Kapitola 2 – V bludišti úvah, polemik, spekulací a intrik

Ačkoliv planeta jménem Aurelie na první pohled poukazovala na učiněný ráj, i zde čas od času docházelo ke sporům. Tento den bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak se dva pánové přou ohledně názoru, zda-li do větší krásy vykvétá palma či naopak modřín. A když se ani jeden z nich nedokázal dobrat rozřešení, neboť každý z pánů zastával své vlastní stanovisko, byli povoláni k rozsudku někteří další obyvatelé této překrásné planety plné průzračných pláží a malebných jezer, kde se představivosti meze nekladly. Leč ani poté vítěz nevešel ve známost, neboť z třiceti lidiček se polovina přiklonila na stranu obdivovatele palem, kdežto ona druhá k uctívači modřínů.

A tu se na místě sporu náhle zjevila žena s přívětivou tváří anděla a pravila: „Prosím, zanechte onoho vzájemného hašteření, beztak by nebylo možné určit jednoho konkrétního vítěze, neboť jimi jste vy sami.

Muži ženu poslechli a přestali se přít o to, kdo z nich má pravdu.

Ta stojí na obou stranách, každý člověk si totiž automaticky volí to, co pro sebe považuje za krásné a jeho názor se mu nesmí brát,“ vzala si opět slovo ona spanilá víla a všechny následně ponoukala, aby ji následovali k jednomu z jezer, které by nejeden pozemšťan právem považoval za moře, neboť se z něj zčistajasna vynořily dvě ploutve, z nichž ta nalevo náležela žralokovi a ta napravo delfínovi. Zatímco žralok z vody vystrčil svou obří tlamu a vycenil ostří, delfín předvedl několik piruet a povzbudivě zapištěl. Pohled na oba dva členy vodní říše však nebyl nijak zvlášť dramatický, žralok ani delfín neměly v úmyslu jeden druhému ublížit, ani spolu nehodlaly soupeřit o to, kdo z nich ve vodních hlubinách obstojí lépe. Naopak těm všem pozorovatelům z lidské říše názorně předvedli, jak spolu dokáží žít ve vzájemné harmonii, to když žena s tváří anděla oba aktéry sporu vyzvala, aby s nimi „okusili“ vlny moře.

Každý z pánů se chytl za jednu z ploutví a projížďka po mořských vlnách mohla začít. Pro oba to doposud na planetě jménem Aurelie byl jeden z nejúchvatnějších zážitků. Jak se říká, za vším zlým se vždy najde špetka toho dobrého.

Na planetě jménem Zem tomu ovšem mnohdy bývá zcela naopak, zde spory jen tak neutichají a dobře míněná rada může být chápána jako výhradně ta zlá, jak dokládá jeden z následujících hovorů.

Florida. Co tě na ní tak láká, Alfonsi?“ utrhl se příchozí na svého bratra, jakmile vešel do pokoje a zpozoroval na zemi kufr a kolem něj poházené oblečení.

Ty to moc dobře víš, Bedřichu. A nehraj to na mě, ty tvoje kukuče já moc dobře znám,“ nenechal si to Alfons líbit a sám k příchozímu nerudně vzhlédl.

Jako by ti naše česká krajina byla přítěží, vždyť je tu tolik krásných míst, které stojí za to vidět.“

Zapálený vlastenec se v tobě opět nezapřel, bratříčku, jenže já sám už mám téhle naší české hroudy po krk. Potřebuji odtud co nejrychleji zmizet a ,okusit‘ kouzlo jiných končin, právě těch přímořských, které ale tobě nic neříkají, víš?“

Okusit?“ Bedřich to zopakoval s notnou dávkou opovržení. „Víš, co ti tohle ,okusit‘ minule způsobilo trablů?“ dal se z této jeho dodatečné výpovědi jasně vypozorovat i strach.

Bylo to jen škrábnutí,“ mávl lenivě rukou Alfons a protože se Bedřich nadechoval k novým protestům, rychle dodal: „Tentokrát mne bude jistit mnohem pevnější klec, to se spolehni.“

Bedřich najednou nedokázal odpovědět, v ústech jako by mu úplně vyschlo. Již nebyl schopen kloudného slova. Teď to zase byl on, Bedřich, kdo mávl rukou, avšak značně rozmrzele. Otočil se pak na patě a vyšel z pokoje celý nesvůj, neboť věděl, že tento spor definitivně prohrál. A když se navečer vrátil nazpět domů, již Alfonse nespatřil.

