Tom Patrick

Muž v uniformě přecházel po své pracovně sem a tam a tvářil se nadmíru spokojeně. Se zaujetím, ba i nevýslovným potěšením, pozoroval smutné zmučené tváře vyjímající se na obrazech. A co ještě tohoto muže v uniformě toužebně dokázalo zahřát u srdce? To když odkudsi zezdola zaslechl žalostný výkřik. Proč se něčemu takovému vlastně podivovat, když světem právě zmítá třetí světová válka? Ta lid rozdělila do dvou skupin: tu první tvořili prospěcháři, tu druhou trpící. Ale jako by se na tento nehostinný svět vměstnal i kdosi třetí. A ten „kdosi“ rozhodně nevypadal jako člověk, nýbrž jako duch či dokonce ďábel sám.

„Kdo jsi? Co tu chceš?“

Ignác, onen muž v uniformě, hbitě od jednoho z obrazů odskočil ke stolu, to když se nečekaně otevřely dveře jeho kanceláře a dovnitř vstoupila právě ona tajemně vyhlížející bytost.

„Co jsi zač?“

Ignácovi se zničehonic začal chvět hlas. Současně s tím si uvědomil, že je to snad vůbec poprvé, co za válečného stavu pociťuje strach.

„Bojíš se mě? Ale ano, bojíš.“

Dotyčné zjevně nevýslovně zaimponovalo, jak mužem v uniformě začínají zmítat obavy, jak i on si konečně plně uvědomuje, že by i jemu mohlo býti ublíženo. A pak náhle bytost bleskurychle změnila vizáž. Z ďábla se stal anděl, jehož celého obklopila omamná záře, nikterak však nepříjemná očím.

Ignácem to tak otřáslo, že se rozplakal. Za válečného obležení se mu doposud ještě nikdy nepřihodilo, aby ronil slzy.

„Sám na sobě teď poznáváš, že nejsi kdovíjakým hrdinou. A to s vervou vlastní rozhoduješ o osudu jiných. Navíc nerozvážně.

Ignác se jako ta největší hromádka neštěstí začal krčit v jednom z rohů kanceláře, kam se doslova od stolu odšoural po čtyřech. Doufal v nejhorší. Ta prazvláštní ruka se totiž nebezpečně přibližovala k jeho hrdlu.

Nedošlo však na škrcení, ruka pouze hrdlo jemně ovinula a ta druhá pak muže v uniformě vyzvala, aby ze země povstal a v poklidu tajemnou bytost následoval ven z kanceláře.

To, co Ignác záhy spatřil, mu ihned začalo připadat jako něco naprosto nemyslitelného. A přesto tomu tak bylo! Oči zmučených a do ponižujících póz usazených vězňů o všem vypovídaly do sebemenších detailů více než-li živě. A Ignác, místo aby se tomu jako vždy smál, znovu propukl v hlasitý pláč. On sám se nyní prostřednictvím těch druhých cítil jako ten nejvíce mučený lidský tvor na celém širém světě, světě jménem Zem.

„Nikdo po tobě nechce, Ignáci, abys odteď až do konce svého života přijímal roli nešťastníka. Právě tobě bych ráda poskytla šanci na změnu. Pokud tedy mou nabídku dobrosrdečně přijmeš.“

Atmosféra se začala pozvolna proměňovat. Gilotina své ostří pozastavila v polovině a jakoby sama svou oběť vyzvala, aby opustila její služby popravčího. Rodina, která již nedoufala v šťastné shledání, k němu najednou za celou dobu vězeňských praktik měla nejblíže, neboť všechny mříže jako na povel povolily a pak již bylo snadné rozeběhnouti se a spočinouti ve vzájemném obětí. A muž, u něhož se zdálo, že snad nadobro skonal v náručí své životní partnerky, přeci jen nakonec znovu procitl ze smrtelného spánku, usmál se na svou choť a následně ji oslovil. Ta radost se vůbec slovy nedala popsat.

Toto a ještě mnoho více Ignác kolem sebe náhle spatřoval. Jako by přetěžké otěže válečných žalářů dočista opadly a zdejší prostory začaly připomínat jedno velké shledání na narozeninách oslavenců. Ano, jako by se právě všichni znovu narodili! A Ignác? Ten najednou už nechtěl druhým ubližovat, naopak se hodlal stát neodmyslitelnou součástí všech těch nových životů. Jenže měl on na něco takového vůbec právo? Mezi všemi těmi lidmi si tu stále připadal cizí, doslova jako vetřelec, jako někdo, kdo této nové společnosti není hoden.

„Jak už jsem předeslala, i ty můžeš být součástí tohoto lidu a zbytek života prožít důstojně. Pokud o tuto mou nabídku stále stojíš, stvrď mi ji prosím stiskem této své pravé ruky a já tě za odměnu dál povedu na cestě ke štěstí, tak jak tu teď před tebou postávám – jako anděl a nikoliv jako příchozí ďábel. Přijímáš tedy?“

„Ano, přijímám,“ odvětil Ignác, načež učinil, oč ho bytost požádala.

Třetí světová válka neskončila ze dne na den, trvala další dva roky, neboť ani jeden uskutečněný zázrak nedokázal jen tak zlomit jedno velké mocné zlo. Ale Ignác měl sílu vytrvat, vzepřel se tomu zlu, nechal se dál vést tou tajemnou bytostí a nakonec slavil na straně vítězů, zatímco jeho někdejší kolegové v uniformách se zpovídali soudům za své prohřešky. A to jen proto, že se dál nechávali slepě unášet vírou nesmyslného válečného zla a dál tak nabízeli ruku ďáblu.

Anna s Marií naštěstí nemusely čelit žádným válečným sporům, neboť se i nadále nacházely ve středních Čechách, kde po konfliktu obřích rozměrů již delší dobu nebylo sebemenších památek. A význam jisté tajemné v jejich současné přítomnosti? Za tu stále považovaly Anninu jmenovkyni, co se dívek ujala. A ta dál přijímala roli spásného anděla, zatímco druhou svou stránku lidské mysli, tedy ďábla, v sobě nechávala odpočívat – pokud přímo v ní tedy byl onen ďábel skryt.

Podezřívavá Anna se však i přes snaživou náklonnost středočeské hostitelky snažila dostát svých slov ohledně údajné nehody, co ji a Marii zavedla do města s velmi výřečným názvem. A hostitelka se jejímu záměru nikterak nebránila a ochotně za tím účelem přizvala i onu známou. Celé setkání probíhalo na velmi impozantním místě, v prostranství parku, známého pod názvem LETOMONSKÝ, přímo u jedné z místních rarit: zpívající fontány.

A pak již následovala oddychová procházka parkovní kolonádou a zase to byla průvodkyně Anna, kdo se toho ochotně ujal. Jak se druhá Anna a Marie ihned přesvědčily, onen prazvláštní dům na samotě u břehů jednoho z jezer, v němž procitly, nebyl jediným tajemným počinem města jménem Katalná Mochna. Doslova celá kolonádní promenáda ožívala v duchu tajemna, jak o tom ostatně již samy podávaly svědectví názvy zdejších obchůdků a krámků, jimž zejména vévodila TAVARESKA. Ano, právě ta měla skýtat mnohé z toho, s nímž většina smrtelníků doposud přišla do styku pouze na stránkách knih. Jenže nyní jako by se ty knihy samy od sebe rozevřely a něco ze svého obsahu vypustily i na zemský povrch – pro potěšení všech těch, co nehodlali pouze snít, ale naopak své některé tajné sny mermomocí hodlali uskutečnit pro svá vlastní potěšení i ve světě skutečném.

A právě úsměv na tváři se žadatelům, ohledně jejich jinak nesplnitelných přání, snažily vykouzlit HÓLEJENKY, na první pohled zcela obyčejné hůlky. Ano, pouze na první pohled, neboť po jejich máchnutí či jen jemném pokusném mávnutí se věci dávaly do pohybu. Jedna z holčin, co právě procházela kolem s rodiči, si přála, aby jí hůlka vyčarovala tygra, protože to bylo něco, co doma jako domácího mazlíčka měla zakázáno vlastnit, a skoro se jí to i povedlo.

A tu už před trojicí postával dlouhán imitující svou postavou a ošacením legendární Foglarovo Dlouhé Bidlo, jen povahově mu neodpovídal, neboť se namísto úlisného pohledu usmál a normálně slušně představil: „Herbert Herden, těší mne, že vás, slečno Anno a vás, slečno Marie, osobně poznávám. Prosím, račte vstoupit do mého skromného obchůdku, kde se některá tajná přání mohou stát živou skutečností.“

Ani v tomto případě Anna s Marií nemusely dlouze bádat nad tím, kdo zapříčinil i toto nečekané shledání, jejich průvodkyně však na sobě nic nedávala znát, sama se tvářila, jako by obdobně byla nabídkou pana Herdena překvapena.

Uvnitř TAVARESKY největší pozornost budila sada různorodých parfémů. Právě některé z nich měly na svědomí onen trik ve vzduchoprázdnu.

„Než jsme přišly k vám, tak se nám jedna holčina pokoušela předvést trik s tygrem,“ poznamenala okamžitě Marie a panu Herdenovi vypověděla, jak dotyčná byla v konečné fázi trochu zklamaná, že se jí trik přesně nevyvedl, jak nad ním její maminka naopak celá zářila štěstím, a jak tatínek něčím takovým spíše opovrhoval.

„To víte, slečno, nikdy se nezavděčíte všem,“ rozpovídal se o tom majitel TAVARESKY do větší hloubky, „někdo se milerád spokojí s málem a někdo holt již vyhlíží to své vysněné PERPETUM MOBILE. Nezapomínejme že žijeme v dvacátém prvním století, tedy v době, kde jsou k dispozici všelijaké vymoženosti, které dříve neexistovaly. Zavděčit se potenciálním zájemcům s něčím novým je tedy stále těžší a těžší.“

Jenže i tato slova, která tu z úst majitele TAVARESKY právě zazněla, jako by dokázaly vyvážit po ní rozmístěné obrazy. Říkalo se jim SMOLNICKÉ RÁMOVANKY.

A pak Marie v dalším úžasu vykřikla: „No ne, to jsme snad my dvě!“

Také Anna zpozorněla, naráz procitla z melodických hudebních linek, co rámy vydávaly, a oči pohroužila stejným směrem jako její kamarádka.

A pan Herden na to tentokrát v pouhé stručnosti pouze odvětil: „Tak jest.“ A o dost ještě více překvapeným dívkám dané dva obrazy předal a do pravého rohu každého z nich vepsal věnování. Teď už zbývalo jen polemizovat nad tím, zda-li jsou vydařenější než ten Mariin, co „maloval mráz“.

„Užívejte jich dobře a sálejte z nich pozitivní energii, kdykoliv se k vám štěstěna otočí zády.“

S těmito slovy se majitel TAVARESKY s Annami a Marií rozloučil, neboť do jeho obchůdku zavítal další zájemce. Ten rozhodně nic neponechal náhodě, doslova s vnitřním interiérem TAVARESKY okamžitě splynul, což zapříčinilo jeho kouzelnické ošacení přikrášlené o masku Zora.

„Děkujeme vám, pane Herdene a za nás za všechny vám přeji mnoho dalších spokojených zákazníků,“ popřála majiteli TAVARESKY Annina jmenovkyně a společně s ní a Marií vyšly nazpět do parku.

„Opravdu velice milý pán,“ konstatovala pak Marie. To naopak Anna se k řečnění zase najednou nějak neměla, což nezapříčinily pouze jen další líbezné tóny zpívající fontány, opět jí jaksi povědomé, nýbrž i to „cosi“, co se na moment poblíž fontány vyskytlo a pak to zase naráz zmizelo.

„Také já se s vámi bohužel budu muset teď rozloučit, takže se uvidíme o něco později.“

„A co ten ojedinělý dům na samotě? Máme tam všechny své věci,“ zajímalo Marii, zatímco Anna stále dumala nad tím podivným zábleskem.

„Je vám stále plně k dispozici,“ odvětila neměnně přívětivě Annina jmenovkyně. „Nemusíte se tam ale hned teď vracet. Středním Čechám konečně kraluje pravé léto, tak co kdybyste se obě vypravily prozkoumat zdejší okolí a pak i zavítaly k jednomu z místních jezer?“

Než však dívky na to stačily zareagovat, jejich průvodkyně byla ta tam a u hlav jim cosi zacinkalo. Jako mávnutím kouzelné hůlky tu vedle Anny a Marie zastavil výletní vláček. Řidič v něm zbůhdarma nelelkoval, vystoupil z kabinky a obě dvě ponoukal, aby do něj ihned nastoupily a že se nemusejí ničeho obávat, neboť je o všem dopodrobna poinformován.

A tak se tedy Anna a Marie na nic zbytečně nevyptávaly, ani na to, proč všechny sedačky jinak zejí prázdnotou, a nastoupily.

Zatímco v městě jako takovém Marii při jízdě vláčkem přišla nejzajímavější právě kolonádní promenáda společně s pasážovým prostranstvím takzvané Pasangerovky, tak za Katalnou Mochnou této hnědovlásce co nevidět nevýslovně učarovalo jedno z polí.

„Mohl byste nám tady někde prosím zastavit?“ poprosila Marie řidiče.

„Ale zajisté, s radostí.“

A řidič vláčku opět ladně vystoupil ze své kabinky a jako pravý džentlmen přispěchal dívkám otevřít dveře, jako by se jednalo o kdovíjakou důležitou delegaci.

„Ale to snad ani nemuselo být,“ dala najevo Marie.

„Inu, muselo, slečinko, inu muselo,“ pochleboval Marii řidič vláčku, když z něj jak ji tak i Annu noblesně vyvedl, jako kdyby šlo o kdovíjaké vážené dámy. „Beztak už musím jet nazpět, ale to vám zajisté, slečinky, vadit nebude, neboť je dnes tuze překrásný den a vy se určitě mile rády samy projdete po zdejším okolí, nemám pravdu?“

„Nemusíte si s námi dělat těžkou hlavu, my už se o sebe samy nějak postaráme,“ oznámila řidiči tentokrát Anna.

„A jinak vám za vše děkujeme,“ dodala Marie.

„Není zač,“ usmál se na obě dvě dívky řidič, znovu se nonšalantně vměstnal do kabinky a vláček zamířil nazpět k městu.

„Proč jsi po něm chtěla, aby nás vysadil zrovna tady?“ zeptala se Anna Marie, jakmile se jim vláček ztratil z dohledu. Zároveň s tím Anně přišlo na mysl, že přeci jen ona míra slušnosti nebyla naplněna do plně vrchovaté míry: dívky i řidič vláčku se sobě navzájem opomněli představit.

Marie neodpověděla, očima stále přejížděla z jednoho objektu na druhý, kterými bylo jedno ze zdejších polí doslova přeplněno. A Anně to již docházelo, protože které z českých polí se jen tak může pochlubit celou řadou rozmanitých menhirů či stavbami na způsob pyramid?

„Proč myslíš, že to tady všechno je?“ položila Anna Marii další otázku, když dospěly k jednomu z menhirů a společně se ho každá z jedné strany snažila rukama obepnout.

„Tohle všechno zřejmě souvisí zase s tajemnem. Třeba tyhle menhiry člověku mohou dodat sílu, nebo také prý údajně umí zúrodňovat půdu, když se správně umístí do země,“ líčila Marie.

