Tom Patrick

„Dobrý den, pane profesore,“ zdravím mně velice blízkou osobu, jíž jsem však ještě neměl tu čest osobně zpovídat.

„Dobrý, dobrý,“ odpovídá mi vlídně Radovan Litevský, „a jsem rád, že je takový i tento den.

„Slyšel jste o mně již?“ nedá mi to předem nezeptat se.

,,Inu, jen z doslechu,“ podotýká Radovan.

„Od kohopak konkrétně?“

„Já myslel, že to sám víte?“

„Pouze to tuším, napadá mě jedno možné jméno: Tom Wong.“

„Ano, tak jest,“ přitakává souhlasně stařičký profesor biologie, „váš úsudek byl zcela správný.“

„Tak to mě těší, že se vám o mně Tom Wong zmínil,“ pokouším se nějak vhodně navázat řeč. „Kdysi jste mu prý poskytl přístřeší a zároveň útočiště, když byl nespravedlivě obviněn z toho, že úmyslně zabil svého bratra.“

„Ano, vina stála na straně zhoubné nemoci,“ uvádí Radovan.

„Ale vy se jinak – i na svůj pokročilý věk – stále cítíte vitální, zdráv a plný energie, není-liž pravdou?“

„Inu, snažím se tuto vámi jmenovanou trojici ve vší počestnosti naplňovat.“

„Jak se vám to ale tak úspěšně daří?“ vrtá mi to hlavou.

„Oním základem je jednoduše víra ve vše pěkné a pozitivně magické,“ zmiňuje se prostě Radovan.

„A zajdete občas i do kostela?“ vyzvídám opatrně.

„Ano, do kostela občas zavítám,“ líčí Radovan, „v urničce tam odpočívá moje drahá sestřička Eliška.“

„Tak to je ta stěžejní postava z těch vašich povídek,“ dochází mi ihned ta magická spojitost.

„Ano, právě jí jsem věnoval většinu svých písemných statí,“ doznává se Radovan. „Vždy si při jejich utváření rád vzpomenu, co krásného jsme spolu vše prožili.“

„Víte ale co si o tom budou myslet pomyslní čtenáři?“ pokouším se o jemnou narážku.

„Že mnou sepsané povídky jsou až příliš poetické,“ tuší správně Radovan a dodává: „Já jsem jimi ale nesledoval věčnou slávu a uznání, pouze jsem měl snahu vypsat se ze svých vnitřních inspirací.“

„A víc jste si od toho vážně nesliboval?“ táži se.

„Tím máte na mysli onen věhlas?“ pokládá mi otázku Radovan.

„Ano, něco v tom smyslu,“ potvrzuji.

„Ne, o něco takového jako věhlas jsem neusiloval,“ stojí si za svým Radovan.

„Kdežto takový Leopold Barnet možná ano,“ převádím řeč na jednu z dalších mochnických postav.

„Leopold Barnet prožil život plný útrap a dle mého názoru si zasloužil trochu té pozornosti stejně jako onu špetku proslulosti,“ soudí Radovan.

„Jenže on, na rozdíl od vás, neměl ideální podmínky,“ připomínám.

„Ano, osud k Leopoldovi byl nesmírně krutý,“ říká Radovan. „Proto je tedy namístě, aby jeho duše konečně nalezla klid alespoň po smrti.“

„Co tím teď máte konkrétního na mysli, pane profesore?“ nechápu tak trochu, kam svou druhou výpovědí Radovan míří.

„Aby se lidé popravdě dozvěděli, jak Leopold Barnet skonal, čímž by se plně očistilo jméno Toma Wonga,“ míní Radovan. „Tedy je zapotřebí na rovinu uvést, že to byl právě Leopold Barnet, kdo si vzal dobrovolně život.“

„Rozumím a tím pádem by se uzavřela jedna z tolik probíraných a nemilých mochnických kauz,“ dodávám.

„Doufejme že ano. Já sám Leopoldovi v jeho posmrtné dimenzi přeji mnoho úspěchů a doufám, že v ní dojde plného zájmu stran nových čtenářů a posluchačů,“ praví ihned nato Radovan, což mě logicky přivádí na následnou otázku.

„Vy sám tedy věříte v posmrtný život?“

„Ano, chci doufat v to, že nás po ukončení bytí na této planetě něco nového čeká, ovšem já sám vám nedokáži popravdě objasnit, zda-li tomu tak ve skutečnosti opravdu bude. To samé ostatně nemůže jednoznačně potvrdit ani Raymond A. Moody ve své knize Život po životě, jež ozvláštňuje jedno ze zdejších mochnických políček.“

„Velice zajímavá kniha, není divu, že takový poklad světového písemnictví uchováváte v ochranném pouzdru,“ uvádím.

„Vy sám jste onu knihu četl?“ zajímá se Radovan.

„Spíše jsem ji jen zběžně prolistoval,“ přiznávám po pravdě.

„To já jsem si ji s nesmírnou chutí přečetl celou. Obsahuje celou řadu zajímavých názorů a postřehů,“ líčí Radovan.

„A vy sám jste si pak následně položil nějaké ty otázky týkající se posmrtného života?“

„Několik takových otázek bylo,“ poodhaluje Radovan. „Například zda-li se v oné posmrtné dimenzi dají v živé podobě spatřit vlastní výplody fantazie, to by bylo neobyčejně poutavé, což nás přivádí na ony ALMANY, které něco takového umožňují.“

„Zajímavá věcička, mimochodem, teď mě tak napadá, proč se ALMANY, podobně jako JELEMANTELY, HÓLEJENKY, LIDVJENKY, DUHOVĚNKY neboli ony záležitosti z TAVARESKY, běžně neprodávají v obchodech? Soudím že právě ALMANY by šly na odbyt, jen by se po nich zaprášilo.“

„Inu, je zde obava z plagiátorství,“ míní Radovan.

