Tom Patrick

3. Smolný den jedné pohledné tmavovlásky vykoupen náklonností jednoho nonšalantního staříka

Apoleně Kajnarové, jinak pohledné to devatenáctileté zelenooké tmavovlásce, studující poslední ročník gymnázia Jana Nerudy v Praze, se nechtělo příliš domů. Co ji tam mohlo čekat? Jen smutek a nepochopení. Maminku již neměla, žila pouze s otčímem a ten ji v jednom kuse terorizoval. Ba co více, Apolena nenacházela pochopení ani u svých vrstevnic!

„Podívejte se, tamhle jde ta divná holka, co si libuje v nadpřirozenu,“ ukazovala si jedna ze spolužaček na Apolenu prstem.

„Tak co, už ti to tvé posvátné Pražské Jezulátko něco splnilo?“ přidala se další.

„No co neodpovídáš? Na něco jsme se tě snad ptaly,“ utrousila posměšně z úst třetí ze spolužaček.

„Dejte mi svatý pokoj,“ pokusila se Apolena otravné dívky odbýt, ty se však tak snadno nedaly.

„Tak svatý pokoj říkáš, he he?“ chytla se toho slovíčka okamžitě Klára, ta ze všech nejprotivnějších.

„Přestaň se do mě laskavě navážet,“ pokusila se bránit Apolena.

„Nebo jako co?“ poznamenala výbojně Klára.

Apolena náhle nevěděla, co jí na to má říct.

„Tak co mi pak jako provedeš, Apolenko? Tak co?!“ dorážela neustále Klára.

„Nech mě na pokoji.“

„Hele, to nevyznělo zrovna slušně,“ vyslovila popuzeně Klára, načež spiklenecky zamrkala na zbylé dvě dívky. „Je načase zkrotit tvé mravy, Apolenko. Všechny na ni!“ zavelela.

A než se Apolena nadála, už ji ony tři spolužačky zdárně obestoupily a tak zabránily v případném útěku. Dvě z nich ji chytly za ruce a Klára Apolenu začala popleskávat po tvářích. Pak přišlo to nejhorší, to Apolenu všechny tři dívky povalily na zem a začaly z ní rvát oblečení.

„Tak jak se ti to líbí, Apolenko, už vidíš ty své andělíčky strážníčky?“

„Dejte ze mě ty špinavý pracky pryč!“ vzpouzela se na zemi Apolena.

„Nějak ses nám tu moc rozpovídala, nejvyšší čas ti něčím zalepit pusu,“ usoudila Klára, přičemž se pokoušela Apoleně do úst strčit svůj posmrkaný kapesník.

„Dost!“

A pak náhle…

„Necháte toho, holoto jedna nemravná?! Že na vás zavolám policii?!“

To Apoleniným spolužačkám právě pohrozil stařík, co zrovna vstoupil do průjezdu, kde k incidentu došlo.

„Rychle, padáme odsud!“ zvolala Klára, načež všechny tři trýznitelky nechaly Apolenu býti a daly se na ústup.

„Jste v pořádku?“ začal se stařík ihned zajímat o Apolenu, které pomáhal vstát.

„Zdá se, že ano. Děkuji, že jste se mě zastal,“ poděkovala a okamžitě se začala zahalovat.

„Rádo se stalo, slečinko. Proč vás ty dívky tak surově napadly?“

„Sama nevím, co to do nich vjelo. Tohle si ke mně ještě nikdy nedovolily.“

„Cože, vy se s nimi znáte?“ šokovala tato informace staříka.

„Ano, to byly mé spolužačky.“

„Neskutečné, jak se někdo dokáže chovat,“ kroutil stařík nevěřícně hlavou.

Oba rozmlouvající se nakonec sblížili a přesídlili do jedné z pražských kaváren na Kampu.

„Věříte v magii, pane Nepile?“ otázala se Apolena Josefa Nepila, jak znělo celé staříkovo jméno.

„Přijde na to, jakou máte na mysli, Apoleno, jestli tu dobrou nebo naopak tu špatnou.“

„Samozřejmě že onu dobrou,“ nezaváhala ani na moment Apolena. „Leč někteří jedinci si to vykládají čistě po svém a pak, když jim o tom referuji, mě považují za podivína.“

„Já vás za podivínku rozhodně nemám. Jen je zapotřebí volit správné přátele a jenom jim se pak zmiňovat o onom nadpřirozenu,“ poznamenal moudře Josef.

„Co vy soudíte o Pražském Jezulátku?“ navázala plynule Apolena.

„Nu, kolují o něm zvěsti, že lidem dokáže splnit jejich nejtajnější přání, pokud ho tedy pokorně ctí.“

Apolenu Josef svojí výpovědí nesmírně potěšil, proto se ho hned zeptala: „A vy… vy jste před ním už někdy stál a něco si přál?“

„Inu, ano.“

„A vyplnilo se vám dané přání?“

„Inu, vyplnilo.“

„A mohu se zeptat, o jaké přání šlo?“

„Ale zajisté. Toužil jsem potkat hodnou a chytrou ženou a tu pak pojmouti za svoji celoživotní partnerku. A jak zde můžete sama vidět, tak již přes padesát let jsme si navzájem věrni.“

„Ani nevíte, jak vám závidím,“ doznala se Apolena, když si měla možnost osobně prohlédnout Josefem nabízené fotografie, kde ta první byla svatební a druhá zaznamenávala společné soužití šťastného páru právě po oněch padesáti letech. „Jak dojemné,“ usoudila.

„Cožpak vy nemáte žádného chlapce?“

Apolena zavrtěla hlavou. „A kdyby jen to, navíc mi to neklape ani s otčímem.“

„A maminku… tu máte?“

Apolena znovu zavrtěla hlavou.

„Rozumím, promiňte, že jsem takto vyzvídal,“ omlouval se přátelsky Josef.

„To nic,“ nezlobila se na něj Apolena.

Josefa Apolenino současné smutnění tuze zamrzelo, tak moc ji chtěl zase rozveselit, a proto navrhl: „Nuže, nevydáme se spolu tedy do Karmelitské ulice k Pražskému Jezulátku? Pokud tedy ještě máte čas a chce se vám?“

„Můžeme,“ souhlasila Apolena a na Josefovo přání na tváři přeci jen dokázala vykouzlit ztracený úsměv.

Kostel Panny Marie Vítězné na Malé Straně rozhodně nezel prázdnotou. Zdržovali se v něm lidé z různých koutů světa. A jak Apolena a Josef vytušili, tak tu právě byla zahajována jedna z bohoslužeb. Oba si ji vyslechli až do úplného konce a až poté stanuli před soškou posvátného Jezulátka.

„Přeji vám v životě mnoho dílčích úspěchů a hlavně tolik potřebné štěstíčko, Apoleno. Ať se vám vyplní všechny vaše nejtajnější sny,“ promlouval takto k ní před kostelem Josef.

„Děkuji, vám též,“ opáčila.

„A než se naše cesty pro dnešek definitivně rozejdou, dovolte mi, abych vás dodatečně k sobě pozval na tuto sobotu na takový menší čajový dýchánek,“ navrhl ještě Josef, načež Apoleně předal vizitku se svoji adresou. „Zaskočíte tedy?“

„Ráda,“ souhlasila ihned s danou nabídkou.

„Nuže, na shledanou a v sobotu se budu tedy těšit na naši druhou společnou schůzku.“

„Děkuji vám za vše, pane Nepile.“

Oba dva si na rozloučenou ještě podali ruce. Zatímco Josef zamířil nazpět do kostela s posvátným Jezulátkem, Apolena se pomaličku vydala k domovu, s utkvělou představou, že snad se tento den pro ni přeci jen završí v dobrém.

Jenže…

„Kde ses tak dlouho courala?“ vyjel na Apolenu hned ve dveřích otčím.

„Dnes jsme měli až do čtyř, tak jdu až teď,“ zalhala.

„Nevěřím ti z toho ani slovo!“ vystartoval otčím takto zhurta na Apolenu podruhé.

„A kdyby to tak nebylo, co na tom? Stejně mě nikdy nebereš vážně,“ pokusila se oponovat Apolena.

„Takhle se mnou, děvenko, mluvit nebudeš!“ vypěnil znovu otčím, načež jí uštědřil facku.

„Tak mám dojem, že náš dnešní rozhovor nadobro skončil!“ Apolena byla stůj co stůj připravená se vyvlíknout z otčímových spárů.

Avšak…

„Kam si myslíš že to jdeš?!“ pospíchal za ní okamžitě otčím.

„Do svého pokoje!“ odsekla Apolena. Naštěstí se jí zavčas podařilo zabouchnout dveře a zamknout se, takže na ni otčím už nemohl. Ten si to ale nenechal líbit.

„Okamžitě otevři!“

Apolena odmítala poslechnout. Na onen důkaz ve svém pokoji pustila nahlas muziku.

„Těš se později!“ zazněla z otčímových úst jedna z posledních výhrůžek. Pak již bylo zřetelně slyšet, jak odchází pryč.

Apolena si připadala strašně opuštěně. Neměla nikoho, komu by se ze svých problémů vyzpovídala. Spolužačky ji v jednom kuse ponižovaly a otčím neustále dával najevo svou nevraživost. A přeci jen tu svítala jistá naděje, to když Apoleně na mysli vyvstala dnešní schůzka s Josefem Nepilem. A v sobotu bude následovati další, pokud se tedy Apoleně podaří zdárně uniknout z otčímových spárů. Avšak jestli se vše ale zdaří na výbornou, bude to po více jak dlouhé době pro Apolenu znamenat něco pozitivního, na co ještě několikrát za život ráda zavzpomíná.

Leč nečekaným překvapením toho dne ještě zdaleka nebyl konec. A samozřejmě že na nově vyhrocené situaci měla podíl současná známost Apolenina otčíma.

„Ach Kájo, ty jsi tak úžasný.“

„Já vím, zlatíčko, já vím.“

„Doliješ mi ještě trošičku té whisky?“

„Ale samozřejmě, že ano, zlatíčko.“

„Pojď ke mně, brouku, a přitul se.“

„Ale velice rád.“

„A heleme se, kdo nás to poctil návštěvou?“ zbystřila dotyčná žena, když si povšimla Apoleny, když ta se nakonec po hodině odvážila vyjít ze svého pokoje.

„Co tam tak stojíš, to neumíš pozdravit?“ obořil se na Apolenu ihned otčím.

Apolena zcela správně vytušila, že jí daná výchozí situace není zrovna dvakrát nakloněna. Podobné excesy ze strany otčíma zažívala často, dalo by se klidně říci, že tu byly na denním pořádku.

„Nejspíš zase půjdu,“ byla Apolena připravená vydat se nazpět do svého pokoje, její otčím však mínil jinak.

„Tak to tedy ne!“ Sice se sotva držel na nohou, i tak se mu ale zdárně podařilo Apoleně zastoupit cestu. „Tady budeš!“ poručil jí opileckým tónem.

„Nech mě laskavě projít!“ vzpouzela se.

„Ně co jsem ti snad řekl!“ Otčím na nic dalšího nečekal a rukou Apolenu neohrabaně odstrčil. Ta upadla na zem.

„A teď ti udělím jednu menší lekci, děvenko.“ Apolenin otčím odepnul pásek. „Teď něco zažiješ.“

„Ne!“ Apolena pohotově vymrštila svou pravou nohu a tou otčíma zasáhla do břicha.

„Ty jedna děvko, to bolelo!“

„Zasloužil sis to!“ křikla Apolena. Přeci jen se jí podařilo postavit se na nohy, i když se značnými obtížemi.

„Řekl jsem, že nikam nepůjdeš!“ pohrozil Apoleně otčím, který se po ní znovu začal mátoživě sápat, když ta se následně rozeběhla tentokráte ke dveřím, co vedly na chodbu. Ve spěchu stačila sáhnout po jedné z vypitých láhvi od whisky.