„A tahle pyramida?“ ukázala Anna o kus dál, načež s Marií přestaly nasávat pokusnou energii z menhirů a přesunuly se k jedné z nejmonumentálnějších staveb, jíž pole skýtalo.

„Vlastně se nejedná o pyramidu v pravém slova smyslu, jen ji tahle stavba má imitovat,“ jala se Marie nových úvah. „Jinak ale… pyramidy lidi odjakživa fascinují, nejen pro to, co se v nich ukrývá za nepoznané taje, ale hodně třeba polemizují i nad jejich výstavbou.“

Marie ovšem s výkladem ohledně pyramid zdaleka nebyla hotová.

„Ovšem není to dáno jen tím. Říká se také, že když člověk do vnitřku pyramidy vstoupí, dokáže ho to hodně i změnit – k lepšímu. Třeba i vězně té nejhorší možné povahy. Nebo do nich lidé zavítají, aby urovnali vztahy v rodině, pokud jim to neklape, a našli k sobě cestu a více se spolu sblížili.“

„Říkáš vztahy v rodině? Sblížit se s někým?“

„Ach, promiň, Anno, já… nechtěla jsem se tím teď nějak navážet do tvého soukromí…“

„V pořádku, tobě nic nevyčítám, Maruško, tobě ne.“

Marie pochopila, na co Anna naráží, neboť na rozdíl od její rodiny v té její idylické vztahy zrovna nepanovaly.

A pak se Anna Marie zeptala: „Tys někdy pyramidy navštívila? Třeba ty, co jsou v Africe? Sama osobně? Nebo dokonce přímo s rodiči?“

„Ne, nejdál jsme společně byli ve Francii,“ odvětila Marie, tentokrát ne zas tak úplně provinile.

Jenže Anna na to hned navázala: „A kolikrát jste tam s rodiči byli?“

„Asi tak pětkrát,“ řekla to Marie tentokrát už o dost zahanbeněji.

„Jak jsem říkala, ty se mi nemáš za co omlouvat,“ zopakovala Anna, i když Marii z těch slov bylo jasné, jak ji to rodinné štěstí závidí.

„Tohle ale vlastně pyramida, jak už jsem prve říkala, v pravém slova smyslu není, jen jí připomíná tím jehlanovým tvarem,“ pospíšila si Marie s novým výkladem. „A právě vnitřek jehlanu někteří považují za strůjce nečekaných zázraků.“

„Jehlan že má léčivou moc?“ podivovala se něčemu takovému Anna. „To tedy slyším snad prvně v životě. No co je mi známo, tak studenti MATFYZu nad jeho vzorcem zrovna dvakrát nikdy moc nejásali,“ pokusila se přeci jen trochu si zažertovat.

„O té zázračné moci bychom se třeba mohly i přesvědčit, kdyby se dalo vstoupit přímo dovnitř.“

Anna Marii v této chvíli za kouzelníka klidně považovat mohla, neboť monumentální jehlan vchod skutečně obsahoval. „Já tě v té pražské kavárně asi fakt podceňovala, ty vážně disponuješ zázračnými schopnostmi!“ vydala ze sebe ohromeně Anna a prvotní smutek jako by tím u ní snad byl částečně zažehnán.

„Tohle všechno jsem prostě jen pochytila z knížek,“ podotkla skromně Marie. Jenže Anna si klidně zase mohla myslet pravý opak, to když obě z pyramidy vyšly zpět na pole a blondýnce po pronikavém oslňujícím záblesku do očí znovu padlo to samé, co v parku. A zase jako by se odkudsi linula ta podmanivá hudba, Anně v mnohém tak blízká, i když parkovní zpívající fontána od pole byla na několik mil vzdálená a tudíž sem nemohl doléhat zvuk jejích podmanivých melodií.

Protože bylo čím dál nesnesitelnější horko, poznamenala Anna, že návštěva jednoho ze zdejších jezer, jak jim doporučovala hostitelka, se jí teď jeví jako nejschůdnější možné řešení – možná i proto, že mysl oběma dívkám neustále dokola zaměstnával úkaz, jehož se Anna stala svědkem po vyjití z polní pyramidy. A tudíž tedy, že pokud teď zabřednou někam na pláž, kde je osvěží voda a kde hlavně nebudou samy, třeba to neustálé přemítání o tajemnu nadobro vyženou z hlav.

Poblíž pole se jedno z možných jezer opravdu nacházelo a dobrým znamením dle Anny rovněž také bylo, že k němu nespěly samy. Za nimi, jen tak nalehko v plavkách se slamákem na hlavě, s prutem v ruce a menším ruksakem na zádech, kráčel zcela obyčejně vyhlížející děda a ten rozhodně nemínil jen tak někam z rozmaru mizet a po sobě navíc ještě „cosi“ na zlomek vteřiny zanechávat na pocuchání nervů. Navíc se Anně, když ta se znovu za sebe otočila, jevil docela sympaticky. A jak obě dívky již z dálky mohly spatřit, tak jezero ani jeho pláže rozhodně neoplývaly prázdnotou.

„Vážně to asi v téhle chvíli bude nejlepší řešení, protože tam, kde je lid, si nás už nikdo jen tak provokovat netroufne. Prostě teď otočíme pomyslným knoflíkem tajemna z volume maxima na vypnuto. A samozřejmě do toho započítávám i debaty ohledně léčitelství…“

„Konkrétně to léčitelství coby alternativní zdroj výjimečné medicíny bych já osobně rozhodně nezavrhoval, děvenko.“

To Anně přetrhl větu právě ten, co jim byl v patách.

„Jo jo, léčitelství,“ pustil si děda pusu na špacír, „to skutečně může mít přínos tam, kde běžná lékařská věda jinak selhává. Já sám jsem byl toho kdysi svědkem, když mi doktoři v třiapadesáti diagnostikovali onoho tuze nemilého ráčka, s verdiktem, že mi zbývá tak půl roku života. A vidíte? Jsem tady stále a to již ve svých požehnaných třiasedmdesáti. Samozřejmě že se nechci nijak nad vámi, děvenky, povyšovat, jen prostě mám dál radost ze svého o něco delšího života.“

„Já… my…“

„A také rozhodně nechci hanět ty doktory, co mě ten verdikt pověděli, to rozhodně ne,“ přidal děda na mnohem halasnějším akcentu v hlase. „Jeden z nich je koneckonců můj moc dobrý kamarád, holt ale ta klasická lékařská věda na vše zkrátka nestačí. Ale ani to jí nelze zazlívat, to by bylo velice kruté, neboť lékař je stejně jako já pouhým člověkem z masa a kostí…“

„Víte…“

„…a vlastně i ten léčitel, že, když se to tak ve vší počestnosti vezme. Ale ten jako by prostě vždy měl nějaký ten trumf v záloze, v podobě zvláštní magické energické síly… a pak na něj apeloval triumfem vítězným…“

„Promiňte,“ nevydržela to už poslouchat Anna, „ale neposlala vás za námi jakási blondýna, v obličeji vypadající přibližně tak asi jako já, za účelem dalšího ozvláštnění našich životů?“

Teprve teď se děda zarazil a pro změnu přehnaně vyvalil svá modrá kukadla. Dost dobře teď imitoval překvapeného starého gumídka. „Co prosím?“ zapředl do toho jako přešťastná kočka.

„Nebo nám postačí informace o tom, že vaší zahrádku ozvláštňuje nějaký ten menhir,“ zkusila to Anna jinak.

„Jo, zahrádku, tu se ženou vlastníme, ale menhir? Tak ten bohužel ne… ty menhiry jsou ale jinak moc fajn věcičky, ty mají panečku zázračnou moc…“ A děda se o nich hned rozpovídal do větších podrobností než předtím Marie. „A blondýn,“ pozměnil zhruba po minutě výpověď, „těch já jsem za život už spatřil… no předpokládám, že vy dvě, děvenky, zajisté taktéž, i když vy asi v daleko menším počtu, což dělá ten náš věkový rozdíl…“

„Anna se jmenuje ta žena,“ skočila Anna celá nesvá dědovi do řeči. „Stejně tak jako já,“ odvážila se dodat.

„Ne, ne, ne, bohužel nejspíš ne, ta moje totiž nese jméno Anežka,“ vyložil si to děda trochu jinak. „A to víte, co mi dva jsme spolu už…“ Následně se rozpovídal o všem možném, co v životě on a jeho drahá choť prožili či naopak ještě neprožili, a co by naopak ještě zažít oba chtěli a co raději nejspíš zažít zase ne.

„Zlatej mluvka, ten náš legendární Vladimírek Menšík,“ špitla si pro sebe Anna, zatímco Marie dál mlčky vyčkávala, jak tohle setkání nakonec dopadne.

„Co? Kdo? Moment… jo aha, tenhle tavič… pardon, bavič.“ Děda zřejmě to Annino zamumlání zaregistroval, protože mlít pantem zase přestal. „No jo, tak to já vás už nebudu zdržovat,“ usoudil zřejmě konečně, že to kapánek s řečněním přehnal, „a půjdu si s tímhle svým proutkem“ (názorně jím Anně a Marii zašermoval před očima) „pořádně zalochčit ve zdejších rybárenských jezerních voděnkách.“ A pak, k nesmírné úlevě obou dívek, konečně přidal do kroku, ještě před tím obě ale k jejich nesmírné nevoli neopominul na rozloučenou jemně rukou popleskat po zadnici. „Tak magii a léčitelství zdar!“

Anna s Marii na sebe dobrou minutku hleděly jako smyslu zbavené, co to jako mělo všechno znamenat, a až pak se Anna odvážila jako první říct: „To jsme obě měly vidiny z toho úmorně pálivého slunce, nebo se tohle tady děje na počkání?“ Načež na ni šlo mdlo, když se k ní dodatečně doneslo to dědovo závěrečné o „magii a léčitelství“.

Sama Marie nevěděla, jak na to kamarádce odpovědět, a tak jen mlčky pokrčila rameny. Stejně jako Anně ani jí setkání s dědou příliš zábavné nepřišlo. O to pak pro změnu více zase v obavách spěly na nedalekou pláž k jezeru, kam kroky vitálního třiasedmdesátníka k jejich oboustranné nevoli kvapem rovněž zamířily. Ani jedna z kamarádek však svůj plán již nehodlala měnit, neboť jejich těla vodní osvěžení rozhodně potřebovala.

Příchod Anny a Marie na pláž připomínal taktizování člena výzvědného komanda, co si nejprve obhlíží terén, než do něj najisto vstoupí poté, co mu nehrozí nebezpečí ze strany nepřítele. A jako by to na ten první pohled bylo zcela zbytečné snažení: lidé se tam prostě slunili na písku, hráli nějaké ty hry, nerušeně si plavali nebo jen tak dováděli v jezeře či rybařili. Jenže jakmile se Anna podívala o něco pozorněji, hned se u ní dostavily nové pochybnosti. Někteří z těch, co se slunili, totiž jako by tím, co měli na sobě, zaspali dobu, a pokud se jinde hrou označovalo něco, co mělo dočinění s míčem nebo pálkami, tak u místních domorodců tomu zjevně bývalo jinak, neboť poletování předmětů ve stavu beztíže, to se prostě jen tak nevidí. V tomto případě Anna samozřejmě tušila, v čem toto spočívá, protože si povšimla pěti hůlek, za jejichž přispění tři chlapci a dvě dívky ve vzduchu laškovali s rubikovými kostkami, ale aby při tom z nevysvětlitelných důvodů vždy někdo z pětice na zlomek vteřiny zmizel a zase se objevil, to už na Annu bylo přeci jen trochu moc.

„Hele, Maruško, já se jdu radši hned shladit, zase to na mě začíná lézt. Jdeš taky?“ vybízela Anna hned Marii, aniž by projevila zájem o rozložení deky, a rychle se převlékla do „současných“ plavek, které si s sebou naštěstí při dobré intuici neopomněly obě vzít. A vlastně ani nepočkala na odpověď a vzdálila se do vody. Ta se naštěstí ukázala být příjemně teplou.

Marie však příliš dlouhou chvíli neměla, sotva stačila vše připravit pro slunění, už jí dělaly společnost dvě holčiny, které viděla vůbec poprvé v životě, ony dvě se k ní však začaly hlásit, jako by všechny tři odnepaměti byly nejlepšími kamarádkami.

„Ahoj, to nám to tu dneska ale noblesně sluní, co? Ještě že jsem si neopominula s sebou vzíti tento kouzelný vějířek na ovíjení.“

„Ach ano, ta letošní zima se skutečně zdála býti úmorně dlouze vlezlá, tak snad nám toto léto ještě nějakou tu chvilenku vydrží. Kéž nám v tom rok kocoura milostivě žehná!“

To, proč takto obě příchozí holčiny patrně smýšlely, mělo zřejmě na svědomí jejich plavecké ošacení. Zatímco vytáhlá dlouhovlasá blondýna svým plaveckým úborem věrohodně imitovala dámské prvorepublikové retro minulého století, tak nakrátko ostříhaná baculatější bruneta menšího vzrůstu ani v nejmenším nezapřela náklonnost ke kočičí říši.

„Lída Dobová,“ představila se Marii blondýna.

„Líza Kormanová,“ uvedla své jméno bruneta.

Marie ani na vteřinu nezapochybovala o tom, že obě dívky musejí být místní, stejně jako ten vitální výřečný děda. Toho ostatně spatřila o kus dál, jak celý nadšený namísto ryb z vody loví jakési barevné kameny a tváří se u toho, jako by to byla kdovíjaká zábava. Rozhodně v tom ale nebyl sám. Když se Marie rozhlédla po obvodu jezera, nacházelo se tam nejmíň na dalších deset jemu podobných neobvyklých rybářů. A nejen tam, i ti, co posedávali v pramičkách kotvících na vodě, v nich zřejmě trávili čas za stejným účelem.

„Ach ano, našim DUHOVĚNKÁM se u nás prostě daří, a když se nějakou z nich podaří vylovit, jeví se na pohled snad ještě krásnější,“ zabásnila Lída, když si obezřetně povšimla, kam se ubírají Mariiny oči.

„TAVARESKA prostě umí čarovat i bez kouzelnické hůlky a stále něčím novým překvapuje,“ navázala Líza, jež se rovněž ohlédla směrem k jezeru.

Nová zmínka o tajemnu Marii přivedla na myšlenku, jak by na to asi teď zareagovala Anna; ta již svou ladnou rybičkou pozvolna spěla doprostřed jezera, nicméně i Marii mochnické kouzelnické kejkle nenechávaly klidnou.

„To už je prostě ten náš JELEMANTELÍK,“ zanotovala přesladce Lída v duchu své oblíbenkyně, legendární Anny Ondrákové, načež to z jejích úst vyznělo jako naprostá samozřejmost.

„No a když se ještě navrátím k DUHOVĚNKÁM, tak vlastně jimi míníme Vesmír jako takový a s ním spojené nejen nám dobře známé planety, ale i ty méně známé planetky, které když po výlovu z vody řádně promasírujeme, tak nám v jakémkoliv vzduchoprázdnu levitují a již pak není zapotřebí magických HÓLEJENEK. Prostě taková LATERNA MAGICA TAVARESKA,“ rozpovídala se o další místní raritě do větší hloubky Líza.