„Ach tak,“ utvrzuji se v onom Radovanem jmenovaném. „I tak mi ALMANY připadají pro člověka praktické, neboť na rozdíl od všech výše jmenovaných TAVARESKOVÝCH záležitostí nepodléhají žádnému omezení a plně dokáží rozvíjet lidskou představivost v živých obrazech.“

„A právě to se jistým obchodníkům stává trnem v oku,“ začíná mě poučovat Radovan.

„Rozumím, někoho kopírovat se zkrátka nevyplácí,“ vyjadřuji se k dané problematice. „Koneckonců své o tom ví právě Anna.“

„Ano a nechybělo málo a její hlas byl zneužit k nekalým účelům,“ tvrdí Radovan. „Ještě že Tom Wong stál na naší straně a dokázal zabránit nejhoršímu.“

„To zajisté,“ přitakávám, leč i tak mi to nedá a ptám se: „Vy Tomu Wongovi bezpodmínečně důvěřujete?“

„Nemám mu co zazlívat. Vy o něm v něčem sám pochybujete?“ navazuje Radovan.

„Tak nějak jsem se o něm bavil s přáteli a ti ihned namítli, že pouhopouzí dva lidé by stěží dokázali uvést do praxe tak spekulativní věc jakou jsou ony ALMANY, prý že odborný tým inženýrů by v tomto případě vyzněl lépe.“

„Velice bystrý úsudek,“ chválí mě Radovan. „Leč ponechejme to, jak to je,“ dodává.

„Ovšem co se týká Anny a Marie, o nich jsem rovněž neobdržel veškeré informace,“ namítám.

„Tyto dvě dívky si zkrátka chtěly uchovat potřebné soukromí, buďme ale vděčni za to, že nám alespoň z části poodhalily své nitro,“ dušuje se Radovan. „A toho si je třeba cenit.“

„Připouštím, Anna s Marií to neměly zrovna jednoduché, neboť se byly nuceny vypořádat s neočekávaným,“ přidávám na přilepšenou.

„Naštěstí ale nalezly pár spřízněných duší, co stály při nich,“ připomíná Radovan.

„Přirozeně to byla vaše maličkost, pak Evženie Flavordová a také Tom Wong,“ zmiňuji se.

„A při daném výčtu nesmíme opomenouti ani mého kolegu a dobrého přítele Josífka Humlera,“ připojuje Radovan.

„Teď mě tak napadá, když na svérázného profesora tělocviku přišla řeč, proč vlastně v Podzemní rajonádě tak nečekaně zvážněl? Bylo to v momentě, kdy se Jitce Válkové přitížilo.“

„To víte,“ bere si Radovan ihned slovo, „již párkrát se o něj pokoušely nemoci, jinak to ale bývá velmi čiperný, usměvavý pán.“

„Podobně jako ona Patricie z Atlanty,“ vybavuje se mi ihned druhý adept na bezstarostný život. „Načež to samé se svým způsobem dá říci i o Lídě Dobové a Líze Kormanové,“ zakončuji svůj výčet.

„Když už jste zmínil tyto dvě nerozlučné kamarádky, prosím, příliš neřešme jejich manýry – jak se oblékají a vystupují na veřejnosti.“

„Dobrá, ponechávám toto téma stranou,“ slibuji, i když si následně při pohledu na četné mochnické fotografie neodpustím připomenout: „Katalná Mochna vážně v sobě misí magii a svéráznost nezapře.“

„Stejně jako vy sám,“ pokouší se o jemnou narážku protentokrát Radovan.

„To zřejmě útočíte na mou jistou zaujatost vůči nejproslulejší skupině, co kdy psala hudební dějiny pop-musik, jak to v Podzemní rajonádě odcitoval Kryštof Válek. Přiznávám jistou averzi vůči Broukům, vadí mi, jak se o nich zasvěceně debatuje, kdežto mě jako zastánce jiného hudebního stylu to nesmírně vytáčí.“

„A navíc vás trápí i ona proslulost, jíž se marně snažíte dosáhnout, ne-ní liž pravdou,“ doplňuje Radovan.

„Vyslovím to takto: zastávám názor, že každý člověk by měl mít nárok na trochu toho uznání, když si s něčím dává tu práci a za tím účelem vydá notnou dávku energie a věnuje svému snažení i drahocenný čas.“

„Svým způsobem máte pravdu. Žijeme v dosti hektické době, která nás přímo tlačí k tomu, abychom v daném vybraném oboru co nejlépe obstáli a to přirozeně vede k soutěživosti a závidění,“ vysvětluje Radovan. „Svým způsobem jste v tomto ohledu s Leopoldem stejní.“

„Nerad bych skončil podobně tragicky jako on,“ zmiňuji se, „leč všichni jednoho dne skonáme a dle mého vlastního mínění se každé skonání dá pokládat za tragédii.“

„A čeho se na smrti obáváte nejvíce,“ zajímá Radovana.

„Na rovinu? Fyzické bolesti,“ odpovídám. „A vy, pane profesore?“

„Rozpolcení duše.“

„Jak se to nyní má v Anninou kavárnou?“ vyzvídám po nepatrné odmlce.

„Sympaticky,“ konstatuje Radovan, „hosté stále chodí, ono cembalko vyhrává oddechové melodie a zdi zdobí četné Petrovy kresby.