„Ne, nikam…“

Apolena však byla o něco pohotovější a než se otčím nadál, už dostal lahví po hlavě.

„AU! TY JEDNA DĚVKO!“

„Ach Kájo, nestalo se ti nic? Jsi v pořádku?“ zaúpěla žena, načež ihned k jmenovanému přispěchala, neboť ten se odporoučel k zemi.

„Chyť tu děvku, nenech ji upláchnout!“

To už ale Apolena zdárně úspěšně otevřela dveře vedoucí na chodbu a rázně je za sebou zabouchla, takže i žena, jak se za ní hnala, teď schytala jednu pořádnou ránu do obličeje. Apolena ještě v rychlosti nahmatala v kapse klíče a zachrastila v zámku klíčem, který ve dveřích ponechala, takže otčím a žena se již pouze zmohli jen na hlasité bouchání a výhrůžky.

Apolena silně oddechovala a zdálo se, že vše bude mít zdárně za sebou, leč…

„Kdo ten řev má věčně poslouchat?! Už toho mám dost, pošlu na vás policii!“ pohrozila důchodkyně z vedlejší partaje.

Jen to ne, pomyslela si Apolena a rychle se pustila dolů do schodech, neboť se hned nato o patro výš ozvalo: „Už jsem tam zavolal, za pět minut tu budou.“

Apolena se sice zdárně dostala ven z domu, ovšem i tam si ji vyhlédly zcela nové potíže.

„Prosím, slečno, smilování, darujte malou almužničku.“

To se o slovo přihlásil muž nevábného vzhledu s cigaretou v ruce.

„Promiňte, ale já u sebe nemám žádné peníze,“ odpověděla muži Apolena. Nelhala, skutečně momentálně byla bez jakýchkoliv finančních prostředků. Jenže muž byl neodbytný.

„Tak alespoň stovečku na cigárko,“ mámil dál z Apoleny.

„Promiňte ale já pospíchám. A nic u sebe nemám.“

Apolena ke spěchu měla pádný důvod, o pozornost policie rozhodně nestála.

„Tak alespoň věnujte nějaké drobné,“ žadonil nesmlouvavě muž, aniž by zaregistroval, že mu Apolena již podvakráte sdělila, že je dočista švorc.

„Promiňte, nemám čas,“ snažila se vymanit z mužovy přízně.

Ten však nejenže své úsilí nevzdával, ale naopak ve svém počínání o dost přitvrdil, to když odhodil cigaretu a Apolenu si k sobě rukou surově přitáhl, zlobně řkouc: „Tak dostanu konečně krucinál něco nebo ne?!“

„Pusťte mě!“ vzpouzela se výbojně Apolena.

„Až mi něco dáš!“ dorážel hubovatě muž. „Au, ty jedna mrcho!“ zahulákal, to jak ho náhle zabolelo v rozkroku. Právě do těch míst totiž směřovala Apolenina pravá noha. Muž se po daném kopanci bolestivě odporoučel na zem. Apolena využila toho, že ji pustil a dala se na útěk. Přála si jediné: být v bezpečí u Josefa Nepila. To však znamenalo dospět v pořádku na Hlavní nádraží, nasednout do tramvaje s číslem devět a dojet na zastávku Bertramka Někde tam Josef bydlel.

Apolena si oddechla, když se bezdomovci ztratila z dohledu, i tak se ale měla na pozoru, to když se opět ocitla v jednom z průjezdů. Zastavila se v něm. Prostě si potřebovala vydechnout, neboť celou dosavadní cestu od svého domu utíkala.

Avšak…

„Ahoj, krasotinko, nechceš zajít s námi na jedno?“

Apolena ke své hrůze zjistila, že ta otázka směřuje nejspíše na ni.

„Tak co, krasotinko, přidáš se k nám?“

Apolena se ohlédla a zpozorovala tři mladíky, kteří právě vešli za ní do průjezdu. Jeden z nich na vodítku držel vlčáka.

„Tak co jí říkáš Brute?“ otázal se majitel svého psa. Ten se okamžitě rozštěkal.

„Očividně se mu zamlouvá,“ konstatoval druhý mladík.

„Tak se o tom přesvědčíme na vlastní oči, co říkáte, chlapi?“ dodal třetí.

Apolena vytušila, že se dostala do nových problémů. Ti tři mladíci vypadali, že by si k ní mohli dovolit cokoliv stejně jako pes jednoho z nich.

„Tak co, krasotinko, půjdeš teda s námi? Tady Brut je už kapánek nervózní.“

Apolena věděla, že je zle. Ti tři mladíci o ni začali projevovat nebývalý zájem a záměrně proti ní štvali onoho psa. Z toho nemohlo vzejít nic dobrého.

„Tak co, krasotinko, pobavíme se spolu, co říkáš?“

Apolena si nemohla nevšimnout, že tu svou výraznou roli opět sehrává alkohol. Všichni tři mladíci museli mít již značně upito. Sama Apolena zhruba před čtvrt hodinou viděla, co podobná ožralost udělala s jejím otčímem. Stejně tak Apolena dobře věděla, že musí začít opětovně pohotově jednat jako v případě onoho bezdomovce.

„Promiňte, ale já nemám chuť s vámi někam jít. Hrozně totiž pospíchám,“ pokusila se obdobně vymluvit.

Leč…

„Mně se ale nezdá, že bys někam spěchala, krasotinko. Pořád stojíš na tom samém místě a z toho tedy jednoznačně vyplývá, že prahneš po naší společnosti,“ oponoval Apoleně majitel vlčáka, načež se i s ním nebezpečně k jmenované přiblížil na krok.

„Říkala jsem, že s vámi nikam nepůjdu!“ zdůraznila Apolena, přičemž se opatrně začala rozhlížet kolem sebe, zda-li někdo nepůjde a nevysvobodí ji, jak tomu bylo v případě jejích spolužaček, kdy je zahnal právě Josef Nepil. Nic tomu však nenasvědčovalo.

„Dej si loka rumu, to ti pozvedne náladu, uvidíš,“ dorážel na Apolenu neustále mladík se psem.

„Ne, díky, nechci,“ odmítla, načež se jí dělalo špatně z oněch alkoholových výparů.

„No jen se podívejte, jak se klepe, křepelka. Jako by snad dostala zimnici,“ burcoval majitel vlčáka své další dva kumpány, kteří ho k Apolenině nelibosti následovali.

Vše nabylo na vážnosti dané situace, když majitel vlčáka vzápětí prohlásil: „No, neboj se, krasotinko, my už tě zahřejeme.“ Načež Apoleně násilně rozevřel ústa a začal ji do pusy lít alkohol: „Tak jen hezky bumbej, krasotinko,“ bavil se, ne však nadlouho. „Au ty jedna čubko!“ zakřičel náhle, to když se Apoleně přeci jen podařilo svého současného trýznitele kopnout do těch samých míst, co předtím onoho bezdomovce a dala se na úprk.

Z průjezdu se Apolena sice úspěšně dostala do jednoho z dvorů, ovšem mladíci se k její smůle pustili za ní.

„Brute, trhej!“ vykřikl majitel vlčáka, který Apolenu k její smůle dostihl a bohužel vyplnil přání svého pána, to když se jí zakousl do pravé ruky. Apolena vykřikla bolestí.

„Tak a teď se těš, krasotinko,“ prohlásil majitel vlčáka. „Brute k noze!“ poručil psovi.

Apolena využila momentu, že mladík svého psa odvolal a dala se do zoufalého volání o pomoc. Spoléhala se na to, že její křik snad někdo z majitelů bytovek zaslechne a přispěchá ji na pomoc. A k Apolenině úlevě její volání nepřišlo vniveč.

Jenže opětovně…

„Co je to tady za rámus?! Člověk má po noční a nenechají ho vyspat!“

„Rychle, padáme pryč!“ zavelel majitel vlčáka a mladíci se dali na ústup.

Apolena doufala, že ji muž, co se objevil na jednom z balkónů, pomůže. Jak se ale ve svém úsudku zmýlila. „Co to tady bylo za kravál!?“ To se právě přihnal na dvůr.

„Napad… napadli mě tu tři mla… mladíci,“ odpovídala mu namáhavě Apolena, to jak ji ukrutně bolela zkrvavená pravá ruka, za níž se tou druhou nezraněnou držela.

„No a co tu tedy ještě děláte vy? Koukejte odtud rychle mazat taky!“ pohrozil Apoleně muž.

„Ráda bych, ale nevím, zda-li tam venku na mě někde nečíhají,“ strachovala se.

„A co mně je do toho, jestli tam venku na vás někdo číhá nebo ne! Koukejte odtud vypadnout!“ pouštěl na Apolenu muž dál hrůzu.

„Prosím, nepodíval byste se, jestli tam venku někde nejsou?“ naléhala Apolena, muž však na svém stanovisku nemínil nic měnit.

„Jsem snad vaším poskokem? Už ať vás tu nevidím!“

„Tak alespoň zavolejte lékaře. Není tady u vás v domě někdo takový?“ nevzdávala své úsilí Apolena, neboť ji ruka nepopsatelně bolela, svou upřímnou výpovědí však muže opět jen naštvala.

„Neslyšela jste? Ven! VEN!“

Apolena byla nucena chtě nechtě dvůr opustit. Muž ji z něho násilně vypakoval a ještě si při tom na ni neodpustil trousit další nelichotivé hlášky, načež zabouchl vrata a uzamkl je. A tak Apolena byla vystavena osudu na pospas. Stále měla ten samý cíl: dostat se bez další úhony k Josefu Nepilovi.

Apolena přeci jen zdárně dospěla na tramvajovou zastávku, ovšem i tam se postarala o rozruch, to když její přítomnost zaznamenala zhruba sedmiletá holčička.

„Mami podívej, tahle dívenka je nějaká divná,“ poznamenala směrem k Apoleně.

„Ale no tak, Verunko, přestaň říkat takovéhle věci,“ napomenula holčičku její maminka, leč ta si nedala říci.

„Tak se podívej na její pravou ruku, je celá od krve.“

„Co jsem ti říkala Verunko?“ hodlala žena napomenouti svoji dceru podruhé, jenže pak i její oči spočinuly na Apoleně. „Co se vám to stalo?“ otázala se jí.

„Napadli mě tři mladíci.“

„Ach tak.“ Avšak následně se i žena k Apoleně zachovala velice netaktně. „Pojď, Verunko, kousíček popojdeme.“

Apolena se nestačila divit, jaký přístup k ní lidé po celý den zaujímají. Copak někomu uškodila? Naopak, uškodili jí všichni ti, s nimiž dnes přišla do styku, tedy až na Josefa Nepila, který se jí jako jediný zastal. Co se to jen děje, proč je osud ke mně tak netečný? Nad tím Apolena momentálně přemítala.

Naštěstí již přijížděla tramvaj s číslem devět a Apolena do ní mohla nastoupit. Jenže ani v ní se nevyhnula potížím. Málem zažila nový šok, to když ji dostihli oni tři mladíci, co ji napadli v průjezdu. Naštěstí pro Apolenu do tramvaje nestačili zavčas naskočit a tak z jejich strany došlo pouze na neidentifikovatelné slovní výhrůžky přes sklo a neomalená gesta.

Apolena se cítila býti zničená, pravá ruka ji stále nesnesitelně bolela. A navíc, tramvaj byla přeplněna k prasknutí. Apolena se obávala toho, že se nejspíš skácí k zemi, pokud si hned nesedne. Asi tak na třetí tramvajové zastávce se jí podařilo obsadit jedno z volných sedátek na úkor protestujícího starce, který do ní začal hučet, jak je nehorázně nezdvořilé, když mladší neuvolní místo staršímu. Apolena ony protesty vnímala tak napůl a z celého srdce si již přála vystoupit ve stanici Bertramka. To se jí nakonec poštěstilo a rovněž byla i ráda, že cestou nenarazila na revizora, neboť u sebe neměla jízdenku.