A hned nato Lída vzala Marii slova z úst, když pravila: „My víme, Maruško, jak pro vás přespolní toto všechno asi musí být velice přetěžké na vstřebání do vašich křehkých myslí…“

„Avšak věř, že to vše je tu přítomno jen pro ozvláštnění a potěšení právě těch našich lidských myslí, aby ty v jednom kuse dokola neměly ten jinak dobře známý nepříjemný pocit, že lidské bytí má význam pouze a jen v rámci lidského utrpení…“ převzala otěže mluvky svědomitě Líza.

„Jak by zajisté předeslal jeden náš moudrý učitel biologie,“ zakončila to Lída.

Čím více Marie naslouchala těm dvěma holčinám, tím jí obě připadaly normálnější a rovněž i sympatičtější – a obdobně se tedy snažila vnímat i to ostatní kolem. Nikdo Marii přece těmi HÓLEJENKAMI, JELEMANTELY a DUHOVĚNKAMI neusiloval o život. Všichni ti lidé přítomní tu kolem – děti, teenageři, i ti v pokročilejším věku – ti všichni skutečně jen potvrzovali Lídina a Lízina slova. Takže pokud by se teď Marie rozhodla do některé z místních mochnických aktivit sama zapojit…

„Pravděpodobně bys jen prožila cosi naprosto báječně uvolňujícího, co by navždy ozvláštnilo tvůj ne vždy snadný život…“ vyčetla Marii jakoby z ruky Lída, načež tou svou druhou si jen tak pro potěchu zamávala vějířem.

„A tak měla do konce svého bytí na této planetě jménem Zem na co vzpomínat pokaždé, kdy ti bude ouvej,“ doplnila svědomitě Líza, která za svou nejlepší kamarádkou v řečnění rozhodně nesměla zaostávat.

Jako by se tím Marii připomněla někdejší slova majitele samotné TAVARESKY Herberta Herdena, o jehož obavách z krachu tu nemohla být v žádném případě řeč, neboť pokud by o jeho obchod opadl zájem mezi turisty, tak místní populace ho rozhodně nedá. Když totiž Marie s Annou do TAVARESKY zavítaly, nikde tam po magických pláštích či levitujících planetách a planetkách nebylo v regálech sebemenší památky. Majitel je tedy musel mít ještě uložené někde ve skladě či již zcela vyprodané, jaký o ně byl velký zájem.

„No a to by bylo k tajům, s nimiž ses tu u nás, Maruško, prozatím měla tu čest setkat, asi vše,“ řekla po dalších zhruba pěti minutách odborně pojatého výkladu Lída a na ten důkaz naznačila na puse zámek.

„A z toho tedy vyplývá, ať si ta tvá kamarádka Anna s nimi nedělá těžkou hlavu. Protože pokud už se takové úkazy u nás v Katalné Mochně někomu dějí doslova na počkání, tak pouze výhradně pro jeho dobro,“ pokývala Líza náruživě hlavou a svou nejlepší kamarádku v otočení pomyslného klíče napodobila.

To v hovoru ze strany dívek totiž ještě došlo na Anniny vrtochy (kdy nejprve stejně jako Marie byla Anna nadšená svým autoportrétem, který jim nečekaně daroval pan Herden, a zanedlouho se na vše po tom úkazu na poli dívala zase úplně jinak). Vedle menhirů a pyramid se pak závěrem probíraly významy dalších tajů, jimiž nedaleké pole disponovalo. Pak již Lída s Lízou Marii mlčky nabádaly, aby si s nimi šla zaplavat.

Jenže sotva Marie učinila pár temp, i jí do očí padlo pronikavé oslepující světlo. Navíc ten světelný záblesk přišel z místa, odkud by ho rozhodně nečekala – přímo z vody! Marie ovšem neměla čas o tom někomu povědět, dokonce to měla přímo zakázáno! Neboť po světelném záblesku nastalo cosi, co to znemožnilo. Tentokrát ovšem speciální parfémová tinktura namísto tygra vykouzlila dosti znepokojující nápis:

SLYŠ MĚ NYNÍ POZORNĚ, MARIE: JÁ, KRÁLOVNA TOHOTO JEZERA, TĚ NYNÍ VYZÝVÁM K ZÁCHRANĚ LIDSKÉ DUŠE UVĚZNĚNÉ NA ZDEJŠÍM OSTRŮVKU! TY VŠAK O TOMTO MNOU VYŘČENÉM NIKOMU NESMÍŠ POVĚDĚTI! NEBOŤ TO BY SE TI PAK I ZLE MOHLO NAVĚKY VĚKŮ VÉSTI! ZÁCHRANA ROBÁTKA TAM PRÁVĚ PROUDEM UNÁŠENÉHO JE NYNÍ VÝHRADNĚ JEN VE TVÝCH RUKOU! NEZAPOMEŇ VŠAK, MARIE: TEN MALIČKÝ JI POTŘEBUJE STEJNĚ TAK JAKO KDYSI POHÁDKOVÁ MARUŠKA SŮL! TAK JIŽ VÍCERO NEVÁHEJ, PLNĚ SE ODDEJ ZDEJŠÍM VLNÁM A STATEČNĚ BOJUJ O ŽIVOT TOHO UBOHÉHO KLOUČKA! JEN NA TVÝCH BEDRECH TEĎ LEŽÍ JEHO BUDOUCÍ OSUD!

Ačkoliv planeta jménem Aurelie na první pohled poukazovala na učiněný ráj, i zde čas od času docházelo ke sporům. Tento den bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak se dva pánové přou ohledně názoru, zda-li do větší krásy vykvétá palma či naopak modřín. A když se ani jeden z nich nedokázal dobrat rozřešení, neboť každý z pánů zastával své vlastní stanovisko, byli povoláni k rozsudku někteří další obyvatelé této překrásné planety plné průzračných pláží a malebných jezer, kde se představivosti meze nekladly. Leč ani poté vítěz nevešel ve známost, neboť z třiceti lidiček se polovina přiklonila na stranu obdivovatele palem, kdežto ona druhá k uctívači modřínů.

A tu se na místě sporu náhle zjevila žena s přívětivou tváří anděla a pravila: „Prosím, zanechte onoho vzájemného hašteření, beztak by nebylo možné určit jednoho konkrétního vítěze, neboť jimi jste vy sami.

Muži ženu poslechli a přestali se přít o to, kdo z nich má pravdu.

„Ta stojí na obou stranách, každý člověk si totiž automaticky volí to, co pro sebe považuje za krásné a jeho názor se mu nesmí brát,“ vzala si opět slovo ona spanilá víla a všechny následně ponoukala, aby ji následovali k jednomu z jezer, které by nejeden pozemšťan právem považoval za moře, neboť se z něj zčistajasna vynořily dvě ploutve, z nichž ta nalevo náležela žralokovi a ta napravo delfínovi. Zatímco žralok z vody vystrčil svou obří tlamu a vycenil ostří, delfín předvedl několik piruet a povzbudivě zapištěl. Pohled na oba dva členy vodní říše však nebyl nijak zvlášť dramatický, žralok ani delfín neměly v úmyslu jeden druhému ublížit, ani spolu nehodlaly soupeřit o to, kdo z nich ve vodních hlubinách obstojí lépe. Naopak těm všem pozorovatelům z lidské říše názorně předvedli, jak spolu dokáží žít ve vzájemné harmonii, to když žena s tváří anděla oba aktéry sporu vyzvala, aby s nimi „okusili“ vlny moře.

Každý z pánů se chytl za jednu z ploutví a projížďka po mořských vlnách mohla začít. Pro oba to doposud na planetě jménem Aurelie byl jeden z nejúchvatnějších zážitků. Jak se říká, za vším zlým se vždy najde špetka toho dobrého.

Na planetě jménem Zem tomu ovšem mnohdy bývá zcela naopak, zde spory jen tak neutichají a dobře míněná rada může být chápána jako výhradně ta zlá, jak dokládá jeden z následujících hovorů.

„Florida. Co tě na ní tak láká, Alfonsi?“ utrhl se příchozí na svého bratra, jakmile vešel do pokoje a zpozoroval na zemi kufr a kolem něj poházené oblečení.

„Ty to moc dobře víš, Bedřichu. A nehraj to na mě, ty tvoje kukuče já moc dobře znám,“ nenechal si to Alfons líbit a sám k příchozímu nerudně vzhlédl.

„Jako by ti naše česká krajina byla přítěží, vždyť je tu tolik krásných míst, které stojí za to vidět.“

„Zapálený vlastenec se v tobě opět nezapřel, bratříčku, jenže já sám už mám téhle naší české hroudy po krk. Potřebuji odtud co nejrychleji zmizet a ,okusit‘ kouzlo jiných končin, právě těch přímořských, které ale tobě nic neříkají, víš?“

„Okusit?“ Bedřich to zopakoval s notnou dávkou opovržení. „Víš, co ti tohle ,okusit‘ minule způsobilo trablů?“ dal se z této jeho dodatečné výpovědi jasně vypozorovat i strach.

„Bylo to jen škrábnutí,“ mávl lenivě rukou Alfons a protože se Bedřich nadechoval k novým protestům, rychle dodal: „Tentokrát mne bude jistit mnohem pevnější klec, to se spolehni.“

Bedřich najednou nedokázal odpovědět, v ústech jako by mu úplně vyschlo. Již nebyl schopen kloudného slova. Teď to zase byl on, Bedřich, kdo mávl rukou, avšak značně rozmrzele. Otočil se pak na patě a vyšel z pokoje celý nesvůj, neboť věděl, že tento spor definitivně prohrál. A když se navečer vrátil nazpět domů, již Alfonse nespatřil.

Bedřich se o bratra začal strachovat. Oprávněně. Za pouhý týden po jeho odjezdu se k němu donesla tuze nemilá zpráva, jež ho hluboce zasáhla. Alfons zmizel na otevřeném moři, našla se jen jeho pronajatá loď. Nemohlo být pochyb o tom, že si ho vlny odnesly a s nimi i jeden z nejobávanějších predátorů s neobyčejně pevným stiskem čelistí.

Daleko od pevniny na vodní hladině v kaluži krve, dlouhé jak jedna menší naftová skvrna, se bezvládně zmítal člověk odsouzený na smrt. Přítomnost žraloka tomu tak chtěla. Již to nešlo vzíti zpět. Muž se alespoň pokoušel pohybovat rty a mluvit. Šlo to dost ztěžka.

„Bed… Bedři… Bedřichu, pro… pros… prosí… prosím… o… odpu… odpus… odpusť…m … mi… mo… mou… ne…“

„Nerozvážnost.“

To již za Alfonse dořekl kdosi jiný, jakási žena připomínající vílu s hlasem anděla, co k němu právě připlula v malé pramičce. Doprovázela ji skupinka delfínů.

„Tvůj bratr Bedřich již přijal mou nabídku po ukončení bytí na této planetě usadit se natrvalo na té mé, nesoucí jméno Aurelie. Tam již nikomu žádná velká příkoří ani muka nehrozí. Stačí jen uvést vlastní jméno na tuto listinu a má planeta bude náležet i tobě,“ oznámila Alfonsovi žena připomínající vílu a jemně mu rukou začala přejíždět po znetvořeném těle. I tak ale Alfonsovi něco takového, jako byl podpis, činilo značné potíže. I když bolest viditelně polevovala, to jak se ho žena láskyplně dotýkala, stěží dokázal pohnout byť jen palcem. Cítil se tak sláb.

„To nevadí, zbytečně se nenamáhej, Alfonsi. Bedřich již tak učinil i za tebe, čímž ti tvůj neuvážený čin na dálku odpustil. Mám ti od něj vyřídit, že se na mé Aurelii bude těšit na společné shledání.“

A pak Alfons ze svého těla vystoupil a jako znovuzrozený nastoupil do pramičky. Žena neklamala, Alfonse skutečně za nějaký ten čas na její planetě poctil svou stálou přízní jeho bratr.

Oním Bedřichem tedy nebyl nikdo jiný něž onen milovník modřínů, kdežto jeho bratrem Alfonsem ctitel palem.

Také Anna s Marií měly pocit, jako by se po svém procitnutí ocitly na jakési cizí planetě. Vše kolem halila mlha, takže se jen obtížně dalo identifikovat ono matně viditelné. Těžko tedy říci, zda třeba šlo o střechy domů či přímo o domy celistvé jako takové, každopádně v popředí těchto výjevů se cosi začalo pohybovat a směřovat směrem k dívkám.

Trvalo ještě dobrých pět minut, než se Anna s Marií dobraly pravdy. Ke svému překvapení se pravděpodobně nenacházely v Nebi, ale zase na planetě Zemi. Z oné příchozí se totiž vyklubala zcela obyčejná žena.

„To je Nebe?“ bylo ale přeci jen to úplně první, co Anna vyslovila.

„Nikoliv. Zem,“ odvětila přívětivě žena.

Zatímco Anna dál na oné neznámé visela očima, Marie těma svýma v úžasu spočinula na zarámovaném portrétu, ne však jen tak ledajakém. A nebylo to dáno pouze tím, že portrét navenek budil dojem, jako by ho utvářel sám mráz, neboť když se Marie rozhlédla po místnosti, spatřila, jak se stěny a na nich vyobrazené graffitové portréty pohybují sem a tam. Něco takového ve svém životě ještě neměla možnost nikdy zhlédnout. Marie tomu nemohla uvěřit, snad ještě spala a tohle byla prostě jen další část tohoto prazvláštního snu. Avšak na pouhé snění to vše kolem zdálo se být až příliš živé.

„Opravdu ještě spím, vážně se mi tohle všechno jen zdá?“ ptala se takto neznámé blondýnky.

Žena, jíž na rtech stále zářil andělský úsměv, Mariinu vnitřní domněnku vyvracela takto: „Ne, nesníš, Maruško, tohle všechno, co tu kolem sebe nyní vidíš, je žhavá současnost. Žhavá pozemská současnost.“

Nebyla to teď už jen Marie, kdo se všemu podivoval. Anniny oči záhy zaregistrovaly stůl, kde bylo přichystané pohoštění. Co tam zejména vzbudilo Anninu velkou pozornost, bylo několik druhů melounů. A Anně hned cosi došlo. Náhle celá strnula, když si vzpomněla, komu o nich nedávno básnila.

„Kde to vlastně jsme?“ přišla z jejích úst na řadu zcela logická otázka. Po ní zpozorněla i Marie a od vlastního autoportrétu odvrátila oči.

„Ve městě s velmi neobvyklým názvem, jenž by ale místní nevyměnili za žádný jiný na světě,“ odvětila žena tajemně.

„Pořád jsme tedy ve… Western City?“ odvážila se to přeci jen nahlas vyslovit Anna.

„Nikoliv, Anno, ty i Marie se momentálně nacházíte v Katalné Mochně, v jednom úchvatném městě ležícím ve středních Čechách.“

Annu i Marii tato odpověď shodně zaskočila. Nepřeslechly se náhodou?

„Slyšely jste z mých úst správně. Ostatně se o tom obě zanedlouho samy přesvědčíte na vlastní oči, pokud se tedy rozhodnete pro menší procházku městem a projdete se i po zdejším okolí,“ pokračovala v poklidném řečnění dál žena, načež se nepřestávala usmívat.

„Ale jak jsme se proboha z toho zapadákova, imitujícího divoký západ, dostaly až sem?“ nešlo Anně stále na rozum.

