Marta Galská se dívala na fotografii a málem že se nerozplakala. Vyjímal se na ní její bývalý přítel. Ten se s Martou rozešel kvůli jiné, jenže dívka na svého Marka nedokázala zapomenout, a tak se jednoho dne rozhodla pro nejhorší možný čin.
Marta již stála na útesu, odhodlána skočit, když zaslechla nářek. Marta zaváhala. A tu ji znenadání jakýsi tichý hlásek vybídl: „Vydej se za onou naříkající.“
Marta tedy svou smrt odložila a spěla vstříc nové životní zkušenosti: tam dole u moře natrefila na plačící holčičku.
„Copak se ti stalo? Pročpak pláčeš?“ pokusila se Marta s holčinou navázat kontakt.
„Přišla jsem o dar, který mi svěřil do opatrovnictví můj otec,“ rozpovídala se o svém trápení holčička.
„A co to bylo za dar?“ zajímalo Martu.
„Míč,“ odvětila prostě holčička. „Vidíš, tamhle plave na mořské hladině, pro mě je však nedostupný.“
Marta pohlédla do oněch míst a tam v dáli cosi barevného skutečně spatřila plouti.
„To je on, moc prosím, nepřinesla bys mi jej? Byla bych ti za to velice vděčná,“ žadonila holčička.
„Dobrá, splním, oč mne žádáš,“ přislíbila Marta a pak se vrhla do mořských vln. Zpočátku se dívce plavalo lehce, posléze ji však začala zmáhat únava.
A tu Martě, při oné únavě, znovu na mysl přišla myšlenka na vlastní skon. Potopila se tedy a samu sebe nechala klesat směrem ke dnu. Ovšem ihned poté, co se na něm ocitla, jako by ji neviditelná síla znovu vyzvedala vzhůru na hladinu.
A vzápětí se již podruhé ozval onen tichý hlásek: „Míč, musíš přinést té dívce onen dar.“
Marta tedy podruhé opustila od svého skonu a pokračovala v ladných delfíních tempech, dokud nedosáhla požadovaného nálezu.
Při zpáteční cestě mořem se však opakovala obdobná situace: Martu opětovně přepadla únava a s ní myšlenka na smrt, když vtom se potřetí ozvalo: „Míč, musíš přinést té dívce onen dar.“
Marta onoho příkazu opět uposlechla, zanechala tonutí, a tak se přeci jen šťastně i s míčem dostala až na břeh, kde ho předala holčičce.
„Mockrát ti děkuji, jak se ti jen odvděčím?“ zářila holčina celá štěstím, když míč znovu získala do svého opatrovnictví.
„Nech to být, ráda jsem ti pomohla,“ mínila Marta, ovšem ten tichý hlásek byl jiného názoru.
„Přijmi od onoho děvčete to, co ti darem nabídne.“
Marta tedy uposlechla a od holčiny přijala medailonek. Něco dívku ihned přimělo na něj upnout pozornost a v ten moment se nečekaně rozevřel a ona spatřila portrét pohledného muže. Marta se užuž chystala holčiny zeptat, co má obdržený dar pro ni symbolizovat, když ta náhle byla tatam.
Martě to vše připadalo velice podivné. A pak ji znovu do očí padl útes, z něhož ještě před dobrou půlhodinou byla odhodlána skočit a tak ukončit svůj život. Martu, při pohledu na útes, jako by zase přepadávaly myšlenky na skon. A netrvalo to dlouho a podruhé na něm stanula, odhodlána ke skoku, když v tom…
„Ne, proboha, jen to ne!“ vyslovil naléhavě čísi mužský hlas.
Martu hlas polekal, takže ta ztratila rovnováhu, byla ale zavčas zachycena oním neznámým příchozím. Když však Marta muži následně pohlédla do obličeje, ihned v něm rozpoznala dotyčného z portrétu na medailonku.
„Proč ses chtěla zabít? Copak ti už nezáleží na životě?“ zeptal se muž Marty. Ta s odpovědí váhala, stále totiž nemohla uvěřit té souhře okolností.
„Nechtěla jsem… já… kdo ty vlastně vůbec jsi?“ pozměnila Marta náhle svou výpověď.
„Tvůj zachránce, jak už to tak vypadá,“ odvětil muž. „Jak se jmenuješ?“
„Marta a ty?“
„Mark,“ uvedl muž.
„Zvláštní,“ usoudila s mírným překvapivým leknutím Marta, „tak se jmenoval můj bývalý přítel.“
„Třeba bych ti ho mohl vynahradit, pokud bys o to stála,“ poznamenal vlídně muž.