Apolenu momentálně zaměstnávalo, jak se dostane k Josefu Nepilovi. Dle adresy, kterou ji zanechal, pouze postačilo, až na zastávce Bertramka vystoupí, přejít ulici a dát se tou na ni navazující směrem nahoru. A tam někde by už Josef Nepil měl bydlet. Apolena jeho bytovku po menších útrapách přeci jen našla. Neváhala ani chvíli a stiskla příslušný zvonek.

„Dobrý večer, mohu prosím vědět, kdo nás to poctil návštěvou?“ ozval se z bedýnky přívětivý ženský hlas.

Apolena nemarnila čas a ihned do ní uvedla: „Tady Apolena Kajnarová, potřebovala bych nutně mluvit s panem Josefem Nepilem. Mohl by prosím přijít sem dolů?“

„Malý moment, vydržte,“ odvětil ženský hlas tím samým neměnným tónem.

Apoleně se viditelně ulevilo, když pro změnu onen známý mužský z bedýnky prohlásil: „Vydržte, Apolenko, hnedle jsem u vás.“

Josef Nepil byl do minuty dole u Apoleny. „Proboha, co se vám to přihodilo?“ zhrozil se doslova, když spatřil onu tržnou krvavou ránu na dívčině pravé ruce.

Apolena Josefovi vypověděla, co nemilého ji tento den všechno potkalo.

„No panečku, to by vydalo na jeden objemný román,“ mínil Josef. „No tak jen pojďte dál a nebojte, to vaše zranění hnedle dáme do pořádku.“

Byt, v němž Josef Nepil se svou ženou bydleli, vypadal úplně jinak, než ten, v němž žila Apolena se svým otčímem. Nikde se nepovalovaly lahve od alkoholu, ani tu nebyly stopy po nečistotě či zápachu cigaret. Byt Nepilových zkrátka na první pohled působil útulně a příjemně zároveň.

„Půjdeme do mé pracovny,“ nabádal Josef Apolenu, která se však nejdříve pozdravila s jeho ženou Marií Nepilovou. Ta na Apolenu, stejně jako její manžel, udělala velmi milý dojem.

„A já vám donesu čaj a nějaké ty zákusky,“ nabídla se sama od sebe Marie.

Pracovna Josefa Nepila byla ze všech místností, do nichž Apolena měla možnost nahlédnout, nejzajímavější. Vedle pracovního stolu v ní byl přítomen klavír a v policích vedle knih uloženy jakési zvláštní šanony. Ze všeho nejvíce ale na Apolenu zapůsobila jedna ze stěn, na níž se vyjímal obraz. A to ne ledajaký! Jako by ho utvářel samotný mráz, co měl na svědomí autoportrét dvou zamilovaných lidiček a těmi samozřejmě nebyl myšlen nikdo jiný než-li Apoleniny současní hostitelé.

„Zajímavé že, co dokáže mráz a um lidských rukou?“ poznamenal Josef, když si povšiml, jak Apolena se zájmem zarámovaný autoportrét pozoruje.

„Cože, toto vytvářel člověk?“ podivovala se.

„Ano, přesně tak jest tomu,“ odvětil přátelsky Josef. „A tento šanon,“ a jeden z police vyndal, „disponuje zase dotykovou pamětí.“

Apolena nestačila žasnout, co jí tu Josef odkrývá za taje. Vskutku, když se dotkla zarámovaného portrétu, pocítila na ruce chlad, a když onen dotyk zopakovala na obrázku v šanonu, dosti zřetelně zaznamenala nefalšovanou lidskou tvář.

„To jsou naše Vantelbooklisty,“ objasňoval jí Josef.

„Cože, Vanterolisty?“ podivovala se Apolena.

„Nikoliv, správně ten název zní Vantelbooklist,“ poopravil ji Josef.

„A co navenek symbolizuje?“

„Zde přítomný šanon obsahuje vypracovaný rozhovor s vysněnou osobou, s níž by se dotyčný v něm uvedený rád shledal,“ vysvětloval Josef Apoleně. „A nyní je vše nově obohaceno právě o možnost dotyku.“

„Velice zajímavé,“ opáčila uznale Apolena. „Au, má ruka,“ zaúpěla následně bolestí.

„Hnedle to dáme do pořádku.“

Apolena od Josefa očekávala chirurgický zákrok, nic z toho se však nekonalo. Josef dívce krvavou ránu nejprve vydesinfikoval a poté na ni přiložil jakési květy a ruku jí zavázal.

„Nemusíte se ničeho obávat, Apolenko,“ uklidňoval dívku Josef, když si povšiml jejího udiveného výrazu ve tváři. „Lémanské růže mají výhradně léčivý účinek.“

„Cože, tohle, co jste mi zabalil do toho obvazu, jsou nějaké růže?“ zeptala se překvapená Apolena.

„Ano, přesněji se jedná o jejich květy, právě ty disponují léčivou mocí,“ upřesňoval Josef. „Uvidíte že za pár dnů se vám ruka kompletně zhojí,“ ubezpečoval ji.

Apolena nestačila žasnout. Náhle si připadala jakoby v jiném světě, to když její oči znovu spočinuly na zarámovaném autoportrétu, šanonu a nakonec na zafačované ruce.

„Odkud všechny tyto taje pochází?“ zeptala se.

„Z města jménem Katalná Mochna, to se nachází ve středních Čechách nedaleko Poděbrad,“ objasňoval Josef. „Pokud byste měla zájem, můžete do něj zavítat. Mám tam známého, který se velice rád seznamuje s novými lidmi. Zkuste o tom popřemýšlet.“

Apolena byla rozhodnuta během vteřiny. Koneckonců co ji drželo v Praze? Svých vrstevníků měla plné zuby stejně jako otčíma, co ji v jednom kuse terorizoval a tak znepříjemňoval život. Trápila ji jen jedna věc: „Bohužel ale u sebe nemám žádné věci natož peníze.“

„To vůbec nevadí, milerádi vám se ženou zapůjčíme něco svého a založíme vás,“ nabídl se Josef. „A víte co? Hned teď zatelefonuji svému příteli a seznámím ho s danou situací.“

A jak si Josef usmyslel, tak také učinil. Do sluchátka mluvil pouhých pět minut. Když hovor ukončil, věnoval pozornost zase Apoleně. „Tak vše je domluveno, jen, nebude se po vás váš otčím shánět?“

„Klidně ať si mě třeba hledá až někde na druhém konci světa, já už se domů k němu nevrátím. Tedy alespoň v dohledné době ne,“ byla pevně rozhodnuta Apolena.

„Nuže dobrá, v tom případě vás tu u mě Radovan vyzvedne zítra v sedm hodin ráno a pak společně odjedete do jeho rodného města.“

„Děkuji vám pane Nepile, ani nevíte jak si toho všeho, co pro mě děláte, cením.“

Josef Apoleně poté sdělil, že mu činí neobyčejnou radost, když může něco dobrého vykonati pro své přátele, a pak zasedl za klavír. „A když jsme vše již zdárně vyřešili, dovolte mi, abych vám něco zahrál.“

Apolenu Josef neustále příjemně překvapoval. Na klavír doslova válel. Zvládl na něj zahrát Chopina, Smetanu či Janáčka. Rovněž pohoštění od Marie byla jedna báseň. Nebylo divu, že si Apolena po bůhvíjak dlouhé době onu přátelskou náklonnost, kterou jí zamilovaný pár projevoval, užívala vrchovatou měrou. A nemohla se dočkat zítřejšího dopoledne, to až ji v bytě Nepilových vyzvedne onen Radovan a společně se vypraví do jeho rodné Katalné Mochny, do města plného neočekávaných zázraků, jak to Josef Apoleně prve shrnul.

2. Strasti a smutky jednoho pohledného mladíka, jenž si život nechal proklouzávat mezi prsty

Ludvík Trnavský, dvaadvacetiletý brunet, se navracel z jedné z vojenských základen ležící v severní Americe nazpět do Čech a po celou dobu letu pociťoval smutek a zároveň s ním i vzrušení. A pak mu již snad posté přišlo na mysl: Pozná ho Šárka? Jak asi po těch pěti letech vzájemného odloučení bude vypadat setkání s ní?

Že vojenská služba na dané americké základně opravdu nebyla kojnou, to Ludvík nesčetněkrát zažil a pocítil přímo na vlastní kůži.

„Tak pohni sakra tím líným zadkem, mladej,“ dorážel na Ludvíka zavalitý černoch ve vojenském mundúru. „Tohle je snad klus?! Mně teda přijde jako pěkně zprasenej flus!“

A než se Ludvík nadál, už se od noh až po bradu válel v bahně.

„Tohle nejsou žádné lázně, mladej, tak šup šup, hejbu tím líným zadkem!“ poroučel Ludvíkovi černoch.

Asi tak za další půlhodinu se Ludvíkovi o něco více ulevilo, když z úst onoho černocha zaslechl: „Tak pro dnešek padla! „A ty, mladej,“ pravil k němu, „si dáš za trest ještě padesát kliků!“

Ludvíkovi se ony kliky nedělaly vůbec snadno, neboť mu černoch svou pravou nohu položil na záda. „Tak jedu, jedu, padesát klikanců a ať to pěkně sviští!“

Pro Ludvíka služba na Forinské vojenské základně nebyla vůbec jednoduchou záležitostí. Když ho nešikanovali vojenští důstojníci, našli se jedinci mezi samotnými vojáky.

„Tak co, mladej, kolik ti jich náš starej nařídil udělat dneska, co?“ začal si Ludvíka dobírat obávaný holohlavý svalovec.

„Dej mi pokoj, Franku, nemám na tebe dneska vůbec náladu,“ oponoval mu Ludvík, zatímco ze sebe sundával špinavé oblečení.

„Hele, to nevyznělo moc zdvořile,“ mínil Frank a z legrace Ludvíkovi loktem narazil do žeber.

„Au, nech toho!“ rozhorlil se na něj Ludvík.

„Slyšeli jste ho? Prý abych toho nechal,“ začal se Frank Ludvíkovi posmívat. To už oba pánové na sebe začali strhávat zaslouženou pozornost.

„Neřekl jsem ti to snad jasně? Dej mi pokoj!“ ozval se opět navztekaně Ludvík, když podruhé pocítil bolestivý tlak v těch samých místech.

Frank se ovšem dál naparoval. „Prý abych mu dal pokoj,“ rozesmál se na celé kolo. „Ten nastane, až já sám rozhodnu, mladej.“ Načež se Ludvík, po třetím Frankově výpadku, již odporoučel k zemi, jak ho svalovec surově uhodil do zad.

Dav zvědavců měl rázem o zábavu postaráno.

„Teď si spolu teprve náležitě užijeme!“ vyslovil výbojně Frank a užuž se chystal do na zemi zmítajícího se Ludvíka kopnout nohou, když mu v tom zabránil jeden metrový blondýn a to tak, že svalovci zezadu obepnul pas a pak jej povalil.

„Co si to dovoluješ?!“ vyjel na blondýna zostra Frank, načež v tu ránu byl zase na nohou.

„Ne on, ale ty si pěkně koleduješ. Nech ho na pokoji!“ pohrozil Frankovi blondýn, jenže svalovec se tak lehce nedal.

„No jo, to je náš obětavý Hank Lambert, zastánce slabších a bezmocných,“ utrousil posměšně Frank. „Chceš si to rozdat?! No tak do toho! Pojď! Troufneš si na mě?!“ provokoval blondýna.

„Nech to plavat, Hanku, vykašli se na něj,“ přemlouval blondýna Ludvík.

„Ty se do toho nepleť, mladej!“ okřikl ho Frank. „Tak co, kdo se chce podívat, jak mu to nandám?!“ burcoval přihlížející dav vojáků kolem sebe, což nezůstalo bez odezvy.

„Dobrá, řekl sis o to, ale abys svého rozhodnutí nakonec sám nelitoval,“ mínil Hank.