„Na to již bohužel nedokáži podat kloudnou odpověď, pouze je mi známo, že vás z místa nehody převezli sem k nám…“

„Z místa nehody?“ Anna byla rázem na nohou a až teď pocítila pevnou zem pod nohama. Kdosi ji a Marii umístil na palandu, na níž zřejmě notnou dobu i klimbaly.

Co se jim to vlastně přihodilo? A jaké jméno vlastně nese jejich současná hostitelka? Anna ani Marie ho doposud neměly čest slyšet, zato žena je znala. To bylo více než podezřelé.

„Ano, nehody,“ zopakovala neměně rozvážně žena.

Zatímco Marie dávala nové pochybnosti najevo již výhradně mlčky, Anna se vyptávala statečně dál: „Odkud vlastně znáte naše jména? A co to bylo za tu údajnou nehodu, co se nám podle vás přihodila? To je snad… nějaký žert, že ano?“

„Rozhodně nežertuji,“ reagovala pohotově vlídně žena a pokračovala: „To, že se obě momentálně nacházíte v tomto domě poblíž malebných rozlehlých jezer ve středních Čechách nedaleko Poděbrad, kde kdysi vládl král Jiří, samozřejmě má svá právoplatná opodstatnění.“

„Opodstatnění?“ Anně to pořád nedávalo kloudný smysl. A ještě se s Marií nedovtípily, kdo že ženě o nich pověděl. Obě dívky navíc na sobě náhle zpozorovaly oblečení, které jim vůbec nic neříkalo: modrá trička s labutěmi. Co tohle mělo znamenat? Anně to nejspíš docházelo.

„Tak odkud tedy znáte naše jména? Řekl vám je snad přímo Hans, nebo některý jiný z jeho poskoků?“ vyzvídala neúprosně dál, neboť Marie se k tomu už jaksi neměla. Anna však věděla, že nesmí v mluvě polevit. Otázek přibývalo a prostě je nešlo ignorovat. Ne, to prostě nešlo! Neboť co když je tato osoba, co se tu oběma momentálně prezentuje jako nová hostitelka, jen Hansovou další nastrčenou figurkou v jeho hře s vybranými oběťmi? Anně se náhle vybavilo, jak to na ni a na Marii nahrál s Katy, a pokud tahle zvláštní trička a umístění dívek na palandu byla pouhá předehra k jeho nové zvrhlé hře, nepochybně se mu v ní začalo dařit.

„S žádným Hansem se osobně neznám, jen jsem zaznamenala, jak jste ho obě nesčetněkrát vyvolávaly ze spaní.“ A protože Anna po tomto výroku nasadila ten nejvýmluvnější kukuč, žena rychle dodala: „Taktéž se to mělo s vašimi křestními jmény. Ostatně nejde o nic neobvyklého, neboť když se člověk nachází v bezvědomí a pak postupně přichází k sobě, jeho mysl krátce nato mohou zaměstnávat vzpomínky na události, jenž se udály krátce před danou osudovou nehodou.“

„Nehodou? Jakou nehodou?!“ zopakovala již o dost výbojněji Anna. Zase tu totiž zaznělo slovo, pod nímž si ona ani Marie stále nedokázaly nic kloudného vybavit. „A jakého druhu byla ta nehoda?“

Ženu to naléhání nevyvedlo z míry, na rozdíl od Anny na sobě v chování nedávala znát byť jen nepatrnou změnu značící pohoršení. I nadále se na jejích rtech skvěl andělský úsměv a přívětivě odvětila: „Ve vašem případě se jednalo o silniční neštěstí. Řidiče autobusu nejspíš za volantem přepadl mikrospánek a pak už se nárazu do svodidel prostě nedalo zabránit. A vy jste pak ztratily vědomí.“

Anna s Marií si vyměnily šokované pohledy.

„Já a Marie že jsme se staly obětí… silniční nehody? A… a ztratily vědomí?“ Anně něco takového prostě nešlo na rozum. Stále byla skálopevně přesvědčena o tom, že obě do Western City nakonec dorazily zcela v pořádku.

„Jak už jsem prve zmínila,“ neztrácela žena nic z osobní hlasové noblesy, „ nehody v člověku po procitnutí formulují rozmanité vzpomínkové vize, tedy rovněž i takové, o nichž dotyčný jen tak předtím přemítal…“

„Ne, ne, ne,“ protestovala ihned Anna, „žádné vzpomínkové vize, já… já a Marie jsme ve Western City skutečně byly! Dokonce nás tam držely jako rukojmí!“ A to jí cosi připomnělo. „Podívejte, tady mám důkaz,“ ukázala na podlitiny na svém krku.“ Vidíte, nelžu vám,“ přisvědčila, když si od ženy vyžádala zrcátko (ta jí ho ostatně sama bez protestů ochotně podala) a na daném místě je skutečně zaznamenala.

„Rozumím ti, Anno,“ zdálo se, že žena její nevyvratitelný argument konečně vezme v potaz, „a když ještě dodatečně obě požádáme Marii, aby si vyhrnula rukávy a ukázala nám ruce, pravděpodobně na nich spatříme nepřeberné množství mozolů a odřenin.“

Žena to však nevyslovila posměšně, stále si hlídala svůj vytříbený medový hlas a v jeho neměnné režii o toto Marii vlídně následně požádala.

„Vidíte, mám pravdu já a ne vy!“ podotkla významně Anna, jakmile na Mariiných rukách spatřila to, co očekávala, načež z jejího hlasu bylo i nadále znát, že ženě příliš nedůvěřuje.

„Jak jsem již prve přednesla, dopravní nehody nezůstávají bez následků.“

„NE!“ Po tomto výroku se už Anna definitivně vzbouřila, jenže svou výbojností si příliš nepomohla, neboť se nohou bouchla o stůl, na němž bylo přichystáno ono pohoštění. A právě nový pohled na několik druhů melounů v Anně vzbudil nová podezření. Stolek s pohoštěním se totiž nacházel u té části palandy, na níž předtím přebývala, namísto nočního stolku, kdežto autoportrét byl umístěn na druhé straně na židli u Marie. Pokud by tedy obě dívky otevřely oči, jedno z toho by jim do nich okamžitě padlo. A tak se i stalo! Kdosi si tu tedy pohrával s Anninou a Mariinou psychikou a znal mnoho věcí ze soukromí obou dívek. A Anně se prostě nechtělo věřit tomu, že to vše způsobilo pouhé mluvení ze spaní a jakási pochybovačná nehoda.

„Klidně se k tomu stolu usaďte a poslužte si, co hrdlo ráčí,“ vybídla obě dívky mile žena, jako by Annino podráždění vůbec nezaznamenala, i když opak byl zřejmě pravdou, a sama pohotově zasedla na jednu ze židlí a ze stolního menu si nabídla vanilkový rohlíček. „Alexandra Janová je peče s neskrývanou láskou a potěšením a podle toho také její cukroví výtečně chutná. Co na tom, že tímto dnem propukly letní prázdniny, které nejeden student zajisté přivítal s velkými fanfárami, dobré pochutiny k létu zkrátka neodmyslitelně patří a nevadí, že se v tomto případě jedná o ty výhradně vánoční.“

To na Annu už bylo opravdu přespříliš. Zatímco žena si právě z konvice nalévala do hrnku čaj a Marie dál mlčky posedávala na palandě a nanovo si prohlížela svůj neobvyklý autoportrét, vydala se Anna kvapem ke dveřím a ještě než se je rozhodla najisto otevřít, sehnula se pro deštník, který o ně byl opřený – to pro případ, že by za nimi číhali Hans, Sára nebo Gabriela, a až pak vzala za kliku.

To, co Anna následně spatřila, jí málem vyrazilo dech. Po domech imitujících divoký západ nikde nebylo sebemenší památky. Jako by přišla potopa a všechny je pohltila. Místo obytných staveb Anna před sebou totiž spatřila rozlehlé jezero, které z této strany obepínaly písečné pláže, kdežto z té protější zase pro změnu les. Uprostřed jezera se pak rozprostíral jeden menší ostrůvek. Sluneční paprsky byly tak intenzivní, že Annu nejednou přiměly zakrýt si oči rukou. Jako by to snad byl pouhý obrázek na pohlednici, namlouvala si, a ne živá skutečnost.

Podobné údivy se záhy konaly i u Marie, kterou za Annou doprovodila ona žena.

„Vidíte, neoklamávala jsem vaše smysly,“ poznamenala žena nevtíravě. „A navíc nám konečně vysvitlo sluníčko. Lepší začátek prázdnin si nelze přát.“

Jakmile toto Anna zaslechla, odpoutala od okolní krajiny pozornost a znovu si ženu podezřívavě zaměřila. I když jí ani Marii očividně neměla v úmyslu fyzicky ublížit, i přesto se Anně na ní něco pořád nezdálo.

„Co kdybychom se posadily ke stolu a trochu se posilnily? O to lépe se nám spolu pak bude rozmlouvat.“

Anna ženu konečně poslechla a s ní a s Marií k němu společně zasedly. Hostitelka dívkám do hrnků nalila čaj a na talíře nandala od všeho trochu. Vedle nejméně pěti druhů melounů a několika plat rozmanitě tvarovaného cukroví výběr mimo jiné skýtal také pecny, oplatky, roládu a vedle čaje tři další druhy moků.

„Mátové saté, javorová moldala a ovocný výpal,“ vyjmenovávala žena moky, „a tahle roláda je ve skutečnosti pařížským dortem, na což ostatně poukazuje ona tradiční náplň, jen doplněná o cosi chutného navíc a tím je bylinná směs… Ne, nevstávej, Anno, hezky pěkně v klidu zasedni nazpět a nerušeně pokračuj v jídle, na tohle budete mít s Maruškou dost času potom.“

Anna se naléhání hostitelky nakonec podvolila, ale stejně si neodpustila do rohu dál zahlížet. A ani Marie nebyla výjimkou. Něčemu takovému prostě šlo těžko zabránit.

„Mimochodem, mé křestní jméno rovněž zní Anna.“

Oslovená pořádně nestačila ve svých niterných soukromých tezích dořešit, jak se hostitelce podařilo od Hanse získat jejich zavazadla, a už byla vystavena zcela novým spekulacím.

„Jedná se o pouhou shodu jmen, nic víc v tom není potřeba hledat.“

Jenže Anna zase zastávala ten neotřesitelný názor, že v tom naopak je zapotřebí hledat potřebné souvislosti. Nešlo tu jen o rádoby pouhou shodu jmen, ale rovněž, a to Anně došlo až nyní, i o podobu jako takovou – tedy až na oči, ty žena měla modré.

„Takových dvojnic se shodnými jmény a podobajícími se sobě navzájem po světě zajisté chodí spousta,“ odtušila žena, co se Anně honí hlavou.

„To sotva!“

Anna byla rázem zase na nohou a její spěšné kroky samozřejmě nesměřovaly nikam jinam než ke kufrům. Odklopila víko toho svého a po náruživém přehrabování se v něm ke svému nesmírnému překvapení snad nalezla vše, co si tam původně zabalila. Opravdu asi nic nechybělo – mobil, peněženka, oblečení… toto a ostatní tam bylo úhledně srovnáno… dokonce i fotografie Anniny oblíbené hudební skupiny pocházející ze Švédska se zdály být absolutně netknuty. To pro ni teprve byla ta pravá nevysvětlitelná záhada.

„Něco ti tam snad chybí?“ To se za Annou ozvala její údajná jmenovkyně.

„Ne, právě že nic,“ zamumlala si Anna pro sebe.

Anně to celé vážně přišlo velice podivné, to když se pohroužila do příhodných vzpomínek. Znovu si dokázala živě vybavit, jak Hans z jejího kufru všechno neohrabaně vyndává na stůl a pak některé z věcí okamžitě zabavuje s tím, že nespadají do poetiky divokého západu. Hned nato mobilu vypadává kryt, rozbíjí se zrcátko a co Anna pak obzvlášť nelibě nese… ten hulvát hrající si na šerifa poškozuje i obrázkové portréty Lucky Twice, oné švédské hudební skupiny. Anně tu najednou cosi nesedělo. Ta možnost, že by někdo dodatečně dal, jak se říká, do kupy mobil a zrcátko, se tu ještě nabízela, ale aby si ten někdo navíc dal úmornou práci i s oněmi portréty, to už bylo na pováženou. Něco takového by si opravdu dovolil udělat jen ten, komu by na Anně záleželo.

„Vše v pořádku, Anno?“

Ta neodpověděla.

Obě dvě se tedy vrátily nazpět ke stolu, jenže tam vše po kratičké chvilce vypuklo nanovo a to poté, co Annina jmenovkyně začala dívky nutit do pecnů, oplatek a výpalu a do toho ještě začala básnit o Mariině autoportrétu.

„Proč tohle všechno pro nás vlastně děláte? A jak se vám mě a Marii vlastně podařilo dostat z Western City? Navíc přímo z Hansových spárů? Tak odpovězte nám už na to konečně!“

Daná slovní obměna po obsahové stránce spočívala pouze v tom, že Anna se své jmenovkyně už neobávala coby potenciální mučednice, ale naopak ji začala považovat za někoho, kdo obstojnými manipulačními schopnostmi dokázal ošálit nevypočitatelného muže v kovbojském, co si rád hrál na šerifa a kouřil u toho doutníky.

„Žádného Hanse osobně neznám, a kdyby ano, jen stěží bych vás z jeho spárů uměla dostat.“

Leč neoblomná Anna stále přicházela s novými nevyvratitelnými důkazy, podle kterých ona a Marie předchozí dny skutečně strávily až kdesi u hranic s Německem. Jakmile se totiž zakousla do melounu, znovu jí na mysli vytanul nejen Hansův zlobný kukuč plný nenávisti, ale i to, co mu předcházelo: vypadnutí mříží, za tím ihned následovaly ten prazvláštní nápis na okně a cvaknutí zámku ve dveřích, pak kouř valící se ze dvou venkovních objektů a prapodivné záblesky světel značící cestu a v neposlední řadě konečný propad do temnoty. Ne, tohle všechno určitě nebyly motivy vycházející z minulých životů, ani prachobyčejné snové výjevy.

„Ale stejně mám pocit, že jsme tam s Marií byly,“ mínila neustále Anna, upila z hrníčku trošičku výpalu a znovu podezřívavě pohlédla na jmenovkyni.

„Jenže žádný Hans tu teď s námi u stolu nesedí.“ A pak Anně její jmenovkyně cosi podala s vysvětlením: „Původně jsem vám to nechtěla ukazovat, ale nejspíš nemám na výběr, že?“

Anna se na příslušnou stranu zahleděla společně s Marií. Byl na ní uveřejněn článek informující o jakémsi neštěstí. I Marie na to vytřeštila oči a ten článek si několikrát po sobě pozorně pročetla.

„Jely jste tou trasou i vy?“ zeptala se hostitelka, načež ta otázka spíše směřovala k Anně, neboť Marie se k řečnění zase příliš neměla; slova uveřejněná v článku jí hluboce otřásala.

Anna jen mlčky přikývla, leč stále jí na tom všem cosi vrtalo hlavou. „Pokud tedy k tomu neštěstí došlo, kde se momentálně nacházejí ostatní ranění?“

„Ty rozvezli na různá místa po celé republice, vy dvě jste nakonec skončily zde. Víte, co? Dám vám číslo na Alžbětu. Právě ta se zasadila o váš převoz sem k nám, do Katalné Mochny.“

„Ale proč?“ nechápala to pořád Anna.

