Tom Patrick

Ludvík Klement již nějaký ten pátek pobýval ve vězení Saint Island. Do tohoto nehostinného prostředí se tento bývalý úředník dostal poté, co byl obviněn z vraždy své ženy Laury a následně za ni i odsouzen. Na klidu tomuto čtyřicetiletému pánovi nepřidala ani skutečnost, že si již odseděl čtvrtinu ze svého trestu. Co za tu dobu ve vězení však poznal? Jen šikanu a bezpráví a to člověku na klidu rozhodně nepřidá. Ludvík ve vězení pracoval v prádelně, a přitom vše mohlo být úplně jinak, kdyby soud rozhodl v jeho prospěch. Leč nerozhodl a tak se Ludvík ve vězení dál trápil.

„Tak co, Ludvíčku, jakpak se dneska máme?“ oslovil Ludvíka jeho spoluvězeň, který mu v jednom kuse způsoboval nepříjemnosti. „To mi snad neumíš odpovědět, když se tě slušně zeptám?“

Muž Ludvíka posléze jakoby přátelsky objal kolem ramen, avšak ten dál mlčel a raději si hleděl své práce.

„Tak mi přece odpověz,“ naléhal na Ludvíka muž.

„Dobré ráno, Evansi, ano, ujde to,“ osmělil se Ludvík promluvit.

„To neznělo zrovna příliš lichotivě. Jako bys tím snad chtěl namítnout, že proti mně něco máš, Ludvíčku,“ mínil muž.

Ludvík se začal obávat nových konfliktů, všichni ostatní přítomní v prádelně oba dva pány začali pozorovat. Co závažnějšího, byli mezi nimi i dozorci!

„Dej si na mě pozor, Ludvíčku, příště by se ti tvůj přístup ke mně již nemusel vyplatit,“ konstatoval muž a konečně nechal jmenovaného na pokoji, když si povšiml obou dozorců.

Jenže i tak se Ludvík necítil v nebezpečí, stále se obával toho nejhoršího, tedy aby ho Evans Roberts, jak znělo mužovo celé jméno, nevyzval na skutečný souboj.

A pak jednoho dne do vězení Saint Island nastoupil Samuel Bard, muž indiánského původu, co se údajně dopustil krveprolití na své rodině. Ihned po jeho nástupu k výkonu trestu se ve vězení Saint Island počaly díti nevšední úkazy. Samuel Bard pouhým dotykem ruky dokázal vyléčit nepříjemný otok na nohou, nemocnému odpomoci od zhoubného nádoru či pouhou myšlenkou změnit myšlení vybraného jedince. Něco takového přirozeně nemohlo ujít pozornosti a tak se o mužově hrdelním činu mezi vězni a dozorci dosti značně začalo pochybovat.

„A co tíží tebe, příteli?“ otázal se takto jednou Samuel Bard přímo Ludvíka, když na sebe natrefili v prádelně.

Ludvík se zpočátku zdráhal se Samuelem Bardem navázat hovor, neboť se obával, zda-li ho odněkud nepozoruje spoluvězeň Evans Roberts, a když se utvrdil, že v jeho blízkosti dotyčný není přítomen, začal si vylévat srdce: „Vlastně tu vůbec nemám být, toho činu, z něhož mne obvinili, jsem se nikdy nedopustil.“

„Ano, já vím, že ne. A dále také vím, že tvá Laura byla neobyčejně šarmantní žena, co milovala koně, chuť pouťových marcipánů, vonné růže a samozřejmě tvou maličkost, což stvrdila svatebním paktem v Manském kostele,“ odvětil s překvapivou přesností Samuel Bard.

„Ty určitě také nejsi vrah, to bys jinak neléčil zdejší vězně a neměl pozitivní vliv na jejich myšlení,“ usoudil okamžitě Ludvík, který si v tuto chvíli přál jediné: setkat se se svojí zesnulou ženou.

„Neboj, již brzy se se svojí Laurou opět shledáš,“ jakoby četl Ludvíkovi myšlenky Samuel Bard. „A ještě na jedno podstatné jsi zapomněl a to na svůj osvobozující verdikt,“ připomněl mu.

„To ovšem nebude jen tak, je naprosto nemožné, aby soud se mnou obnovil proces,“ mínil Ludvík.

„Nechme se překvapit,“ vyslovil Samuel Bard a poté odešel.

Ještě téže noci se však událo cosi nevídaného. Ludvíkovi se zdál neobyčejně živý sen, v němž ho poctila návštěvou jeho zesnulá žena Laura, jež mu básnila o tom, kterak co nevidět obnoví svůj manželský slib u oltáře. Ve druhém snu se Ludvíkovi zjevil zcela proměněný Evans Roberts, žádající ho o přátelství a omlouvající se mu za všechna doposud utržená příkoří. A ve snu třetím došlo na obnovení soudního procesu, kde pro Ludvíka padl kýžený osvobozující verdikt.

Jaké to tedy pro Ludvíka bylo překvapení, když ho hned druhý den ráno v prádelně Evans Roberts normálně pozdravil a nijak nešikanoval. Naopak, byl to právě on, kdo Ludvíka jako první informoval o tom, že možná dojde k obnově jeho procesu. A tak se o týden později skutečně stalo, Ludvík stanul znovu před soudem a tentokrát si vyslechl osvobozující verdikt, v němž byl zproštěn všech obvinění, kdežto skutečný vrah putoval za mříže.

A pak takhle jednou Ludvík při bouři seděl ve svém rodném domě v křesle, četl si knížku, když vtom kdosi naléhavě zabušil na dveře. Ludvík tedy zanechal četby, spěchal otevřít a koho to na prahu svého domu nespatřil: ona dotyčná, jejíž mercedes vypověděl službu, byla tak neskutečně podobná Lauře, až tomu nešlo uvěřit. Ludvík tedy ani na vteřinu nezaváhal a ženu pozval dál, načež jí odvyprávěl svůj životní příběh. A netrvalo to dlouho a došlo na svatební obřad. Jak zajímavý se někdy může jevit život.

Ludvík tak byl již najisto přesvědčen o tom, že Samuel Bard do věznice Saint Island zavítal nikoliv jako vrah, nýbrž coby spásný anděl. Dost možná že oním andělem Samuel Bard ve skutečnosti přímo sám byl! Ať už se jednalo o pravdu či nikoliv, pro Ludvíka Klementa začínal zcela nový život a po celý jeho zbytek na Samuela Barda vzpomínal s posvátnou úctou a vděčností.

Jistý mladík již nějaký ten měsíc pobýval ve Hradském vězení, což byl nový přírůstek na okraji Prahy. Dané vězení prozatím nedosahovalo takového věhlasu, i tak se už stačilo „vyznamenat“ činy, které otřásly veřejností. Jednalo se o kšefty s utišujícími léky, ty „kdosi“ propašoval až k dotyčnému do cely, co si o ně požádal, avšak ten po jejich požití zemřel. Zatím posledním incidentem byl hromadný vězeňský pokus o útěk v koších na prádlo, leč nezdařil se a odhalení vězni putovali nazpět do svých cel. A když se zrovna nepořádala hromadná útěková akce či pašování omamných látek skrze vězeňské cely, den ve Hradském vězení dokázala „zpestřit“ nefalšovaná rvačka.

„Přestaň se tu válet, posero, a ukaž, co v tobě je,“ vybízel mladíka potetovaný svalovec. „Tak slyšel jsi mě? Vstávej a bojuj!“ dorážel na něj.

Mladík se v obtížemi vyškrábal na nohy, ovšem sotva tak učinil, už se znovu poroučel k zemi.

„Co se tam zas válíš? Tak se přece seber a předveď, jestli vůbec za něco stojíš, posero“ nabádal mladíka svalovec.

Mladík učinil, oč ho svalovec požádal, avšak netrvalo to dlouho a podruhé se bolestivě sesunul na zem, tentokrát již s krvácejícím rtem.

„Jsi jen ubohý kus mátohy, posero“ zkonstatoval svalovec, načež se neštítil mladíkovi uštědřit kopanec do břicha, takže ten bolestivě zaskučel.

„Co se to tady děje?“ To se na inkriminované místo dostavil dozorce.

„Nic, jen tady mladému uklouzly nohy,“ řekl svalovec.

Dozorce nejprve očima přejížděl z jednoho na druhého a pak pohrozil: „Dejte si na mě oba pozor.“ A odešel.

O hodinu později v jídelně se to pro mladíka nevyvíjelo o nic lépe.

„Podívejte, kdo to přišel? Náš nesmělý posera,“ informoval věcně svalovec všechny přítomné v jídelně, když do ní mladík vešel. Daný zájem mladíka příliš netěšil, v tuto chvíli si přál být neviditelným a ze své vlastní zkušenosti věděl, že něco takového by klidně bylo možné.

Mladík si tedy stoupl do fronty na jídlo a když ho obdržel, spěchal s ním ke stolu do kouta, kde nikdo neseděl. Jenže…

„Tak sem ses hodlal před námi zašít, posero,“ přispěchal k němu honem svalovec a tentokrát nebyl sám. Společnost mu dělalo pět dalších statných samorostů.

Mladík věděl, že je zle, svalovec měl pětici na své straně, zatímco on tu ve vězení neměl jedinou spřízněnou duši.

„Není dobré stranit se kolektivu, copak se ti o tom na základce paní učitelka snad opomněla zmínit, posero?“ začal se svalovec navážet znovu do mladíka a pětice samorostů, nyní již u stolu přísedících, se tomu zasmála.

„Ta se mu možná zmiňovala o jiných věcech,“ vzal si slovo jeden z nich, „třeba o tom, jak správně zasunovat kolík do dírky.“

„Trefná připomínka,“ usoudil svalovec a také se usadil. „No co mlčíš, posero? Povyprávěj nám o tomhle zážitku,“ naléhal na mladíka.

„O čem jako?“ odvážil se mladík promluvit.

„No přece o tom, jak jste si to navzájem dělali!“ vykřikl naplno svalovec.

„Naser si,“ ujelo nedopatřením mladíkovi.

V ten moment smích u stolu utichl a vystřídal ho moment překvapení.

„Cos to řekl?“ zatvářil se svalovec navýsost pohoršeně.

„Nic,“ bránil se mladík, i tak moc dobře věděl, že je zle, když se svalovec zvedal ze židle a zaujímal výbojnou pózu.

Naštěstí pro mladíka zůstalo jen u ní a namísto pohlavku či přímo rány pěstí k jeho úlevě došlo jen na pomyslné přátelské poplácání po rameni, což neměl na svědomí opět nikdo jiný než-li dozorce, co měl na starost dozor v jídelně.

„Těš se později, posero,“ pohrozil mladíkovi alespoň slovně svalovec a vymáčkl mu do jídla jogurt, aby tak částečně ukojil své nenaplněné násilnické touhy.

Mladík se pak bál zajít do sprch, leč neměl na vybranou, neboť do nich museli všichni vězni. Skutečně tam na svalovce narazil, ten si ho však kupodivu zpočátku vůbec nevšímal. Mladík usoudil, že tak činí na základě předchozích zkušeností, kdy ostraha byla ve střehu. Mladíkovi tak nic nebránilo v tom, aby alespoň v částečném poklidu vykonal svou večerní hygienu, leč nestalo se tak, dotyčný dál žil ve strachu, že svalovec svou úmluvu, jež pronesl u jídelního stolu, stále bere na vědomí. Už se zdálo, že si svalovec k mladíkovi nic nedovolí, když vtom do něj při odchodu ze sprch zničehonic surově vrazil a mladík se tak znovu zmítal na zemi. Tentokrát to však svalovec udělal daleko mazaněji, neboť na mladíka nedorážel jako prve, nýbrž se od něj ihned vzdálil.

Asi nejhorší to bylo večer na cele, kterou mladík se svalovcem a dalšími dvěma kumpány společně sdílel.

„Tak já si mám nasrat, posero?!“ podal si svalovec mladíka ihned poté, co se za nimi zavřely dveře vězeňské cely a dozorci se odebrali na svá stanoviště.

„Já jsem přece nic takového ne…“

Mladík větu nestačil dokončit, protože se musel sklonit před svalovcovou pěstí.

„Že ne, ty jeden sráči?“

A než se mladík nadál, už mu svalovec jednu pořádnou natáhl přes pusu.

„Prosím, už dost,“ škemral mladík.

„COŽE?!“ zahřměl zlobně svalovec.

„Prosím, už dost, za tu urážku se omlouvám,“ vydralo se mladíkovi namáhavě z úst.

„To bych prosil, posero!“ utrousil nevábně svalovec a surově šlápl mladíkovi na levou ruku, až to křuplo. „Tady máš přídavek,“ plivl na něj.

„Co s ním dál, když se nám tady tak hezky povaluje?“ zeptal se jeden z kumpánů.

„Co ho oběsit na jeho vězeňském mundúru?“ navrhl druhý kumpán.

„Výborný nápad,“ usoudil ihned svalovec. „Tak se koukej sebrat, posero, šou pokračuje,“ načež mladíka zvedl ze země a kolem krku mu jeho mundúr začal uvazovat. „A teď se přesvědčíme, na jak dlouho dokážeš zadržet dech, posero.“

Mladík se nestačil pořádně vzpamatovat z předešlého mučení a už musel čelit nové výzvě v podobě stahů krčních tepen. „Ne, prosím,“ chrčel sotva slyšitelně, jak se dusil.