Ostatní vojáci oběma znesvářeným vyklidili pole. Hank měl od začátku jasnou převahu a svému soupeři sázel jednu dobře mířenou ránu za druhou. A pak najednou Frank ležel na zemi, ani pořádně nevěděl, jak se na ní ocitl.

„Tak co, ještě máš chuť v bitce pokračovat?“ zeptal se Hank, když Frank, stále přítomný na zemi, tam doslova lapal po dechu. „Tak fajn, těší mě, že jsme si to mi dva vyjasnili,“ dodal, načež se otočil k soupeři zády a zeptal se Ludvíka: „V pořádku?“

„Jo,“ přisvědčil Ludvík, vzápětí však byl nucen zvolat varovné: „Pozor!“ To když zmerčil, jak Frank sahá po noži a neštítí se ho po Hankovi hodit. Ten ho však svou obratnou pravačkou zachytil a ihned poté hbitě k ležícímu Frankovi přiskočil a svižnou ranou přes obličej ho uvedl do bezvědomí. „Teď je teprve vše v naprostém pořádku,“ prohlásil poté.

Ludvík se maličko pousmál, když na toto zavzpomínal. Opětovně cítil k Hankovi respekt a byl mu vděčen za to, že se ho před Frankem zastal. Na krátkou chvíli tak Ludvík získal kamaráda, který mu na Forinské vojenské základně pomáhal přečkávat krušné dny.

„Tak jak se dnes máš, Čecháčku?“ oslovil několik dní po daném incidentu Ludvíka takto Hank. „Mohu si k tobě přisednout?“

„Ale samozřejmě,“ řekl Ludvík a uvolnil Hankovi vedle sebe místo.

„Děkuji,“ odvětil přívětivě Hank, načež v započaté konverzací pokračoval: „Víš, stále mi nejde do hlavy, co kluk jako ty pohledává tady. Neměl bys touhle dobou sedět někde v kavárně se svojí přítelkyní?“

„Opravdu překrásná představa,“ podotkl Ludvík. „Proč ale takto o mně smýšlíš?“ zajímalo ho.

„No já jen že mi spíše přijdeš jako rodinný tip a ne jako voják, co hledá štěstí v armádě,“ vyjádřil Hank svůj osobní názor.

„A ty máš přítelkyni?“ zeptal se trochu vyhýbavě Ludvík.

„I ty jeden šibale, odbíháš od mé otázky,“ neušlo pozornému Hankovi. „No dobrá, ano, mám přítelkyni a jmenuje se Kate.“

Hank následně zalovil v kapse kalhot a ukázal Ludvíkovi fotografii, na níž se vyjímala pohledná devatenáctiletá blondýnka.

„Jednou si ji vezmu za ženu a budu s ní mít nejméně tři děti,“ informoval Ludvíka Hank, jako by to byla naprostá samozřejmost.

„Také bych se svou Šárkou jednou chtěl založit rodinu,“ zauvažoval Ludvík. „Ovšem kdo ví, naposledy jsme se viděli před pěti lety.“

„Cožpak s ní nezůstáváš v kontaktu?“ podivoval se Hank.

„Zkoušel jsem jí několikrát napsat, leč za poslední měsíce jsem se od ní nedočkal jediného dopisu,“ připustil trochu ztrápeně Ludvík.

„Tak to pak není ta pravá, když ti nepošle ani řádku,“ mínil Hank.

„Já stále doufám že ano,“ stál si za svým Ludvík.

„Zvláštní jste vy Češi, jen co je pravda,“ soudil Hank. „Každopádně ti budu držet palce, aby ti to s tou tvojí Šárkou vyšlo.“

Ludvík se znovu maličko pousmál, když si tento rozhovor s Hankem ještě několikrát zpětně přehrál v hlavě, ovšem záhy se mu do očí vlily slzy, pro které rovněž měl pádný důvod.

To takhle jednou jeden z vojáků našel nehybné lidské tělo. A to náleželo právě Hankovi! Přivolaný lékař pak již konstatoval pouze smrt. Na Hanka nebyl příliš hezký pohled, nalezli ho ve sprchách s prostřelenou hlavou a tělo měl zohyzděné k nepoznání. Ludvíka zpráva o jeho smrti nesmírně šokovala, v Hankovi našel oporu a také dobrého přítele do nepohody, s kterým si mohl popovídat o čemkoliv. A najednou tu nebyl a Ludvík si na Forinské vojenské základně připadal osamělejší než vůbec kdy předtím.

Zato u ní byl stále přítomen Frank Kunst, onen svalovec, co se Ludvíka a zesnulého Hanka neštítil provokovat. A nejinak tomu bylo i po Hankově smrti.

„Tak už máme o jednoho vojáčka méně, co, pánové?“ naparoval se v jídelně u jídla Frank.

Ludvík seděl opodál a nerad něco takového slyšel.

„Není divu, že mu někdo podřízl hrdlo, když se ve všem tak horlivě angažoval. Kdyby držel jazyk za zuby, nemusel právě teď polykat andělíčky…“

Ludvíkem začaly cloumat emoce, zdálo se mu, že to svalovec přehání.

„…a skončit jak rozkřáplá plechovka od piva,“ zakončil to Frank.

A to už na Ludvíka bylo příliš. Výbojně vyskočil ze židle a kvapem si to namířil k protějšímu stolu, u něhož Frank a několik dalších jeho povedených kumpánů sedělo.

„Co se děje, mladej, co tady tak okouníš?“ zpozorněl Frank a stoupl si.

„Laskavě se přestaň do Hanka navážet, slyšíš?!“ vydal ze sebe vzdorovitě Ludvík.

„Tak ty si na mě chceš otevírat hubu, mladej?!“ vyčetl Ludvíkovi okamžitě výhružně Frank.

„Byl jsi to ty, že jo?! To tys ho zabil!“ zakřičel Ludvík poté, co do něj Frank surově strčil.

„Chceš si to rozdat? Tak pojď, páprdo!“ neštítil se Frank Ludvíka vyzvat na nový souboj a než ten se nadál, už měl rozseknutý dolní ret.

„Co se to tady u všech ďasů děje?!“ přihnal se k oběma onen černoch, co si Ludvíka prve dobíral, načež je od sebe odtrhl. „Co to do vás vjelo, že jste si museli jít po krku, bando?!“

„Úplně se pomátl!“ konstatoval Frank, zatímco Ludvík na celé kolo vyvolával „vrahu!“

„Oba máte týden nuceného úklidu kasáren navíc a nechci slyšet žádné odmlouvání! To vás odnaučí šarvátkám!“ zavelel černoch. A jak poručil, tak se nakonec stalo, s tím, že Ludvík zakrátko nato Forinskou vojenskou základnu nadobro opustil.

Dotyčnému se přitížilo a tácek s jídlem a pitím upustil na zem. „Promiňte, já nerad,“ omlouval se kolem procházející letušce.

„Nic se nestalo,“ odvětila přívětivě. „Jste jinak v pořádku? Zdáte se mi být dosti rozrušený.“

„To nic, to zase přejde,“ ubezpečoval letušku Ludvík.

„Dám vám něco na uklidnění.“

„Dobrá, když mermomocí chcete… co to vlastně je?“ zeptal se při pečlivém prozkoumávání pastilky Ludvík letušky.

„Máta a pomeranč, udělá vám to dobře, uvidíte,“ odvětila dobrosrdečně a na Ludvíka se mile usmála. „Dodá vám to potřebnou energii a vy zase budete čilý jako rybička,“ doplnila.

Ludvík si tedy onu nabízenou pastilku strčil do pusy a skutečně se mu viditelně ulevilo, takže zbývající čas v letadle prožil bez většího vzpomínkového vypětí. Obdobně se Ludvík cítil po přistání letadla na pražském Ruzyňském letišti a při následné cestě taxíkem na Hlavní nádraží. Teprve až při nastoupení do vlaku ve směru Poděbrady – Katalná Mochna ho začala pozvolna opouštět bezstarostnost. A jako by na tom měly podíl i bouřkové mraky kupící se za okny vlakové soupravy, na něž slyšitelně dopadaly první dešťové kapičky. A pak se náhle venku spustila nespoutaná čina a s ní jako by se Ludvíkovi opětovně přitížilo. Zase zabředl do vzpomínek na Hanka a oči se mu zalily slzami. A pak truchlení zase vystřídalo vzrušení, to když Ludvíkovi na mysl přišla Šárka, kterou pět let neviděl. Jak dané setkání s ní bude vypadat? A má se Ludvík snad něčeho obávati? Dodrží paní hraběnka slovo a dá mu svoji vnučku za ženu? Na jaké případné svízele by se měl Ludvík tedy připravit? Nad tím vším mladík po zbytek cesty přemítal.

A pak se náhle ozvalo „Příští stanice Katalná Mochna“ a Ludvík zpozorněl – za chvíli bude vystupovat! A přitom venku tak hustě prší, že není vidět na krok. Snad alespoň onu pochmurnou atmosféru dokáže vyvážit ono mochnické proslulé tajemno, namlouval si Ludvík, když vlak v uvedené stanici zastavil. A sotva z něj Ludvík vystoupil, už jeden z tajů měl tu čest spatřit. Byla jím pohyblivá planetka kroužící ve vzduchu. A když pak Ludvík vycházel z nádražní haly, uviděl několik mizejících a zase se zjevivších lidí a opět se utvrdil v tom, že se tak nestalo díky dešti, nýbrž že to byl další projev mochnické magie.

Vzápětí Ludvík ale řešil menší problém, a sice jak se co nejrychleji dostat k paní hraběnce. Na chvíli zauvažoval, že by se za ní vypravil pěšky, pak ale usoudil, že by pro ten déšť bylo nejrozumnější využít nějaké té dopravy. Leč autobusy do těch míst, kde paní hraběnka bydlela, přímo nejezdily. A přeci se Ludvíkovi naskytla příležitost k odvozu, to když zahlédl, jak z výletního vláčku vystupují lidé. Ludvík se k němu ihned spěšně vypravil.

„Promiňte, nezavezl byste mě k paní hraběnce Vladské?“ poprosil Ludvík spěšně řidiče vláčku.

„Je mi líto, pane, ale právě mi končí služba,“ zaprotestoval řidič, nevyznělo to však naštvaně nýbrž omluvně.

„Přesto, neučinil byste v mém případě výjimku?“ smlouval s ním i nadále Ludvík.

„Nuže dobrá, nastupte si tedy,“ nechal se řidič vláčku nakonec přeci jen přemluvit a Ludvík se tak na vlastní oči přesvědčil o tom, jak místní obyvatelé Katalné Mochny dokáží projevovat ochotu přespolním návštěvníkům.

Vláček zamířil přes park a pasážová prostranství směrem k lesu a skrze něj pokračoval až k rozlehlému zámeckému sídlu, kde paní hraběnka, celým svým rodným jménem Vladana Vladská, bydlela.

„Šťastné pořízení,“ popřál řidič vláčku Ludvíkovi, když dorazili na místo.

„Na shledanou a ještě jednou děkuji za odvoz,“ opáčil.

„Rádo se stalo,“ odvětil řidič, načež se vydal nazpět do města.

Ludvík zbytečně v dešti neotálel a stiskl zvonek.

„Ano, prosím, kdo je tam?“ ozvalo se z bedýnky.

„Tady Ludvík Trnavský. Mohl bych prosím mluvit s paní hraběnkou Vladanou Vladskou?“ ohlásil se Ludvík.

„A očekává vás?“ zajímal se hlas z bedýnky.

„Ano, mé jméno je Ludvík Trnavský,“ představil se pro jistotu ještě jednou Ludvík.

„Vydržte moment,“ oznámil hlas z bedýnky. „Ano, v pořádku,“ ozvalo se zhruba po minutě, jež se Ludvíkovi zdála věčností.

A pak po té nekonečné další konečně jmenovaný zaregistroval, jak od domu přes zahradu kdosi směřuje k hlavní bráně. Ludvík se ponejprv domníval, že to k němu spěje sama paní hraběnka. A když se postava o něco přiblížila, tak měl Ludvík dokonce dojem, jako by to byla přímo jeho láska Šárka. Jakmile však dotyčná osoba dorazila až k bráně, bylo Ludvíkovi jasné, že se jedná o pouhopouhou služebnou.