„Víte co, hned teď Alžbětě zavolám a domluvím si s ní schůzku. Nyní se všechny tři ale v klidu najíme.“

Na okraji lesa stál statek a v něm toho dne došlo k tuze nemilé události. Jistá maminka hned poté vyběhla ven z domu a na celé kolo cosi křičela o upadnutí jejího jediného syna do bezvědomí. Údajně mu z hlavy tekla krev, to jak jí při nešťastném pádu narazil o stůl. Pak se prý už jen bezvládně sesunul na zem. Leč pomoc v nedohlednu. A jak by také, když statek stál na okraji onoho lesa zcela osamocen, tedy odříznut od dostupné civilizace, kde by včasná pomoc byla otázkou jen několika málo minut. A tak ženě nezbývalo, než se začít modlit.

A pak náhle, skutečně během té nepatrné chvilenky modlení, se před ní zjevila tuze prazvláštní žena. Snad to ani nebyla pozemská bytost, v těch bílých šatech a s dlouhou blond hřívou přímo vypadala jako víla. A zjevně se jednalo o vílu s dobrým srdcem, neboť její andělská tvář ke ztrápené matce citlivě promluvila: „Ono zlé hnedle napravíme. Ničeho se neobávej, Markétko, tvůj Vítek se co nevidět zase bude smát a zářit štěstím.“

Maminka chlapce se ani nestačila zeptat, odkud zná její a synovo jméno. Vlastně onu otázku ani nestačila plně vyslovit nahlas, protože to už žena pro změnu poklekala k bezvládnému tělíčku, jemně se ho začala dotýkat a cosi půvabného do toho pět. Nejdříve se Vítkovi zacelila rána na hlavě a hned nato opatrně otevíral svá očka a procital ze stavu nevědomosti.

„Ach, jak vám mám jen poděkovat? Jak se vám jen odvděčím?“ začala se k ženě horlivě hlásit Markétka, načež si synka ihned tiskla k sobě.

„Už jste se mi oba odvděčili a to svými úsměvy. To mi plně postačí ke štěstí. Z ničeho jiného živa býti ani nepotřebuji,“ odpověděla jí vlídně žena a její andělská tvář se na důkaz těch slov plně rozzářila.

Na té Markétčině však bylo přeci jen znát, že by nemělo zůstat jen u pouhých díků. Vždyť tu je přece řeč o lidském životě a to se považuje za něco velice cenného.

„Nuže, dobrá, svým úsměvem jsi mi, Markétko, již poděkovala. Vděk mi tedy můžeš prokázat tím, když ty i tvůj syn po ukončení bytí na této planetě přijmete moji nynější nabídku žít na té mé: na planetě jménem Aurelie.“

Aniž by si to Markétka dokázala nějak rozumně vysvětlit, tak kolem jejího statku, na rozlehlé ploše, se místo polních lánů nyní začalo vyjímat bezpočet jezer a nádherných pobřeží, kde se daly spatřit pouze samé usměvavé tváře, jež nic netížilo. Markétku i Vítka tento malebný úkaz neskonale fascinoval.

„Tak přijímáš moji nabídku?“ zeptala se Markétky vlídně víla s andělskou tváří, a ta pak do nabízené listiny uvedla své i Vítkovo jméno.

K podobnému happyendu se u jistých dvou dívek mohlo schylovat jen těžko. I je dostihla pohroma – a to nejedna – a i ony se momentálně nacházely na místě, které by někoho jen tak nenapadlo hledat ani v tom nejpřehlednějším atlasu. Ovšem nejednalo se o nějakou jinou planetu, stále tu byla řeč o té nesoucí zavedené jméno, tedy Zem – jen ono dané místo na ní prostě mnohým ze současné lidské civilizace asi nic moc neříkalo, a kdyby se o něm někdo přeci jen náhodně dozvěděl a dokonce se tam i rozhodl osobně zavítat, kdo ví, jestli by za takové tři dny hned zase nebalil kufry a jeho kroky nenávratně nesměřovaly pryč. To samozřejmě v případě, pokud by šlo o čistě slušně vychovaného jedince a ne o vyšinutého floutka, co se rád dívá, když druhé někdo ponižuje a on se na tom sám může ještě přiživit. A kdo ví, jestli by ten vyšinutý floutek tomu slušně vychovanému jedinci odtud pak taky vůbec dovolil odjet? Město, o němž tu byla řeč, se nacházelo nedaleko českoněmeckých hranic, avšak v celé své „kráse“ se rozprostíralo právě na území Čech. Vlastně to ani čistě klasické město v pravém slova smyslu nebylo, na pohled spíše v mnohém připomínalo to westernové – právě proto zjevně neslo název Western City.

Anna s Marií se v něm ocitly, ani jedna z nich vlastně ani pořádně nevěděla jak. Všechno to zapříčinily dvě věci: náhodně dohozený inzerát a doslovně hovorově řečeno dva vyhazovy ze škol. Zatímco Anna, jinak devatenáctiletá zelenooká blondýnka, se v Praze na přání své pedantské matky pokoušela studovat práva, o jeden rok mladší Marie, jinak osmnáctiletá hnědooká to brunetka s vlasy spletenými do copánků, to tam zkoušela s humanitními vědami, načež její hodní rodiče ji ve studiích náležitě podporovali, jak jen toho byli schopni. Ještě téhož dne, co se obě dívky dozvěděly onen smutný verdikt, si jen tak náhodně padly do oka, to když na sebe natrefily v jedné z pražských kaváren. A protože v té době ani jedné z těchto dívek, jak se lidově říká, nebylo příliš moc do zpěvu, tak možná právě proto spolu Anna a Marie daly řeč. Platí přece to zavedené rčení, že v nouzi člověk pozná přítele, jenže toto rčení se Anně a Marii vyplnilo tak napůl: ta jeho šťastná část spočívala v tom, že si spolu dívky u jednoho stolu hned začaly povídat, ona část smutná pramenila z následného rozhodnutí týkajícího se společné cesty kamsi k německým hranicím. A přeci jen to všechno zpočátku začalo úplně nevině, vlastně zcela obyčejnou větou typu:

„…tak i s tímhle dalším se ti tady na místě bez okolků svěřím, Maruško: pobyt v tomhle městě mi už vážně začíná lézt na mozek.“

Anna si právě lžičkou míchala čaj a z jejího hlasu bylo znát, že jí opravdu není příliš dobře. Měla snad i rýmu a nejednou se i rozkašlala. „Tohle smolné počasí mi vážně nějak nesed… promiň.“ To právě smrkala do kapesníku. „Prostě mám naší stověžaté Prahy dost na celý rok dopředu.“

„Chápu tě, Anno,“ pokusila se o další z vlídných vět Marie, když znovu pohlédla ven z okna kavárny, kde déšť sílil. „Navíc do toho ta škola…“

„Che,“ vyšlo z Anny, nejspíše se však mělo jednat o „pche“, neboť znovu začala smrkat. „Tohle mi starost nedělá, jsem ráda, že to mám za sebou.“ Následně zbystřila. „Hmm, ty asi ne, co?“

Marie se zdráhala odpovědět. Zrovna tahle otázka se jí po pravdě příliš nezamlouvala. V oknu, které stále usilovněji smáčely tuny přívalového deště, jako by právě spatřila své dva chráněnce. Snažila si představit, jak ji oba rodiče za vyloučení ze školy plísní, ač se o to však sebeusilovněji pokoušela, pořád se jí to jaksi patřičně nedařilo. Pokud by teď její vnitřní představy někdo měl možnost vidět na plátně jako filmový úryvek, jednoznačně by mu to připomnělo dojemné vítání dcery, jíž rodiče neviděli dobrých patnáct let.

„Zato mou matinku by to, že mě vyhodili, dohnalo přímo k šílenství,“ smočila si na adresu vlastní rodiny bez servítek Anna, když tu Marie v mírných rozpacích poinformovala o tom, o čem ji okno a ta čina tam venku donutily popřemýšlet.

To Anna neměla s něčím takovým jako je reálný obraz sebemenší problém. A oné pomyslné živosti tam bylo požehnaně. Kdyby měl pozorovatel možnost nahlédnout do nitra této dívky, možná by ho polil pot a začal těm dvěma vyklízet pole, neboť žena, která ve skutečnosti byla Anninou nenávistnou matkou, se v představách dlouhovlasé zelenooké blondýnky neobyčejně činila a pro ránu rozhodně nešla daleko.

„A nepřeháníš teď tak trochu, Anno?“ zeptala se Marie. Jako by ji to i trochu vylekalo. Vůbec si nedokázala představit, že by snad takový člověk, jakým údajně Annina matka byla, mohl existovat.

„Tak to by ses, děvenko, divila.“ A Anna, i přes nachlazení, svou matku začala napodobovat, načež si nejednou omylem mlaskavou facku na tvář sama nechtěně uštědřila. Marii přišlo, jako by snad Anna tím svérázným výstupem činu za oknem řídila, neboť tam už o výskytu civilizace nic nevypovídaly ani světla od aut natož blikající semafory. Právě začínajícímu létu tak již několik dní vládlo dost pochmurné počasí, dobré tak akorát pro rozpoutání depresí.

Marie zaváhala, nakonec se ale osmělila a i o nynějším postřehu Anně přeci jen pověděla.

„Ach ano, to jsou ty tvé poznatky ohledně jistého tajemna, já vím,“ pokývala hlavou rádoby uznale Anna, nadobro přestala s imitací, naopak nanovo do pohotovosti povolala kapesník a začala do něj zase smrkat. „Ujišťuji tě však, že já rozhodně žádné nadpřirozené dovednosti nemám, tudíž neumím řídit ani déšť, ani blikot aut natož ten u semaforu.“

„Já vím, promiň, jsem s tím dotěrná, to už mi před tebou říkala celá řada jiných lidí,“ hlesla omluvně Marie a radši přestala sledovat okno, aby Annu dál nedráždila.

„Ne, dobrý, dobrý,“ dala Anna rukou opatrně najevo, že ji Marie tím řečněním nijak neurazila. „Já jen, počkej chviličku,“ rozhodla se před tím napít alespoň trochu čaje, „no, potřebovala bych to předvést v reálu, jen tě o tom slyšet zapáleně mluvit… hepčí… to mi prostě nesta… hepčí… čí.“

Marie se najednou zdála být vice sebevědomější. I když stále vůči rodičům pociťovala vinu, neboť to rozhodně nebylo poprvé, co studií zanechala, a navíc nevěděla, co dál se svým životem, zase ji u srdce zahřálo, že někomu po delší době nejsou lhostejné schopnosti skryté uvnitř ní samotné. (Nebo alespoň tak to ona sama vnímala.)

„Fajn, tak to tedy zkus,“ souhlasila Anna.

Marie si pro začátek procvičila prsty a až pak dlaněmi Anně jemně stiskla pravou ruku. Jenže zrovna v tom okamžiku se dotyčná horoucně rozkašlala a svou léčitelku dokonale poprskala. Léčitelský kurs tak skončil dříve než vlastně začal a neobešlo se to ani bez pozornosti některých ostatních sedících v kavárně. Bohužel se z jejich stran nejednalo o uznalý potlesk, nýbrž o ten posměšný s celou řadou doprovodných úšklebků a narážek.

„Čemu se smějete, holomci? Radši rychle koukejte ty svoje hlavy zase pěkně zabořit do těch šálků a talířů, nebo se vážně neznám!“ spustila hrůzu na protější stůl přes uličku Anna, zatímco si Marie pracně čistila svetr od nudlí a slin a v obličeji zčervenala hanbou.

Osazenstvo stolu však propuklo v nový smích, Annino nadávání totiž vyznělo komicky, což nemělo na svědomí nic jiného než nachlazení.

„Hej krásko, přidej ještě něco! A ta druhá ať k tomu zase přihodí nějaké to vlastní speciální kouzlíčko!“ zvolal pobaveně z povedené partičky šestice studentů zrzavý dlouhán.

„Jdi se vycpat!“ podařilo se to Anně tentokrát vyslovit sice správně, leč nepomohlo to.

„Tak bude se ještě něco dít? My čekáme!“ nadhodil znovu dlouhán. To už se po obou stolech se zájmem začali ohlížet i někteří další hosté a také obsluha.

„Vstávej, Marie, padáme odsud.“

Anna na stůl za sebe i za Marii položila požadovaný obnos za dva čaje, v rychlosti na sebe obě dvě hodily bundy a spěšně se vydaly ke dveřím. Venku ale lilo jak z konve, takže kdyby do té činy vešly i s deštníky, během pár vteřin by je to přimělo vrátit se nazpět do kavárny a vypadaly by jako dvě zmoklé slepice, načež z paraplat by jim v rukách zbylo tak akorát cosi na způsob samoletky, s níž by se neodvážil létat ani legendární klub Rychlých Šípů. A Anna s Marií rozhodně nestály o nové posměšky, navíc je oči všech těch šesti výrostků po celou dobu bedlivě sledovaly, a tak se obě dívky radši odklidily na dámské toalety.

„Tady snad na to budeme mít dostatek soukromí,“ mínila Anna, leč… „No co, tak tam venku chčije, tak proto obě zalézáme sem, to snad taky vadí?!“ obořila se takto tvrdě vzápětí na jednu ženu.

K zlobě Anna zase měla pádný důvod, dotyčná, postávající před zrcadlem u jednoho z umyvadel a malující si tam pusu, si obě příchozí totiž okamžitě začala měřit přísným zkoumavým pohledem. Pravděpodobně ji nenechala v klidu právě ta počáteční zmínka o dostatku soukromí a rovněž i to, jak Anna s Marií na toaletu doslova vlítly. A onen hovorově pojatý výraz pro lije tam jako z konve a že někdo někam zalézá onu představu plnou chlípnosti zjevně náležitě dovršily.

„No prosím, jen račte, dámy, já vás v těch vašich milostných hrátkách rušit rozhodně nebudu, beztak už odcházím!“ utrhla se na dívky žena, zastrčila si rtěnku do kabelky, tu si přehodila přes rameno a s ublíženým výrazem v obličeji vyšla z dámských toalet.

„Panička jedna blbá,“ vyslala za ní nepřítomně Anna.

I tak se Marie na dámských toaletách dál cítila značně sklíčeně. Ze všech koutů tu sálal nepříjemný puch, který navíc ještě vydatně podporoval závan dezinfekce. Zatímco v té části kavárny, která byla vyhrazena hostům, stěny lemovaly velmi vkusně propracované obrazy malebných krajin, zdejší dámskou toaletu zkrášlovaly pouze monotónní malůvky náhodných návštěvníků, navíc s nápisy, jimiž by slušný člověk rozhodně nepohrdl a nevzal by si z nich do úst sebemenší soustíčko.

Marie snila o něčem úplně jiném, již nesčetněkrát si představovala, jak jí její vlastní přítel maluje autoportrét a snad i u toho skládá i básně či přímo píše písničky. Jenže Marii momentálně obklopovala Realita zcela jiná: přítele momentálně žádného neměla a navíc ten, co sem právě vpadl, se za takového jednoho nového potenciálního jen stěží dal považovat. Navíc Anna byla opět ve střehu.