A tak se nejprve zrodilo přátelství a posléze i velká láska, kdy několik nečekaných setkání uspíšilo novou životní etapu jedné dívčiny. Co říci závěrem: snad jen, že útesy nemusejí nutně symbolizovat místo posledního odpočinku, ale předznamenávají i novou životní etapu.
Anna rovněž neprožívala šťastné období a i ji občas přepadly myšlenky na smrt. Podobně jako Marta Galská i ona místy zauvažovala, zda-li by se za nejrozumnější nepovažovalo vrhnout se do vln, tentokráte do těch jezerních mochnických, či by nebylo vhodnější přímo doplout až k jednomu z mochnických ostrůvků a tam si vpálit kulku do hlavy. Ovšem záhy Anna zase plně nabyla smyslů a usoudila, že sebevraždou by se nic nevyřešilo. Anna přeci jenom v sobě našla odhodlání žít dál, vždyť nakonec měla pro koho, i když se do tohoto výčtu nezapočítával nikdo z její rodiny. Ano, Anna kdysi přišla o otce a nyní i o matku, s níž si rozhodně přála rozloučit mnohem důstojněji. Leč Anna k tomu nedostala příležitost a s matčinou smrtí se byla nucena nějak vyrovnat.
I když Anna se svou matkou nevycházela kdovíjak dobře, teď ji hluboce litovala a v duchu Petra Krtka za to, čeho se s Martinou Koblížkovou na ní dopustili, proklínala. Anna svému bývalému příteli přála, aby zažil stejnou bolest, jakou způsoboval on jí, když si plnými doušky vychutnával bezbrannost své vybrané oběti v oné chodbě propojující Podzemní rajonádu s kavárnou Sanmantena. Po daných zkušenostech se svým bývalým přítelem však Anna usoudila, že to zřejmě bude zase on, kdo se ve vězení spolčí s nějakými gaunery a za jejich asistence tam rozpoutá hotové peklo. Anna by si momentálně ale přála, aby tomu bylo naopak, aby někdo jiný Petru Krtkovi vyčinil a jmenovaný tak na vlastní kůži poznal, jaké to je, když je někomu ubližováno.
Anna si velice vážila toho, že několik věrných přátel v těchto těžkých chvílích stojí při ní. Zejména Anna byla ráda za Marii, která jí dané momentální těžké životní období pomáhala překonávat a dodávala téhle zelenooké blondýnce tolik potřebnou energii, zejména když zasedal soud, projednávající smrt Anniny matky.
Ano, právě onen vleklý soud Annu psychicky značně vyčerpával. Pojila se s ním i řada zajímavých výpovědí očitých svědků, kteří Petra Krtka a Martinu Koblížkovou usvědčili z páchání podlých činů. Mezi usvědčujícími figurovalo i jméno Toma Wonga, onoho rozporuplného asiata, co v soudní síni vypovídal v Annin prospěch. Byl to právě on, kdo Annu nakonec osvobodil z lůžka a na svůj magič, po vzoru osazenstva z divadla Mamánek, nenápadně nahrál výpověď Petra Krtka a Martiny Koblížkové, pořízenou v oné chodbě propojující Podzemní rajonádu s kavárnou Sanmantena, což soud uznal za velice důvěryhodný zdroj.
Petr Krtek tak měl smůlu ihned od samého začátku, kdy přišel do styku s Tomem Wongem, a mylně se domníval, že dotyčný stojí na jeho straně. Tom Wong, jak ostatně jmenovaný uvedl ve své výpovědi před soudem, ale zavčas rozpoznal, co je Annin bývalý přítel zač a uzavřel s ním pod falešnou záminkou dohodu, jejíž hlavní prioritou mělo být zabití Anny. Tom Wong však za zády Petra Krtka jednal pohotově a o všem pověděl Radovanu Litevskému, který danou informaci ihned předal Sylvii a ta pak dále o všem poinformovala Anninu jmenovkyni a Kateřinu, co pak měly na starost Anninu a Mariinu ochranu. I ony tři jmenované mochnické rodačky se soudu zúčastnily a stejně tak i Kryštof Válek se svou manželkou Jitkou Válkovou. Zmíněný policista si k Tomu Wongovi nakonec nic nedovolil, neobvinil ho ze dvou úkladných vražd, kde mu beztak chyběly přímé usvědčující důkazy. Kryštof Válek sám byl vděčný za to, že se jeho manželka zase těší dobrému zdraví a to díky pohotovému zásahu tří jmenovaných mochnických žen. Navíc, Kryštof Válek nyní měl důvod přát si ve vězení vidět někoho úplně jiného a to Martinu Koblížkovou, která usilovala o život jeho manželky, jak vyplynulo z asiatovy tajně pořízené nahrávky.