„A Marie stále spolupracuje s divadelním souborem Mamánek?“

„Ano, nyní s nimi právě nastudovala novou historickou hru,“ informuje mě Radovan. „A co se týče onoho Marka, tak ten je Marii rovnocenným partnerem.“

„Když už přišla řeč právě na Marka, jak se to má s láskou u Anny?“

„I ta už pro ni netruchlí,“ oznamuje Radovan. „Seznamovací kavárna dostála svému jménu a učinila šťastným další zamilovaný pár.“

„A jak je na tom druhý Petr? Udržuje s ním Anna kontakt?“ přivádí mě daná souhra jmen na onu otázku.

„Dle svých slov se na něj snaží zapomenout a s novou láskou se jí to krůček po krůčku daří. Takový přístup Anně však nelze zazlívat, když jí Petr Krtek toliko ublížil,“ objasňuje Radovan.

„Ano, rozumím,“ snažím se pro Radovanův argument najít pochopení, leč i tak mi je jedno záhadou: „Kdo to oné noci Petra Krtka na samotce navštívil? Proč měl jmenovaný tak živé snění?“

„Myslím že na to by vám nejlepší odpověď poskytla Sylvie. A obdobně vám ochotně popovídá i o onom tajemném nápisu na hladině jednoho ze zdejších mochnických jezer, který toliko zaměstnal Marii,“ vyznává se nečekaně otevřeně Radovan.

O Sylvii jsem samozřejmě již slyšel. Vím o ní, že je členkou Winsterského rodu řádu lebonských lidí, onoho uskupení zabývajícího se tajemnem a magií, a že to byla právě ona, kdo se postaral o mé zvěčnění na mochnických vývěskách, z čehož následně těžil i Kryštof Válek.

„Nevím zda-li mě zrovna Sylvie ráda uvidí a bude si se mnou chtít povídat. Od Toma Wonga vím, jak jí jsem svým nepříčetným chováním nesympatický,“ vylévám své srdce Radovanovi.

„Já jsem zase zcela opačného názoru,“ oponuje Radovan. „Mluvil jsem s ní a ona velice srdečně projevila zájem o uskutečnění rozhovoru s vámi.“

„Cože, vy se se Sylvií osobně znáte?“ překvapuje mě, co mi Radovan nyní tvrdí.

„Ano, Sylvie rovněž projevila zájem o mou maličkost, to když se Anna s Marií ocitly v nebezpečí,“ uvádí Radovan. „No a když teď nastoupíte do našeho mochnického vláčku a necháte se jím snivě unášet, setkáte se se Sylvií osobně.“

A než se naději, už vedle mě cosi cinká. A skutečně je to mochnický vláček a neřídí ho nikdo jiný než-li čilý devadesátník Radim Květovaný. A obdobně jako Anně a Marii i mě se dostává pohostinnosti. A jako bych i já rovněž u mochnické fontány právě zpozoroval sobě niterní věc a to konkrétně symbol EC popu neboli kontrast kláves vyplňující levou polovinu loga a violoncello v jeho pravé části. A pak vláček opouští Letomonský park, kde jsem měl s Radovanem schůzku a vydávám se s Radimem za město. Pozvolna se blížíme k políčku opředeného magií. A zdá se že právě ona jehlanová pyramida se má stát dějištěm nového rozhovoru.

„Vítám vás, Tome, prosím neostýchejte se a přisedněte si ke mně,“ vyzývá mě Sylvie, jíž ani tentokrát nechybí její proslulý „magický“ medailonek. „Jak se vám u nás v Katalné Mochně líbí?“ vyzvídá ihned nato.

„Jsem opět mile zaskočen novými taji,“ říkám, co mi prvního přichází na jazyk.

„Ano, Katalná Mochna má turisty stále čím překvapovat,“ odpovídá vlídně Sylvie, což mě rozhodně nenechává v klidu, neboť jsem spíše očekával, že mě bude plísnit.

„Na úvod jste nejspíše zastával názor, že se na vás budu zlobit, že je tomu tak?“

Přikyvuji.

„Co se stalo, stalo se. Pojďme si odpustit,“ navrhuje Sylvie, načež já na její nabídku ochotně přistupuji. Nerad bych, aby se mé jméno podruhé ocitlo na mochnické vývěsce coby nežádoucí. „Nejste dnes prvním, komu se snažím odpustit.“

„Hněváte se snad přímo na někoho z vašeho řádu?“ odvažuji se takto zeptat.

„Dá se to tak svým způsobem říci,“ odpovídá Sylvie. „V našich řadách kratší dobu působí nadějná holčina, co umí divy při dotyku dlaněmi, je však příliš horlivá a tudíž je jí třeba neustále usměrňovat.“

„Ach tak,“ přitakávám.

„Podobně na tom byla Kateřina. Také ona si musela neustále něco dokazovat, což v jednom nestřeženém okamžiku ohrozilo Mariin život.“

„O čem to teď hovoříte?“ přestávám se tak trochu orientovat.

„O onom úkazu na jednom ze zdejších jezer,“ jmenuje Sylvie.

„Cože? Ten nápis byl dílem Kateřiny?“ nemohu něčemu takovému uvěřit.“

„Přesně tak, na koho jste pomýšlel vy?“ chce vědět Sylvie.

„Na Petra Krtka, bývalého přítele Anny,“ přiznávám.

„Připouštím, tento člověk nevyzpytatelností přímo hýřil a byl to právě on, kdo Marii pak pronásledoval a omráčil Kateřinu, nicméně daný vzkaz na vodní hladině byl její prací,“ vysvětluje Sylvie, načež já nasazuji nechápavý výraz.

