Nastalo další ráno. Naďa Opatská sotva stačila procitnout a už její uši zaměstnával nepříjemný hlásek z vedlejší lóže. Ten náležel Mele.
„Proč právě já, s někým takovým, jako jsi ty, musím sdílet život v tomto domě?“
Ano, Naďa Opatská byla Mele Sulivanové nevlastní sestrou. Naďa by svou adoptivní rodinu dozajista jinak byla schopná milovat stejně láskyplně, to jest bez rozdílu, to by však jeden z jejích členů neustále nesměl napadat její osobnost.
Naďa pravidelně nacházela útěchu a zároveň potěchu v Maxmiliánovi. Byl jím perský kocour, jenž se na rozlehlé panství, kde Naďa společně se Sulivanovými pobývala, náhodně zatoulal jednoho červencového deštivého odpoledne a již tam, právě na přání jmenované, směl zůstat.
Zatímco Naďa se dokázala uskromnit a vystačila si s onou němou tváří, Mela se rodiči ráda nechávala hýčkat. Leč co to bylo platné, když se Mele zakrátko nová mrkací panna omrzela, nově zakoupené drahé šaty hned tu a tam potrhaly, přičemž hra na loutnu se co nevidět ukázala být nad očekávání tuze nudnou kratochvílí. To se pak nelze takovým sporům dvou dívek podivovat.
Leč jistá moudrá pranostika praví, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní nakonec padá. A když vichřice duní v bouřkových tmách podmračeného červencového odpoledne, o to větší důvod je pak k obavám. To se pak věrný přítel, třeba i ten lidmi považovaný za němou tvář, okolí představí jako čistý dar z nebes a potřebný jako sůl, co je nade všechno zlato na světě.
Neboť v té nehostinné bouři se Maxmilián svou odvěkou nepřítelkyni jal hledat. Poštěstilo se mu ji nalézt a to pod jedním ze stromů spadajícího pod panství rodu Sulivanů – coby neboze vystrašenou, neblaze promočenou. Jak obětavá laskavost ze strany nálezce, jemuž bylo ze strany nalezené ubližováno.
A tak se zrodila proměna.
Jak člověka dokáže proměnit strach kombinován s bezmocností jednoho okamžiku! Však také jiné staré moudré přísloví praví: vše zlé je k něčemu dobré. A tak i Melu tato zkušenost, kdy ve stavu nouze poznala přítele, do budoucna celou magicky ozvláštnila. Jako by oním Maxmiliánem byla přímo ona proslulá postava ze světla, jíž mají vyvolení při dotyku se smrtí možnost zahlédnout a po následném setkání s touto nadpozemskou bytostí se pozmění jejich chování a názory na druhé – jak ono samé ostatně obě dívky o něco později vyčetly z jedné z knih, příznačně za dalšího nehostinného červencového odpoledne, kdy jim již pojem přátelství nečinil sebemenší potíže. Taktéž sebemenší drobečky někdejší zášti nadobro pominuly.
A tak se červenec již nadobro pro dvě něžná pohlaví stal posvátným měsícem.
Co Nadě a Mele popřát do budoucích zítřků? Snad ať jim zdravé přátelství vydrží až do konce jejich životů a není v něm opominuta účast tváře němé, tedy Maxmiliánova.
Možná že Anna navenek cosi na způsob přátelství dokázala projevit svému současnému hostiteli, tedy Tomu Wongovi. Avšak to samé projevit osobě, co se náhle objevila v jeho domě coby nečekaný host?
Už ten neměnný vražedný výraz v očích sklouben s údivy hovořil za vše. Ale byla to doopravdy ona?
„Tak nakonec jsem tě přece jen našla.“
„Mami?“
Annu příchozí překvapila. Že by snad ony ALMANY dané myšlenkové pochody uměly zhmotňovat i v ryze reálném světě?
„Mami?“ zopakovala žena. „Jak dojemné,“ dodala uštěpačně a rázně si to k Anně namířila.