Zejména Tom Wong, ač se to zpočátku zdálo jakkoliv neuvěřitelné, měl lví podíl na tom, že se Anna mohla nově těšit ze života a neskončila podobně jako její matka. Byl to právě on, kdo Annu zachránil a podal nejpřesvědčivější důkaz o podlostech Petra Krtka a Martiny Koblížkové. Oba dva jmenovaní se horlivě snažili Tomu Wongovi přičíst účast na celém spiknutí proti Anně, avšak neuspěli. A byl to opět Radovan Litevský, kdo se svého asijského přítele zastal a podpořil ho tak v plné míře. Kryštof Válek do toho nijak nezasahoval, on sám byl rád, že je jeho žena zase v pořádku a to rozhodovalo. Anna se tak musela smířit s tím, že Tom Wong v celé věci sehrál dvojí roli – jako její ochránce a zároveň falešný společník Petra Krtka a Martiny Koblížkové a se skutečnou smrtí její matky tak neměl nic společného.
Smrt matky Annu hluboce zasáhla, leč nešlo jí předem nijak zabránit. Petr Krtek a Martina Koblížková Anninu matku zavraždili ještě předtím, než zavítali do Katalné Mochny. I když povedená dvojice zpočátku odmítala jakékoli obvinění, nakonec byla donucena se k vraždě přiznat. A jak záhy ještě vyplulo na povrch, tak Martina Koblížková rozhodně nezabíjela poprvé. Kryštof Válek tak měl dostačující důvod věnovat této ženě zaslouženou pozornost.
Annu daný proces, který se kvůli odvoláním neustále protahoval, značně vyčerpával. A tu se opět naplno projevil vřelý přístup několika obyvatel z Katalné Mochny, kteří se pro Annu snažili něco společně podniknout, aby se znovu dokázala radovat ze života. S tím nápadem přišel Radovan Litevský a Evženie Flavordová se ihned pro něj nadchla stejně jako Rudolf Manten, který byl téměř okamžitě s Radovanem ochoten zařizovat vše potřebné. Vlastní kavárna, to přece byl odjakživa Annin sen a několik dobrodějů se jí ho pokoušelo splnit; za místo bylo vybráno prostranství pasáží v Pasangerově ulici, kde sídlily i Podzemní rajonáda a kavárna Sanmantena. Evženie Flavordová se nabídla, že do budoucí kavárny dodá pravé mochnické laskominy, zatímco Rudolf Manten něco málo ze své vlastní kavárenské výbavy, jíž dominovaly ony „kouzelné“ hrníčky. Přidal se i Radim Květovaný a to s oním cembalem, na které mu Anna hrála v polní pyramidě. Radovan Litevský se vším milerád vypomáhal a znovu kontaktoval Toma Wonga, jenž Anně daroval další svůj starodávný gramofon ze své tajné posvátné místnůstky, načež Josef Humler a Olaf z Podzemní rajonády si zamlouvali slavnostní uvítací proslov.
A samozřejmě tu byla Marie, která Anně věrně stála po boku jako její nejlepší kamarádka. O pravém nefalšovaném přátelství svědčilo i to, že Marie Anně ochotně představila své rodiče a tím jako by jí vzkazovala, že je může přijmout za své vlastní, pokud jí něco takového nebude činit potíže. Když se s Mariinými rodiči Anna měla tu čest seznámit, musela své nejlepší kamarádce dát zapravdu, tedy že jsou po všech stránkách takoví, jaké je Marie vylíčila.
Anna se nakonec přeci jen rozhodla v Katalné Mochně usadit. Od Sylvie, své jmenovkyně a Kateřiny Anna darem obdržela byt a postupně se nadchla pro budování své vůbec první kavárny, v níž cembalo nadále hrálo pouze tehdy, když za něj usedla právě ona. Toto „tajemno“ Annu přivedlo na myšlenku spojit se znovu s účastníky, co vystoupili v Podzemní rajonádě, a měla na to vliv i Marie, s níž navázal kontakt Marek Stropnický, onen dvaadvacetiletý muž, co vymyslel prototyp fontány, co po vhození pětikoruny začne bublat a zpívat. A nutno podotknout, že to opravdu byla láska na první pohled.