Bedřich se o bratra začal strachovat. Oprávněně. Za pouhý týden po jeho odjezdu se k němu donesla tuze nemilá zpráva, jež ho hluboce zasáhla. Alfons zmizel na otevřeném moři, našla se jen jeho pronajatá loď. Nemohlo být pochyb o tom, že si ho vlny odnesly a s nimi i jeden z nejobávanějších predátorů s neobyčejně pevným stiskem čelistí.

Daleko od pevniny na vodní hladině v kaluži krve, dlouhé jak jedna menší naftová skvrna, se bezvládně zmítal člověk odsouzený na smrt. Přítomnost žraloka tomu tak chtěla. Již to nešlo vzíti zpět. Muž se alespoň pokoušel pohybovat rty a mluvit. Šlo to dost ztěžka.

Bed… Bedři… Bedřichu, pro… pros… prosí… prosím… o… odpu… odpus… odpusť…m … mi… mo… mou… ne…“

Nerozvážnost.“

To již za Alfonse dořekl kdosi jiný, jakási žena připomínající vílu s hlasem anděla, co k němu právě připlula v malé pramičce. Doprovázela ji skupinka delfínů.

Tvůj bratr Bedřich již přijal mou nabídku po ukončení bytí na této planetě usadit se natrvalo na té mé, nesoucí jméno Aurelie. Tam již nikomu žádná velká příkoří ani muka nehrozí. Stačí jen uvést vlastní jméno na tuto listinu a má planeta bude náležet i tobě,“ oznámila Alfonsovi žena připomínající vílu a jemně mu rukou začala přejíždět po znetvořeném těle. I tak ale Alfonsovi něco takového, jako byl podpis, činilo značné potíže. I když bolest viditelně polevovala, to jak se ho žena láskyplně dotýkala, stěží dokázal pohnout byť jen palcem. Cítil se tak sláb.

To nevadí, zbytečně se nenamáhej, Alfonsi. Bedřich již tak učinil i za tebe, čímž ti tvůj neuvážený čin na dálku odpustil. Mám ti od něj vyřídit, že se na mé Aurelii bude těšit na společné shledání.“

A pak Alfons ze svého těla vystoupil a jako znovuzrozený nastoupil do pramičky. Žena neklamala, Alfonse skutečně za nějaký ten čas na její planetě poctil svou stálou přízní jeho bratr.

Oním Bedřichem tedy nebyl nikdo jiný něž onen milovník modřínů, kdežto jeho bratrem Alfonsem ctitel palem.

Také Anna s Marií měly pocit, jako by se po svém procitnutí ocitly na jakési cizí planetě. Vše kolem halila mlha, takže se jen obtížně dalo identifikovat ono matně viditelné. Těžko tedy říci, zda třeba šlo o střechy domů či přímo o domy celistvé jako takové, každopádně v popředí těchto výjevů se cosi začalo pohybovat a směřovat směrem k dívkám.

Trvalo ještě dobrých pět minut, než se Anna s Marií dobraly pravdy. Ke svému překvapení se pravděpodobně nenacházely v Nebi, ale zase na planetě Zemi. Z oné příchozí se totiž vyklubala zcela obyčejná žena.

To je Nebe?“ bylo ale přeci jen to úplně první, co Anna vyslovila.

Nikoliv. Zem,“ odvětila přívětivě žena.

Zatímco Anna dál na oné neznámé visela očima, Marie těma svýma v úžasu spočinula na zarámovaném portrétu, ne však jen tak ledajakém. A nebylo to dáno pouze tím, že portrét navenek budil dojem, jako by ho utvářel sám mráz, neboť když se Marie rozhlédla po místnosti, spatřila, jak se stěny a na nich vyobrazené graffitové portréty pohybují sem a tam. Něco takového ve svém životě ještě neměla možnost nikdy zhlédnout. Marie tomu nemohla uvěřit, snad ještě spala a tohle byla prostě jen další část tohoto prazvláštního snu. Avšak na pouhé snění to vše kolem zdálo se být až příliš živé.

Opravdu ještě spím, vážně se mi tohle všechno jen zdá?“ ptala se takto neznámé blondýnky.

