Tom Patrick

Nastalo další ráno. Naďa Opatská sotva stačila procitnout a už její uši zaměstnával nepříjemný hlásek z vedlejší lóže. Ten náležel Mele.

„Proč právě já, s někým takovým, jako jsi ty, musím sdílet život v tomto domě?“

Ano, Naďa Opatská byla Mele Sulivanové nevlastní sestrou. Naďa by svou adoptivní rodinu dozajista jinak byla schopná milovat stejně láskyplně, to jest bez rozdílu, to by však jeden z jejích členů neustále nesměl napadat její osobnost.

Naďa pravidelně nacházela útěchu a zároveň potěchu v Maxmiliánovi. Byl jím perský kocour, jenž se na rozlehlé panství, kde Naďa společně se Sulivanovými pobývala, náhodně zatoulal jednoho červencového deštivého odpoledne a již tam, právě na přání jmenované, směl zůstat.

Zatímco Naďa se dokázala uskromnit a vystačila si s onou němou tváří, Mela se rodiči ráda nechávala hýčkat. Leč co to bylo platné, když se Mele zakrátko nová mrkací panna omrzela, nově zakoupené drahé šaty hned tu a tam potrhaly, přičemž hra na loutnu se co nevidět ukázala být nad očekávání tuze nudnou kratochvílí. To se pak nelze takovým sporům dvou dívek podivovat.

Leč jistá moudrá pranostika praví, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní nakonec padá. A když vichřice duní v bouřkových tmách podmračeného červencového odpoledne, o to větší důvod je pak k obavám. To se pak věrný přítel, třeba i ten lidmi považovaný za němou tvář, okolí představí jako čistý dar z nebes a potřebný jako sůl, co je nade všechno zlato na světě.

Neboť v té nehostinné bouři se Maxmilián svou odvěkou nepřítelkyni jal hledat. Poštěstilo se mu ji nalézt a to pod jedním ze stromů spadajícího pod panství rodu Sulivanů – coby neboze vystrašenou, neblaze promočenou. Jak obětavá laskavost ze strany nálezce, jemuž bylo ze strany nalezené ubližováno.

A tak se zrodila proměna.

Jak člověka dokáže proměnit strach kombinován s bezmocností jednoho okamžiku! Však také jiné staré moudré přísloví praví: vše zlé je k něčemu dobré. A tak i Melu tato zkušenost, kdy ve stavu nouze poznala přítele, do budoucna celou magicky ozvláštnila. Jako by oním Maxmiliánem byla přímo ona proslulá postava ze světla, jíž mají vyvolení při dotyku se smrtí možnost zahlédnout a po následném setkání s touto nadpozemskou bytostí se pozmění jejich chování a názory na druhé – jak ono samé ostatně obě dívky o něco později vyčetly z jedné z knih, příznačně za dalšího nehostinného červencového odpoledne, kdy jim již pojem přátelství nečinil sebemenší potíže. Taktéž sebemenší drobečky někdejší zášti nadobro pominuly.

A tak se červenec již nadobro pro dvě něžná pohlaví stal posvátným měsícem.

Co Nadě a Mele popřát do budoucích zítřků? Snad ať jim zdravé přátelství vydrží až do konce jejich životů a není v něm opominuta účast tváře němé, tedy Maxmiliánova.

Možná že Anna navenek cosi na způsob přátelství dokázala projevit svému současnému hostiteli, tedy Tomu Wongovi. Avšak to samé projevit osobě, co se náhle objevila v jeho domě coby nečekaný host?

Už ten neměnný vražedný výraz v očích sklouben s údivy hovořil za vše. Ale byla to doopravdy ona?

„Tak nakonec jsem tě přece jen našla.“

„Mami?“

Annu příchozí překvapila. Že by snad ony ALMANY dané myšlenkové pochody uměly zhmotňovat i v ryze reálném světě?

„Mami?“ zopakovala žena. „Jak dojemné,“ dodala uštěpačně a rázně si to k Anně namířila.

Z toho, jak vše žena podala, se dalo zřetelně odpozorovat, že by se za někoho jako matka ve skutečnosti nechtěla považovat ani náhodou. Rovněž Anna o pojmu skutečnost pořád pochybovala, domnívala se, že ta, co tu před ní teď stojí a zahlíží jí přísně do očí, je pouhým přeludem.

Tom Wong zjevně vyčkával, jak se nastalá situace bude dál vyvíjet. Alespoň o tom leccos vypovídal jeho zadumaný pohled. A možná že to zase nebyl tak dobrý nápad, pomyslela si Anna, neboť matka se do své dcery okamžitě tvrdě začala navážet, jakmile jí došlo, že jí v tom patrně nikdo nebude bránit.

„Přestaň na mě laskavě křičet, tady nejsi doma, kde si to můžeš dovolit!“ podařilo se Anně narušit matčin táhlý monolog až po dobré minutě. Rozhodně se jí dobře neposlouchal, zahrnoval totiž spoustu hanlivých urážek.

A tak Anna již o oné skutečnosti v žádném případě nepochybovala a pojem blud po stránce existenční byl rázem zapovězen. Ovšem stran matčiny výpovědi jako by se to, z pohledu Anny, naopak bludy jen hemžilo – ovšem nutno podotknout bludy léta prověřenými.

„TAK DOST! SKLAPNI UŽ SAKRA!“ neodpustila si Anna přeci jen napodruhé zahulákat o dost živěji, v tom samém duchu, jak jí vyčinila protistrana – ta se hodlala pustit do nového pomlouvání. Jenže aby se Anna znovu, navíc před někým cizím, o sobě dozvídala jen samé lživé věci, že to ona je odnepaměti tou nejčernější ovcí rodiny, co neumí poslouchat a jít v tradici svého otce coby zdatná diplomovaná právnička, která mu vzdory přivodila infarkt, to prostě již bylo neúnosné. Anna zkrátka musela zakročit.

„TAKHLE SE MNOU MLUVIT NEBUDEŠ, TY JEDNA MALÁ, NEVDĚČNÁ…!“

„Tak dost, to už vážně, madam, přeháníte!“

Tom Wong konečně zasáhl a to v momentě, kdy se žena s danou hláškou od Anny vzdálila směrem k poličce a chtěla začít házet ojedinělými mochnickými hrníčky.

„Opusťte prosím můj dům,“ poručil ženě Tom Wong. „Hned teď!“ přidal na akcentu.

Oba si sice krátce, zato velmi významně pohlédli do očí, a pak se žena Wongovi přeci jen vytrhla ze sevření a svižným krokem zamířila zase ke dveřím, přičemž při této zpětné chůzi Anně nevěnovala sebemenší pozornost. Až když téměř překročila práh místnosti, o ni projevila poslední zájem, to pohrozila: „Těš se, až mi přijdeš příště pod ruku, ty nevděčná couro, to teprve něco zažiješ!“

A pak ještě jen tak mimoděk nepřítomně následovalo: „Tohle už je na mě vážně moc, musím někam na několik týdnů vypadnout.“

A s těmito slovy se Annina matka z Wongova domu nadobro odporoučela.

Anna tam na místě hodnou chvíli zaraženě postávala, vůbec jí nešlo na rozum, jak ji tu matka mohla najít. A pak se v náhlém okamžiku rozhodla vyběhnout ven, leč po matce se dávno slehla zem. Jako by ji zkrátka ta zem či okolní krajina pohltily jako pouhou myšlenku, neboť nikde nikoho nebylo vidět, jít či běžet od domu, z něhož právě vyšla.

Annu po právu přepadaly nové obavy.

„Vaše matka opravdu nejde pro špatné slovo daleko,“ bylo úplně první, co Tom Wong řekl Anně poté, co se vrátila k němu do domu.

„Proč tak soudíte?“ zeptala se podezřívavě.

„Její výstup promluvil za vše,“ podal Tom jednoduché vysvětlení. „Ale jste si v obličeji na oko podobné, to se rozhodně nezapře. A proto… škoda takové hádky,“ dodal záhy.

Anna si hostitele změřila přísným pohledem.

„Tak své matce zkuste zavolat na mobil,“ přešel Tom obratně na danou radu.

Chytrá nápověda, pomyslela si v duchu Anna, tašku s osobními věcmi měla v oné chatce.

„Nebo jí můžete zavolat ode mne z pevné,“ zazněl z úst hostitele druhý návrh.

Chytře postupuje, napadlo Annu. Ovšem zavrhnout tuto volbu, to přeci jen Anna již považovala za nerozvážnost, neboť matčina schránka se vyznačovala zcela nenapodobitelnou ojedinělostí. A když se Anna nakonec osmělila k telefonu zajít a vytočila příslušné číslo, tak na ni nejdříve matka nerudně znovu vyjela se spoustou hanlivých narážek, kdežto po druhém zavolání na Annu zaútočila právě ona hlasová schránka, jež zmiňovala, že pokud se snad na druhém konci linky objeví právě ona, tak že se jí automaticky poroučí jediné a to zavěsit. Vše tedy souhlasilo. Ovšem i tak…

„Takže, je Anno vše v pořádku? Nemělo by se případ…“

„Ne, nehlídejte mě, prosím!“ přerušila Anna Toma Wonga poměrně dosti jedovatě a začala ustupovat nazpět ke dveřím. „Já teď odejdu a vy mi v tom nebudete nijak bránit,“ řekla o něco mírněji.

„Dobrá,“ odpověděl Tom Wong a Anně vyhověl.

Anna se ovšem dostala do nových vírů nečekaných událostí. Když už jí tentokrát v cestě nestáli náhodní hostitelé či rodinní příslušníci, připomněly se znovu nečekané úkazy. Anna se je zpočátku snažila ignorovat a dle toho si nahlas i neslušně zaklela, jenže daný niterní výjev o to více nabíral na intenzitě – a nejen na ni, také vytyčil jasný směr, kudy se ubírat. Anna tak nakonec nedošla do domu za Marií, nýbrž se ocitla na poli zaplněného symbolikou. Cílový objekt: pyramida.

Proč ale Anna tentokrát již neodolala svodům náhlých úkazů, které se pro ni mohly stát i nebezpečnou pastí? Především jejich naléhavost v podobě pronikavé záře! Kdyby tu byly Lída s Lízou, zajisté by obě shodně potvrdily, že daný předmět imituje ona postava ze světla. Anna popravdě netušila, proč jí na mysl přišlo právě toto, nicméně ji to přinutilo jednat a úkazům vyšla svorně vstříc. Anna beztak neměla příliš na vybranou (obávala se, že kdyby je ignorovala, mohlo by se vše obrátit proti ní samotné), a také pokud by ta „hra světel“, jak se to Anně jevilo, opravdu byla dílem těch dvou div z Podzemní rajonády libujících si v nadpřirozenu, alespoň by si je osobně podala, pokud v té pyramidě vězí. Na to by sílu ještě našla.

Ovšem bylo to trochu jinak.

„Dobrý večer přeji, slečinko, dovolte, abych se vám dodatečně představil a tak plně dostál své dobročinné pohostinné povaze: Radim Květovaný.“

Anna zanechala výbojné pózy a namísto ní nasadila údivy.

„Těší mne, že se spolu opět setkáváme. Copak že jste tentokrát přišla bez své kamarádky?“

Onen řidič výletního vláčku nyní vypadal zcela jinak: neměl již na sobě černý oblek, nýbrž pouze bílé tričko a červené trenýrky. I tak stále vzhledem připomínal „dobrosrdečného“ Radovana Litevského, obohaceného o brýle.

„Moc milý člověk, tady v Katalné Mochně budí zaručený respekt,“ pravil muž, když na Radovana stran Anny přišla řeč, načež jí ihned poreferoval o tom, že on sem do pyramidy chodívá pravidelně na takový menší ozdravný relax a to poté, co mu skončí šichta.

Anna tuto další výpověď už vnímala jen tak napůl, do oka jí totiž padly dvě až příliš povědomé niterní záležitosti.

„To cembalko bohužel nehraje, zkoušel jsem to, no a ty šaty mi jaksi od pohledu nepadnou, to spíše vám,“ usoudil uznale muž.

Anna v žádném případě nepochybovala o tom, že v tom druhém se Radim Květovaný nemýlí, tedy že vše je tu připraveno pro ni, i když vzkazu, jenž byl přišpendlen k šatům namísto cenovky, nevévodilo konkrétní jméno.

A cembalo bylo funkční! Anna to zjistila, když za něj zasedla a udala tón! Kdosi si zase pohrával s její psychikou, s jejími smysly.

Obdobně na tom byla Marie, když znovu nabyla plného vědomí. Ta okamžitě byla nucena přemýšlet. Nečekaně jí na mysl přišlo několik zážitků staršího data. Například ten o hadrové panence, co v poklidu odpočívala v rohu nevelkého pokoje a rovněž byla nucena procitnout, to když se po ní začaly sápat ruce zloděje. A ta hadrová panenka se těm rukám snažila ihned bránit, i když zastupovala pouhou hračku, avšak z nějakého důvodu jí scénárista daroval život a možnost uvažování. Marie nyní v něčem podobném nezastupovala výjimku, jen nebyla výplodem fantazie jakéhosi scénáristy a onoho zloděje neměla možnost prozatím spatřit, pouze po ní šel jen čísi mystický hlas.

„Stejně si tě najdu, ať vkročíš kamkoliv si usmyslíš!“

Obdobně naléhal na hadrovou panenku i onen tajemný hlas v daném hraném filmu, co Marie měla možnost kdysi shlédnout. Jenže ono něco jiného je film a něco jiného zase skutečnost! A Marie je přece od svého narození součástí tohoto skutečného světa coby reálná živá bytost, nepočíná si tedy jako čirý výplod fantazie jakéhosi filmového scénáristy.

„Jen si utíkej, přede mnou se stejně nikde neschováš!“

A Marie nyní opravdu udávala chvatné tempo a než se nadála, už jí pod nohama neprostupovala pevná podlaha, nýbrž ta zemitá mísící hlínu, písek a kamení. A v té souvislosti Marii okamžitě na mysl přišel příběh o jednom útěku. To mladá dívka byla přinucena vstáti z lóže poté, co z podkroví zaslechla podezřelý šelest. Nemohli to být rodiče, vždyť ti se zdržovali na jedné ze sešlostí, konané padesát mil od jejich rodného domu, který nešťastně postával na samotě u jezera a navíc postrádal oplocení, to jen les ho pomyslně zastupoval. A ona dívka okamžitě vytušila nebezpečí a chtě nechtě se mu vydala vstříc. A tam dole pod schody na domnělého zloděje opravdu natrefila. Dívka se při tom snažila nekřičet, nevzbudit sebemenší pozornost, leč něco takového se v podobných ožehavých situacích zdaří málokdy. Pouze postačí špatně došlápnout a o pravé drama není nouze.

„Jsem ti v patách, krasotinko, přede mnou daleko neutečeš!“

Možná že podobná slova zaslechla i ona dívka, pomyslela si Marie, když před tím hlasovým přízrakem dál utíkala, co jí nohy stačily, nyní již podél malebného jezera. Marie sotva popadala dech a v duchu se modlila, aby nedopadla jako ta dívka z toho nemilosrdného thrilleru o rodině, v níž to neklapalo, a tak si otec nebohé dívky najal zloděje, aby ho nejprve zbavil dcery a následně i manželky. A podobně jako ta dívka ani Marie neměla lehké počínání. Navíc si vůbec nepřipouštěla, že by za vším mohl stát její otec, vždyť rodiče jsou dávno spolu šťastně ženatí a o rozvodu nikdy nehovořili, uvažovala v duchu. Tak kdo je tedy tím tajemným pronásledovatelem? A proč se jím ten dotyčný vlastně stává? Jaký k tomu má důvod? To byly otázky, které si Marie v duchu nyní kladla.

„Máš to marné, krasotinko, přede mnou se nikde neschováš!“

Marie následně začala řešit dosti závažný problém: kam se ubírat dál? Podél jezera zamířit do neznámého lesa, nebo se raději pohroužit do jezerních vln? Ani jedna z těch možností se Marii nezamlouvala: zdejší lesní prostranství neznala a do jezerních vln se jí nechtělo ani náhodou. A jak by také chtělo, když v nich již tento den zakusila mnoho špatného.

Není divu, že se Marii vybavil tajemný vzkaz tyčící se na vodní hladině. Přeplavat jezero na jeho druhý břeh? To by byla učiněná sebevražda, uvažovala. Navíc, co když… Marii při tom pomyšlení srdce pomyslně vyskočilo až do krku, to když obrazové filmové představy opět zapracovaly naplno. Z jezera se právě vynořil aligátor. A ne jenom jeden! Za ním si to na břeh šinula celá jedna smečka jemu podobných predátorů. Predátorů bažících po krvi! Avšak pěkně po pořádku: osamocená chata u jezera se stává ideálním místem pro rejdy mladých amerických studentíků, co si chtějí užít ty nejbáječnější prázdniny daleko od odlehlé civilizace, ovšem parta aligátorů o tom má zcela jiné představy. A netrvá to dlouho a počet lidských duší začíná rapidně ubývat. A Marie živě v odrazu jezerní hladiny vidí, jak jedna po druhé začíná opouštět tento svět a jak dravé predátorovy čelisti drtí nohu, poté paže… jedním z těchto potenciálních masožravců v rámci vsuvky se stává i Ferdinand , načež jeho majitel všemu jen ledabyle přihlíží a směje se té lidské beznaději…

„UŽ JSI PRO TEBE JDU, KRASOTINKO!“

Střih. Marie procitá z hororových vizí, instinktivně odstupuje od jezera a vydává se vstříc lesu. A neběží do těch končin sama, kdosi jí je stále v patách! Ale kdo to je? Komu tady v Katalné Mochně tak vadí? Je oním dotyčným snad někdo z místních? A tak si Marie v duchu pokládá zase tu samou otázku: komu na tomhle světě tak hodně překážím, že má nutkání mě děsit? Komu jsem ublížila? A Marie si na nikoho takového bohužel nevzpomíná. Leč nemá na vybranou, musí teď utíkat, ten hlas zní tak strašidelně mocně jako by snad ani nebyl z tohoto světa, nýbrž pocházel přímo ze samotného záhrobí, z těch nejtemnějších horoucích pekel!

„BEZTAK SE DALEKO NEDOSTANEŠ, KRASOTINKO!“

Ta slova jako by se částečně teď naplnila, Marii neznámá síla zbavuje rovnováhy a ta padá na zem. Naštěstí se stále ještě zdržuje v blízkosti jezera, takže nohy končí v písku, dopad tak pro ni není výrazně bolestivý.

„VIDÍŠ, KRASOTINKO? JÁ JSEM TEĎ MOCNÝM PÁNEM TVÉHO PANA OSUDU!“

Marie se přinutí ke vstávání. Jde to ztěžka, ale povede se jí to. Leč vzápětí škobrtá a znovu málem padá. Marie se odváží ohlédnout za sebe. A ejhle, ten tajemný pronásledovatel tam chvíli je a chvíli zase není.

