Kapitola 3 – Předvídatelné i nepředvídatelné

Muž v uniformě přecházel po své pracovně sem a tam a tvářil se nadmíru spokojeně. Se zaujetím, ba i nevýslovným potěšením, pozoroval smutné zmučené tváře vyjímající se na obrazech. A co ještě tohoto muže v uniformě toužebně dokázalo zahřát u srdce? To když odkudsi zezdola zaslechl žalostný výkřik. Proč se něčemu takovému vlastně podivovat, když světem právě zmítá třetí světová válka? Ta lid rozdělila do dvou skupin: tu první tvořili prospěcháři, tu druhou trpící. Ale jako by se na tento nehostinný svět vměstnal i kdosi třetí. A ten „kdosi“ rozhodně nevypadal jako člověk, nýbrž jako duch či dokonce ďábel sám.

Kdo jsi? Co tu chceš?“

Ignác, onen muž v uniformě, hbitě od jednoho z obrazů odskočil ke stolu, to když se nečekaně otevřely dveře jeho kanceláře a dovnitř vstoupila právě ona tajemně vyhlížející bytost.

Co jsi zač?“

Ignácovi se zničehonic začal chvět hlas. Současně s tím si uvědomil, že je to snad vůbec poprvé, co za válečného stavu pociťuje strach.

Bojíš se mě? Ale ano, bojíš.“

Dotyčné zjevně nevýslovně zaimponovalo, jak mužem v uniformě začínají zmítat obavy, jak i on si konečně plně uvědomuje, že by i jemu mohlo býti ublíženo. A pak náhle bytost bleskurychle změnila vizáž. Z ďábla se stal anděl, jehož celého obklopila omamná záře, nikterak však nepříjemná očím.

Ignácem to tak otřáslo, že se rozplakal. Za válečného obležení se mu doposud ještě nikdy nepřihodilo, aby ronil slzy.

Sám na sobě teď poznáváš, že nejsi kdovíjakým hrdinou. A to s vervou vlastní rozhoduješ o osudu jiných. Navíc nerozvážně.

Ignác se jako ta největší hromádka neštěstí začal krčit v jednom z rohů kanceláře, kam se doslova od stolu odšoural po čtyřech. Doufal v nejhorší. Ta prazvláštní ruka se totiž nebezpečně přibližovala k jeho hrdlu.

Nedošlo však na škrcení, ruka pouze hrdlo jemně ovinula a ta druhá pak muže v uniformě vyzvala, aby ze země povstal a v poklidu tajemnou bytost následoval ven z kanceláře.

To, co Ignác záhy spatřil, mu ihned začalo připadat jako něco naprosto nemyslitelného. A přesto tomu tak bylo! Oči zmučených a do ponižujících póz usazených vězňů o všem vypovídaly do sebemenších detailů více než-li živě. A Ignác, místo aby se tomu jako vždy smál, znovu propukl v hlasitý pláč. On sám se nyní prostřednictvím těch druhých cítil jako ten nejvíce mučený lidský tvor na celém širém světě, světě jménem Zem.

Nikdo po tobě nechce, Ignáci, abys odteď až do konce svého života přijímal roli nešťastníka. Právě tobě bych ráda poskytla šanci na změnu. Pokud tedy mou nabídku dobrosrdečně přijmeš.“

Atmosféra se začala pozvolna proměňovat. Gilotina své ostří pozastavila v polovině a jakoby sama svou oběť vyzvala, aby opustila její služby popravčího. Rodina, která již nedoufala v šťastné shledání, k němu najednou za celou dobu vězeňských praktik měla nejblíže, neboť všechny mříže jako na povel povolily a pak již bylo snadné rozeběhnouti se a spočinouti ve vzájemném obětí. A muž, u něhož se zdálo, že snad nadobro skonal v náručí své životní partnerky, přeci jen nakonec znovu procitl ze smrtelného spánku, usmál se na svou choť a následně ji oslovil. Ta radost se vůbec slovy nedala popsat.

Toto a ještě mnoho více Ignác kolem sebe náhle spatřoval. Jako by přetěžké otěže válečných žalářů dočista opadly a zdejší prostory začaly připomínat jedno velké shledání na narozeninách oslavenců. Ano, jako by se právě všichni znovu narodili! A Ignác? Ten najednou už nechtěl druhým ubližovat, naopak se hodlal stát neodmyslitelnou součástí všech těch nových životů. Jenže měl on na něco takového vůbec právo? Mezi všemi těmi lidmi si tu stále připadal cizí, doslova jako vetřelec, jako někdo, kdo této nové společnosti není hoden.