Žena, jíž na rtech stále zářil andělský úsměv, Mariinu vnitřní domněnku vyvracela takto: „Ne, nesníš, Maruško, tohle všechno, co tu kolem sebe nyní vidíš, je žhavá současnost. Žhavá pozemská současnost.“

Nebyla to teď už jen Marie, kdo se všemu podivoval. Anniny oči záhy zaregistrovaly stůl, kde bylo přichystané pohoštění. Co tam zejména vzbudilo Anninu velkou pozornost, bylo několik druhů melounů. A Anně hned cosi došlo. Náhle celá strnula, když si vzpomněla, komu o nich nedávno básnila.

Kde to vlastně jsme?“ přišla z jejích úst na řadu zcela logická otázka. Po ní zpozorněla i Marie a od vlastního autoportrétu odvrátila oči.

Ve městě s velmi neobvyklým názvem, jenž by ale místní nevyměnili za žádný jiný na světě,“ odvětila žena tajemně.

Pořád jsme tedy ve… Western City?“ odvážila se to přeci jen nahlas vyslovit Anna.

Nikoliv, Anno, ty i Marie se momentálně nacházíte v Katalné Mochně, v jednom úchvatném městě ležícím ve středních Čechách.“

Annu i Marii tato odpověď shodně zaskočila. Nepřeslechly se náhodou?

Slyšely jste z mých úst správně. Ostatně se o tom obě zanedlouho samy přesvědčíte na vlastní oči, pokud se tedy rozhodnete pro menší procházku městem a projdete se i po zdejším okolí,“ pokračovala v poklidném řečnění dál žena, načež se nepřestávala usmívat.

Ale jak jsme se proboha z toho zapadákova, imitujícího divoký západ, dostaly až sem?“ nešlo Anně stále na rozum.

Na to již bohužel nedokáži podat kloudnou odpověď, pouze je mi známo, že vás z místa nehody převezli sem k nám…“

Z místa nehody?“ Anna byla rázem na nohou a až teď pocítila pevnou zem pod nohama. Kdosi ji a Marii umístil na palandu, na níž zřejmě notnou dobu i klimbaly.

Co se jim to vlastně přihodilo? A jaké jméno vlastně nese jejich současná hostitelka? Anna ani Marie ho doposud neměly čest slyšet, zato žena je znala. To bylo více než podezřelé.

Ano, nehody,“ zopakovala neměně rozvážně žena.

Zatímco Marie dávala nové pochybnosti najevo již výhradně mlčky, Anna se vyptávala statečně dál: „Odkud vlastně znáte naše jména? A co to bylo za tu údajnou nehodu, co se nám podle vás přihodila? To je snad… nějaký žert, že ano?“

Rozhodně nežertuji,“ reagovala pohotově vlídně žena a pokračovala: „To, že se obě momentálně nacházíte v tomto domě poblíž malebných rozlehlých jezer ve středních Čechách nedaleko Poděbrad, kde kdysi vládl král Jiří, samozřejmě má svá právoplatná opodstatnění.“

Opodstatnění?“ Anně to pořád nedávalo kloudný smysl. A ještě se s Marií nedovtípily, kdo že ženě o nich pověděl. Obě dívky navíc na sobě náhle zpozorovaly oblečení, které jim vůbec nic neříkalo: modrá trička s labutěmi. Co tohle mělo znamenat? Anně to nejspíš docházelo.

Tak odkud tedy znáte naše jména? Řekl vám je snad přímo Hans, nebo některý jiný z jeho poskoků?“ vyzvídala neúprosně dál, neboť Marie se k tomu už jaksi neměla. Anna však věděla, že nesmí v mluvě polevit. Otázek přibývalo a prostě je nešlo ignorovat. Ne, to prostě nešlo! Neboť co když je tato osoba, co se tu oběma momentálně prezentuje jako nová hostitelka, jen Hansovou další nastrčenou figurkou v jeho hře s vybranými oběťmi? Anně se náhle vybavilo, jak to na ni a na Marii nahrál s Katy, a pokud tahle zvláštní trička a umístění dívek na palandu byla pouhá předehra k jeho nové zvrhlé hře, nepochybně se mu v ní začalo dařit.