„Proč by ale zrovna Kateřina usilovala Marii o život? Vždyť to byla naopak ona, kdo Marii poskytl následnou pomoc?“

„Protože si uvědomila, že to, co mělo vyznít jako žert, vzala Marie zcela vážně,“ informuje mě Sylvie.

„Ale proč Kateřina žertovala s Marií? Tomu stále dost dobře nerozumím.“

„Kateřina zkrátka navenek chtěla dokázat, jak tajemno bravurně ovládá, jenže si k tomu vybrala špatné místo,“ uvádí Sylvie. „Onehdy jsme si to my dvě stranou vyříkaly a Kateřina pak z toho byla dosti špatná.“

„Tak proto měla ty podlitiny pod očima,“ dochází mi konečně ona souvislost.

„Tak jest,“ oznamuje Sylvie. „Jinak Kateřina samozřejmě stála na straně Anny a Marie, byla s nimi přítomna i u pana Herdena v TAVARESCE.“

„Zajímavé že jsem si toho nepovšiml,“ dávám najevo nové podivy.

„Onen kouzelník obohacený o masku klauna, to byla Kateřina.“

„Ach ano, už si vzpomínám. A já se opět domníval, že je to Petr Krtek v přestrojení.“

„Ne, naštěstí tomu tak tentokrát nebylo,“ usměrňuje mě Sylvie.

„Když už jsme toto jméno opět zmínili, jak se to mělo s tím jeho sněním ve Hradském vězení?“

Sylvie se zamýšlí. „Toto je především záležitostí pevného soustředění na vybranou osobu a to v okamžiku, kdy s ní může dojít ke vzájemnému spojení. Spánek jako takový pro ono jmenované nabízí příhodné podmínky.“

„Tím mám tedy rozumět, že jste se snažila Petrovi Krtkovi nějak šetrně připomenout, čeho se dopustil? Alespoň z toho příspěvku od Radovana mi to tak vyznělo,“ udávám svůj vlastní úsudek.

„Svým způsobem se to tak dá říci,“ začíná líčit Sylvie. „Uvědomila jsem si při tom, jak je Petr snadno zranitelný. Nechtěla jsem ho nějak trápit, pouze mu připomenout, jak jste sám již správně řekl, čeho nekalého se dopustil.“

„A vy jste mu již odpustila? Z toho příspěvku to totiž nevyplývalo jednoznačně,“ ptám se Sylvie.

„To, čeho se Petr se svou společnicí dopustili, se nedá tak snadno odpustit. Vražda, to je velice těžký zločin v porovnání s přirozenou smrtí,“ usuzuje Sylvie.

„Když už jste toto zmínila, dokázala byste nějakou takovou smrt uvést?“

„Zajisté,“ chytá se ihned Sylvie a praví: „Madla Květovaná ve svých dvaadevadesáti letech skonala přirozenou smrtí. To takhle se svým mužem seděla u večeře, zničehonic jí přestalo tlouci srdce, hlesla a již se neprobudila. Skonala neobyčejně klidně.“

„Madla Květovaná? Zdá se mi to, nebo tu právě došlo k pozoruhodné souhře příjmení?“

„Máte dobrý postřeh, Madla Květovaná byla manželkou Radima Květovaného, řidiče mochnického vláčku,“ pokračuje Sylvie. „To je ten muž, co vás sem zavezl a obdobně tak učinil v případě Anny a Marie. Radimova žena skonala den předtím, co sem na toto pole obě dívčiny jmenovaný dopravil.“

„Tak proto ona míra slušnosti nebyla naplněna do plné vrchovaté míry, jak konstatovala Anna, Radima stále uvnitř mysli zaměstnávala jeho zesnulá žena,“ dochází mi postupně.

„Vidíte a přesto se odhodlal splnit, o co jsem ho požádala,“ dušuje se Sylvie.

„Aby zavezl Annu s Marií do těchto míst,“ utvrzuji se.

„Ano,“ shrnuje to stručně Sylvie.

„Zvláštní věc ta magie,“ zmiňuji se po krátké odmlce při pohledu na Sylviin medailonek.

„Opět narážíte na ono slovo?“ dává Sylvie najevo jistá podezření.

„Promiňte, nemyslel jsem to nijak zle,“ snažím se obhájit.

„Vím, vím, pojem magie vám nedá spát.“

„Stejně jako Anně s Marií,“ dodávám.

„ Připouštím, v jistých ohledech si někteří jiní ono slovíčko můžou vykládat jinak než strůjce daného zázraků,“ míní Sylvie, načež si znovu pohraje s medailonkem a k mému úžasu do pyramidy vstupuje živý vlk.

Ovšem záhy jako bych o oné „živosti“ začal pochybovat, to v okamžiku, kdy mě Sylvie vybízí, abych projevit statečnost a pohladil si ho. A když tak nakonec činím, mám pocit, jako bych sahal do vzduchoprázdna.

„Co se to děje?“ zmocňuje se mě mírná panika.

„Zajímavá věda ta holografie, není-liž pravdou?“ oznamuje v naprostém klidu Sylvie.

„Tak takhle to tedy je?“ překvapuje mě Sylviina výpověď.

„Ano, tak jest,“ ujímá se Sylvie vysvětlení, „ostatně takový Hans Krubert o tom ví své.“

„Cože, ten oheň, to vše bylo fingované?“

„Ano, tak jest,“ odpovídá Sylvie stejně jako prve.

„Tím pádem je ale Western City skutečným městem a ne pouhou iluzí, Anna s Marií tak zpočátku byly utvrzovány falešnou domněnkou.