„Hele, tohle jsou holčičí záchody, tak odtud koukej rychle mazat!“

„No jo, tak se snad toho tolik nestalo,“ zanotoval dotyčný celkem zvesela a chtěl odejít, když to Anně došlo.

„Hele, ty jsi jeden z těch pomlouvačů od toho stolu, že jo?“

„Ne, to se asi mý…“

„Já ti dám mýlím!“ Anna si výrostka přitáhla k sobě. „Ještě jednou se některý z vás pokusí mě a Marii špehovat a přísahám na smrt mé matky, že už nezůstane jen u výhružných pohledů do očí!“ A aniž by mužská protistrana stačila vznést nový pádný argument, už pod vlivem rázného odhození nekontrolovatelně pozpátku poskakovala až k číšníkovi procházejícího chodbou, do něhož přímo narazila. Ozvalo se řinčení, to jak se z tácku všechno sneslo na zem.

Anna nečekala na nic dalšího, zabouchla dveře toalety, Marii neohrabaně chytla za ruku a táhla ji za sebou do krajní kabinky, kde naštěstí nikdo nebyl, a jak se záhy ukázalo, tak ani v těch ostatních. Konečně snad obě dívky dosáhly kýženého soukromí.

„Podívej se, Marie, nebudu se v tom nějak dlouze pitvat, ano?“

Marie chvějivě přikývla. Tento den ji prostě rozrušovala spousta věcí.

„Dneska se mi do ruky dostalo tohle,“ pokračovala Anna a podala Marii prospekt. Stálo na něm Western City a pod názvem se vyjímalo město jak vystřižené z Mayovek. „A já tam hodlám ještě dneska večer jet a zkusit tam nějakou dobu pobýt jako servírka.“

Marie několikrát z prospektu očima přejela na Annu a zase zpět na něj. Nejspíš správně vytušila, co se jí tím zelenooká blondýnka snaží naznačit. Marie váhala, zdali se s Annou vydat až kamsi k hranicím, ze zelených očí teď jasně vyčetla, že má jen necelou minutu na rozmyšlenou a možná že ani to ne.

„Hele, Maruško, já tě do toho nechci nutit násilím, vlastně mi vůbec nepřísluší za tebe rozhodovat,“ pokoušela se to Anna přeci jen zaonačit tak, aby to nevypadalo, že Marii něco automaticky nařizuje.

Marie stále váhala. Na rozdíl od Anny měla kam se vrátit, ji přece rodiče nikdy nic nepřikazovali, a kdyby se třeba ještě dnes večer zjevila na prahu svého rodného domu, s největší pravděpodobností by se žádné dlouhé kázání nekonalo ani tentokrát a jako obvykle by došlo na zavedené: ono to nějak dopadne.

„Tak jak se, Marie, nakonec rozhodneš?“

Marie si povšimla, že Anna znovu nasadila o dost naléhavější, přísnější tón a dala se tedy do ještě horlivějšího přemítání. Již předtím u stolu se od Anny dozvěděla, že ona takové štěstí na své zákonité chráněnce neměla. Otec jí před časem zemřel, a prý to býval celkem příjemný chlapík, tak to Anna Marii u stolu podala, zato matka se po jeho smrti ukázala jako ještě větší proradná mrcha a jala se vše napevno převzít do vlastních rukou, takže ať se pak Anna matčiným příkazům bránila seč mohla, vždy muselo být výhradně po jejím. A tak Anna nastoupila na práva, což pro ni ale rozhodně nebyl ten pravý šálek kávy.

Ovšem, jak následně také vyplynulo z Anniny mluvy, tak „onen šálek kávy“ tuto dívku již delší dobu nesmírně lákal, neboť si přála vlastnit svou vlastní útulnou kavárničku. „A pokud by v ní pravidelně hrával i nějaký ten cembalista, bylo by to teprve dokonalé,“ dušovala se u stolu. Ovšem jak stále důrazněji nyní dávaly najevo zelené oči, tak právě na takovéto úvahy zrovna nebyla vhodná doba.

„Tak jak? Hele, já tu s tebou nemůžu dál marnit čas, dneska v sedm odtud prostě na neurčito mizím pryč a už to nic na tomhle světě nezmění. Pokud by sis to do té doby rozmyslela, ještě mi dodatečně můžeš dát echo na tohle číslo.“

Anna si prospekt vzala nazpět, dala Marii papírek s telefonním číslem a vyšla najisto z kabinky. „Dobrá, pojedu tam s tebou!“ vykřikla Marie.

Anna už pomalu brala za kliku dámské toalety, když se přinutila na jejím prahu zastavit. Otočila se a na Marii se zadívala velice podezřívavě. „Vážně o to stojíš?“ povytáhla obočí.

„Ano,“ zdůraznila Marie, a aby se ve vlastních slovech najisto utvrdila, sama sobě si v duchu hned připomněla: jednoho dne se člověk prostě musí postavit na vlastní nohy a tohle je příležitost. Za zkoušku se přece nic nedá.

Takto, kolem čtvrté hodiny odpolední, dne dvacátého třetího června, dívky zakončily rozhovor v jedné z pražských kaváren. A i když ten následující Anna s Marií vesměs trávily poprvé celý spolu, tak i přesto jejich tváře vrchovatě zaplňoval smutek. A ten smutek momentálně nemělo na svědomí šest nepřejících výrostků, nýbrž celá jedna banda jim nepodobná pouze v tom, že se její chování vyznačovalo mnohem větším hulvátstvím a také agresivitou.

„Hej, krasotinko, hoď nám sem na stůl ještě dvě flašky fernetu, nějak nám tady s bráchou už pomalu vysychá v krku!“

Od protějšího stolu se ale nesouhlasně okamžitě ozvalo: „Hele, frájo, my si poručili před váma, tak koukej urychleně zavřít hubu, nebo tě já a tady Tlustej Joe pořádně zmastíme tak, že ani školená děvka by ti to pak neudělala líp!“

„Ty mi nebudeš nadávat!“ To se právě ze židle zvedal jeden z bratrů. Z očí mu šlo jasně vyčíst, že toho, kdo by mu snad hodlal vyhrožovat, bez milosti na místě umlátí. Pouhý rozhovor tohoto typu způsobil, že se po obou stolech začali ohlížet ostatní hosté.

Stěny putyky rozhodně nezkrášlovaly poutavé obrázky malebných krajin. Pokud už je vůbec něco lemovalo, tak ohyzdná torza zvěře a ve většině případech, hovorově řečeno, i zvratky některých ze štamgastů, pokud se to s pitím alkoholových moků nevýslovně přehnalo, což se tu dělo téměř na požádání. Ostatně jeden takový zdatný adept se právě nanovo o něco takového úspěšně pokusil přímo před zraky Marie.

„Co tady zas okouníš?! Koukej to honem uklidit!“ ozval se za zády hnědovlásky zlobný ženský hlas a ta sebou poplašeně trhla, jakmile ho znovu uslyšela. Patřil statné, asi tak padesátileté ženě s vražedným pohledem.

„Ano, paní, hned se do toho dám,“ polkla vyjukaně Marie.

Než však Marie stačila odložit stranou podnos a shýbnout se pro lopatku se smetáčkem, žena ji surově chňapla za rameno, přitáhla k sobě a zadívala se jí výhružně do očí. Obojí (tedy ten hrubý dotek a výhružný pohled) to ve výsledku vyznělo mnohem hrůzostrašněji než v případě Anny, když ta Marii za sebou táhla do kabinky, nebo když se ještě předtím po svém vypořádávala s jedním z těch výrostků, co na dámskou toaletu vpadl úmyslně.

„Já pro tebe nejsem jen tak obyčejnou paní, ale přímo a doslovně paní Sárou! Kdy už si to konečně ta tvá makovička zabedněnce zapamatuje, co?!“

„A-ano, jistě, promiňte, paní Sáro! Už… už se to nebude víckrát o… opakovat,“ chvěla se Marie po celém těle a v duchu přemítala, co by asi téhle ženě říkala ta nafrněná s rtěnkou a jestli by se jí už vůbec zdráhala něco vytýkat.

„To bych prosila,“ procedila syčivě žena skrz zuby. Marie si oddechla, žena ji nechala na pokoji a kvapem odběhla kamsi dolů. Marie si teď zaboha nedokázala vzpomenout, že by se jí žena kdykoli předtím o onom zavazujícím oslovení zmínila.

Anna ten spor zaznamenala letmo, ovšem nestačila do něj zasáhnout, navíc sama měla dost svých vlastních starostí. Například teď řešila, jak co nejobezřetněji obejít místo, kde se neúprosně začalo schylovat ke rvačce, neboť oba stoly se mezi sebou jaksi stále nedokázaly dohodnout, a Anna ani jednoho ze čtyř chlápků rozhodně nemínila obsluhovat, aby sama nějakou tu ránu od nich nakonec neschytala. (To už by si sama nejradši vlepila nějakou tu facku jako v té pražské kavárně.)

Jenže to nebylo jen tak, neboť k potyčce nakonec přeji jen došlo, a navíc se odevšad začali shlukovat všichni ostatní, co se v putyce zmítali, ovšem ne aby od sebe odtrhli dva bratry v kostkovaných košilích a jakéhosi bohatýra v úhledném smokingu se statným černošským bodyguardem stojícím mu po boku, ale aby povedenou čtveřici naopak v té šarvátce vydatně za nového halasu povzbudili.

Anna tohle „představení“ neměla zapotřebí sledovat, sama moc dobře tušila, kdo bude oslavován jako vítěz, neboť bodyguard se ze všech čtyř činil nejvíce, a než jeden z bratrů stačil napřáhnout ruku, už mu ji nejmíň dvěstěkilový černoch drtil a prohýbal jí všemi směry, až v ní několikrát zakřupalo. Anna se tedy pokusila s tácem jít nazpátek, když v tom se na ni doslova kdosi vrhl.

„Noch einmal eine Vodka Tequila Beer, please!“ vykřikl muž nevábného vzhledu.

Anna využila toho, že dotyčný je úplně namol a na facku přeci jen došlo. Ten, jemuž náležela, se po ní odporoučel na zem, kde okamžitě usnul a začal hlasitě chrápat.

,,Tak takhle by to rozhodně nešlo, zlatíčko,“ protáhl hned nato kdosi nasládlým jedovatým hláskem a než se Anna nadála, už ji čísi ruka pevně svírala kolem krku, že ani pořádně nemohla dýchat. Ale to nebylo vše, Anna záhy ucítila, jak se jí ta druhá pomalu vkrádá pod výstřih.

„Ale ale, copak nám to tu raší? Něco takového by rozhodně nemělo zůstat bez povšimnutí.“

Anna náhle začala svou nenáviděnou matku výjimečně milovat, v porovnání s touhle chlípnou ženskou se její chování vůči ní coby dceři dalo považovat za andělské, nemluvě o té stále probíhající rvačce, v níž statný bodyguard a jeho šéf měli nad řidiči kamionů jednoznačně navrch. V porovnání s touhle aférou byla zase ona pomyslná honička matky a dcery, o níž se Anna v pražské kavárně zmiňovala Marii, procházkou růžovou zahradou.

Anna se paní Sáře rovněž zdráhala připomenout, byť pouhým pípnutím, ony nelichotivé hlášky z dámských toalet. Ty paničko jedná blbá by si totiž klidně mohla vyložit jako hrubou urážku, kdežto hovorová fráze od té lije tam jako z konve a že někdo někam leze by třeba zase měly za neblahý následek, že by ruka, co se momentálně nacházela v místech Annina poprsí, záhy klidně sklouzla do nižších, mnohem choulostivějším dívčích partií.

O něco takového Anna rozhodně už nestála. Žena navíc měla dost pevný stisk i na to, aby ji přímo tady na místě zaškrtila. I tak se Anna zmohla na odpor.

„Auuu,“ zavřeštěla žena, jakmile jí Anna dupla na nohu. „Ty jedna mrcho, za tohle…“

Marie, která to pozorovala zpovzdálí, se tvářila šokovaně, a také Anna si teď už absolutně nemohla být ničím jistá, záměr vymanit se Sáře nějak obstojně z područí se jí totiž nezdařil a tu to vzpouzení snad podráždilo ještě víc, neboť se Anna už po vlastním krku sápala rukama vlastníma, jak se dusila.

„Ale ale, copak se nám to tu zase děje za nesváry?“

To se v putyce náhle zjevil muž, který snad jako jediný svým oblečením nějak respektoval město, stavbami imitující nádech divokého západu. Za pasem mu dokonce nechyběly kolty a na hlavě se mu skvěl nefalšovaný kovbojský klobouk. Avšak co asi ze všeho nejvíce na příchozím budilo pozornost, byl odznak šerifa, který měl muž připnutý k saku. Odznak byl viditelný na dálku, neboť se mocně blyštil. Ten, kdo ho tedy nosil, si ho musel nesmírně cenit.

Oním šedesátiletým baculatým mužem menší postavy byl Hans Krubert. Od té chvíle, co vstoupil dovnitř, se nepřestával zubit a pokuřovat doutník, i když situace v putyce byla dosti vypjatá. Na dvou jejich místech sílil boj, avšak muže jako by ani jedno z toho příliš moc nevzrušovalo.

„No tak, Sáruško,“ zamířil hned k ženě a Anně, „zanech těch morbiditek a smiluj se nad naší novou hosteskou. Pokud to uděláš, zlatíčko, čeká tě dnes večer plný překvapení.

„Máš štěstí, zlatíčko.“

Ženě ten návrh zřejmě dostatečně zaimponoval, neboť Annu konečně pustila. Ta, v obličeji bílá jak stěna, dopadla na špinavou zem a dál se na ní držela za krk. Lapala po dechu a chrčela bolestí. Marie zahodila tác a spěšně k Anně zamířila.

„A vy, panstvo,“ otočil se muž následně do mumraje, „zase zanechte té bitky a zkuste se všichni alespoň na moment chovat jako praví džentlmeni.“

Jelikož to tentokrát nezabralo, muž do pohotovosti povolal své dva kolty a z těch několikrát vystřelil do vzduchu. Na to už každý slyšel, a jakmile vřava utichla a zástupy přihlížejících se rozmělnily, dala se konečně spatřit ona povedená čtveřice. Kdyby si Anna vsadila, opravdu by vyhrála, ta však o něco takového jako sázky teď vůbec nejevila zájem. Dál se jako zbídačený pes zmítala na zemi, ztěžka oddechovala a jediným věrným, kdo po jejím boku stál, tedy nyní už výhradně klečel a chlácholil ji, byla Marie.

Muž představující šerifa už o dívky očividně nejevil zájem, neboť se vypravil do středu putyky a bral si tam stranou černocha a jeho šéfa, zatímco nepěkně potlučeným bratrům zmítajícím se na zemi chladně vzkázal: „A vy dva odtud koukejte hned padat, nestojím tu o další šarvátky.“ Pak se k nim ještě naklonil a jedovatě nasládlým hlasem jim dodatečně oznámil: „Pokud se tu takhle budete válet ještě za dvě minuty, přísahám, že tyhle dva kolty už budou mířit výhradně k zemi.