„Tak co, jak se ti tohle líbí, posero?“ lebedil si v mučících praktikách svalovec, zatímco jeho dva kumpáni mladíka pevně svírali rukama. „A teď hezky přede mnou padni na kolena a odpros, posero,“ poroučel mladíkovi.

„Om… omlou… omlouvám s… se za… za to… co… ře…. řekl jse… jsem,“ sýpal mladík.

„Tohle za moc nestálo, posero,“ mínil svalovec a vší silou mladíka odhodil na dveře vězeňské cely.

„Co je to tady za hluk?“ ozvalo se náhle z druhé strany a když se dveře vězeňské cely otevřely, tak mladík dozorcům doslova padl k nohám.

„Co je to s ním?“ začal vyzvídat jeden z dozorců.

„Ten blbec se chtěl uškrtit,“ vyslovil to svalovec kupodivu v naprostém klidu, načež jeho dva kumpáni mu horlivě přitakávali.

„Musí ihned na ošetřovnu,“ mínil druhý z dozorců.

A tak se také stalo.

„Hezky se na něm vyřádili, jen co je pravda,“ informoval o něco později jeden z lékařů mladíkova advokáta, který zavítal na ošetřovnu ihned poté, co se k němu doneslo, že mladíka kdosi surově napadl. Ten tam ležel na lůžku jako hromádka neštěstí.

„Pusťte mne odsud,“ sýpal sotva slyšitelně mladík.

„Nechal byste nás prosím o samotě?“ poprosil advokát lékaře.

„No dobrá, ale moc ho nerozptylujte,“ řekl lékař a odešel.

„Chci odtud pryč, nevydržím to tady,“ chrčel mladík sotva slyšitelně.

„To bohužel nepůjde,“ odpovídal advokát.

„Vždyť mě tu napadli?“

„To vás ale neomlouvá.“

„Jak to že ne? Navíc té vraždy jsem se já přímo nedopustil.“

„Tak jste byl spolupachatelem, to na celé věci však nic nemění.“

„Prosím, zkuste zařídit obnovení procesu.“

„Na něco takového soud stěží přistoupí, všechny důkazy jasně hovořily proti vám.“

„Něco by se přece dalo podniknout.“

„Uvidím, co se dá dělat.“

Takto mezi sebou vedli řeč advokát s mladíkem, přičemž první jmenovaný se snažil hovořit plynule srozumitelně, zatímco druhému jmenovanému něco takového činilo značné potíže.

Pak přeci jen advokát přišel s částečným přijatelným návrhem: „Pokusím se pro vám alespoň získat jinou celu, zatím si ale poležíte tady.“

„To ale mé problémy nevyřeší,“ chrčel nesouhlasně mladík.

„Promiňte, ale už budu muset jít,“ poznamenal advokát a skutečně se dal na odchod.

Mladík osaměl a najednou si připadal jako ten nejzbytečnější tvor na planetě Zemi široko daleko: neměl nikoho, komu by se vyzpovídal, komu by vylil své srdce, i když… možná jedna osoba, které na mladíkovi záleželo, existovala. Ovšem patřila ona mezi ty skutečné živé jedince?

To bylo tak. Mladíkovi se přeci jen podařilo usnout. Zpočátku neměl lehké spaní. Opět se mu zjevil svalovec a jeho dva kumpáni, co na něm praktikovali svá mučivá násilí. Všemu předcházel soud, jenž mladíka usvědčil ze spoluúčasti na vraždě a poslal jej za to na několik let do vězení. Ovšem ten poslední sen byl ze všech nejpodivnější. V něm nekolovaly žádné nepokoje. Mladík z naprosté nicoty vstoupil do překrásné zahrady plné růží, v níž to omamně vonělo. A tam, u hlavní brány, pak postávala jakási postava oděná celá v bílém. Mladíkovi dané prostředí nebylo zase tak úplně neznámé, už párkrát se mu o něm zdálo. Na rozdíl od všech těch ostatních nehostinných snů tento utěšoval. Ovšem jakmile se mladík pokusil o sebemenší kontakt s danou osobou v bílém, co vypadala jako anděl, vše to krásné kolem se pozvolna začalo ztrácet v nedohlednu a mladíkovi tak po procitnutí do očí znovu padla vězeňská cela, nyní tedy výjimečně ošetřovna.

Mladík na ošetřovně strávil bezmála týden a pak byl nucen se zapojit do běžného každodenního vězeňského chodu. Onen advokát se, jak se nakonec ukázalo, činil a mladíkovi vyprosil jinou celu, a také se postaral o jeho jiné pracovní zařazení. Mladík se tak se svalovcem a jeho kumpány nemusel vídat tak často, leč co to bylo platné, když u večeře na své nepřátele opět narážel, a ti si vše, i když se proti mladíkovi zdráhali cokoli podniknout, alespoň kompenzovali výhružnými pohledy. A také nově přidělená cela mladíkovi na klidu rozhodně nepřidávala. Když v ní nepřebývali všehoschopní gauneři, našlo se zde místo pro jiné podivíny: schizofreniky.

„Já jsem se toho činu nedopustil, to oni, malí zelení mužíčci z Marsu, to provedli. Já to nebyl, já jen poslouchal jejich příkazy.“

Takto mladíka v jednom kuse obtěžoval jeho nový spoluvězeň a tomu přirozeně činilo potíže to samé poslouchat pořád dokola. Mladík se tak snažil všemožně zabavit, aby se na dotyčném schizofrenikovi nedopustil vynuceného násilí, k čemuž měl časté nutkání.

„Rozumíš mi, pozemšťane? To ti zelení mužíčci z Marsu to udělali. Jsou tady všude kolem nás, a pokud včas neuvědomíme prezidenta, sežehnou tuhle planetu na popel,“ přikradl se dotyčný nemocný spoluvězeň s touto hláškou v noci k mladíkovi a začal s ním lomcovat. „Tak přece vstávej, ospalče, rychle někde sežeň krumpáč, abychom se odtud mohli prokopat a zavčas o všem informovat prezidenta.“

„Dej mi pokoj, chci spát,“ ohradil se mladík a nevrle si přes sebe natáhl deku, kterou z něj jeho nemocný spoluvězeň stáhl. Jenže toho takové jednání rozhodně nepotěšilo.

„Tak vstávej přece, musíme hned za prezidentem a všechno mu povědět, než se mužíčkové z Marsu na naší planetě natrvalo usadí a proniknou do našich duší,“ naléhal neoblomně spoluvězeň.

„Jasně jsem ti řekl, abys mě neotravoval!“ zvýšil mladík hlas, jenže spoluvězeň jeho postoj odmítl tolerovat.

„Ne, okamžitě vstaň a pojď mi pomoc prokopávat se ven!“ zakřičel zlobně i spoluvězeň a přikrývka tak opětovně vzala za své.

A to už bylo na mladíka vážně moc, obzvláště poté, co jeho spoluvězeň začal čímsi mlátit do mříží a následně s nimi i lomcoval. „Těšte se, zelení mužíčci z Marsu, já vám dám co proto!“ křičel u toho.

Mladík seskočil z postele, popadl spoluvězně za zátylek a mrštil s ním o zem, kde ho začal tlouct hlava nehlava. Až když spatřil jeho vypoulené oči, všeho zanechal.

„Co se to tam děje?“ ozvalo se z druhé strany a mladík věděl, že je zle. Pokud byl až doposud pouhým spoluúčastníkem na vraždě, nyní si mohl připsat svou první vlastní regulérní, pokud by se ten, co se zmítal na zemi, již neprobral ze svého kómatu, do něhož pod vlivem bolestivých ran upadl.

A tak se přihodilo, že se mladík a advokát měli tu čest spolu opět setkat.

„Co jste to proboha prováděl? Copak nevíte, za co vás sem poslali?“

„Neměl jsem jinou možnost, ten cvok byl nesnesitelný.“

„A to jste se do něj musel pustit a mlátit ho?“

„Vy na mém místě byste jednal stejně.“

„Předně bych zachoval chladnou hlavu a ne se do své oběti pouštěl pěstmi.“

„O tom dost dobře pochybuji. Vy vůbec nemáte ponětí, co to bylo za cvoka. Zasloužil si nafackovat, aby se mu v té jeho tupé palici rozsvítilo.“

„Tudy cesta z vězení ale nevede, vážený. Všechno jste si jen zkomplikoval.“

„Zkomplikoval? Co tím chcete říct?“

„Že po tomhle incidentu se vám cesta za svobodou o hodně vzdálí. Štěstí, že ten člověk utrpět pouze otřes mozku.“

„Jeho vina, neměl si začínat.“

„Vaše vina, neměl jste ho mlátit.

„Tak mi přece pomozte. Dostaňte mě odsud ven.“

„To teď půjde dosti ztuha.“

„Tak co mi tedy radíte?“

„Zpytujte své černé svědomí.“

Takto probíhal další rozhovor mezi advokátem a mladíkem, přičemž první jmenovaný se snažil mluvit co nejvíc z nadhledu, zatímco druhému jmenovanému s každou další advokátovou větou bylo jasné, že šance na jeho propuštění jsou mizivé.

A pak mladík zase osaměl, tentokrát na samotce, kam byl za trest umístěn. A zase si připadal, jako by neměl nikoho, komu by se mohl s čímkoliv svěřit. Mladík jako by sám byl oním napadeným schizofrenikem: nepochopený a snadno zranitelný.

A pak nastal večer a mladík upadl do spánku. Ten zpočátku byl dosti nepokojný. Mladíka opětovně navštívili jeho někdejší spoluvězni a svalovec si na něm vybíjel svůj vztek. A pak vplul na scénu onen nemocný muž, co trpěl bludnými představami o invazi mimozemšťanů. Došlo i na mladíkova advokáta, který jako by se mu vysmíval tím, že mu dokola opakoval, že nemá šanci na propuštění a naopak mu předhazoval, ať se připraví na život za mřížemi až do konce svého života.

Nepřekvapilo tedy, když mladík zatoužil po troše toho uznání. A tu se před ním znovu rozprostřela zahrada plná růží, z níž navenek vyzařoval klid. A tam, u hlavní brány, opět postávala ona postava v bílém připomínající anděla. Tentokrát se však to krásné nepočalo ztrácet v nedohlednu, nýbrž postava v bílém připomínající anděla vyšla naproti mladíkovi a sama od sebe s ním navázala hovor.

„Vítám tě ve své snové říši,“ oslovila postava v bílém mladíka.

„Kde se to vlastně nacházím?“ zajímalo ho.

„Jak jsem již předeslala: v mé snové říši,“ odvětila postava v bílém.

„Takže tohle je posmrtná dimenze?“ zauvažoval mladík.

„Ne tak docela, tato dimenze má poměrně dost společného s pozemským životem,“ namítla postava v bílém a v ten moment ze země začalo stoupat tělo. Mladík ho po pozornějším prozkoumání poznal: náleželo ženě, kterou sprovodila ze světa jeho někdejší partnerka.

„Ne, to ne,“ bránil se mladík tomu pohledu.

„Vím, ten pohled je pro tebe dosti nepříjemný,“ odtušila zcela správně postava v bílém, „i tak mi přijde, že se z něj dokážeš poučit.“

„Já tu ženu ale přece nezabil,“ obhajoval se mladík.

„I tak neseš spoluvinu na jejím úmrtí,“ připomněla mu postava v bílém a jemně mávla rukou. Následně se vše začalo mladíkovi přehrávat jakoby živě před očima a on s každým záběrem pociťoval čím dál větší úzkost.

„Ne, dost, to už proboha stačí!“ zaprotestoval mladík, když došlo i na onen mord. Vše to působilo tak nesmírně živě.

„Promiň, mým záměrem tě nebylo děsit,“ přihlásila se o slovo znovu postava v bílém a děsivé představení jemným mávnutím ruky odvolala.

Ona žena se však na daném místě pořád nacházela.

„Proč tu ještě pořád je?“ dráždil mladíka čím dál víc pohled na onu nehybně ležící.

„Myslela jsem, že odpověď na tuto svou otázku znáš,“ překvapila postava v bílém mladíka touto výpovědí.

„Ne, neznám,“ odvětil mladík a až pak zaregistroval tajemné hlasy, co mu našeptávaly, aby se na dané ženě pokusil najít nějaká pozitiva.

„Dokážeš oněm našeptávajícím hláskům vyjít vstříc?“ zeptala se mladíka postava v bílém.

„Těžko říct,“ připouštěl mladík váhavě. „Nejspíš asi ne,“ usoudil nakonec.

„A jsi si tím tvrzením naprosto jist?“ zajímalo postavu v bílém.

„Ano jsem,“ stvrdil mladík.

„A lituješ toho, čeho jsi se na dotyčné dopustil?“ chtěla vědět ještě postava v bílém.

„Já ji přece nezabil, to má bývalá přítelkyně,“ mínil mladík.

„Pokud o tom smýšlíš takto, je načase, abychom se spolu rozloučili,“ řekla postava v bílém a ona poetická zahrada se mladíkovi pozvolna začala ztrácet z dohledu.

„Ne, počkej, přiznávám svou spoluúčast na vraždě!“ zvolal náhle mladík. Přeci jen se mu ještě nechtělo opouštět ono překrásné místo, ať už se nacházelo kdekoliv na světě či mimo něj v nějaké jiné vesmírné dimenzi.