Když s ní Ludvík následně kráčel rozlehlou zahradou, tak si v ní, i přes ten neustávající intenzivní déšť, povšiml labyrintu utvořeného z růží. V něm vybraný jedinec mohl nalézti sobě niterní věc. Nebylo tedy divu, že se daný labyrint hojně využíval například při narozeninových oslavách či u příležitosti významného životního jubilea. Ludvíka při té představě zaplavila vlna pozitivní nálady. Je klidně možné, že se v onom labyrintu bude ukrývat jistá niterní věc, která je vlastní jemu i Šárce?

Jenže…

„Tak jste přeci jen po těch pěti letech dorazil? Upřímně, ani jsem v to nedoufala,“ přivítala Vladana takto nečekaně Ludvíka v jednom ze svých honosných pokojů. Toho přístup paní hraběnky ihned na úvod zaskočil, nicméně se i on osmělil k hovoru.

„Máte pravdu, těch pět let v Americe uběhlo jako voda.“

Ve skutečnosti však Ludvík nemluvil tak úplně pravdu. A pozorná paní hraběnka si toho očividně sama povšimla.

„Nepřipadá mi, že byste si v té Americe nějak zvlášť odpočinul,“ zastávala názor. „A navíc, byla bych vám nesmírně vděčná, kdybyste mě oslovoval titulem.“

„Promiňte, paní Vladská.“

„Paní hraběnko Vladská,“ zdůraznila Vladana.

„Omlouvám se,“ spustil Ludvík. „Paní hraběnko,“ dodal honem.

„Dobrá, nechme těch zdvořilostí a přejděme k věci,“ uvedla následně rázně Vladana. „Proč jste tedy za mnou vlastně dnes přišel?“

„Co prosím?“ Ludvík měl náhle dojem, že snad špatně slyšel.

„Jaképak prosím,“ vyslovila Vladana příkře. „Ptala jsem se vás, jaký je účel vaší nynější návštěvy.“

Ludvík byl chováním paní hraběnky upřímně zaskočen.

„No tak proč jste mne dnes poctil svojí návštěvou?“ naléhala Vladana.

„Proč…?“

„Proč, paní hraběnko?“ poopravila Ludvíka Vladana.

„Já… přišel jsem vás požádat o ruku vaší vnučky Šárky,“ uvedl Ludvík. „Paní hraběnko,“ dodal spěšně, když spatřil ten nepříjemný výraz v očích hostitelky.

Vladana si tentokráte dávala s odpovědí načas. „Tak mou vnučku byste rád pojal za ženu?“ vyjádřila se dosti podezíravě.

„Ano, paní hraběnko“ vyslovil netrpělivě Ludvík.

„Jenže jste můj milý zlatý přišel pozdě, Šárka je již zadaná.“

„Zadaná?“ zopakoval po Vladaně šokovaně Ludvík.

„Stojíte si snad na uších, mladíku?“ poznamenala pohoršeně.

Ludvík byl z té informace v šoku. „Ne, to nemůže být pravda, vy sama jste mi přece slíbila, že se se Šárkou budu moci oženit, až se vrátím. Že tady na mne bude čekat.“

„A vy ji snad tady někde vidíte, mladíku? Já tedy ne,“ vyjádřila se pro změnu lakonicky Vladana. „Takže myslím, že bude nejlepší, když zase půjdete.“

„To mě jako vyhazujete?“ nemohl něčemu takovému Ludvík stále uvěřit.

„Vyplývá z mých slov snad něco jiného, mladíku?“

„Jak můžete být tak krutá?“

„A jak vy můžete být tak vlezlý?!“ opáčila stejnou měrou opovrženě Ludvíkovi Vladana. „Bez řádného ohlášení mi sem doslova vpadnete a žádáte po mně nemožné!“

„Já že jsem k vám vpadl bez ohlášení?! To vůbec není pravda!“ navýšil o něco zlobně hlas už i Ludvík.

„Vyprošuji si, abyste se mnou hovořil tímto hrubým tónem!“ udala pohoršeně Vladana.

„Měl jsem o Katalné Mochně jiná mínění,“ doznal se po nepatrné odmlce Ludvík.

„To je bohužel váš osobní problém a ne můj,“ odvětila suše Vladana.

A pak…

„Pán odchází, prosím, vyprovoďte ho,“ oznámila Vladana následně služebné, co Ludvíka prve vpustila dovnitř.

„Jak můžete být tak krutá?“ zopakoval Ludvík.

„Ó ano, já samozřejmě vím, na co, mladíku, narážíte: Katalná Mochna, město velice vstřícné k návštěvníkům… Já jí však ale upřímně pohrdám.“

Ludvík se protentokrát zmohl už jen na bezmocné zakroucení hlavou.

„A teď račte opustit můj dům. A pokud tak do minuty neučiníte, vyprovodí vás z něj moji rotvajlery.“

Ludvíkovi došlo, že definitivně prohrál, a že by nemělo cenu se dál s Vladanou přísti. To si najisto uvědomil ve chvíli, kdy se na její popud z vedlejší místnosti ozval psí štěkot. Ludvík se proto nakonec nechal služebnou dobrovolně vykázat z domu a když pak s ní procházel kolem zahradního labyrintu, šlehl po něm nenávistný pohled. Jakmile se za Ludvíkem uzavřela venkovní brána, dolehl k němu psí štěkot.

Ludvíkovi se tak v jednom okamžiku zhroutil celý svět. Začal si připadat strašně opuštěný a žít mu přišlo zbytečné. Najednou si uvědomil, že on nemá pro koho by žil. Všichni jemu blízcí buďto již nežili, nebo pobývali mimo českou vlast. Ludvík proto náhle začal pomýšlet na tu nejhorší možnou variantu, tedy na vlastní skon.

Té myšlence do noty nahrávalo i samotné počasí. K prudkému dešti se přidalo hromobití a blesky jako by pro Ludvíka symbolizovaly vzpouzejícího se Franka, kdežto samotný liják nesl tíhu truchlících slz po zesnulém Hankovi. A do toho všeho jakýsi vnitřní hlásek Ludvíkovi začal našeptávat, aby následoval svého někdejšího přítele Hanka do posmrtné dimenze.

Ludvík instinktivně sáhl za opasek kalhot a nahmatal nůž, jenž si následně přiložil k srdci, ovšem pomyslný vpich nedokázal uskutečnit, chyběla mu k tomu potřebná kuráž. Pak ostří v jeho režii zamířilo do míst krku a poté na zápěstí. Další pomyslný vpich ovšem ani tentokrát Ludvík nedokázal úspěšně učinit a tak mu nezbývalo než se pohroužit k zemi a rozplakat se…

A pak náhle…

„Haló, mladíku, jste v pořádku?“ ozvalo se Ludvíkovi nad hlavou a ten zbystřil. Nad ním se skláněl jakýsi muž a zkoumavě si ho prohlížel.

„Co po mně chcete?!“ vyjel na něj nečekaně takto zostra Ludvík.

„Jen klid, vážený pane, ano? Chci vám pomoci, pokud jste se dostal do nesnází,“ bránil se muž případnému nařčení z toho, že by mu snad hodlal ublížiti.

Na Ludvíka toho bylo již příliš a vyčerpáním se zhroutil. A když znovu přišel k sobě, nacházel se v nezvykle pohodlné posteli a k jeho nosu doléhala příjemná vůně.

„Kde to jsem?“

„Jen klid, vážený, nacházíte se v mém skromném příbytku v Letomonském parku,“ odpověděl Ludvíkovi čísi přívětivý mužský hlas, když ten se na posteli lekavě posadil.

„V Letomonském parku?“ zopakoval přiškrceným hlasem Ludvík.

„Pardon, vy nejspíše nejste místní, že ano?“

„Ne, to nejsem,“ prohlásil Ludvík, když onoho muže, co k němu vlídně promlouval, konečně poznal. „Ovšem nejspíše tuším, kde se to momentálně nacházím.“

„Jste stále přítomen v naší Katalné Mochně a to kousek od nádraží,“ potvrdil muž Ludvíkovu domněnku, když ten si na všechno začal postupně vzpomínat. „Nuže prosím, neostýchejte se a napijte se. Náš místní čaj vám zajisté udělá dobře.“

Ludvík uposlechl oné výzvy a čaj ochutnal. A upřímně řečeno, záhy pocítil stejné blaho jako po požití oné lahodné pastilky v letadle.

„Je dobrý že? Uvidíte, udělá vám dobře. No jen pijte, pijte,“ nabádal Ludvíka hostitel. „Mimochodem, dovolte abych se vám představil: Rudolf Medovníček jméno mé.“

„Ludvík… Ludvík Trnavský.“

Oba pánové si na důkaz seznámení podali ruce.

„Jak jsem se u vás ocitl?“

„Omdlel jste v naší Oborověnce a já jsem vás pak naložil do auta a zavezl sem k sobě,“ podal Ludvíkovi vysvětlení Rudolf.

„Ach ano, navštívil jsem tam Vladanu Vladskou a ona mě odmítla,“ vyslovil namísto ztrápeně povznešeně Ludvík, což měl očividně na svědomí právě onen čaj, co pil.

„Vy jste měl schůzku s naší paní hraběnkou? To je neobyčejně rázná žena,“ mínil Rudolf.

„To souhlasí, odepřela mi totiž svou Šárku,“ odvětil Ludvík téměř přešťastně, i když to upřímně myslel zcela vážně zdrceně, čaj však na mysl působil téměř euforicky.

„S paní hraběnkou si není radno zahrávat, o tom naše město ví svoje,“ poznamenal dobrácky Rudolf.

„Přesně tak a proto jsem se chtěl zabít. Ano, přesně tohle jsem chtěl udělat. Pohroužit se do věčného spánku,“ vyslovil to Ludvík obdobně vesele, i když ho přepadal smutek.

„Tohle mi snad radši ani neříkejte,“ odmítal něčemu takovému uvěřit Rudolf.

„Ale já si vážně nevymýšlím, prostě jsem chtěl zdvořile paní hraběnku poprosit o ruku její vnučky a ona mě jednoduše odmítla. A to dosti nevybíravým způsobem,“ vybavoval si vše postupně ještě jednou Ludvík. „A proto se vás táži, zdali tady nemáte něco na věčný spánek.“

„Na naše FLAVONDKY máte ještě dost času, nyní se pokuste usnout přirozenou cestou a ráno se uvidí,“ doporučoval Ludvíkovi Rudolf, načež ho uložil nazpět do postele, neboť ten se začal vzpouzet.

„Ne, já teď potřebuji jít a zabít se! Já už nemám pro koho bych žil!“ blouznil doslova už Ludvík.

„Anebo vám dám kapánek přičichnouti,“ změnil Rudolf názor a odzátkoval jednu menší flakónku. Jakmile Ludvíkův nos pohltila omamná pestrobarevná vůně květin, začaly se mu dělat mžitky před očima a on pozvolna upadal do spánku…

A když Ludvík znovu procitl, bylo sedm hodin ráno. Notnou chvíli tápal, kde se to vlastně nachází a co se to s ním předchozí den dělo, až si vše opětovně úspěšně vybavil. Předmětem jeho zájmu nyní byla jediná věc: ona FLAVONDKA. Nakonec se ji Ludvíkovi podařilo nalézti na jedné z polic a hned mu přišlo na mysl, že s ní se mu bude dozajista dobře umírat. Ano, Ludvíka myšlenka na smrt stále neopustila, ovšem nyní se rozhodl již nic neponechat náhodě. Proto ukořistěnou FLAVONDKU hned neodzátkoval, neboť nechtěl předčasně riskovat nový spánek. Pro něj si vyhranil jiné místo a sice to náležící mochnickým jezerům.