„Ano,“ přisvědčuje Sylvie, „snažila jsem se se svými společnicemi Anně a Marii vnuknout matečnou vizi ohledně jejich minulostí. Připouštím, daná vnuknutá vize o nehodě nepůsobila zrovna dvakrát věrohodně, což se zejména podepisovalo na podezíravé Anně, nicméně nebylo času nazbyt a bylo zapotřebí nějak šetrně jednat.“

„Jenže Petr Krtek byl ostražitý a měl připravený záložní plán: podnikl cestu do Katalné Mochny a to i se svojí společnicí,“ podotýkám.

„Ano a využil místní legendy o vrahovi Tomu Wongovi a za tím účelem se s dotyčným spojil. Naštěstí Tom stál na straně dobra a přes Radovana náš řád o nekalém počínání Petra Krtka zavčas informoval,“ uvádí Sylvie.

„A přesto musela být Anna obětovaná v chodbě propojující Podzemní rajonádu s kavárnou Sanmantena.“

„Ano, tak to bylo předem smluveno, potřebovali jsme získat Petrovo doznání. Připouštím, i toto bylo poměrně riskantní, naštěstí Tom Wong projevil dostatek odvahy a vše ukončil podle předem stanoveného,“ objasňuje Sylvie.

Mezitím se vlk, co zavítal do pyramidy, jako pára nad hrncem vytrácí a na příkaz Sylvie se dostavuje jiný. Tentokrát plně cítím jeho srst, není tedy žádných pochyb o tom, že tento návštěvník je skutečný.“

„Jak to ale bude dál s Western City?“ ptám se po nepatrné odmlce.

„To ukáže čas. Náš řád učinil, co bylo v jeho silách,“ zmiňuje se Sylvie.

„A neobáváte se toho, že se Hans Krubert vypráví do Katalné Mochny, aby se Anně a Marii pomstil za útěk?“ napadá mě mimochodem.

„Nemyslím si,“ míní Sylvie. „Obzvláště poté, co Hans Krubert Annu a Marii považuje za čarodějky.“

„Jenže i tak, to Hans Krubert dál bude provádět své drogové praktiky kdesi u německých hranic? To se tomu nedá předem nějak šetrně zabránit?“ podivuji se.

„V moci řádu je pouze upozornit na něj příslušné policejní orgány,“ snaží se mě přesvědčit Sylvie. „Magie v pozemském světě má přeci jen omezené hranice na rozdíl od onoho světa knižního,“ zakončuje to daným následným argumentem.

„Přesto i tak, s Radovanem jsme se bavili o posmrtném životě, věří v něj i Winsterský rod řádu lebonských lidí?“ nedá mi zvědavost nezeptat se.

„Ano, věříme v jistou formu posmrtného života,“ odhaluje Sylvie. „Nevíme ale jistě, zda-li tomu tak ve skutečnosti opravdu je. To ostatně nikdo z žijících nedokáže stoprocentně potvrdit.“

„Děkuji. Podobný názor zastával i Radovan.“

Nastává znovu odmlka, já a Sylvie si hledíme do očí.

„Tak co máte ještě na srdci?“ vyzvídá Sylvie.

„Pořád mě trápí ona smrt, jaká bude a co po ní nastává,“ poodhaluji, co mě neustále tíží uvnitř mysli.

„Pravděpodobně další život, jenž řídí zaběhnuté zákony,“ praví Sylvie. „Jsme-li tedy skálopevně přesvědčeni o tom, že něco jako život po životě opravdu existuje.“

„Dejme tomu,“ připouštím.

„V tomto okamžiku ale nemá pražádný smysl bádat po tom, co po oné smrti nastává, je třeba nadále žít současný život a hledat v něm ono pozitivní,“ poukazuje Sylvie.

„Leč něco takového se někdy stává onou samotnou vědou,“ podotýkám.

„Pokuste se ve svém životě tedy nalézat jen to dobré,“ radí mi Sylvie, načež mi na rozloučenou předává zabalený dárek a odchází z pyramidy. Já v ní ještě chvilenku posečkávám. Pak mi to nedá a Sylviin dárek rozbaluji a co nevidím: tkví se přede mnou jedna z EC popových kompilací. S ní život bude dozajista dobře ubíhat.

 

CITY MEANS – MĚSTO PLNÉ NÁZORŮ

 

Marta Galská se dívala na fotografii a málem že se nerozplakala. Vyjímal se na ní její bývalý přítel. Ten se s Martou rozešel kvůli jiné, jenže dívka na svého Marka nedokázala zapomenout, a tak se jednoho dne rozhodla pro nejhorší možný čin.

Marta již stála na útesu, odhodlána skočit, když zaslechla nářek. Marta zaváhala. A tu ji znenadání jakýsi tichý hlásek vybídl: „Vydej se za onou naříkající.“

Marta tedy svou smrt odložila a spěla vstříc nové životní zkušenosti: tam dole u moře natrefila na plačící holčičku.

„Copak se ti stalo? Pročpak pláčeš?“ pokusila se Marta s holčinou navázat kontakt.

„Přišla jsem o dar, který mi svěřil do opatrovnictví můj otec,“ rozpovídala se o svém trápení holčička.

„A co to bylo za dar?“ zajímalo Martu.

„Míč,“ odvětila prostě holčička. „Vidíš, tamhle plave na mořské hladině, pro mě je však nedostupný.“

Marta pohlédla do oněch míst a tam v dáli cosi barevného skutečně spatřila plouti.

„To je on, moc prosím, nepřinesla bys mi jej? Byla bych ti za to velice vděčná,“ žadonila holčička.

„Dobrá, splním, oč mne žádáš,“ přislíbila Marta a pak se vrhla do mořských vln. Zpočátku se dívce plavalo lehce, posléze ji však začala zmáhat únava.