Jak už jsem předeslala, i ty můžeš být součástí tohoto lidu a zbytek života prožít důstojně. Pokud o tuto mou nabídku stále stojíš, stvrď mi ji prosím stiskem této své pravé ruky a já tě za odměnu dál povedu na cestě ke štěstí, tak jak tu teď před tebou postávám – jako anděl a nikoliv jako příchozí ďábel. Přijímáš tedy?“

Ano, přijímám,“ odvětil Ignác, načež učinil, oč ho bytost požádala.

Třetí světová válka neskončila ze dne na den, trvala další dva roky, neboť ani jeden uskutečněný zázrak nedokázal jen tak zlomit jedno velké mocné zlo. Ale Ignác měl sílu vytrvat, vzepřel se tomu zlu, nechal se dál vést tou tajemnou bytostí a nakonec slavil na straně vítězů, zatímco jeho někdejší kolegové v uniformách se zpovídali soudům za své prohřešky. A to jen proto, že se dál nechávali slepě unášet vírou nesmyslného válečného zla a dál tak nabízeli ruku ďáblu.



Anna s Marií naštěstí nemusely čelit žádným válečným sporům, neboť se i nadále nacházely ve středních Čechách, kde po konfliktu obřích rozměrů již delší dobu nebylo sebemenších památek. A význam jisté tajemné v jejich současné přítomnosti? Za tu stále považovaly Anninu jmenovkyni, co se dívek ujala. A ta dál přijímala roli spásného anděla, zatímco druhou svou stránku lidské mysli, tedy ďábla, v sobě nechávala odpočívat – pokud přímo v ní tedy byl onen ďábel skryt.

Podezřívavá Anna se však i přes snaživou náklonnost středočeské hostitelky snažila dostát svých slov ohledně údajné nehody, co ji a Marii zavedla do města s velmi výřečným názvem. A hostitelka se jejímu záměru nikterak nebránila a ochotně za tím účelem přizvala i onu známou. Celé setkání probíhalo na velmi impozantním místě, v prostranství parku, známého pod názvem LETOMONSKÝ, přímo u jedné z místních rarit: zpívající fontány.

A pak již následovala oddychová procházka parkovní kolonádou a zase to byla průvodkyně Anna, kdo se toho ochotně ujal. Jak se druhá Anna a Marie ihned přesvědčily, onen prazvláštní dům na samotě u břehů jednoho z jezer, v němž procitly, nebyl jediným tajemným počinem města jménem Katalná Mochna. Doslova celá kolonádní promenáda ožívala v duchu tajemna, jak o tom ostatně již samy podávaly svědectví názvy zdejších obchůdků a krámků, jimž zejména vévodila TAVARESKA. Ano, právě ta měla skýtat mnohé z toho, s nímž většina smrtelníků doposud přišla do styku pouze na stránkách knih. Jenže nyní jako by se ty knihy samy od sebe rozevřely a něco ze svého obsahu vypustily i na zemský povrch – pro potěšení všech těch, co nehodlali pouze snít, ale naopak své některé tajné sny mermomocí hodlali uskutečnit pro svá vlastní potěšení i ve světě skutečném.

A právě úsměv na tváři se žadatelům, ohledně jejich jinak nesplnitelných přání, snažily vykouzlit HÓLEJENKY, na první pohled zcela obyčejné hůlky. Ano, pouze na první pohled, neboť po jejich máchnutí či jen jemném pokusném mávnutí se věci dávaly do pohybu. Jedna z holčin, co právě procházela kolem s rodiči, si přála, aby jí hůlka vyčarovala tygra, protože to bylo něco, co doma jako domácího mazlíčka měla zakázáno vlastnit, a skoro se jí to i povedlo.

A tu už před trojicí postával dlouhán imitující svou postavou a ošacením legendární Foglarovo Dlouhé Bidlo, jen povahově mu neodpovídal, neboť se namísto úlisného pohledu usmál a normálně slušně představil: „Herbert Herden, těší mne, že vás, slečno Anno a vás, slečno Marie, osobně poznávám. Prosím, račte vstoupit do mého skromného obchůdku, kde se některá tajná přání mohou stát živou skutečností.“

Ani v tomto případě Anna s Marií nemusely dlouze bádat nad tím, kdo zapříčinil i toto nečekané shledání, jejich průvodkyně však na sobě nic nedávala znát, sama se tvářila, jako by obdobně byla nabídkou pana Herdena překvapena.

Uvnitř TAVARESKY největší pozornost budila sada různorodých parfémů. Právě některé z nich měly na svědomí onen trik ve vzduchoprázdnu.