Na bratry ta slova nejspíše okamžitě hluboce zapůsobila, poněvadž se jako dvě žížaly ihned poslušně začali šourat směrem ke dveřím, ačkoliv je tělo od těch všemožných bouchanců a kopanců muselo pořádně bolet. Hans Krubert se potěšeně ušklíbl, spokojeně několikrát popotáhl z doutníku a pak už, se Sárou v objetí a oběma muži v zádech, pospíchal kamsi dolů po schodech.

Tento den, tedy dvacátého čtvrtého června, to bylo již podruhé, co se Anna a Marie setkaly s Hansem Krubertem. Byl to právě on, komu Western City celé patřilo, a právě s ním se dívky domlouvaly ohledně práce, když sem dorazily v pozdních nočních hodinách. Zakrátko toho ale obě hořce litovaly. Podle toho, jak se k sobě všichni chovali, to tu rozhodně nemohl být onen pověstný ráj na zemi, jak hlásal nebohý prospekt. Anna s Marií se o tom ostatně na vlastní oči (a jedna z nich i kůži) přesvědčily ihned po odchodu z Hansovy kanceláře na chodbách jejich přidělené ubytovny, jíž představoval salón. To, že horní patro salonu, kde se pokoje nacházely, sžírala samá plíseň a pavučiny, bylo pouhým zrnkem písku v porovnání s tím, jací nájemníci ho obývali a čí kroky z řad návštěvníků do něj spěly. Anna s Marií, když se po viklajícím schodišti se svými zavazadly kradly nahoru, totiž cestou nenatrefily na lidi v kovbojském, nebo třeba jen na pouhé obyčejné rodiny s dětmi.

„Zlatá pražská kavárnička“, přišlo dívkám ihned na mysl. „A rovněž ona neútulná dámská toaleta, na níž se mísil odporný puch s dezinfekcí,“ připojily si k tomu.

„Tak uhněte, slečinky!“ vyhrkl na ně po schodech spěšně chvátající, jenž oblečením a zjevem spíše připomínal kriminálníka, co právě utíká z basy, než obyčejného turistu. Marii se udělalo mdlo, jakmile nasála vůni tabáku.

„A hele, kohopak to sem čerti zavedli,“ čekalo nahoře ještě daleko podivnější uvítání, které měla na svědomí zavalitá robustní dáma. „Tohle je od nynějška vaše společná klícka. Tak plavte, nestojím o očumování!“ hnala Annu a Marii kvapem dovnitř.

Zatímco Marie na ženu vystrašeně pohlédla a okamžitě poslechla, Anna byla přeci jen o něco sdílnější. „To kázání si snad můžete nechat od cesty!“ obořila se nerudně na ženu stejně hrubým tónem jako ona na ně.

Jako by se opakovala někdejší vyhrocená situace. Žena z dámských toalet této věkově přibližně odpovídala, ovšem na rozdíl od ní se k odchodu neměla a v kázání o dost přitvrdila.

„Ty si tady na mě nebudeš utrhovat tu svou nevymáchanou hubu, jasný?! Nebo se ti taky klidně může stát, že ji už nikdy nebudeš moct otevřít!“

A rázem došlo i na ono ruční přitáhnutí a výhružný pohled do očí.

„A teď hybaj, děvko!“

A než se Anna nadála, už vrážela do skříně. Pokud by byl onen výrostek z dámských toalet svědkem toho, jak se s Annou momentálně zachází, zajisté by ho to plně uspokojilo.

Ovšem zelenooká blondýnka to nemínila nechat jen tak, ovšem žena byla pohotovější, pokoj zamkla, takže se z něj již nešlo dostat na chodbu. Zato na ní bylo stále rušno, žena tam právě kohosi okřikovala. Dívčí hlas jí jen cosi odfrkl, a až pak halasně bouchly dveře a na chodbě konečně nastal klid, neboť kroky ženy směřovaly pro změnu po schodech dolů. Co to však Anně a Marii bylo platné, když skrze stěny záhy zaslechly nejen nadávky, ale i nefalšovaný pláč. Dvě dívky, co se náhodně sešly v jedné z pražských kaváren, tak začaly pociťovat obavy.

K ránu za delší dobu na obloze konečně vysvitlo sluníčko, pro Western City ale jako by to nic zásadního nesymbolizovalo, v něm totiž na Zemi i nadále panovala pochmurná nálada. Annu s Marií vyhnali ze salonu již kolem páté, a poté hned spěly na plac do nedaleké putyky. A jejich doprovod do ní se vskutku činil. Kromě Gabriely, oné ženy, co měla na starosti ubytovaní, jim po boku kráčeli ještě tři další statní muži. Jako by Anna s Marii měly objednané osobní bodyguardy, to ale byla mýlka, neboť když Marie v chůzi náhodou zvolnila, jeden z chlapů ji nekompromisně popohnal. Anna se nerozhodla zasahovat, věděla, že by tím Marii i sobě přitížila. Zároveň se obě modlily, aby nebylo nic pravdy na tom, k čemu shodně dospěly po vyslechnutí některých hovorů ze sousedních pokojů.

Ty nejhorší obavy se bohužel naplnily den následující, tedy dvacátého pátého června. Marie zrovna scházela dolů po schodech pro něco do sklepa, když v tom…

„…ách, jóóó… to je vono!“

Ten vzdychající hlas náležel Sáře. Pod její těžkotonážní postavou se prohýbala jedna celá kuchyňská linka, na čemž měl podíl i Hans, neboť se na ní oba právě oddávali slastným hrátkám.

Marie se neslyšně schovala za dveře a namáhavě dýchala.

Tep se jí zrychlil. Do kuchyně z druhé strany právě vstoupily další dvě známé tváře. Patrně neočekávaně, neboť Hans a Sára se zatvářili velice popudlivě. Marie měla jasno v jedné věci: od téhle dvojice se nyní dalo čekat cokoliv. A rázem i druhá věc Marii byla zcela jasná: Western City není žádným městem na způsob divokého západu jak vystřiženého z Mayovek.

„Máme pro vás prvotřídní zboží heroinu, na kterém jsme se spolu včera domlouvali.“

„To jste se ksakru nejdřív aspoň nemohli ohlásit?“ vybuchl vzteky Hans a rychle si začal natahovat kalhoty. Také Sára nasadila ublížený výraz a navlékala se do podprsenky.

„Ale no tak, šerife, klídek. Tohle techtle mechtle tu beztak dělá nejedna rajda z toho vašeho salónu krásy,“ vyjádřil se poměrně odvážně muž. Po boku mu věrně opět stál onen dvěstěkilový černoch a zubil se. Byla to ta samá dvojice, co tak precizně vypeskovala dvojici bratrů.

Marie v rámci vlastního klidu doufala, že to Hans přejde, jak se říká, mávnutím ruky a těm narážkám se pouze zasměje, což on také udělal, ovšem učinil tak velice krátce. Hned nato nečekaně zazněl výstřel a statný černoch zavrávoral, zaúpěl a odporoučel se k zemi, to jak ho kulky z koltů zasáhly do pravého kolena.

Hans, svým odznakem ve Western City představující zákon, ovšem nelenil, nebral ohled na svíjejícího se černocha na zemi a okamžitě si k sobě přitiskl jeho šéfa a začal mu do obličeje trousit poznámky o jeho snobské vlezlosti a taky ho nutil zopakovat, kdo že tohle město ve skutečnosti řídí, načež to doprovodil spoustou sprostých nadávek.

A to už na Marii bylo příliš, tác jí vypadl z ruky a ona se urychleně hnala ke schodům. Poslední, co vzdáleně zaslechla, bylo, jak Hans černocha ponouká, aby se odbelhal za Gabrielou, pokud na to ještě vůbec má sílu, která, pokud bude alespoň v trochu dobré náladě, mu kulky možná vyjme a ránu zašije, a že se obchodovat bude až kolem jedenácté večer.

„Tak takhle to tedy je, oni tu nekšeftují jen s holkami, ale i s drogami,“ poznamenala Anna pozdě v noci, co se s Marií naprosto unavené dokodrcaly na ubytovnu.

„Co ale budeme dělat?“ hlesla Marie ustaraně.

„Musíme odtud neprodleně prchnout!“

Takhle si navzájem šeptaly, neboť dobře věděly, že stěny ubytovny mají uši.

Dvacátý šestý červen, tedy třetí plný den, který dívky ve Western City trávily, nebyl o nic příjemnější než ty dva předchozí. Jako by snad Sára tušila, že to byla právě Marie, kdo okouněl dole ve sklepě a stal se svědkem tajného hovoru i následného nečekaného incidentu.

„Koukej to z tý pytloviny pořádně setřít, nebo ti v tom properu tu tvou vlezlou hubu!“

„Ano, paní Sáro.“

A tak se Marie již potřetí pustila do odstraňování zvratků z vycpaného jelena, kterými ho ohodil jeden přičinlivý štamgasta. Když Marie se špinavým hadrem v ruce ke zvířeti takto potřetí vzhlížela, rozhodně si jeho autoportrét ve výsledné fázi představovala úplně jinak. Spatřovala jelena zcela zdravého s početnou rodinkou stojící mu po boku. Marii se oči náhle zalily slzami. Jenže zavolat rodičům nešlo. Zabavení mobilních telefonů bylo totiž tím úplně prvním, o co se Hans při prvotní schůzce s Annou a Marií ve své přijímací kanceláři postaral, s původním odůvodněním, že se přece nacházejí v lokacích evokujících divoký západ, a jak že by to pak vypadalo hloupě, kdyby se personál, jenž má Western City prezentovat navenek, po něm promenádoval s moderními vymoženostmi. Jak ale Anna s Marií v krátkosti nato zjistily, šlo o pouhé taktizování a dělo se tak výhradně proto, aby se ani jedna z nich nemohla dovolat pomoci. A nejen Anna s Marií, i ostatní dívky, co ve Western City byly vězněny!

Marii teď rovněž nebylo po chuti opilcovo falešné prozpěvování a tuze záviděla Anně, jak se dokázala vypořádat s tamtím hned ten první den, co v téhle putyce spolu obsluhovaly. Marie si na něco takového ovšem netroufala, i když jí to skřehotání dost rvalo uši.

K plnohodnotnému rozhovoru mezi Annou a Marií došlo až dvacátého sedmého června kolem třetí hodiny odpolední. To dívky od Hanse obdržely jisté pracovní úlevy a Anně navíc jedna z místních tu držených dívek sama od sebe na konci směny nečekaně nabídla pomoc.

„Jak to tedy bude probíhat?“ začala Marie na Anně vyzvídat, jakmile obě dospěly na pokoj.

„Myslela jsem, že mi ze všeho nejdřív vynadáš,“ opáčila Anna nečekaně trochu jinak.

Marie se místo toho ale zatvářila značně rozpačitě.

„No dobrá, o útěk se pokusíme dnes večer kolem jedenácté,“ přešla Anna pohotově k druhému zamýšlenému bodu rozpravy.

„Ale jak chceš něco takového provést? Vždycky, když se sem vrátíme, nás tu zamknou a na oknech jsou přece ty mříže,“ oponovala Marie. „A dole v salonu to žije dlouho do noci, navíc je zvenčí hlídán. To bychom musely mít neviditelný plášť, nebo umět nepozorovaně prolézat zdí, aby si nás nikdo nevšiml.“

„Znáš Katy? To je ta holka, co na ni řvala Gabriela poté, co se vypořádala s námi dvěma,“ odpovídala Anna s jistou nadějí v hlase. „Tedy hlavně se mnou,“ dodala nevraživě, načež znechuceně pohlédla na skříň.

„Znám ji jen od vidění z té putyky. Ale co vlastně má v plánu?“ nedokázala to Marie pořád jaksi pochopit, načež nejistě vykoukla z okna ven. Opravdu tam kdosi stále přecházel sem a tam a hlavou občas pohodil směrem k oknům salonu.

„Katy mi navrhla tohle. Poslouchej.“

A Anna to Marii ještě šeptavěji začala líčit. Kromě Gabriely a její ztracené klíčenky tam kolovalo i jméno onoho muže připomínajícího prchajícího kriminálníka, s nímž se hned ten první den po příjezdu srazily na schodech, a ten že prý Katy slíbil dnes večer odvoz z tohohle zapadákova imitujícího divoký západ.

„Ale… ale ten chlap, co… co když je to…“

„Jo, možná že je…“

Marie slabě vyjekla.

„…ale on je teď opravdu naší jedinou nadějí na vypadnutí z téhle díry.“

Ona Katy zjevně držela slovo, neboť kolem jedenácté večerní v zámku skutečně zachrastil klíč. Annu s Marií to probudilo, neboť je přeci jen nakonec přemohla únava. Obě se pak i s kufry neslyšně vykradly na chodbu a ihned zamířily ke schodům a po nich kvapem dolů. Zbytečně neotálely, jak to Katy Anně radila.

Anna s Marií opatrně nakoukly ven a pak vyšly. Nikde nikdo, Katy či jejímu novému majiteli se hlídky zřejmě podařilo nějak uplatit, napadlo záhy dívky. A došlo i na její další slova, před salon právě přijížděla limuzína, jak bylo předem smluveno. Jenže…

„Máme to ale překrásný letní večer plný nečekaných shledání.“

V Anně i Marii hrklo. Ten hlas nenáležel Katy, ale osobě mnohem zrádnější a podlejší. Právě vystupovala z auta a mířila k dívkám.

„Tak jen hezky povězte, děvenky, copak vás přimělo vydat se z vašich klícek právě do těchto míst?“ Marii se opět udělalo špatně, jakmile ji cigaretový dým zavál přímo do obličeje.

„Chtěly… chtěly jsme se jen nadýchat čerstvého vzduchu, protože v tom pokoji nahoře ho je poskrovnu…“

„A u té příležitosti na procházku vzaly i kufry, co?“ Hans zanechal veškeré zdvořilostní mluvy a surově Annu chytil za krk.

„Ne, prosím… pane… prosím….“

Hans k Mariině úlevě Annu pustil, to už se k nim ale pomalu odevšad blížily hlídky, přičemž z auta vystoupila další osoba, kterou Anna s Marií nemohly vystát, stejně jako tu, co právě vyšla ze salonu.

„Utéct se vám zachtělo!“ A Hans s potěšeným úšklebkem nasál vůni doutníku a začal si pohazovat klíčenkou, kterou mu právě hodila Gabriela. „Milá Katy vám dala hlášku a vy jste po její nápomocně podané ručce okamžitě skočily, že je to tak?“ A ještě více potměšileji se při tom křenil. „No, nebojte se, děvenky, ta už vám křížit cestu rozhodně nebude. Vlastně k tomu nikdy už ani nebude mít příležitost.“

V Anně i Marii naráz hrklo, co když je Katy v tomhle okamžiku již mrtvá? Obě moc dobře věděly, že by Hans byl schopen vraždy, ostatně Marie se o tom přesvědčila na vlastní oči.

„Katy už je touhle dobou kdesi u francouzských hranic, slečinky, ostatně, její nový majitel je mým starým dobrým přítelem,“ pokračoval Hans. „Ano, to já jsem jí to o té pomoci nakukal, jenže Gabriela žádnou klíčenku neztratila. Na můj osobní příkaz nechala dole odemčeno a postarala se, aby do salonu dnešní večer nepáchla ani noha, o chrastění zámku ve dveřích vaší společné klícky nemluvě.“

Gabriela, opírající se o dveře salonu, se tomu bujaře zasmála.