„MÁŠ TO MARNÉ, KRASOTINKO, MÉ MOCNÉ HŮLCE NEUJDEŠ!“

Marii se přesto podařilo šťastně vklouznout do lesa a schovat se za jeden z modřínů. Musím uvažovat pozitivně, namlouvala si. Bohužel to nešlo, lesní prostranství Marii pobídlo k novým chmurným představovým vizím, aniž by o ně sama stála: v nich se jistý muž dostal do finančních potíží a velice těžko pak splácel dluh. O něco později pak natrefil na člověka, co mu nabídl údajnou práci průvodce kdesi v norských lesích. Byla to ovšem past, onen muž se nakonec sám stal lovnou zvěří a to pro potěšení znuděných zbohatlíků.

„TAK JSEM TĚ PŘECI JEN DOSTIHL, KRASOTNKO!“

Chvilka nepozornosti a jaké způsobila potíže. Marie teď s hrůzou v očích hleděla na postavu, co stálá před ní. A ta jako by skutečně nepocházela z tohoto světa. Byla oděna do barevného pláště a přes hlavu měla přehozenou kápi, takže jí nebylo vidět do obličeje. Marie znovu vypískla v okamžiku, kdy před ní jako mávnutím kouzelného proutku postava zmizela, a instinktivně se dala na útěk skrz les, jako by sama byla onou lovnou zvěří.

MNĚ STEJNĚ NEUTEČEŠ, KRASOTINKO, JDU SI HNED PRO TEBE!“

Marie zase měla ten divný pocit, že jí nohy vypovídají službu. A netrvalo to dlouho a znovu se odporoučela k zemi. Pronásledovatel ji opětovně dostihl. Marie se tak ocitla v pasti, z níž nebylo úniku: vlevo i vpravo skaliska, v pozadí se rozprostírající jedno menší jezírko.

„Co… co ode mne chcete?“ vykoktala rozrušená Marie.

Tajemná postava neodpověděla hned, dávala si načas. „Co že to chci? No přece tvoji duši, krasotinko.“

„Mo… moji duši?“ opakovala jako smyslů zbavená Marie. Vůbec jí to nedávalo smysl. „Ale… ale proč?“

„Proč? No přece… pro potěšení,“ odvětila tajemná postava neměnným magickým hlasem.

Marie se celá chvěla a její mysl nanovo zaměstnala konkrétní filmová vize. V ní se taktéž vyskytovala tajemnem opředená postava, vyznačující se magickým hlasem. Jejím protihráčem se stal chlapec, podobně jako Marie zahnaný do pasti. Co pak následovalo? Stalo se cosi nečekaného. Na palouk, kde daná tajemná postava věznila onoho chlapce, se postupně začala dostavovat lesní zvěř. A ta lesní zvěř se tvářila čím dál nepřátelštěji avšak pouze vůči té tajemné postavě. Lesní zvěř ji pak začala obklopovat ze všech stran a tak jí zabránila v případném útěku. Chlapec toho momentu obratně využil a naskočil na záda jelenovi, který ho k něčemu takovému sám pobídl. Jelen s chlapcem z palouku pak pelášili pryč, zatímco ostatní zvířata tam tajemnou postavu dál věznila.

Marie si momentálně rovněž připadala jako ve vězení, kdosi jí neznámý, co nehodlal odhalit svou tvář, jí dál vyhrožoval hůlkou a ta jako by skutečně byla opředena magickou mocí, když onen před Marií postávající zavelel, aby dívce „povstaly vlasy“ a ono se tak skutečně stalo.

Leč jako by i Marie byla opředena zázračnou mocí, její myšlenky totiž jako by začaly pozvolna ožívat, neboť jeden z oné zvířecí říše se znenadání skutečně dostavil sem ke skaliskům. Dotyčným byl vlk a jeho zájmem se stala rovněž zde v mochnických lesích přítomná tajemnem opředená postava, nikoli Marie, i když i ta všemu v obavách přihlížela, neboť nevěděla, zda-li i ona se zakrátko nedostane do hledáčku tohoto pro střední Čechy spíše atypického tvora.

„Zmiz odsud, potvoro!“ odvážila se tajemnem opředená postava pohrozit zvířeti a z jejího hlasu jako by Marie poprvé vypozorovala strach. „TAK SAKRA ZMIZ, NEBO… nebo… nebo….ehm, krucinál….“

Z Marie mohly o něco více opadnout nervy. Právě byl k tomu dán další popud: vypadalo to totiž, že ten neznámý mužský hlas přeci jen patří zcela normálnímu člověku.

„Tak… tak přece… FUNGUJ!“

Jejda, i ona „kouzelná“ hůlka najednou ne a ne dobře posloužit.

„Tak přece zmiz!“ snažil se ten, co obličej stále skrýval pod kápí, naléhat na vlka. Jenže ten, aby dotyčnému v přání vyhověl, si místo toho na pomoc přizval celou jednu tlupu svých příbuzných. A ti vesměs kráčeli ve stopách svého vůdce.

Na dotyčného toho bylo už zřejmě přespříliš a tak se dal nejdříve na ústup a vzápětí i na útěk.

Nyní je tedy nejspíš řada na mě, namlouvala si Marie, když k ní vlčí osazenstvo obrátilo svou pozornost.

Avšak…

„Herberte, Radomíre, Mojmíre a vy všichni ostatní, ihned ke mně!“ zavelel čísi hlas a vlčí stádo se stáhlo od Marie do bezpečné vzdálenosti. Marie tak vzhlížela k osobě, kterou dle svého mínění viděla vůbec poprvé v životě.

„Dobrý den, jmenuji se Sylvie,“ představila se žena a neváhala sejít až k Marii, zatímco vlčí stádo setrvávalo opodál, kde mu bylo poručeno, aby zůstalo.

„Ti patří vám?“ osmělila se Marie promluvit, když se po stisku ruky ujistila, že jí žena nehodlá ublížit.

„Ano i ne,“ odpověděla záhadně žena. „Jsem pouze jedna z těch, co se o ně stará a dohlíží na jejich pohyb ve volném terénu,“ upřesnila.

A než Marie stačila cokoli dalšího říct, zvolala žena: „Herberte!“

Jeden z vlků se odpoutal od vlčího stáda a zamířil za hlasem.

„Navenek možná vypadají jako zlí predátoři, ale v jádru dokážou být milí,“ referovala žena, když vlk Herbert poslušně přišel. „Nuže, neostýchejte se a pohlaďte si ho,“ vyzývala.

Marie váhala, nakonec se ale přeci jen odvážila k vlkovi vztáhnout ruku. A vskutku, ten se opravdu nechal pohladit.

„Co se tu vlastně dělo? Kdo byl tím tajemným pronásledovatelem?“ začala následně žena vyzvídat.

„To netuším,“ přiznala po pravdě Marie. „Vlastně mi to celé připadá strašně podivné,“ doplnila.

Žena dala najevo hluboké zamyšlení: „Hmm, zřejmě si na vás zasedl nějaký vtipálek, co nakupoval ve zdejší TAVARESCE. Znáte ten obchůdek? Jeho majitelem je pan Herbert Herden.“

„Herbert Herden? Herbert…,“ přemítala Marie nahlas. „Ach ano, toho jsme s Annou navštívily dneska dopoledne. Byl na nás moc milý,“ vzpomněla si.

„S Annou?“ zajímalo ženu.

„Ano, to je má kamarádka…,“ odpovídala Marie, ovšem dál se nedostala, neboť navenek projevila jisté obavy.

„Zajisté se o ni strachujete. To je přirozené po této zkušenosti s neznámým vtipálkem.“

Marie přikývla.

„Takže nejspíše bude nejlepší, když vás doprovodím a tady Herbert nám bude dělat společnost, co říkáte?“

„Když vás to nebude obtěžovat?“ mínila Marie.

„Ne, to rozhodně nebude,“ přitakala Sylvie. „Kde bydlíte?“

„Já a Anna nejsme zdejší,“ přiznávala Marie, „tady nedaleko ale máme pronajatý dům.“

„Nuže, pojďme,“ rozhodla žena a obdařila Marii přívětivým úsměvem, načež pobídla vlka Herberta, aby obě následoval, a ten uposlechl, a pak mávla rukou směrem k vlčímu stádu a to ihned zamířilo kamsi pryč.

„Nebojte se, mé kolegyně se o ně postarají. Nacházejí se poblíž,“ informovala žena Marii, kterou ten náhlý vlčí úprk překvapil.

Marii ani Sylvii při následné cestě lesem již žádný útočník nenapadl a ani je nepronásledoval. I tak Marie měla nutkání ohlížet se kolem sebe, zda-li se poblíž někdo neznámý nenachází, na nikoho takového však cestou se Sylvií nenatrefily. Ani při vyjití z lesa a při chůzi podél jezera se nic mimořádného nepřihodilo, překvapení se i tak konalo a to v momentě, kdy Marie a Sylvie došly až k domu. V něm nalezly omráčenou Kateřinu a zvláštní nápis na stěně:

TAKÉ JÁ SI UMÍM HRÁT NA VYVOLENÉHO ČARODĚJE!

Stejně jako každý jiný den ani tohoto pátého prosince se Jana Klenská příliš netěšila na Premocký zámek. Na vině nebyla ani tak okázalá honosnost mu náležící jako spíše přílišná panovačnost jeho obyvatelky, hraběnky Heleny Pánkové.

Janě nešel na rozum ten titul, považovala jej za zbytečnost, před Helenou se to však takto nahlas vyslovit nikdy neodvážila. Co kdyby Janě, jinak zcela obyčejné to služce, za takovou opovážlivost pak paní hraběnka uložila trest?

Jana, jinak pohledná mladá sedmnáctiletá plavovláska, nebyla zdaleka onou jedinou, kdo Heleně, jinak sedmdesátileté šedovlasé dámě, na zámku sloužil, leč právě pro ni jako by paní hraběnka měla jistou slabost. Co to zapříčinilo? Patrně skutečnost, že se Jana z řad služebnictva po věkové stránce počítala mezi ty vůbec nejmladší.

„Zpozdila ses o dobrých patnáct vteřin,“ pokárala Helena Janu, jakmile ta překročila práh ložnice. „A zrovna dnes, kdy se má osobně dostavit vévoda z Yentu.“ Otočila se na příchozí. „Tak nestůj tam jako smyslů zbavená a pomoz mi s oblékáním.“

„Promiňte, paní hraběnko, již spěchám vše napravit,“ učinila Jana omluvu.

Ani tentokrát se to pohledná mladá sedmnáctiletá plavovláska sedmdesátileté šedovlasé dámě nesnažila míti za zlé. Za ta dvě léta, co Jana na Premockém zámku sloužila, podobným narážkám ze strany hraběnky již stačila přivyknouti. Helena zkrátka byla ženou požehnaného věku a těm se prohřešky prostořekosti musely navenek tolerovat a ve skrytu duše pak i odpouštět.

I tak se Janě třásla ruka, div že vše z podnosu Stanislavu Paveleckému nepřevrhla do klína, to když ji v salónku pro hosty požádal o kávu. A nebylo to dáno pouze jistým druhem charismatu, jímž tento pohledný šarmantní hnědovlasý dvacetiletý mladík oplýval.

Janě Stanislav nevýslovně učaroval již na onen pohled první, kdy vstoupil do zámku a oba se vzájemně střetli očima. Leč srdce vévody z Yentu mělo do budoucna náležeti té, co užívala titulu hraběnky. Ovšem byla to láska? Ta opravdová čistá láska sálající od srdce, jež hory přenáší? Ano, o lásce se toho mnoho traduje, jakou umí býti mocnou čarodějkou a že dokáže rozkvést v každém věku, tedy i v onom značně pokročilém. Platilo toto však i nyní?

„Přesně v deset hodin k zámku přirazí kočár s grošáky doprovázený patnáctičlennou gardou vojáků oděných do rudých uniforem. Ti nás budou doprovázet až k radnici. A stejně tak se nesmí podcenit následná hostina a seznam pozvaných hostů.“

Z Heleniných úst Jana opětovně vyčetla pýchu a panovačnost. O to nemilejším se pro pohlednou sedmnáctiletou plavovlásku stalo následné zjištění: na Premockém zámku se láska a přepych odnepaměti vykupovaly výhradě penězi.

Ano, onen přepych, co Jana po dva roky vídávala ve všech zámeckých místnostech, do nichž směla nebo měla nakázáno vstupovat, byl ve skutečnosti pořizován na dluh, jenž měl vévoda z Yentu splatit sňatkem a tím uchránit Premocký zámek před možnými kupci.

„Co je to s tebou? Dolij přece tady pánovi čaj,“ vytrhla Helena Janu z úvah.

„Promiňte, paní hraběnko,“ učinila Jana omluvu a vykonala, co jí Helena poručila, leč v opětovném střetnutí dvou párů očí jako by se i protentokrát zračila více než jen pouhopouhá sympatická náklonnost.

„Ještě je třeba probrat záležitosti stran administrativy.“

Helena Stanislavovi doslova vnutila jakousi listinu a s ní i pero k jejímu podpisu, ten však obojí šokované Heleně ihned vrátil se slovy: „Je mi to velice líto, paní hraběnko, ale já si vás nemohu vzíti. Již delší dobu mé srdce hoří pro jinou.“

Vévoda z Yentu povstal, přistoupil k Janě a jemně jí prohrábl plavé vlasy. „Toto je má vyvolená.“

„No to je něco tak nehorázného!“ A rázem i Helena byla na nohou.

„Obavy tu nejsou namístě, paní hraběnko, rozhodně nedopustím, aby vaše sídlo padlo do rukou kupců. Velice ochotně a rád Premocký zámek zbavím veškerých dluhů. Jen o dvojí vás nyní prosím: učiňte mne jeho plným zmocnitelem a dovolte mi zde Janu pojmouti za mou nastávající.“

„Já z toho snad budu mít infarkt!“ zajíkla se Helena Pánková, chytla za srdce a mátožně sesunula nazpět do křesla, jak ji to, co tu právě bylo z úst Stanislava Paveleckého vyřčeno, hluboce ranilo.

Jana se o Helenu strachovala, nebylo to poprvé, co se takto zhroutila v důsledku přetrvávajících zdravotních obtíží.

Leč skutečné lásce se poroučeti nedá. A kdo to mohl věděti lépe než právě vévoda z Yentu? Svým zásadním rozhodnutím ale paní hraběnce nehodlal ublížit, jen učinil doznání, o které ho požádalo jeho vlastní srdce.

Naštěstí i postava s přívětivou tváří anděla, pocházející z planety Aurelie, dostála svého půvabu a ihned dokázala Heleně pomoci od jejích zdravotních obtíží, jakmile neslyšně vstoupila.

A v ten moment se Helena Pánková změnila k nepoznání a byla odhodlána Premocký zámek přepsat na Stanislava Paveleckého, i uznat jeho sňatek s Janou Klenskou. Za odměnu se jí dostalo důstojného odchodu z tohoto světa, odchodu, jenž jednou musel nastat a jemuž se nevyhne žádná lidská bytost. A nezáleží přitom, zda-li ta lidská bytost užívá titulu vévody či ten náležící hraběnkám.

Neboť tam, za onou bránou, v místě, z něhož není návratu, se na nějaké tituly nepohlíží. Nýbrž se tam posuzuje podle toho, jaké měl člověk… SRDCE.

V Podzemní rajonádě viditelně začala houstnout atmosféra. Sice ten, kdo se o to postaral, nevlastnil titul vévody, a po boku mu věrně nekráčela ta, jíž by jednoznačně šel přisoudit titul hraběnky, i tak se ale při pohledu na ony dva jednoznačně nedal vyloučit případný vpád – když už ne přímo gardy vojáků, tak alespoň těch v policejních uniformách.

„Proč ta náhlá stylizovaná úprava? My přece moc dobře víme, co vy dva jste ve skutečnosti zač?“

„A proto nemá cenu dávat si nový odvetný mač!“ navázal na slova muže, co se jako první odvážil příchozí oslovit, pohotově Humler.

„No ovšem, kdo jiný tady opět musí nad ostatními držeti ochranou ruku než všemi oblíbený Josef Humler, profesor tělovýchovných vrubů, místo toho aby už konečně zavřel tu svou nevymáchanou hubu.“

„No vidíte, jak vám to slovně přeje? Ještě překonat ty zavedené zlovolné mluvní peřeje a místní svět tak bude obohacen o nové přátelské naděje.“

Muži v policejní uniformě Josef Humler očividně stále více nebyl po chuti, což dokládal stupňující se výraz podráždění v jeho obličeji. „Jak se zdá, tak televizní sexuální harašení přináší své zasloužené ovoce, že, pane chlapcodívko?“ uvedl s ještě vetší dávkou nevole.

„Nu což, někdo si slastně přede, že v televizi točí porno, kdežto jiní naopak pro lid konají jiné dobro, to když okolnímu světu pějí o Katalné Mochně moudro, či že na sebe navléknou divadelní či jiné identifikační výrazné roucho, to aby poznal, jak lidský tvor navenek dokáže ocenit jeho ojedinělé kouzlo.“

Josef Humler velmi dobře postřehl, komu všemu byla věnovaná ta poslední narážka, neboť během recitování, jenž se mu podařilo vměstnat do pouhého jednoho souvětí, po ukázaní na svou maličkost, pohotově stačil přejít k Lídě s Lízou, od nich následně ke skupince divadelníků a svou „poutní cestu“ zakončil u Patricie.

Muž v policejní uniformně to snažení ocenil falešným potleskem. Pak zašátral v kapse kalhot. „A tohle mělo být jako co? To pro samé roupy už nevíte, koho si pozvat do toho vašeho televizního doupěte rozkoší, a tak ze žalu nutíte nezletilce, aby vám tam názorně předváděli, jak se holkám správně koukat pod sukně?“ A ve vzduchu při těch slovech okázale mával jakousi malůvkou. Anna ihned poznala, kdo je jejím autorem, a stejně tak i ti, co před zhruba třemi hodinami přišli do styku s Petrovým ojedinělým stylem kreslení.

„Tak to by už stačilo!“

Tentokrát to onen Asiat vyslovil o dost nazlobeněji a rázně vykročil přímo k tomu, kdo si opět nevybíravě dovolil urážet talentované jedince, načež Lída s Lízou to samé učinily v případě Petra a to o mnoho decentněji pojatými ladnými krůčky, neboť šestiletý klučina se po tom zlovolném výroku muže v policejní uniformě začal tvářit, jako by mu za jeho „prohřešek“ hrozilo vězení.

„Tím nic nepořídíte, chlapcodívko, pán nás zkrátka zase ráčil přijíti urážeti a ne hřejivou láskou zahrnovati,“ zabásnil si nanovo Humler a Asiatovi ve výpadku taktně zabránil, načež mu doporučil: „Hezky se mi tu prosím na místě pozastavte a praktiky samurajů si pouhou optikou mysli následně pouze představte.“ A Asiat na něj s velkým přemáháním nakonec dal.