A tu Martě, při oné únavě, znovu na mysl přišla myšlenka na vlastní skon. Potopila se tedy a samu sebe nechala klesat směrem ke dnu. Ovšem ihned poté, co se na něm ocitla, jako by ji neviditelná síla znovu vyzvedala vzhůru na hladinu.

A vzápětí se již podruhé ozval onen tichý hlásek: „Míč, musíš přinést té dívce onen dar.“

Marta tedy podruhé opustila od svého skonu a pokračovala v ladných delfíních tempech, dokud nedosáhla požadovaného nálezu.

Při zpáteční cestě mořem se však opakovala obdobná situace: Martu opětovně přepadla únava a s ní myšlenka na smrt, když vtom se potřetí ozvalo: „Míč, musíš přinést té dívce onen dar.“

Marta onoho příkazu opět uposlechla, zanechala tonutí, a tak se přeci jen šťastně i s míčem dostala až na břeh, kde ho předala holčičce.

„Mockrát ti děkuji, jak se ti jen odvděčím?“ zářila holčina celá štěstím, když míč znovu získala do svého opatrovnictví.

„Nech to být, ráda jsem ti pomohla,“ mínila Marta, ovšem ten tichý hlásek byl jiného názoru.

„Přijmi od onoho děvčete to, co ti darem nabídne.“

Marta tedy uposlechla a od holčiny přijala medailonek. Něco dívku ihned přimělo na něj upnout pozornost a v ten moment se nečekaně rozevřel a ona spatřila portrét pohledného muže. Marta se užuž chystala holčiny zeptat, co má obdržený dar pro ni symbolizovat, když ta náhle byla tatam.

Martě to vše připadalo velice podivné. A pak ji znovu do očí padl útes, z něhož ještě před dobrou půlhodinou byla odhodlána skočit a tak ukončit svůj život. Martu, při pohledu na útes, jako by zase přepadávaly myšlenky na skon. A netrvalo to dlouho a podruhé na něm stanula, odhodlána ke skoku, když v tom…

„Ne, proboha, jen to ne!“ vyslovil naléhavě čísi mužský hlas.

Martu hlas polekal, takže ta ztratila rovnováhu, byla ale zavčas zachycena oním neznámým příchozím. Když však Marta muži následně pohlédla do obličeje, ihned v něm rozpoznala dotyčného z portrétu na medailonku.

„Proč ses chtěla zabít? Copak ti už nezáleží na životě?“ zeptal se muž Marty. Ta s odpovědí váhala, stále totiž nemohla uvěřit té souhře okolností.

„Nechtěla jsem… já… kdo ty vlastně vůbec jsi?“ pozměnila Marta náhle svou výpověď.

„Tvůj zachránce, jak už to tak vypadá,“ odvětil muž. „Jak se jmenuješ?“

„Marta a ty?“

„Mark,“ uvedl muž.

„Zvláštní,“ usoudila s mírným překvapivým leknutím Marta, „tak se jmenoval můj bývalý přítel.“

„Třeba bych ti ho mohl vynahradit, pokud bys o to stála,“ poznamenal vlídně muž.

A tak se nejprve zrodilo přátelství a posléze i velká láska, kdy několik nečekaných setkání uspíšilo novou životní etapu jedné dívčiny. Co říci závěrem: snad jen, že útesy nemusejí nutně symbolizovat místo posledního odpočinku, ale předznamenávají i novou životní etapu.

Anna rovněž neprožívala šťastné období a i ji občas přepadly myšlenky na smrt. Podobně jako Marta Galská i ona místy zauvažovala, zda-li by se za nejrozumnější nepovažovalo vrhnout se do vln, tentokráte do těch jezerních mochnických, či by nebylo vhodnější přímo doplout až k jednomu z mochnických ostrůvků a tam si vpálit kulku do hlavy. Ovšem záhy Anna zase plně nabyla smyslů a usoudila, že sebevraždou by se nic nevyřešilo. Anna přeci jenom v sobě našla odhodlání žít dál, vždyť nakonec měla pro koho, i když se do tohoto výčtu nezapočítával nikdo z její rodiny. Ano, Anna kdysi přišla o otce a nyní i o matku, s níž si rozhodně přála rozloučit mnohem důstojněji. Leč Anna k tomu nedostala příležitost a s matčinou smrtí se byla nucena nějak vyrovnat.

I když Anna se svou matkou nevycházela kdovíjak dobře, teď ji hluboce litovala a v duchu Petra Krtka za to, čeho se s Martinou Koblížkovou na ní dopustili, proklínala. Anna svému bývalému příteli přála, aby zažil stejnou bolest, jakou způsoboval on jí, když si plnými doušky vychutnával bezbrannost své vybrané oběti v oné chodbě propojující Podzemní rajonádu s kavárnou Sanmantena. Po daných zkušenostech se svým bývalým přítelem však Anna usoudila, že to zřejmě bude zase on, kdo se ve vězení spolčí s nějakými gaunery a za jejich asistence tam rozpoutá hotové peklo. Anna by si momentálně ale přála, aby tomu bylo naopak, aby někdo jiný Petru Krtkovi vyčinil a jmenovaný tak na vlastní kůži poznal, jaké to je, když je někomu ubližováno.

Anna si velice vážila toho, že několik věrných přátel v těchto těžkých chvílích stojí při ní. Zejména Anna byla ráda za Marii, která jí dané momentální těžké životní období pomáhala překonávat a dodávala téhle zelenooké blondýnce tolik potřebnou energii, zejména když zasedal soud, projednávající smrt Anniny matky.