S žádným Hansem se osobně neznám, jen jsem zaznamenala, jak jste ho obě nesčetněkrát vyvolávaly ze spaní.“ A protože Anna po tomto výroku nasadila ten nejvýmluvnější kukuč, žena rychle dodala: „Taktéž se to mělo s vašimi křestními jmény. Ostatně nejde o nic neobvyklého, neboť když se člověk nachází v bezvědomí a pak postupně přichází k sobě, jeho mysl krátce nato mohou zaměstnávat vzpomínky na události, jenž se udály krátce před danou osudovou nehodou.“

Nehodou? Jakou nehodou?!“ zopakovala již o dost výbojněji Anna. Zase tu totiž zaznělo slovo, pod nímž si ona ani Marie stále nedokázaly nic kloudného vybavit. „A jakého druhu byla ta nehoda?“

Ženu to naléhání nevyvedlo z míry, na rozdíl od Anny na sobě v chování nedávala znát byť jen nepatrnou změnu značící pohoršení. I nadále se na jejích rtech skvěl andělský úsměv a přívětivě odvětila: „Ve vašem případě se jednalo o silniční neštěstí. Řidiče autobusu nejspíš za volantem přepadl mikrospánek a pak už se nárazu do svodidel prostě nedalo zabránit. A vy jste pak ztratily vědomí.“

Anna s Marií si vyměnily šokované pohledy.

Já a Marie že jsme se staly obětí… silniční nehody? A… a ztratily vědomí?“ Anně něco takového prostě nešlo na rozum. Stále byla skálopevně přesvědčena o tom, že obě do Western City nakonec dorazily zcela v pořádku.

Jak už jsem prve zmínila,“ neztrácela žena nic z osobní hlasové noblesy, „ nehody v člověku po procitnutí formulují rozmanité vzpomínkové vize, tedy rovněž i takové, o nichž dotyčný jen tak předtím přemítal…“

Ne, ne, ne,“ protestovala ihned Anna, „žádné vzpomínkové vize, já… já a Marie jsme ve Western City skutečně byly! Dokonce nás tam držely jako rukojmí!“ A to jí cosi připomnělo. „Podívejte, tady mám důkaz,“ ukázala na podlitiny na svém krku.“ Vidíte, nelžu vám,“ přisvědčila, když si od ženy vyžádala zrcátko (ta jí ho ostatně sama bez protestů ochotně podala) a na daném místě je skutečně zaznamenala.

Rozumím ti, Anno,“ zdálo se, že žena její nevyvratitelný argument konečně vezme v potaz, „a když ještě dodatečně obě požádáme Marii, aby si vyhrnula rukávy a ukázala nám ruce, pravděpodobně na nich spatříme nepřeberné množství mozolů a odřenin.“

Žena to však nevyslovila posměšně, stále si hlídala svůj vytříbený medový hlas a v jeho neměnné režii o toto Marii vlídně následně požádala.

Vidíte, mám pravdu já a ne vy!“ podotkla významně Anna, jakmile na Mariiných rukách spatřila to, co očekávala, načež z jejího hlasu bylo i nadále znát, že ženě příliš nedůvěřuje.

Jak jsem již prve přednesla, dopravní nehody nezůstávají bez následků.“

NE!“ Po tomto výroku se už Anna definitivně vzbouřila, jenže svou výbojností si příliš nepomohla, neboť se nohou bouchla o stůl, na němž bylo přichystáno ono pohoštění. A právě nový pohled na několik druhů melounů v Anně vzbudil nová podezření. Stolek s pohoštěním se totiž nacházel u té části palandy, na níž předtím přebývala, namísto nočního stolku, kdežto autoportrét byl umístěn na druhé straně na židli u Marie. Pokud by tedy obě dívky otevřely oči, jedno z toho by jim do nich okamžitě padlo. A tak se i stalo! Kdosi si tu tedy pohrával s Anninou a Mariinou psychikou a znal mnoho věcí ze soukromí obou dívek. A Anně se prostě nechtělo věřit tomu, že to vše způsobilo pouhé mluvení ze spaní a jakási pochybovačná nehoda.

Klidně se k tomu stolu usaďte a poslužte si, co hrdlo ráčí,“ vybídla obě dívky mile žena, jako by Annino podráždění vůbec nezaznamenala, i když opak byl zřejmě pravdou, a sama pohotově zasedla na jednu ze židlí a ze stolního menu si nabídla vanilkový rohlíček. „Alexandra Janová je peče s neskrývanou láskou a potěšením a podle toho také její cukroví výtečně chutná. Co na tom, že tímto dnem propukly letní prázdniny, které nejeden student zajisté přivítal s velkými fanfárami, dobré pochutiny k létu zkrátka neodmyslitelně patří a nevadí, že se v tomto případě jedná o ty výhradně vánoční.“

To na Annu už bylo opravdu přespříliš. Zatímco žena si právě z konvice nalévala do hrnku čaj a Marie dál mlčky posedávala na palandě a nanovo si prohlížela svůj neobvyklý autoportrét, vydala se Anna kvapem ke dveřím a ještě než se je rozhodla najisto otevřít, sehnula se pro deštník, který o ně byl opřený – to pro případ, že by za nimi číhali Hans, Sára nebo Gabriela, a až pak vzala za kliku.