Anna z toho sporu doposud nebyla příliš moudrá. Co vlastně bylo jeho pravou příčinou? Záminku k němu s největší pravděpodobností dal právě Josef Humler vtipkováním o „hloupých blondýnkách a policajtech“. Muže, co ve skutečnosti u policie nejspíš sloužil, a ženu s kratšími vlnitými blond odbarvenými vlasy to následně pobouřilo natolik, že se rozhodli opustit tuto největší místnost Podzemní rajonády. A pak už se kdesi za plentou jen stačilo podívat na Petrovy kresby, na nichž byly „dolní partie upřednostňovány před oněmi horními“, špatně si vyložit jejich obsah a o nové spory nebyla nouze. Jenže i tak tu Anně něco nesedělo, neboť když se muž (v již regulérní policejní uniformě) a žena (obohacena o výraznější blond hřívu) vrátili nazpět, vůbec první, kdo na jejich vpád zareagoval, byl právě Asiat. Že by dané spory tedy pramenily z nějakého nelegálního obchodu s oblečením, jak tomu u těchto národnostních menšin žijících v Čechách bývalo častým zvykem? Koneckonců tomu nasvědčoval i odpor policisty vůči účinkujícím, co uznávali vlastní přístup k módě jako takové. Následná možná pravda však byla pro Annu o dost šokující, když muž v policejní uniformě řekl: „Chtěl byste se pokusit zabít i mě? Dávejte si pozor, vážený, tahle zbraň, co ji mám tady v pouzdře, se totiž nepočítá mezi atrapy jako mnohé z těch, co za nehorázné sumy v těch svých stáncích prodávají ti vaši příbuzní z východu.“

„Vy jeden úlisný vlezlý barbare…“

Ve tváři osloveného se opravdu již dal spatřit regulérní vražedný výraz, a praskot prstů u obou rukou, co se mu zatínaly v pěsti, dával tušit, že by Asiat jednoho takového mordu v tuto chvíli klidně schopen byl. Naštěstí Josef Humler pohotově zasáhl i tentokrát: „Nechte to, příteli, býti, jen se vás, pán mocný, snaží více rozčíliti, aby vám pak za to trest mohl zcela záměrně vyměřiti.“

Profesor tělocviku měl zřejmě pravdu, neboť muž v policejní uniformě rozhodně Asiatovi nemínil dát pokoj ani náhodou. „No tak nám tu všem hezky na rovinu povězte, jak to bylo s vaším zesnulým bratrem? Jak tedy nakonec zemřel?“ naléhal.

Asiatovi oční žilky zlovolně tepaly a tváře rudly vzteky. A Josef Humler tak měl opět plné ruce práce s jeho neklidem.

„A nebo bych se měl ještě dodatečně informovat na jistého Leopolda Barneta? Kdepak tomu je teď asi konec? Vážně nepřebývá v jedné z těch vašich pověstných rakví, jak to po Katalné Mochně zvěstuje jeden z místních snaživých pánů kolegů policistů?“ dychtil muž v policejní uniformě doslova po odpovědi. „Pane Tome Wongu?“ doplnil, aby všichni návštěvníci Podzemní rajonády věděli, kdo tu s nimi je přítomen.

Tentokrát si muž v policejní uniformě, jinak nevyhnutelný výpadek, dopředu pojistil vyndáním oné služební zbraně, která rozhodně atrapu nepřipomínala, jak správně předeslal.

„Myslím, že by spíše bylo rozumné nalít si čistého vína z vaší strany, pane policejní rado, a uvést na pravou míru, jakým právem na zdejší mochnické vývěsky uvádíte na první pohled možná pravdivé, na ten druhý či třetí však zcela jasně falešné a značně poupravené informace o něčem, co je pro vás stále záhadou všech záhad.“

To se v přítomnosti muže v policejní uniformě a ženy s kratšími vlnitými blond odbarvenými vlasy vůbec poprvé o slovo přihlásil Radovan Litevský.

„Tak copak nám k tomu, pane Válku, povíte? A to, co třímá vaše pravá ručka, prosím zase zasuňte tam, kam patří.“

Muž v policejní uniformě Radovanovi nakonec vyhověl. Ne proto, že se s ním dal náhle do řeči jeden z mochnických veteránů, kterého si tu všichni nesmírně vážili, ale kvůli fotoaparátům, jimiž divadelníci na Radovanův pokyn byli připraveni pořídit patnáct usvědčujících snímků o tom, jak tu kdosi druhým míní vyhrožovat zbraní.

„Děkuji vám, pane Válku, za vyhovění mé prosby. A pokud vás svou přítomností snad ráčilo poctít okno, velice rád vám na jeho pročištění poskytnu účinný ,listový´ prostředek,“ pokračoval Radovan, zatímco skupina divadelníků byla se svými fotoaparáty stále ve střehu, načež si Anna povšimla, jak do pohotovosti právě povolává i patnáct magičů.

I Radovan tedy zalovil v kapse svých kalhot a vyndal z nich jakousi malůvku. A to nejednu! I když… vlastně o žádné kresby přímo nešlo, jen o strohá oznámení, v nichž stálo, aby si místní a přespolní i nadále dávali pozor na jistého Toma Wonga. Pachuť kresby pouze dokreslovaly rozmanité malůvky, ze kterých Anna vypozorovala, jak obyvatele Katalné Mochny zmíněná oznámení na jednu stranu přivádějí do rozpaků a na tu druhou jim upřímně už lezou na nervy.

„A víte co, pane Válku?“ dokázal Radovan i nadále obhajovat post hlavního řečníka. „Patrně ze všeho nejlepší bude, když vám a vaší paní zde nyní přede všemi odrecituji výňatky zcela jiné a sice takové, které naše město naopak povznášejí do pozitivních výšin a tak navenek světu dávají tušit, jak si mi místní prostincí obyvatelé ze Středočeší navzájem umíme i vypomáhat.“

Ozvalo se nápadné „cvak“, to jak na patnácti magičích shodně v jednom okamžiku byla zmáčknuta tlačítka PLAY a REC.

Radovan se zeširoka usmál, daná oznámení z vývěsek zasunul nazpět do levé kapsy kalhot, načež z té pravé vyjmul dvě obálky. Příliš dlouze se nad nimi nerozpakoval, obě rozevřel, vyjmul dopisy a plynule se rozhovořil o jakési Tereze, co se momentálně nacházela na ozdravném pobytu v Tatrách, který si dle vlastních slov nemohla vynachválit, a prostřednictvím zaslaného psaní se dodatečně omlouvala za dávné problémy, které městu způsobila. Jako druhý přišel na řadu jakýsi Karel, co Radovana v dopise údajně informoval o návratu do jednoho z call center, kam ho mezi sebe ochotně přijali jeho někdejší zaměstnanci. A to na výslovné přání jakéhosi Lukáše, podobně jako Radovana rodáka pocházející přímo z Katalné Mochny, co Karlovi onen návrat z vlastní benevolence zprostředkoval. Karel pak samotným závěrem Radovanovi a ostatním obyvatelům města přál mnoho pozdravů, pevné zdraví a také věnoval něco, co připomínalo amulet. A jak Radovan dle Annina správného úsudku následně dodal, týkal se štěstí.

„Tak jste to sám slyšel, pane Válku,“ usmál se zeširoka zase Radovan, když s četbou skončil. „Ne, ty dopisy si s dovolením ponechám, jen do nich smíte nahlédnouti, přeci jen náleží mne osobně, jak to ostatně stojí na obálkách. Vy si radši nyní opatrujte svoji paní, stále se totiž tváří tak nějak nevesele.“

Bylo tomu tak, jak to profesor biologie říkal, ona odbarvená blondýnka se vskutku již notnou chvíli tvářila, jako by ji něco polekalo, a to od okamžiku, co z úst jejího muže zaznělo ono nevábné slůvko vrah. Těžko tedy říci, zdali ten samý výraz přetrvávající v jejím obličeji i nadále způsobovalo dané slůvko či přímo pohled na Ferdinanda, který tu v Podzemní rajonádě stále byl přítomen, neboť tu neopustil ani majitel aligátora Bedřich Stojatý.

Kryštof Válek by si, i přes pohotový zásah divadelníků, ony dopisy na Radovanovi možná dokázal vynutit, kdyby si sám nepovšiml, jak se jeho choť čím dál více trápí, jako by se sama stala hlavní předvolanou v daném sporu, co rozpoutal. Kryštofu Válkovi tak patrně pozvolna docházelo, jak se slibně načatý spor pozvolna ale jistě obrací proti němu coby hlavnímu iniciátorovi. I přesto se nemínil jen tak lehce vzdát, a jakmile si pro svou choť vyžádal jednu ze židlí, na níž se ihned usadila, jal se nových proslovů, v nichž si hodlal napravit reputaci.

„Tom Patrick, jak noblesně znějící jméno, ba přímo mezinárodně s tím doplňujícím cé! Co si tedy něco hezkého, v uvozovkách řečeno, přečíst o člověku pocházejícího z nedalekých Poděbrad, jenž se světu prezentuje coby zapisovatel zdejší mochnické kultury?“

A Kryštof Válek se příliš dlouho nerozpakoval a spustil, kterak se jistý Tom Patrick nevybíravě navezl do jedné z nejvýznamnějších skupin, co kdy psala dějiny světové populární hudby. Na to ihned obratně navázal výkladem, v němž hlavní úlohu sehrávali lidé v kómatech, které si velectěný Tom Patrick dovolil přirovnat k největším pozemským šťastlivcům, co na sobě nepociťují žádnou bolest a netíží je starosti – jak by také, když o sobě nemají vůbec ponětí. Jenže Kryštof Válek poděbradského rodáka neváhal pokárat ani do třetice, to s nesmírným potěšením všem začal líčit, jak tento člověk zdejší Katalnou Mochnu pomlouvá, kde to jen jde a tak znevažuje obdržené prameny, pročež tedy on, pan Válek, nechápe, jak město něco takového může ponechávat bez povšimnutí, když to jasně vypovídá o tom, že Tom Patrick v sobě nemá ani špetičku lidství stejně jako Tom Wong.

Osazenstvo Podzemní rajonády i tohle již otravovalo poslouchat, jak dokládaly výrazy četných tváří.

„A co vy jste, slečno, vůbec zač? Jaké je vaše jméno? No prosím, legitimujte se mi!“ vyjel Kryštof Válek vzápětí nečekaně zhurta na Annu, aby jeho udavačství nepřišlo vniveč, a ta ihned zalitovala, že muži v policejní uniformě věnovala přehnaný zájem. Ovšem Anna k tomu měla pádný důvod, jednání muže jí totiž připomínalo počínání jejího někdejšího přítele a Anna v hloubi duše doufala, že se s ním již nikdy nesetká.

„Člověk se narodil, aby v životě postupnými krůčky nacházel sám sebe, a mohu vás ujistit, pane Válku, že každý z nás lidských tvorů během onoho hledání svého já v sobě dříve či později objevíme temnou a světlou stránku. Svět zkrátka není automaticky rozdělen na ty dobré a na ty špatné, je směsicí obou zmíněných ingrediencí.“

Takto se Anně po bok statečně postavil Radovan Litevský, ovšem nebyl sám, svou podporu jí vyjádřil i Marek Stropnický.

„Jitko! To ne, Jituško!“

Kryštof Válek by možná i tak od Anny dokázal získat přiznání, to by se však jeho choť na židli nesměla začít podivně kroutit a chrčivě na ní sípat. Jako by se o ni pokoušel infarkt.

„Ne, zpátky, ať vás to ani nenapadne!“ vyjel Kryštof Válek zostra na Radovana Litevského; pouze on sám tedy ke své choti starostlivě přistoupil a do úst jí vložil inhalátor.

„Pouze jsem vám nabízel svoji pomoc,“ hájil se Radovan Litevský, zatímco Josef Humler se najednou zatvářil, jako by do něj zčistajasna uhodil blesk. To Tom Wong bez špetičky vzrušení zamířil na své původní místo k menšímu stolku. Patrně už toho všeho měl taky dost, o čemž svědčilo i jeho nesrozumitelné mumlání.

„Nemyslete si, tady jsem s vyšetřováním ještě zdaleka neskončil!“ A Kryštof Válek společně se svou ženou, která se teď sotva držela na nohou, zamířil směrem k plentě, za níž oba podruhé zmizeli.

„No ták, místní i přespolní chlapcodívky, zanechte už té chmurné výtky a zase do akce zapojte své smyslně poetické špulící rtíky!“ zahalasil povzbudivě Josef Humler, kterému se zase rychle podařilo pozitivně ožít, načež stařičkého vitálního pána začal vybízet k novým zpěvným lidovkám.

Ovšem zjevně ne všichni měli mít na nově nabytou svobodu nárok, jak dokládal rozmrzelý výraz v obličeji majitele Podzemní rajonády. Ten očima vyhledal Radovana Litevského a mávl na něj. Profesor biologie to Olafovi oplatil a vydal se za ním. Anna pak zaznamenala, jak se o něčem šeptem náruživě baví.

„Jak vidno, tak pan Kryštof Válek své snažení slídy vskutku nemíní vzdávati a i nadále své vybrané oběti hodlá při něčem nekalém přistihnouti,“ informoval Radovan Annu takto poté, co se Olaf zase odešel věnovat hostům, „pročež by tedy bylo rozumné, kdyby nad vámi opatrovnické otěže převzal jiný ochránce. Tome, mohl byste na slovíčko?“

K Anninu bezmeznému překvapení Radovanova výzva skutečně směřovala k onomu Asiatovi. A ten jí uposlechl.

„Dáte tady na Annu pozor, budete tak laskav, prosím?“

„Samozřejmě,“ přisvědčil ochotně Tom Wong.

Anna sama sobě zpočátku nedokázala objasnit, proč se tomu návrhu nikterak nevzepřela, vždyť o tom muži nevěděla prakticky vůbec nic, jen to, že možná zavraždil dva lidi, přičemž jedním z nich byl údajně přímo jeho bratr. S někým takovým by si tedy nebylo radno něco začínat. I přesto ale Anna společně s Tomem Wongem zamířila k nenápadnému zadnímu vchodu.

O to více paradoxněji pak mohl působit samotný vstup do chodby, která údajně propojovala Podzemní rajonádu s kavárnou Sanmantena, jíž vlastnil Rudolf Manten. Úplně tedy postačilo, aby Tom Wong, až by do chodby po Anně vstoupil jako druhý, dveře za sebou zavřel, otočil v nich klíčem, zpoza jednoho z rohů pak následně vykoukla Kryštofem Válkem jmenovaná rakev a… pravdivost jeho domněnky by tak nabyla na věrohodnosti. Tak proč tedy Anna již poněkolikáté dala na radu Radovana Litevského a z Plátna marnotratných duší, jak profesor biologie Podzemní rajonádu vlastními slovy vnímal za stavu někdejších vleklých sporů, následovala Toma Wonga Na Závětří, jak se jmenovala ulice, v níž pobýval? Opět pro to Anna postupně nacházela několik přijatelných vysvětlení.

V první řadě se Anna musela rozhodnout na základě bleskového úsudku, zda-li by tedy bylo lepší skončit v náručí nevyzpytatelného vyšetřovatele či spíše v rukou údajného vraha. A jelikož se Kryštof Válek již navenek stačil dostatečně projevit, čekala Anna, s čím teď přijde Tom Wong. Ovšem takto se to nedalo přímo specifikovat, Anna zkrátka podruhé nemínila s Válkem přijít do styku, to první setkání s ním jí bohatě stačilo. A co se týkalo Toma Wonga, tak z tváří osazenstva Podzemní rajonády, podobně jako z malůvek, co obsahovala daná oznámení, se spíše dala vyčíst podpora tomuto Japonci, nikoliv tedy Vietnamci, jak mylně a navíc dosti příkře uvedl právě Válek. A to, že pohled Toma Wonga místy působil vskutku vražedně, stejně jako jeho póza? No kdo by se vlastně něčemu takovému divil, když si policista rozhodně nebral servítky a to nejen vůči tomuto muži.

Další pádný důvod, proč dát na Radovana Litevského, nesouvisel pouze s všeobecnou oblibou tohoto profesora biologie, jak se již Anna několikrát stačila na vlastní oči přesvědčit (dost těžko šlo předpokládat, že by tohle všechno bylo dopředu smluvené a tudíž záměrně fingované), své v tom sehrávala i ona ulice Na Závětří, nacházející se v oné chatařské oblasti, z níž to nebylo daleko do domu u jezera.

Navíc, kdyby Tom Wong byl vrahem, jen těžko by se pak ukazoval na veřejnosti a normálně se dával do řeči s místními. To už Anně přišlo mnohem pravděpodobnější, jako by naopak Kryštof Válek měl nějaké nesplacené dluhy vůči okolnímu světu.

„Předpokládám, že stále dumáte nad tím, co mělo znamenat to podivné představení v Podzemní rajonádě, jehož jste se stala nechtěným svědkem a málem i nedobrovolnou obětí?“ dal se Tom Wong s Annou do řeči, jakmile se ocitli v chodbě. „Velice se za to omlouvám, snad mi ta následná menší oslava trochu spraví náladu.“

„Cože? Oslava?“

„Ano, Na Závětří, tam, kam právě nyní spolu jdeme, Evženie Flavordová jednu takovou od sedmé hodiny večerní pořádá na své zahrádce, a já jí přislíbil účast,“ odpovídal Anně zcela vyrovnaně Tom Wong. „Je nesmírně uvolňující, když člověk kolem sebe má dobré přátele, za jejichž asistence dokáže zapomenout na nepříjemné věci,“ pokračoval v řečnění, jako by měl vyjadřovací metody Radovana Litevského v krvi. „A ještě jsem opominul dodat, že by mi bylo nesmírnou ctí, kdybyste se oné oslavy zúčastnila i vy. Na oplátku vám poodhalím jedno své tajemství.“

Dál oba procházeli jinak zcela opuštěnou chodbou. A pak se po pěti minutách chůze náhle objevily schody a když po nich oba vyšli nahoru, spatřili otevřené dveře a v nich stojícího pohublého, dosti vytáhlého muže, s brýlemi a mrožím knírem: Rudolfa Mantena.

Pro Annu se tedy vše přeci jen vyvíjelo příznivě: nikde cestou nenatrefila na rakev a ani na údajné mrtvoly. Vize Kryštofa Válka o domnělém vrahovi tak byly definitivně ty tam, když Tom Wong s Annou normálně v klidu prošli i přední částí kavárny Sanmantena a po výstupu z ní se octli na druhém konci Pasangerovky; Tom Wong s Rudolfem Mantenem před kavárnou ještě dali krátkou řeč na téma „nové malebné hrníčky“ a oba se přitom zcela normálně pozdravili i s několika kolemjdoucími.

Cestou z prostranství mochnických pasáží do oné chatařské oblasti se rovněž nepřihodilo nic šokujícího, a pokud ji čirou náhodou absolvoval i Kryštof Válek, musel být dobře skryt lidským očím. Jinak, slavnost pořádaná Evženií Flavordovou se pro Annu stala skutečným nezapomenutelným zážitkem, neboť vedle „grilování pecnů“ v domácích pekárnách poodhalila celou řadu pro ni nového nepoznaného: zahradní labyrint utvořený z živého plotu patřil k těm nejzajímavějším „místním atrakcím“ vůbec a už při vstupu na pozemek poutal zaslouženou pozornost. Anna do něj o něco později zavítala společně s Tomem Wongem a to stylově, jak se na místní poměry slušelo – s čerstvým bochánkem v levé a ovocným výpalem v druhé ruce.