A Anna náhle rovněž chtěla pocítit, jaké to je někoho milovat, a hned ji napadlo, že možná na to by znala ten správný recept ona scene girl Patricie. A s ní že by do Katalné Mochny znovu mohl zavítat i Petr Kocian, onen šestiletý chlapec, zauvažovala dále Anna, co tolik vynikal v malování neobvyklých obrázků, jimiž by se Annina kavárna mohla dodatečně vyzdobit. Anna rovněž postupně nacházela zalíbení v Líze Kormanové a Lídě Dobové, v dívkách, co se toliko vyznaly v místní mochnické kultuře. Právě tyto dvě dívky Anně rovněž dostatečně, na přání Radovana Litevského, vypomáhaly se zařizováním kavárny v Pasangerově ulici a nakonec se ukázaly jako velice příjemné společnice. A když už tu opětovně přišla řeč na Radovana Litevského, tak ten zase navrhl, co kdyby se v Annině kavárně pořádala i zájmová čtení, třeba ta věnovaná cestopisům, kdy by mohl vystoupit Bedřich Stojatý se svým aligátorem Ferdinandem a zájemcům trochu odvyprávět ze svých cestovatelských zážitků. Ani Marie ve svých aktivitách nezůstávala pozadu, navázala kontakt s divadelním souborem Mamánek a zúčastnila se několika jevištních her, kam se jako host dostavila i Alžběta Nová, ona hadí žena.
Takto se tedy Anna s Marií snažily alespoň trochu více pozitivněji žít vedle stále probíhajícího soudu, kdy znovu a znovu pozvolna nacházely cestu k mochnické kultuře a jejím obyvatelům, z nichž někteří se oběma dívkám snažili býti nápomocní, jak jen to bylo možné. Annu a Marii také potěšilo, když je občas navštívil i Herbert Herden, onen majitel TAVARESKY, z níž pocházely místní „magické“ rarity v podobě JELEMANTELŮ, HÓLEJENEK, DUHOVĚNEK či LIDVJENEK, a podal několik osvědčených rad ohledně podnikání.
„Tak jak, Anno? Odhodláš se k tomu kroku?“ zajímalo Marii.
„Nejspíše ano, i když to pro mě rozhodně nebude lehká záležitost,“ odvětila Anna.
„A vážně chceš, abych ti u toho asistovala?“
„Ano, rozhodně mi nebudeš překážet.“
Bylo prvního září a Anna s Marií pomalu ale jistě spěly za Katalnou Mochnu na jedno z jejích posvátných polí, oplývající tajemnem.
„Je to zvláštní od někoho takového jako jsem já, že? Měla jsem výhrady k tajemnu a teď chci jeho služeb využít. Chtěla jsem mermomocí opustit tohle město a přitom v něm nakonec zůstávám,“ mínila cestou Anna.
„Já myslím, že jsi se rozhodla správně, Anno,“ zastávala názor Marie. „Někde člověk zkrátka musí začít nanovo, a když se ke všemu vypořádá se svojí minulostí, tak se mu pak nesmírně uleví,“ uvedla Marie.
Anna musela dát své nejlepší kamarádce zapravdu a cenila si toho, že i nyní kráčí po jejím boku.
„A jak se to vyvíjí s Markem?“ vyzvídala dál Anna.
„Sympaticky,“ řekla Marie a maličko se při tom uculovala.
„Tak to jsem ráda,“ odpověděla Anna a také se při tom zakabonila.
„Neboj, Anno, i na tebe někde čeká velká životní láska,“ soudila Marie.
„Já vím,“ přitakala souhlasně Anna.
„Teď si vzpomínám… v Letomonském parku se nachází seznamovací kavárna… tak kdybys třeba projevila zájem a zaskočila do ní…“
„Děkuji za připomínku, toto budu brát v potaz jako poslední možnou záchranu,“ uvedla Anna.
„A jak vlastně pojmenuješ svou budoucí vlastní kavárnu?“ chtěla ještě vědět Marie.
„Tak to stále nevím,“ přiznala Anna.
A tu již obě dívky dospěly na dané, tajemnem oplývající polní prostranství. Anna se vše pokusila pojmout velmi stylově. Nejprve s Marií zašla na takové menší relaxování do pyramidy. Následovala četba v knize Život po životě, konkrétně pasáž pojednávající o přechodu do posmrtného života. Od této perly, na poli uchovávané v ochranném pouzdře, Anna přešla k podkově, aby si dotykem pojistila štěstí, a úspěšný přechod po žhavých uhlících pro ni pak symbolizoval onen vstup do posmrtné dimenze. Další Anniny kroky spěly k soše svatého Mociána, jíž dotyčná vylila své srdce, a na Náhrobek osudu poté rukou pomyslně vepsala jména rodičů i to své. Závěrečné obejmutí dvou menších menhirů mělo u Anny poukazovat na přátelské shledání s jejími rodiči.