Než jsme přišly k vám, tak se nám jedna holčina pokoušela předvést trik s tygrem,“ poznamenala okamžitě Marie a panu Herdenovi vypověděla, jak dotyčná byla v konečné fázi trochu zklamaná, že se jí trik přesně nevyvedl, jak nad ním její maminka naopak celá zářila štěstím, a jak tatínek něčím takovým spíše opovrhoval.

To víte, slečno, nikdy se nezavděčíte všem,“ rozpovídal se o tom majitel TAVARESKY do větší hloubky, „někdo se milerád spokojí s málem a někdo holt již vyhlíží to své vysněné PERPETUM MOBILE. Nezapomínejme že žijeme v dvacátém prvním století, tedy v době, kde jsou k dispozici všelijaké vymoženosti, které dříve neexistovaly. Zavděčit se potenciálním zájemcům s něčím novým je tedy stále těžší a těžší.“

Jenže i tato slova, která tu z úst majitele TAVARESKY právě zazněla, jako by dokázaly vyvážit po ní rozmístěné obrazy. Říkalo se jim SMOLNICKÉ RÁMOVANKY.

A pak Marie v dalším úžasu vykřikla: „No ne, to jsme snad my dvě!“

Také Anna zpozorněla, naráz procitla z melodických hudebních linek, co rámy vydávaly, a oči pohroužila stejným směrem jako její kamarádka.

A pan Herden na to tentokrát v pouhé stručnosti pouze odvětil: „Tak jest.“ A o dost ještě více překvapeným dívkám dané dva obrazy předal a do pravého rohu každého z nich vepsal věnování. Teď už zbývalo jen polemizovat nad tím, zda-li jsou vydařenější než ten Mariin, co „maloval mráz“.

Užívejte jich dobře a sálejte z nich pozitivní energii, kdykoliv se k vám štěstěna otočí zády.“

S těmito slovy se majitel TAVARESKY s Annami a Marií rozloučil, neboť do jeho obchůdku zavítal další zájemce. Ten rozhodně nic neponechal náhodě, doslova s vnitřním interiérem TAVARESKY okamžitě splynul, což zapříčinilo jeho kouzelnické ošacení přikrášlené o masku Zora.

Děkujeme vám, pane Herdene a za nás za všechny vám přeji mnoho dalších spokojených zákazníků,“ popřála majiteli TAVARESKY Annina jmenovkyně a společně s ní a Marií vyšly nazpět do parku.

Opravdu velice milý pán,“ konstatovala pak Marie. To naopak Anna se k řečnění zase najednou nějak neměla, což nezapříčinily pouze jen další líbezné tóny zpívající fontány, opět jí jaksi povědomé, nýbrž i to „cosi“, co se na moment poblíž fontány vyskytlo a pak to zase naráz zmizelo.

Také já se s vámi bohužel budu muset teď rozloučit, takže se uvidíme o něco později.“

A co ten ojedinělý dům na samotě? Máme tam všechny své věci,“ zajímalo Marii, zatímco Anna stále dumala nad tím podivným zábleskem.

Je vám stále plně k dispozici,“ odvětila neměnně přívětivě Annina jmenovkyně. „Nemusíte se tam ale hned teď vracet. Středním Čechám konečně kraluje pravé léto, tak co kdybyste se obě vypravily prozkoumat zdejší okolí a pak i zavítaly k jednomu z místních jezer?“

Než však dívky na to stačily zareagovat, jejich průvodkyně byla ta tam a u hlav jim cosi zacinkalo. Jako mávnutím kouzelné hůlky tu vedle Anny a Marie zastavil výletní vláček. Řidič v něm zbůhdarma nelelkoval, vystoupil z kabinky a obě dvě ponoukal, aby do něj ihned nastoupily a že se nemusejí ničeho obávat, neboť je o všem dopodrobna poinformován.

A tak se tedy Anna a Marie na nic zbytečně nevyptávaly, ani na to, proč všechny sedačky jinak zejí prázdnotou, a nastoupily.

Zatímco v městě jako takovém Marii při jízdě vláčkem přišla nejzajímavější právě kolonádní promenáda společně s pasážovým prostranstvím takzvané Pasangerovky, tak za Katalnou Mochnou této hnědovlásce co nevidět nevýslovně učarovalo jedno z polí.

Mohl byste nám tady někde prosím zastavit?“ poprosila Marie řidiče.

Ale zajisté, s radostí.“

A řidič vláčku opět ladně vystoupil ze své kabinky a jako pravý džentlmen přispěchal dívkám otevřít dveře, jako by se jednalo o kdovíjakou důležitou delegaci.