Mladíkovo přání zjevně bylo vyslyšeno, neboť se mu ona zahrada znovu zjevila v plné své kráse.

„Ještě se máš v oblasti dobra hodně čemu přiučovat,“ poznamenala postava v bílém, která se z oné zahrady rovněž nevytratila. Pak přistoupila k mladíkovi, políbila ho na čelo a pravila: „Snad toto mé láskyplné gesto v tobě probudí dobré city a povede k dobrým činům.“

A pak se před mladíkem ona zahrada růží i s onou postavou v bílém najisto rozplynula jako pára nad hrncem a mladíkovi se daný úkaz již nepodařilo přivolat nazpět. Petr Krtek si zase připadal osamělý.

Pavel Borský procitl a první, čeho si povšiml, bylo okno s mřížemi. „Kde jsem se to jenom ocitl?“ přišlo mu jako první na mysl.

A pak za oknem kohosi spatřil.

„Mohl byste mi prosím…?“

Jenže ten „kdosi“ se jen škarohlídsky ušklíbl a ihned zase byl tentam.

„Stále hloubáte nad tím, kde jste se to dnes ráno probudil?“

Pavel Borský se ve směru toho hlasu otočil. Popravdě mu byl velice povědomý.

„Vězeňská cela dozajista již zkrotí vaše vášně pro peníze a zároveň otupí i smysly hráčské.“

„Toto je tedy vězení?“ zeptal se Pavel Borský, místní čalouník a velký znalec mariáše.

„Ano, mistře, toto je vskutku vězeňská cela,“ uvedl Karel Frýdlant, zdejší ministr financí a pravá ruka krále.

„Ale já jsem přece nic špatného neprovedl,“ hájil se Pavel Borský.

„Že ne?!“ navýšil o něco zlobně hlas Karel Frýdlant. „Znemožnil jste mě při hře a to se neodpouští,“ podotkl následně významně.

„Jen jsem potřetí za sebou vyhrál svou vsazenou částku,“ bránil se nařčení Pavel Borský.

„Leč to nebyla jen tak ledajaká částka. Činila celkem dva tisíce zlatých,“ poznamenal významně Karel Frýdlant.

„Ano, vím,“ přisvědčil Pavel Borský, „leč žádnou takovou sumu jsem od vás neobdržel, přestože mi právem náleží.“

„Nic vám nenáleží! Všechny ty peníze jsou pouze a pouze jedině mé!“ zdůraznil přísně podvakráte za sebou Karel Frýdlant a čímsi zachrastil. „Tady je všechny mám pěkně u sebe a nikdo mne o ně již nepřipraví.“

„Leč vám nepatří,“ oponoval Pavel Borský.

„Patří nepatří, to v tuto chvíli nesehrává roli,“ dušoval se Karel Frýdlant.

„Nu což, peníze také nejsou všechno,“ mínil Pavel Borský, „tak mne pusťte alespoň za mou rodinou.“

„Od nynějška pro vás neexistuje ani ta!“ vyřkl rázně Karel Frýdlant a odešel.

Pavel Borský v cele osaměl a sám k sobě začal promlouvat: „Přeji si, ať se stane zázrak a já se opět shledám se svojí rodinou.“

A tu se v noci Pavlu Borskému v cele, v níž přebýval, zjevila postava, jíž ze všech stran obklopovalo omamně pronikavé světlo. Pavel Borský při pohledu na ni na sobě pocítil nepopsatelný blahobyt.

„Ani nevíš, jak mne těší, že při pohledu na mou maličkost nepanikaříš,“ uvedla světelná postava.

„Jak bych jen mohl, když ten mír, co z tebe vyvěrá, je tak očím nesmírně lahodící,“ odvětil Pavel Borský.

„Neobávej se, i ty vytouženého míru zakrátko plně dosáhneš,“ zastávala názor světelná postava.

„Jenže jak, když jsem tady v cele uzamčen?“ podivoval se Pavel Borský.

„Dočkej rána a sám se na vlastní oči přesvědčíš,“ poznamenala světelná postava, usmála se, obdařila Pavla Borského jemným přátelským dotykem a pak jako mávnutím kouzelného proutku byla tatam.

Druhý den ráno se vskutku počaly dít tuze prazvláštní věci. To se v zamřížovaném oknu Pavlu Borskému nejprve zjevila jeho rodina a vzápětí mu Karel Frýdlant přišel odemknout celu, čímž mu daroval volnost.

„Běžte a už vás nechci ve svém životě nikdy vidět!“ spustil takto zostra na Pavla Borského.

„Co se vám přihodilo, smím-li to vědět?“

„Co?!“ navýšil opět zlobně hlas Karel Frýdlant. „Sám ďábel z pekel mne dnes v noci poctil svou nečekanou návštěvou a usiloval o můj odchod z tohoto světa, pokud nezměním vlastní přístup k lidem,“ informoval takto Pavla Borského.

„Sám ďábel?“ zopakoval v úžasu Pavel Borský.

„Ano, sám ďábel,“ přisvědčil Karel Frýdlant.

A náhle Pavlu Borskému vše docházelo: nebyla snad ona světelná postava, co tuto noc do jeho cely zavítala, přímo andělem?“

„Tak přece již jděte. Jste volný!“ vyzýval Pavla Borského kvapně Karel Frýdlant.

Pavel Borský tedy z cely nakonec vyšel, k odchodu jako takovému se však neměl. „Říkáte, že jste se setkal s někým, kdo pocházel přímo ze samotných pekel?“ chtěl se najisto utvrdit.

„Ano, kolikrát vám to budu muset ještě opakovat!“ čertil se Karel Frýdlant. A pak i jemu cosi docházelo. „Ach pardon, tady jsou ty vaše peníze.“ A daný měšec Pavlu Borskému doslova vnutil. Ten ho sice přijal, i tak se stále neměl k odchodu.

„Co vás trápí? Mohu vám být nějak nápomocen?“ zeptal se takto Karla Frýdlanta.

„Proč zrovna vás bych já mohl zajímat?“ snažil se Karel Frýdlant Pavla Borského odbýt.

„Možná proto,“ začal Pavel Borský líčit, „že sám nejsem příliš majetný a vlastním početnou rodinu, kdežto vy peněz máte na rozdávání, avšak nemáte ponětí, co je to rodinná láska, neboť žijete sám a společnost vám dělá pouze jeden ohař.“

„No právě,“ začal pro změnu líčit Karel Frýdlant, „a o toho jsem dnešní noc přišel společně se svým veškerým majetkem. Ten ďábel pekelný mne o vše připravil.“ A div že se málem žalem nezhroutil na zem.

„Jste v pořádku? Nemám doběhnouti pro lékaře?“ začal se o Karla Frýdlanta Pavel Borský strachovat.

„Vy se o mne bojíte? Dosti zvláštní od někoho, kdo se stal na jednu noc vězněm,“ podivoval se takovému přístupu Karel Frýdlant.

„Kdybyste byl na mém místě, také byste tak jednal,“ mínil Pavel Borský a sáhl do měšce. „Tady je tisíc zlatých, polovina mé výhry. Pokuste se s nimi začít nový život, pořiďte si za ně nového ohaře, a také se poohlédněte po nové lásce. Osamělému člověku vždy pomůže, když sdílí život ve dvou, po boku někoho, kdo ho miluje.“

„Pánbůh vám to zaplať.“

A tak vzniklo další nečekané přátelství, vykoupeno vzájemným porozuměním. Moc pekelného ďábla tak najisto přemohla moc spásného anděla, co dál bděl nad životy dvou jedinců a tak se jim snažil přát jen to dobré: vždyť se také nadarmo neříká, že přátelství je pravým kořením života.

Také Anna procitala a to první, čeho si povšimla, byla jakási zeď. „Kde jsem se to jenom ocitla?“ přišlo jí jako první na mysl. Daná zeď jí totiž nepřipomínala tu, co vídala v onom pronajatém domě u jezera. „Kam se jen poděly ty všemožné pohyblivé graffitové výjevy, co je zkrášlovaly?“ docházelo jí, že tu je něco v nepořádku.

Kdosi se nad ní skláněl.

„Kdo jste?“ osmělila se Anna dále vyslovit.

A na to se ozvalo: „Stále hloubáš nad tím, kde ses to dnes ráno probudila?“

Anně ten hlas byl velice povědomý.

„Tahle vězeňská cela dozajista již zkrotí tvé vášně pro zahrávání si se mnou.“

To snad ani nemohla být pravda, aby ten hlas náležel tomu, komu Anna myslela, že náleží.

„TAHLE VĚZEŇSKÁ CELA DOZAJISTA JIŽ ZKROTÍ TVÉ VÁSNĚ PRO ZAHRÁVÁNÍ SI SE MNOU!“

Ta samá věta nyní zazněla mnohem démoničtěji. Jako by na zem sestoupil sám vládce pekel. Daná osoba ostatně „na scénu“ před Annu předstoupila ve velkolepém „mochnickém stylu“, vedle hlasového magiče ji ozvláštňovaly jak JELEMANTEL tak i HÓLEJENKA.

„Jestlipak Aničko uhodneš, kdo tě to právě poctil návštěvou?“ zaznělo z úst dotyčného opět bez příměsi „tajemna“.

Anna nevěřila svým uším, ten hlas neslyšela dobré tři roky a upřímně se jí po něm nestýskalo. Tak proč k ní teď promlouvá, jako by se nechumelilo, a je v něm obsažen ten samý nevábný žargon?

„Krtku?“

Anna to takto letmo zkusila, i když předem tušila, že mýlka je vyloučena. Žádný z jejích dosavadních ex-přítelů neměl tak extravagantní vystupování jako právě mládenec nesoucí dané příjmení. Ovšem Anna přeci jen podcenila vynalézavost onoho dotyčného, neboť sice mluvit mohla, zato hýbat se ne. A tak se osoba před Annou dál nerušeně mohla vytahovat a naparovat, jak jen uznala za vhodné.

„Krtku, tak ohavně sis mě dovolila oslovit, Anno? TAK OHAVNĚ SIS MĚ DOVOLILA OSLOVIT, ANNO?“

To první bylo vyřčeno normálním hlasem, kdežto to druhé opět oním děsivě tajemným.

Ovšem nešlo ani tak o ono naparování se, to Anna ostatně dobře znávala z dřívějška, kdy spolu s Petrem Krtkem, jak znělo mladíkovo celé jméno, chodila, pokud se to tak vůbec dalo nazvat. Problém tkvěl v tom, že Anna nebyla schopna žádného pohybu. Byla připoutaná k lůžku jako nějaká oběť, což mladík ostatně sám vystihl, když hned nato normálním hlasem řekl: „Líbí se mi, jak tu teď přede mnou bezbranně poleháváš, Anno, jen kdyby ses ke mně chovala trochu uctivěji, to bych ještě uvítal.“

A následně mladík odhalil tvář, neboť patrně uznal, že nemá smysl ji dál skrývat. Anna se ve svém úsudku nezmýlila, skutečně se před ní zjevil zhruba pětadvacetiletý hnědovlasý krasavec, co nešetřil úšklebky.

„Co tady k čertu děláš? A proč jsi mě spoutal?!“

Mladík se zatvářil navýsost povýšeně. „Na tvém místě bych jméno pekelníka nevyvolával nadarmo.

Anna se takovému tvrzení ušklíbla.

„A proč ta mimořádná opatření? Přeci si tě napodruhé nenechám utéct.“

„Napodruhé utéct? O čem to tu ksakru teď mluvíš?“

Ano, Anna mladíkovi utekla, respektive se s ním před třemi lety rozešla, protože ta jeho samolibost a arogance vůči ní a druhým se nedala věčně snášet, co však tohoto mladíka přimělo zavítat do Katalné Mochny, to Anna vpravdě netušila.

„Proč jsem se stavil?“ Mladíkovi očividně dělalo dobře, že má před Annou navrch. „Dejme tomu, že jsem si chtěl s tebou ještě naposledy promluvit.“

„Naposledy promluvit?“ Anně už tak dost dělalo potíže, že ji mladík svázal, a teď ještě aby povinně poslouchala ty jeho vlezlé řečičky o tom, jaký je to chudáček a jak mu všichni v jednom kuse ubližují.

A proto: „Koukej mě pustit, slyšíš?! TAK SUNDEJ TO ZE MĚ!“

„Klid, Aničko, klid, přeci jsem tě decentně požádal o rozhovor,“ nebral na její křik mladík ohled. „Například bychom si mohli blíže popovídat o Marii a o jejích útrapách.“

Annu přejel mráz po zádech, jakmile z mladíkových úst zaznělo jí dobře známé jméno. A také najisto poznávala místo, na němž se to právě nacházela. A ještě jedna podstatná věc k tomu: tohle rozhodně nebyl žádný sen, ani bludná myšlenka, jednalo se o ryze živou skutečnost!

„Chodba propojující Podzemní rajonádu s kavárnou Sanmantena, dosti příhodné místo pro ojedinělá shledání,“ potvrdil Anninu domněnku mladík.

Annu teď přepadaly obavy, co se stalo s Marii, kde je jí asi konec. Nikde ji tu totiž nezahlédla.

„Co jsi jí provedl?!“ vyjela proto takto zostra na svého někdejšího přítele.