Ano, právě onen vleklý soud Annu psychicky značně vyčerpával. Pojila se s ním i řada zajímavých výpovědí očitých svědků, kteří Petra Krtka a Martinu Koblížkovou usvědčili z páchání podlých činů. Mezi usvědčujícími figurovalo i jméno Toma Wonga, onoho rozporuplného asiata, co v soudní síni vypovídal v Annin prospěch. Byl to právě on, kdo Annu nakonec osvobodil z lůžka a na svůj magič, po vzoru osazenstva z divadla Mamánek, nenápadně nahrál výpověď Petra Krtka a Martiny Koblížkové, pořízenou v oné chodbě propojující Podzemní rajonádu s kavárnou Sanmantena, což soud uznal za velice důvěryhodný zdroj.

Petr Krtek tak měl smůlu ihned od samého začátku, kdy přišel do styku s Tomem Wongem, a mylně se domníval, že dotyčný stojí na jeho straně. Tom Wong, jak ostatně jmenovaný uvedl ve své výpovědi před soudem, ale zavčas rozpoznal, co je Annin bývalý přítel zač a uzavřel s ním pod falešnou záminkou dohodu, jejíž hlavní prioritou mělo být zabití Anny. Tom Wong však za zády Petra Krtka jednal pohotově a o všem pověděl Radovanu Litevskému, který danou informaci ihned předal Sylvii a ta pak dále o všem poinformovala Anninu jmenovkyni a Kateřinu, co pak měly na starost Anninu a Mariinu ochranu. I ony tři jmenované mochnické rodačky se soudu zúčastnily a stejně tak i Kryštof Válek se svou manželkou Jitkou Válkovou. Zmíněný policista si k Tomu Wongovi nakonec nic nedovolil, neobvinil ho ze dvou úkladných vražd, kde mu beztak chyběly přímé usvědčující důkazy. Kryštof Válek sám byl vděčný za to, že se jeho manželka zase těší dobrému zdraví a to díky pohotovému zásahu tří jmenovaných mochnických žen. Navíc, Kryštof Válek nyní měl důvod přát si ve vězení vidět někoho úplně jiného a to Martinu Koblížkovou, která usilovala o život jeho manželky, jak vyplynulo z asiatovy tajně pořízené nahrávky.

Zejména Tom Wong, ač se to zpočátku zdálo jakkoliv neuvěřitelné, měl lví podíl na tom, že se Anna mohla nově těšit ze života a neskončila podobně jako její matka. Byl to právě on, kdo Annu zachránil a podal nejpřesvědčivější důkaz o podlostech Petra Krtka a Martiny Koblížkové. Oba dva jmenovaní se horlivě snažili Tomu Wongovi přičíst účast na celém spiknutí proti Anně, avšak neuspěli. A byl to opět Radovan Litevský, kdo se svého asijského přítele zastal a podpořil ho tak v plné míře. Kryštof Válek do toho nijak nezasahoval, on sám byl rád, že je jeho žena zase v pořádku a to rozhodovalo. Anna se tak musela smířit s tím, že Tom Wong v celé věci sehrál dvojí roli – jako její ochránce a zároveň falešný společník Petra Krtka a Martiny Koblížkové a se skutečnou smrtí její matky tak neměl nic společného.

Smrt matky Annu hluboce zasáhla, leč nešlo jí předem nijak zabránit. Petr Krtek a Martina Koblížková Anninu matku zavraždili ještě předtím, než zavítali do Katalné Mochny. I když povedená dvojice zpočátku odmítala jakékoli obvinění, nakonec byla donucena se k vraždě přiznat. A jak záhy ještě vyplulo na povrch, tak Martina Koblížková rozhodně nezabíjela poprvé. Kryštof Válek tak měl dostačující důvod věnovat této ženě zaslouženou pozornost.

Annu daný proces, který se kvůli odvoláním neustále protahoval, značně vyčerpával. A tu se opět naplno projevil vřelý přístup několika obyvatel z Katalné Mochny, kteří se pro Annu snažili něco společně podniknout, aby se znovu dokázala radovat ze života. S tím nápadem přišel Radovan Litevský a Evženie Flavordová se ihned pro něj nadchla stejně jako Rudolf Manten, který byl téměř okamžitě s Radovanem ochoten zařizovat vše potřebné. Vlastní kavárna, to přece byl odjakživa Annin sen a několik dobrodějů se jí ho pokoušelo splnit; za místo bylo vybráno prostranství pasáží v Pasangerově ulici, kde sídlily i Podzemní rajonáda a kavárna Sanmantena. Evženie Flavordová se nabídla, že do budoucí kavárny dodá pravé mochnické laskominy, zatímco Rudolf Manten něco málo ze své vlastní kavárenské výbavy, jíž dominovaly ony „kouzelné“ hrníčky. Přidal se i Radim Květovaný a to s oním cembalem, na které mu Anna hrála v polní pyramidě. Radovan Litevský se vším milerád vypomáhal a znovu kontaktoval Toma Wonga, jenž Anně daroval další svůj starodávný gramofon ze své tajné posvátné místnůstky, načež Josef Humler a Olaf z Podzemní rajonády si zamlouvali slavnostní uvítací proslov.

A samozřejmě tu byla Marie, která Anně věrně stála po boku jako její nejlepší kamarádka. O pravém nefalšovaném přátelství svědčilo i to, že Marie Anně ochotně představila své rodiče a tím jako by jí vzkazovala, že je může přijmout za své vlastní, pokud jí něco takového nebude činit potíže. Když se s Mariinými rodiči Anna měla tu čest seznámit, musela své nejlepší kamarádce dát zapravdu, tedy že jsou po všech stránkách takoví, jaké je Marie vylíčila.