Ale to snad ani nemuselo být,“ dala najevo Marie.

Inu, muselo, slečinko, inu muselo,“ pochleboval Marii řidič vláčku, když z něj jak ji tak i Annu noblesně vyvedl, jako kdyby šlo o kdovíjaké vážené dámy. „Beztak už musím jet nazpět, ale to vám zajisté, slečinky, vadit nebude, neboť je dnes tuze překrásný den a vy se určitě mile rády samy projdete po zdejším okolí, nemám pravdu?“

Nemusíte si s námi dělat těžkou hlavu, my už se o sebe samy nějak postaráme,“ oznámila řidiči tentokrát Anna.

A jinak vám za vše děkujeme,“ dodala Marie.

Není zač,“ usmál se na obě dvě dívky řidič, znovu se nonšalantně vměstnal do kabinky a vláček zamířil nazpět k městu.

Proč jsi po něm chtěla, aby nás vysadil zrovna tady?“ zeptala se Anna Marie, jakmile se jim vláček ztratil z dohledu. Zároveň s tím Anně přišlo na mysl, že přeci jen ona míra slušnosti nebyla naplněna do plně vrchovaté míry: dívky i řidič vláčku se sobě navzájem opomněli představit.

Marie neodpověděla, očima stále přejížděla z jednoho objektu na druhý, kterými bylo jedno ze zdejších polí doslova přeplněno. A Anně to již docházelo, protože které z českých polí se jen tak může pochlubit celou řadou rozmanitých menhirů či stavbami na způsob pyramid?

Proč myslíš, že to tady všechno je?“ položila Anna Marii další otázku, když dospěly k jednomu z menhirů a společně se ho každá z jedné strany snažila rukama obepnout.

Tohle všechno zřejmě souvisí zase s tajemnem. Třeba tyhle menhiry člověku mohou dodat sílu, nebo také prý údajně umí zúrodňovat půdu, když se správně umístí do země,“ líčila Marie.

A tahle pyramida?“ ukázala Anna o kus dál, načež s Marií přestaly nasávat pokusnou energii z menhirů a přesunuly se k jedné z nejmonumentálnějších staveb, jíž pole skýtalo.

Vlastně se nejedná o pyramidu v pravém slova smyslu, jen ji tahle stavba má imitovat,“ jala se Marie nových úvah. „Jinak ale… pyramidy lidi odjakživa fascinují, nejen pro to, co se v nich ukrývá za nepoznané taje, ale hodně třeba polemizují i nad jejich výstavbou.“

Marie ovšem s výkladem ohledně pyramid zdaleka nebyla hotová.

Ovšem není to dáno jen tím. Říká se také, že když člověk do vnitřku pyramidy vstoupí, dokáže ho to hodně i změnit – k lepšímu. Třeba i vězně té nejhorší možné povahy. Nebo do nich lidé zavítají, aby urovnali vztahy v rodině, pokud jim to neklape, a našli k sobě cestu a více se spolu sblížili.“

Říkáš vztahy v rodině? Sblížit se s někým?“

Ach, promiň, Anno, já… nechtěla jsem se tím teď nějak navážet do tvého soukromí…“

V pořádku, tobě nic nevyčítám, Maruško, tobě ne.“

Marie pochopila, na co Anna naráží, neboť na rozdíl od její rodiny v té její idylické vztahy zrovna nepanovaly.

A pak se Anna Marie zeptala: „Tys někdy pyramidy navštívila? Třeba ty, co jsou v Africe? Sama osobně? Nebo dokonce přímo s rodiči?“

Ne, nejdál jsme společně byli ve Francii,“ odvětila Marie, tentokrát ne zas tak úplně provinile.

Jenže Anna na to hned navázala: „A kolikrát jste tam s rodiči byli?“

Asi tak pětkrát,“ řekla to Marie tentokrát už o dost zahanbeněji.

Jak jsem říkala, ty se mi nemáš za co omlouvat,“ zopakovala Anna, i když Marii z těch slov bylo jasné, jak ji to rodinné štěstí závidí.

Tohle ale vlastně pyramida, jak už jsem prve říkala, v pravém slova smyslu není, jen jí připomíná tím jehlanovým tvarem,“ pospíšila si Marie s novým výkladem. „A právě vnitřek jehlanu někteří považují za strůjce nečekaných zázraků.“

Jehlan že má léčivou moc?“ podivovala se něčemu takovému Anna. „To tedy slyším snad prvně v životě. No co je mi známo, tak studenti MATFYZu nad jeho vzorcem zrovna dvakrát nikdy moc nejásali,“ pokusila se přeci jen trochu si zažertovat.