Z toho, jak vše žena podala, se dalo zřetelně odpozorovat, že by se za někoho jako matka ve skutečnosti nechtěla považovat ani náhodou. Rovněž Anna o pojmu skutečnost pořád pochybovala, domnívala se, že ta, co tu před ní teď stojí a zahlíží jí přísně do očí, je pouhým přeludem.
Tom Wong zjevně vyčkával, jak se nastalá situace bude dál vyvíjet. Alespoň o tom leccos vypovídal jeho zadumaný pohled. A možná že to zase nebyl tak dobrý nápad, pomyslela si Anna, neboť matka se do své dcery okamžitě tvrdě začala navážet, jakmile jí došlo, že jí v tom patrně nikdo nebude bránit.
„Přestaň na mě laskavě křičet, tady nejsi doma, kde si to můžeš dovolit!“ podařilo se Anně narušit matčin táhlý monolog až po dobré minutě. Rozhodně se jí dobře neposlouchal, zahrnoval totiž spoustu hanlivých urážek.
A tak Anna již o oné skutečnosti v žádném případě nepochybovala a pojem blud po stránce existenční byl rázem zapovězen. Ovšem stran matčiny výpovědi jako by se to, z pohledu Anny, naopak bludy jen hemžilo – ovšem nutno podotknout bludy léta prověřenými.
„TAK DOST! SKLAPNI UŽ SAKRA!“ neodpustila si Anna přeci jen napodruhé zahulákat o dost živěji, v tom samém duchu, jak jí vyčinila protistrana – ta se hodlala pustit do nového pomlouvání. Jenže aby se Anna znovu, navíc před někým cizím, o sobě dozvídala jen samé lživé věci, že to ona je odnepaměti tou nejčernější ovcí rodiny, co neumí poslouchat a jít v tradici svého otce coby zdatná diplomovaná právnička, která mu vzdory přivodila infarkt, to prostě již bylo neúnosné. Anna zkrátka musela zakročit.
„TAKHLE SE MNOU MLUVIT NEBUDEŠ, TY JEDNA MALÁ, NEVDĚČNÁ…!“
„Tak dost, to už vážně, madam, přeháníte!“
Tom Wong konečně zasáhl a to v momentě, kdy se žena s danou hláškou od Anny vzdálila směrem k poličce a chtěla začít házet ojedinělými mochnickými hrníčky.
„Opusťte prosím můj dům,“ poručil ženě Tom Wong. „Hned teď!“ přidal na akcentu.
Oba si sice krátce, zato velmi významně pohlédli do očí, a pak se žena Wongovi přeci jen vytrhla ze sevření a svižným krokem zamířila zase ke dveřím, přičemž při této zpětné chůzi Anně nevěnovala sebemenší pozornost. Až když téměř překročila práh místnosti, o ni projevila poslední zájem, to pohrozila: „Těš se, až mi přijdeš příště pod ruku, ty nevděčná couro, to teprve něco zažiješ!“
A pak ještě jen tak mimoděk nepřítomně následovalo: „Tohle už je na mě vážně moc, musím někam na několik týdnů vypadnout.“
A s těmito slovy se Annina matka z Wongova domu nadobro odporoučela.
Anna tam na místě hodnou chvíli zaraženě postávala, vůbec jí nešlo na rozum, jak ji tu matka mohla najít. A pak se v náhlém okamžiku rozhodla vyběhnout ven, leč po matce se dávno slehla zem. Jako by ji zkrátka ta zem či okolní krajina pohltily jako pouhou myšlenku, neboť nikde nikoho nebylo vidět, jít či běžet od domu, z něhož právě vyšla.
Annu po právu přepadaly nové obavy.
„Vaše matka opravdu nejde pro špatné slovo daleko,“ bylo úplně první, co Tom Wong řekl Anně poté, co se vrátila k němu do domu.
„Proč tak soudíte?“ zeptala se podezřívavě.
„Její výstup promluvil za vše,“ podal Tom jednoduché vysvětlení. „Ale jste si v obličeji na oko podobné, to se rozhodně nezapře. A proto… škoda takové hádky,“ dodal záhy.
Anna si hostitele změřila přísným pohledem.
„Tak své matce zkuste zavolat na mobil,“ přešel Tom obratně na danou radu.