Do onoho labyrintu se mimo jiné ukrývaly také dárky. Sama Evženie Flavordová se přičinila o to samé, neboť právě tento den její drahocenné ratolesti slavily významný životní mezník a to patnácté narozeniny, čímž v platnost vstupovala jejich plnoletost. Ovšem labyrint neměl vybízet pouze k hledání čehosi, po čem jedinec tolik toužil, ale zároveň se v něm naskýtala ojedinělá příležitost pro vyjasnění si dávných sporů. A jak se hned ukázalo, tak Eva a Ela, dcery Evženie Flavordové, si nejspíše co vyjasňovat měly, protože z daného labyrintu vyšly až po dobré půl hodině. Samozřejmě s horou dárků a s nimi se pak následně přemístily pod menší smrček.

„Opět za tím nemá cenu hledat nějakou přehnanou vědu, Anno,“ začal se k tomu vyjadřovat Tom Wong, „prostě se jedná o jednu z dalších zavedených mochnických tradic, kdy se při jisté významné události sejdou rodina, příbuzní a přátele a společně se snaží strávit den.“

„A proč ne?“ přijala to nakonec takto svorně Anna, když i jí posléze do labyrintu bylo umožněno vstoupit.

Tom Wong, podobně jako v oné chodbě, ani tentokrát neotálel a ujal se slova.

„Svému bratrovi jsem nikdy neublížil, oba jsme si naopak byli velice blízcí a navzájem se ve všem podporovali. Leč osud někdy dokáže být tuze nevyzpytatelný. A tak i v životě jednoho z nás udal nečekaný zvrat v podobě jedné z nejzákeřnějších možných nemocí. Ale Udo byl statečný bojovník, ano byl… vlastně stále ještě jím pro mne v živé podobě zůstává, i když jeho duše již nějaký ten pátek pobývá na onom pomyslném druhém břehu.“

Annu tato výpověď upřímně zase mírně řečeno šokovala. A nebylo to dáno pouze pečlivě vyváženým Wongovým slovníkem, nýbrž i obsahovou stránkou. Anna tak sama sobě položila otázku: co Tom mínil tou živou podobou? Anně se totiž ihned vybavil onen úkaz na poli, který se rovněž pro ni vyznačoval značnou živostí. Mělo to tedy nějakou spojitost?

„Japonsko jako země vždy bývalo a stále zůstává studnicí vědy a techniky. Ani já s bratrem jsme tedy přirozeně neodolali lákadlům vyspělého dálného východu a společnými silami se pustili do bádání a zároveň uskutečňování našeho společného snu, jímž se měla stát praktická věcička, co člověku přiblíží něco nebo dokonce přímo někoho, kdo mu je nedostupný, nebo danou nedostupností oplývá. Jak smutná souhra okolností tomu napomohla, že jsme se oba stali obětí něčeho podobného – to když já tu směl ještě zůstat a Udo musel již odejít. Ovšem naštěstí se tak nestalo doslovně.“

Wongova výpověď dojímala a zároveň při jejím poslechu i zamrazilo – alespoň tak to vnímala Anna. Koneckonců, onen labyrint, jímž ona a Tom procházeli, sehrával svou úlohu stratéga dokonale, neboť věrohodně dostával svému jménu a záměru: ony jeho pomyslné chodby se různě klikatily a nabízely celou řadu slepých odboček, které pak nutily k návratu a hledání jiné vhodnější cesty, po níž by se dalo pokračovat dále. Anna se tak teoreticky nanovo mohla obávat tezí Kryštofa Válka. Zaprvé: po velmi kratičké době si Tom Anně vymínil dělat opětovnou soukromou společnost. (Snad za účelem, aby přeci jen dle pana policejního rady konečně dokonal, k čemu se v oné sklepní chodbě zdráhal?) Zadruhé: ve Wongových vzpomínkových tezích se jasně zračila smrt, i když jmenovaný dané slovo přímo nepoužil, i přesto ale Anně přišlo, jako by bratrův odchod z tohoto světa přisuzoval sobě a tudíž si ho dával za vinu. Zatřetí: labyrint – mnohem příhodnější místo k mordu a také stylovější oproti jakési prachobyčejné chodbě kdesi v podzemí, přišlo Anně na mysl.

Ovšem i nad těmito nemilými úvahami Anny jako by postupně vítězily ty, co lidské nervy odmítají dráždit. Že by to tentokrát měly na svědomí růže, z nichž byly stěny labyrintu doslova utkány?

„Jedna životní tragédie ovšem člověka přeci jen k čemusi donutí: ke změně pobytu,“ pokračoval ve výkladu Tom Wong, který si zajisté byl vědom Annina pozorného naslouchání a rovněž i jejího dumání nad čímsi. „A tak jsem opustil své rodné Kjóto, své rodné Japonsko a vydal se hledat jiné přijatelné místo pro život. Místo, kde by má duše nalezla alespoň částečný klid po jedné tragédii a zároveň i pocítila, že ona léta bádání nepřišla vniveč, tedy že k něčemu byla přeci jenom dobrá, tudíž že měla oprávněný význam alespoň v jednom lidském životě.“

Tom Wong nečekaně zpozorněl. A Anna vytušila proč.

Již nějakou dobu se oba patrně zdržovali právě v jedné z těch pomyslných slepých chodech, na jejímž konci se cosi vyjímalo.

„A jak jste vy předtím, Anno, sama poznamenala: proč ne?“ navázal Tom Wong, „Katalná Mochna se prezentovala jako město možností, kde se představivosti meze nekladly, kde člověk normálně šel po ulici a přímo uviděl zázrak na vlastní oči. Nebylo tedy příhodnějšího místa pro ono pomyslné sepisování nové životní kapitoly nikde jinde na světě než právě zde.“

Vzápětí Tom Wong hlas o něco pozměnil a s mírným opovržením uvedl: „To by ovšem nesměl existovat jistý Kryštof Válek, léty zneuznaný to strůjce zákona, co za sebemenším zdejším kouzlíčkem spatřoval útok namířený proti vědě a technice, dle něj výhradně symbolizující nezákonné plagiátorství. A jak nakonec vyšlo najevo, tak zejména mé ALMANY se panu Válkovi staly největším trnem v oku.“

Tom Wong ihned k tomu obdobně připojil: „Jenže to panu policejnímu vyšetřovateli nestačilo, ne, ne, ne, on se k tomu všemu ještě musel začít zajímat o můj soukromý život a nějak přišel na to, že to já jsem svému bratrovi zasadil smrtelnou ránu. A pak už jen stačilo v podstatě málo: využít nefalšované policejní hodnosti a originálním způsobem mé jméno hanět ve vší početnosti po celém městě – nejprve za pomoci vývěsek, pak za přispění místních policejních složek, a když ani to nepřineslo kýžený úspěch, tak nakonec osobně.“

„Ale Radovan a většina místních vás nakonec nedala, postavili se na vaši stranu,“ odvážila se Anna konečně promluvit.

„Přirozeně,“ pousmál se matně Tom Wong, což ho zřejmě přivedlo na následující myšlenku: „Takže obdobně, jako tomu bylo u obou sester, by bylo milé, kdyby se i toto naše společné putování labyrintem zakončilo v tom co možná nejpozitivnějším duchu.“

To už skutečně dospěli na konec oné pomyslné chodby a Tom Wong se tam pro cosi shýbl, avšak nebyla to Kryštofem Válkem prorokovaná rakev, nýbrž…

„Gramofonek, to je to, co jsem tu hledal, nakonec našel a co bych vám, Anno, na důkaz pojištění našeho přátelství nyní rád věnoval.

Anna daný dar nakonec přijala a pak se s Tomem na jeho popud vydali hledat cestu z labyrintu ven, přičemž to tentokrát byla zase Anna, kdo se Wongovi o trochu více otevřel v rámci vlastního života.

Kryštof Válek, pokud by stále ještě lpěl na své domněnce pojednávající o vrahovi, nemusel ztrácet naději. Při zpáteční cestě labyrintem se sice opět nepřihodilo nic, co by ohrožovalo lidský život, leč Tom Wong se s Annou zdaleka nemínil loučit.

A tak poté, co oba dva ještě nějakou tu chvilenku pobyli ve společnosti rodiny, přátel a příbuzných Evženie Flavordové, se Anně konečně naskytla příležitost přesvědčit se, jak si v chatařské oblasti žije člověk, původně pocházející až z druhého konce světa. A přeci tu na první pohled nebyly patrné nějaké výrazné rozdíly v porovnání s domem, co náležel předešlé hostitelce. I u Toma Wonga se dala nasát ta samá podmanivá vůně dřeva a stěny rovněž zdobily podobně laděné obrazy s portréty vyobrazených lidí vkusně zakomponovaných do krajinomaleb, přičemž kuchyňský servis v poličkách a kredencích jako by přesně do detailu odpovídal návykům nejednoho místního mochnického domorodce. Anna podruhé neodolala a obdobně jako předtím u Evženie si i tentokrát z poličky vzala jeden z hrníčků a začala si ho důkladně prohlížet. A vskutku, po pohlazení ouška se na něm počal objevovat kvítek. Jak poutavě magické, přišlo Anně podruhé na mysl. Načež Rudolf Manten by zajisté sdílel ten samý názor, neopominula si k tomu Anna přidat.

Sám hostitel rovněž nezahálel. Právě ho kdosi navštívil. Jakási Petra. Anna zaslechla, jak zdvořile odmítá Tomovo pozvání jít dál, s odůvodněním, že se s ním přišla pouze rozloučit, neboť s Petrem právě odjíždějí do nedalekého Kerska.

„To byla jedna má dobrá známost z řad studentské omladiny. Petra slíbila, že se tu u mě dnes zastaví. Kdysi ke mně docházela právě na ony mé a bratrovy ALMANY,“ informoval Tom pak Annu, když jmenovaná odešla, a ta, jakmile zaslechla z jeho úst to slovo, založila hrníček na původní místo. „Nuže, je nejspíše načase, abych vám, Anno, odtajnil to, co jsem slíbil odtajnit jednomu přespolnímu zájemci, pokud by se ke mně rozhodl znovu zavítat.“

Anna nenaléhala ohledně podrobností týkajících se jmenovaného, což Tom jen uvítal, zářivě se pak na Annu usmál a nasměroval ji k jedné na první pohled zcela obyčejné stěně. Její prostřední část se záhy dala do pohybu a namísto původní stěny se v těch místech zjevila jiná, tentokrát mnohem pevnější žulová. Tom nečekal na Annino případné emoční vypětí, normálně zadal příslušný kód a i tato stěna se rozestoupila. První, co o sobě dalo z temného neznáma vědět, bylo světlo: to jak pozvolna nabývalo na intenzitě, novou rýsující se místnost postupně zviditelňovalo. Světla bylo rozhodně zapotřebí, nyní již jasně čitelná rozlehlá místnost, připomínající Anně pracovnu a studovnu zároveň, totiž jinak postrádala okna.

„Tak co, Anno, jestlipak už tušíte, co tímhle vším sleduji?“ zajímal Toma názor.

„Pravděpodobně pro vás tahle místnost má stejný význam jako ta tajná náležící paní Flavordové, a také ji považujete za jakousi svoji niterní svatyni,“ mínila Anna.

Ano, i Evženie Flavordová ve svém domě něco na tento způsob údajně vlastnila, jak Anně poreferovaly Eva s Elou, ovšem jim ani Anně nebylo umožněno vstoupit a tak nyní Anna zběžně odvozovala na základě líčení sester.

„Ano, máte v podstatě pravdu,“ potvrdil souhlasně Tom, když k tomu Anna připojila to další, tedy domněnku o pracovně a studovně.

Rozhodně totiž bylo co obdivovat a to odborné jednoznačně převažovalo. Anna se mohla začíst do osudů francouzského důstojníka ve výslužbě, který náhodnou expozicí pořídil první fotografii na světě, na níž byl zachycen dvůr. Nebo do článků týkajících se Michaela Faradaye, kde byl otištěn jeho legendární deník čítající poznámky možného vzniku elektřiny. Nebo také mohla obdivovat historii elektrického telegrafu od pouhé myšlenky až po praktickou realizaci. Či trnitou cestu balónů, větroňů a letadel směřujících do nebeských výšin a let jako takový, jež tolik zpopularizovali bratři Wrigtové, a vedle toho vynálezy pro ryze pozemské používaní jako bicykly. Či také rozmanité vynálezy pozdějšího takzvaného moderního věku a mezi nimi první elektrické počítače, které k práci s elektrickým proudem a k logickým operacím využívaly elektronek.

Vedle těchto objevů podávajících důkaz o lidské vynalézavosti tu Anna narazila i na ty, co přímo souvisely s lidským životem jako takovým, tedy s jeho uchováním. Jako užití éteru při úplně prvním chirurgickém zákroku na jistém mladém tiskaři prováděném jistým Wiliamem Mortonem. Nebo evoluci života Charlese Darwina. Či Alexandera Fleminga coby objevitele prvního antibiotika na světě v podobě penicilinu.

A pak konečně došlo i na ony pověstné ALMANY. K Anninu údivu se jednalo o dva druhy prototypů, přičemž každý se vyznačoval svou jistou specifičností. Zatímco první sada šesti ALMAN Anně připomněla turistické psychowalkmany (to díky doplňující helmě namísto klasických sluchátek), ona druhá sada dle ní výhradně upozorňovala na mnohem klasičtější turistické brýle.

„Zajímavý názor, onen přespolní človíček se k nim kdysi vyjádřil trošičku jinak a stejně tak i Petra. Nejspíše si začnu vést, podobně jako Michael Faraday, také deník, do nějž budu zaznamenávat postřehy jiných,“ přistupoval k tomu takto Tom.

Ani tentokrát se Anna z hostitele nepokoušela mámit podrobnosti o obou Tomem jmenovaných. Její oči nyní patřily výhradně ALMANÁM. „Čím jsou tedy specifické? Předvedete mi to?“ zeptala se radši.

Tom Wong z připravené otevřené krabice vyjmul jednu z těch, co Anna překřtila na turistické psychowalkmany. Onu helmu si Tom následně nasadil na hlavu, takže skutečně připomínal cyklistu, co se chystá na cestu, k níž by mu zajisté posloužil jeden z těch legendárních bicyklů, které tu rovněž byly uschovány coby vzpomínka na časy dávno minulé. K ničemu takovému však nedošlo, Tom se s ALMANOU pohodlně usadil na pohovku a dal najevo soustředění poté, co jeden z drátů trčících z helmy zasunul do walkmanové zdířky příslušící sluchátkům. A co se nestalo, celou místností se počaly linout srdcervoucí tóny violy. Význam této ALMANY byl Anně rázem znám: umožňovala přenos jinak vnitřních mozkových pochodů v jedny skutečné reálné a daný živý zvuk dokonce uchovat na magnetofonové pásce.

„Taková jedna menší vzpomínka na mého bratra, který tento hudební nástroj bezmezně zbožňoval,“ objasnil Tom. Pak Annu vyzval, aby si nabídla ALMANU z druhé sady, jíž přisoudila nálepku turistické brýle.

Anna tušila, co bude následovat. „Koho si mám představit, až si ty brýle nasadím?“ zeptala se trochu v obavách.

„To záleží jen na vás. Co například někoho z rodiny?“ dal Tom tip. „Ovšem jděte na to pomalu, své obrazové výjevy volte rozvážně: něco jiného je pouhá představa a něco jiného zase ona samá představa pomyslně živě zhmotněná.“

Anna tentokrát jen přikývla, že to bude brát na vědomí. Snad ještě nikdy si brýle nenasazovala s takovou opatrností jako nyní. Varovná slova o možnosti zhmotnění vnitřních postav a z toho pramenící možné nebezpečí by jiní zajisté považovali za totální úlet jednoho věčného snílka, kterého v jednom kuse přepadává stihomam, napadalo při tom Annu, a i ona by se za jiných okolností k takovým posměváčkům zajisté jinak připojila. Jenže Tomův předchozí ALMANÍ výstup nebyl žádným podvrhem, neboť ještě předtím, než dotyčný na pásce „vykouzlil“ tóny violy, Annu přesvědčil, že je jinak dočista prázdná.

O tom, jak věru důležitým se na první pohled banální varování Toma Wonga ukázalo se Anna přesvědčila hned poté, co brýle najisto zakryly její oči. To první, co spatřila, byl barevný odraz sklíček, ovšem prakticky okamžitě, jakmile uvedla do chodu své první vnitřní obrazy, se ty samé počaly ve stejné režii odvíjet kolem ní. Jako by Anna právě byla přítomna v kině a dívala se na film ve tři dé provedení.

A tak se Anna po delší době podívala domů, kde se setkala s otcem, jak si teď přála: seděl ve své pracovně a četl si u stolu noviny. Anna k otci po menším váhání přistoupila a opatrně se ho dotkla. Stalo se neuvěřitelné: otec dotek opětoval a Anna i toto pocítila na vlastní kůži! Jako by Annin otec nikdy z tohoto světa neodešel, jako by stále byl jeho součástí. Jenže přimět ho ke konverzaci, to už tak jednoduché nebylo a vše se zhoršilo v momentě, kdy do místnosti vpadla ta, co si především potrpěla na tropení vášnivých scén – Annina matka. Anna chtěla zabránit těm nastávajícím sporům, jenže to šlo dost ztěžka, neboť vnitřní šotkové začaly převládat nad těmi slibně se zpočátku odvíjejícími pozitivními. A když už se málem stalo, že se matka na přání dcery přeci jen trošičku navenek začne projevovat o něco více lidsky, definitivně tomu učinila přítrž přítomnost oné ALMANY z druhé sady, kdy z ní sálající živý hlas zapříčinil totální nemožnost kontroly nad živým obrazem, takže ani ne po deseti minutách byla Anna přinucena si obě ALMANY naráz sundat a celá udýchaná pak zasedla na pohovku, jak ji to, čeho byla svědkem a také nedílnou součástí, vyčerpalo.

„Říkal jsem vám, že to není jen tak,“ poukázal Tom na důležitost svého vyřčeného moudra o pouhých představách a jejich následném živém prožívání.

Něco na tom asi být muselo, Anně po těch prožitcích všechno kolem náhle přišlo mnohem živější, takže jeden ze starodávných bicyklů, co se vyjímal v jednom ze zadních rohů, dle ní teď rozhodně nezel prázdnotou a vlastně ani nestál na původním místě, neboť kdosi na něj právě zasedl a uvedl jej do chodu, kdežto ten kdosi Anně nápadně ihned připomněl jejího otce, zatímco svou matku znenadání zaslechla, jak se naplno rozkřičela z jednoho starého gramofonu, který jinak pobýval v jedné z postranních přihrádek.

„Nejspíše nastala ta pravá chvíle tuhle místnost opustit a zase se nadýchat pravého letního čerstvého vánku,“ vypozoroval Tom Anninu rozrušenost a proto ALMANY zandal nazpět do krabice a tu pak zandal do příslušné police, odkud ji předtím vyjmul.

Nyní se to odvíjelo následovně. Jakmile Tom coby poslední překročil práh, celá místnost se postupně začala halit do tmy. Žulová stěna se navrátila na své původní středové místo a po zadání příslušného kódu se i ona ztratila z dohledu lidským očí, jakmile její přítomnost zakryla ta původní vonná ze dřeva. A tak se Anna a Tom opět ocitli v nejrozlehlejší místnosti s okny, kde první jmenovaná předtím tolik obdivovala magičnost oněch květinových hrníčků.