O té zázračné moci bychom se třeba mohly i přesvědčit, kdyby se dalo vstoupit přímo dovnitř.“

Anna Marii v této chvíli za kouzelníka klidně považovat mohla, neboť monumentální jehlan vchod skutečně obsahoval. „Já tě v té pražské kavárně asi fakt podceňovala, ty vážně disponuješ zázračnými schopnostmi!“ vydala ze sebe ohromeně Anna a prvotní smutek jako by tím u ní snad byl částečně zažehnán.

Tohle všechno jsem prostě jen pochytila z knížek,“ podotkla skromně Marie. Jenže Anna si klidně zase mohla myslet pravý opak, to když obě z pyramidy vyšly zpět na pole a blondýnce po pronikavém oslňujícím záblesku do očí znovu padlo to samé, co v parku. A zase jako by se odkudsi linula ta podmanivá hudba, Anně v mnohém tak blízká, i když parkovní zpívající fontána od pole byla na několik mil vzdálená a tudíž sem nemohl doléhat zvuk jejích podmanivých melodií.

Protože bylo čím dál nesnesitelnější horko, poznamenala Anna, že návštěva jednoho ze zdejších jezer, jak jim doporučovala hostitelka, se jí teď jeví jako nejschůdnější možné řešení – možná i proto, že mysl oběma dívkám neustále dokola zaměstnával úkaz, jehož se Anna stala svědkem po vyjití z polní pyramidy. A tudíž tedy, že pokud teď zabřednou někam na pláž, kde je osvěží voda a kde hlavně nebudou samy, třeba to neustálé přemítání o tajemnu nadobro vyženou z hlav.

Poblíž pole se jedno z možných jezer opravdu nacházelo a dobrým znamením dle Anny rovněž také bylo, že k němu nespěly samy. Za nimi, jen tak nalehko v plavkách se slamákem na hlavě, s prutem v ruce a menším ruksakem na zádech, kráčel zcela obyčejně vyhlížející děda a ten rozhodně nemínil jen tak někam z rozmaru mizet a po sobě navíc ještě „cosi“ na zlomek vteřiny zanechávat na pocuchání nervů. Navíc se Anně, když ta se znovu za sebe otočila, jevil docela sympaticky. A jak obě dívky již z dálky mohly spatřit, tak jezero ani jeho pláže rozhodně neoplývaly prázdnotou.

Vážně to asi v téhle chvíli bude nejlepší řešení, protože tam, kde je lid, si nás už nikdo jen tak provokovat netroufne. Prostě teď otočíme pomyslným knoflíkem tajemna z volume maxima na vypnuto. A samozřejmě do toho započítávám i debaty ohledně léčitelství…“

Konkrétně to léčitelství coby alternativní zdroj výjimečné medicíny bych já osobně rozhodně nezavrhoval, děvenko.“

To Anně přetrhl větu právě ten, co jim byl v patách.

Jo jo, léčitelství,“ pustil si děda pusu na špacír, „to skutečně může mít přínos tam, kde běžná lékařská věda jinak selhává. Já sám jsem byl toho kdysi svědkem, když mi doktoři v třiapadesáti diagnostikovali onoho tuze nemilého ráčka, s verdiktem, že mi zbývá tak půl roku života. A vidíte? Jsem tady stále a to již ve svých požehnaných třiasedmdesáti. Samozřejmě že se nechci nijak nad vámi, děvenky, povyšovat, jen prostě mám dál radost ze svého o něco delšího života.“

Já… my…“

A také rozhodně nechci hanět ty doktory, co mě ten verdikt pověděli, to rozhodně ne,“ přidal děda na mnohem halasnějším akcentu v hlase. „Jeden z nich je koneckonců můj moc dobrý kamarád, holt ale ta klasická lékařská věda na vše zkrátka nestačí. Ale ani to jí nelze zazlívat, to by bylo velice kruté, neboť lékař je stejně jako já pouhým člověkem z masa a kostí…“

Víte…“

„…a vlastně i ten léčitel, že, když se to tak ve vší počestnosti vezme. Ale ten jako by prostě vždy měl nějaký ten trumf v záloze, v podobě zvláštní magické energické síly… a pak na něj apeloval triumfem vítězným…“

Promiňte,“ nevydržela to už poslouchat Anna, „ale neposlala vás za námi jakási blondýna, v obličeji vypadající přibližně tak asi jako já, za účelem dalšího ozvláštnění našich životů?“

Teprve teď se děda zarazil a pro změnu přehnaně vyvalil svá modrá kukadla. Dost dobře teď imitoval překvapeného starého gumídka. „Co prosím?“ zapředl do toho jako přešťastná kočka.