„Jen jsem ji nechal proběhnout se po zdejším okolí, když to nedokázal jistý muž s koltem za opaskem,“ vyslovil to mladík jako by on sám byl oním jím myšleným. „Western City, vzpomínáš si, Aničko?“ zazubil se. „Hansovy praktiky se přenesly i do tohoto města a splynuly s jeho tajemnou poetikou.“

„V žádném takovém městě jsme s Marií nebyly, ten název mi vůbec nic neříká a to jméno jakbysmet,“ namítla rázně Anna, i když si myslela pravý opak. A reakce mladíka to okamžitě potvrdila.

„Že Western City neexistuje?! Jak něco takového můžeš tvrdit, když jsi tam zhruba před týdnem odcestovala s tou druhou?!“ vyštěkl náhle zcela nazlobeně mladík a k Annině nelibosti pokračoval: „Luděk Červinka mi o tom podal zprávu, dokonce pořídil i pár zajímavých fotografií, na nichž jsi zachycená s tou druhou copánkovou hnědovláskou.“

Anna jednu z těch fotografií ihned poznala, jí a Marii ji ukazoval Kryštof Válek, když se celý rozlícený přihnal k nim do graffitového domu, kde se oháněl výhrůžkami a současně s nimi litoval svou ženu, kterou mu kdosi neznámý napadl. A ten „kdosi neznámý“ se tu patrně právě vyjímal před Annou.

„Ovšem nato, aby vás ten zrzek z té pražské kavárny sledoval až k hranicím, na to se, posera, už necítil,“ poznamenal záhy mladík opovrženě. „Ale nevadí,“ chvástal se dál, „když jeden odmítl poslušnost, našli se jiní, respektive jiné, co ochotně poskytly nápomocné ručky.“

„Proč tohle všechno děláš, Krtku? Stojí ti něco takového vůbec za snahu?“ zeptala se znechuceně Anna, načež se na lůžku všemožně snažila vykroutit z provazů, leč nešlo to.

„Proč?“ uchechtl se mladík. „No přece… pro potěšení,“ potvrdil najisto Anninu domněnku o někdejším pronásledovateli Marie. „A neříkej mi Krtku, dobře víš, že tohle své příjemní z celého srdce nesnáším!“ pohrozil následně HÓLEJENKOU, takže se znovu nebezpečně Anně zavlnily její blond vlasy.

„Koukej mě pustit, slyšíš?!“ odvážila se znovu zakřičet Anna.

„Marně si tu otvíráš pusu na špacír, Anno, ty dvě vyvolené tě nepřijdou zachránit,“ naparoval se dál mladík.

„Jaké dvě vyvolené, koho tím míníš, Krtku?!“ neslevila ze svého hlasového naléhání ani Anna.

„Kdo? No přece ta tvá jmenovkyně a Kateřina. Nebo ti tahle dvě jména snad nic neříkají?“ poznamenal významně mladík. „A neříkej mi Krtku!“ Zdůraznil a HÓLEJENKA tak opětovně nebezpečně pocuchala blond hřívu vlasů.

Anna se nestačila divit, kam její bývalý přítel na taková jména chodí, a upřímně řečeno ji to dost znepokojovalo. A mladík si toho pozorně všímal a začal z toho těžit.

„Zajisté tě překvapuje, že znám tyhle jména. Nejen ty dvě umějí obratně zacházet s kouzly, ale také já.“ Mladík z kapsy vyndal DUHOVĚNKU, namočil ji, řádně promasíroval a ta se pak počala vznášet ve vzduchu. „Bylo neskutečným štěstím, že jsem na ně narazil před tvojí kolejní klíckou a potají vyslechl jejich hovor. Jak nebezpečné pro vás dvě Western City prý bude a co vše je potřeba zařídit pro vaši včasnou záchranu. Mimo jiné mezi řečí padla zmínka i o tomhle městě a také se ony dotyčné zmiňovaly o domu s nezvyklou výzdobou, který by tobě a Marii náležel, kdybyste nakonec sem do Katalné Mochny zavítaly. Popravdě jsem něco takového považoval za nemožné, ale i tak jsem zůstával ostražitý. Nakonec vše ale dopadlo nad očekávání a ony předpovědi těch dvou se naplnily a ty a ta druhá jste mi tu padly do oka. Jak pozoruhodné, co jeden náhodně vyslechnutý rozhovor přinesl za nepoznané.“

Nyní již Anna nepochybovala o tom, že Western City je skutečným městem a že v něm s Marií byly. A rovněž Anna nezapochybovala ani o tom, že ve hře Petra Krtka figurovaly i další osoby. Jednu z nich již mladík jmenoval, která tedy byla tou další? I na to Anna záhy dostala odpověď.

„Dovol Anno, abych ti představil Martinu Koblížkovou neboli Mary Key, moji společnici,“ vyřkl Annin bývalý přítel.

K Annině hrůze se však dostavil někdo jiný, někdo jí tuze povědomý.

„Mami?“

Anna nevěřila vlastním očím, koho tu před sebou opět nevidí. Jenže ta postava se začala postupně proměňovat. A tak se z ní záhy stala slečna, co Anně předávala pozvánku do Western City, kterou Anna Marii ukazovala na dámských toaletách v oné pražské kavárně.

„Dobré ráno, Aničko,“ zapěla medovým hláskem dotyčná. „Jestlipak si na mě ještě vzpomínáš?“

Anna nerudně pohlédla do tváře příchozí, co jí před týdnem velice ochotně básnila o jednom „úchvatném“ městě u německých hranic. Anna tak již najisto věděla, že se ona a Marie nestaly obětí žádné silniční nehody, jak tvrdila její jmenovkyně. I tak to přeci jen zkusila: „A co ta domnělá nehoda, jíž jsme se já a Marie staly přímými účastnicemi?“

„Ale jdi, Anno, to ti zase nakukaly ty dvě, co?“ vložil se do hovoru nanovo Annin bývalý přítel. „Ovšem nejen ony, také já náležitě ovládám zdejší hru LATERNA MAGICA TAVARESKA.“

„Co jsi krucinál udělal s Marií, Krtku?!“ vyštěkla zlobně Anna.

„Už několikrát jsem ti jasně přikázal, abys mě tak neoslovovala!“ zahřměl zlobně také mladík a v ten okamžik Annu zaplavila vlna bolesti, to jak DUHOVĚNKA přestala ve vzduchu kroužit a dopadla jí bolestivě na svázané nohy.

„Bolí to, viď, Aničko? Ani nevíš, jakou mi tím působíš slast,“ uvedla zhruba dvaadvacetiletá žena, do níž se Martina Koblížková alias Mary Key převtělila poté, co pro změnu zase odhodila hnědou paruku oné slečny ze školy. Nyní Anna tedy hleděla do již reálné tváře ženy s černými vlasy ostříhanými na ježka, mající pronikavé oči stejné barvy. „I Jituška Válková o pojmu bolest již ví svoje. Jak povznášející a okouzlující zároveň.“

„Kde jste vzali maminčin mobil?“ vykřikla Anna, když jí padl od oka. I když jinak matku z celého srdce nenáviděla, teď se o ni začala strachovat a to poté, co mobil spatřila v ruce Martiny Koblížkové, a doneslo se k ní, jak dotyčná ublížila Jitce Válkové.

„Jsi opravdu bystré děvče,“ prohodila uznale žena jedovatě nasládlým hláskem, který nevěstil nic dobrého. „Nevědomě nám tvá matka svůj mobil prostě zanechala, pokud to chceš vědět.“

Annou po této hlášce začaly zmítat nové obavy.

„Hezky to umím s lidmi sehrávat, co říkáš, Aničko? To víš, léta praxe na divadle způsobí své.“

„Netušila jsem, že divadlo zaměstnává tak prohnané mrchy jako jsi ty,“ odvážila se Anna takto zostra poznamenat, načež zpozorovala, jak se Martině Koblížkové po tomto výroku ústa maličko zkřivila vztekem. Patrně i ona, stejně jako Petr Krtek, v osobním životě nedosáhla požadovaného úspěchu, v jejím případě na divadelních prknech, co znamenají svět, a tak se ho vydala hledat mimo ně coby pomstychtivá herecká semetrika.

„Jen si klidně smoč, Aničko, mě, na rozdíl od tvého bývalého partnera, tím vůbec neraníš,“ konstatovala žena, i když si Anna byla celkem jistá, že tomu tak zcela úplně není.

Jenže záhy byla Anna vystavena novému tlaku, to když znovu přišla řeč na její matku.

„Kdepak máš svou maminku, Aničko?“ spustila nanovo žena tím samým jedovatě nasládlým hláskem, přičemž se u toho i náležitě culila. „Tak copak se s ní stalo?“

„Je mrtvá!“ rozkřikl se zničehonic naplno Annin bývalý přítel. „JE MRTVÁ!“ rozeznělo se chodbou oním druhým temným hlasem.

V Anně v ten moment dvojnásobně hrklo. Taková představa pro ni byla absolutně nemyslitelná. I když Anna se svojí matkou kdovíjak nevycházela dobře, něco takového jako byla skutečná smrt jí nikdy doopravdy nepřála. „Ne, to ne!“

„A proč myslíš, že by to tak nemohlo být, Aničko? Jak jinak by se nám poštěstilo získat tyto cennosti?“

Anna vedle matčina mobilu náhle zpozorovala její peněženku a další osobní věci v rukou Martiny Koblížkové. Bylo více než jisté, že se nejednalo o podvrhy. „Co jste jí provedli?“ vykřikla. Přístup trýznitelů se jí ani trochu nezamlouval.

„Jen jsme si s ní maličko pohráli. Bylo to nesmírně zábavné, podobně jako v případě Jitušky Válkové,“ poznamenala žena líbezně a zase se u toho šibalsky zakabonila.

„Ne, to ne,“ špitla Anna tentokrát chvějivým hlasem, neboť ta představa pro ni byla úděsná.

„Ale ano, Anno, zabili jsme ji.“

Anně přejel mráz po zádech, její bývalý přítel to nyní vyslovil bez sebemenšího kousku citu.

„Co taky s ní dál, když už nám dala, co měla,“ jal se Petr Krtek nového řečnění a Annu svým přístupem tak dál nevýslovně šokoval. „Peníze v dnešním světě mají stále svou nedozírnou hodnotu, to přece, Anno, sama dobře víš.“

„A stejně tak i postavení ve společnosti,“ navázala Martina Koblížková. „Ano, Aničko,“ pokračovala, „zdá se, že ti to konečně došlo, co? V záchvatech vnitřního smutku, bolesti a strádání nad svou zesnulou matinkou jsi konečně pochopila naše životní role: já a tady Péťa se druhým prostě rádi mstíme a parazitujeme na jejich štěstí, přičemž nám nečiní sebemenší potíže jít přes mrtvoly a peníze pro nás, tak jako pro každého jiného smrtelníka, znamenají nezávislost.“

Anně ta slova připomněla, jak právě její bývalý přítel tolik prahl po moci a uznání a plísnil každého, kdo mu nebyl sympatický či po vůli, když spolu kdysi chodili. Jenže Petr Krtek uměl nemile překvapovat i nyní a to nejen ohledně jistého úmrtí. „Vyplatí se mít kontakty, obzvlášť mezi místními.“ Načež luskl prsty a v tu chvíli se dostavila osoba, která Annu svou přítomností šokovala patrně ze všeho nejvíce, neboť ji vůbec neočekávala. Kdyby tu nyní byl přítomen Kryštof Válek, zajisté by oslavoval svůj vítězný triumf ohledně příchozího. „Jen se neostýchejte a přistupte blíže, Tome. Anna vás určitě mileráda po nepatrné odmlce zase uvidí.“

Byl to skutečně Tom Wong. Po chodbě se pohyboval zcela volně a nezdálo se, že by tentokrát měl v plánu Martinu Koblížkovou, co si v jeho přítomnosti hrála na Anninu matku, nějak okřikovat, natož Petra Krtka. Tom Wong se normálně vedle Martiny Koblížkové postavil a pravil: „Dobré ráno, Anno.“

„Udivuje tě, že tvůj někdejší přítel nyní sympatizuje se mnou a s moji společnicí?“ dmul se doslova pýchou Annin bývalý přítel.

„Byli jsme tak přece domluveni,“ ozval se sám od sebe Tom Wong.

„Přesně tak,“ odpověděl Petr Krtek a pak zasalutoval: „No není to báječné spojenectví, co říkáš Anno?! Před tvými zraky se tu sešlo několik jedinců, co okázale dokázali zúčtovat s minulostí, načež se u toho neštítili jít, jak už tu bylo řečeno, přes mrtvoly!“

Anna už těch zmínek o mrtvolách měla tak akorát, leč nemohla s tím nic dělat, pořád byla připoutána k lůžku a Tom Wong, jak se zdálo, s tím rovněž nic nehodlal dělat.

„Nepohodlné, že? Podobně na tom byl Leopold Barnet, když si s ním zde můj přítomný asijský přítel pohrával,“ bavil se Anninou bezradností její bývalý přítel. „A pak zazněl poslední výstřel a on se po něm odebral do věčných posmrtných lovišť.

„Nemusíte zacházet do přílišných detailů,“ přihlásil se znovu o slovo Tom Wong.