To, co Anna následně spatřila, jí málem vyrazilo dech. Po domech imitujících divoký západ nikde nebylo sebemenší památky. Jako by přišla potopa a všechny je pohltila. Místo obytných staveb Anna před sebou totiž spatřila rozlehlé jezero, které z této strany obepínaly písečné pláže, kdežto z té protější zase pro změnu les. Uprostřed jezera se pak rozprostíral jeden menší ostrůvek. Sluneční paprsky byly tak intenzivní, že Annu nejednou přiměly zakrýt si oči rukou. Jako by to snad byl pouhý obrázek na pohlednici, namlouvala si, a ne živá skutečnost.

Podobné údivy se záhy konaly i u Marie, kterou za Annou doprovodila ona žena.

Vidíte, neoklamávala jsem vaše smysly,“ poznamenala žena nevtíravě. „A navíc nám konečně vysvitlo sluníčko. Lepší začátek prázdnin si nelze přát.“

Jakmile toto Anna zaslechla, odpoutala od okolní krajiny pozornost a znovu si ženu podezřívavě zaměřila. I když jí ani Marii očividně neměla v úmyslu fyzicky ublížit, i přesto se Anně na ní něco pořád nezdálo.

Co kdybychom se posadily ke stolu a trochu se posilnily? O to lépe se nám spolu pak bude rozmlouvat.“

Anna ženu konečně poslechla a s ní a s Marií k němu společně zasedly. Hostitelka dívkám do hrnků nalila čaj a na talíře nandala od všeho trochu. Vedle nejméně pěti druhů melounů a několika plat rozmanitě tvarovaného cukroví výběr mimo jiné skýtal také pecny, oplatky, roládu a vedle čaje tři další druhy moků.

Mátové saté, javorová moldala a ovocný výpal,“ vyjmenovávala žena moky, „a tahle roláda je ve skutečnosti pařížským dortem, na což ostatně poukazuje ona tradiční náplň, jen doplněná o cosi chutného navíc a tím je bylinná směs… Ne, nevstávej, Anno, hezky pěkně v klidu zasedni nazpět a nerušeně pokračuj v jídle, na tohle budete mít s Maruškou dost času potom.“

Anna se naléhání hostitelky nakonec podvolila, ale stejně si neodpustila do rohu dál zahlížet. A ani Marie nebyla výjimkou. Něčemu takovému prostě šlo těžko zabránit.

Mimochodem, mé křestní jméno rovněž zní Anna.“

Oslovená pořádně nestačila ve svých niterných soukromých tezích dořešit, jak se hostitelce podařilo od Hanse získat jejich zavazadla, a už byla vystavena zcela novým spekulacím.

Jedná se o pouhou shodu jmen, nic víc v tom není potřeba hledat.“

Jenže Anna zase zastávala ten neotřesitelný názor, že v tom naopak je zapotřebí hledat potřebné souvislosti. Nešlo tu jen o rádoby pouhou shodu jmen, ale rovněž, a to Anně došlo až nyní, i o podobu jako takovou – tedy až na oči, ty žena měla modré.

Takových dvojnic se shodnými jmény a podobajícími se sobě navzájem po světě zajisté chodí spousta,“ odtušila žena, co se Anně honí hlavou.

To sotva!“

Anna byla rázem zase na nohou a její spěšné kroky samozřejmě nesměřovaly nikam jinam než ke kufrům. Odklopila víko toho svého a po náruživém přehrabování se v něm ke svému nesmírnému překvapení snad nalezla vše, co si tam původně zabalila. Opravdu asi nic nechybělo – mobil, peněženka, oblečení… toto a ostatní tam bylo úhledně srovnáno… dokonce i fotografie Anniny oblíbené hudební skupiny pocházející ze Švédska se zdály být absolutně netknuty. To pro ni teprve byla ta pravá nevysvětlitelná záhada.