Nebo nám postačí informace o tom, že vaší zahrádku ozvláštňuje nějaký ten menhir,“ zkusila to Anna jinak.

Jo, zahrádku, tu se ženou vlastníme, ale menhir? Tak ten bohužel ne… ty menhiry jsou ale jinak moc fajn věcičky, ty mají panečku zázračnou moc…“ A děda se o nich hned rozpovídal do větších podrobností než předtím Marie. „A blondýn,“ pozměnil zhruba po minutě výpověď, „těch já jsem za život už spatřil… no předpokládám, že vy dvě, děvenky, zajisté taktéž, i když vy asi v daleko menším počtu, což dělá ten náš věkový rozdíl…“

Anna se jmenuje ta žena,“ skočila Anna celá nesvá dědovi do řeči. „Stejně tak jako já,“ odvážila se dodat.

Ne, ne, ne, bohužel nejspíš ne, ta moje totiž nese jméno Anežka,“ vyložil si to děda trochu jinak. „A to víte, co mi dva jsme spolu už…“ Následně se rozpovídal o všem možném, co v životě on a jeho drahá choť prožili či naopak ještě neprožili, a co by naopak ještě zažít oba chtěli a co raději nejspíš zažít zase ne.

Zlatej mluvka, ten náš legendární Vladimírek Menšík,“ špitla si pro sebe Anna, zatímco Marie dál mlčky vyčkávala, jak tohle setkání nakonec dopadne.

Co? Kdo? Moment… jo aha, tenhle tavič… pardon, bavič.“ Děda zřejmě to Annino zamumlání zaregistroval, protože mlít pantem zase přestal. „No jo, tak to já vás už nebudu zdržovat,“ usoudil zřejmě konečně, že to kapánek s řečněním přehnal, „a půjdu si s tímhle svým proutkem“ (názorně jím Anně a Marii zašermoval před očima) „pořádně zalochčit ve zdejších rybárenských jezerních voděnkách.“ A pak, k nesmírné úlevě obou dívek, konečně přidal do kroku, ještě před tím obě ale k jejich nesmírné nevoli neopominul na rozloučenou jemně rukou popleskat po zadnici. „Tak magii a léčitelství zdar!“

Anna s Marii na sebe dobrou minutku hleděly jako smyslu zbavené, co to jako mělo všechno znamenat, a až pak se Anna odvážila jako první říct: „To jsme obě měly vidiny z toho úmorně pálivého slunce, nebo se tohle tady děje na počkání?“ Načež na ni šlo mdlo, když se k ní dodatečně doneslo to dědovo závěrečné o „magii a léčitelství“.

Sama Marie nevěděla, jak na to kamarádce odpovědět, a tak jen mlčky pokrčila rameny. Stejně jako Anně ani jí setkání s dědou příliš zábavné nepřišlo. O to pak pro změnu více zase v obavách spěly na nedalekou pláž k jezeru, kam kroky vitálního třiasedmdesátníka k jejich oboustranné nevoli kvapem rovněž zamířily. Ani jedna z kamarádek však svůj plán již nehodlala měnit, neboť jejich těla vodní osvěžení rozhodně potřebovala.

Příchod Anny a Marie na pláž připomínal taktizování člena výzvědného komanda, co si nejprve obhlíží terén, než do něj najisto vstoupí poté, co mu nehrozí nebezpečí ze strany nepřítele. A jako by to na ten první pohled bylo zcela zbytečné snažení: lidé se tam prostě slunili na písku, hráli nějaké ty hry, nerušeně si plavali nebo jen tak dováděli v jezeře či rybařili. Jenže jakmile se Anna podívala o něco pozorněji, hned se u ní dostavily nové pochybnosti. Někteří z těch, co se slunili, totiž jako by tím, co měli na sobě, zaspali dobu, a pokud se jinde hrou označovalo něco, co mělo dočinění s míčem nebo pálkami, tak u místních domorodců tomu zjevně bývalo jinak, neboť poletování předmětů ve stavu beztíže, to se prostě jen tak nevidí. V tomto případě Anna samozřejmě tušila, v čem toto spočívá, protože si povšimla pěti hůlek, za jejichž přispění tři chlapci a dvě dívky ve vzduchu laškovali s rubikovými kostkami, ale aby při tom z nevysvětlitelných důvodů vždy někdo z pětice na zlomek vteřiny zmizel a zase se objevil, to už na Annu bylo přeci jen trochu moc.