„Ale pročpak by ne? Ať se tady Anička pěkně dozví všechny podrobnosti,“ mínil Petr Krtek. „Ostatně tak jste to přece sám chtěl, aby si vše na rovinu a bez příkras vyslechla, já vám jen chci vyjít vstříc,“ obhajoval se.

„Já vím,“ pravil Tom Wong. „A děláte to velice vkusně, na mou duši.“

„Bídáci!“

„Ale snad bys nám tu zase nechtěla vyhrožovat, Aničko?“ ujala se slova Martina Koblížková. „Beztak tě nikdo neuslyší, tyhle mochnické zdi totiž nemají uši, záchrany se tak marně dovoláš.“

„Stejně jako se už nikdy nedovoláš své matinky, Anno,“ dodal příkře Petr Krtek.

„Možná by bylo teď namístě Anně objasnit, proč s její matkou bylo nakonec tak nemile zúčtováno,“ poznamenal do napjaté atmosféry Tom Wong a ihned poté zase nasadil neproniknutelný pohled.

„Prostě nám stála v cestě: poprvé šikovně a podruhé… nešikovně,“ řekl to Petr Krtek dosti lakonicky. „Otec právník a jeho žena dědička nastřádaných penízků. Lepší partii pod sluncem si nelze přát.“

„A když se k tomu nachomýtne jedna dosti vychytralá poradkyně, je to o to více zábavnější,“ doplnila Martina Koblížková.

Anna ani na vteřinu nezapochybovala o tom, kdo že se onou poradkyní stal. Úlisný výraz v tváři ženy jí to prozradil.

„A tak se přihodilo, že jsem s tvou matkou, Anno, znovu navázal spojení přes prostředníka, jímž se stala tady Mary,“ potvrdil Anninu domněnku její bývalý přítel a pokračoval: „Zpočátku nebylo tvou matinku lehké ukočírovat, znovu se jí připomenout, házet na tebe špínu, kdykoliv na tvou maličkost přišla řeč, zkrátka si ji získat na svoji stranu. Ale jak vidíš, nakonec se vše zdařilo a tvá matinka nám začala pěkně zobat z ruky. Dobrý proslov, že?“

To se Annin bývalý přítel významně podíval na Toma Wonga a ten mu dal kývnutím najevo souhlas.

„Jenže tu stále hrozilo nebezpečí, že by mohla pojmout podezření a to po převedení veškerých peněz na požadovaný účet. A tak logicky následovalo, co se nabízelo: jeden musel jít z kola ven.“

„Ty grázle! Ty jeden odpornej grázle!“ vřískala Anna, neboť její bývalý přítel nezůstal jen u okázalých proslovů, nýbrž se neštítil jí ukázat i fotografie mrtvé matky.

„A tak se nakonec stalo tak, jak ses na vlastní oči měla možnost právě přesvědčit,“ ujal se znovu slova Petr Krtek. „Jenže co pak, až by se přišlo na to, že tvá matka, Anno, někomu doopravdy schází? A taky: jak naložit s tebou coby její potažmo jedinou příbuznou? A vidíš, Anno, řešení se nakonec přeci jen našlo. Sice jsi z první léčky vyvázla, z téhle druhé se ti to ale už nepovede. V téhle chodbě jsi úplně odříznutá od okolního světa a někdo tě stěží uslyší křičet o pomoc. Skončíš stejně jako nebohý Leopold Barnet, nemám pravdu Tome?“

To se Annin bývalý přítel opět otočil na Toma Wonga, aby od něj vyzvěděl, jestli si počíná správně.

„Ano, Leopold Barnet skonal mou ruku a rozhodně to pak nebyl moc příjemný pohled,“ vyslovil do Anniných nových nadávek zřetelně Tom Wong a hned nato nasadil ten samý neproniknutelný pohled.

„To rozhodně,“ odsouhlasil to Petr Krtek. „Víš, Anno, tady můj asijský přítel není taková měkota jako ti všichni zdejší bratříčkující se Katalomochňané. Stejně jako já umí jednat na rovinu a s nikým se nepáře. Když se potřeboval zbavit Leopolda Barneta, udělal to, když si na svou stranu potřeboval získat potřebné množství lidí, udělal to. Můj asijský přítel je stejný jako já: jedná na rovinu a nebere si servítky. Jest tak?“

„Ano, tak jest,“ připomněl se Tom Wong. „Zábavné je zejména to mé vyprávění o jistém EC popu, pokud už jste nakousl to o davové psychóze.“

„Ach ano, EC pop – onen ojedinělý severský sound neboli kontrast tance, elektroniky a klasiky v tom nejmelodičtějším provedení, jaké si člověk jinak jen stěží dokáže naživo představit, pokud to na vlastní uši neuslyší,“ uvedl znovu dosti nevrle Annin bývalý přítel.

„Velice vkusně vyřčeno,“ přisvědčil naopak Tom Wong.

„Jenže zdejší městská smetánka je dosti hloupá a na podobné omluvné a poutavé kecy skočí, aniž by věděla, s kým doopravdy má tu čest. Nebohý Radovánek Litevský se tak zcela mylně domníval, že tady v panu Wongovi našel svého nejlepšího přítele. Ó jak se tuze nevyplácí slepě důvěřovat přistěhovalcům. Jedině já jsem ve skutečnosti pochopil, co je Tom Wong zač a uzavřel s ním spojenectví, které dává nejen logiku ale i smysl.“

„Shnij v pekle, ty jedna zrůdo!“ zněla Annina reakce na proslov jejího bývalého přítele.

„Hohohó já? Tam co nevidět poputuješ ty, krasotinko, ale neboj se, svět se dozví o tvé nenávisti k matce a stejně tak i poodhalí tvé nekalé plány namířené proti vlastní rodině a světu jako takovému. Lidé se tak nebudou stačit divit, co se jedné šílené ženské honilo hlavou.“

„Pche, to bys ze mě takové přiznání nejprve musel nějak vypáčit a to se ti nepovede!“ odpověděla nevraživě Anna, načež svého bývalého přítele obdařila plivancem do tváře, to když se nad ní skláněl a líčil jí svou teorii.

„Proč myslíš, Aničko, že by něco takového nebylo možné?“ To se po delší odmlce o slovo přihlásila Martina Koblížková a k Annině hrůze od Toma Wonga přijala jednu z jeho ALMAN. „Tento kouzelný walkmanek zajisté dobře znáš, Aničko, avšak i já vím, jak s ním zacházet. Dokázala jsem tvou zesnulou matinku imitovat po vzhledové stránce, takže napodobit její a tvůj hlas již pro mě nebude žádným problémem. A věz mi, že až se do toho pustím, náležitě si to vychutnám.“

Anna věděla, že je ztracená. Najednou vůbec netušila, jaký protiargument by měla vůči trýznitelům použít. Opravdu si připadala jako odříznutá od okolního světa. Jenže Anna ještě nebyla připravena zemřít, kdežto její bývalý přítel patrně mínil všemu učinit konečnou přítrž.

„Je načase se rozloučit, Anno.“

„Na vašem místě bych se tak neukvapoval,“ přihlásil se o slovo Tom Wong, když si ALMANU bral nazpět, a tak usměrnil záměr Petra Krtka usmrtit Annu ranou z pistole.

„Copak se vám nezdá? Přeci jsme se jasně dohodli!“ řekl to Petr Krtek, jako by se ho takový přístup najednou hluboce dotkl, a Anna si povšimla, že to bylo vůbec poprvé, co se na Toma Wonga podíval se značným podezřením.

„Nebojte se, váš původní záměr nemám v plánu nějak narušovat,“ ospravedlňoval se Tom Wong, „jen bych si rád na zde přítomné slečně vyzkoušel jednu takovou menší libůstku.“

„Nezapomeňte ale, že to budeme mi, kdo jí zkřiví poslední vlásek,“ poznamenal veledůležitě Petr Krtek.

„Bez obav, máte mé slovo,“ opáčil Tom Wong.

Anna si připadala jako v pravém hororu. Sama se, ani nevěděla jak, ocitla kdesi v podzemí, kde o ni projevovaly zájem hned tři osoby naráz, ovšem ani jedna z nich se jí nezamlouvala, natož dané praktiky na ní prováděné či pouhé zmínky o nich. A teď se jich měl chopit člověk, který si předtím hrál na Annina ochránce a básnil dívce o svých životních hořkostech a k němuž si dotyčná vypěstovala alespoň trochu kladný vztah.

Ovšem záhy došlo k něčemu neočekávanému, nikoliv Anna nýbrž Petr Krtek pocítil nemilosrdnou ruku Toma Wonga a poté se sklátil k zemi, na což patrně měl vliv kapesník čímsi omamným napuštěný, který asiat muži přitiskl na obličej. Martina Koblížková hodlala proti Tomu Wongovi okamžitě zakročit, jenže ten na výpadek byl připraven, kdy jeho pravá ruka vyčarovala hůl, jíž ženě byla uštědřena herda nejprve do břicha a následně i přes obličej, takže i ona se odporoučela k zemi, kde po přitisknutí kapesníku rovněž upadla do mrákot. Tom Wong ovšem neztrácel čas a když se ujistil, že oba dva ležící na zemi si proti němu již nic nedovolí, jeho pohled spočinul naopak na ležící na lůžku. Anna se začala obávat nejhoršího, kroky Toma Wonga směřovaly směrem k ní. Anna se však nemohla nijak bránit, byla pevně připoutána k lůžku a na to jediné, na co se dokázala zmoct, byly hlasité výkřiky.

Melichar Rákosníček se usadil na svou pramičku a najisto se rozhodl plouti na ostrov. A sotva Melichar udal prvních pár temp, začaly se mu hlavou míhat vzpomínky.

„Kde ses tak dlouho zdržel? Vždyť je už večer!“ vyčítala Melicharovi jeho manželka.

„Představ si to, Svatavo,“ začal s obhajobou, „jako každý jiný den rybařím na jezeře a zničehonic se mi tam zjeví postava, jež oplývá překrásně průsvitným čarovným světlem.“

„Co si to vymýšlíš? Nic takového přece neexistuje,“ pokárala muže jeho manželka. „Samotnou fatu morgánu jsi jen viděl,“ domnívala se.

„Nikoliv, ta postava byla skutečná,“ oponoval Melichar, „a dokonce mi splnila přání.“

Překvapená Svatava v úžasu pohlédla na mužovy nové boty. „Kde že jsi ji spatřil?“ naléhala na něj ihned.

„Uprostřed jezera,“ uvedl Melichar. „Zjevila se tam tak čistě nenadále, až mne samotného to udivilo,“ upřesňoval. „A byla to právě ona, kdo mi nabídl splnit jakékoli přání, pokud se k ní budu chovat vlídně a nezvýším na ni hlas.“

„Jak neskutečně zajímavé,“ začala dumat Svatava. „Již hodnou dobu prahnu po nových šatech, takže se okamžitě vydáš zpátky na jezero a tu světelnou postavu o ně požádáš,“ poručila.

„Ale vždyť je již tma,“ mínil Melichar. „A jak se říká: ráno moudřejšího večera,“ dodal.

„Nic nechci slyšet! Upaluj zpátky na jezero a ty šaty mi od ní koukej přinést!“

A jak Svatava nakázala, tak se také stalo.

Pramička dospěla zhruba do čtvrtiny jezera, když Melicharovi na mysl přišly další vzpomínkové útržky. To se takto dalšího dne vracel z rybolovu. On sám si přál vlastnit hojný úlovek, aby měl čím nasytit sebe a svou ženu. Leč Svatavě se na tom cosi nezamlouvalo.

„Ty sám jsi vyslovil žádost o další přání?!“ podivila se.

„Ano,“ začal přiznávat po pravdě Melichar, „neboť je potřeba z něčeho žít, a když nebylo nazbyt ryb, muselo přijít kouzlo, jenž by je přilákalo do mé bárky.“

„Jsi hlupák, muži, neskutečný hlupák,“ zastávala názor Svatava. „Cožpak nevíš, co ve světě má nedozírnou hodnotu všech hodnot? Přece peníze! A proto se ještě teď urychleně vydáš nazpět a budeš si je přát od té světelné postavy. A nechci od tebe slyšet žádné výmluvy!“

A jak Svatava nakázala, tak se také stalo.

Melichar dospěl na poloviční cestu k ostrovu a jeho mysl byla opět zaměstnána vzpomínkami. To se takhle další večer vracel z rybaření a opět neušel kázání své ženy.

„Kdes byl tak dlouho? Tos nebyl schopen za den nic kloudného ulovit?“

„Vše by bylo snazší, kdybys mi povolila něco si přát.“ oponoval Melichar.

„To by tak ještě scházelo,“ naparovala se Svatava. „No co tak divně vejráš? Tohle všechno jsem si nakoupila dopoledne ve městě, zatímco ty jsi chytal lelky na vodě. No neokouněj tu tak, muži a rychle spěchej za tou svou světelnou postavou, ať nám od základu vyspraví domek. Je totiž samá díra a piliny se drolí odevšad.“

A jak Svatava nakázala, tak se také stalo.

Melichar dospěl do jezerní tříčtvrtě a zavzpomínal na následující: to se takto zase dalšího dne navracel z rybolovu a vyslechl si od ženy: „Už mě nebaví žít jako chudá služka. Chci vlastnit pořádný zámek, k tomu povolné služebnictvo a být ještě více bohatá. Zařiď to, muži!“

A jak Svatava nakázala, tak se také stalo.

Melichar pomalu ale jistě dospěl k ostrovu a zavzpomínal na poslední: to se dalšího dne navracel z rybaření domů a od ženy si vyslechl nejkrutější možný ortel: „Chci vládnout celému světu a tebe již k životu nepotřebuji!“

A jak Svatava nakázala, tak se nestalo. Světelná postava ji odnesla neznámo kam.

Melichar Rákosníček konečně dospěl na ostrov, kde se měl se světelnou postavou shledat. A skutečně ji tam nalezl.

„Tak jsi přeci jen zavítal, to mne těší. Vítej, tedy,“ přivítala takto Melichara světelná postava.

„Prosím, buď od toho srdce a vrať mi mou ženu,“ začal Melichar prosit.

„A opravdu tak činíš na základě skutečného hlasu srdce?“ zeptala se světelná postava.

Melichar o tom začal přemítat. A po pravdě řečeno, on svou ženu nemiloval po té stránce panovačné.

„Tak to sám vidíš, jen by ses s ní dál trápil. Pořád by to byla ona, kdo by ti poroučel, co máš nebo naopak nemáš učiniti. Věř že bez ní ti bude rozhodně lépe,“ mínila světelná postava.

Avšak jak o tom tak Melichar dál přemítal, něco jako by mu začalo našeptávat pravý opak. Že by hlas srdce o čemsi, co uvedla světelná postava, přeci jen začal pochybovat?

„Nač by sis mohl stěžovati? Po ženě nyní do opatrovnictví převezmeš honosné sídlo a s ním i služebnictvo a samo sebou i velké jmění. Takže na rybolov jakožto takový klidně budeš moci zapomenouti. A navíc, i ty nové boty, co sis ty osobně přál, ti i nadále zůstanou,“ uvedla světelná postava.

Melichar však požádal o něco jiného: „Rád bych teď viděl svou ženu.“

„Nuže, ať je tedy po tvém.“

Země se znenadání rozestoupila a zjevilo se peklo. A v něm Melichar zakrátko spatřil svou ženu, kterak stoupá po jakýchsi vahách a ty s ní ihned zase klesají dolů. Poté se země opět zacelila.

„Ještě stále prahneš po svojí ženě?“ ptala se světelná postava.

„Ano,“ přiznal svorně Melichar. „Ovšem stojím o ni jako o hodnou a ryze lidskou bytost. Já sám si jinak přeji, abych žil bohabojně, dostal se do Nebe a měl pravidelný přísun ryb.“

„Jsi rozumný, Melichare, a toho si já velice cením,“ vyřkla světelná postava.

Jak vše tedy nakonec dopadlo? Dlouhý polibek a obejmutí po pěti letech intenzivního pekla a náprav, jež prodělala žena jménem Svatava, jakožto dvě přešťastné tváře na vše podaly odpověď, načež ta třetí se jim z vodní hladiny dál snažila přát.

Také sedm aktérů mělo o čem přemýšlet, když se plavilo lodí na nedaleký ostrov. Ta se na vodní hladině zjevila zcela nenadále. Jako by Sylvie vlastnila čarovný prstýnek, jímž stačilo pouze otočit. Rozumějme takto: Sylvie se vyjádřila v tom smyslu, že k záchraně Jitky Válkové bude zapotřebí plutí a k tomu že se nejlépe bude hodit loď. A ta se, když všichni z domu vyšli ven, skutečně u břehu nacházela. Jak toho Sylvie tak snadno docílila pravděpodobně měly tušení pouze Annina jmenovkyně s Kateřinou.

Co však způsobilo, že Anna s Marií nakonec neodjely z Katalné Mochny, jak Anna velice rušně prohlašovala, že mají v plánu?

V podstatě to zapříčinili Kryštof Válek a Sylvie. Ten první se oháněl svou policejní funkcí a ona druhá svou zálibou v magii. Onen první vyhrožoval soudy, pokud jeho žena skoná, kdežto ona druhá věrohodně zaručovala, že k něčemu takovému nemusí dojít, pokud všichni ostatní dají na ni. Pro Annu s Marií to vážně bylo dilema. Kryštof Válek nabízel téměř jisté vězení, kdežto Sylvie možné východisko. A pokud se nyní i Kryštof Válek ráčil chopit nabízené „pomocné ruky“, možná bylo lepší chopit se jí také.

Poté, co loď dospěla zhruba do čtvrtiny své plánované cesty, Annu s Marií začaly přepadat jisté obavy. Přeci jen se obě vzdalovaly od pevniny. Anna případné obavy zaháněla namlouváním si, jak spolu okolní lesní prostranství a jezero tvoří malebný kontrast, zatímco Marie strašky utlumovala rozmanitými úvahami o tom, jak Sylvie Jitku Válkovou bude asi léčit a jak ona jí v tom může být nápomocná. Když se tak Marie nad tím vším zamýšlela, tak pomalu dospívala k závěru, že žádnou léčivou mocí zřejmě neoplývá, že si něco takového jen namlouvala.

Jakmile ale loď zdolala polovinu své plánované cesty, namlouvání pozitiv čím dál tím více narušovalo sténání Jitky Válkové, jenž nešlo prostě přeslechnout. Té se díky péči Sylvie možná o něco ulevilo, ale pořád hlasitě oddechovala a nejednou vykřikla i bolestí. Kryštof Válek se ženě snažil být oporou a do omrzení se Sylvie vyptával, zda-li je na tom lépe, zatímco jí asistovala Kateřina, kdežto Annina jmenovkyně měla na starost řízení.

Když loď dospěla do své jezerní tříčtvrtě, přejel mráz po zádech nejednou i Marii, neboť se jí vybavily vzpomínky na to, jak se topila a jaké nečekané setkání to onehdy bylo s Bedřichem Stojatým a jeho aligátorem Ferdinandem, jakmile jí do oka znovu padl Sylviin vlk Herbert. Co na tom že tohle bylo jiné jezero a loď plula k jinému ostrovu než k tomu, k němuž se na rozkaz kohosi neznámého vydala právě Marie a málem na to doplatila. Na tyto události, jakožto i na pronásledování neznámým útočníkem, na to vše se zkrátka nedalo jen tak zapomenout. Právě k tomu všemu vybízely k uším doléhající tuze nemilé občasné vzlyky Jitky Válkové. A Anna? Ta jako by to vytušila a tak s Marií navázala opatrnou komunikaci, kdy ji začala utěšovat, že vše zajisté dobře dopadne, i když i v jejích slovech byla patrna nejistota z toho, co bude následovat, neboť ani ona pořádně nevěděla, co má Sylvie v plánu, a možná, domnívala se Anna, že to přesně nevěděly ani její jmenovkyně a Kateřina.

Loď šťastně dospěla ke břehu se všemi svými pasažéry. Zbývalo se tedy dovtípit, jaká že to překvapení ostrov „současným návštěvníkům“ nabídne.

Jak nakonec vyšlo najevo, Sylvie nevlastnila čarovný prstýnek, nýbrž medailonek, s kterým když si pohrála, tak se část ostrova znenadání jakoby kouzlem poodhalila. Jako by Sylvie opravdu měla magii v malíčku. Nespočet smrčků náhle lemovalo ostrovní plochu a právě z nich vyzařovalo světlo, jež poodhalilo část zeminy. Na další Sylviin „medailonkový“ popud pak procitly ze tmy i lampy, jež osvítily zbytek ostrova, takže ten se náhle proměnil v jeden park. I průchodné cestičky se daly spatřit, taktéž i lavičky k sezení a dokonce i jedna menší fontánka zde byla. Jako by se kouzelným otočením čarovného prstýnku jedna z částí Letomonského parku znenadání přenesla právě do těchto míst, i když i v tomto případě vše řídil opět (Že by vážně jen pomyslně? napadlo Annu s Marií) Sylviin medailonek. A to nebylo zdaleka vše, vedle malebně osvícených smrčků ostrov lemovaly i vysoké modříny, jež byly ověšeny obrazovými portréty, z nichž čišelo jen samé pozitivum – dle vyobrazených lidských tváří. Některé z obrazů očividně musely pocházet přímo z TAVARESKY, došlo záhy Anně s Marií, neboť jaké jiné vysvětlení by pak bylo pro ony samo se měnící obrazové výplně?

Otázkou ovšem zůstávalo, jak toto spatřené pomůže Jitce Válkové, která na tom pořád byla dosti špatně, tedy dle křečovitého výrazu v obličeji a na základě občasného bolestivého zaskučení. Leč to již Sylvie coby hostitelka a zároveň i průvodkyně jednoho netradičního ostrova začala představovat další z TAVARESKOVÝCH vymožeností, takzvané LIDVJENKY,

A do třetice, vedle TAVARESKOVÝCH ojedinělých obrazů a LIDVJENEK to byla působivá hudba, co se na popud Sylvie uvedlo do chodu a tak dolehlo k uším návštěvníků jednoho ostrova, co se jakoby kouzlem proměnil v jeden inspirativní park. A nebyla to ledajaká hudba. Ze Sylviiných úst zaznělo Anně povědomé EC pop neboli kontrast elektroniky a klasiky, kde o nástroje jako viola, violoncello, hoboj, fagot, lesní roh, klavír či harfu nebyla nouze. A všem těm skladbám navíc dominoval velice působivý nepodbízivý hlas. Alespoň tak to na Annu zapůsobilo, neboť něco tak podmanivě krásného ještě nikdy neslyšela. Dokonce i obličej Jitky Válkové se pozměnil a dal se v něm spatřit matný úsměv. A tím pádem svou ženu Kryštof Válek začal zahrnovat dotazy, zda-li jí je již lépe.

I přesto všechno si stále bylo nutné položit tu samou otázku, tedy co Jitce Válkové najisto odpomůže od zdravotních obtíží. Když se na vše Marie tak dívala, tak TAVARESKOVÉ pozitivně laděné obrazy patrně měly nemocné dodat potřebné sebevědomí, kdežto LIDVJENKY sloužily pro celkové zklidnění, zatímco onen hudební styl jménem EC pop dostal za úkol konejšit bolavou duši. A když to takto Marie vylíčila Sylvii, tak ta se na ni přívětivě usmála a pak jí sdělila, že má v podstatě pravdu, načež Marii přede všemi pochválila za zájem o dění kolem.

A pak již na řadu přišel samotný hřeb všech možných tajů. Byl jím takzvaný BEZUICKÝ ROZTOK. Ten sestával z bezuických listů, které si Sylvie na ostrov přivezla s sebou a jež vzhledem připomínaly medvědí česnek, a vody a vše se pak vařilo v kotlíku, co se pod Sylviinou taktovkou náhle zjevil na oné ploše, jíž ze všech stran obepínaly právě ony osvětlené smrčky, a to společně s jedním pohodlným lůžkem, na nějž byla Jitka Válková uložena. Sylvie následně Jitku vyzvala, ať se ničeho neobává a po celou dobu ať se snaží pronikat do „TAVARESKOVÝCH a LIDVJENKOVÝCH duší“ jakožto ať se zároveň s tím pokouší vnímat i „vlídné tóny EC popových hudebních melodických písní“. Takto podmanivě se Sylvie vyjadřovala ke zdejším „mochnickým raritám“, načež uvedla obsah kotlíku do varu tím, že pod ním zažehla oheň. Ani Marie nepřišla zkrátka. Zatímco Annina jmenovkyně a Kateřina dostaly na starost čistění bezuických listů od všeho nežádoucího, Marie měla svými „léčivými“ dotyky konejšit pacientku uloženou na lůžku. A samozřejmě, že jakmile něco takového zahlédl i Kryštof Válek, ihned se chtěl stát druhým pečovatelem. Sylvie proti tomu nic nenamítala, dokonce to uvítala a moudře poznamenala, že „nefalšovaná láska je nade všechna kouzla“. Ani Anna neměla dlouhou chvíli, nosila dříví na podpal a nejednou se přitom i zaposlouchala do EC popových hudebních motivů – jako by i v nich vedle jmenovaných nástrojů z oblasti klasiky zaznělo její tolik oblíbené cembalo.

Výsledný BEZUICKÝ ROZTOK pak byl nazelenalé barvy a chuťově, jak se Anna s Marií přesvědčily, vůbec nebyl špatný – voněl po pistácii a vanilce. A pak ho Jitka Válková byla nucena po troškách pít, zatímco Marie měla nakázáno nespustit z pacientky ruce, o což se přičinil i Kryštof Válek, který danou radu okamžitě přijal za svou povinnost a tak byl své manželce stálou oporou.

Od dvanácté do jedné hodiny večerní se setrvávalo na ostrově a jako by všichni, co na něm byli přítomni, k sobě měli zase o něco blíže. Anebo že by to měly „pouze“ na svědomí ony „mochnické rarity“ či Sylviina naléhavá prosba o pozitivní myšlení, bez něhož by léčba údajně nebyla úspěšná? Každopádně jedno bylo jisté: Jitce Válkové se o mnoho ulevilo, a když pak zase pod Sylviinou taktovkou ostrov celý potemněl a loď se se sedmi lidskými pasažéry a jedním zvířecím navracela nazpět ke břehu, byla již Jitka schopná komunikace a zdála se být o hodně lepší, což jejího manžela těšilo.

I tak stále zůstávala jedna věc nevyřešena: kdo Jitce Válkové usiloval o život, když tedy ne Marie? Sylvie to vyřešila takto: navrhla, ať se Kryštof Válek se svou paní autem, jímž přijeli, vypraví nazpět do hotelu, a pokud ve městě budou chtít i nadále setrvávat, ať požádají o ochranu.

Ovšem, jak se záhy ukázalo, danou ochranu zakrátko potřeboval kdosi jiný.

Muž vyhlédl z okna a ten pohled pro něj nebyl nikterak příjemný. Odvěký sok totiž obdobně kraloval protější okenní vyhlídce. A pak už pouze postačilo, aby se z obou stran ozvalo rázné „buch“ a dílo nevraživosti bylo dokonáno. Alespoň tedy po stránce osobního kontaktu, jinak dané antisympatie panovaly nadále a to v nepřítomnosti toho druhého. A co že se stalo příčinou sporu? Nic menšího než-li jeden papoušek a jeden kocour. A podobně jako se navzájem nemusejí tito dva tvorové ze zvířecí říše, nemuseli se ani jejich právoplatní majitelé: Kryštof Plonek a Martin Plectivý.

Když tedy jeden z nich vyšel na nákup, ten druhý zůstával raději doma a nesnažil se příliš ochomýtat se venku. Když jeden z pánů procházel domovní chodbou, ten druhý se mu snažil obloukem vyhnouti. A když se oba pánové čirou náhodou znovu střetli očima a nebyla možnost nikam utéci či se někde alespoň zavčas schovati, nastal spor.

„Co vy tady tak časně ráno?“ načal hovor pan Plonek, majitel papouška.

„No co by? Jen tak tudy procházím,“ odpovídal pan Plectivý, majitel kocoura.

„Tak jen tak tudy procházíte, jo?“ pojal okamžité podezření pan Plonek.

„A co vy, vy se tady taky určitě vyskytujete jen pouhou čirou náhodou, co?“ nedal se pan Plectivý.

„Na co narážíte?“

„A na co naopak narážíte vy?“

„Dejte si pozor!

„A vy si dejte pozor zase na mě!“

A tak se nebylo čemu divit, že i ostatní partaje si všímaly.

„Viděla jste ty dva dnes ráno, to zase bylo představení.“

„Jakpak by ne? Dejte na má slova, ty si jednoho dne půjdou po krku.“

„Ještě to tak, aby náš dům byl svědkem mordu.“

„Cožpak se něco jiného nabízí? Dokud jeden z nich neodejde na věčnost, tak ten druhý nebude mít klid.“

To se spolu pro změnu daly do řeči jedna domovnice a jedna z nájemnic.

Vše nabralo na obrátkách poté, co jeden z pánů skutečně zemřel. A tím dotyčným byl právě Martin Plectivý. Všem se mohlo konečně ulevit, již více nebudou slýchávat ty vleklé spory dvou znesvářených pánů. Ovšem to nebylo jen tak, obzvlášť pro Kryštofa Plonka, tomu totiž dle poslední vůle Martina Plectivého náležel jeho kocour „k dobru na přilepšenou“.

„To jsem to s tebou chytil, to ti teda povím,“ vyjadřoval se pokaždé pan Plonek ke kocourovi, když ten se k němu nachomýtl byť prostřednictvím pouhé myšlenky. „Ten starý páprda se mi určitě z hrobu směje, jak tu s tebou den co den musím válčit.“ A pokaždé kocourovi v jeho přítomnosti i nepřítomnosti výhružně pohrozil: „A jestli mému papouškovi nějak ublížíš, tak ty sám se nedožiješ druhého dne.“

Tak se to táhlo dny až uplynul přesně měsíc od úmrtí Martina Plectivého. A právě po onom měsíci došlo k nevídané události. To se Kryštof Plonek takhle jednoho rána probudil, rozmrzele pohlédl na budík, neboť bylo teprve pět hodin, a přiměl se v obavách vstát, neboť z kuchyně, kde se nacházela klec s papouškem, zaslechl podezřelý šelest.

„Co tu zas provádíš, ty jedna chlupatá potvoro? Cos to…?“

A Kryštof Plonek zůstal v oněmění stát na místě, jakmile mu do očí padla krabice s nápisem C, kterou kocour patrně shodil z police, jak se úpěnlivě snažil zmocnit se papouška. Ono cé nesymbolizovalo nic jiného než-li CENNOSTI. A tak Kryštof Plonek po dlouhých letech objevil poklad nedozírné ceny, jenž vedle rodinných fotografií a dokumentací čítal i poměrně vysokou peněžitou částku.

Ovšem překvapením toho rána ještě zdaleka nebyl učiněn konec. Kryštofu Plonkovi se ihned nato zjevil jeho odvěký rival, již zesnulý to Martin Plectivý.

„Ale vy přece již nežijete, tak jak je možné, že se spolu zase normálně vidíme? Snad taky již nejsem… mrtev?“ strachoval se okamžitě pan Plonek

„Nebojte se, vy jste stále živoucí, neboť váš čas ještě nenastal,“ utěšoval ho pan Plectivý.

„Tak proč jste mě poctil návštěvou? Snad ne, abyste mi sdělil, že už si i pro mě jde paní Smrtka?“ pociťoval stále obavy pan Plonek.

„Nikoliv. Přišel jsem vám sdělit, ať co nejlépe užijete peněz, které pro vás našel můj kocour,“ informoval ho pan Plectivý. „A zkuste k němu být na oplátku alespoň trochu milý. Ono nějakou tu dobu trvá, než si na vás a na vašeho papouška navykne,“ požádal.

Pan Plonek nevěřil vlastním uším: „Jak o tomhle všem víte?“

„Tam na druhém břehu se nic z pozemského života neutají,“ překvapil pan Plectivý svou další odpovědí. „A ještě jeden důvod jsem vlastně měl k tomuto našemu setkání?“ dodal.

„A tím je míněno z vaší strany co konkrétního?“ zajímalo pana Plonka.

„Naše vzájemné usmíření,“ uvedl pan Plectivý.

Na panu Plonkovi bylo znát váhání.

„Pokud mohu hovořit sám za sebe, tak já jsem vám již ve všem odpustil,“ vylíčil pan Plectivý. „Nyní je tedy řada na vás,“ vyzýval pana Plonka.

„Řada na mně?“ opakoval pan Plonek. Pohled na rodinné fotografie a především na tu nebývale vysokou sumu peněz však vykonaly své. „Vlastně máte pravdu, kdo by se také zlobil na někoho, kdo mu doslova do klína snesl takové zlaté jmění?“ zněla nakonec jeho výsledná odpověď, která pana Plectivého trochu zamrzela.

„Je smutné, že tomu náleznému přisuzujete váhu jen pro ony peníze. Třeba až díky nim procestujete kousek světa, změníte svůj názor, až se na vlastní oči přesvědčíte, že i lidé uznávají jiné hodnoty, než pouze ty peněžité.“

„A jaké třeba, mohu-li se vás zeptat?“ dal otázku pan Plonek.

„Třeba právě ony hodnoty přátelství,“ uvedl pan Plectivý.“ A poté se jako pára nad hrncem z kuchyně doslova vypařil.

Zbývá si tedy položit poslední otázku:

Změnil se postoj Kryštofa Plonka ke kocourovi Martina Plectivého? Uznal pan Plonek nakonec hodnotu peněz, nebo právě hodnotu onoho přátelství? Co kdybys, vážený čtenáři, zkusil hádat tentokráte sám? Jen jedno napovím: přátelství je křehké a je potřeba si ho hýčkat jako svou celoživotní lásku.

To ve zdejší mochnické polní pyramidě už bylo slyšet jen hudbu. Hodnota přátelství tu pozvolna nabývala na váze a ani tak moc nevadilo, že ani jedna z osob nevlastnila kocoura či papouška. Jedno menší cembalo bohatě postačilo k zabavení.

„Tak tohle byla Eliška.“

„Ano, to je velice populární hudební motiv. A ten předchozí pocházel od koho, mohu-li se zeptat?“

„Od mé oblíbené skupiny Lucky Twice.“

„A název té písně?“

„Lucky.“

„To v překladu tuším znamená „šťastný“, pokud se tedy nemýlím?“

„Ne, nemýlíte se.“

Takto až nezvykle klidně se nesl následný rozhovor Anny a řidiče mochnického vláčku.

„Musím vám vyseknouti poklonu, Aničko, jste nesmírně talentované děvče,“ zastával názor Radim. „A ty historické šaty vám opravdu sluší,“ dodal.

„Schválně, teď mi zkuste něco zahrát zase vy,“ požádala znovu Radima Anna.

„Uvidíme, zda-li nějaký tón z cembalka nakonec přeci jen nevyjde,“ řekl na to Radim a již poněkolikáté se ho snažil udat a… opět bez úspěchu. Cembalová klaviatura vůči řidiči mochnického vláčku zůstávala i nadále hluchá. A pak se hry ujala nanovo Anna a ejhle, další živý hudební motiv ozvláštnil celou pyramidu.

„Co to tentokrát zkusit společně? Třeba tím docílíme kýžené změny,“ napadlo záhy Radima.

Ovšem ani tato kombinace nepřinesla spásné východisko. Cembalu stále kralovala Anna a Radim již poněkolikáté přišel zkrátka.

„Hrdinně se vzdávám, slečno Anno, a uznávám vás za vítěze, zatímco sebe za poraženého,“ vyjádřil své pocity Radim. „Jako EC popová hvězda (čtěte ísí popová hvězda) byste lidem rozhodně měla co říci.“

„Jako EC popová hvězda?“ Anna přestala hrát nový motiv od Lucky Twice a upřeně se na Radima zadívala.

„Ano, tak se říká jednomu severskému hudebnímu stylu. Je až nezvykle živoucně melodický a uším sladce lahodící,“ vylíčil Radim. „Ostatně pan Wong by vám o tom mohl hodiny básnit, neboť ho díky svému bratrovi velmi dobře zná.“

„Tom Wong?“ Anna najisto přestala s hraním. „Co ten s tím má co společného?“

Ne že by se v náznaku Tom Wong Anně nezmínil, nicméně dobré bylo slyšet verzi i od někoho jiného.

„Jak se to tedy mělo s jeho bratrem a s tím Leopoldem Barnetem?“ začala Anna vyzvídat, načež stáhla ruce z cembalové klaviatury.

„O Udu Wongovi se pouze ví, že se svým bratrem údajně vycházel dobře a zkouškou jejich přátelství se stala právě jeho nemoc v podobě toho nemilého ráčka bez klepítek. Udo jí bohužel podlehl a Tom se pak ze žalu odstěhoval z japonského Kjóta k nám do Katalné Mochny, aby zde začal nový život a po tvůrčí stránce zdokonalil své ALMANY, na nichž předtím s bratrem pracovali. Jemu dle svých slov ale nijak neublížil, jak se stále snaží všemožně dokázat ten Kryštof Válek,“ vypověděl Radim.

„A ta spojitost pana Wonga s Leopoldem Barnetem?“ zajímala se dál Anna.

„Těžko říci, ale možná se ti dva ani neznali osobně, každopádně Leopold Barnet, to je rovněž kapitola sama pro sebe,“ pokračoval v líčení osudů druhého aktéra Radim. „Leopold za život prožil nebývale mnoho smutného. Chtěl se uplatnit jako romanopisec a z části se mu to málem podařilo, ovšem následně byl za to souzen a posléze odsouzen na základě výslechu proti němu vedenému z vyšších míst. Údajně se totiž coby romanopisec ukázal jako nepohodlný minulému režimu. Co já však vím, tak Leopold to odmalička neměl jednoduché. Vyrůstal v sirotčinci, matku ani otce údajně nikdy nepoznal. Pak ho sice adoptovali náhradní pěstouni, ovšem když už se zdálo, že dojde klidu alespoň na poli nové rodinné lásky, začaly se u něj objevovat různé psychické potíže. Samotná školní léta pak Leopold prožíval jako outsider: stranil se kolektivu a býval pověstným samotářem. Z dlouhé chvíle a také v rámci utišení svého vnitřního neklidu začal tvořit, psát prózu a poezii. Leopold zkrátka potřeboval nějakou vzpruhu, neboť kvůli svým psychickým stavům byl dost často i hospitalizován po různých sanatoriích, nevyjímaje ani psychiatrické léčebny. A tak se i nadále v psaní a četbě knih Leopold snažil nalézt zalíbení a později se pokoušel i sám publikovat, ovšem jak jsem již zmiňoval na začátku, tehdejší režim si na tom vždy něco našel a tak Leopold jednoho dne putoval za mříže, za nimiž strávil několik let.

„Strašné,“ poznamenala Anna jedním slovem. „A odkud vlastně pocházel? Od vás z Katalné Mochny?“

„Nikoliv, z Litoměřic, do Katalné Mochny se přestěhoval, až když ho pustili z vězení, ovšem na rozdíl od Toma Wonga si nenavykl na zdejší prostředí a také možná na zdejší magii. Navíc svým nevybíravým chováním, dalo by se říci, terorizoval lidi kolem sebe. Kde je mu však konec, to nikdo pořádně neví. Někteří tvrdí, že z města natrvalo odešel, když v něm nenalezl klid, jiní zase jsou toho názoru, že si vzal život, aby tak osvobodil svou trýzněnou duši z pozemského vězení. Ani pokusy o sebevraždu mu prý nebyly cizí.“

Anna se navenek pokusila projevit soucit.