Chytrá nápověda, pomyslela si v duchu Anna, tašku s osobními věcmi měla v oné chatce.
„Nebo jí můžete zavolat ode mne z pevné,“ zazněl z úst hostitele druhý návrh.
Chytře postupuje, napadlo Annu. Ovšem zavrhnout tuto volbu, to přeci jen Anna již považovala za nerozvážnost, neboť matčina schránka se vyznačovala zcela nenapodobitelnou ojedinělostí. A když se Anna nakonec osmělila k telefonu zajít a vytočila příslušné číslo, tak na ni nejdříve matka nerudně znovu vyjela se spoustou hanlivých narážek, kdežto po druhém zavolání na Annu zaútočila právě ona hlasová schránka, jež zmiňovala, že pokud se snad na druhém konci linky objeví právě ona, tak že se jí automaticky poroučí jediné a to zavěsit. Vše tedy souhlasilo. Ovšem i tak…
„Takže, je Anno vše v pořádku? Nemělo by se případ…“
„Ne, nehlídejte mě, prosím!“ přerušila Anna Toma Wonga poměrně dosti jedovatě a začala ustupovat nazpět ke dveřím. „Já teď odejdu a vy mi v tom nebudete nijak bránit,“ řekla o něco mírněji.
„Dobrá,“ odpověděl Tom Wong a Anně vyhověl.
Anna se ovšem dostala do nových vírů nečekaných událostí. Když už jí tentokrát v cestě nestáli náhodní hostitelé či rodinní příslušníci, připomněly se znovu nečekané úkazy. Anna se je zpočátku snažila ignorovat a dle toho si nahlas i neslušně zaklela, jenže daný niterní výjev o to více nabíral na intenzitě – a nejen na ni, také vytyčil jasný směr, kudy se ubírat. Anna tak nakonec nedošla do domu za Marií, nýbrž se ocitla na poli zaplněného symbolikou. Cílový objekt: pyramida.
Proč ale Anna tentokrát již neodolala svodům náhlých úkazů, které se pro ni mohly stát i nebezpečnou pastí? Především jejich naléhavost v podobě pronikavé záře! Kdyby tu byly Lída s Lízou, zajisté by obě shodně potvrdily, že daný předmět imituje ona postava ze světla. Anna popravdě netušila, proč jí na mysl přišlo právě toto, nicméně ji to přinutilo jednat a úkazům vyšla svorně vstříc. Anna beztak neměla příliš na vybranou (obávala se, že kdyby je ignorovala, mohlo by se vše obrátit proti ní samotné), a také pokud by ta „hra světel“, jak se to Anně jevilo, opravdu byla dílem těch dvou div z Podzemní rajonády libujících si v nadpřirozenu, alespoň by si je osobně podala, pokud v té pyramidě vězí. Na to by sílu ještě našla.
Ovšem bylo to trochu jinak.
„Dobrý večer přeji, slečinko, dovolte, abych se vám dodatečně představil a tak plně dostál své dobročinné pohostinné povaze: Radim Květovaný.“
Anna zanechala výbojné pózy a namísto ní nasadila údivy.
„Těší mne, že se spolu opět setkáváme. Copak že jste tentokrát přišla bez své kamarádky?“
Onen řidič výletního vláčku nyní vypadal zcela jinak: neměl již na sobě černý oblek, nýbrž pouze bílé tričko a červené trenýrky. I tak stále vzhledem připomínal „dobrosrdečného“ Radovana Litevského, obohaceného o brýle.
„Moc milý člověk, tady v Katalné Mochně budí zaručený respekt,“ pravil muž, když na Radovana stran Anny přišla řeč, načež jí ihned poreferoval o tom, že on sem do pyramidy chodívá pravidelně na takový menší ozdravný relax a to poté, co mu skončí šichta.
Anna tuto další výpověď už vnímala jen tak napůl, do oka jí totiž padly dvě až příliš povědomé niterní záležitosti.
„To cembalko bohužel nehraje, zkoušel jsem to, no a ty šaty mi jaksi od pohledu nepadnou, to spíše vám,“ usoudil uznale muž.