Anna se nakonec přeci jen rozhodla v Katalné Mochně usadit. Od Sylvie, své jmenovkyně a Kateřiny Anna darem obdržela byt a postupně se nadchla pro budování své vůbec první kavárny, v níž cembalo nadále hrálo pouze tehdy, když za něj usedla právě ona. Toto „tajemno“ Annu přivedlo na myšlenku spojit se znovu s účastníky, co vystoupili v Podzemní rajonádě, a měla na to vliv i Marie, s níž navázal kontakt Marek Stropnický, onen dvaadvacetiletý muž, co vymyslel prototyp fontány, co po vhození pětikoruny začne bublat a zpívat. A nutno podotknout, že to opravdu byla láska na první pohled.

A Anna náhle rovněž chtěla pocítit, jaké to je někoho milovat, a hned ji napadlo, že možná na to by znala ten správný recept ona scene girl Patricie. A s ní že by do Katalné Mochny znovu mohl zavítat i Petr Kocian, onen šestiletý chlapec, zauvažovala dále Anna, co tolik vynikal v malování neobvyklých obrázků, jimiž by se Annina kavárna mohla dodatečně vyzdobit. Anna rovněž postupně nacházela zalíbení v Líze Kormanové a Lídě Dobové, v dívkách, co se toliko vyznaly v místní mochnické kultuře. Právě tyto dvě dívky Anně rovněž dostatečně, na přání Radovana Litevského, vypomáhaly se zařizováním kavárny v Pasangerově ulici a nakonec se ukázaly jako velice příjemné společnice. A když už tu opětovně přišla řeč na Radovana Litevského, tak ten zase navrhl, co kdyby se v Annině kavárně pořádala i zájmová čtení, třeba ta věnovaná cestopisům, kdy by mohl vystoupit Bedřich Stojatý se svým aligátorem Ferdinandem a zájemcům trochu odvyprávět ze svých cestovatelských zážitků. Ani Marie ve svých aktivitách nezůstávala pozadu, navázala kontakt s divadelním souborem Mamánek a zúčastnila se několika jevištních her, kam se jako host dostavila i Alžběta Nová, ona hadí žena.

Takto se tedy Anna s Marií snažily alespoň trochu více pozitivněji žít vedle stále probíhajícího soudu, kdy znovu a znovu pozvolna nacházely cestu k mochnické kultuře a jejím obyvatelům, z nichž někteří se oběma dívkám snažili býti nápomocní, jak jen to bylo možné. Annu a Marii také potěšilo, když je občas navštívil i Herbert Herden, onen majitel TAVARESKY, z níž pocházely místní „magické“ rarity v podobě JELEMANTELŮ, HÓLEJENEK, DUHOVĚNEK či LIDVJENEK, a podal několik osvědčených rad ohledně podnikání.

„Tak jak, Anno? Odhodláš se k tomu kroku?“ zajímalo Marii.

„Nejspíše ano, i když to pro mě rozhodně nebude lehká záležitost,“ odvětila Anna.

„A vážně chceš, abych ti u toho asistovala?“

„Ano, rozhodně mi nebudeš překážet.“

Bylo prvního září a Anna s Marií pomalu ale jistě spěly za Katalnou Mochnu na jedno z jejích posvátných polí, oplývající tajemnem.

„Je to zvláštní od někoho takového jako jsem já, že? Měla jsem výhrady k tajemnu a teď chci jeho služeb využít. Chtěla jsem mermomocí opustit tohle město a přitom v něm nakonec zůstávám,“ mínila cestou Anna.

„Já myslím, že jsi se rozhodla správně, Anno,“ zastávala názor Marie. „Někde člověk zkrátka musí začít nanovo, a když se ke všemu vypořádá se svojí minulostí, tak se mu pak nesmírně uleví,“ uvedla Marie.

Anna musela dát své nejlepší kamarádce zapravdu a cenila si toho, že i nyní kráčí po jejím boku.

„A jak se to vyvíjí s Markem?“ vyzvídala dál Anna.

„Sympaticky,“ řekla Marie a maličko se při tom uculovala.

„Tak to jsem ráda,“ odpověděla Anna a také se při tom zakabonila.

„Neboj, Anno, i na tebe někde čeká velká životní láska,“ soudila Marie.

„Já vím,“ přitakala souhlasně Anna.

„Teď si vzpomínám… v Letomonském parku se nachází seznamovací kavárna… tak kdybys třeba projevila zájem a zaskočila do ní…“

„Děkuji za připomínku, toto budu brát v potaz jako poslední možnou záchranu,“ uvedla Anna.

„A jak vlastně pojmenuješ svou budoucí vlastní kavárnu?“ chtěla ještě vědět Marie.

„Tak to stále nevím,“ přiznala Anna.

A tu již obě dívky dospěly na dané, tajemnem oplývající polní prostranství. Anna se vše pokusila pojmout velmi stylově. Nejprve s Marií zašla na takové menší relaxování do pyramidy. Následovala četba v knize Život po životě, konkrétně pasáž pojednávající o přechodu do posmrtného života. Od této perly, na poli uchovávané v ochranném pouzdře, Anna přešla k podkově, aby si dotykem pojistila štěstí, a úspěšný přechod po žhavých uhlících pro ni pak symbolizoval onen vstup do posmrtné dimenze. Další Anniny kroky spěly k soše svatého Mociána, jíž dotyčná vylila své srdce, a na Náhrobek osudu poté rukou pomyslně vepsala jména rodičů i to své. Závěrečné obejmutí dvou menších menhirů mělo u Anny poukazovat na přátelské shledání s jejími rodiči.