Hele, Maruško, já se jdu radši hned shladit, zase to na mě začíná lézt. Jdeš taky?“ vybízela Anna hned Marii, aniž by projevila zájem o rozložení deky, a rychle se převlékla do „současných“ plavek, které si s sebou naštěstí při dobré intuici neopomněly obě vzít. A vlastně ani nepočkala na odpověď a vzdálila se do vody. Ta se naštěstí ukázala být příjemně teplou.

Marie však příliš dlouhou chvíli neměla, sotva stačila vše připravit pro slunění, už jí dělaly společnost dvě holčiny, které viděla vůbec poprvé v životě, ony dvě se k ní však začaly hlásit, jako by všechny tři odnepaměti byly nejlepšími kamarádkami.

Ahoj, to nám to tu dneska ale noblesně sluní, co? Ještě že jsem si neopominula s sebou vzíti tento kouzelný vějířek na ovíjení.“

Ach ano, ta letošní zima se skutečně zdála býti úmorně dlouze vlezlá, tak snad nám toto léto ještě nějakou tu chvilenku vydrží. Kéž nám v tom rok kocoura milostivě žehná!“

To, proč takto obě příchozí holčiny patrně smýšlely, mělo zřejmě na svědomí jejich plavecké ošacení. Zatímco vytáhlá dlouhovlasá blondýna svým plaveckým úborem věrohodně imitovala dámské prvorepublikové retro minulého století, tak nakrátko ostříhaná baculatější bruneta menšího vzrůstu ani v nejmenším nezapřela náklonnost ke kočičí říši.

Lída Dobová,“ představila se Marii blondýna.

Líza Kormanová,“ uvedla své jméno bruneta.

Marie ani na vteřinu nezapochybovala o tom, že obě dívky musejí být místní, stejně jako ten vitální výřečný děda. Toho ostatně spatřila o kus dál, jak celý nadšený namísto ryb z vody loví jakési barevné kameny a tváří se u toho, jako by to byla kdovíjaká zábava. Rozhodně v tom ale nebyl sám. Když se Marie rozhlédla po obvodu jezera, nacházelo se tam nejmíň na dalších deset jemu podobných neobvyklých rybářů. A nejen tam, i ti, co posedávali v pramičkách kotvících na vodě, v nich zřejmě trávili čas za stejným účelem.

Ach ano, našim DUHOVĚNKÁM se u nás prostě daří, a když se nějakou z nich podaří vylovit, jeví se na pohled snad ještě krásnější,“ zabásnila Lída, když si obezřetně povšimla, kam se ubírají Mariiny oči.

TAVARESKA prostě umí čarovat i bez kouzelnické hůlky a stále něčím novým překvapuje,“ navázala Líza, jež se rovněž ohlédla směrem k jezeru.

Nová zmínka o tajemnu Marii přivedla na myšlenku, jak by na to asi teď zareagovala Anna; ta již svou ladnou rybičkou pozvolna spěla doprostřed jezera, nicméně i Marii mochnické kouzelnické kejkle nenechávaly klidnou.

To už je prostě ten náš JELEMANTELÍK,“ zanotovala přesladce Lída v duchu své oblíbenkyně, legendární Anny Ondrákové, načež to z jejích úst vyznělo jako naprostá samozřejmost.

No a když se ještě navrátím k DUHOVĚNKÁM, tak vlastně jimi míníme Vesmír jako takový a s ním spojené nejen nám dobře známé planety, ale i ty méně známé planetky, které když po výlovu z vody řádně promasírujeme, tak nám v jakémkoliv vzduchoprázdnu levitují a již pak není zapotřebí magických HÓLEJENEK. Prostě taková LATERNA MAGICA TAVARESKA,“ rozpovídala se o další místní raritě do větší hloubky Líza.

A hned nato Lída vzala Marii slova z úst, když pravila: „My víme, Maruško, jak pro vás přespolní toto všechno asi musí být velice přetěžké na vstřebání do vašich křehkých myslí…“

Avšak věř, že to vše je tu přítomno jen pro ozvláštnění a potěšení právě těch našich lidských myslí, aby ty v jednom kuse dokola neměly ten jinak dobře známý nepříjemný pocit, že lidské bytí má význam pouze a jen v rámci lidského utrpení…“ převzala otěže mluvky svědomitě Líza.

Jak by zajisté předeslal jeden náš moudrý učitel biologie,“ zakončila to Lída.