Anna v žádném případě nepochybovala o tom, že v tom druhém se Radim Květovaný nemýlí, tedy že vše je tu připraveno pro ni, i když vzkazu, jenž byl přišpendlen k šatům namísto cenovky, nevévodilo konkrétní jméno.
A cembalo bylo funkční! Anna to zjistila, když za něj zasedla a udala tón! Kdosi si zase pohrával s její psychikou, s jejími smysly.
Obdobně na tom byla Marie, když znovu nabyla plného vědomí. Ta okamžitě byla nucena přemýšlet. Nečekaně jí na mysl přišlo několik zážitků staršího data. Například ten o hadrové panence, co v poklidu odpočívala v rohu nevelkého pokoje a rovněž byla nucena procitnout, to když se po ní začaly sápat ruce zloděje. A ta hadrová panenka se těm rukám snažila ihned bránit, i když zastupovala pouhou hračku, avšak z nějakého důvodu jí scénárista daroval život a možnost uvažování. Marie nyní v něčem podobném nezastupovala výjimku, jen nebyla výplodem fantazie jakéhosi scénáristy a onoho zloděje neměla možnost prozatím spatřit, pouze po ní šel jen čísi mystický hlas.
„Stejně si tě najdu, ať vkročíš kamkoliv si usmyslíš!“
Obdobně naléhal na hadrovou panenku i onen tajemný hlas v daném hraném filmu, co Marie měla možnost kdysi shlédnout. Jenže ono něco jiného je film a něco jiného zase skutečnost! A Marie je přece od svého narození součástí tohoto skutečného světa coby reálná živá bytost, nepočíná si tedy jako čirý výplod fantazie jakéhosi filmového scénáristy.
„Jen si utíkej, přede mnou se stejně nikde neschováš!“
A Marie nyní opravdu udávala chvatné tempo a než se nadála, už jí pod nohama neprostupovala pevná podlaha, nýbrž ta zemitá mísící hlínu, písek a kamení. A v té souvislosti Marii okamžitě na mysl přišel příběh o jednom útěku. To mladá dívka byla přinucena vstáti z lóže poté, co z podkroví zaslechla podezřelý šelest. Nemohli to být rodiče, vždyť ti se zdržovali na jedné ze sešlostí, konané padesát mil od jejich rodného domu, který nešťastně postával na samotě u jezera a navíc postrádal oplocení, to jen les ho pomyslně zastupoval. A ona dívka okamžitě vytušila nebezpečí a chtě nechtě se mu vydala vstříc. A tam dole pod schody na domnělého zloděje opravdu natrefila. Dívka se při tom snažila nekřičet, nevzbudit sebemenší pozornost, leč něco takového se v podobných ožehavých situacích zdaří málokdy. Pouze postačí špatně došlápnout a o pravé drama není nouze.
„Jsem ti v patách, krasotinko, přede mnou daleko neutečeš!“
Možná že podobná slova zaslechla i ona dívka, pomyslela si Marie, když před tím hlasovým přízrakem dál utíkala, co jí nohy stačily, nyní již podél malebného jezera. Marie sotva popadala dech a v duchu se modlila, aby nedopadla jako ta dívka z toho nemilosrdného thrilleru o rodině, v níž to neklapalo, a tak si otec nebohé dívky najal zloděje, aby ho nejprve zbavil dcery a následně i manželky. A podobně jako ta dívka ani Marie neměla lehké počínání. Navíc si vůbec nepřipouštěla, že by za vším mohl stát její otec, vždyť rodiče jsou dávno spolu šťastně ženatí a o rozvodu nikdy nehovořili, uvažovala v duchu. Tak kdo je tedy tím tajemným pronásledovatelem? A proč se jím ten dotyčný vlastně stává? Jaký k tomu má důvod? To byly otázky, které si Marie v duchu nyní kladla.
„Máš to marné, krasotinko, přede mnou se nikde neschováš!“
Marie následně začala řešit dosti závažný problém: kam se ubírat dál? Podél jezera zamířit do neznámého lesa, nebo se raději pohroužit do jezerních vln? Ani jedna z těch možností se Marii nezamlouvala: zdejší lesní prostranství neznala a do jezerních vln se jí nechtělo ani náhodou. A jak by také chtělo, když v nich již tento den zakusila mnoho špatného.