Na něco takového teď ale nebyl čas, o pozornost se hlásil zcela nový návštěvník.

Ani slovy se nedalo vylíčit, jakou Naďa Galanská mívala pokaždé radost, když o pátečních večerech směla zavítat do podniku La Groe, kde se o program starali rozmanití umělci. Zatímco tamní smetánka si tu a tam trpce postěžovala, proč tu i dnes nevystupuje osobnost, co je hodna zvučného jména, Nadě na něčem takovém pramálo záleželo. Pocházela ze skromných poměrů a skromnost jako taková jí tudíž nebyla cizí.

„Jednou děvenko pochopíš, že jen bohatá partie v lidském životě má tu pravou váhu, kdežto s chudákem, co pouze vlastní děravé kapsy, nikdy nebudeš doopravdy šťastná,“ informovala za jednoho takového květnového pátečního večera Naďu od vedlejšího stolu robustní žena a to při výstupu klauna, předvádějícího na pódiu rozmanité triky. „Klaun a kouzelník zároveň, no kdo to kdy slyšel?“ utrousila na adresu vystupujícího posměšnou poznámku a dokonce po něm neváhala hodit zbytek nedojedené cukrovinky.

Naďa nemohla souhlasit, na rozdíl od robustní ženy oděné do bohatýrského mladé devatenáctileté slečně ono vystoupení nesmírně zaimponovalo. Co naplat, že z daných triků čišela obyčejnost, byla to však obyčejnost zcela přirozená a nikoliv tedy ta neobyčejnost zcela nepřirozená, co předtím příslušela břichatému pěvci a jeho vlastní autorské árii s příznačným názvem ,Můj hlas zlaté hrdlo má´.

A tak se Naďa pokusila pokoušet Osud a jala se doposud pro sebe bezejmenného klauna – kouzelníka osobně vyzpovídat.

„Právě jsi učinila nejhorší rozhodnutí ve svém životě, děvenko, dej na má slova,“ zvolala za Naďou robustní žena v bohatýrském.

Klaun – kouzelník se rozhovoru zpočátku zdráhal. „Proč bych ti měl naslouchat? Beztak mému bolestivému nitru jen těžko dokážeš kdy porozumět?“

Naďu to upřímně zaskočilo, leč i tak bylo očividné, že mladý dvaadvacetiletý muž, který z klauna – kouzelníka po odlíčení vzešel, devatenáctileté slečně nesmírně zaimponoval.

„Jmenuji se Naďa,“ představila se.

„Andrej,“ osmělil se muž Nadě sdělit své křestní jméno.

„A jak bych ti tedy mohla být nápomocna?“ Naďa se hned poté takto odvážila zeptat, neboť bylo zřejmé, že Andreje cosi trápí.

„Potřeboval bych někde urgentně sehnat dvacet pět tisíc zlatých,“ začal Nadě líčit Andrej, „to abych se odtud mohl vykoupit a pak si třeba i konečně splnil svůj niterní sen, který mne provází již od raného dětství.“

„A jaký je ten tvůj sen?“ dychtila Naďa po odpovědi.

„Pořídit si dům někde na samotě a tam pak v poklidu žít a skromně hospodařit, třeba i s nějakou spřízněnou duší, a kouzlení si pak již dělat jen tak pro zábavu,“ dopověděl Andrej.

Čím více se Andrej Nadě otevíral, tím sympatičtější jí byl. Netoužil po přepychu a ani po vlastní pompézní kouzelnické show. Podobně jako Naďa i Andrej v životě pouze hledal svou vlastní identitu a s ní smysl života.

„Co třeba tamta žena? Zběžně se s ní znám, třeba by se uvolila uvolnit nějaký ten přijatelný obnos ze své nadité portmonky?“

„Ta sotva někomu něco daruje. Ta všemi, co pocházejí z nižších vrstev, leda tak opovrhuje, mnou obzvláště,“ oponoval Andrej.

Naďa bohužel musela dát těm slovům zapravdu, když se jí před očima zpětně přehrálo, jak si robustní žena v bohatýrském před ní Andreje dobírá a dokonce ho neváhá častovat cukrovinami a tak jednoznačně dává najevo, co pro ni symbolizují chudší vrstvy.

Naďa však podobná ponižování v případě Andreje odmítala nadále dopouštět. A pak… ta vize vysněného života kdesi na samotě s spřízněnou duší devatenáctileté dívce v uších lahodila stále víc a víc a o to víc ji ráda toužila spatřit naživo.

„Nejsi jen klaunem, vlastníš přece i druhou tvář – tvář kouzelníka,“ vyslovila Naďa ve spásné naději.

„Mé kouzelnické schopnosti však nepodléhají mýtickému nadpřirozenu. Ovládám četné triky, to ano, avšak pouze ty na bázi lidských možností,“ pravil Andrej poněkud zahanbeně. A na ten důkaz do ruky uchopil obyčejný klobouk, zakryl jej zcela obyčejným pláštěm a když ten následně odendal, dala se namísto klobouku spatřit… naprosto zcela obyčejná růže. Tu Andrej následně předal Nadě a zdvořilou úklonou naznačil, že kouzelnický trik dospěl do konce.

„A nedalo by se přeci jen podniknout cosi, co by ten tvůj sen uspíšilo?“ nehodlala se s nepříjemnou přízní Osudu Naďa jen tak smířit.

„Co mi obyčejní smrtelníci s něčím takovým, jako je právě Osud, zmůžeme?“ povzdechl si Andrej.

A jako by i Osud náhle měl pochopení pro chudší lidské vrstvy, to když světelný paprsek nečekaně ozářil honosné sako muže, co předtím na pódiu pěl onu svou árii. A spásný nápad tak spatřil světlo světa: Andrej se najisto za oním mužem rozhodl zajít a nabídnout jeden ze svých kouzelnických triků, spočívající v přeměně plyšového srdce v jedno ryze zlaté coby památce po adoptivních rodičích. Pochodil, neboť muži daný trik natolik učaroval, že Andrejovi za odměnu v plné výši daroval požadovaný obnos.

Pro ještě lepší upřesnění: mužovu pozornost přitahovalo vše, co načichalo zlatem. To pro něj mělo tak velkou hodnotu, že ji neváhal královsky vyplatit.

A tak se Andrejovi v jednom okamžiku zcela změnil život a Nadě Galanské taktéž, neboť jmenovaný se tak nadobro vykoupil z podniku La Groe a jmenovaná ho hodlala coby životní partnerka následovat na vytouženou samotu. Nebyli onoho květnového pátečního večera však jediní, kdo se rozhodl pro společnou cestu životem. I žena oděná do bohatýrského a břichatý pěvec stvrdili své setkání paktem lásky. Ovšem… je láska na bázi bohaté partie skutečně tou pravou výhrou, jak Nadě tvrdila právě ona robustní žena? Skutečně je taková láska mnohem mocnější čarodějkou, než ta výhradně řízená srdcem?

A tak čaruj i ty mocná majitelko lidských osudů jménem Čas a udej, na čí straně páru se snoubí skutečná moc věčně zaláskovaných.

Zajímavé, jak člověk někdy smýšlí. Anna se s Radovanem Litevským na počátku přela a teď po jeho boku víceméně v poklidu kráčela na jakousi odpolední sešlost, která se konala v prostranství zdejších městských pasáží. Co o tom tedy nakonec rozhodlo? Důvodů se nabízelo hned několik.

V první řadě zde důležitou roli sehrála Marie, Anna bez ní Katalnou Mochnu odmítala opustit, tak nějak jí tahle hnědovláska už stačila přirůst k srdci. Anně tudíž nebyl cizí osud Marie, zajímalo ji, jak se to s ní po zdravotní stránce bude odvíjet dál. A ještě jedno podstatné se slušelo připomenout: kdyby se nadobro cesty obou dívek rozešly, Anna by zase byla nucena přežívat výhradně se svou samotou, neboť od matky by se sotva nějaké té přízně dočkala.

Dále se Anna nutně potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu, ty vnitřní prostory ji do jisté míry začaly skličovat a tak procházka byla nasnadě. Pravda, Marie v tom zvláštním domě s tou nevídanou pohyblivou výzdobou na stěnách setrvávala nadále, avšak pouze s Kateřinou, která se jí tam rozhodla opečovávat. I o této brunetce Anna samozřejmě soudila své, neboť ty oční podlitiny rozhodně nevypovídaly o kdovíčem veselém. Anna si ale sama pro sebe snažila namluvit, že to u Kateřiny prostě má co dělat s rodinnými problémy, podobně jako tomu bývalo u ní. Jako by si obě byly v něčem blízké, přišlo Anně záhy na mysl; ostatně ke Kateřině pociťovala mnohem větší sympatie než ke své jmenovkyni.

To Radovan, na rozdíl od Kateřiny, cestou přímo zářil jak sluníčko a rovněž se u něj nedalo zapřít ani pomyslně hmatatelné charisma, co z něj jak aura vyzařovalo navenek. A právě něco z toho se pravděpodobně pozvolna přenášelo i na Annu. A nejen na ni. Sotva oba vyšli z pláže na cestu vedoucí k městu, natrefili tam na prvního kolemjdoucího, načež ten se hned dal s Radovanem do řeči a uctivě mu oplatil pozdrav s přáním hezky prožitého dne. Co to ale bylo v porovnání s partičkou náctiletých, která na jednom z polí prováděla cosi na způsob pálení čarodějnic a u té příležitosti si rovněž neopomenula na ohni upéct nějaké to jablko či bramboru.

„Ono je někdy lepší, když vás lidi pozvou na tradiční pohoštění v netradičním období, než když za tak krásného slunného dne, který nám opět nastal, na vás kdesi v parku vyrukují z celou řadou kosmetických přípravků a nutí ke kompletní koupi, neboť všechny do jednoho bezprostředně musíte potřebovat,“ dokázal k tomu Radovan „vykouzlit“ pohotový komentář.

Po vstupu do chatařské kolonie o nové údivy taktéž nebyla nouze, tam si lidé na zahradách zase namísto špekáčků v domácích pekárnách pekli pecny. Stačilo, aby si někdo z osazenstva chatek povšiml, kdo že to právě kráčí kolem, a už Radovan Litevský s Annou byli zváni na nejednu návštěvu. A když Radovan zdvořile odmítl, dostal coby výslužku alespoň něco z čerstvě upečených bochánků.

„Máte svatou pravdu, paní Flavordová, není nad grilování pravých domácích pecnů,“ pravil ženě Radovan, usmívající se od ucha k uchu poté, co s vděky od ní přijal košík. A pak zase zanotoval Anně: „Ono je někdy lepší, když vás někdo pohostí přímo od srdce, než když na vás v rámci nenávisti od plic plive jed.“

Ani vstup do Pasangerovky, jak se hovorově mochnickému pasážovému prostranství říkalo, se tedy zcela logicky neobešel bez údivů. HÓLEJENKY, JELEMANTELY a DUHOVĚNKY, s nimiž si pohrávali zejména teenageři, opět neušly Annině pozornosti. Blondýnku protentokrát spíše ale nejvíc zaskočilo, že se tu s Radovanem dala do řeči parta pubertálních výrostků jedoucích na skejtech, načež ta se vedle výřečnosti profesorovi rovněž ihned neostýchala předvést nějaký ten manévr. A Radovan Litevský, k Annině ještě většímu překvapení, rozhodně nezůstal na slovo skoupý, svorně od jednoho z aktérů skejt přijal a obstojně se na něm pokusil onen manévr napodobit.

„Čím to, že jste u místních tak populární?“ nevydržela to už Anna a takto se zeptala poté, kdy si každý zase šel po svých.

„Když celý život trávíte potažmo v jednom městě, nejde si nenadělat kupu spřátelených spřízněných duší,“ zněla Radovanova poněkud oklikou podaná odpověď. „Opravdu za tím nemá cenu hledat nějakou složitou vědu, Anno, stejně jako za vymoženostmi, překračující pro někoho rámec běžného chápání,“ pokračoval, jako by jeho profese opravdu souvisela s vědou či výzkumem, i když se ve skutečnosti jednalo o pouhého učitele biologie.

Radovan Litevský se rozhodl o svých slovech Annu najisto přesvědčit a tak podruhé sáhl do kapsy kalhot a vyndal z nich DUHOVĚNKU symbolizující planetu Zemi. Pak ji předal Anně, aby ji přiměla k levitaci, ovšem ta s něčím takovým nepochodila. Profesor si DUHOVĚNKU tedy vyžádal nazpátek a znovu se široce pousmál. Anna tedy očekávala, jak bude přemoudřelým profesorem přechytračena, v tom se ovšem spletla. I v Radovanově případě DUHOVĚNKA opustila jeho dlaň a stejně jako v Annině područí nikoliv směrem k výšinám.

„Tak jste toho právě sama byla svědkem, Anno. Jako školený rozumbrada mohu svými proslovy hýřit a oslňovat jimi druhé, dokud mé vlastní srdce nepohasne, ale jak jste se nyní na vlastní oči přesvědčila, ne vždy slova teoretického znalce postačí.“

A jako znalec i praktické stránky pak Radovan za Anniny asistence dopustil, že DUHOVĚNKA konečně dostála svému plnohodnotnému významu a to tak, že nejdříve byla ponořena do jedné z tamních kašen a následně řádně promasírována.

„Jen jsem vám tím chtěl, Anno, vzkázat, že i já zastávám roli pouhého smrtelníka, co je rád za každodenní příležitost, kdy si může s někým popovídat. Samota totiž pokaždé nemusí být tím pravým společníkem pro život, inu, jak se odnepaměti říká: ve dvou se to vždy lépe táhne. Svatá to pravda, na mou duši.“

Anna by za jiných okolností striktně zaprotestovala, že z profesorových úst padla zmínka právě o samotě, což by si ihned vyložila jako narážku na své neutěšitelné soukromí. Z nynějšího postoje však bylo očividně patrné cosi odlišného.

„Tak tu samotu oba pojďme společnými silami přechytračit,“ poznamenal samotným závěrem Radovan, nabídl Anně ruku, ta ji svorně přijala, a oba se připojili k zástupu lidí.

Do Podzemní rajonády se scházelo dolů po schodech, neboť se jednalo o bývalé skladiště, takže jako by v prostranství pasáží vůbec neexistovala, nebýt nápisu nesoucího její jméno na zaoblené tabulce, tyčícího se několik stop nad zemí. Dnes ovšem z pasážového prostranství působila nejrušněji, jako by se tu právě nově otevírala. Zástup zvědavců patrně zlákalo velice zvláštně pojaté oznámení na vývěsce, kde stálo: LIDSKÉ (NE)OBVYKLOSTI V ROUŠE TAJEMNA NA BÁZI MAGNETICKÉ MAGICKÉ PŘITAŽLIVOSTI. Dole pod schody u vchodu pak postával baculatý muž s téměř vyholenou hlavou, jemuž z brady trčel dlouhý blond plnovous. Byl jím majitel Podzemní rajonády, představující se návštěvníkům pouze jako Olaf. Ten každého jednotlivce vítal hlubokou úklonou a svou pózou tak dost obstojně imitoval mluvící sochu v poklonu (a někdy i v pokleku, když s ním do styku přišlo malé děcko). Mluvící sochu proto, neboť muž každému jednotlivci, dříve než směl vstoupit, ještě odrecitoval kratičkou básničku, přičemž si dával záležet, aby z jeho úst ta samá nezazněla dvakrát. Na Annu vyšla jedna o létající sojce, co se tak úpěnlivě šlechtila na telegrafním sloupu, až se z ní stala jiřička se stračími a samotným závěrem i se zaječími úmysly. Pointu si zřejmě Anna měla domyslet už sama.

Když pak i Anna s Radovanem konečně vešli, první, co na blondýnku dolehlo, byla omamná aromatická. vůně. Zatímco Radovan vůni v poklidu nasál a normálně se rozhodl dál pokračovat směrem k plentě, Anna naopak tomu, co dráždilo její nos i všemu kolem začala věnovat výjimečnou pozornost. Vonné tyčinky, aromatické svíčky a na protější straně v regálech vystavené sáčky a úhledně vyrovnané suvenýry – to vše dávalo tušit, kde se to s největší pravděpodobností momentálně nachází. A když Radovana následovala za plentu, už o tom nemohlo být pražádných pochyb. Lidé v té rozlehlé místnosti posedávali na kobercích, nalévali si z vařících konvic do šálků moky a z tácků si k nim dle libosti nabízeli pohoštění.

Ovšem toto odpoledne se mochnická čajovna veřejnosti mínila ukázat v mnohem širším záběru uplatnění, o čemž vypovídaly obrazy visící na stěnách, jenž s její klasickou výplní neměly příliš mnoho společného. Annu na nich zejména zaujali chlapec, malující kotě úplně jiným stylem, než jak bylo obvyklé, a skupinka nejméně patnácti mladých divadelníků v nevšedních kostýmech. A právě tito i ti další z okolních obrazů tu zřejmě dnes měli s něčím vlastním vystoupit na pódiu (to stále bylo ve fázi příprav), neboť si Anna záhy povšimla, jak na něj právě kráčí totožný klučina se skicákem v podpaží a o čemsi se tam začíná bavit s obzvlášť sádelnatým mužem v dost ujetém ošacení.

„To je Josífek Humler, můj gymnaziální kolega, jinak učitel tělocviku,“ informoval Annu věcně Radovan a ponoukal ji, aby si kvapem šli hledat volná místa na sezení.

„Á, uctivě vás zdravím, vážený pane kolego kamaráde! A rovněž tak i vaši sličnou kolegyni, slečnu kamarádku!“ zahalasil zvesela na uvítanou Josef Humler, jemuž při tom na baculatém obličeji pod zlatavým hustým obočím toužebně zazářily modré oči připomínající duhovky.

Anna byla z toho značně obtloustlého profesora tělocviku poměrně nesvá, což kromě svérázného hlasového vyjadřování zapříčinilo i to nevšední ošacení. Humler měl na sobě rozepnutý kouzelnický plášť, pod nímž se skvělo supermanské tričko s nápadným logem S, zatímco hlavu mu zkrášloval cylindr, jinak příznačný pro motýla Emanuela, načež dolní partie se výhradně nesly v režii maskáčů.

„Jak jsem již několikrát předeslal a sami jsme toho cestou sem byli svědky, Anno,“ ujal se slova Radovan, „naše Katalná Mochnička je nejen městem, co si po svém upravuje vědecké objevy jako takové, ale je rovněž, jak nyní máte možnost znovu se přesvědčit, i místem, kde se meze nekladou ani vlastním vyjadřovacím názorům.“

„Ano, přesně tak, přemoudřelá chlapcodívko, ctěný to pane kolego kamaráde!“ zavdal si Josef Humler opět po svém z plných plic. „Takže se račte podsadit na tyto dvě pro vás zarezervované, značně již oprýskané ale jinak plně funkční malebné židličky do první řady, neboť co nevidět na pódiu vypukneme!“ Načež se pak zase začal věnovat klučinovi.