Ranní počasí se, na rozdíl od onoho večerního, ukázalo více než-li přívětivé, a proto jedna větší procházka neuškodí, smýšlel takto Ludvík.

Jakmile opustil Rudolfův skromný příbytek, dolehly k jeho uším teskné tóny Zpívající fontány, místní mochnické rarity, co se rovněž nacházela v Letomonském parku. Ludvík se rozhodl k ní ihned zamířit, neboť se s jejími tóny plně ztotožňoval. Naprosto do detailů vystihovaly jeho současný stav smutku. Ludvíkovi na mysl při poslechu mollových akordů opět přišel Hank a také Šárka. O oba dva již Ludvík stačil přijít. Tak proč žít dál? napadlo ho znovu.

Ludvík však věděl, že se od těch smutných tónů musí dokázat nějak šetrně odpoutat a jít dál, neboť Zpívající fontána se neměla státi místem jeho posledního odpočinku. I přesto u ní Ludvík strávil dobrou čtvrthodinku a až pak pokračoval dál parkem směrem k pasážovému prostranství. Zatímco park zel dočista prázdnotou, tak pasáže nikoliv. Jak se Ludvík zakrátko dovtípil, měla se tam konat jakási akce nesoucí název Vítání zítřků a proto si řada obchodníků přivstala, aby s předstihem připravila vše potřebné. Zato chatařská oblast, jíž Ludvík následně procházel, na tom byla obdobně jako park: nikde nebylo vidět byť jediného živáčka.

A pak se již dala spatřit první jezírka. Ludvík si tak mohl dle libosti vybrat, které z nich pojme za místo svého posledního odpočinku. Ano, žít Ludvíkovi připadalo naprosto zbytečné a pokud má skonat, ať je to tedy co nejdříve. Ale hlavně ať to vše proběhne bezbolestně, neboť o bolestivou smrt Ludvík zrovna dvakrát věru nestál. Ještě že mám u sebe ty Rudolfovy FLAVONDKY, pomyslel si Ludvík.

Jakmile si vzpomněl na Rudolfa, došlo mu, že si u něj zapomněl svůj kufr. Ten teď ale stejně již potřebovat nebude, když se nadobro rozhodl skoncovat se životem. Co na tom, že se k Ludvíkovi Rudolf choval přívětivě a nabídl mu své přístřeší, Ludvík si zkrátka svou cestu již zvolil a nic na tom měnit nebude.

Smrt – co si jen pod ni představit? Ludvík o ní opětovně v duchu začal přemítat, když procházel Katalnou Mochnou. Smrt jako taková je zajisté spjatá se strašlivým utrpením, to však Ludvíka určitě nečeká, pokud má při ruce ony FLAVONDKY, co dokáží navodit příjemný spánek. A také člověk neví, co po životě pak nastává, a tak snad tedy ony soudy k Ludvíkovi nebudou tak přísné za to, co právě hodlá uskutečnit, pokud tedy něco takového existuje. A stojí vůbec život za žití? Vždyť kolik nespravedlnosti v sobě ukrývá. Stačí pouze shlédnout dennodenní aktuality v televizi či si je vyslechnouti z rozhlasu a člověku se okamžitě přitíží. A pak už jen s napětím takový člověk vyčkává, co z toho potká jeho. A když to nejsou zrovna přírodní katastrofy, nastupují na scénu rozmanité nemoci nebo vraždy. Copak tohle je nějaký život? Člověk stále žije ve skličujícím napětí, tak co z toho života nakonec vlastně má? Nic! A když už člověk dokáže žít přiměřeně šťastný život, tak ten je dříve či později beztak vykoupen právě smrtí.

Ludvík čím dál více ztrácel smysl pro život jako takový. Uvědomoval si všechna ta příkoří, co se kdy k němu donesla. A zase se mu oči zalily slzami, když vzpomenul na zesnulého Hanka, jediného opravdového přítele, kterého v poslední době měl. A tak Ludvíka opětovně zabolelo u srdce. Avšak záhy si uvědomil, že to nebude dlouho trvat a možná se s Hankem již brzy setká, pokud nějaká posmrtná dimenze skutečně existuje. Jen jedna věc Ludvíkovi nyní přidělávala starosti: neskončí přeci jen v pekle za to, co se právě chystá udělat? To by se pak s Hankem neshledal, neboť ten zajisté přišel do Nebe. Ludvík si tak znovu vybavil Hankovu obětavost a ono přátelské pouto.

Ludvík dospěl k jednomu z mochnických jezer a po menším zaváhání do něj vstoupil. Voda v jezeře byla chladná, Ludvík si přesto sám sobě snažil namluvit, že mu to nesmí nijak zvlášť vadit, když hodlá zemřít. Při onom vstupu do jezera se Ludvíkovi vybavila neštěstí, které vodní živly způsobovaly a to záplavy. Ty jedny z nejničivějších právě sužovaly Ameriku. Tolik neštěstí v jedné vteřině. Člověk v nestřeženém okamžiku přijde o střechu nad hlavou, o své blízké, o to, co léta budoval… prostě o vše.

To samé se dá říci o ohni, přišel Ludvíkovi záhy na mysl protipól vody. I oheň se na planetě jménem Zem činil, pro změnu tentokráte v Austrálii, kde sežehl, co mu přišlo do cesty. A nešetřil pouze na obydlích, nýbrž nepohrdl ani lidskými životy!

Jak tak Ludvík kráčel vodou, začal vnímat své kroky a písčitou zem pod sebou. A hned mu na mysl přišel živel spojený právě se zemí a to zemětřesení. To nedávno udeřilo v Japonsku, pro upřesnění již poněkolikáté za sebou. Počet obětí? Sto padesát a číslo neustále narůstá. Těžko o tom hovořit, jen s velkým sebezapřením. Jedním slovem řečeno: katastrofa! Copak se s tím nedá něco dělat?

Jak tak Ludvík kráčel jezerem, začal se celý třást a o to víc si uvědomoval ono zemětřesení v Japonsku. Začalo se mu špatně dýchat, to jak ho pohlcoval chlad. A hned nato si Ludvík vybavil moment, kdy se lidské hrdlo svírá a odmítá právě dýchat. To když vrcholí války, onen další krví nasáklý masakr. Na rozdíl od přírodních neštěstí se právě válkám dá jednoduše zabránit tím, že si lidé vybijí vztek jinak než-li na sobě navzájem. Jenže člověk se nedá tak snadno změnit a tak na blízkém východě dál budou probíhat krveprolití a sílit nepokoje. A v takovém světě má pak člověk žít? Nikoliv! Mnohem přijatelnější volbou je tedy odchod z tohoto světa, pokud možno nenásilnou formou a o to se nyní Ludvík pokusí.

Konečně promrzlé nohy nasály hloubku a Ludvík tak věděl, že nastala jeho chvíle odchodu. Nebude to tedy oheň, co Ludvíka nyní definitivně pohltí, ale voda, v čemž dotyčný pro sebe spatřoval lepší východisko. Ludvík naposledy udal pár temp a pak přičichl k FLAVONDCE, načež své tělo nechal klesat ke dnu. A přitom doufal, že skončí ve vysněném ráji a nikoliv v pekle.

1. Od Anděla přes nemilou mučivou nesnesitelnou trýzeň až po vzájemné andělské a sesterské porozumění

Jak se někdy ty podzemní prostory mohou jevit až nezdravě tajemně! Právě nad tím momentálně dumala devatenáctiletá modrooká blondýna, upínající zraky ze soupravy metra na rozmanité výjevy graffit.

Bylo to pozdě večer prvního června roku dva tisíce devět a právě toto datum se pro Annu Pálavskou, onu ženu, stalo v mnohém zlomové. Podařilo se jí totiž završit, co si předsevzala. Co však bylo nejdůležitější, že Karel Koutecký na Anninu hru ochotně přistoupil, nechal se jí unášet až do samotného konce, a tak snažení pohledné blondýny nepřišlo vniveč.

Annu to hřálo u srdce: Karel již nepobýval sám ve svém skromně zařízeném bytě na Malé Straně a také jeho zdravotní stav se za ten zhruba půlrok nesmírně zlepšil. A co ještě bylo velice podstatné zmínit: že ony vzácné lémanské růže mu neuškodily, ale od mnohým obtíží mu naopak i pomohly.

I přes tyto pozitivní zprávy se však Anna zde v „podzemce“ necítila příliš bezpečně, i když název stanice, v níž měla vystupovat, zněl velice poeticky: ANDĚL. Jako by Anna neustále měla ten nepříjemný pocit, že je někým sledována. Ti tři mladíci po ní pořád pokukovali a jako by se jí snad i pochechtávali, měla ten nemilý dojem. Ovšem to mohla být pouhá Annina domněnka, leč i ta sehrávala své.

Konečně! Souprava metra zastavila ve stanici s oním poetickým názvem a Anna mohla vystoupit. Nebyla však jedinou. Oni tři mladíci učinili totéž, zatímco ti dva důchodci, co byli v soupravě metra přítomni navíc, pokračovali dál v jízdě. Pokud by Anna nyní vlastnila kouzelný prstýnek, s největší pravděpodobností by si přála opačnou volbu. Když se totiž o něco pozorněji předtím zadívala onomu muži a oné ženě, tedy oněm dvěma důchodcům, do tváří, vyčetla z nich pro sebe mnoho pozitivního, kdežto z tváří těch tří mladíků spíše vyzařovalo šibalství a nevyzpytatelnost. Toto druhé zjištění zajisté pro Annu nebylo příliš povzbudivé, stejně jako fakt, že zastávka metra, na níž společně s nimi vystoupila, jinak zela prázdnotou. Nyní to byla Anna a oni tři mladíci, kdo jí dělal společnost.

A pak náhle ti mladíci kolem Anny prošli a když tak činili, tak se na ni všichni tři škarohlídsky ušklíbli, kdežto jeden z nich utrousil nelichotivou poznámku na její oblečení a zbylí dva se tomu zasmáli. Anně se o něco více ulevilo, když zmizeli na schodech, které sloužily k výstupu ze stanice metra.

Anna si dávala načas, nechtělo se jí ještě vycházet nahoru po schodech – ne snad kvůli tomu, že by se i tady dole v podzemce cítila bezpečně, nýbrž právě kvůli oněm třem mladíkům. Co kdyby tam na ni nahoře čekali a hodlali s ní navázat hovor?

Anně zkrátka ti tři byli nesympatičtí a něco jí našeptávalo, že bude nejlepší, když se zde dole o nějakou tu minutku zdrží. Jak se ale zabavit, když vám ani v těchto podzemních prostorách není zrovna dvakrát příjemně, jste tu sama a kolem vás žádná lidská duše?

Jediným možným východiskem, jak z neutěšitelných pocitů alespoň částečně vybřednouti, se pro Annu staly mandaly. Právě ty zdobily její ošacení a právě jim se zjevně pochechtávali ti tři mladíci.

Anně se poštěstilo několik mandal nalézti ve své brašně. Zasedla tedy na lavičku a jednu po druhé si začala prohlížet, aby si tak ukrátila dlouhou chvíli. A v ten moment se její tváře rozzářily úsměvem, ty mandaly byly tak překrásné. A co Annu těšilo ze všeho nejvíce, že náležely přímo Karlovi. Dané mandaly se vyznačovaly pestrostí a Karel jim navíc dokázal vtisknout tolik potřebný život. To pak v praxi znamenalo, že se nenechal unášet pouze předkreslenými tvary obrazců, ale také vytvářel své vlastní; obzvláště ty delfíny se mu podařilo náležitě vystihnout.

Po zhruba čtvrt hodině Anna usoudila, že je načase jít, proto zandala mandaly nazpět do brašny a rozhodla se vydat ze stanice metra po schodech nahoru. Šlo se jí o něco volněji, již nepociťovala takový strach jako předtím, kdy se její modré pomněnkové oči střetly s těmi nevyzpytatelnými náležícími těm třem mladíkům.