Není divu, že se Marii vybavil tajemný vzkaz tyčící se na vodní hladině. Přeplavat jezero na jeho druhý břeh? To by byla učiněná sebevražda, uvažovala. Navíc, co když… Marii při tom pomyšlení srdce pomyslně vyskočilo až do krku, to když obrazové filmové představy opět zapracovaly naplno. Z jezera se právě vynořil aligátor. A ne jenom jeden! Za ním si to na břeh šinula celá jedna smečka jemu podobných predátorů. Predátorů bažících po krvi! Avšak pěkně po pořádku: osamocená chata u jezera se stává ideálním místem pro rejdy mladých amerických studentíků, co si chtějí užít ty nejbáječnější prázdniny daleko od odlehlé civilizace, ovšem parta aligátorů o tom má zcela jiné představy. A netrvá to dlouho a počet lidských duší začíná rapidně ubývat. A Marie živě v odrazu jezerní hladiny vidí, jak jedna po druhé začíná opouštět tento svět a jak dravé predátorovy čelisti drtí nohu, poté paže… jedním z těchto potenciálních masožravců v rámci vsuvky se stává i Ferdinand , načež jeho majitel všemu jen ledabyle přihlíží a směje se té lidské beznaději…
„UŽ JSI PRO TEBE JDU, KRASOTINKO!“
Střih. Marie procitá z hororových vizí, instinktivně odstupuje od jezera a vydává se vstříc lesu. A neběží do těch končin sama, kdosi jí je stále v patách! Ale kdo to je? Komu tady v Katalné Mochně tak vadí? Je oním dotyčným snad někdo z místních? A tak si Marie v duchu pokládá zase tu samou otázku: komu na tomhle světě tak hodně překážím, že má nutkání mě děsit? Komu jsem ublížila? A Marie si na nikoho takového bohužel nevzpomíná. Leč nemá na vybranou, musí teď utíkat, ten hlas zní tak strašidelně mocně jako by snad ani nebyl z tohoto světa, nýbrž pocházel přímo ze samotného záhrobí, z těch nejtemnějších horoucích pekel!
„BEZTAK SE DALEKO NEDOSTANEŠ, KRASOTINKO!“
Ta slova jako by se částečně teď naplnila, Marii neznámá síla zbavuje rovnováhy a ta padá na zem. Naštěstí se stále ještě zdržuje v blízkosti jezera, takže nohy končí v písku, dopad tak pro ni není výrazně bolestivý.
„VIDÍŠ, KRASOTINKO? JÁ JSEM TEĎ MOCNÝM PÁNEM TVÉHO PANA OSUDU!“
Marie se přinutí ke vstávání. Jde to ztěžka, ale povede se jí to. Leč vzápětí škobrtá a znovu málem padá. Marie se odváží ohlédnout za sebe. A ejhle, ten tajemný pronásledovatel tam chvíli je a chvíli zase není.
„MÁŠ TO MARNÉ, KRASOTINKO, MÉ MOCNÉ HŮLCE NEUJDEŠ!“
Marii se přesto podařilo šťastně vklouznout do lesa a schovat se za jeden z modřínů. Musím uvažovat pozitivně, namlouvala si. Bohužel to nešlo, lesní prostranství Marii pobídlo k novým chmurným představovým vizím, aniž by o ně sama stála: v nich se jistý muž dostal do finančních potíží a velice těžko pak splácel dluh. O něco později pak natrefil na člověka, co mu nabídl údajnou práci průvodce kdesi v norských lesích. Byla to ovšem past, onen muž se nakonec sám stal lovnou zvěří a to pro potěšení znuděných zbohatlíků.