Něco ti tam snad chybí?“ To se za Annou ozvala její údajná jmenovkyně.

Ne, právě že nic,“ zamumlala si Anna pro sebe.

Anně to celé vážně přišlo velice podivné, to když se pohroužila do příhodných vzpomínek. Znovu si dokázala živě vybavit, jak Hans z jejího kufru všechno neohrabaně vyndává na stůl a pak některé z věcí okamžitě zabavuje s tím, že nespadají do poetiky divokého západu. Hned nato mobilu vypadává kryt, rozbíjí se zrcátko a co Anna pak obzvlášť nelibě nese… ten hulvát hrající si na šerifa poškozuje i obrázkové portréty Lucky Twice, oné švédské hudební skupiny. Anně tu najednou cosi nesedělo. Ta možnost, že by někdo dodatečně dal, jak se říká, do kupy mobil a zrcátko, se tu ještě nabízela, ale aby si ten někdo navíc dal úmornou práci i s oněmi portréty, to už bylo na pováženou. Něco takového by si opravdu dovolil udělat jen ten, komu by na Anně záleželo.

Vše v pořádku, Anno?“

Ta neodpověděla.

Obě dvě se tedy vrátily nazpět ke stolu, jenže tam vše po kratičké chvilce vypuklo nanovo a to poté, co Annina jmenovkyně začala dívky nutit do pecnů, oplatek a výpalu a do toho ještě začala básnit o Mariině autoportrétu.

Proč tohle všechno pro nás vlastně děláte? A jak se vám mě a Marii vlastně podařilo dostat z Western City? Navíc přímo z Hansových spárů? Tak odpovězte nám už na to konečně!“

Daná slovní obměna po obsahové stránce spočívala pouze v tom, že Anna se své jmenovkyně už neobávala coby potenciální mučednice, ale naopak ji začala považovat za někoho, kdo obstojnými manipulačními schopnostmi dokázal ošálit nevypočitatelného muže v kovbojském, co si rád hrál na šerifa a kouřil u toho doutníky.

Žádného Hanse osobně neznám, a kdyby ano, jen stěží bych vás z jeho spárů uměla dostat.“

Leč neoblomná Anna stále přicházela s novými nevyvratitelnými důkazy, podle kterých ona a Marie předchozí dny skutečně strávily až kdesi u hranic s Německem. Jakmile se totiž zakousla do melounu, znovu jí na mysli vytanul nejen Hansův zlobný kukuč plný nenávisti, ale i to, co mu předcházelo: vypadnutí mříží, za tím ihned následovaly ten prazvláštní nápis na okně a cvaknutí zámku ve dveřích, pak kouř valící se ze dvou venkovních objektů a prapodivné záblesky světel značící cestu a v neposlední řadě konečný propad do temnoty. Ne, tohle všechno určitě nebyly motivy vycházející z minulých životů, ani prachobyčejné snové výjevy.

Ale stejně mám pocit, že jsme tam s Marií byly,“ mínila neustále Anna, upila z hrníčku trošičku výpalu a znovu podezřívavě pohlédla na jmenovkyni.

Jenže žádný Hans tu teď s námi u stolu nesedí.“ A pak Anně její jmenovkyně cosi podala s vysvětlením: „Původně jsem vám to nechtěla ukazovat, ale nejspíš nemám na výběr, že?“

Anna se na příslušnou stranu zahleděla společně s Marií. Byl na ní uveřejněn článek informující o jakémsi neštěstí. I Marie na to vytřeštila oči a ten článek si několikrát po sobě pozorně pročetla.

Jely jste tou trasou i vy?“ zeptala se hostitelka, načež ta otázka spíše směřovala k Anně, neboť Marie se k řečnění zase příliš neměla; slova uveřejněná v článku jí hluboce otřásala.

Anna jen mlčky přikývla, leč stále jí na tom všem cosi vrtalo hlavou. „Pokud tedy k tomu neštěstí došlo, kde se momentálně nacházejí ostatní ranění?“

Ty rozvezli na různá místa po celé republice, vy dvě jste nakonec skončily zde. Víte, co? Dám vám číslo na Alžbětu. Právě ta se zasadila o váš převoz sem k nám, do Katalné Mochny.“

Ale proč?“ nechápala to pořád Anna.

Víte co, hned teď Alžbětě zavolám a domluvím si s ní schůzku. Nyní se všechny tři ale v klidu najíme.“

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means IV. - Město plné názorů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *