázali žít pod jednou střechou svého skromného bytečku.

Velice mnoho nepřejících zaujatých lidí nehorázně závidí těm druhým – nezaujatým posmutnělým. Ani to ovšem není případ tohoto sympatického zamilovaného páru. A ti když se ze svého skromného bytečku vydají, stylově ruku v ruce, aby kolem sebe šířili jen pozitivum a dobrou náladu, nemůže jim sejít z očí třeba takový pouliční klaun, co zrovna nemá na růžích ustláno. Poté však, co jednu takovou růži od páru obdrží, se jeho nálada o něco více rozjasní. A když pak ten klaun opětuje i úsměv, již pomalu není důvod dotyků kominíka, o němž se datuje, že pouze on může přinést štěstí.

Mějte onoho štěstí tedy na rozdávání i do budoucna: jak pro sebe, tak i pro náhodné kolemjdoucí, Ivano a Petře, celými jmény Ivano Ivanovno a Petře Petroviči, vy dvě do sebe zamilované hrdličky, co jste se kdysi náhodně potkali v jedné uličce zmítané posvátnou symbolikou. Vždyť lásky a přátelství je v dnešní nehostinné době tuze zapotřebí!

Ulice se halí do smutku. Opět! Zase! Opakovaně! A dav dívek se jejich náladě plně přizpůsobuje. Jak jinak? Prostě jinak to nejde! A ani jinak to pravděpodobně ani být nemůže! Či dokonce být nesmí!! Co na to říkáš, Mandy? Vždyť ty víš, že na to musíš říct to samé – tedy že tvé vrstevnice mají pokaždé pravdu. A když ti je předána střelná zbraň, ty musíš jít a vykonat s ní, oč tě tvé vrstevnice požádají. Pokud ti přikáží, abys udala výstřel, musí se tak stát, nebo v opačném případě se daný výstřel obrátí proti tobě a něco takového bys zajisté nechtěla. Či přímo bys o to nestála! Ale tak už to prostě bývá!! Tedy alespoň v této zemi, v níž ses, Mandy, narodila a v níž až do konce života pravděpodobně budeš muset žít, neboť z ní není úniku.

Nyní však již pospíchej do šestého patra s tou nabitou pistolí, co ti zapůjčila Daisy. Tak možná na moment získáš svobodu, tedy až vejdeš do toho několikaposchoďového domu a tak se vzdálíš z dohledu svého dívčího gangu, pokud tedy při troše neštěstí nenarazíš na gang jiný a možná ještě více nepřátelštější, než je ten tvůj rodný. Ale nakonec máš přeci jen štěstí, nemyslíš, Mandy? Chodby prozatím sálají prázdnotou. I tak to pro tebe není lehké: ten puch, co z chodeb vyvěrá, je na nádech či pouhý dech nesnesitelný, a navíc, ty, Mandy, ještě musíš udat ten výstřel, až na toho muže v šestém patře u jeho rodných dveří narazíš.

Pamatuj, Mandy, není cesty zpět bez toho vykonaného hrdelního zločinu! Ale třeba se zase tak moc bát nemusíš, ten tvůj možná zanikne ve změti jemu jiných podobných. Vždyť od narození víš, že to tu tak chodí, že něco takového je tu zkrátka na denním pořádku.

A podívej, Mandy, tvá oběť právě přichází. Honem se schovej za roh, ať tě nespatří, ovšem pak k ní rychle zezadu přispěchej a do zad jí bodni tu svou střelnou zbraň, to aby ti čirou náhodou nestačila pláchnout do té šestkové bytovky.

A tvá oběť to skutečně nedokázala, neboť jsi, Mandy, byla pohotovější a zabránila jí v tom. Vlastně jemu, vždyť je to muž. A to ne ledajaký muž! Kolik mu může být? Takových padesát. A patrně mu již dobře neslouží zrak, když musí užívati brýlí. A zdá se ten muž být i dosti exotický, na Japonce, i když ty, Mandy, pravděpodobně nemáš ponětí o tom, co to „exotický“ a „Japonec“ vlastně znamená. Škoda, ty jsi velmi pohledná patnáctiletá blondýnka s tváří lolity. A tvým pomněnkovým zeleným očím by zajisté podlehl nejeden mladík. To bys však musela žít o mnoho set tisíc kilometrů dál, i když ty, Mandy, ani tentokrát vůbec nemáš ponětí, že něco takového jako „vzdálené kilometry“ může existovat, že Zem, na níž ty žiješ, je daleko větší, než se na první pohled zdá. Jen překročit hranice rodného města. Ale jde něco takového vlastně vůbec? Těch neprostupných zdí!

Tak proč již sestřílíš, Mandy? Máš strach? Ano, já vím, je to poprvé a Daisy už něco takového má dávno za sebou. Nebude trvat dlouho a i ty, Mandy, se co nevidět přidáš k oněm vyvoleným. Ovšem v případě, že ihned udáš výstřel, na který tvůj dívčí gang tam venku toužebně čeká! Očekává ho v naději, že uspěješ, Mandy. Ale copak to děláš? Ty se nemáš začít třást a pomalu upadat do mdlob. To ti ten Japončík tak „učaroval“?

Co by ti na to řekla Daisy? Vytkla by ti, žes neuspěla, Mandy. Ano, správná intuice, tyhle stěny již rozhodně nepatří té smrdutě zapáchající chodbě. Vypadá to na jakousi bytovku, avšak podezřele útulně zařízenou. Kam ses to jen dostala, Mandy? Že bys vážně již skonala a tohle byl vytoužený Ráj? A víš ty, Mandy, vůbec, co to slovo znamená? Nejspíše asi ne, neboť ty, Mandy, přece výhradně znáš pouze to Peklo.

A podívej, Mandy, kdosi k tobě přichází! Poznáváš tu osobu, Mandy? Ano, další dobrý postřeh, tu tvář jsi tento den již jednou spatřila. Ano, je to onen Japončík, ale možná by bylo lepší udat ono mnohem přívětivější označení: Japonec. Že pořád nevíš, odkud se to slovo vzalo? Neobávej se, Mandy, ten pán ti to určitě sám od sebe poví. A to přímo od srdce, nevypadá totiž na vražedného maniaka, nebo prostě na někoho, kdo by se chtěl mstít za předchozí „pokusné“ napadení. A co je to „od srdce“? To už pomalu, Mandy, poznáváš. No jen se podivuj dál, ten postarší muž ti dokonce podává čaj a nějaké to suši. Neboj se, Mandy, vše si co nevidět spolu vyříkáte, na vše bude plno času. A proto – nikam nespěchej, Mandy. Plně využij této vzácné chvilky, třeba se již nikdy nebude opakovat. Vzácných chvílí je jako šafránů!

Ano, Mandy, toto je právě onen šafrán a to suši pak nic jiného než jedna japonská specialita. A to Japonsko pak stát. Vidíš, Mandy, poznáváš mnoho nového. Netušila jsi nic o růžích, o medvědech, o hoře Mont Everest a o mnoho dalších půvabech světa a nyní tu to, Mandy, všechno máš a můžeš se tím vším kochat. Tedy, alespoň prostřednictvím obrázků, portrétů a fotografií.

A navíc…

„Ano, Mandy, vy můžete žít jinak a poznat mnoho krásného a tak nepromarnit život v osidlech zla a nepoznání. Staňte se prosím mou ztracenou dcerou. Já, Takeši Uneda, vás o to zdvořile nyní žádám.“

Několik vět a jak v nehostinné krajině nepokojů dokážou okouzlit! Vzpomínáš si, Mandy, snad za svůj dosavadní život na něčí pozitivní přízeň? A proto – prosím, přijmi onu vyřčenou nabídku a pak třeba na vlastní oči i kůži poznáš, jak chutná chuť moře. Ano, i ono má na Zemi své právoplatné místo! Možná v mnohem větší míře, než se na první pohled zdá!! V tom atlase vypadá tak neobyčejně krásně, svůdně, co říkáš, Mandy?

No tak vyslov přece již něco, Mandy! Nebuď neustále jen zamlklá!! V přítomnosti toho muže klidně můžeš nahlas vyslovit bez strachu svůj vlastní názor.!!! Vedle tebe přece neposedává ta prolhaná Daisy, co by ti za sebemenší slovní prohřešek uštědřila pořádnou facku. A ta ruka hostitele přece již hodnou dobu vybízí k usmíření. Ano, Mandy, něco takového je naprosto v pořádku, o tom lidé v civilizovaném světě již dávno vědí své a velice si toho „paktu“ cení. Ne, Mandy, není to nějaký jiný svět na jiné planetě, i ten se nachází zde na Zemi, stejně jako to moře, které se ti z nabídek poetického hostitele nejvíce zalíbilo.

Neobávej se, Mandy, do oněch míst se člověk nedostává cestou, kdy mu je do zad vpíchnut nůž či podán jed. Vždy k němu existují vytoužené cesty, jen některé jsou skryté lidským očím – to z obav před možnými vetřelci. A ty, Mandy, moc dobře víš, že tady, kde ty žiješ, je jich mocný přehršel.

Na chodbě se kupí kroky, slyšíš to, Mandy? A slyšíte je i vy, pane Takeši Unedo? Komu asi patří? Netřeba hádat. Tak oba otočte tím magickým prstýnkem, učiňte šestkový příbytek neviditelným a s ním zároveň i sebe a vydejte se na cestu k moři jednou z těch tajných chodeb. Ta cesta bude dlouhá, i tak ale jen může přinést mnoho pozitivního: oba si na ní o mnohém popovídáte pěkně v klidu a ty, Mandy, z toho poznáš mnoho pěkného. Jsi tou vyvolenou, Mandy, tak neváhej a přijmi tu výjimečnou nabídku na lepší život. Prosím, přijmi ji hned teď a na nic víc nečekej!

Neboť…

Daisy již lapá po klice, nastal tedy nejvyšší čas odebrat se do lepších zítřků. Hodně štěstí, Mandy.

Co dodati závěrem? Škoda toho tvého náhlého spánkového procitnutí, Mandy! Ale třeba jednou…