„TAK JSEM TĚ PŘECI JEN DOSTIHL, KRASOTNKO!“
Chvilka nepozornosti a jaké způsobila potíže. Marie teď s hrůzou v očích hleděla na postavu, co stálá před ní. A ta jako by skutečně nepocházela z tohoto světa. Byla oděna do barevného pláště a přes hlavu měla přehozenou kápi, takže jí nebylo vidět do obličeje. Marie znovu vypískla v okamžiku, kdy před ní jako mávnutím kouzelného proutku postava zmizela, a instinktivně se dala na útěk skrz les, jako by sama byla onou lovnou zvěří.
MNĚ STEJNĚ NEUTEČEŠ, KRASOTINKO, JDU SI HNED PRO TEBE!“
Marie zase měla ten divný pocit, že jí nohy vypovídají službu. A netrvalo to dlouho a znovu se odporoučela k zemi. Pronásledovatel ji opětovně dostihl. Marie se tak ocitla v pasti, z níž nebylo úniku: vlevo i vpravo skaliska, v pozadí se rozprostírající jedno menší jezírko.
„Co… co ode mne chcete?“ vykoktala rozrušená Marie.
Tajemná postava neodpověděla hned, dávala si načas. „Co že to chci? No přece tvoji duši, krasotinko.“
„Mo… moji duši?“ opakovala jako smyslů zbavená Marie. Vůbec jí to nedávalo smysl. „Ale… ale proč?“
„Proč? No přece… pro potěšení,“ odvětila tajemná postava neměnným magickým hlasem.
Marie se celá chvěla a její mysl nanovo zaměstnala konkrétní filmová vize. V ní se taktéž vyskytovala tajemnem opředená postava, vyznačující se magickým hlasem. Jejím protihráčem se stal chlapec, podobně jako Marie zahnaný do pasti. Co pak následovalo? Stalo se cosi nečekaného. Na palouk, kde daná tajemná postava věznila onoho chlapce, se postupně začala dostavovat lesní zvěř. A ta lesní zvěř se tvářila čím dál nepřátelštěji avšak pouze vůči té tajemné postavě. Lesní zvěř ji pak začala obklopovat ze všech stran a tak jí zabránila v případném útěku. Chlapec toho momentu obratně využil a naskočil na záda jelenovi, který ho k něčemu takovému sám pobídl. Jelen s chlapcem z palouku pak pelášili pryč, zatímco ostatní zvířata tam tajemnou postavu dál věznila.
Marie si momentálně rovněž připadala jako ve vězení, kdosi jí neznámý, co nehodlal odhalit svou tvář, jí dál vyhrožoval hůlkou a ta jako by skutečně byla opředena magickou mocí, když onen před Marií postávající zavelel, aby dívce „povstaly vlasy“ a ono se tak skutečně stalo.
Leč jako by i Marie byla opředena zázračnou mocí, její myšlenky totiž jako by začaly pozvolna ožívat, neboť jeden z oné zvířecí říše se znenadání skutečně dostavil sem ke skaliskům. Dotyčným byl vlk a jeho zájmem se stala rovněž zde v mochnických lesích přítomná tajemnem opředená postava, nikoli Marie, i když i ta všemu v obavách přihlížela, neboť nevěděla, zda-li i ona se zakrátko nedostane do hledáčku tohoto pro střední Čechy spíše atypického tvora.
„Zmiz odsud, potvoro!“ odvážila se tajemnem opředená postava pohrozit zvířeti a z jejího hlasu jako by Marie poprvé vypozorovala strach. „TAK SAKRA ZMIZ, NEBO… nebo… nebo….ehm, krucinál….“
Z Marie mohly o něco více opadnout nervy. Právě byl k tomu dán další popud: vypadalo to totiž, že ten neznámý mužský hlas přeci jen patří zcela normálnímu člověku.
„Tak… tak přece… FUNGUJ!“
Jejda, i ona „kouzelná“ hůlka najednou ne a ne dobře posloužit.
„Tak přece zmiz!“ snažil se ten, co obličej stále skrýval pod kápí, naléhat na vlka. Jenže ten, aby dotyčnému v přání vyhověl, si místo toho na pomoc přizval celou jednu tlupu svých příbuzných. A ti vesměs kráčeli ve stopách svého vůdce.
Na dotyčného toho bylo už zřejmě přespříliš a tak se dal nejdříve na ústup a vzápětí i na útěk.
Nyní je tedy nejspíš řada na mě, namlouvala si Marie, když k ní vlčí osazenstvo obrátilo svou pozornost.
Avšak…
„Herberte, Radomíre, Mojmíre a vy všichni ostatní, ihned ke mně!“ zavelel čísi hlas a vlčí stádo se stáhlo od Marie do bezpečné vzdálenosti. Marie tak vzhlížela k osobě, kterou dle svého mínění viděla vůbec poprvé v životě.
„Dobrý den, jmenuji se Sylvie,“ představila se žena a neváhala sejít až k Marii, zatímco vlčí stádo setrvávalo opodál, kde mu bylo poručeno, aby zůstalo.
„Ti patří vám?“ osmělila se Marie promluvit, když se po stisku ruky ujistila, že jí žena nehodlá ublížit.
„Ano i ne,“ odpověděla záhadně žena. „Jsem pouze jedna z těch, co se o ně stará a dohlíží na jejich pohyb ve volném terénu,“ upřesnila.
A než Marie stačila cokoli dalšího říct, zvolala žena: „Herberte!“
Jeden z vlků se odpoutal od vlčího stáda a zamířil za hlasem.
„Navenek možná vypadají jako zlí predátoři, ale v jádru dokážou být milí,“ referovala žena, když vlk Herbert poslušně přišel. „Nuže, neostýchejte se a pohlaďte si ho,“ vyzývala.
Marie váhala, nakonec se ale přeci jen odvážila k vlkovi vztáhnout ruku. A vskutku, ten se opravdu nechal pohladit.
„Co se tu vlastně dělo? Kdo byl tím tajemným pronásledovatelem?“ začala následně žena vyzvídat.
„To netuším,“ přiznala po pravdě Marie. „Vlastně mi to celé připadá strašně podivné,“ doplnila.
Žena dala najevo hluboké zamyšlení: „Hmm, zřejmě si na vás zasedl nějaký vtipálek, co nakupoval ve zdejší TAVARESCE. Znáte ten obchůdek? Jeho majitelem je pan Herbert Herden.“
„Herbert Herden? Herbert…,“ přemítala Marie nahlas. „Ach ano, toho jsme s Annou navštívily dneska dopoledne. Byl na nás moc milý,“ vzpomněla si.
„S Annou?“ zajímalo ženu.
„Ano, to je má kamarádka…,“ odpovídala Marie, ovšem dál se nedostala, neboť navenek projevila jisté obavy.
„Zajisté se o ni strachujete. To je přirozené po této zkušenosti s neznámým vtipálkem.“
Marie přikývla.
„Takže nejspíše bude nejlepší, když vás doprovodím a tady Herbert nám bude dělat společnost, co říkáte?“
„Když vás to nebude obtěžovat?“ mínila Marie.
„Ne, to rozhodně nebude,“ přitakala Sylvie. „Kde bydlíte?“
„Já a Anna nejsme zdejší,“ přiznávala Marie, „tady nedaleko ale máme pronajatý dům.“
„Nuže, pojďme,“ rozhodla žena a obdařila Marii přívětivým úsměvem, načež pobídla vlka Herberta, aby obě následoval, a ten uposlechl, a pak mávla rukou směrem k vlčímu stádu a to ihned zamířilo kamsi pryč.
„Nebojte se, mé kolegyně se o ně postarají. Nacházejí se poblíž,“ informovala žena Marii, kterou ten náhlý vlčí úprk překvapil.
Marii ani Sylvii při následné cestě lesem již žádný útočník nenapadl a ani je nepronásledoval. I tak Marie měla nutkání ohlížet se kolem sebe, zda-li se poblíž někdo neznámý nenachází, na nikoho takového však cestou se Sylvií nenatrefily. Ani při vyjití z lesa a při chůzi podél jezera se nic mimořádného nepřihodilo, překvapení se i tak konalo a to v momentě, kdy Marie a Sylvie došly až k domu. V něm nalezly omráčenou Kateřinu a zvláštní nápis na stěně:
TAKÉ JÁ SI UMÍM HRÁT NA VYVOLENÉHO ČARODĚJE!