Avšak…

Anně zbývalo pět posledních schodů, když v tom pocítila prudkou palčivou bolest a náhle se jí před očima zamlžilo. Svět pro ni jako by potemněl. A když znovu nabyla vědomí, tak se jí ona palčivá bolest v oblasti temene hlavy znovu připomněla stejně jako ty podivné graffitové malůvky na zdech. Při pozornějším prozkoumávání však Anna postupně dospívala k názoru, že tohle není ona stanice metra. Anna se sotva pohnula a už byla nucena vyhýbat se střepům. Jenže to nebyla jediná překážka, tou největší se ukázal fakt, že Anna neměla vůbec ponětí, kde se to vlastně nachází! Dané místo nepoznávala a rozhodně se jí nezamlouvalo. Bylo to velice nehostinné místo, nikde žádná okna, jen pouhopouhá jedna lampička danou místnost osvětlovala.

A pak si Anna povšimla dveří. Opatrně se k nim vydala a pečlivě při tom vážila kroky, ovšem když vzala za kliku, zjistila, že jsou uzamčené.

Náhle se odkudsi ozvalo: „Tak už jsi se probrala, kočko?“

Anně se naplno rozbušilo srdce, nikoho totiž neviděla. Odkud k ní ten tajemný hlas jen promlouval? Náležel snad duchovi, nebo že by se tu v místnosti ukrýval ještě kdosi další?

„Co ode mne chcete? Co jste zač?“ začala roztěkaně vyzvídat Anna.

Namísto odpovědi ji však ze všech stran oslepilo nepříjemné prudké světlo.

„Dost, to už stačí! Prosím, dost!“

Jenže světlo nepolevovalo, právě naopak, nabíralo na čím dál větší intenzitě!

„Prosím, už s tím přestaňte!“ Anna pro tu pronikavou záři byla nucena padnout na zem a tam si dál zakrývat oči. Až pak nápor světla konečně polevil.

„Tak jak se ti tahle hra líbí, kočičko?“ připomněl se znovu čísi počítačově upravený hlas.

„Proč tohle děláte?“ Anna se pomalu sbírala ze země. Popravdě nevěděla, co si o tom všem má myslet. Neznala pravou příčinu, proč se ocitla na tomto nehostinném místě, jen jedno věděla jistě: nejednalo se o žádný sen, bludy ani halucinace!

Anna se snažila zachovat klid a proto se znovu zadívala na dveře. Pochopila, že skrze ně pravděpodobně vede jediná možná cesta za svobodou. Anna se k nim opět vydala a pak obdobně lomcovala všemožně s klikou, leč zřejmě marně. Dveře zkrátka nešly otevřít. Anna tedy vzdala snažení a sesunula se k zemi do změti všemožného harampádí a nečistoty.

Netrvalo to však dlouho a ve dveřích zčistajasna zachrastil zámek, načež je kdosi pomaličku otevíral. Anna od nich proto začala ustupovat a s napětím očekávala, kdo za ní sem do místnosti vstoupí.

Ten někdo si dával buďto načas, nebo vězněné umožňoval odchod.

Anně se nechtělo riskovat, ovšem když se dobrých deset minut nic nedělo, rozhodla se konečně jednat. Jenže když už dospěla na pomyslný práh dveří, zažila jednu z dalších krušných chvilek, neboť tajemný trýznitel do místnosti náhle vpadl a do Anny surově strčil, takže ta zavrávorala a znovu se pohroužila na zem.

Nyní již Anna nebyla schopná slov. Dotyčný se prezentoval maskou klauna a jeho celková výstroj čítala koženou bundu, kožené kalhoty a kolečkové brusle namísto bot, načež pravá ruka výbojně svírala hokejku.

„Kdo… kdo jste? Co… co po mne chcete?“

Dotyčný tentokrát nepromluvil, místo toho ve vzduchu zahrozil hokejkou. Anna se teď po zemi doslova plazila od dotyčného po čtyřech a nevěděla, co si počít. Nakonec se přeci jen vzchopila a odhodlala k výpadku. S trochou štěstí se jí podařilo z místnosti vyběhnout ven, přičemž hokejka jí jen olízla vlasy.

Jenže co dál? Teď to byla pro změnu jakási hala, v níž se Anna ocitla. A ta hala, jak si Anna zběžně povšimla, zela dočista prázdnotou. Ovšem na údivy nebyla zrovna ta nejpříhodnější doba. Sotva se Anna vzpamatovala z nového prostředí, už ji neznámý trýznitel pobízel k novému útěku. Anna tentokrát jeho hokejce po pár spěšných krocích podlehla a bolestivě se svezla k zemi. Neznámý v masce klauna neváhal a znovu se rozmáchl hokejkou, načež jí pak všemožně bušil kolem Anny, to jak ji ze všech stran začal na kolečkových bruslích objíždět.

„Prosím, dost, to už stačí!“ křičela Anna a na zemi se doslova svíjela v klubíčku jako ta největší hromádka neštěstí. A vzápětí pocítila, jak ji cosi švihlo přes zadek.

„Tak vstávej, kočko, přestaň se mi tady válet,“ poroučel Anně neznámý v masce klauna tím samým elektronicky upraveným hlasem.

Anně upřímně řečeno něco takového jako bylo vstávání činilo obtíže. Celé tělo ji bolelo a také z nastalé situace byla pořád značně vyjevená. Nelze se divit, když na vás někdo v jednom kuse útočí – nejen slovně, ale i fyzicky!

„To ti to ale trvalo,“ mínil neznámý v masce klauna. „A teď zase přede mnou padni na kolena.“

Anna se pod tíhou hokejky opět bolestivě sesunula k zemi.

„A teď zase vstaň!“ poručil přísně neznámý v masce klauna. „Tak dělej!“

„Prosím, nechte mne odejít,“ škemrala doslova Anna.

„Něco jsem ti snad poručil, číčo!“ pohrozil neznámý v masce klauna hokejkou, kterou se opět nebezpečně rozcvičoval ve vzduchu. „Tak dělej, sakra!“

Anna neznámému v masce klauna tedy se značnými obtížemi vyhověla.

„A teď přede mnou zase poklekni, čičinko!“ naléhal neznámý v masce klauna. „Tak dělej, děvko!“

Anně tentokrát byla uštědřena rána hokejkou do hlavy tak intenzivní, že po ní ztratila vědomí, a když znovu přišla k sobě, byla rukama připoutána k tyčkám hokejové branky. Kdosi jí popleskával po tvářích a Anna z hrůzou zjistila, že je to ten samý trýznitel.

„Tak už jsi nabyla vědomí, čičinko?“ oslovil znovu Annu. „Tak fajn, zahrajeme si spolu novou hru.“

Anna sotva stačila zaregistrovat, že se nachází v oné hale, když na pravém loktu záhy pocítila prudkou palčivou bolest.

„To bylo jen tak na rozcvičku,“ poznamenal neznámý v masce klauna.

Znovu se chopil hokejky a vyslal na Annu jeden z dalších puků. Ten ji naštěstí minul úplně.

„Smůla, ale ještě před sebou máme na sto dalších pokusů,“ řekl neznámý v masce klauna, načež se napřahoval k novým úderům.

„Ne, prosím, ne!“ vykřikla Anna, když zmerčila, k čemu se její trýznitel odhodlává.

„Ale ano, čičinko, ale ano,“ mínil neznámý v masce klauna a puk skutečně vyslal. Ten tentokrát neminul svůj cíl a Anna znovu zaúpěla bolestí, to jak jím dostala přímý zásah do pravého kolene.

Záhy se trýznitel neštítil vyslat tři puky naráz po sobě, takže Anna opět bolestivě zaúpěla: „DOST, TAK DOST!“

Neznámý v masce klauna jako by Anninu připomínku náhle vyslyšel. Odložil hokejku a přispěchal k ní na kolečkových bruslích, načež na nich několikrát objel branku, k níž byla Anna stále připoutána.

„Něco ti ukážu, číčo,“ poznamenal tím samým elektronicky upraveným hlasem, čímž jen dával najevo, že nehodlá býti prozrazen. Ovšem i tak, to, co před Annu předložil, ho více než vystihovalo. Dle oněch fotografií si neznámý v masce klauna liboval v krutostech a zvrhlostech zároveň. Všechny ty ženy na nich byly zohyzděny k nepoznání. Anně se při pohledu na ně dělalo špatně od žaludku a obávala se nejhoršího: že skončí podobně!

„Konec přestávky,“ oznámil neznámý v masce klauna a fotografie mučených žen před Annou pečlivě rozprostřel. Znovu se chopil hokejky.

„Ne, prosím, už ne!“ vykřikla Anna, když zpozorovala, co se neznámý v masce klauna chystá učinit. Ten však rukou naznačil, aby Anna byla zticha a hned nato vyslal nové puky. Anna tak pocítila dvojí bolest v oblasti hrudníku a trojí v místě břicha. A pak si již zase na nic nevzpomínala, neboť upadla do mdlob. K sobě přišla až poté, co na jazyku pocítila cosi opravdu odporného.

„Není to moc chutné, co říkáš, čičinko?“ připomněl se opět Anně neznámý v masce klauna, kterou neodložil ani nyní. Anně chvíli trvalo, než si na vše rozpomenula. Dál byla připoutána k brance a celé tělo ji nepopsatelně bolelo.

„Prosím, pusťte mě,“ prosila žadoníce.

„Jak je libo.“

Anna ovšem záhy pochopila, že trýznitel tak učinil pouze na základě nové zábavy. Anna sice měla ruce volné, zato pro změnu nohy stále svázané, takže sotva teď byla schopná nějakého kloudného pohybu natož útěku.

„Jen se přede mnou hezky plaz, čičinko,“ poručil jí neznámý v masce klauna. „Tak plaz se, děvko! Chci vidět, jak přede mnou lížeš podlahu!“

Anna učinila, oč ji trýznitel požádal, tedy až na ono „lízání podlahy“.

„Je čas na nový mač.“

Jakmile toto Anna z úst trýznitele zaslechla, přepadl ji znovu nepopsatelný strach, nové rány by už jen stěží dokázala ustát. Jenže neznámý v masce klauna na něco takového nebral pražádný ohled a jak se tak Anna plazila po zemi, zaslechla známé zvuky hokejky bušící o zem. Anna se v duchu modlila, aby zůstalo pouze u oněch cvičných manévrů, ovšem jakmile ji stihla první rána přímo do brady, tušila, že se jí přání nevyplní. A jak se záhy ukázalo, tak trýzniteli to nestačilo a tak následovaly další a další rány hokejkou, které Annu ochromily a ona tak opětovně ztratila vědomí…

„Sláva, už otevírá oči.“

Anna vnímala ten hlas tak napůl a popravdě jí přišel přirozenější než jeden z těch předchozích, co zněl až příliš démonicky a na poslech tak byl nevábně nelidský. Tento se však naopak vyznačoval lidskou normálností a dala se z něj vycítit naděje. Prostředí, do něhož Anna procitla, jí zpočátku nic neříkalo. V jednom však Anna měla jasno: toto nebyla hala a před ní se neskláněl nikdo v masce klauna a v koženém obleku, nýbrž přirozená mužská tvář mající na sobě bílý plášť.

„Kde.. kde to jsem?“ otázala se opatrně Anna.

„V nemocnici,“ odvětil bělovlasý brýlatý muž v bílém plášti.

„Vy… vy jste te… tedy do… doktor?“

„Ano, jsem.“

„A to… tohle je te… tedy váž… vážně nemoc… nemocnice?“ chtěla si být jistá Anna.

„Ano, je,“ odpověděl doktor.

„Tak… takže jsem zpá… zpátky na Ze… Zemi?“

„Ano, Anno, vítám vás opět mezi námi pozemšťany,“ přitakal vlídně doktor.

A pak náhle…

„Slečna se již probudila? To bych jí mohl položit několik otázek.“

To se k Annině lóži pro změnu přihnal černovlasý muž bez brýlí zato s knírem pod nosem, mající na sobě dlouhý černý plášť.