„Jinak ještě k Tomu Wongovi: moc hezky o svém bratrovi mluvil na tom EC popovém koncertu, co se tu konal letos v zimě, ovšem Kryštof Válek si zřejmě na něj zasedl a hodlá mu za každou cenu přišít něco nepěkného, jen aby plně dostál své funkci policejního vyšetřovatele. Tak to tedy vidí většina místních,“ vypověděl dále Radim.

„A co si o tom všem myslíte vy? Mohl by být Tom Wong… oním dvojím vrahem?“ zajímalo Annu.

„Dle mého názoru nejspíše ne,“ mínil Radim.“ Už jen proto, že se přátelí s Radovanem Litevským a to tady ve městě je už nějaká zavedená autorita. O Radovanovi se jinak ví, jak dokáže lidi povahově dobře odhadnout,“ dodal Radim a pak se Anny zeptal: „A vy Toma Wonga snad přímo z nějakého mordu podezříváte?“

„Sama nevím, jak se k tomu postavit,“ řekla Anna.

„Zkusme k tomu přistoupit takto: ublížil vám snad přímo nějak pan Wong?“

„Ne, to ne,“ přiznala po pravdě Anna.

„Tak to sama vidíte,“ odpověděl Radim. „Není tedy důvod se ho bát.“

„Ale ta všemožná znamení v jeho přítomnosti a ta jeho tajná místnost překypující magií a objevy…“

„To ke Katalné Mochně zkrátka už patří, i já sám takovou jednu svou soukromou místnůstku vlastním a rovněž se nebráním HÓLEJENKÁM A JELEMANTELŮM,“ přiznal Radim.

„Stejně jako já považuji tohle cembalo a tyhle šaty za něco osobního, niterního,“ přiznala naopak Anna.

„Tudíž pokud tomu tak je, nemá cenu se něčeho zlého obávat. To vám jen někdo chtěl udělat radost,“ ujišťoval Annu Radim.

Anna teď nevěřila vlastním uším. „Chcete vážně říct, že když vás někdo donekonečna obtěžuje všemožnými blikátky, pokaždé to signalizuje, že se vám splní vaše toužebné přání?“ nedávalo jí to pořád kloudný smysl.

„Víte, Anno takto řečeno.“ Radim Květovaný se na to zhluboka nadechl. „Magii a kouzla není jednoduché spojit v celistvost, zejména v reálném světě, v němž my coby smrtelníci žijeme, a tak je někdy problém vše sladit dohromady tak, aby to vypadalo pokud možno co nejvěrohodněji.“

O něčem takovém se Anna záhy měla možnost na vlastní oči přesvědčit.

„Co to děláš, Anno?“

„Balím, co jiného?! V tomhle bláznivém městě už nezůstanu ani minutu!“

„Anno, prosím, vyslechni mě.“

„Ne, nic nechci slyšet!“

„To není tak, jak si myslíš.“

„Ani ty na mě nemluv, já moc dobře vím, o co tu kráčí.“

„O co tedy, smím-li to vědět?“

„Nehrajte to na mě ani vy, ten váš predátor mluví jasně za vše.

„A dokonce má i svoje vlastní jméno.“

„Co mi je po nějakém jeho jméně?!“

„Třeba by vás mohlo zajímat a zároveň zaujmout.“

„Jděte s tím k čertu, mně je ten váš krvelačný čokl ukradený!“

„Proč tak zhurta, Anno, přece vám nikterak neublížil. Navíc se navenek neprojevuje tak nebezpečně, jak by se na první pohled mohlo zdát.“

„To mně a Marii tak vyprávějte! Akorát tak báchorky jsou to! Prachsprosté báchorky!“

„Pokud mi je od Marie známo, napadl ji jakýsi neznámý útočník, nikoliv tedy můj vlk.“

„Ovšem za pomocí těch vašich kouzelných vymožeností! A pak prý, že ty jsou vždy předzvěstí splněných přání! Že já husa hloupá si něco takového od toho dědka nechala nabulíkovat!“

Takto až nezvykle živě probíhal hovor mezi Annou, její jmenovkyní, Kateřinou a Sylvií. Vyslechnout si ho měla možnost i Marie, neboť hovor se odehrál v onom pronajatém domě, do něhož se Anna bleskurychle dostavila poté, co ji v pyramidě vyhledala právě její jmenovkyně a informovala o tom, co se událo v Annině nepřítomnosti. Anna si tak jen mohla vyčítat, co Marii všechno potkalo za nemilé svízele, zatímco ona v plném radostném rozpoložení bezstarostně vyhrávala Radimovi Květovanému jeden hudební motiv za druhým. Kdyby se tedy Anna bývala byla od Toma Wonga co nejurychleněji odebrala nazpět do chatky, mohla třeba následně všemu zlému zabránit.

„Domnívám se, že si vyčítáte příliš mnoho věcí, Anno. A to, že jste si naplno užívala hry na svůj oblíbený hudební nástroj, to vás rovněž neopravňuje k sebeobviňování, neboť Marii se nakonec nic zlého nestalo,“ mínila Sylvie.

„Ovšem, samozřejmě že se nic zlého nestalo, jen ji zkrátka někdo jen tak z nudy pronásledoval, následně slovně vyhrožoval jako v nějakém hororu a nakonec po sobě zanechal i vzkaz! Ale to je přece pouhé nic, jen pouhá kapka v moři, jak by zajisté podotkl rozjařený Josef Humler, načež všemi oblíbená to zdejší autorita, pan Radovan Litevský, by tomu s nadšením přikývl!“

Anna prostě nedokázala jen tak přenést přes srdce, že se kdosi Marii pokusil ublížit. Neboť pokud se to vše dělo čistě úmyslně, může se to samé přihodit i mně, zastávala Anna názor. A ještě jedno podstatného Anně došlo: Sylvie Anně v lecčems hodně připomínala její jmenovkyni a Kateřinu, neboť také ona disponovala onou čistě precizní slušnou mluvou a oplývala tajemnem. To přece nemohlo být samo sebou, aby se tyto tři postavy „zcela náhodně“ sešly na jednom místě. Anna byla přesvědčena, že spolu mají víc společného než se na první pohled zdá. Ovšem Anna si tu spojitost vysvětlovala čistě po svém a to ji přimělo k novému jednání.

„Odjíždíme Marie, nerada bych, abychom těmhle třem potížistkám znovu padly do osidel!“ A Anna Marii obratně hodila její kufr, aby si do něj začala balit své věci. Marie však byla ve značných rozpacích. „Tak si pospěš, než na nás ty tři něco nekalého vymyslí,“ pobízela Marii a když ta stále nebyla ničeho schopna, tak ona sama začala věci dávat do jejího kufru.

„Nuže, dobrá tedy, to s tím cembalem a šaty byla má práce, s níž mi vypomáhaly Anna s Kateřinou, tedy tyto dvě zde přítomné dámy,“ ujala se slova Sylvie. „Nebyl v tom však žádný zlý úmysl.“

Anna dala najevo dosti výřečný pohled. Z něj se dalo vyčíst, že s něčím takovým počítala. Ovšem o onom zlu, zdálo-se, stále pochybovala.

„My lidem rozhodně neubližujeme, Anno, na tomto poli zábavy se opravdu nijak nevyžíváme,“ pokračovala v obhajobě Sylvie, načež si přitom pohrávala s medailonkem, co měla ověšený kolem krku.

„Tak kdo tedy stojí za těmi dvěma útoky na Marii?“ prahla horlivě po odpovědi Anna.

„Počkej, Anno, možná to vážně jen byla nešťastná souhra okolností,“ vzala si slovo nečekaně Marie.

„Cože?!“ Annu očividně Mariin přístup k celé záležitosti zaskočil. „O žádnou náhodu se rozhodně nejednalo!“

„Když já…“

„Ne, ty prostě nesmíš druhým věčně podléhat a podceňovat svá vlastní rozhodnutí, Marie, jinak si tě každý hned podá a připraví tě o vše, co máš ráda.“ Toto další Anna Marii sdělila šeptem. „Tak jak to vše tedy bylo?“ začala opět hlasitě naléhat na jmenovkyni, Kateřinu a Sylvii.

Možná by se Anna požadovaných odpovědí dočkala, nebýt dvou náhodných příchozích. Ti se do domu přihnali jako velká voda. A pádný důvod k onomu nečekanému vpádu oba dva aktéři dozajista měli, dle následné výpovědi jednoho z nich.

„To všechno je vaše vina!“

Osazenstvo domu v úžasu pohlédlo na oba příchozí.

„Co jste to provedli s mou ženou?! Sotva že se drží na nohou! Tak přece nestůjte jako smyslů zbavené a pomozte mi s ní!“

Ačkoli to Kryštof Válek nepostřehl, již předtím, než vůbec načal třetí větu, podaly Kateřina a Sylvie jeho ženě nápomocnou ruku tím, že mu ji usadili na židli, zatímco Annina jmenovkyně k ní obratně přispěchala se sklenicí vody.

„Kryš… Kryštůfku..,“ pokoušela se žena vyslovit, šlo jí to však dost ztěžka.

„Neboj se Jituško, vše bude zase dobré,“ chlácholil ji manžel. „ No tak jí přece pomozte! TAK ZACHRAŇTE JI!“ zvyšoval zase nepřiměřeně hlas.

Jitka Válková se na židli i nadále zmítala v bolestivých křečích. Její stav se nezlepšil ani poté, co užila inhalátoru.

„Co s ní je? Co to s ní proboha jen je?!“ hořekoval Kryštof Válek.

Annina jmenovkyně a Kateřina Jitku Válkovou přenesly raději na pohovku, kde si, dle mínění Sylvie, mohla udělat lepší pohodlí. Ovšem Kryštofu Válkovi to na klidu nepřidalo.

„Jak se jí to stalo? Nepožila něco zkaženého? Nepodal jí někdo nějaké nesprávné medikamenty?“ začala se vyptávat Sylvie, jež přispěchala s obkladem.

„Na to byste se měla zeptat jí!“ zakřičel Kryštof Válek a prstem výhružně ukázal na Annu s Marií.

„Co to plácáte za nesmysli?! Já vaší ženě nezkřivila ani vlásek!“ začala se bránit nařknutí Anna.

„Vás nemyslím, tu druhou!“ upřesnil Kryštof Válek.

„Já? Já ale…“

„Jaképak já ale?! A co je tohle?!“ běsnil Kryštof Válek, načež cosi roztřesenou rukou vyndal z kapsy saka.

„Já… nic z toho jsem nenapsala,“ snažila se obhájit i Marie, když se podívala, co stojí na papírku jejím písmem:

NEJEN NEMOC, ALE TAKÉ JÁ SI UMÍM HRÁT S VAŠÍ CTĚNOU TO PANÍ MANŽELKOU! PŘISTOUPÍTE NA MOU HRU KOČKY S MYŠÍ?! POKUD ANO, BUDU TÍM VELICE POCTĚNA! MÁTE NUTKÁNÍ ZA MNOU OSOBNĚ PŘIJÍT?!

MARIE

PS: TA DLOUHOVLASÁ BRUNETA SE ZÁZRAČNOU LÉČIVOU MOCÍ, CO OBÝVÁ TEN OSAMOCENÝ GRAFFITOVÝ DŮM U JEDNOHO ZE ZDEJŠÍCH MOCHNICKÝCH JEZER!

„Tak co, už se vám rozjasnilo, slečinko?!“ naléhal Kryštof Válek, když překvapené Marii ukázal i fotografii, na níž se vyjímala. „TAK ROZJASNILO SE VÁM?“ zahřměl na ni, jak nejvíce byl schopen, zatímco Jitka Válková na palandě zasýpala, jak ji patrně mužovo počínání rozrušovalo.

„Nekřičte na ni laskavě!“ vyjela na Kryštofa Válka zostra Anna. „Vždyť vám přece řekla, že s tím nemá vůbec nic společného, tak ji už laskavě dejte pokoj!“

Kryštofa Válka se takové jednání okamžitě dotklo.

„NIKDO TADY NA MĚ NEBUDE ZVYŠOVAT HLAS!“ zuřil už doslova. Patrně si v zápalu své řevnivosti neuvědomil, že i on se hojně čertí.

„A na nás taky ne!“ uvedla rázně Anna. „A když dovolíte, tak máme naspěch!“

„Tak to ani náhodou!“ Kryštof Válek dívkám znemožnil odchod tím, že se postavil do dveří. „Neodejdete do té doby, dokud tahleta“ (to měl na mysli opět Marii), „nevyléčí mou ženu!“

„Nebojte se, pane Válku,“ vložila se do hovoru až nečekaně klidně Sylvie, „Marie vám zajisté vyjde ve vašem přání svorně vstříc a my tři ji v tom podpoříme.“ To pochopitelně měla na mysli sebe, Anninu jmenovkyni a Kateřinu.

Marie okamžitě nasadila starostlivý nechápavý kukuč, kdežto Anna znovu zaujala výbojnou pózu, načež na Kryštofu Válkovi bylo vidět, že se mu o něco málo ulevilo, zatímco Jitka Válková do toto bolestně cosi zavzdychala, a Annina jmenovkyně a Kateřina se zatvářily podivně neutrálně. Co z toho tedy nakonec vzešlo? Následné počínání všech zúčastněných bylo více než překvapující.