Kolem třetí hodiny odpolední se osazenstvo Podzemní rajonády konečně dočkalo: „Srdečně vás tu všechny vítám, vážené milé zdejší i přespolní ctěné to zavítavší chlapcodívky! Právě dnes se tu totiž stanete svědky čehosi, co se jen tak někomu ve světě hnedle nepoštěstí vidět, proto hned zkraje prosím omluvte tento můj přehršel pro neskromnost!“

Josef Humler se očividně cítil velice dobře naladěn, takže cokoliv, co do mikrofonu zahalasil, si jaksepatří náležitě užíval. To se však jednoznačně nedalo říct o všech zájemcích, které zlákala venkovní vývěska. Profesor tělocviku si to zjevně záhy uvědomil, neboť si po následném odvyprávění vtipu rázně odkašlal a bujaře zabásnil: „Ach, promiňte mi, ctěná paninko, vím, stačilo malinko, tak se prosím na mě za to již vícero nehněvejte, něžná kopretinko! Já však nemínil urážeti vaše ego a proto: změň to, ty jeden popleto! A tak okamžitě učiním, poněvadž nechci býti vůči vám urážlivě muničním! Tudíž nemějte obavy ani vy, velevážený vedle sedící pane, hned vše i u vás napravím, ani po dechu stačit nelapnete!“

A tak to tedy profesor tělocviku zkusil jinak. „A tyhle dva nápravné znáte?“ A spustil do mikrofonu: „Jestlipak víte, proč blondýnka nevyskočí z padesátého patra padesáti-poschoďového podniku, když jako na potvoru nejdou otevřít dveře kanceláře? No to proto, že se v její blízkosti vždycky najde nejméně jeden obdivovatel – kolega, co podlehne jejímu šarmu a učiní tak za ni! No a když pak v zámku konečně klapne klíč, tak ta překrásná, převelice chytrá blondýnka dveře normálně zase otevře a vydá se na cestu k domovu!“

Celé publikum to vesměs opět ocenilo potleskem, jen ti dva, k nimž humor Josefa Humlera směřoval, se pořád tvářili tak nějak kysele, jak Anna měla možnost si již poněkolikáté povšimnout, když přes hlavy sedících její zelené oči zamířily do páté řady.

„Takže na přilepšenou přidáme i ten na podporu zelených mužíčků s majáčky v záloze? Nejspíše ano!“ vyložil si to Josef Humler patrně jinak a začal: „To si jednou takhle v pátek večer náčelník sezve celou svoji policejní jednotku a ptá se jí, jestli ví, co je jako za den, a oni mu všichni unisono shodně odpoví, že třicátý první prosinec! Náčelníka tato odpověď upřímně potěší, a tak položí otázku druhou, o něco záludnější, jestli teda jeho jednotka má ponětí, co že se toho posledního prosince jako slaví, když je mu přikládán tak velký význam, a všichni jeho věrní poddaní mužíčci v zeleném mu shodně unisono orodují, že přece Silvestra! A tak náčelníkovi nezbývá než-li položiti třetí, závěrečnou otázku toho nejsložitějšího typu, proč se teda vypráví vtipy o policajtech, když jsou všichni do jednoho tak chytří! A ejhle, na to už nikdo z přítomných jednotkářů odpovědět nedokáže, jaké to velké překvapení!“

To už muž v páté řadě nevydržel, vyskočil do pozoru, leč profesor tělocviku jako by s tím dopředu počítal, neboť na celé kolo povzbudivě zahulákal „abrakadabra“ a zpod pláště hned nato vyjmul dva obrazy, s nimiž se hbitě z pódia přihnal do oné páté řady, aby je stojícímu muži a vedle něj zvedající se ženě osobně předal.

„To nevadí, že nám ten sympatický páreček právě odchází, alespoň se tím mým kouzlíčkem v zákulisí v klidu zatím pokochá a nám se tak alespoň pro dvě na koberci sedivší to chlapcodívky uvolní dvoje místečka, no jaká to pozitivní náhoda!“ přijal profesor tělocviku odchod muže a ženy za plentu v poklidu, a jak předeslal, tak se i stalo. „No výborně, a nyní už je načase sem na naše světové pódium pozvat prvního adepta na účinkování: nechť tedy vstoupí Péťa Kocianů, a já za to prosím o jeden velikananánský potlesk z vašich sedavých řad, z tohoto početného davu davů!“

Josef Humler uvolnil pódium šestiletému chlapci, s nímž předtím rozmlouval. A ten se svého výstupu zhostil s opravdovou grácií a na sto procent dostál toho, co o něm vypověděl autoportrét visící na stěně. Vskutku, šestiletému Petrovi nečinilo pražádné obtíže namalovat kotě z letecké perspektivy, jak vzhlíží k nebesům, či naopak z té přízemní sféry zase lidi procházející ulicí, kde naopak ve vyobrazení byly dolní partie upřednostňovány před oněmi horními. To osazenstvu Podzemní rajonády něco takového naopak činilo obtíže nemalé, neboť už vypointování kočičí hlavy do přijatelné velikosti se samo o sobě jevilo jako něco nerealizovatelného. A pokud ještě ta kočičí hlava měla být nasazena na kočičí tělo, které na pohled mělo představovat pouhé torzo, tak to už pro všechny bez výjimky opravdu bylo nad lidské tvořivé síly. I Radovan Litevský se zařadil mezi tápající a tak Anně stvrdil svá někdejší slova o své roli obyčejného smrtelníka. Pak kdosi nadhodil, zda-li to celé náhodou nespočívá v té relaxační hudbě, co tu po celou dobu vyhrává pro podpůrné dotváření atmosféry, Petr však skromně odvětil, že ke svým čtvrtým narozeninám prostě dostal skicák, začal si do něj jen tak kreslit, a tak to vlastně všechno začalo.

Šestiletého chlapce pak vystřídala šestnáctiletá dívčina v pestrobarevném úboru, co pro změnu dokázala na několik minut zadržet dech. Na rozdíl od Petra v případě Alžběty, jak se dívka jmenovala, během jejího výstupu proběhla náruživá šuškanda o tom, že něčeho podobného se v minulosti už několik zde přítomných lidiček stalo přímými svědky a to v televizi na Kavčích horách při natáčení pořadu ŠANCE, který na ČT v devadesátých letech uváděla dvojice Josef Dvořák a Miroslav Vladyka. Alžbětu Novou, jak znělo dívčino celé jméno, to trochu uvedlo do rozpaků, zato Josefa Humlera rozhodně ne. Ten, jakmile z „davu davů“ zaslechl své křestní jméno, byl opět v bujarém živlu, za připomenutí své maličkosti obecenstvu pohotově poděkoval, přičemž k tomu přihodil, že i on se osobně zná s kdejakým Mírou a Vláďou, což jsou jak uctiví dvořáci tak i pěkní nezdvořáci, a pak Alžbětě cosi pošeptal. A tak i tato sympatická šestnáctiletá dívčina z pomyslného rukávu vytáhla skryté trumfy. Byla totiž především hadí ženou, proto i ten úbor, a tak zadržení dechu následně začala prezentovat v různých polohách. Ojedinělý zážitek – shodlo se nakonec publikum (i když kdo ví, jestli tím nakonec přeci jen výhradně nebyly míněny ty dech beroucí odvážné zákruty hlavy, rukou a nohou, domnívala se Anna).

Nastoupil třetí účinkující v pořadí, Marek Stropnický. Ten obecenstvu představil prototyp menší fontány, co po vhození pětikoruny začne bublat a následně i zpívat. Trik spočíval v tom, že pokud zájemce do fontány vhodil minci o jiné hodnotě, zůstala vůči němu netečnou. A osazenstvo Podzemní rajonády se opět činilo stran názorů: zatímco někteří odmítali uvěřit tomu, že se nejedná přímo o mochnického rodáka, tak jiné zase především zajímalo, zda-li dvaadvacetiletý muž čirou náhodou není v příbuzenském stavu s jednou známou českou rodinou.

Josef Humler na zajímavých účinkujících rozhodně nešetřil. A právě teď zřejmě nadešla ta správná chvíle, aby na pódium zavítali ti, „co ony pikantérie svým umem nejen dovršovali, ale neotřelým přístupem k zákazníkům a vlastním názorem na život je i převyšovali“, jak to do mikrofonu takto košatě podal. A něco na tom asi skutečně muselo být, pomyslela si Anna, neboť na pódium přišla výstřední pětadvacetiletá dívčina a po boku jí kráčel statný potetovaný padesátiletý muž.

„Prosím velký potlesk pro slečnu Patricii Kalandu, co již několik dlouhých let obývá – a svým ojedinělým šarmem také dobývá – Atlantu!“

Dívka se tomu poťouchle zakabonila a pokusila se o úklonu ve stylu stydlivější primabaleríny.

„A přivítejte prosím jaksepatří také Standu Krupičku, co i nadále miluje svou rodnou hroudu, Zemi matičku, a to i přes tu občasnou smutně zvěstovanou zprávičku, že tu a tam se mu pan Osud rozhodne pošramotit jeho odolnou dušičku!“

Muž se o úklonu nepokusil ani náhodou, zato se pod ním pódium zatřáslo, jak na něj naskočil s výbojně zaťatými pěstmi.

„Tak co, senzacechtiví lovci, tušíte již, jakou tematickou porci vám nachystali tito borci?“ vyzýval teď Josef Humler osazenstvo Podzemní rajonády přímo k úvahám.

Několik návrhů tu hned padlo, ovšem v područí účinkujících to pak bylo o něčem úplně jiném, neboť Patricie Kalanda se uvedla jako scene girl, tedy coby žena, co vždy bere život s úsměvem na tváři a s nadhledem, ať je k ní Osud jakkoliv nepříznivý, zatímco Standa Krupička se tu prezentoval coby člověk, co za život již stačil přežít na dobrých třicet smrtelných úrazů, kde v početném výčtu nechyběly autonehody, zásahy bleskem, opětovné pády z letadel po neotevření padáku, napadení různých druhů, či tři rozvody. Ty si muž nechal na úplný konec svého vyprávění jako takovou perličku.

„Prostě to nehodové napětí žádná se mnou nedokázala vydržet,“ okomentoval to takto stručně muž a ledabyle nad tím mávl rukou, čímž ženu, co se ho na to ptala, teprve pořádně ranil.“

„A nyní zde přivítejme dvě spanilé divy, co znalostmi předčí i Zikmundovy hanzeloviny!“ dovolil si Josef Humler další účinkující přirovnat ke dvěma legendárním českým cestovatelům, což ale Lídě Dobové a Líze Kormanové nijak zvlášť nevadilo, ba právě naopak – obě dívčiny okamžitě shodně daly najevo, jak jim to nevýslovně zalichotilo.

A Anna se rázem měla na pozoru, právě tyto dvě výstředně oděné slečny dělaly Marii společnost chvíli předtím, než ji jedno ze zdejších jezer málem zahubilo. Radovan zareagoval zcela instinktivně a jakmile u Anny zaregistroval narůstající napětí, jemně se dotkl její levé ruky, aby tak dal najevo, že obavy tu opět nejsou na místě.

Na pódiu opravdu nic nenasvědčovalo tomu, že by se z něj Lída s Lízou mínily vrhat mezi početné publikum a jednoho po druhém v něm připravovat o život, na rozdíl od oné scene girl, jež se něčeho takového rozhodně neštítila (i když i ta tak rovněž nečinila z důvodů mordů, nýbrž v rámci odzkoušení některých oblečků, které coby návrhářka vytvářela a jako modelka jinak předváděla na molech). Svůj výstup navíc ještě zpestřovala o lámanou češtinu, což byl důsledek delšího pobývání v cizině. To Lída s Lízou na pódiu normálně zasedly a začaly vyprávět o mochnické kultuře za přispění doprovodného podpůrného videa. Anna se tak najisto dozvěděla pravý význam všech tajů, jež skýtalo pole, na které s Marií toto dopoledne společně zavítaly. A podobně jako tomu bylo u menhirů a pyramidy se Marie příliš nezmýlila ani ohledně pravosti poslání ostatních polních okras. Žhavé uhlíky skutečně měly lidem dodat suverenitu a potřebnou sílu pro uskutečnění všeho, čeho si v životě přáli dosáhnout, což se jim mělo zdařit po jejich úspěšném zdolání bosýma nohama. A ta podkova, zavěšená na kůlu, tam taktéž nelelkovala jen tak zbůhdarma a samozřejmě že byla spjatá s pojmem štěstí, jak Marie rovněž správně předeslala a jak se předem domnívala i Anna. A dokonce i význam přítomnosti výtisku knihy Život po životě od jistého Raymonda A. Moodyho, co na poli pobýval v ochranném pouzdře a pro Annu naopak byl naprostým tabu, Marie zcela správně vystihla do sebemenších detailů, když se pak následně Anně zmiňovala o postavě ze světla, o její mírumilovné povaze a o harmonické vizi světa, z něhož pochází, a kde je každému nabídnuta náruč plná lásky, jak to ostatně právě nyní zapáleně líčily i obě dvě dívčiny sedící na pódiu.

„…ovšem dané setkání s onou postavičkou ze světla má za následek i jiné přednůstky, to pokud se človíčka, jehož přijala do svého zbožného království, rozhodne navrátit nazpět na tuto matičku Zemičku,“ básnila na pódiu dál zasněně Lída.

„Leč ještě předtím, než tak postava ze světla učiní, mu dává v retrospektivě nahlédnouti do jeho prozatímního prožitého života, aby tak zjistil, co v něm dělal špatně a co by v něm od tohoto okamžiku mohl učiniti lépe,“ navázala pohotově Líza.

„Avšak ona sympatická postavička ze světla,“ pokračovala v líčení Lída, „ tak nečiní z důvodu krutosti, naopak tím dává najevo, jak o onu konkrétní lidskou dušičku převelice stojí, když jí umožňuje odchod mezi jí niterně blízké bytůstky.“

„Toto se ale zdaleka netýká pouze těch, kteří jsou k onomu odchodu předem vyvoleni,“ přebírala zase ochotně mluvní štafetu Líza, „neboť jsou i doložena četná svědectví, že pokud jedinec sám od sebe projeví přání o návrat mezi své dosud žijící příbuzné a kamarády, například z rodinných problematických důvodů, postava ze světla na to může vzíti zřetel a tak onomu lidskému přáníčku plně vyhověti.“

Načež na pódiu byla přizvána osoba, která něco podobného údajně sama prožila.

„Inu, co k tomu milého dodati? Snad jen – bylo to krásné, děkuji.“ A Lída pak precizně odzpívala píseň nesoucí ten samý název (ta jinak náležela Oldřichu Novému, legendárnímu českému herci). Lída tak učinila poté, co povolaná osoba s líčením osobních posmrtných prožitků najisto skončila.

„Načež jistý italský herec, režisér a zajisté i milovník koček v jedné osobě, Roberto, by k tomu připojil – život je krásný,“ doplnila kamarádku Líza a s Lídou si pak společně zanotovaly i úryvek ze stejnojmenného filmu, který zmíněný muž nejen režíroval, ale zahrál si v něm i jednu z hlavních rolí.

Jako by obě rozmlouvající moc dobře tušily, co je Marii z polních mochnických tajů dobře známo a co nikoli, pomyslela si Anna, neboť náhrobek Osudu a pozlacenou sochu Svatého Mociána si Lída s Lízou nechaly až nakonec. Spíše to ale bylo dáno tím, že právě tyto dvě ojedinělosti pocházely přímo z Katalné Mochny, tudíž jejich pravý význam mohli znát pouze místní. Náhrobek Osudu slovy Lídy se pyšnil tím, že do něj zájemce mohl pomyslně rukou vepsat jakékoliv jméno, které se týkalo buď skutečné zesnulé osoby či čistě jen té fiktivní, a tak si s dotyčným – dotyčnou rádoby pojistit setkání po ukončení vlastního bytí na planetě Zemi. Zatímco Svatý Mocián slovy Lízy měl podle místní legendy tomu, kdo k němu dokázal srozumitelně a s odhodláním promlouvat, přinést štěstí, lásku a blahobyt, což se dalo pojistit úsměvem skutečným, neboť pouhým dotykem obličej Svatého Mociána umožňoval volbu mezi mračením a úsměvem a podle toho se mu i křivila pusa a prohýbalo obočí.

„Bedřišskááá lidvjenka zcestovááálááá

Veze sííí z Ohája Ferdinááándááá

Veze si z Ohááájááá

Veze si Ferdááánkááá

A on jííí lásku svou přepodááávááá“

Takto Josef Humler uvedl předposlední bod programu, jehož aktéry Anna rovněž okamžitě poznala. Už samotný rozšířený úsměv v Radovanově tváři o tom vypovídal své, stejně jako fakt, že „ozdravná půlnoc“ pro jednoho aligátora již skončila, neboť ho měl Bedřich Stojatý na pódiu sebou. Deklamace o souznění lidských a zvířecích duší pak stran vousáče byly zpestřeny o jeho zážitky z cest, tucet fotografií a nějaké to video. I tento náruživý cestovatel se náležitě činil v duchu venkovní vývěsky. Ano, Bedřich Stojatý se výhradně zaměřil na hříčky matičky přírody (jejíž dokonalou replikou byl právě onen mírumilovný Ferdinand), takže se na nejedné fotce či filmovém záběru osazenstvo Podzemní rajonády mělo možnost na vlastní oči pokochat tím, jak si mezi sebou navzájem vyznávají lásku a přátelskou náklonností hýří tak atypičtí tvorové jako hroch a želva, co vlivem tsunami přišly o rodinu, hroznýš královský a prachobyčejná myš, na níž had ani po třech letech nedostal chuť, či v jedné australské zoo žijící tygřík bengálský a slůně, které ihned po narození mezi sebe odmítla přijmout jeho zákonitá sloní rodina. Došlo však i na mnohem závažnější hříčky matičky přírody, to když Bedřich Stojatý osazenstvu Podzemní rajonády záhy přehrál, jak se tornádo žene na Ohájo a jak se mu doslova na poslední chvíli obloukem vyhýbá (proto zřejmě i ta úvodní zpěvná zmínka o tomto městě v podání Josefa Humlera, domyslela si Anna a zajisté i několik ostatních lidiček). A jelikož právě toto video početnou část osazenstva Podzemní rajonády po shlédnutí nejvíce šokovalo (i přes reálný to fakt, že se nikomu z tamních obyvatel a přihlížejících vůbec nic nestalo), rozhodl se Bedřich Stojatý svůj výstup zakončit daleko přívětivějším příspěvkem, v němž se představil muž, co pouhým pohledem rozpouštěl mraky.

Odchod Bedřicha Stojatého z pódia doslova připomínal pravou dechovkovou veselici, neboť jeden již dosti starý pán, sedící v deváté řadě s berlí opřenou o opěradlo, se zcela nečekaně přihlásil o slovo, a že prý ví, jak v originále správně zní text lidovky, z níž si Josef Humler vypůjčil hudební úryvek. A tak profesor tělocviku všechny vyzval, aby si tu teď všichni o Břeclavské kasárně společně zapěli a to jak se na správnou lidovku sluší a patří – tedy opět hezky od podlahy, ovšem tentokráte zcela pravdivě. A starého pána to dojalo až k slzám, neboť záhy vyšlo najevo, že on tyhle české klasiky od mládí zkrátka nadevše miluje. A tak následoval přídavek v podobě Sbohem galánečko a Čtyř vraných koní, za jejichž pění se na pódiu dostavila ona patnáctičlenná skupinka divadelníků. Ta na něm, když se všichni zase utišili, předvedla nejen vlastní kratší osobitou hru propojující psychologické melodrama s jemně fantaskním nádechem, ale vytáhla se i s dabingem a posléze i s mluvenou hrou, co se momentálně připravovala pro jedno nezávislé rádio.