„Teď na to není vhodná chvíle, právě se probudila a také sotva mluví,“ usměrňoval jeho počínání doktor, neboť se Anna toho nečekaného výpadku tuze zalekla.

„Ale já…“

„An… Andrejko.“

Skutečně, Anna měla dojem, jako by v místnosti zahlédla svou sestru, a nezmýlila se. Oslovená, na oko podobná Anně, se právě zvedala ze židle a spěchala k její lóži.

„Anno, jak ti je? Měla jsem o tebe takový strach.“

„Ach, An… Andreo, jse… jsem rá.. ráda, že… že jsi ta… tady u mě.“

„Tak už bych si tady se slečnou mohl promluvit?“

„Přijďte později, vždyť vidíte, že sotva komunikuje,“ mínil doktor. „Nebojte se, ona vám z lůžka neuteče, nyní ale potřebuje výhradně klid.

„A já? Mohu tu u ní zůstat?“ Alespoň na chvíli,“ poprosila Annina sestra, když onen černovlasý muž odešel. Doktor byl na vážkách, když se ale i k němu doneslo naléhavé „An…Andrej… Andrejko“, svolil k tomu, že smí Andrea setrvat.

Právě ta byla Anně v těchto jejích nelehkých chvílích nesmírnou oporou. Když se Anna něco pokoušela říci, trpělivě jí Andrea naslouchala, a když Anna chtěla, aby ji sestra vzala za ruku, tak ta vyhověla tomuto přání.

A nejinak tomu bylo o měsíc později i v domácím prostředí, kdy se Andrea o svou sestru starala, jak nejlépe dovedla.

„Je tu tak krásně,“ řekla Anna.

„Ano, to je,“ přitakala souhlasně Andrea.

„A jak vidno, tak růžím, které jsi mi přinesla, zdejší půda opravdu svědčí,“ poznamenala Anna.

„Ano,“ odpovídala Andrea, „stejně jako těm ostatním rostlinám.“

Obě dvě sestry seděly ve stavbě o tvaru jehlanu, jedly chleba z pravé domácí pekárny a kochaly se nádherami zahrady. Byla to pestrá přehlídka rostlin: od růží přes narcisy, pelargonie, sněženky až po exotické palmy, přičemž místní česká půda jako by nerozlišovala mezi ročními obdobími a onou exotikou. Jako by zdejší půda byla naopak nakloněna všemu novému i netradičnímu, co svět může nabídnout.

Katalná Mochna, tak se jmenovalo ono město ležící ve středních Čechách, kde se meze „magičnosti“ nekladly. A proto Anna a Andrea, ony dvě sestry, neposedávaly v tradičním altánku, nýbrž ve stavbě, co připomínala průhlednou pyramidu. Dle očitých zvěstí a vědeckých výzkumů totiž právě pyramidové stavby dokázaly v člověku probouzet dobré smysly a zapuzovat ty zlé, což se zejména osvědčovalo u vězňů, jak Anna poinformovala svou sestru. Co se pak týkalo samotného domu, tak ten Anna nechala kompletně vysvětit, z obav před zlými duchy, jejichž přítomnost zde kdysi vnímala.

To Andrea, oproti sestře, pobývala v nedalekých Poděbradech, kde rovněž vlastnila rodinný dům, ovšem bez zásahu světících praktik. Na zahradě pak měla altánek namísto pyramidové stavby a vedle něj pár vyvolených rostlinek poplatné ročnímu období. A právě tyto dva protichůdné světy, tedy ten bez příměsi magie a onen naopak magií prodchnutý, byly častým sporem těchto dvou sester.

„Takže je ti už vážně lépe?“

„Ano, je.“

„Doktoři tvé uzdravení považovali doslova za zázrak.“

„Já sama jsem jeden takový prožila,“ pochlubila se Anna náhle sestře.

„O čem to teď mluvíš?“ zpozorněla Andrea.

„O prožitku blízkosti smrti.“

„Co prosím?“

Anna začala Andree líčit: „Opravdu jsem byla tam na druhém břehu a mluvila s postavou ze světla, a ta mi řekla, že ještě nepřišel můj čas, že se mám vrátit a nadále pokračovat v tom, co dělám, tedy abych byla nápomocná druhým.“

„O tom jsi mi nic ale předtím neřekla.“

„Zdráhala jsem se.“

„Donesu ještě čaj,“ nabídla se Andrea, vstala a zcela zadumána nad tím, co jí sestra právě pověděla, opouštěla pyramidovou stavbu. A jak tak šla směrem k domu, zaslechla zvonek.

„Dobrý den, bydlí tady prosím Anna Pálavská?“

„Copak jí chcete?“ vyslovila to Andrea poněkud nerudně, neboť ji ten hlas vyrušil z rozjímání.

„Promiňte, jen bych se vaší sestry ještě na něco rád zeptal.“

„A čeho konkrétního by se to mělo týkat?“ dávala na sobě Andrea přeci jenom znát pochybnosti, neboť u branky postával ten samý muž, co byl přítomen v nemocnici.

„Ještě bych vaší sestře rád položil několik otázek ohledně toho nemilého incidentu, co jí postihl.“

Andrea neodpověděla hned, dobře zvažovala, co muži řekne. „Promiňte, ale Anně není dobře. Leží a nepřijímá žádné návštěvy,“ vymluvila se nakonec.

„Dobrá, když je to tak, stavím se jindy.“ Načež muž zase odešel.

Andrea doufala, že se tím všechno vyřeší, jenže…

„Kdo to byl?“

Andrea se otočila a za zády měla svou sestru.

„Zaslechla jsem zvonek.“

„Ach tak…“ Andrea se nakonec přeci jen rozhodla, že nebude Anně lhát. „Byl tu ten policista, co se za tebou stavoval v nemocnici, já ho ale poslala pryč.“

Obě sestry si poté dlouze pohlédly do očí.

„Udělala jsem snad něco špatně?“

„Ne, učinila jsi správně,“ mínila Anna. „Ta postava ze světla mi doporučila klid,“ dodala.

„Postava ze světla?“ zopakovala v mírných rozpacích Andrea.

„Ano, právě s ní jsem se setkala na onom druhém břehu, jak jsem ti již prve referovala. Chovala se ke mně velice mile, promítla mi celý můj život a pak navrhla, abych se vrátila nazpět sem na Zem. Já nechtěla, avšak ona trvala na tom, že to jinak nepůjde. V její přítomnosti mi bylo tak neskutečně blaze.“

Andrea na sestru po tomto jejím dalším výroku užasle zahlížela ještě více a popravdě se o ni trošičku začala i strachovat. Přeci jen se jí zmiňovala o čemsi, co se vymykalo běžným reálným prožitkům. Anna o všem nyní hovořila jako o něčem samozřejmém, navíc s velkou posvátnou úctou. Andrea již několikrát zaslechla z úst své sestry či z úst jiných o této posmrtné látce vyprávět, doposud se však nesetkala s člověkem, jenž by něco takového zažil na vlastní kůži. Až nyní Anna byla tou úplně první.

A překvapením zdaleka nebyl konec, neboť se ozval podruhé zvonek. Tentokrát ovšem nedošlo na jedno dlouhé táhlé drnčení, nýbrž na devět po sobě jdoucích krátkých úryvků.

„Jdu tam,“ oznámila Anna a než Andrea jakkoli pohotově stačila zareagovat, už její sestra spěla od branky nazpět k ní s jakýmsi objemným balíčkem.

„Co to máš?“

„Dárek od mých přátel.“

„A to si ho nerozbalíš?“

„Až v oné pyramidě.“

Obsah balíčku byl více než zajímavý. Vedle knihy Sedm divů světa totiž dále obsahoval bundu a kalhoty, obojí zevnitř pomalované jakýmisi klikyháky.

„Tohle uspíší mé uzdravení,“ vysvětlovala Anna a k úžasu své sestry se do oblečení rychle nasoukala, ačkoliv venku panovalo pravé léto.

„Nepřeháníš to trošičku?“ udivovalo takové počínání Andreu.

„Jen na chviličku, alespoň se mi tím více uleví,“ mínila Anna a jak si usmyslela, tak také učinila. „Copak se děje?“ zeptala se, když spatřila sestřin nechápavý výraz v obličeji.

„Tohle přece normální člověk nedělá.“

„A co jako?“ zeptala se Anna, jako by té otázce sestry odmítala porozumět.

„No tak, Anno, ty přece moc dobře víš, na co narážím,“ začala se trochu čertit Andrea.

„Nemá cenu za tím hledat něco špatného, Andreo, prostě se jedná o jednu takovou menší terapii, která mi pomůže ulevit od zdravotních obtíží,“ vysvětlovala Anna, jako by se nejednalo o nic zvláštního.

„No promiň, ale podle mě je prostě zarážející, když si někdo na sebe v pravém letním parnu navléká výhradně zimní oblečení,“ přidávala ve svém hlase na důrazu Andrea.

„Takhle to nesmíš brát,“ bránila se Anna.

„Já vím, všechno je to produkt magie, jíž rozumí jen hrstka vyvolených a ty jsi samozřejmě mezi nimi,“ slevila o něco ze svého naléhání Andrea.

„Přestaňme se hádat, ano?“

„Já se ale přece nehádám, jen…“ Andrea nakonec jen mávla rukou a vyšla z pyramidové stavby ven na zahradu, kde jí opětovně do očí padla ona pestrá přehlídka překrásně rozkvetlých rostlin. Sama Andrea si nyní připadala jako v úplně jiné dimenzi.

„Promiň, nechtěla jsem tě nijak naštvat.“ ozvalo se jí náhle za zády, „jen pro to, co dělám, mám své osobní důvody.“

„Já vím, to vše má na svědomí ten váš Winsternský rod řádu lebonských lidí, jehož jsi stále nedílnou součástí, že je to tak?“ připouštěla váhavě Andrea.

„Ano tak tomu je,“ přitakala souhlasně Anna, „avšak rovněž nadále zůstávám tvojí sestrou a jsem vděčná za to, že jsi, a že mi tak obětavě pomáháš.“

„Vážně? Někdy mám pocit, jako bych sehrávala roli nadbytečné.“

„Já si tvé pomoci vážím, Andreo, jen…“

„Jen co?“

„Jen se zkrátka svěřuji do péče i jiných lidiček, čímž ale rozhodně nechci zpochybňovat tvou nápomocnu spřízněnou duši v mém současném životě,“ zabásnila doslova Anna.

Andreu opět ta upřímná pregnantní mluva její sestry odzbrojila. Samozřejmě tušila, kdo se za onou skupinkou, co Anně „na dálku“ pomáhá, skrývá. Byli to jedinci ovládající sílu myšlenky a různé další procedury; například léčili vybrané lidí za pomoci kyvadélka nad fotografiemi, na nichž se dotyční vyjímali. A když se k tomu všemu připočetly ještě další znalosti z oblasti léčitelství, dal se Winsternský rod řádu lebonských lidí považovat za pionýry v oblasti záchrany lidských životů právě skrze ryze alternativní ozdravnou cestu.

Jenže s tím souvisely i právě ony pochybnosti, zda-li to tak ve skutečnosti opravdu funguje. A možná že tomu tak nakonec opravdu bylo, neboť Andrea se již nesčetněkrát přesvědčila o výjimečnosti své sestry, když ta se sestře zmiňovala, že jí přišel další děkovný dopis. A rovněž bylo důležité bráti v potaz, že pro Annino uzdravení rovněž neexistovalo reálné vysvětlení na základě zavedené odborné lékařské péče a tak tedy muselo za tím vším být ještě cosi navíc.

„Dobře, vrátíme se tedy nazpět do pyramidy a budeme si povídat jen o samých příjemných věcech, souhlasíš?“ navrhla sama od sebe Anna, načež Andree nabídla jako důkaz stisk ruky. Ta nakonec její výzvy uposlechla, ruku přijala a následný hovor se pak stočil ke knize Sedm divů světa, do níž se obě dvě sestry začetly.