„Zkrátka jsem se chtěl přesvědčit,“ pokračoval Hans, „zda-li byste opravdu byly schopné vzít odsud roha, a jak se nakonec ukázalo, tak jsem se ve svém úsudku nezmýlil.“ Pak Anně a Marii nevyzpytatelně pohlédl do očí a do obličeje z úst foukl kouř. „Zklamaly jste mě, děvenky, převelice jste mě zklamaly, co jen s vámi dál?“

Anna a Marie se octly v pasti, z níž nebylo úniku. A Hans si to uvědomoval. Pravá ruka mu nebezpečně zajela do míst, kde se mu vyjímal jeden z koltů.

„To už radši obě nastoupíme do toho vašeho heroinového ráje, než abychom se musely svlékat do půl těla v tom pajzlu jen proto, aby ta vaše panička Sáruška měla ještě větší důvod k slintavosti!“ dodala si Anna potřebné kuráže a spustila na Hanse zlobnou, když zmerčila, co nejspíš chce udělat.

Sára, doposud stojící u auta, náhle v obličeji nasadila svůj pověstný vražedný kukuč. Také Gabriela se zatvářila značně popuzeně. Anna si až teď uvědomila, že obě jsou možná sestrami, neboť si byly neskutečně podobné – nejen v obličeji, ale i svou mohutnou postavou. Ovšem Anna už neměla čas přemítat o tom, jak by to asi nakonec bývalo dopadlo, kdyby i té ženě na dámské toaletě v jedné z pražských kaváren po boku věrně asistovalo její dvojče.

„Tak přece nás ta druhá mrcha v kuchyni slyšela!“ zavřeštěla Sára.

Marie se teď k Anně doslova choulila, jak ji přepadal stále větší strach, neboť směrem k nim Sára rázně vykročila od auta.

Anna překvapivě zjišťovala, že jí to tulení nevadí. Možná právě proto, jak se tu s oběma nekale zacházelo, si s Marií byly stále bližší, takže tento její přístup Anna vnímala jako projev stálého přátelství. A ještě jedno a rovněž velice podstatné z něj Anna vypozorovala. Na rozdíl od ní Marie svou rodinu milovala a byla pro ni vším, o čemž ostatně sama podala svědectví, když si v té pražské kavárně rodiče snažila představit jako ty nejzlobnější trestance své jediné neposedné dcery, jenže se děl pravý opak – jako by je Marii právě v těchto dnech Anna nahrazovala.

Sára to dívčí tulení nesla dosti nelibě. Pokud by tedy Anna byla nucena s nějakým něžným pohlavím pelešit, dala by Marii jednoznačně přednost před touto násilnickou a o mnoho let starší ženou.

„Ne, tohle by nikam nevedlo, zlatíčko,“ zarazil Hans Sáru v počínání, a ještě že tak, neboť ta se svou mocnou pazourou patrně chystala sevřít dvě dívčí hrdla naráz. „Myslím, že to není zase tak špatný nápad. Ať se naše slečinky hezky zaučí i v jiné ze zdejších profesí. Rozhodně jim to prospěje.“ A sám Annu nakonec jen jakoby přátelsky plácl přes levou tvář a pak už ji i Marii se svým početným doprovodem hnal i s kufry nahoru do jejich přiděleného pokoje, kde je pak Gabriela zamkla.

Ze dne na den se tak z Anny a Marie staly švadleny. Dvacátého osmého června kolem šesté hodiny ranní nastoupily do velké tovární haly, kde v několika řadách u menších stolů na židlích seděly mladé dívky i starší ženy a šily tam na strojích. Annu a Marii by tato práce zajisté jinak i bavila, kdyby i tady v jednom kuse sem a tam nechodily hlídky jak v nějaké ženské věznici a skrz okno dovnitř hodinu co hodinu nenakukovala Sára, věnující Anně onen úlisný slintavý pohled, zatímco Marii ten nevyzpytatelný vražedný. A ještě jedna dosti závažná věc tu sehrávala svou velice podstatnou roli a samozřejmě že poukazovala na Annina slova o „heroinovém ráji“ – ten patrně „vrcholil“ v navazující rozlehlé místnosti, kam pak ušité oblečení putovalo a do níž ženy již neměly povolený vstup. Co se však rozhodně neměnilo, byly vesměs ztrápené pohledy všech zde u stolu pracujících. I tak Anna s Marií doufaly, že alespoň v těchto prostorách pro sebe najdou trochu toho klidu, avšak i zde nejednou došlo k incidentu. Během polední přestávky jedna žena nestačila zavčas dojíst oběd a protestovala proti odebrání přidělené porce, hlídka na to však nebrala ohled a švihem ženu popoháněla za ostatními, s pohrůžkou, že pokud se to bude opakovat, nebude mít dotyčná nárok už ani ,,na ten kus žvance“. I přes tyto nemilé skutečnosti se Anna Marii, která to všechno prožívala velice intenzivně, snažila povzbudit alespoň nenápadným mrknutím na dálku, neboť ústní kontakt po dobu pracovní směny i pauz nebyl možný.

Už to vypadalo, že tento plný pátý den ve Western City snad Anna s Marií zakončí o dost šťastněji než ty předchozí, to by však Sářiny pudy nesměly překročit povolenou míru únosnosti. Jako velká voda se zčistajasna přihnala do sprch, jejichž stěny byly stejně nevkusně zmalovány jako ty na dámských toaletách nejmenované pražské kavárny, a neomylně si tam šla pro Annu s Marií, přičemž první jmenovanou dle svých slov hodlala okamžitě využít na své pelešivé hrátky, kdežto tu druhou měla v plánu přede všemi na místě zaškrtit. Podle toho, jak to Sára křičela na celé kolo, musela být pod značným vlivem omamných látek.

Anně a Marii se podařilo zavčas ze sprch uniknout a pomohl jim v tom zcela nečekaný úkaz: jakmile obě bezpečně překročily práh nevelké umývárny, celá potemněla a nastala v ní panika. Dívkám se pak sice podařilo dostat i před nádražní halu, která navenek továrnu představovala, jenže hlídky byly v pozoru a jakmile Annu a Marii zmerčily, už zase obě putovaly pod zámek.

Dvacátého devátého června se prozatím Anna s Marií logicky obávaly ze všeho nejvíce, neboť se dalo očekávat, že Sára svůj nezdar nenechá jen tak odšumět. Zkraje rána se však událo něco, co tyto myšlenky dokázalo usměrnit do pozadí. Gabriela přišla pokoj odemknout jako každý jiný den předtím, kupodivu se tentokrát ale neměla k žádnému kázání ani ručnímu naléhání; popravdě vypadala dosti přepadle, jako by snědla něco špatného, takže toho ani nebyla schopna.

„Tak jdeme,“ vyprovodila Annu a Marii z pokoje celkem pokojně.

Marie ranní odchod tentokrát uvnitř sebe neprožívala tak dramaticky. Ještě než k nim Gabriela vpadla, se sama stačila přesvědčit o něčem naprosto neobvyklém. Její probuzení měla na svědomí omamná vůně parfému náležící mamince. Marie ale věděla, že něco takového je naprosto nemožné, vždyť rodiče jsou od Western City na míle daleko, ale bylo tomu skutečně tak. A vysvětlit přítomnost oné vůně, stejně jak se náhle ocitla jedna z rodinných fotografií na zdejším nočním stolku, navíc s přáním štěstí, si Marie prostě nedokázala. Možná že to ale bylo jakési spásné znamení od neznámého dobrodince, napadlo ji, neboť v okamžiku, kdy na vše přišla, se nečekaně rozblikalo osvětlení na pokoji.

Anna na tyto úkazy nebrala ohled do té chvíle, než ona sama cosi obdržela darem. Jednalo se o jakési pastilky. Anna se jich zpočátku bála třeba jen dotknout, domnívala se totiž, že jsou to drogy, které jí zaslal Hans osobně, aby vůči němu, Sáře a Gabriele byla o dost povolnější. Jelikož Annu ale nepřestávalo zmáhat nachlazení a včerejší studená sprcha jí na klidu rozhodně nepřidala, nakonec se vůni pastilek podvolila a spořádala jich hned několik najednou, k čemuž ostatně vybízelo psaníčko s přáním pevného zdraví. Osvětlení pokoje se tak činilo podruhé.

Co to vlastně mělo symbolizovat? Kdo to k nim vlastně takto promlouval? Komu na nich vlastně vůbec záleželo? Tyto otázky si Anna s Marií kladly takřka po celou dobu, kterou trávily v hale (vodítkem se pro ně stávaly pouze růže, jenž psaníčka zdobily). Ovšem i tady se osvětlení, když ho navečer uvedli do chodu, několikrát vyznamenalo. Marie sama měla pocit, jako by ho snad i řídila, to když rukou nenápadně sjela k pravé kapse kalhot, kde fotografii s rodiči ukrývala. Zase se jí vybavila ona pražská kavárna, jejíž název si nestačila zapamatovat; jakožto světla aut a blikot semaforů, co se míhaly za jejími okny. I Anně se viditelně ulevilo, z jejího výrazu v obličeji a matného úsměvu na tváři to Marie dokázala jasně vyčíst. Ony pastilky tedy zabraly. Jako by je Anně sama nenápadně podstrčila Marie coby náhražku za to nepovedené ruční kurýrování, i když tomu tak nebylo.

Odpověď na vše zřejmě měl přinést poslední den před prázdninami, tedy třicátý červen. Tentokrát dívky probudil hlasitý lomoz – to z oken vypadly mříže a jejich skelní výplň navíc poctil dosti záhadný nápis:

JIŽ BRZY SE SHLEDÁME V OBJETÍ LÁSKY, PŘÁTELSTVÍ A POROZUMĚNÍ

Krátce poté, co si toto Anna s Marií přečetly, nápis zase zmizel, ovšem kdesi dole to pořád žilo, ne však tím obvyklým ruchem příznačným pro náruživě se bavící štamgasty, nýbrž panikou. A nejinak tomu bylo i na venkovním prostranství.

„Co se to tam děje?“ přemítala nahlas Anna, když okno vůbec poprvé otevřela a vykoukla z něj ven, ovšem ničeho kloudného se nemohla dobrat, neboť se jen dalo spatřit, jak tam hlídky zmatečně pobíhají a cosi nesrozumitelného na sebe pokřikují. „Kdyby se tak dalo dostat dolů, to bychom se pak dozvěděly víc. Jenže odtud to půjde dost těžko.“

Marie ani nestačila říct svou vlastní poznámku, když ve dveřích zčistajasna zachrastil zámek. První reakcí samozřejmě bylo, že si pro ně jde Gabriela, když se ale žádný vpád nekonal a hned nato osvětlení na pokoji začalo obdobně nepravidelně probleskovat, pochopily dívky, že to opět má všechno na svědomí onen neznámý dobrodinec.

Dveře pokoje se opravdu daly normálně otevřít a na chodbě nepostávala žádná Gabriela. Dole v salonu sice byla hlava na hlavě a panoval tam značný rozruch, Anně a Marii však nikdo nevěnoval pozornost, takže se mohly dostat nepozorovaně ven.

A pak to náhle spatřily. To, co všechny kolem přivádělo do rozpaků, byl požár. A ne pouze jeden, v plamenech se ocitly dva objekty. K úžasu dívek právě ty, v nichž pracovaly. Z vlakového nádraží a putyky šlehaly obrovité plameny.

„A co podnikneme dál? Tam se mi jít rozhodně nechce.“

Marie pohlédla jinam. Dle vlastního úsudku se určitě nemýlila. Tohle nyní byla cesta, jíž se s Annou měly ubírat. A na jejím konci na ně pravděpodobně čekal právě ten, kdo stvořit onen nápis na okně.

„A seš si tím vážně jistá? Na sto procent jistá, Marie? Protože jinak…“

„Ano, Anno, jsem,“ stála si Marie za svým rozhodnutím a nespouštěla z pouličních luceren oči. Jedna z nich, ta nejblíže k dívkám, právě zablikala nejintenzivněji a Marie okamžitě pochopila, co se jí a Anně „snaží říct“.

„No páni, jako bys ty zázraky vážně řídila ty sama,“ žasla dál Anna. Dole pod lucernou se daly spatřit dva černé pláště s logem růže. To už se nedělo jen tak samo od sebe, shodly se obě, tohle už kdosi dopředu plánoval. A protože lucerna vlivem přerušovaného blikotu náhle vybuchla, dívky už neváhaly ani vteřinu, přehodily přes sebe pláště a spěchaly ve směru nepravidelného probleskování oněch dalších.

Bylo to vůbec možné? Anny a Marie si skutečně nikdo nevšímal a lucerny jim dál ukazovaly cestu. Neskutečné, jedna z místních rarit, co dozajista od nepaměti byla součástí Western City, jim nyní nabízela pomocnou ruku.

A pak náhle…

„Stát! Co vy dva jste zač?!“

Ten hlas dívky za tento den prozatím vyděsil ze všeho nejvíc.

„Tak co jste ksakru zač?!“

Anna s Marií váhaly, zda-li se otočit či ne a pláště ze sebe shodit.

„Koukejte se hned otočit a tu maškaru ze sebe shoďte! Chci vám oběma vidět do těch vašich ksichtů!“ učinil za ně rozhodnutí nazlobený mužský hlas.

Anna s Marií věděly, že nemají na výběr, co kdyby to protentokrát nebyla jedna ale rovnou obě ruce naráz, co bleskurychle sjedou tam dolů k opasku.

Hans nasadil úlisný ztrápený pohled. „Zase vy dvě?! Jak je krucinál možný, že tu zas volně couráte?!“ vyštěkl pohoršeně.

Anna s Marií však mlčely.

„TAK MI SAKRA ODPOVĚZTE!“

„Dala bych si meloun,“ šokovala ho Anna vzápětí touto hláškou.

„COŽE?!“

Anna si teď ale nevymýšlela, skutečně jí toto přišlo náhle na mysl. Možná na to měly vliv právě ony pastilky, jejichž příchuť stále cítila na jazyku, a také někdejší příkladná slintavost Sáry, Hansovy monogamní přítelkyně, na níž z úst jejího partnera zanedlouho přišla řeč.

„Tohle všechno je určitě vaše práce, děvčátka, že jo? Chtěly jste se mi kompletně pomstít za mou pohostinnost v mém vlastním městě!“

„O čem to teď žvaníte? My vám tu nic rozhodně neprovedly!“ odvážila se Anna statečně oponovat.

„Nedělej ze mě blbce, ty jedna děvko!“ zahřímal Hans. „Ty i ta druhá mrcha moc dobře víte, o čem teď mluvím!“ V očích se mu nebezpečně zablesklo. „Podařilo se vám otrávit Sáru a hned nato i Gabrielu, ovšem na mě jste si, zlatíčka, už přímo netroufly, co?! A tak jste se mi alespoň předvedly coby žhářky!“

„Jste sjetej stejně jako ta vaše nanicovatá panička, tohle naše práce v žádném případě teda nebyla!“ oplácela Anna Hansovi stejnou měrou.

Marie mezitím zaregistrovala přítomnost čehosi zvláštního, co se tu nečekaně neslyšně zjevilo za Hansovými zády. Jednalo se o limuzínu, avšak zcela jinou, neboť tuto celou zdobily květiny. Jako by do Western City zavítali hippies.

A pak jako by se s dívkami zatočil celý svět a ony již nevnímaly, že jsou jeho součástí.