Pro většinu osazenstva Podzemní rajonády se tak jedno odpoledne s datem prvního července mohlo stát neopakovatelným zážitkem, na který by se s láskou vzpomínalo do konce života. I Anna, ihned poté, co pódium potemnělo, se Radovanovi odvážila přiznat, že se ve zdejší společnosti lidí již necítí vůbec sklíčeně, a dokonce i Petrovi na rovinu sama od sebe řekla, jak ji svým ojedinělým umem zcela ohromil, načež toho to nesmírně potěšilo. Svůj dočasný názor o nesklíčenosti Anna nevyvrátila, ani když se ke skupince rozmlouvajících záhy připojily i Lída s Lízou, které na svém vlastním přístupu k módě rozhodně nemínily nic měnit, stejně jako Patricie. Nebylo tedy divu, že právě tyto tři dámy si od prvních okamžiků padly do oka. Anna tak i zpočátku hořce zalitovala, že tu s ní nemohla být i Marie, což zejména zaujalo onoho Marka s fontánou, neboť ten se okamžitě začal zajímat, o koho že se to jako jedná, přičemž si neodpustil připomenout, jaké je Marie překrásné jméno. A Bedřicha Stojatého zase po celou tu kratičkou dobu nesmírně těšilo, jaký je o jeho Ferdinanda, neboli slovy Josefa Humlera řečeného Ferdánka, nebývalý to zájem po stránce hlazení, což jak aligátorovi tak i majiteli této němé tváře dělalo neskutečně blaze. To onen milovník české lidovky se okamžitě dal do řeči s osobou, co předtím všem líčila své vlastní posmrtné zážitky, a děkoval jí za sdělení velice podstatné věci, tedy že smrti se není třeba obávat, když se tam kdesi před nebeskou bránou o příchozí stará tak láskyplná andělská tvář, a navíc je tu i možnost návratu na osobní požádání. Povzbuzen tímto poznatkem pak starý pán do pohotovosti znovu povolal své hlasivky a na celé kolo začal pět Andulko Šafářová. Jen Alžběta Nová, neboli ona hadí žena, a Standa Krupička, neboli onen muž tolik zkoušený Osudem, se bohužel nemohli zdržeti déle, a tak jim alespoň DSM neboli Divadelní Soubor Mamánek, jak si profesionální mochničtí divadelníci říkali, na cestu precizně odrecitoval četné povzbuzující dabingové repliky.

Ano, skutečně to pro jistou skupinku lidí mohlo být pěkně strávené odpoledne uvnitř jedné z vyhlášených chloub mochnických pasáží, nebýt rázného příchodu těch, které Josef Humler urazil svým vtipkováním.

„Myslím, vážení, že toho přehrávaného bratříčkování už bylo dost, nemyslíte?“ podařilo se muži, oděného již do zcela nefalšované policejní uniformy, zdárně přehlušit hovor všech, co obývali prostor za plentou.

„A já zase pro změnu zastávám názor, že naopak od vás jsme si toho nesmyslného šmírování už stačili dosyta užít na několik let dopředu. A proto, nebylo by rozumné toto město jednou provždy opustit?“ Toto nevyšlo z úst Josefa Humlera, to se nečekaně o slovo přihlásil někdo zcela jiný a sice muž, co se doposud zdržoval spíše v ústraní u jednoho z menších stolků, kde popíjel čaj, a přitom se tvářil, jako by ho téměř nic z toho, co se kolem něj až doposud dělo, nezajímalo.

Šok! Snad jinak se to nedalo popsati. Dívka, zcela opuštěná, v obavách pozorovala vodní hladinu a tvářila se při tom nejistě. Všichni ti, co ujišťovali, že nic závažného se nemůže přihodit, tu již nestáli po boku, s notnou dávkovací porcí rad. Právě tyto lidské duše tedy šlo právem považovati za největší zbabělce a zrádce, co zdráhali se sjížděti čím dál divočejší mořské vlny za hlučného sílícího skučivého větru. K tomu všemu přidejme trojici žraločích samorostů vířících tam dole ve vodním světě a drama tak naplno může propuknout.

Těch třech právoplatných obyvatel vodní říše si však Táňa ještě nestačila povšimnouti. Souboj s obřími vlnami se zdál být přednostní výzvou. Dívka tušila, že sama za sebe ho má předem prohraný, když i zkušení surfaři s nimi předem vzdali síly. A tak nastalo, co nabízelo se, aby nastalo: Táňa nadobro opustila zapůjčené prkno a prkno zase zapůjčenou lidskou duši. A Táňu nyní tuze zamrzelo, jak je to na tomto světě jménem Zem podivně zařízeno, neboť kdyby ono zapůjčené prkno, stejně jako ona, bylo obdařeno hlasem, vzájemné empatie by vyšly najevo již na pevnině, tudíž ani jednomu by v těchto chvílích nebylo bývalo usilováno o život.

A pak Táňa zaslechla záškub a to ji utvrdilo v jediném: její bývalý nemluvný pobočník své bytí na této planetě jménem Zem nadobro ukončil. Táňa na ni ale chtěla žít dál. Ona tu přece musela žít dál! Neboť co by si pak počali její přátele? A zejména pak rodina?

To již Táňu ale vlna pohltila do lačných úst a dívka se jejím mocným hrtanem propadala dolů. A pak je spatřila! Zjevně to byl pach krve, co vyvolalo ten nebývalý zájem zvědavců. Táňa bohužel není dcerou bájného Poseidona, vládce moří, jenž by třem právoplatným obyvatelům mořské říše nakázal odplouti, nebo moři poručil: ustaň.

Táňou zmítal strach, dál pociťovala tu palčivou bolest na pravém předloktí, a snad se i dusila. Obávala se jak moře tak těch mocných čelistí, o nichž se na pevnině zvěstovalo, jakým mocným stiskem disponují.

Táňa se pomalu loučila se svým krátkým životem, leč ten zjevně neměl v úmyslu se s dívkou ještě loučit. Nenadálá záře jako by moře přemluvila k poslušnosti a následně i odehnala žraločí trojici, jíž zastoupila trojice delfíní. A pak z té záře, avšak nijak nepříjemné na oči, vystoupila postava s andělskou tváří.

„Kdo jsi?“ zeptala se Táňa jako ve snách; s příchodem neznámé, jako by si již neuvědomovala onu bolest na předloktí natož dušení.

„Jmenuji se Ela a mým domovem je planeta jménem Aurelie.“ Postava s andělskou tváří jemně mávla rukou a před Táňou se podmořský svět rázem proměnil v jeden jinačí s celou řadou jezer a spokojených tváří. A Táňa v něm okamžitě hodlala zůstat navěky, tak jí učaroval.

„Tobě tento svět ještě nenáleží, ještě jsi na něj příliš mladá. Tví přátelé a rodina tě po boku potřebují vícero než poutavá směs zdejších tváří,“ poznamenala Ela; jemně se pak dotkla Tánina čela a ta následně upadla do nenásilných mrákot.

Když Táňa procitla, už více nespařila tu prazvláštní bytost s andělskou tváří, delfíny, ani ten svět naplněný láskou, a ani po mořských vlnách nikde nebylo vidu natož slechu. A Táňa pochopila: plně se navrátila do života na svou rodnou pevninu, kde byla obklopena přáteli i svou milující rodinou. A ještě jedno podstatné si dívka uvědomila: že nemá cenu se obávati smrti jako takové.

 

Prostě šok! Jinak se to nedalo popsat ani v případě Marie. I ta nadále pozorovala vodní hladinu a tvářila se při tom značně vyděšeně. Lída s Lízou, co Marii ujišťovaly, že zdejší vidiny tajemna, pokud nečekaně nastanou, se dějí výhradně pro dobro jedince, se jí dál věrně snažily asistovat po boku i v jezeře. A možná že by obě holčiny za těchto nových okolností přispěchaly i s radami, jak rozumně naložit s tím, čeho tu Marie byla svědkem, kdyby ta se vůči nim nezachovala jako ten největší zbabělec a zároveň vůči sobě jako ten největší hrdina, co nemá na vybranou a musí si sám poradit se zdejšími jezerními vlnami – naopak za asistence pálivého slunce. Přidejme k tomu ještě více jak třísetmetrovou vzdálenost ostrova od břehu jezera a i zde je o drama postaráno.

Marie byla stále přesvědčena, že se rozhodně nejednalo o fata morgánu. Vždyť i Anna se již dvakrát stala obětí něčeho podobného, takže nyní jsem logicky přišla na řadu já, polemizovala v duchu.

Marie by to vše také možná pojala za pouhý nevinný žert jako prve Anna, to by ale v té zprávě jí určené nesměla padnout zmínka o jakémsi dítěti, co se momentálně nachází v ohrožení života. A o takových věcech se přece nežertuje!, dušovala se dál v koutku své duše Marie. A tak i tato hnědovláska o původním záměru zdejšího tajemna začala pochybovat.

„Co se děje, Maruško, čehopak se nám tu obávánkuješ tentokráte?“

„To má na svědomí to úděsné vedro, že mám pravdu?“

„Za to zjevně spíše může ten tvůj prorokovaný rok kocoura, drahá Lízinečko.“

„Pokusím se mu tedy rozumně připomenouti, aby to s tou náklonností zas tak přílišně nepřeháněl.“

Ta oboustranná sehranost, ta precizní bezchybná načasovanost! Marie z Lídy a Lízy dostávala strach! Co když právě ony dvě toto měly na svědomí, stejně jako v případě Anny ten vitální třiasedmdesátník? (Ten si ostatně dál hověl na břehu s rybářským prutem v ruce a rozplýval se tam blahem nad novými vylovenými planetami a planetkami.) Obojí by do sebe zapadalo, ti všichni se tu teď nacházejí pohromadě a patrně se i dost dobře baví tím, jak já a Anna jejich hrám slepě podléháme a necháváme se tak jimi poníženě šikanovat, mínila po svém dál Marie.

A tak…

„Ne, nechte mě obě na pokoji! Já… chci být teď… potřebuji teď být výhradně sama!“

Marie se od Lídy a Lízy okamžitě kousek stáhla. Ta blond hříva a s ní spojená vizáž – obojí poplatné dávno zapadlé době, ty výstřední plavky kočičího ražení… Marie se těch dvou opravdu nefalšovaně začala bát. Lída s Lízou naštěstí pochopily a odpluly. Jakmile je měla Marie částečně z dohledu, ihned zase zraky upnula ke břehu, kde působil vitální třiasedmdesátník. Právě ho tam návštěvou poctili dva další rybáři a všichni tři si vyměňovali dojmy ze svých „úlovků“. Marii náhle přejel mráz po celém těle, to když dědula oči upnul právě na jezero. A nezůstalo jen u toho, z břehu pak k Marii halasně dolehlo dědovo povzbuzující zvolání, které neušlo ani lidem ve vodě, včetně Lídy s Lízou.

Marie si začala připadat jako ve vězení. Jako by tohle jezero a jeho přilehlé břehy včetně osazenstva skutečně náležely do úplně jiného světa. Jako by již nějakou tu hodnou dobu Marie trávila čas na jedné z těch neznámých planetek. Ať se totiž kolem sebe rozhlížela, jak uznala za vhodné, vždy někde spatřila něco jen tak poletovat ve vzduchu nebo někoho mizet. Podobně jako předtím Annou i Marií zmítaly mdloby.

Vmžiku Marie zase procitla, neboť jí na mysl přišel onen tajemný vzkaz, v němž se kdosi zmiňoval o bezbranném dítěti, jehož záchrana záleží pouze na ní.

Marie znovu pohlédla k ostrůvku. Ukázalo se, že až přímo k němu se nikdo z plavců svá vodní tempa podnikat neodvažuje. Ovšem Marie se o to chtě nechtě pokusit musela! Protože kdyby se nakonec prokázalo, že o žert v žádném případě rozhodně nešlo a to pohřešované děcko by se pak někde poblíž ostrova skutečně našlo, třeba už dočista mrtvé (hrůzná představa!), jak by pak Marie někomu vysvětlovala, že s tím nemá vůbec nic společného? Vždyť ta zpráva zase ihned zmizela a mně by tak chyběl důkaz, že vše má na svědomí někdo úplně jiný? Takže pokud tu vážně někdo neznámý disponuje tajemnem na způsob vydírání dvou vybraných obětí, je i dost pravděpodobné, že vše zařídí tak, abych tím jediným možným viníkem byla právě já. A společně se mnou možná i Anna!, dumala takto Marie.

Marie tedy přestala lelkovat na mělčině a jala se nedobrovolně zdolávat vodní úsek až k onomu ostrovu, který si již předem pro sebe překřtila na prokletý. Již po pár tempech ji však začala zmáhat únava (částečně na tom vinu nesl i stres). Jenže Marie se nemohla vrátit nazpět a jen tak odstoupit od toho, co si předurčila (i když nedobrovolně). A tak pokračovala v plavání, leč záhy nohy hnědovlásky začaly sužovat křeče, to jak nebyly zvyklé na tak velké vypětí ve vodě.

To už však mělčinu vystřídala hloubka!

Byly to až spásné bojky, co Marii zachránilo před prvním možným utonutím. Samozřejmě se nabízelo, že by Marii případnou pomoc třeba poskytli nějací ti náhodní plavci, zejména ti, co vlastnili šlapadla, na nichž by se vše zdolávalo mnohem snadněji, jenže hnědovláska o něco takového v žádném případě nestála (nebo se spíše hodí říci, že bála stát). Dokonce se zdráhala byť jen náhodnému okolo plovoucímu pohlédnout do očí!

Avšak pro Marii jakési bojky neměly být konečnou! A tak po minutě odpočinku a povolení křeči se odhodlala k novým životním tempům, leč, netrvalo to dlouho a zase jako by se do již značně zkřehlých nohou zakousl žralok a svou oběť hodlal stáhnout ke dnu. Křeč ohlásila návrat a shůry jí kynulo na pozdrav slabé poprchávání. To nebylo dobré znamení (a nejen proto, že o něčem podobném básnily Lída s Lízou ještě než je Marie doslova vypudila ze své společnosti).

A hnědovláska tak byla opět nucena bojovat sama se sebou, bojovat s přemáháním sil. A k nelibosti sobě vlastní tentokrát již pomyslné pře sváděla i s okolím, neboť její přítomnost u náhodných plavců opravdu začala vzbuzovat nekriticky zaslouženou pozornost – nepohoda sálající ze zmučeného obličeje a výrazné hekavé oddechování prostě sehrávaly své. Ovšem Marie se na ty ostatní zase nesnažila brát zřetel – neboť co když všichni ti plavci kolem jsou pouhými vybranými herci v mém nechtěném dobrodružství a já tak štvanou loutkou, co jimi bude okamžitě potopena, pokud nesplní, co jí bylo uloženo?

Jak absurdní by se takové uvažování někomu mohlo zdát, ovšem pokud k vám navíc z dálky stále doléhají záblesky neviditelnosti a kdesi před sebou znovu zaslechnete o levitujících planetách a planetkách, které na vlastní oči vidíte poletovat jako by se nechumelilo, jen těžko si pak své vlastní závěry, k nimž dospíváte, necháte jen tak vyvrátit.

Byla to tedy jedna z pramiček, co se stalo druhou spásnou zastávkou pro tuze bolavé zkřehlé nohy a také do značné míry zkřehlé ruce, kdy obojí dostávalo zabrat tak jak snad ještě nikdy předtím. Marie nadále silně oddechovala a div že měla vůbec sílu se alespoň nějak šetrně zachytit těch spásných postranních schůdků. Srdce jí bušilo naplno, doslova jako na poplach, a čím dál čilejší nebeské kapky smáčely už tak dosti mokrou hlavu a prameny vlasů – vlivem častých nedobrovolných ponorů. Snad se alespoň na tuto malou chviličku ve mně všechno trochu ztiší, přemlouvala Marie samu sebe.

Leč…

„…se to vlastně přihodí, že tak dva rozdílní jedinci v sobě najdou zalíbení?“

„Těžko říct, prostě jsem ho jednoho dne našel opuštěného a poraněného v tom močálu. Kdybych se o něj hned nepostaral, pravděpodobně by zahynul.“

„Ale i tak je to dost riskantní potloukat se sám někde po afrických bažinách, kde vás klidně může napadnout i něco docela jiného?“

„To víte, že vám na těch místech tuhne krev v žilách a pořád se musíte dívat, kam šlapete.“

„Zlatá tedy naše to Katalná Mochnička…. No tady jsme naštěstí v Čechách, ale slyšel jsem, že třeba ani v takové Indii není radno chodit jen tak po večerech, tam se prý po okolí zase hojně promenádují hadi.“

Marie rozhovor dvou mužů, co pramičku obývali, vnímala jen proto, že prostě neměla na výběr. Kdyby se na to cítila, pokračovala by dál k ostrovu, leč sotva popadala dech. Křeč v nohách sice pozvolna ustávala, u srdce Marií ale stále nesnesitelně píchalo.

„Kolik má ten váš drobeček vlastně roků?“

„V září mu bude pět.“

Marie vyjekla, pustila se schůdků a ozvalo se hlasité šplouchnutí. Tentokrát to neměly na svědomí ve vzduchu poletující DUHOVĚNKY, kterými si oba muži hovor zpestřovali. Aligátor, onen domácí mazlíček jednoho z nich, totiž nečekaně vystrčil hlavu, rozevřel na první pohled usměvavou tlamu a býval by se patrně ihned vydal za Marií do vody, kdyby si toho ten, co si ho hýčkal na klíně, zavčas nepovšiml a nezabránil mu v tom.

Ale i tak…

„Nebojte se, slečno, Ferdinand je vysloveně dobrák od kosti!“ zvolal za Marií majitel aligátora, jenže ta už mezitím nabírala na nových tempech a snažila se být od pramičky co možná nejdál. Aby jí pozřelo něco, co navíc nemělo ve zdejších vodách co pohledávat, bylo to poslední, oč stála.

Leč i tak jako by se nad Marií snášela mračna. A to doslovně! Deštík se proměnil v nepříjemný liják, a aby toho na jedno děvče už tak nebylo dost, zvedl se prudký vítr a kdesi nad Marií se silně zablesklo. Pálivé slunce bylo to tam.

Že jsem byla tak pošetilá, lepší lidé na pramičce s predátorem po boku než tohle, začala si vyčítat Marie, neboť pokud za dobu svého plavání v jezeře potřebovala něčí naléhavou pomoc, bylo to právě teď. Leč od pramičky už byla na nějakou tu míli daleko a navíc ji i ztratila z dohledu, stejně jako ostrov. To vše mělo na svědomí to bláznivé počasí.

Že na nějakou výzvu Marie vůbec přistoupila. Sotva přicházelo v úvahu, že by tu někde poblíž nalezla tonoucí děcko. Takže se nakonec vážně jen jednalo o něčí hloupý vtip! Marii takové zjištění však v těchto okamžicích už nebylo nic moc platné. Sama měla co dělat, aby neutonula.

Marii už nepřipadalo, že se nachází v jezeře, bylo to, jako by se přemístila o mnoho tisíc mil daleko do Francie, o níž se zmiňovala Anně, kde tamější břehy oplývaly mořem. A právě to jako by si v těchto okamžicích v dárkovém balení jako nedostatkové zboží Katalná Mochna objednala za účelem ozvláštnění. Pokud by tomu tak opravdu bylo a zdejší domorodci neuždibovali pouze z koláče náležícího vědě a jejím pokrokům, ale koketovali i s nadpozemskou magií…

Dost hororové uvažování! I bez podobných úvah však Marie jeden takový horor právě prožívala. Kolem ní to hlasitě bouřilo a blýskalo, liják nabíral na čím dál větší intenzitě, jezerní vlny čím dál věrohodněji napodobovaly právě ty mořské… A ani vítr již Zemi nemínil zůstat být nic dlužen a proměněn ve vichr se vrchovatě vysmál Líziným slovům o zachování slunného léta.

A pak již nešlo ani volit si směr plavby. Marie se zničehonic začala točit na jednom místě, jako by právě seděla na kolotoči a ten se ne a ne zastavit. Moc dobře věděla, že hlavu na hladině dlouho neudrží. A jako na potvoru jí znovu na mysl přišla ta, co ji zahlédla na té pramičce. Marie se i přes onu nepříjemnou skutečnost, jak ji rozběsněná voda a s ní smluvené vlny stahovaly dolů, kolem sebe rozhlížela, zda-li tu někde kolem ní náhodou neplave. Další dosti mučivá představa, když uvážíte, že i bez jednoho statného aligátora váš život visí na vlásku. Leč Marie si tu vizi nedokázala odpustit, Lízin rok kocoura jí hlavou zmítal sem a tam, a pak se tento jinak neškodný domácí miláček v Mariině paměti přeměnil právě v onoho obávaného aligátora, kterému, jak si Marie prve v tom zmatku povšimla, na hlavě nechyběl typický český slamák, což šlo považovat za neobvyklý ozvláštňující doplněk jako v případě Lídiny celkové stylizace.

A vzápětí Marii mohutná vlna uštědřila ránu do obličeje a ta se jako bezvládná hadrová panenka začala propadat dolů oním pověstným hrtanem…

„Tak ses k nám přece jen vrátila, zlatíčko.“

Marie cosi po delší době zaslechla, oči ale nechala pro jistotu zavřené.

„No tak, zlatíčko, podívej se přece na mě.“

Marie opatrně pootevřela alespoň víčka.

„Ano, tak je to správně. Jen v tom hezky pokračuj.“

Marie následně spatřila ženu nevábného vzhledu. Ta nad ní postávala a pošklebovala se jí.

„Ano, tak se mně líbíš, zlatíčko.“ A pak žena od Marie pohledem přejela kamsi za ní a zvolala: „Tak už je ta mrcha při vědomí, můžeme začít stírat sliz z podlahy!“

Hned nato se s rachotem otevřely dveře a v nich se zjevila jiná žena, té v místnosti však nesmírně podobná.

A Marii pomyslně došlo, co by nejspíš měla udělat, jenže…

„Ne tak rychle, ty jedna děvko!“

Než se Marie nadála, už na ni nekompromisně zamířily dva smetáky. Jeden z nich se Marii zabořil do obličeje s takovou vervou, div že jí štětiny málem nevypíchly oči, zatímco druhý se vydal na pouť do mnohem choulostivějších míst – tím místem byl výstřih dosti výstředních šatů, co Marie měla na sobě. Ta se pak pod taktovkou žen po zemi začala válet jako na pánev právě hozená uzenka.

„Dost, to už stačí!“ zakřičela Marie, jak s ní ženy smýkaly sem tam, jenže ty s tím ne a ne přestat. „Tak nechte toho přece!“ snažila se bránit náporu, leč marně.

„Proč dost? Vždyť jsme s tím sotva začaly,“ chechtaly se obě dvě ženy a o to víc se v ponižování Marie začaly vyžívat.

„Ne, dost, já už víc nechci!“ To právě obě ženy Marii znemožnily jakýkoliv pohyb rukami, když jí je každá nohou přimáčkla k podlaze, a pak již hnědovláska pouze s vytřeštěnýma očima sledovala, jak se k ní jedna z trýznitelek naklání a smetákem jí od výstřihu pozvolna směřuje k poprsí.

A možná že by bylo mnohem hůř, kdyby špínou pokrytou místnost zcela nečekaně nepohltilo pronikavé světlo, které naštěstí Marii projevilo velkorysou ohleduplnost tím, že jeho záře na ni neměla žádný vliv, zatímco u obou mučitelek se oslepující účinek dostavil okamžitě.

„Auuu, co to?!“

Marie se pokusila využít nastalého zmatku ve svůj prospěch, neboť nápor ze stran žen ustal, skokem byla na nohou a kvapem se rozeběhla ke dveřím. Jakmile překročila práh, ocitla se na tuze podivném prostranství. Vedle sebe se tam vyjímaly velice zvláštní domy, které Marii začaly připadat stále více povědomější, i když netušila přesně proč. A stejně tak jí okamžitě cosi připomněl nový úkaz, co směřoval zpět na dveře, konkrétně tedy na zámek, v němž zel klíč. A Marie té nápomocné síly využila i podruhé, dveře zavřela a rychle v zámku klíčem otočila. Právě včas, zevnitř se začal ozývat šelest a k tomu přibyly hlasité nadávky.

I tak ale Marie neměla zdaleka vyhráno. Řešila otázku, co si počít dál. A možná že při Marii štěstěna hodlala stát i do třetice, neboť nová světelná záře osvítila celou ulici, v níž postávala, a tak udala možný směr. A Marie se té příležitosti znovu chopila (co jiného mi také zbývá, pomyslela si). I přes přízeň světla se hnědovlásce ale nešlo příliš dobře. Postupně přidávala do kroku a vzápětí už běžela, jak ji ty výmluvné pohledy všech těch žen a dívek civějících ze zamřížovaných oken čím dál více skličovaly. A nejen to, všechny ty budovy kolem a jejich neobvyklé fasády budily dojem zvláštnosti. Jako by se Marie navrátila v čase do dob dávno zapadlých.

A pak, na konci ulice, spatřila postavu ze všech nejpodivnější. Postávala tam osamoceně, ale nejspíš tak jí to vyhovovalo, neboť se tvářila navýsost spokojeně. A také povýšeně, na což dle třpytivého odznaku dozajista měla nárok.

„Ale ale, kampak?“ zubil se muž na příchozí a pokuřoval při tom doutník.

Marie pochopila, že se zase po uši dostala do problémů. Nápomocné světlo totiž zmizelo a zdálo se, že protentokrát už navždy. Pravděpodobně se zaleklo toho nablýskaného odznaku šerifa.

„Tak co s tebou jen uděláme?“

Marie od muže v kovbojském začala pomaličku pozpátku ustupovat, protože ten pohled nevěstil nic dobrého. Muže to očividně nechávalo v klidu do okamžiku, kdy se znovu přihodilo cosi prapodivného: kolem se rozhostila mlha, následně Marie upadla do mdlob a když oči znovu otevřela, ocitla se pro změnu v rozlehlé místnosti, v níž všude možně po stěnách byly rozvěšeny rozmanité obrazy. Při pozornějším náhledu ale Marie zjistila, že to vlastně samy o sobě obrazy nejsou, spíše že je ty malůvky v jistých rysech vzdáleně pouze připomínají – a navíc nebyly zarámované. Dokonce se ty malůvky byly schopny i pohybovat. Prostě něco nevídaného! Avšak když se nad tím vším Marie plně zamyslela do třetice, utvrdilo ji to v tom, že i v těchto prostorách již v minulosti musela strávit nějaký ten čas. Najisto se tato domněnka u hnědovlásky potvrdila poté, co se k ní naklonila dlouhovlasá zelenooká blondýna a pravila: „Konečně! Ani nevíš, jak se mi ulevilo.“

Marie se přinutila k úsměvu. Poznala tu dívku. A Annu to o to víc potěšilo.

„Ani nevíte, slečno, jak jsem tomu rád i já… tedy že žijete!“

Marii náhle jako by tělem projel elektrický proud, jak ji ten druhý hlas šokoval.

„Promiňte, slečno, asi jsem prve na tom jezeře na vás dost zhurta vyjel, co? Tak tedy ještě jednou pardon,“ pokoušel se vousatý muž v kostkované košili následně o omluvu.

„Asi bychom Marušku neměli příliš přivádět do rozpaků, vždyť nám tu sotva procitla,“ poznamenal druhý, o dost starší muž. Zatímco tomu, co o Marii projevil zájem jako první, mohlo být tak kolem padesáti, ten, co ho decentně přátelsky mírnil, již vypadal na dobrých osmdesát.

„Asi byste oba měli odejít. Marie se vás přímo bojí,“ konstatovala ihned zcela vážně Anna, když v očích hnědovlásky spatřila šokované výrazy.

„Ale já a Radovan tady slečně přece zachránili život, načež jsme při tom riskovali i svoje vlastní,“ podal okamžitě protest vousáč.

„Já vám ten přístup, na rozdíl od pana kolegy, za zlý nemám, Aničko. Nejspíš správně tuším, co zapříčinilo ty obavy. Avšak ujišťuji vás, že jak já tak i zde po boku mi věrně stojící pan Stojatý bychom Marii nezkřivili byť jen jediný pramínek vlasů.“

A vousáč horlivě souhlasně přitakal.

„A pokud vás obě uvnitř myslí ještě stále straší jistý tvoreček exotického původu, pak vězte, že ten si v těchto chvílích dává svou každodenní ozdravnou půlnoc,“ pokračoval v osobitém výkladu Radovan Litevský.

„Tak tak, Ferdinandek nám teď dadá jako to nejsladší miminko na světě,“ navázal vousáč „Ale jak už jsem říkal tady slečně na vodě, jinak je to…“

„I tak by bylo nejrozumnější, aby tu teď Marie měla více soukromí,“ mínila Anna. „A nebo by možná bylo ze všeho nejlepší, kdybychom odtud obě prostě hned odjely!“ pozměnila razantně výpověď a skutečně se začala ohlížet po kufrech.

„Myslím, že to není rozumné řešení, Anno. Marie ještě není úplně v pořádku.“

„Vždyť se tady málem utopila!“

„Říkáš to, jako bych za to, co se Marii v jednom ze zdejších jezer přihodilo, mohla přímo já,“ pokračovala opatrně Annina jmenovkyně.

Ta čistá upřímnost v hlase, ta až přehnaně láskyplná náklonnost vůči druhým! Anna zase v přítomnosti blondýny začala být celá nesvá.

Anna totiž nezastávala názor, že to, co se Marii v jezeře přihodilo, se událo jen pouhou čirou náhodou. Co potom mělo znamenat to její mluvení ze spaní? Anna tomu všemu začala přikládat mnohem větší váhu a právě to se nejspíš její jmenovkyni příliš nezamlouvalo! Anna tak měla právo ji z čehokoli podezírat; Marie se totiž podle Anny, stejně jako předtím ona, stala obětí něčího žertu, protože proč by jinak nerozvážně plavala až tak daleko od břehu, do míst, kam se jinak nikdo z ostatních plavců neodvážil? Navíc za bouře?

„Promiň, co teď řeknu zase já, Aničko, ale já jsem toho samého názoru. Marie si teď opravdu potřebuje pořádně odpočinout a nabrat nové síly. Na nějakou cestu teď stěží může pomýšlet.“

To se o slovo přihlásila doposud stranou stojící asi tak dvacetiletá modrooká brunetka. Byla to právě ona, kdo Marii zajistil včasný převoz a po celou dobu o ni pečoval. Nebýt Kateřinina pohotového lékařského zásahu, jak se dívka jmenovala, kdo ví, jak by to s Marií nakonec dopadlo. Tu ostatně únava začala zmáhat, takže znovu na posteli zalehla.

„Hele, Kateřino,“ začala Anna k brunetce promlouvat, „vážně si cením toho, co všechno jsi pro Marii udělala, ale…“

„Nezapomeňte při tom slečno taky na nás dva,“ připomněl se neohlášeně vousáč, „protože bez naší pomoci by v jezeře pravděpodobně nadobro utonula.“

„Ale no tak, Bedřichu,“ vstoupil do hovoru po kratší odmlce Radovan, když podruhé spatřil ten jemně podrážděný výraz ve vousáčově tváři, „tady Anna to s námi všemi dozajista nemyslela nijak zle. Jen pojímá jistá podezření vůči těm, s nimiž byla nucena se seznámit za zcela výjimečných okolností. Takový přístup se však lidem promíjí, neboť podezíravost je právě lidem vlastní a na jejím základě si jen ověřují, zda druhým projevit důvěru či naopak nikoliv.“

Annu tento argument totálně odzbrojil, zatímco vousáče nejspíš v něčem opravdu utvrdil, neboť zase od ublíženého výrazu upustil a zkusil se zatvářit jako všímavý dobrák.

Radovan, tímto nesmírně potěšen, k tomu následně netradičně připojil: „Jak velice zajímavě ale i dosti choulostivě se nám magie navenek může jevit, není-liž pravdou?“ A k Annině další nelibosti pak z kapsy vyndal jednu z DUHOVĚNEK, jmenovitě tu náležící planetě Zemi.

„Proč to děláte? Chcete mě tím ještě víc vytočit, že jo? O to vám jde!“

„Nikoliv,“ hlesl klidně Radovan. „Jde mi výhradně o zklidnění vaší duše, slečno.“

„Ale jděte!“

„Anno, prosím, polož ten kufr,“ vyzvala ji následně jmenovkyně, protože ta se k němu hbitě přemístila.

„Co to děláš?!“

„Je přeci očividné, oč se slečna snaží. Chce, abyste se v Katalné Mochně zdržela o nějaký ten den déle,“ poznamenal Radovan, jako by k žádnému překotnému sporu vůbec nedošlo.

„Nelze se diviti, že zrovna právě vy s mojí jmenovkyní táhnete za stejný snový provaz, pane profesore. Ten vábivý hlas, to precizní mluva… toť ojedinělá poetika sama o sobě, není-liž živoucí pravdou?“ pokusila se Anna Radovana napodobit, na rozdíl od něj to však z jejích úst vyznělo dosti netečně.

„Děkuji za milou poklonu,“ přijal to k Annině údivu poklidně Radovan, zatímco vousáč potřetí dal najevo, jak je velice nečestné někomu něco vyčítat, když ten někdo má na svědomí záchranu lidského života.

„To je v pořádku, Bedřichu, jak jsem již prve předeslal, Anna si pouze pro sebe ověřuje jistá důležitá fakta týkající se našich maličkostí,“ odvětil Radovan.

Anna náhle nevěděla, jak dál, co si o tom všem má myslet. V domě, v němž přebývala s Marií, s ní teď trávili čas lidé, kteří oběma dívkám nějakým způsobem pomohli, na druhou stranu ale jako by všichni ti čtyři v sobě ukrývali jistá tajemství a právě to Anně začalo přidělávat starosti.

„Magie někdy umí být vážně mocnou čarodějkou,“ neštítil se Radovan do napjaté atmosféry zabásnit.

„Tady pan profesor Litevský tím skutečně nemínil narážet…“

„Já vím, na mé nitro!“ odsekla za svou jmenovkyni Anna, čímž jasně dala najevo, co si o vztahu mezi ní a Radovanem myslí, a hbitě přešla nazpět k Marii. Ta zjevně znovu upadla do spánku, neboť na Annin příchod nezareagovala. A Annu při pohledu na hnědovlásku tak zcela logicky začaly přepadat nejchmurnější možné obavy.

„Marie opravdu jen usnula. Je jen po dnešku dost vyčerpaná a potřebuje si odpočinout,“ konstatovala Kateřina, když zahlédla ten pohled plný obav. „Jsem si jistá,“ pokračovala honem, „že jinak ale bude v pořádku, jen jí my všichni musíme dopřát trochu toho klidu.“ Načež Marii jemně uchopila za pravou ruku a začala měřit tep. „To bude dobré, to zase bude dobré…“ opakovala si teď jakoby výhradně pro sebe.

Anna tak pojala nová podezření. Ač se brunetka snažila být sebevíc přesvědčivá, patrně ani ona neprožívala příliš šťastné životní období – těch očních podlitin si zkrátka nešlo nevšimnout.

„Tak copak vás konkrétního trápí, Anno?“ zeptal se Radovan, kterému patrně nic nedokázalo ujít.

„Mám důvod si myslet,“ začala Anna, „že to, co se dnes Marii v tom jezeře přihodilo, neměla na svědomí pouhá souhra nešťastných okolností. Protože i já jsem se předtím dvakrát stala obětí šikany.“

„Tím tedy naznačujete, že vaší kamarádce kdosi úmyslně ublížil, jest tak?“

„Není to z mé výpovědi snad naprosto zřejmé, pane profesore?!“ zakřičela to už doslova Anna, jako by ji přivázali k mučícímu kůlu, přičemž to mělo na svědomí i to, že se na ni jako na povel upnuly pohledy všech ostatních.

Anna tedy vyšla s pravdou ven a povyprávěla o úkazech, které ji po dobu pobytu v Katalné Mochně potkaly, a co pro ni v osobním životě z hlediska obsahu znamenají po stránce niterní, načež na to obratně navázala ohledně setkání s jistým podivínským rybářem, a jak pak z jezera ještě měla možnost spatřit, kterak o Marii na břehu nebývalý zájmem projevily jisté dvě holčiny vyznačující se provokativní stylizací. Radovana však i toto v žádném případě nevyvedlo z míry.

„Ó ano, Albert Moruška, ten patří mezi naši přední seniorskou elitu, avšak předem předesílám, že naprosto neškodnou. Jest tomu zkrátka tak, tento vitální pán v letech má prostě jen radost ze života a rád o tom na potkání kdekomu vykládá. A ty dvě – promiňte mi, Anno, co opět vyslovím – kouzelné mladé dámy?“ pokračoval Radovan. „Inu, to Maruška nepřišla do styku s nikým jiným než-li s Lidunkou a Lízinkou – i ony jsou vždy velice milé a s druhými rády dají řeč. A pokud na to přijde, tak se i vytáhnou s trumfy v podobě znalostí týkajících se zdejších unikátů – přirozeně nevyjímaje ani ty související s tajemnem.“

„Musíte na to slovo pořád věčně narážet?!“ dala Anna opětovně najevo podrážděnost.

„Inu, já nenarážím, nýbrž pouze konstatuji, že pokud se toto odpoledne po mém boku vydáte do nedaleké Podzemní rajonády na jednu takovou menší příjemnou sešlost, Anno, třeba na ono slůvko nadobro začnete pohlížet stran pozitiva,“ zakončil to Radovan a široce se přitom usmíval.