Čím více Marie naslouchala těm dvěma holčinám, tím jí obě připadaly normálnější a rovněž i sympatičtější – a obdobně se tedy snažila vnímat i to ostatní kolem. Nikdo Marii přece těmi HÓLEJENKAMI, JELEMANTELY a DUHOVĚNKAMI neusiloval o život. Všichni ti lidé přítomní tu kolem – děti, teenageři, i ti v pokročilejším věku – ti všichni skutečně jen potvrzovali Lídina a Lízina slova. Takže pokud by se teď Marie rozhodla do některé z místních mochnických aktivit sama zapojit…

Pravděpodobně bys jen prožila cosi naprosto báječně uvolňujícího, co by navždy ozvláštnilo tvůj ne vždy snadný život…“ vyčetla Marii jakoby z ruky Lída, načež tou svou druhou si jen tak pro potěchu zamávala vějířem.

A tak měla do konce svého bytí na této planetě jménem Zem na co vzpomínat pokaždé, kdy ti bude ouvej,“ doplnila svědomitě Líza, která za svou nejlepší kamarádkou v řečnění rozhodně nesměla zaostávat.

Jako by se tím Marii připomněla někdejší slova majitele samotné TAVARESKY Herberta Herdena, o jehož obavách z krachu tu nemohla být v žádném případě řeč, neboť pokud by o jeho obchod opadl zájem mezi turisty, tak místní populace ho rozhodně nedá. Když totiž Marie s Annou do TAVARESKY zavítaly, nikde tam po magických pláštích či levitujících planetách a planetkách nebylo v regálech sebemenší památky. Majitel je tedy musel mít ještě uložené někde ve skladě či již zcela vyprodané, jaký o ně byl velký zájem.

No a to by bylo k tajům, s nimiž ses tu u nás, Maruško, prozatím měla tu čest setkat, asi vše,“ řekla po dalších zhruba pěti minutách odborně pojatého výkladu Lída a na ten důkaz naznačila na puse zámek.

A z toho tedy vyplývá, ať si ta tvá kamarádka Anna s nimi nedělá těžkou hlavu. Protože pokud už se takové úkazy u nás v Katalné Mochně někomu dějí doslova na počkání, tak pouze výhradně pro jeho dobro,“ pokývala Líza náruživě hlavou a svou nejlepší kamarádku v otočení pomyslného klíče napodobila.

To v hovoru ze strany dívek totiž ještě došlo na Anniny vrtochy (kdy nejprve stejně jako Marie byla Anna nadšená svým autoportrétem, který jim nečekaně daroval pan Herden, a zanedlouho se na vše po tom úkazu na poli dívala zase úplně jinak). Vedle menhirů a pyramid se pak závěrem probíraly významy dalších tajů, jimiž nedaleké pole disponovalo. Pak již Lída s Lízou Marii mlčky nabádaly, aby si s nimi šla zaplavat.

Jenže sotva Marie učinila pár temp, i jí do očí padlo pronikavé oslepující světlo. Navíc ten světelný záblesk přišel z místa, odkud by ho rozhodně nečekala – přímo z vody! Marie ovšem neměla čas o tom někomu povědět, dokonce to měla přímo zakázáno! Neboť po světelném záblesku nastalo cosi, co to znemožnilo. Tentokrát ovšem speciální parfémová tinktura namísto tygra vykouzlila dosti znepokojující nápis:

SLYŠ MĚ NYNÍ POZORNĚ, MARIE: JÁ, KRÁLOVNA TOHOTO JEZERA, TĚ NYNÍ VYZÝVÁM K ZÁCHRANĚ LIDSKÉ DUŠE UVĚZNĚNÉ NA ZDEJŠÍM OSTRŮVKU! TY VŠAK O TOMTO MNOU VYŘČENÉM NIKOMU NESMÍŠ POVĚDĚTI! NEBOŤ TO BY SE TI PAK I ZLE MOHLO NAVĚKY VĚKŮ VÉSTI! ZÁCHRANA ROBÁTKA TAM PRÁVĚ PROUDEM UNÁŠENÉHO JE NYNÍ VÝHRADNĚ JEN VE TVÝCH RUKOU! NEZAPOMEŇ VŠAK, MARIE: TEN MALIČKÝ JI POTŘEBUJE STEJNĚ TAK JAKO KDYSI POHÁDKOVÁ MARUŠKA SŮL! TAK JIŽ VÍCERO NEVÁHEJ, PLNĚ SE ODDEJ ZDEJŠÍM VLNÁM A STATEČNĚ BOJUJ O ŽIVOT TOHO UBOHÉHO KLOUČKA! JEN NA TVÝCH BEDRECH TEĎ LEŽÍ JEHO BUDOUCÍ OSUD!

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means IV. - Město plné názorů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *